I. kapitola
Přetnout gordický uzel pomohla Noře
Hana. Trvalo to téměř dva roky, než udělala za vším tlustou čáru a začala se snažit žít od začátku. Řešit věci už jen sama za sebe, neříkat my, ale já, je pro člověka, který nevstoupil do manželství bez rozmyslu, ale s hlavou plnou něžných myšlenek a nádherných slov o budoucnosti, doopravdy těžké. Jenomže déle už se s rozchodem otálet nedalo. Celou tu dobu, po kterou byli Nora a Maroš spolu, jen přešla povala na místě. Ať už se odklonila na levou, nebo na pravou stranu, manžel ji zase vrátil zpátky. Na začátek, a nejednou dokonce až za pomyslnou čáru. Jeho chování po svatbě se nezmě nilo hned, ale stačilo pár měsíců a už se nedokázal ovládat tak, aby skryl svou tvář zohyzděnou sobectvím a schopnost manipulovat druhými. Před Norou především. Prožila s ním toho za poslední dobu tolik, že by to jiným vystačilo na několik životů. „Nezmění se, nevěř tomu, Noro. Už ti tolikrát sliboval, že se změní, že nebude vyvádět a chovat se k tobě tak, aby ses cítila poníženě. Udělala jsi všechno... všechno pro záchranu vašeho vztahu. Přeměň se třeba v žábu, stejně ti to není nic platné," řekla Hana nejednou Noře, ale ta jen sklonila hlavu a stále si v myšlenkách stavěla vzdušné zámky. Ty se rozpadly na zrnka prachu hned následující den po Marošových planých slibech. A zase byla někde na začátku. Hana zmlkla, nechtěla Noře radit,
/ 9/
Dana Hlavatá
co s životem, i když ji nesmírně trápilo, co všechno už si její kamarádka musela v životě vytrpět. Utrousila ještě jednou, když už jí to nedalo, aby si postavila betonovou čekárnu, když si myslí, že Maroš bude starostlivým a milujícím manželem, na kterého se dá spolehnout a věřit mu každé slovo, které vypustí z úst. Nora se nakonec rozhodla pro rozvod. Hana stála při ní. A nejen ona, ale především její babička, která Noru vychovávala od útlého dětství. Od okamžiku, kdy ji opustila vlastní matka. Nora toho o ní, když vyrůstala, příliš nevěděla. Ale to, co se dozvěděla od své babičky, řekla Haně. „Nemohla udělat nic lepšího," řekla jí tehdy Hana, ,,pokud se matka nedokáže starat o svoje dítě, když se tahá po nocích s cizími chlapy, a vymění vlastní dceru za flašku tvrdého alkoholu, tak je opravdu lepší, že tě nechala u tvojí mámy." Nora žila s babičkou ve velkém rodinném domě, který postavil její děda. Na něj vzpomínala Nora s láskou, i když byl přísný a náročný a Noru často káral kvůli věcem, kterých by si jiní ani nevšimli. Z jeho přítomnosti se malé děvčátko příliš dlouho netěšilo. Děda se nedožil ani oslavy abrahámovin, když ho zradilo srdce. Kdyby žil déle, mohla se toho od něj naučit mnohem víc. Nahradil jí otce, kterého Nora nikdy nepoznala. Její matka, dokud byla s Norou, o jejím otci nikdy nemluvila. Jako kdyby neexistoval. Jeho jméno na jazyku nikdy nepřemílala. Nora nevě děla, kdo je jejím otcem. Její matka to neřekla ani svým rodičům. Když Nora dospívala, už něco chápala a mnohé věci se před ní otevíraly jako dveře do třinácté komnaty, pomyslela si - co když matka ani sama nevěděla, s kým ji zplodila. Přestože babička o své dceři nemluvila ani často, ani hanlivě, Nora si pospojovala útržky vět, které zaslechla zpoza dveří svých prarodičů. 10
MUSÍŠ Ml VĚŘIT
Pochopila, že její matka byla vždycky nezodpovědná, chlapy střídala jako ponožky, až na to jednou doplatila. Nora se zasmála při myšlence, kterou si sama přetavila do vlastních představ. Ve skutečnosti to však bylo tak, že když matka přišla domů s tím, že půjde na interrupci, její rodiče se postavili proti tomu. Nejen proto, že byli věřící, ale proto, že věřili tomu, že se jejich dcera změní, dospěje a pochopí, že nepřišla na svět jen sama kvůli sobě.
