ƒervenec V cˇ ervenci byli dubánci opˇet doma ve svém lese plném dubu˚ a celí št’astní se pustili do obvyklých cˇ ervencových her. Kromˇe oblíbeného V cˇ ervenci pak jako v ráji stání na hlavˇe a hry na babu dubánci si jenom hrají. také napˇríklad hádají, co S dˇedou hrají na babu, namalovala obloha z mraku, ˚ stavˇejí se na hlavu. ˇ a sami také rádi malují. Cervenec je k tomu vubec ˚ nejlepší mˇesíc, protože dozraje mnohé ovoce, z jehož št’ávy se dají dobˇre vyrobit barvy. Oblíbenou barvou je pˇredevším cˇ ervená barva z tˇrešní – tak také mˇesíc cˇ ervenec dostal své jméno. Dubánci nepoužívají papír nebo plátno, to ne, ale rádi malují tˇreba broukum ˚ na krovky. Proto, dˇeti, až pˇríštˇe v pˇrírodˇe uvidíte nˇejakého barevného brouka, možná ho pomaloval nˇekterý z dubánku. ˚ ˇ Cervenou barvu miluje snad nejvíc jedna zvˇedavá dubánˇcí holˇciˇcka Dubinka. Všechno obleˇcení, které si obléká, musí mít cˇ ervené – šaty, boty, mašliˇcky, zkrátka všechno.
59
60
Jednoho cˇ ervence Dubinka našla díru v plotˇe opuštˇené zahrady. Prolezla jí a zaˇcala si v neposekané trávˇe hrát na Šípkovou Ruženku. ˚ Zahrada opravdu vypadala, jako by se o ni sto let nikdo nestaral. Jak si tak hrála, všimla si pavuˇciny, ve které se strachy tˇrepetala nešt’astná muška. Blížil se k ní pavouk a byl by ji býval snˇedl, kdyby Dubinka mušce nepomohla vymanit se z pavuˇciny. Z mušky se rázem stal kouzelník a povídá: „Dˇekuji ti, Dubinko, že jsi mi pomohla. Jmenuji se Prokop. Tak jsem se do té pavuˇciny zamotal, že jsem ani kouzla použít nemohl. Už už by mˇe ten pavouk snˇedl, kdyby ses tu neobjevila. Za odmˇenu ti splním jakékoli pˇrání. Jen si nˇeco pˇrej, má milá.“ Dubinka se zamyslela a povídá: „Chtˇela bych, aby všechno, co vidím, bylo cˇ ervené!“ Kouzelník Prokop se jejímu pˇrání podivil, ale jediným máchnutím kouzelné hulky ˚ splnil, oˇc jej požádala. V tu chvíli Prokop zmizel a Dubinˇcin svˇet se promˇenil v cˇ ervený. Slunce, které vidˇela na obloze, již nebylo žluté, ale cˇ ervené. Stromy, tráva, ptáci, . . . zkrátka všechno bylo cˇ ervené a Dubinka byla nadšená. Pˇribˇehla domu˚ a smála se št’astnˇe na celé kolo. V kuchyni sedˇel tatínek a mˇel na sobˇe cˇ ervené obleˇcení! To bylo poprvé, co ho Dubinka vidˇela v cˇ erveném, a smála se ještˇe víc. Ovšem tatínek nemˇel moc dobrou náladu. Když Dubinka zavolala: „Mnˇe se splnilo nejvˇetší pˇrání! Všechno, co vidím, je cˇ ervené!“ Tatínek jen zabruˇcel pod vousy nˇeco, cˇ emu moc
61
ˇ nerozumˇela. Rekl totiž, že dubánci mají mnohdy velké štˇestí, že nejsou všechna jejich pˇrání vyslyšena. Druhý den šla Dubinka do dubánˇcí školy a hned se pustila do své oblíbené zábavy, totiž kreslení obrázku. ˚ Jenže ouha, ostatním dubánˇcím dˇetem se obvykle její pˇekné kresby líbily, ale tentokrát se jim jen smály. Jelikož vidˇela všechny pastelky cˇ ervenˇe, nepoznala, že nakreslila ružovou ˚ louku, modré stromy, fialového psa a žlutou koˇcku. Hodnˇe ji to mrzelo a vubec ˚ se jí celý ten cˇ ervený svˇet už nelíbil tolik co vˇcera. Odpoledne šla na procházku a zatoužila vidˇet zase všechny barvy kvˇetin, listy stromu˚ hezky zelené, a aby ji opˇet hˇrálo žluté sluníˇcko, ne cˇ ervené. Bˇežela do zahrady, kde se pˇredchozího dne potkala s cˇ arodˇejem. Volala: „Prosím, Prokope, jsi tu? Já chci to kouzlo vzít zpˇet. Mnˇe už se nelíbí všechno vidˇet cˇ ervenˇe. Prosím, ukaž se mi.“ ˇ Carodˇ ej se ukázal, ale tváˇril se nazlobenˇe. „Dubinko, jak to, že se neraduješ ze splnˇeného pˇrání?“ optal se. Dubinka mu vyprávˇela, co se stalo ve škole, a jak už se z toho pˇrání vubec ˚ neraduje. Prokopovi jí bylo líto, ale nelíbilo se mu, že si na jeho dárek stˇežuje. Zamyslel se, máchl kouzelnou hulkou ˚ a vyˇcaroval menší strom plný jablek. Potom rˇ ekl: „Dubinko, na tomto stromˇe jsou všechna jablka cˇ ervená kromˇe jednoho, které je ještˇe nezralé, zelené. Pokud správnˇe urˇcíš, které to je, odˇcaruji tˇe a budeš znovu vidˇet vše jako dˇrív.“ A pak opˇet zmizel jako pára nad hrncem.
62
63
Dubinka vubec ˚ nevˇedˇela, jak má zelené jablko najít, když všechna vidí cˇ ervenˇe. Prohlížela si jablka a nakonec si sedla pod strom a rozplakala se. Zustala ˚ by tak nejspíš až do veˇcera, kdyby toho dne blízkému sedláku Jonášovi neutekl z ohrady mladý býk a náhodou se zrovna nepásl poblíž stromu, pod kterým vzdychala nešt’astná Dubinka. Když býk dívku spatrˇ il, rozbˇehl se pˇrímo proti ní, aby ji nabral na rohy. Vždyt’ byla obleˇcena celá v cˇ erveném a býky cˇ ervená barva dráždí. Dubinka se polekala, ale stihla zvíˇreti na poslední chvíli uhnout stranou. Býk narazil velkou silou hlavou do stromu a omráˇcen padl k zemi. Na zem popadala též všechna jablka ze stromu kromˇe jednoho jediného. Dubinka si uvˇedomila, že to musí být ono nezralé, zelené jablko, a radostí poskoˇcila. Zavolala Prokopa, který se tentokrát ukázal hned, a také mˇel radost, že Dubinka správnˇe urˇcila zelené jablko. Odˇcaroval ji, jak slíbil, a Dubinka mu nadšenˇe podˇekovala. Toho dne, než Dubinka veˇcer usnula, si umínila, že už nikdy nebude mít žádné hloupé pˇrání a že bude mít všechny barvy stejnˇe ráda.
64