0276203 by Knižní klub

Vytištěno v malém stanu nomádů v poušti Lop, některým známé pod jménem Lobnor, která se táhne východně podél úpatí hory Kuruk-tag k dříve hraniční Tarimské pánvi v ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang a je téměř dokonale vodorovná. Svázáno za velké peníze v zařízení hluboko pod zemí, jehož vchod nacházející se mezi Fish Street Hill a Pudding Lane v Londýně byste se – pro vlastní bezpečnost – neměli ani pokoušet najít. Bdělou korekturu provedly dvě hlavy Patricie Panopticotové s pěti očima. „Caesar non supra grammaticos.“ Prosím nekopírovat, nekrást ani nedělat na stránkách této knihy oslí uši. Prosím, nepoužívejte tuto knihu jako tácek ani jako dveřní zarážku. Prosím, nečtěte třetí příběh této sbírky nahlas pozpátku. Vydavatel není zodpovědný za to, co by se mohlo stát.

POVÍDKY PODIVNÝCH

O princezně s rozeklaným jazykem

e starobylém království Frankenbourg žila byla jedna princezna, která měla podivné tajemství: v ústech skrývala dlouhý rozeklaný jazyk a záda měla pokryta třpytivými šupinami ve tvaru kosočtverců. Protože se u ní tyhle rysy vlastní hadům vyvinuly během dospívání a protože skoro neotevírala ústa ze strachu, aby na to někdo nepřišel, dokázala toto tajemství uchovat přede všemi kromě své chůvy. Její tajemství neznal dokonce ani její otec, pan král. Princezna žila osaměle, protože v obavě, aby někdo nezahlédl její rozeklaný jazyk, málokdy s někým promluvila. Ale jejím skutečným problémem bylo toto: měla se provdat za prince z Galacie.4 Nikdy se neviděli, ale její krása byla tak pověstná, že princ souhlasil se sňatkem i tak. Měli se poprvé setkat až ve svatební den, který se kvapem blížil. Jejich svazek měl upevnit

Názvy zemí zde uváděné jsou fiktivní, ačkoliv v některých místních

verzích této pověsti jsou nahrazeny skutečnými místy. V jednom vyprávění je Frankenbourg Španělsko, v jiném je zase Galacie Persie. Příběh však zůstává vždy stejný.

POVÍDKY PODIVNÝCH

vztahy mezi Frankenbourgem a Galacií, zajistit oběma zemím blahobyt a vytvořit obranný pakt proti společnému nenáviděnému nepříteli, válečnickému knížectví Frísko. Princezna věděla, že tento sňatek je z politického hlediska nezbytný, ale hrozila se toho, že až princ odhalí její tajemství, odmítne ji. „Žádný strach,“ konejšila ji chůva. „Uvidí vaši půvabnou tvář, pozná vaše laskavé srdce a zbytek odpustí.“ „A když ne?“ namítla princezna. „Veškeré naše naděje na mír budou v troskách a já prožiju zbytek svých dní jako stará panna!“ Království se připravovalo na královskou svatbu. Palác byl vyzdoben zlatým brokátem a k přípravě okázalé hostiny se sjeli kuchaři z celé země. Nakonec přijel i princ se svým královským doprovodem. Vystoupil z kočáru a vřele se přivítal s králem. „A kde je má budoucí nevěsta?“ zeptal se. Uvedli jej do přijímacího salónku, kde čekala princezna. „Princezno!“ vykřikl princ. „Jste dokonce ještě půvabnější, než se o vás říká.“ Princezna se usmála a uklonila, ale neotevřela ústa a neřekla ani slovo. „Copak?“ řekl princ. „Oněměla jste snad z toho, jak jsem hezký?“ Princezna se začervenala a zavrtěla hlavou. „Ach,“ odvětil princ, „pak se vám tedy nezdám hezký, je to tak?“ Princezna ustrašeně znovu zavrtěla hlavou – tohle si ani trochu nemyslela! – ale viděla, že celou situaci jen zhoršuje. „Řekni něco, děvče, tohle není vhodná chvíle na to, abys mlčela jak zařezaná!“ sykl král. „Omlouvám se, pane,“ vložila se do toho chůva, „ale princezna by se asi cítila lépe, kdyby si mohla poprvé promluvit s princem v soukromí.“

