Issuu

V NAKLADATELSTVÍ BRÁr

EVA/WAŠRANKOVÁ v

ZIVOTvHŘÍCHU HISTORICKÝ ROMAN Ze slovenského originálu Život v hriechu Přeložila Olga Dobríková Vydalo Nakladatelství BRÁNA, a. s., Nad Vinným potokem 1148/4, 1Ol 00 Praha l O, jako svou 1092. publikaci Obálku navrhla Libuše Bartošková Odpovědná redaktorka Tereza Tomášková Technická redakce Vlasta Machová Sazba Tomáš Grof Tisk a vazba Finidr, s.r.o., Český Těšín Stran 240 Vydání první Praha 2017 info@brana-knihy.cz www.brana-knihy.cz Připojte se k nám na Facebooku

Knihy z Nakladatelství BRÁNA si můžete objednat nebo zakoupit také na naší adrese po dohodě s obchodním oddělením

---~-

www.hrana-knihy.

ŽIVOT V HŘ(CHU

ec smrti, který v Božím domě způsobil, otočil se

:la, když prošel pod vstupním portálem, proběhl vené na římských základech, trhu, který patřil 1, a zamířil k přístavišti Canal Grande, kde na

PRVNÍ ČÁST

HŘÍCH MILOVAT ... byla to vášeň, mučivá radost a nekonečná touha, a byla to smrt... (ůRYVEK: TRISTAN A l SOLDA)

I. BENÁTKY. PŘED TŘEMI HODINAMI alác Paola del Maro byl honosným obydlím, které si mohla dovolit jen privilegovaná společnost. Stál v sestiere San Polo, nejstarší, nejmenší a nejhustěji zalidněné čtvrti města. Budova měla dva vchody: jedny dveře vedly přímo na chodník a druhé od vody, s dřevěným molem, odkud hosté vstupovali do přijímací místnosti. Čtvrť krášlil jeden z kostelů - San Polo, ve kterém kněz, jediný potomek už zesnulých patricijů, sloužíval liturgie. Jednoduché domy stojící na pilotech nad močály na vytvořených ostrovech, mezi kterými vedla spletitá síť kanálů, postavených ještě v dobách osídlování města Římany, utíkajícími před dobyvačnými útoky Hunů, postupně nahrazovaly hezčí budovy. Rozsáhlá laguna, tvořená ostrovy, kanály, přílivovými mělčinami a slanisky s domovy stěhovavých ptáků, poskytla útočiště těm, kteří teď drželi monopol se solí a z nichž se stali zámožní obchodníci. Benátská republika - známá svým vojenským loďstvem - s úpadkem Byzantské říše přebírala její trhy a zajistila si obrovské bohatství díky obchodování mezi Evropou a Levantou, přičemž jako svoje přístavy využívala ostrovy Korfu a Kréta.

EVA AVA ŠR ANKOVi-.

V paláci Paola del Maro, v místnosti s klesající křížovou klenbou, jejíž oporou byly čtyři rohové sloupy, zaplněnou vkusným nábytkem sestávajícím z příborníku s fajánsovou keramikou, dvou lavic a několika židlí pokrytých kožešinami, seskupených kolem masivního stolu - poskakovalo a zpívalo devítileté dítě. Děvčátko s tmavými vlásky a zlatavou pletí bylo oblečeno do bílého oděvu z nejjemnějšího plátna, šaty zdobil proplétaný pásek ze zlaté tkaniny. Konce dlouhého pásku se stříbrnými ozdobami se mu pohupovaly kolem kolen. Dítě tancovalo blízko krbu z bílého mramoru, ozdobeného rytinami světců a po stranách soškami andělů. Napodobovalo mihotající se ohýnek a ani nepostřehlo, že se otevřely dveře a pod nízkou klenbu s nelomeným obloukem vstoupila do místnosti mladá žena. Nesla v dlaních chléb a bronzovou mísu s obilnou kaší a kousky hově zího. Když jídlo položila na stůl, popošla k holčičce a zlehka ji pohladila po vláscích. Nebylo to poprvé, co si jí dcerka nevšimla i přesto, že její šaty - od pasu dolů a na předloktích rozšířené, převázané červeným páskem se spletenými hedvábnými šňůrami - šustily při každém kroku. Dítě se ohlédlo. Když spatřilo matku, s radostí se vrhlo do jejího náručí.