,,Nedovolíme, aby ses zbavila vlastní zodpovědnosti. Nepři pustíme, abys připravila o život svoje nenarozené dítě. Naše vnouče."
„Hloupost! Jaképak dítě!" křičela tehdy Nořina matka. ,,Je to jen několika centimetrový neforemný kus zárodku. Já se na něj necítím. Jsem ještě mladá. Nechci se vázat na nějaké děcko. Necítím se být dospělá, chápete to?" ,,Nevychovali jsme tě s matkou proto, abys nám dělala ostudu! Poradili si jiní, poradíš si i ty! A jestli ses cítila být dospělá na to, abys s někým vlezla do postele, tak se i teď budeš chovat jako dospělá. S kým to čekáš?" zeptal se jí tehdy přísně otec, ale Nořina matka jen pohodila hlavou a ohrnula rty. Otec zaskřípal zuby a zaťal pěsti. ,,Žádný otec neexistuje." ,,Chceš říct, že na tebe někdo hodil trenýrky, a ty jsi..." „Prosím tě," podíval se tehdy naštvaně děda na babičku a ta si jen ztěžka povzdechla. Otočila se ke sporáku a nechala všechno na svém manželovi. ,,Pomůžeme ti. Lidem řekneme, že ... já nevím, co jim řekneme. V tuhle chvíli mě nic nenapadá, ale já na něco přijdu. Nedovolím, aby si celá čtvrť šeptala, že ses s někým vyspala jen tak. Naše
/ 11 /
Dana Hlavatá
jméno nepošpiníš, to tedy ne. Už vidím ty úšklebky kolem. To bych nesnesl," pohlédl otec nekompromisně na dceru. Vrásky mu zkřivily obličej sálající hněvem. ,,O svém dítěti si budu rozhodovat já sama. A vůbec, není to ..." „Dceruško... Alenko, a co když dáš to ubožátko pryč, a Pán Bůh tě potrestá. Co když potom, když už jednou budeš o dítě stát, ho nikdy nebudeš moct mít? Co uděláš potom, dceruško? Prosím tě, poslechni otce," postavila se před otce matka, aby zmírnila napětí, ,,a jak taťka říká, neboj se, my ti s dítětem pomůžeme. Nějak už si poradíme. A každému, kdo se bude ptát, kde je otec tvého dítěte, jednoduše řekneš, že odjel na dva roky nebo i na víc, za výdělkem, co já vím, řekněme do..." Nořinu babičku tehdy nic nenapadlo. Hledala odpověď u svého manžela, ale ten ji neposlouchal. Zhnuseně sledoval reakci své dcery, které se usadil na obličeji ironický úsměšek. ,,To je fakt ubohé! Jste trapní! Nejde vám o nic jiného, než o to, abyste neměli ostudu. Nejste nic jiného, než obyčejní maloměš ťáci. A co já? Mysleli jste na mě, jak mi to zkazí život? Ne, ne, ne, já už jsem se rozhodla. Dám to pryč, a vy se s tím musíte vyrovnat. Je mi jedno jak. A už vůbec mi nezáleží na tom, co si lidi budou myslet. Kašlu na ně, mně jsou lhostejní." „Je ti teprve osmnáct. Nemysleli jsme si, že naše jediné dítě se jen tak vyspí s kdoví kým..." „Ježíšmarjá, mámo, jiné ženské začínají s klukama už o pár let dřív. Tak co z toho děláte takovou vědu?" ,,A ten, se kterým to čekáš, o tom ví?" Alena jen pokrčila ramenem a vycenila na mámu zuby. Horní dvojky jí přerůstaly přes jedničky. Jejich ostré špičky, které rostly jakoby z druhé řady dásní, se zaleskly, a Alena našpulila úzké rty. 12
MUSÍŠ MI VĚŘIT