O PRINCEZNĚ S ROZEKLANÝM JAZYKEM

Princezna vděčně přikývla. „Nesluší se to,“ zabručel král, „ale dejme tomu, za daných okolností…“ Jeho stráže uvedly prince a princeznu do místnosti, kde mohli zůstat o samotě. „Nuže?“ řekl princ, jakmile stráže odešly. „Co si o mně myslíte?“ Princezna si zakryla ústa rukou a odpověděla: „Myslím, že jste velmi hezký.“ „Proč si zakrýváte ústa, když hovoříte?“ zeptal se princ. „Je to můj zvyk,“ odpověděla princezna. „Mrzí mě, pokud se vám to zdá divné.“ „Vy jste divná. Ale vzhledem k vaší kráse bych se s tím snad dokázal naučit žít!“ Princeznino srdce poskočilo radostí, ale stejně tak rychle je radost opustila. Je jen otázkou času, kdy princ odhalí její tajemství. Ačkoliv mohla počkat, až se vezmou, a teprve pak mu je prozradit, bylo jí proti mysli ho podvádět. „Musím se vám s něčím svěřit,“ řekla, stále se zakrytými ústy, „a obávám se, že až zjistíte, o co jde, nebudete se se mnou chtít oženit.“ „Nesmysl,“ namítl princ. „O co jde? Ach ne – jsme bratranec a sestřenice, že?“ „Ne, to ne,“ řekla. „Nuže,“ pokračoval princ sebejistě, „pak není nic, co by mi bránilo si vás vzít.“ „Doufám, že jste muž, který si stojí za svým slovem,“ řekla princezna, odtáhla ruku a ukázala mu rozeklaný jazyk. „Dobrý bože!“ vykřikl princ a couvnul. „To není všechno,“ řekla princezna, nadzvedla rukáv svých šatů a ukázala mu šupiny na zádech. Prince to nejdřív vyvedlo z míry a pak rozlítilo. „Nikdy

POVÍDKY PODIVNÝCH

bych se neoženil s takovou zrůdou, jako jsi ty!“ vykřikl. „Nemůžu uvěřit tomu, že jste se mě s vaším otcem pokusili obelstít!“ „On ne!“ řekla. „Můj otec o tomhle nic neví!“ „Hmm, ale dozví se to!“ soptil princ. „To je nehoráznost!“ Vyřítil se z komnaty, aby to řekl králi, a princezna uháněla za ním a prosila ho, aby to nedělal. Právě v tu chvíli pět fríských atentátníků, převlečených za kuchaře, vytáhlo dýky z dortů a vyběhlo z kuchyně do královy komnaty. Princ se právě chystal odhalit princeznino tajemství, když vyrazili dveře. Zatímco mordovali jeho stráže, zbabělý král se schoval do skříně a ukryl se pod hromadou šatstva. Vrahouni se otočili na prince a princeznu. „Nezabíjejte mě!“ zvolal princ. „Jsem jenom poslíček z jiné země!“ „Slušnej pokus,“ řekl šéf atentátníků. „Jsi princ z Galacie, máš se oženit s princeznou a vytvořit alianci proti nám. Připrav se na smrt!“ Princ běžel k oknu a snažil se ho vší silou otevřít, princeznu nechal vrahům na pospas. Když se k ní blížili s dýkami od krve, ucítila vzadu za jazykem podivný tlak. Jeden po druhém se na ni vrhali. A do jedné tváře po druhé princezna vystříkla proud hadího jedu a všichni zabijáci, až na jednoho, se skáceli k zemi mrtví. Pátému vrahovi, vyděšenému k smrti, se podařilo dostat z místnosti a utéct. Princezna byla stejně překvapená jako ostatní. Bylo to něco, o čem nevěděla, že dokáže, a navíc, nikdy předtím se neocitla v ohrožení života. Princ, který byl už napolo venku z okna, vlezl zpátky do pokoje a prohlížel si s úžasem mrtvé atentátníky i princeznu. „Teď si mě vezmete?“ zeptala se princezna.