,,Už přišel i tatínek?" zvolalo a upřelo očička na matku. ,,Ne," vydechla hezká žena se zapletenými havraními vlasy, ozdobenými zlatou čelenkou s onyxem. Smutně se podívala na dcerku. ,,Ještě nepřišel. .. ," povzdechla si a zahleděla se do jejích průzračných jantarových očí. ,,Jsi kouzelná, Alessandro, víš o tom? Mám tě tak moc ráda," usmála se a políbila dcerku na nosík, vystupující nad malinově červený mi rty. ,,Pojď se už posadit, dítě. Ještě přinesu džbán s vodou a potom se najíme," sevřela malou ručičku. Alessandra del Maro neprotestovala. Nechala se doprovodit a schoulená na pohodlné židli poslušně čekala na matku. Adelasa Veceli del Maro vyšla na dlouhou chodbu s valenou klenbou a zamířila ke schodišti. Znenadání ji přepadla neblahá předtucha. S úmyslem ji odehnat se rychle pokřižovala. Sancta Maria, ara pro nobis ! V tomto městě je andělsky krásné dítě, které jsme stvořili s manželem ...

***

ŽIVOT V

HŘICHU

Patriarcha Grado ležel v přepychové komnat láce na Piazza San Marco a ukájel své pudy na Sotva patnáctiletá lucciole s kaštanovými v očích snášela jeho surové zacházení. Měla st dráždila muže, který hmoždil její tělo a z čela její něžnou tvář. Enrico Dandolo miloval dívčinu s prudkou ublíží. Pro něho byl vždy prvořadý pouze jeho Biskup měl rád sladkou lucciole, poskytov Vzrušovalo ho pomyšlení, že ještě nebyla zk: ky - byla tak nevinná a bezbranná, když mu ji f ,,Vidím, že nezahálíš, eminence." Patriarcha Grado se s nevolí odtáhl od děvč na bratra. ,,Kolikrát ti mám opakovat, abys mě nerušil, z lůžka. „Tak už se nemrač," odpověděl Vitale Da odhalenou dívčinu, přejížděje si jazykem po r řekl klidně a vykročil k ní. Nelítostně stáhl děv a šaty a postrčil ji ke dveřím. ,,Čím dříve, tím Vědomí, že dnešní večer neskončí podle v biskupovi vztek. S hněvem v tmavých, jízli, šel k právníkovi, jehož moc díky Enricovým ho popadl. „Tvoje drzost už překračuje všechny meze skrývaným vztekem. Pak výhružně dodal: ,,M vem ... poslat tě do horoucích pekel, můj bratř ,,Ale ... já ... " „Mlč!" zařval Enrico. Když v bratrově pohl se uklidnit. Pustil ho a ustoupil. Patriarcha Grado přešel k pokladnici pole a chvíli se v ní prohraboval. Potom přistoupil ho polibku jí vstrčil do dlaně stříbrný dirham. „Jsi tak sladká, maličká," řekl chraptivým 1 slušně stojí a že se nebrání jeho drsnému las

