Pátek 23. května
Ellen 20.25 Ellen se podívala na hodiny v pravém horním rohu monitoru. Do posledních večerních zpráv zbývaly ne celé dvě hodiny. „Zábavní park v Kristianstadu je už úplně zatope ný,“ zavolal kolega do otevřeného prostoru redakce. „Podle odborníků už chybí jen pár milimetrů a celé město se ocitne pod vodou.“ Jeden reportér se rozběhl ke svému stolu. Večerní redaktor je informoval, že ve Vagnhäradu došlo k sesuvu půdy kvůli silnému dešti, který zasáhl celé Švédsko. Nepřízeň počasí. Ellen už toho měla plné zuby. V kuchyňce se ve frontě na kávu potkávali kolego vé, kteří už dávno pracovali přesčas, a v režii probíhala porada vedení redakce. Vedle Ellen seděl kolega Leif, pojídal večeři z prů hledné plastové dózy a ťukal přitom ukazováčkem do klávesnice. Když před čtyřmi lety Ellen nastoupila do televiz ní stanice TV4, představovala si stylové a moderní 9
Mikaela Bley
pracoviště, ale redakce vypadala jako jakýkoli jiný open space. Stísněné bílé přepážky s psacími stoly, u stropu hučící vzduchotechnické potrubí a zářivky, které odhalovaly v obličeji každičký pór. Od rána do noci to tu bylo cítit jídlem ohřátým v mikrovlnce. Je diné, čím se redakce TV4 od jiných pracovišť lišila, byl hojný výskyt celebrit mezi úzkými přepážkami. V počtu si nezadaly s poletujícími octomilkami. Úro veň hluku asi také byla o fous vyšší než na centrále pojišťovny sídlící v sousedním domě na stockholmské ulici Tegeluddsvägen. Ellen mrkla na televizní obrazovku, která se na psacím stole tísnila vedle monitoru počítače. Díval se na ni rozesmátý David Hellenius, zatímco právě vítal diváky ve studiu StarDance. Připomněla si, že musí odmítnout účast na rodinném dni TV4 v zá bavním parku Gröna Lund. Mezi všemi těmi šťast nými rodinkami s dětmi oblepenými barevnými vstupními náramky na atrakce by si připadala jako kůl v plotě. Otevřela svou reportáž, která půjde dnes večer do vysílání, pojednávala o vraždě osmnáctileté dívky z Tumby. Byl to dlouhý den. Jako reportérka krimi zpráv ne měla pevnou pracovní dobu, pracovala, když bylo tře ba, a protože byla relativně mladá a doma na ni nikdo nečekal, pracovala opravdu hodně. Roztřásla se zimou a zapnula si cvočky na černé kožené bundě. Celý den litovala, že se neoblékla tep leji. Se šaty, holýma nohama a krátkou bundou to opravdu nedomyslela, ale kdo mohl čekat, že na konci května bude jen osm stupňů? Měla téměř pochopení 10
DÉŠŤ SMÝVÁ STOPY
pro diváky, kteří jim volali a stěžovali si na počasí, ač koli stanice TV4 o počasí nerozhodovala, pouze se ho snažila předpovídat. Toužila po domově a horké vaně. Zapálila by si svíčky s ovocnou vůní. Přečetla by si poslední číslo Vanity Fair, které na ni doma čekalo. Přeházela na stole všechny papíry a noviny a sna žila se najít sluchátka, aby nemusela poslouchat okol ní hluk. Jednou si ten svůj nepořádek uklidí. Možná v pondělí. Nový týden, nové možnosti, jak si pokaž dé říkávala, a vydrželo jí to zhruba do úterý. Maxi málně do středy. Sluchátka nenašla. Otočila tedy knoflíkem na ovlá dání hlasitosti doprava a spustila přehrávání. Pokaždé když se zahlédla na obrazovce, přepadly ji stejné pocity. Zaskočilo ji to, i když už by na sebe dáv no měla být zvyklá. Zastavila přehrávání, několikrát se zhluboka na dechla a dívala se dál. Po pár vteřinách se