O PRINCEZNĚ S ROZEKLANÝM JAZYKEM

„V žádném případě,“ odpověděl, „ale na znamení své vděčnosti neřeknu vašemu otci proč.“ Popadl ze země dýku a běhal od vraha k vrahovi a bodal do jejich mrtvých těl. „Co to děláte?“ zeptala se princezna zaraženě. Ze skříně vylezl král. „Jsou mrtví?“ zeptal se roztřeseným hlasem. „Ano, Vaše Výsosti,“ oznámil princ, v ruce držel dýku. „Všechny jsem je zabil!“ Princeznu jeho lež šokovala, ale držela jazyk za zuby. „Skvělé!“ zvolal král. „Jsi hrdina Frankenbourgu, chlapče – a to ve svatební den!“ „Ach… pokud jde o to,“ řekl princ. „Lituji, ale žádná svatba nebude.“ „Cože?“ zvolal král. „Proč ne?“ „Právě jsem se dozvěděl, že princezna je moje sestřenice,“ odpověděl princ. „Jaká škoda!“ A aniž by se ohlédl, vyklouzl princ z pokoje, svolal svůj doprovod a odjel v kočáře. „To je absurdní!“ zuřil král. „Ten hoch není o nic víc bratrancem mé dcery než já strýcem této židle. Nedovolím, aby se s mou rodinou takto jednalo!“ Král se tak rozzlobil, že pohrozil Galacii vyhlášením války. Princezna věděla, že nesmí dopustit, aby k tomu došlo, a proto si jednoho večera vyžádala u svého otce audienci mezi čtyřma očima a odhalila mu tajemství, které tak dlouho skrývala. Král zrušil své plány na válečné tažení, ale na svou dceru byl tak nahněvaný a cítil se tak ponížený, že ji zavřel do nejplesnivější kobky podzemního žaláře. „Nejenže jsi lhářka a zrůda,“ chrlil na ni mřížemi, „jsi i neprovdatelná!“ Vyslovil to, jako by šlo o nejhorší hřích ze všech hříchů.

POVÍDKY PODIVNÝCH

„Ale, otče,“ hlesla princezna, „stále jsem vaše dcera, ne snad?“ „Už ne,“ odvětil král a otočil se k ní zády. Princezna věděla, že by mohla použít svůj jed obsahující kyseliny a propálit jím zámek na vratech kobky a utéct, ale raději čekala a doufala, že otec přijde k rozumu a odpustí jí.5 Celé měsíce se živila jen ovesnou kaší a v noci se třásla zimou, když ležela na kamenné dlažbě, ale otec nepřicházel. Jedinou návštěvnicí princezny byla její chůva. Jednoho dne jí přinesla nové zprávy. „Už mi otec odpustil?“ ptala se princezna dychtivě. „Obávám se, že ne,“ odpověděla chůva. „Oznámil království, že jste zemřela. Váš pohřeb je zítra.“ Princeznu to zdrtilo. Ještě té noci unikla ze žaláře, utekla z paláce a spolu se svou chůvou opustila království i svůj starý život. Měsíce cestovaly inkognito, putovaly krajinou, když našly práci, pomáhaly v domácnostech. Princezna si umazala obličej, aby ji nikdo nepoznal, a mluvila jen s chůvou, která řekla lidem, že ta dívka s umazanou tváří, jež s ní cestuje, je němá. Pak se jednoho dne doslechly o princi ze vzdáleného království Trácie, jehož tělo na sebe občas bralo tak divný tvar, že se z toho stal celonárodní skandál. „Může to být pravda?“ ptala se princezna. „Může být jako já?“ „Rozhodně to stojí za zjištění,“ odpověděla chůva. 5

Kdysi jste mohli na černém trhu podivných koupit vysoce leptavou

tekutinu. Láhve byly zabaleny v hadí kůži, látka v nich dokázala propálit kov. Téhle látce se říkalo Princeznino plivnutí – bezpochyby na počest této pověsti. Po řadě nešťastných incidentů zapříčiněných špatným použitím zrušily orgány podivných výrobu této tekutiny. Dnes jsou láhve s Princezniným plivnutím vzácnými položkami ve sbírkách sběratelů.