faro, v místnosti s klesající křížovou klenbou, >hové sloupy, zaplněnou vkusným nábytkem ses fajánsovou keramikou, dvou lavic a několika tmi, seskupených kolem masivního stolu - poítileté dítě. vlásky a zlatavou pletí bylo oblečeno do bílého látna, šaty zdobil proplétaný pásek ze zlaté tkatsku se stříbrnými ozdobami se mu pohupovaly ralo blízko krbu z bílého mramoru, ozdobeného 1ách soškami andělů. Napodobovalo mihotající :hlo, že se otevřely dveře a pod nízkou klenbu vstoupila do místnosti mladá žena. 1 bronzovou mísu s obilnou kaší a kousky hově na stůl, popošla k holčičce a zlehka ji pohladila oprvé, co si jí dcerka nevšimla i přesto, že její 1ředloktích rozšířené, převázané červeným pásbnými šňůrami - šustily při každém kroku. '. spatřilo matku, s radostí se vrhlo do jejího

volalo a upřelo očička na matku. žena se zapletenými havraními vlasy, ozdobenyxem. Smutně se podívala na dcerku. ,,Ještě i a zahleděla se do jejích průzračných jantarodessandro, víš o tom? Mám tě tak moc ráda" , u na nosík, vystupující nad malinově červený t, dítě. Ještě přinesu džbán s vodou a potom se čičku.

!protestovala. Nechala se doprovodit a schoulušně čekala na matku. ro vyšla na dlouhou chodbu s valenou klenti. Znenadání ji přepadla neblahá předtucha. rychle pokřižovala. Sancta Maria, ora pro rdělsky krásné dítě, které jsme stvořili s man-

***

2,vor v H~fCHU

Patriarcha Grado ležel v přepychové komnatě honosně zařízeného paláce na Piazza San Marco a ukájel své pudy na mladičké dívčině . Sotva patnáctiletá lucciole s kaštanovými vlasy mlčky se slzami v očích snášela jeho surové zacházení. Měla strach zanaříkat, aby nepodráždila muže, který hmoždil její tělo a z čela mu při tom stékal pot na její něžnou tvář. Enrico Dandolo miloval dívčinu s prudkou chlípností. Nedbal, že jí ublíží. Pro něho byl vždy prvořadý pouze jeho vlastní zájem. Biskup měl rád sladkou lucciole, poskytovala mu největší potěšení. Vzrušovalo ho pomyšlení, že ještě nebyla zkažená jako jiné prostitutky - byla tak nevinná a bezbranná, když muji přivedli a když si ji vzal. .. ,,Vidím, že nezahálíš, eminence." Patriarcha Grado se s nevolí odtáhl od děvčete. Nevraživě se podíval na bratra. „Kolikrát ti mám opakovat, abys mě nerušil, Vitale!" zavrčel a sklouzl z lůžka. „Tak už se nemrač," odpověděl Vitale Dandolo a oplzle pozoroval odhalenou dívčinu, přejížděje si jazykem po rtech. ,,Ať zmizí, Enrico," řekl klidně a vykročil k ní. Nelítostně stáhl děvče z postele, hodil jí košili a šaty a postrčil ji ke dveřím. ,,Čím dříve, tím lépe!" Vědomí, že dnešní večer neskončí podle jeho představ, vzbudilo v biskupovi vztek. S hněvem v tmavých, jízlivých, drsných očích popošel k právníkovi, jehož moc díky Enricovým stykům narůstala, a tvrdě ho popadl. ,,Tvoje drzost už překračuje všechny meze, Vitale!" promluvil s neskrývaným vztekem. Pak výhružně dodal: ,,Můžu tě zničit jediným slovem ... poslat tě do horoucích pekel, můj bratře! " ,,Ale ... já ... " „Mlč! " zařval Enrico. Když v bratrově pohledu postřehl strach, snažil se uklidnit. Pustil ho a ustoupil. Patriarcha Grado přešel k pokladnici položené na pracovním stole a chvíli se v ní prohraboval. Potom přistoupil k dívčině a během dlouhého polibku jí vstrčil do dlaně stříbrný dirham. ,,Jsi tak sladká, maličká," řekl chraptivým hlasem. Když viděl, že poslušně stojí a že se nebrání jeho drsnému laskání, pochválil ji: ,,Jsi po-