však na obrazovce objevila ak tuální zpráva tiskové agentury. Jeden mrtvý při přestřelce na Malém náměstí v Malmö. „Redakce v Malmö si bere to střílení na starost,“ zavolal vedoucí redakce, ještě než Ellen vůbec stihla na odkaz kliknout. Smrt. Útočila na ni ze všech stran. Ale Ellen to tak sama chtěla. Zatímco Ellenini kamarádi v dospívání seděli při lepení u stanice MTV a celé hodiny čekali, až zahrají jejich oblíbený videoklip, Ellen se prokousávala do kumentárními filmy o vraždách a vrazích. Vystři hovala si úmrtní oznámení, články o lidech, kteří 11
Mikaela Bley
nezemřeli přirozenou smrtí. Četla si o tragických ne hodách. Tato otřesná témata jí pomáhala odvádět po zornost od sebe samé. Jako krimi reportérka byla nucena přemýšlet o smr ti dennodenně. Podle své psycholožky by si měla najít jinou práci, prý je smrtí posedlá až příliš. Měla by pro lomit zaběhnutý stereotyp. Psycholožka tvrdila, že se Ellen paktuje s nepřítelem. Takhle přesně to možná nenazvala, ale Ellen si to tak vyložila. Každopádně se nechová rozumně, to jí bylo jasné. „Ellen!“ Okolní šum prořízl hluboký hlas s jihošvédským přízvukem. Hlas, který znala až příliš dobře. Okamži tě se jí rozbušilo srdce rychleji. Vzhlédla a zdráhavě se na něj podívala. „Můžeš, prosím, na chvilku sem?“ řekl a mávl na ni. Od minulého týdne, kdy se stal vedoucím redakce, na ni promluvil poprvé. A poprvé od té chvíle před ro kem, kdy jí bez vysvětlení dal košem. Ellen vstala ze svého místa a nejistým krokem se vydala k jeho stolu. Spílala si, že je tak nervózní, a sna žila se soustředit na cíl, vyhlédla si pevný bod, květiny na recepčním pultě za Jimmym. Bývalý šéf byl v redakci jediný, kdo měl vlastní kan celář. Jimmy se rozhodl přestěhovat do otevřeného prostoru k ostatním a stát se „jedním z týmu“. Ale ni koho tím neoklamal. Na to místo ho jmenovali, aby provedl čistku. To bylo jasné všem. Prý se budou natá čet lepší zprávy, ušetří se peníze a čísla sledovanosti stoupnou až do nebes. Jimmy nedávno vyhodil většinu zaměstnanců konkurenčního kanálu a od té doby se mu přezdívalo Řezník. 12
DÉŠŤ SMÝVÁ STOPY
Ellen si z drdolu na hlavě vytáhla tužku a dlouhé tmavé vlasy se jí rozletěly po zádech. „Ahoj, dobře že jsi tu,“ kývl, letmo se na ni podíval a opět se ponořil do svého MacBooku. „Jen odešlu tenhle mail.“ Jimmyho stůl byl prázdný až na nedopitý hrnek kávy. Černé. A na firemní časopis s jeho podobiznou na obálce. Jinak ani jedna fotka. Ani jedna osobní věc. Stejně jako na jejím vlastním stole. V ústech jí vyschlo. Nenápadně si ho ze strany prohlížela, zatímco psal na počítači. Vždycky měla slabost pro muže s velkým nosem. Měl vystouplé lícní kosti a tmavé vlasy ostříha né nakrátko. „Tak, a je to. Promiň, že jsem tě nechal čekat,“ omluvil se s úsměvem. Působil sebevědomě a ona si vůči němu připadala tak nejistá. „Ellen, jaké máš kontakty s policií?“ zeptal se a po hodlně se opřel. „Dobré. Proč se ptáš?“ „Protože ty přece máš na starost krimi, že ano?“ „Ano,“ odpověděla zmateně. Jimmy si prohrábl vlasy, podíval se na monitor a pak na ni. „Co víš o té pohřešované holčičce?“ „Cože?“ Ellen ucukla, jako by ji ta slova spálila. Jimmy jí ukázal mail. Přestože celé její tělo vzdorovalo, naklonila se a četla: Osmiletá dívka beze stopy zmizela… Písmena se jí slévala před očima. 13