O PRINCEZNĚ S ROZEKLANÝM JAZYKEM

A tak se vydaly na dlouhou cestu. Dva týdny jim trvalo, než na koních překonaly Nelítostnou pustinu, a další dva týdny, než se lodí přeplavily přes Velký vodopád. Když konečně přijely do Tráckého království, byly opálené, ošlehané větrem a skoro na mizině. „Takhle před prince předstoupit nemohu!“ řekla princezna, a tak utratily poslední vydělané peníze a šly do lázní, kde se vykoupaly a namazaly vonnými olejíčky. Když vyšly ven, byla princezna tak krásná, že se za ní otáčeli všichni, muži i ženy. „Dokáži svému otci, že jsem provdatelná!“ prohlásila princezna. „Vzhůru za naším podivným princem!“ Šly tedy do paláce a ptaly se po princi, ale odpověď, kterou dostaly, je zklamala. „Lituji,“ řekl strážce u paláce, „ale princ zemřel.“ „Co se stalo?“ zeptala se chůva. „Onemocněl nějakou záhadnou nemocí a v noci zemřel,“ vysvětloval strážce. „Přišlo to všechno velmi náhle.“ „Tohle přesně řekl král, že se přihodilo vám,“ pošeptala chůva princezně. Tu noc se vplížily do žaláře v paláci a v té nejzatuchlejší, nejtemnější kobce našly ohromného plzáka zahradního, který měl hlavu hezkého mladíka. „Vy jste princ?“ zeptala se chůva. „Ano,“ odpověděl ten odpudivý tvor. „Když se cítím skleslý, moje tělo se změní v rosolovitou roztřesenou hmotu. Matka na to přišla a zavřela mě tady, a teď, jak vidíte, je ze mě slimák skoro od hlavy až po paty.“ Princ se plazil k mřížím své cely a jeho tělo nechávalo za sebou na podlaze tmavou čáru. „Určitě přijde každým dnem k rozumu a pustí mě.“ Princezna a chůva si vyměnily rozpačitý pohled. „Inu, mám dobrou zprávu a špatnou zprávu,“ promluvila chůva. „Ta špatná je, že vaše matka všem řekla, že jste zemřel.“

POVÍDKY PODIVNÝCH

Princ začal bědovat a naříkat a na čele mu začala okamžitě růst dvě rosolovitá tykadla. I jeho hlava se teď měnila v slimáka. „Počkat!“ zvolala chůva. „Ještě je tu ta dobrá zpráva!“ „Ach, ano, zapomněl jsem,“ popotáhl princ a tykadla přestala růst. „Co to je?“ „Toto je princezna z Frankenbourgu,“ řekla chůva. Princezna udělala krok vpřed, kde na ni dopadalo světlo, a princ spatřil poprvé její úžasnou krásu. „Vy jste princezna?“ koktal princ s vykulenýma očima. „Přesně tak,“ přisvědčila chůva. „A je tu, aby vás vysvobodila.“ Princ byl radostí celý bez sebe. „Tomu nevěřím!“ zvolal. „Jak?“ Tykadla se zmenšovala a zasouvala do hlavy a válcovitá hmota jeho trupu se začala formovat v paže a hruď. Právě takto se stával znovu člověkem. „Tak!“ řekla princezna a vyplivla proud jedovaté kyseliny na zámek vrat princovy kobky. Zámek se se syčením a kouřem začal rozpouštět. Princ strachy ucukl. „Co jsi zač?“ zeptal se. „Jsem podivná, stejně jako ty!“ odpověděla princezna. „Když můj otec přišel na mé tajemství, zřekl se mě a také mě zavřel do žaláře. Vím, jak se cítíš!“ Jak mluvila, v ústech jí kmital rozeklaný jazyk. „A tvůj jazyk,“ pokračoval princ. „To je část toho… co je na tobě vadného?“ „A tohle,“ řekla princezna, odhalila rameno a ukázala mu šupiny na zádech. „Ach,“ vydechl princ a jeho hlas byl opět plný lítosti. „Měl jsem vědět, že je to příliš dobré, než aby to byla pravda.“ Jak mu slza kanula po tváři, jeho paže začaly mizet a znovu se spojily s hrudí v chvějící se masu hlemýždího těla.