Ev A A vA ŠRANKOVA

slušná a to se mi líbí! Odejdi, ale vrať se zase zítra!" přikázal. ,,Diakon tě vyvede z paláce ... " Mlčky se oblékal, nestaraje se víc o dívku, která v rychlosti opustila jeho komnaty. *** Večer

teprve začínal, když dívčina kráčela v patách diakona, který ji měl vyvést z paláce, sousedícího s palácem Pietra Polaniho, dóžete Benátek. Zachvěla se při pomyšlení, co ji bude zítra znovu čekat, v ponurých myšlenkách si nevšímala krásy, která biskupa obklopovala. Jeho vytříbený vkus pro všechno krásné byl zjevný, ale ji už nádhera, kterou při první návštěvě v tomto domě postřehla, nezajímala. Pokaždé si jen přála, aby byla co nejdříve pryč ... u nemocné matky, pro kterou se stala jedinou oporou. Mladý diakon se zastavil. Využil strachu, který spatřil v blankytných očích děvčete, a osamocenosti jedné z chodeb, kterou procházeli. S úmyslem ukázat svou autoritu popadl děvče za vlasy. ,,Ani nemukni, poběhlice!" přikázal, zatímco jí vyhrnoval šaty. ,,Musím se přesvědčit, zda děláš dobře svou práci, za kterou tě platí..." S uspokojením sledoval, že se nebrání. Měla vůbec na výběr, když se chtěla chránit před ranami, které jí od něho hrozily? Věděla, že ne! Zlostná touha v pohledu diakona jí přika zovala, aby byla pokorná a aby si dávala pozor. Byla jen prostitutkou, jejíž povinností bylo uspokojovat touhy chtivých mužů. Komu záleželo na tom, že až dosud byl biskup jejím prvním?! Když ji strčil k mramorovému sloupu, podvolila se mu bez zbyteč ných slov. Po ohavném aktu si upravil roucho a s nenuceností,jako by se ho žalostná událost vůbec netýkala, ji odvedl před brány paláce. „Dobře toto naše tajemství uchovej, ty děvko!" zasípal, než zavřel velkou bronzovou bránu. Když Arianna Goldoni vykročila na Piazza San Marco a procházela kolem bytů a úřadů právníků a prokurátorů, postavených podél náměstí, pršelo. ,,Mou klientelou se stali kněží," zašeptala. Nenech se přemoci zlým, ale zlé přemáhej dobrem! 1 opakovala si. Otírajíc si z tváře kapky deště,

ŽIVOT V

zamířila

HŘÍCHU

k malému kanálu s di Venice.

dřevěným

moster

*** ,,Proč

to všechno, Enrico?" ozval se uraže: v pohodlném křesle. Až dosud mlčky pozorovi kalhoty z jemného lnu, přičemž paty a špičky< zpod oděvu. Když se zahaloval do spodní tu chvíli obleče biskupské roucho, ztratil se mu pod záplavou drahocenného žlutého hedvábí přišel? kladl si otázku a závistivě si uvědomil, látce. „To ti ta běhna natolik zakalila mysl, že js vyštěkl zlostně. Na čele mu vystoupila tenká v1 Patriarcha Grado přistoupil k bratrovi a ironi Víš, že nesnáším, když nerespektuješ moje pří i na tebe, ale navzdory tomu je porušuješ!" Ni chem ztěžklým vínem pohrdavě zamumlal: ,,N1 kterou tyto nevěstky poskytují, s láskou!" Vitale Dandolo se pohnul, jako by chtěl něc se ke slovu. Biskup se letmo dotkl žlutého hedvábí, vypac „Jak se ti líbí, Vitale?" S očividným potěš bratra. ,,Když se jednou staneš členem vévods určitě staneš, pokud mi budeš věrně sloužit roucho!" Při pomyšlení na něco takového zalil tvář nec - měl pocit, že se v něm vaří krev. ,,Vždy eminence ... ," zamumlal. „Ne dost, Vitale," procedil mezi zuby Enrico si studenou ruku na čelo, jako by se potřebo\. tak, jak bych si představoval." Vitale Dandolo nemohl uvěřit, že mu vyčítá r kotal: ,,Proč mi to děláš, Enrico? Tvoje příkazy J ne, špehuji, podplácím, abych se dostal ke vši

dejdi, ale vrať se zase zítra!" přikázal. ,,Diakon 11čky se oblékal, nestaraje se víc o dívku, která