Rukama si nervózně prohrábla krátké rezavé vlasy a vzdorovitě vypnula hruď. „Mohla bys přestat tak zběsile míchat tu omáčku?" pohlédl otec vztekle na ženu; ta uraženě vypnula plyn, mrskla špinavou vařečkou do dřezu a vyšla ven z kuchyně. Na nic jiného neče kal. Rozhodl se, že si s dcerou promluví o samotě. Sázel na svou autoritu. A tak se dozvěděl i to, co ani po letech jeho manželka netušila. Rozhovor, který probíhal mezi ním a jeho dcerou, zů stal mezi nimi a mezi čtyřmi stěnami, ale znamenal zvrat v konečném Alenině rozhodnutí. Kdyby býval tušil, že už stejně bylo na interrupci pozdě, možná, že by s dcerou mluvil trochu jinak. Alena dítě donosila, a když přišlo na svět, úplně se od něj odvrátila. Jako kdyby ji ten zázrak života vůbec nezajímal. Neřešila ani to, jaké jméno děvčátku dá. „Klára, Jarka, Tonča, mně je to jedno. Když otec chce, aby se jmenovala Nora, pro mě za mě... je to jako liščí nora," zasmála se protivně Alena. Když vycházela ven ze dveří, utrousila: ,,Stejně vím, že otec tohle jméno vybral jen proto, že jeho oblíbený autor, Émile Zola, napsal román Nora. Trapné, fakt trapné jméno." ,,To se pleteš, Aleno. Nana," odpověděla matka a nezvedla pohled od žehlicího prkna s hromadou plínek, o kterou Alena ani okem nezavadila. „Jasně, že jsem nána. Neměla jsem porodit děcko, které jsem nikdy nechtěla." ,,Mluvím o tom, že Henrik Ibsen napsal Noru. Émile Zola Nanu," řekla matka a s povzdechem se podívala na svou dceru, která ji tak trpce zklamala. Nejen že neměla ambice studovat, ale vyspala se s chlapcem, jehož jméno jí stále neprozradila, a možná, že ho ani nikdy neřekne. Když se Nora narodila, prarodiče se 13
Dana Hlavatá
o to přestali zajímat. Už se jí na to víc nezeptali. Nořina babička jakoby stále cítila, že její muž toho ví o trochu víc; jenomže on byl tvrdý chlap a ona za ta léta, co spolu žili, věděla, že ho nemůže do ničeho nutit. „Už jsem ti řekla, že je mi to fuk. Nezajímá mě ani Nana, ani Nora. Tak prosím, je vaše. Chtěli jste ji? Chtěli. Já ne. Já chci žít. A je mi jedno, co řeknou sousedé. Oni mě neživí." ,,Jestli si myslíš, že my tě budeme živit, tak se pleteš. Chceš žít? Tak si žij! Kdo ti brání? Jednou se možná vzpamatuješ a možná i dospěješ. Já se za to budu modlit, dceruško. Ale než dostaneš rozum, požádáme úřady, aby nám svěřily naši vnučku do péče. My si ji osvojíme. Ale ty už od nás žádnou pomoc nečekej. A začni se starat alespoň sama o sebe." ,.A o co se nestarám?" ,,Řekneš mi, jak se staráš?" „Co do mě furt rejpeš, mami? Tady se s vámi nedá žít," osopila se na ni Alena. Matka jen pokrčila rameny. ,,Když nedá, tak nedá." ,,Já vás fakt nenávidím. Všechny vás nesnáším! Tebe, otce i toho fakana, kterého jste donutili, abych přivedla na svět. Chtěli jste ho, mějte si ho! Já odcházím pryč!" Alena si začala házet do tašky všechno, co jí přišlo pod ruku. Matka ji chvíli mlčky pozorovala a potom unaveně řekla: ,,Tak prosím. Dělej, jak myslíš. Ale s pláčem k nám domů nechoď. Dveře tu budeš mít otevřené, pokud se rozhodneš starat se o malou Noru. Dokud nedostaneš rozum, budeme to dělat za tebe. Alena si špičkou jazyka olízla patro. ,,Jak se vám líbí," zkřivil se Aleně pohrdavě obličej do úšklebku. ,,Moliére."