O PRINCEZNĚ S ROZEKLANÝM JAZYKEM

„Proč jsi smutný?“ ptala se princezna. „Dokonale se k sobě hodíme! Společně dokážeme našim rodičům, že nejsem neprovdatelná a ty neoženitelný a že nejsme odpad. Můžeme spojit naše království a jednoho dne se možná ujmeme místa na trůnu, který nám právem náleží!“ „Ty jsi šílená!“ křičel princ. „Jak bych se do tebe mohl zamilovat? Jsi nechutná hříčka přírody!“ Princezna ztratila řeč. Nemohla uvěřit princovým slovům. „Ach, tohle je tak potupné!“ ječel princ a pak mu na čele vyrašila tykadla, jeho tvář zmizela a od hlavy až po paty se změnil ve slimáka, třásl se a sténal, jak se snažil křičet bez úst. Princezna a chůva se odvrátily, zvedal se jim žaludek, a nechaly nevděčného prince hnít v jeho žaláři. „Myslím, že s princi jsem navždy skoncovala,“ řekla princezna, „s podivnými či jinými.“ Přeplavily se znovu přes Velký vodopád a přešly Nelítostnou pustinu a vrátily se do Frankenbourgu, který válčil s Galacií i Frískem, jež se proti němu spojily. Král byl svržen z trůnu a uvězněn a Frísové jmenovali vládcem Frankenbourgu vévodu. Vévoda byl starý mládenec, a jakmile se ujal vlády a v zemi nastal mír, začal se poohlížet po nevěstě. Vévodův emisar objevil princeznu, která pracovala v hostinci. „Hej, ty tam!“ zavolal na ni, aby nechala stůl, který právě utírala, stolem. „Vévoda hledá nevěstu.“ „Že mu přeji hodně štěstí,“ odpověděla. „Nemám zájem.“ „Na tvém názoru nezáleží,“ pokračoval emisar. „Okamžitě půjdeš se mnou.“ „Ale já nejsem urozeného původu!“ lhala. „Na tom taky nezáleží. Vévoda chce prostě najít tu nejkrásnější ženu v království a to bys mohla docela dobře být zrovna ty.“

POVÍDKY PODIVNÝCH

Princezna začínala považovat svou krásu za jistý druh prokletí. Dostala pěkné šaty a předvedli ji k vévodovi. Když spatřila jeho tvář, zamrazilo ji. Fríský vévoda byl jeden z úkladných vrahů, kteří ji chtěli zabít. Byl to ten osamělý zabiják, který uprchl. „Neznám tě odněkud?“ zeptal se vévoda. „Zdáš se mi povědomá.“ Princeznu už nebavilo nic skrývat a nechtělo se jí už lhát, a tak mu řekla pravdu. „Kdysi jste se mě pokusil zabít, i mého otce. Bývala jsem princezna Frankenbourgu.“ „Myslel jsem, že jsi mrtvá!“ řekl vévoda. „Ne,“ odpověděla, „byla to lež, kterou si vymyslel můj otec.“ „Pak tedy nejsem jediný, kdo tě chtěl zabít,“ usmál se vévoda. „Zřejmě ne.“ „Líbí se mi tvoje upřímnost,“ řekl vévoda, „stejně jako tvoje statečnost. Jsi silná osobnost a my Frísové to obdivujeme. Nemohu tě učinit svou ženou, protože bys mě mohla ve spánku zavraždit, ale pokud přijmeš, jmenuji tě svou rádkyní. Tvůj jedinečný přehled by byl pro mě neocenitelný.“ Princezna nabídku s radostí přijala. Nastěhovala se s chůvou zpět do paláce, zastávala významné postavení ve vévodově vládě a už nikdy si při mluvení nezakrývala ústa, protože už nemusela skrývat, kdo je. Po nějaké době navštívila v žaláři svého otce. Měl na sobě umouněné šaty z pytloviny a vůbec nepůsobil královsky. „Vypadni odtud,“ vrčel na ni. „Jsi zrádkyně a nemám ti co říct.“ „Ale já mám co říct tobě,“ odpověděla princezna. „I když se na tebe stále hněvám, chci, abys věděl, že ti odpouštím. Teď chápu, že to, co jsi mi udělal, nebyl čin zlého, ale obyčejného člověka.“