ŽIVOT V

HŘICHU

zamířila k malému kanálu s di Venice.

13 dřevěným

mostem a vydala se k Arsenal

komnaty.

***

když dívčina kráčela v patách diakona, který sousedícího s palácem Pietra Polaniho, dóžete pomyšlení, co ji bude zítra znovu čekat, v povšímala krásy, která biskupa obklopovala. Jeho mo krásné byl zjevný, ale ji už nádhera, kterou 1to domě postřehla, nezajímala. Pokaždé si jen 1e pryč ... u nemocné matky, pro kterou se stala

.vil. Využil strachu, který spatřil v blankytných nosti jedné z chodeb, kterou procházeli. S úmypopadl děvče za vlasy. 1lice!" přikázal, zatímco jí vyhrnoval šaty. la děláš dobře svou práci, za kterou tě platí ... " že se nebrání. když se chtěla chránit před ranami, které jí od ne! Zlostná touha v pohledu diakona jí přika a aby si dávala pozor. Byla jen prostitutkou, >kojovat touhy chtivých mužů. Komu záleželo iskup jejím prvním?! >rovému sloupu, podvolila se mu bez zbyteč tu si upravil roucho a s nenuceností,jako by se netýkala, ji odvedl před brány paláce. 1ství uchovej, ty děvko!" zasípal, než zavřel vykročila na Piazza San Marco a procházela

ků a prokurátorů, postavených podél náměstí,

i kněží," zašeptala. Nenech se přemoci zlým, opakovala si. Otírajíc si z tváře kapky deště,

** * „Proč to všechno, Enrico?" ozval se uraženě Vitale Dandolo, sedě v pohodlném křesle. Až dosud mlčky pozoroval bratra, který si oblékal kalhoty z jemného lnu, přičemž paty a špičky chodidel mu vykukovaly zpod oděvu. Když se zahaloval do spodní tuniky, na kterou si už za chvíli obleče biskupské roucho, ztratil se mu na okamžik před očima pod záplavou drahocenného žlutého hedvábí. Kde k němu tentokrát přišel? kladl si otázku a závistivě si uvědomil, jak i on prahne po stejné látce. ,,To ti ta běhna natolik zakalila mysl, že jsi se na mne tak obořil?" vyštěkl zlostně. Na čele mu vystoupila tenká vrstva potu . Patriarcha Grado přistoupil k bratrovi a ironicky odsekl: ,,Sic et non ... Víš, že nesnáším, když nerespektuješ moje příkazy, Vitale! Vztahují se i na tebe, ale navzdory tomu je porušuješ!" Naklonil se k němu a s dechem ztěžklým vínem pohrdavě zamumlal: ,,Nepleť si občasnou rozkoš, kterou tyto nevěstky poskytují, s láskou!" Vitale Dandolo se pohnul, jako by chtěl něco namítnout, ale nedostal se ke slovu. Biskup se letmo dotkl žlutého hedvábí, vypadalo to, jako by ho hladil. „Jak se ti líbí, Vitale?" S očividným potěšením se opět podíval na bratra. ,,Když se jednou staneš členem vévodského dvora - a ty se jím určitě staneš, pokud mi budeš věrně sloužit - možná ti daruji podobné roucho!" Při pomyšlení na něco takového zalil tváře právníka temný rumě nec - měl pocit, že se v něm vaří krev. ,,Vždycky jsem ti věrně sloužil, eminence ... ," zamumlal. „Ne dost, Vitale," procedil mezi zuby Enrico. ,,Ne dostatečně." Přitiskl si studenou ruku na čelo, jako by se potřeboval zchladit, a dodal: ,,Ne tak, jak bych si představoval." Vitale Dandolo nemohl uvěřit, že mu vyčítá neschopnost. Zmateně blekotal: ,,Proč mi to děláš, Enrico? Tvoje příkazy plním doslova a do písmene, špehuji, podplácím, abych se dostal ke všem informacím, a když ti