/ 14 /
MUSÍŠ MI VĚŘIT
Alenina matka si povzdychla. Odložila žehličku, plínky poskládané do komínku položila na křeslo v obýváku - bez toho, aby zavadila o dceru pohledem - a vešla do kuchyně. Pustila se do krájení cibule na guláš. Mezi slzami, které jí vhrkly do očí, procedila mezi zuby: ,,Jak se vám líbí. Shakespeare." Alena jako kdyby to neslyšela. Rukama si přejela po bocích a zvedla obočí. ,,Ještě že mi ten fakan nezkazil postavu," utrousila, vzala si tašku se svými věcmi a rázně práskla dveřmi domu, ve kterém bylo dost místa pro lásku. Tu prarodiče věnovali své vnučce. Bylo to hodné dítě. Plakalo, jen když mělo hlad nebo se počůralo. Neměl ho kdo kojit, vyrostlo na sušeném mléku a v náručí svých prarodičů. Dě deček si vymýšlel pohádky a babička je četla, jelikož byla náruživou milovnicí literatury. Matka malé Nory se vrátila po několika dnech. Ne proto, aby se starala o dceru, ale proto, že neměla kde bydlet. Rodiče ji z domu nevyhnali, ale v domě byl těžký vzduch, jako kdyby do něj někdo zavál olověný mrak. Prarodiče Nory a její matka se neustále hádali. Když byly Noře necelé tři roky, její matka zmizela nadobro. Na stole v kuchyni ležel lístek. Dusím se. Musím začít někde jinde a s někým jiným. Vím, že se o Noru postaráte. Chtěli jste ji, máte ji. Kdyby to bylo na mně, bylo by to jinak. Mám přítele, který by se vám, jak vás znám, nelfbil. Mně je to jedno, já ho miluju, a to byste vy nikdy nepochopili. Mám právo na vlastní život. Nikdy jste mi nerozuměli. Ani já vám. Nevyčítám vám to, jen to konstatuju. Nevrátím se. Mám plné zuby vašich výčitek a obviňujících pohledů. Odcházím od vás i od dcery. Nikdy se nevrátím. Doufám, že máte tolik rozumu, abyste mi nebránili, a nedali mě hledat. Alena. 15
Dana Hlavatá
„Já bych ji..." Alenin otec se zaklínal, že už nikdy nechce dceru ani vidět, a přestože byl ve svém rozhodování tvrdý, jeho manželka věděla, že někde uvnitř trpí. Užírá se tak moc, jako ona, když ztratila jediné dítě. Nechala jim tu však ten největší poklad, který jim den ze dne dělá větší radost, a zaceluje tak prázdnotu po dceři. Oba rodiče ji měli rádi. Možná, že bylo chybou, že jí to otec nikdy neřekl. Byl přesvědčen o tom, že není třeba plýtvat slovy. Když někoho milujete, musí to cítit a pokud ne, je pro někoho těžké těch pár slov vyslovit. A možná, že byla chyba, že pro Alenu, pro své jediné dítě, by bývali otec i matka ochotni stáhnout slunce z oblohy; že měla všechno, na co si ukázala prstem. Kdyby nedělali chyby a kdyby si je dokázali přiznat, tak by třeba od nich jejich dcera neodešla a jejich vnučka by poznala mateřskou náruč. Jenomže dítě mělo dítě, a to byla ta největší hloupost, jaké se Alena dopustila. To, že od nich odešla, tak o tom si často nepovídali. A když už, tak vždycky začala matka. ,,Jednou se vrátí, uvidíš, dědo, naše dcera není špatná, je jen..." „Neplácej nesmysly. Není špatná, není špatná," sípal vztekle Nořin dědeček, ale na