Ev A AvA ŠRANKOV Á

ŽIVOT V HAfCHU

přijdu oznámit něco závažného, oboříš

se na mě stejně jako dnes!" bránil se s takovým zápalem, až se mu vzteky sevřel žaludek. Patriarcha, kráčející k jednomu z křesel, mávl rukou - lamentace bratra ho nezajímaly. Když se pohodlně uvelebil, vrhl na něj opovržlivý pohled. ,,Co závažného mi přinášíš v době, kdy jsem toužil po lepší společ nosti než té tvojí? Ledaže bys mi přišel říct, že už máš hotový dokument, jehož přípravou jsem tě pověřil! V tom případě bych dokázal tvoje jednání omluvit, ale jelikož na něj čekám už několik týdnů, pochybuji, že dnešní večer bude výjimkou!" ,,A přece je to tak, i když pochybuješ!" oponoval Vitale. Odhrnul vlněný plášť, sepnutý na pravém rameni, pod kterým se ukázala dlouhá, zlatem vyšívaná tunika s úzkými rukávy, a ukázal na tašvici, přivázanou na vyšívaném pásku ze stříbrného hedvábí. Sáhl do důmyslně propracované kapsičky z jemné kůže, vedle níž vykukovala tepaná rukojeť dýky, a vyndal z ní listinu. ,,A nejen to, Enrico," zazubil se, když si všiml, že bratra překvapil. Zavrtěl se na polštáři a pokračoval: ,,Nervozita v paláci del Maro narůstá! Potvrdil mi to jeden ze sluhů, který nepohrdl. leskem zlatých solidů. I když otec Paolo se naoko vyhýbá obydlí svojí ženy a dcery a zdržuje se v příbytku určeném pro kleriky, po setmění se k nim potají vrací." Patriarcha Grado pozorně poslouchal a spokojeně pokyvoval hlavou. Za chvíli se však netrpělivě natáhl pro listinu. ,,Dej mi ji! Podej miji," naléhal na něho. ,,Jak jsi netrpělivý!" ušklíbl se špeh. Biskup významně nadzvedl obočí, nasál do plic vzduch a vzápětí zavrčel: ,,Řekl jsem, abys mě nenapínal, Vitale, a ty mě navzdory tomu dráždíš!" Muž se neklidně usmál. ,,Proč se tak čertíš, hm? Nechtěl jsem tě podráždit, jen ti dokázat, že svou práci dělám odpovědně. Víš, eminence, rád bych získal post člena vévodského dvora, který jsi mi slíbil. Vždycky jsem byl ambiciózní, znáš mě dobře. Dokonce už v době, když jsme

Vitale postřehl v Enricově hlase skrytou hroz a beze slova mu podal dokument. Patriarchovy ruce se třásly vzrušením, když tinu, a byl nadšen z představy,jak připadne majť kvi ... Z šílené radosti, uvědomuje si vítězství na přistoupil k Vitalemu a pevně ho objal. „Dostaneš ho, můj bratře!" zvolal a podíval si kem. ,,Ještě chvilku strpení. Nejdřív musím pfr Dal jsem mu na výběr a už zanedlouho budu zn se uvidí." „Příležitost se naskytne již dnes, emine1 Naklonil se k němu, ale když si všiml, že v Enri ďábel, co nejrychleji dodal: ,,I to jsem se do2 Avšak ještě jsem neměl příležitost." „Já vím," ozval se patriarcha chraplavým konečně skončí. .. ," řekl a potom se usmál. Al nebylo v něm slitování. Hrozba v podobě smrti se usídlovala v palá a v tichu, které se vznášelo v jedné z jeho míst se v myslích obou mužů a nabývala obludných Služebník Boží a právník, jeden jako druhý,

společně vyrůstali!"

,,Občas toho moc namluvím, ale když něco slíbím, svoje slovo dodržím! Rozumíš?!"

List Římanům, kap. 12, verš 21

ŽIVOT V HŘICHU

ažného, oboříš se na mě stejně jako dnes!" bránil 1ž se mu vzteky sevřel žaludek. :jednomu z křesel, mávl rukou - lamentace bra~ se pohodlně uvelebil, vrhl na něj opovržlivý

'inášíš v době, kdy jsem toužil po lepší společ e bys mi přišel říct, že už máš hotový dokument, pověřil! V tom případě bych dokázal tvoje jed: na něj čekám už několik týdnů, pochybuji, že koul" dyž pochybuješ!" oponoval Vitale. Odhrnul vl)ravém rameni, pod kterým se ukázala dlouhá, úzkými rukávy, a ukázal na tašvici, přivázanou tříbrného hedvábí. Sáhl do důmyslně propracoůže, vedle níž vykukovala tepaná rukojeť dýky, nejen to, Enrico," zazubil se, když si všiml, že se na polštáři a pokračoval: ,,Nervozita v paláci lil mi to jeden ze sluhů, který nepohrdl leskem tec Paolo se naoko vyhýbá obydlí svojí ženy bytku určeném pro kleriky, po setmění se k nim

Vitale postřehl v Enricově hlase skrytou hrozbu. Přikývl, že pochopil, a beze slova mu podal dokument. Patriarchovy ruce se třásly vzrušením, když přebíral zfalšovanou listinu, a byl nadšen z představy, jak připadne majetek rodiny del Maro církvi ... Z šílené radosti, uvědomuje si vítězství nad neposlušným knězem, přistoupil k Vitalemu a pevně ho objal. ,,Dostaneš ho, můj bratře!" zvolal a podíval se na něho planoucím zrakem. ,,Ještě chvilku strpení. Nejdřív musím přivést del Mara k rozumu! Dal jsem mu na výběr a už zanedlouho budu znát jeho odpověď. Potom se uvidí." ,,Příležitost se naskytne již dnes, eminence," promluvil Vitale. Naklonil se k němu, ale když si všiml, že v Enricově pohledu se usídluje ďábel, co nejrychleji dodal: ,,I to jsem se dozvěděl a přišel ti to říct. Avšak ještě jsem neměl příležitost." „Já vím," ozval se patriarcha chraplavým hlasem. ,,Tak dneska to konečně skončí. .. ," řekl a potom se usmál. Ale byl to hrozivý úsměv, nebylo v něm slitování. Hrozba v podobě smrti se usídlovala v paláci na Piazza San Marco a v tichu, které se vznášelo v jedné z jeho místností, rostla. Převalovala se v myslích obou mužů a nabývala obludných rozměrů. ·Služebník Boží a právník, jeden jako druhý, živili svoje sny ...

mě

poslouchal a spokojeně pokyvoval hlavou. natáhl pro listinu. ," naléhal na něho. ;klíbl se špeh. zvedl obočí, nasál do plic vzduch a vzápětí zamě nenapínal, Vitale, a ty mě navzdory tomu vě

1. ,,Proč se tak čertíš, hm? Nechtěl jsem tě po. svou práci dělám odpovědně. Víš, eminence, vévodského dvora, který jsi mi slíbil. Vždycky iš mě dobře. Dokonce už v době, když jsme uvím, ale když něco slíbím, svoje slovo dodr1

List Římanům, kap. 12, verš 21