manželku se ani nepodíval, ,,je to malý egoista. Asi jsme ji špatně vychovali. Podruhé už takovou chybu neuděláme, co říkáš? My Noru nedáme." Babička malé Nory, tehdy měla krátce před padesátými narozeninami, jen smutně přikývla a přivinula si Noru k sobě. Dívenka s blankytně modrýma očima a kaštanovými vlásky jen vytušila, že je řeč o její matce a hned se zeptala, kdy maminka přijde a jestli se už vrátí z dlouhé služební cesty. ,,Neboj se, Noro, maminka se brzy vrátí," odpověděla jí babička, ale sama svým vlastním slovům nevěřila. / 16 /
MUSÍŠ MI VĚŘIT
Do Nořina života osud krutě zasáhl, když jí byly tři roky. Na besídku ve školce se moc těšila, ale marně hledala své prarodiče, kteří na ni měli přijít. Oči měla zalité slzami, když se tam děda ani babička neobjevili. Děvčátko netušilo, že dědeček už nikdy nikam nepřijde, a že babička, držíc ho za studenou ruku, nemůže uvěřit tomu, že ji opustil ve věku, kdy jiní začínají žít. Zemřel nečekaně a to je mnohem horší, než když se na to člověk může při pravit. A dá se to vůbec? Nora a její babička zůstaly samy. Ve velkém domě, který projektoval a postavil děda, uznávaný bratislavský architekt. Byl to prostorný dům obdélníkového tvaru s velkou zahradou. Do ateliéru, který sousedil s koupelnou a se záchodem, nesměl vstoupit nikdo v době, kdy dědeček tvořil. Kuchyň byla dost veliká i pro čtyři a dveře z ní vedly do komory. Nora se komory bála. Nikdy do ní nenakoukla, pokud se nedržela babičky za sukni. Jako dítě si myslela, že v ní v noci přespávají skandinávští trollové, kteří během několika hodin zlikvidují všechny babiččiny dobroty. Když žádné nenajdou, hupnou jí v noci do postýlky a budou ji štípat až do rána. Neměla ani tušení, jak se trollové můžou tak rychle přemístit, procestovat tisíce kilometrů. Fantazírovala, že se usadí na vůni, která se šíří z koláčků, na dlouhatánských provazech spletených z mlhy, a proto je není vidět. Vyčerpaní cestou z Osla do Bratislavy skočí do první komory. Do té babiččiny, protože nikdo na světě nepeče tak skvěle jako ona, a zvěsti o tom, jaká kouzla dokáže, se donesly až do severských zemí. Když Nora vyrostla, její blankytně modré oči byly tak pronikavé, že se do nich zahleděl nejeden chlapec. Ona si vybrala toho, se kterým se vzali v den její promoce. Babička byla sňatku / 17 /
Dana Hlavatá
MUSÍŠ MI VĚŘIT Ze slovenského originálu Musíš mi veriť přeložila Marcela Kořínková. Vydalo nakladatelství NAŠE VOJSKO, s.r.o., Nad Vinným potokem 1148/4, 101 00 Praha 10, e-mail: info@nasevojsko.eu,www.nasevojsko.eu, tel.: +420 224 313 071, v roce 2017 jako svou 7581. publikaci. Odpovědná redaktorka Zuzana Řeháková.
Obálka a grafická úprava Jiří Pánek. Tisk a vazba EUROPRINT a. s. ISBN 978-80-206-1649-4
Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována, kopírována v podobě mechanické a elektronické ani šiřena jakýmkoliv jiným informačním systémem bez předchozího souhlasu držitelů autorských práv.