Issuu

...,,_Javaapad I

přemyslovsltých

králů

Jan Bauer NAKLADATELSTVÍ BRÁNA

Obsah Kde se vzali Přemyslovci

čas vrahů a světců

Čechy nad propastí

Snění o královské koruně

Spory a půtky o knížecí stolec

Druhý český král

Hledá se silný vládce

Přemysl řečený též Otakar

Krvavé války mezi bratranci a bratry

Bratr ustoupil bratrovi

Královský rozvod v Čechách

Přemyslovy diplomatické veletoče

Češka dánskou královnou

Zlatou bulu sicilskou si Češi napsali sami?

Muž velké statečnosti a slávy

Když panoval jednooký král

Zastavilo české vojsko Čingischánovy potomky?

188

Čeští páni se bouří

Milenka železného a zlatého krále

Vítězství zpečetěné novou svatbou

108

Zamilovaná královna Kunhuta?

116

Konflikt s Habsburkem

119

Rozhodla na Moravském poli zrada?

124

V posteli s královnou

133

Závišova kariéra a pád

139

Sexem posedlý neurotik na trůnu

149

Tři královské koruny pro Přemyslovce

155

V Olomouci čekal vrah

161

Přehled panovníků přemyslovské dynastie

178

Chronologie událostí v přemyslovských Čechách

180

Výběr z literatury

185

189

Kde se vzali Přemyslovci Hned na úvod je nutné přiznat, že označení nejstaršího panovnické ho rodu v Čechách je poměrně nedávné. Sami Přemyslovci se totiž tak nenazývali. Byli prostě rodem českých knížat a králů. Jenže děje pisci a kronikáři mívají rádi názvy a jména pěkně roztříděné, chce te-li rozškatulkované, aby pak snad v hlavičkách školou povinných dětí v tom nevznikl nějaký chaos. A tak jako Rusové nazvali svou nejstarší panovnickou dynastií podle varjažského válečníka Rurika Rurikovci, Poláci zase podle legendárního oráče Piasta Piastovci, Maďaři podle náčelníkaArpáda, který je přivedl do Panonské nížiny, Arpádovci, dostala první česká vladařská dynastie jméno od bájné ho Přemysla Oráče Přemyslovci. Jak je vidět, oráči bývali v Polsku a v Čechách prostě v kurzu. První, kdo nejstarší českou panovnickou legendu zaznamenal, byl mnich Kristián ve své Legendě o životě a umučení svatého Vác lava a jeho báby svaté Ludmily: ,, . . . Slované čeští usazení pod samým Arkturem a oddaní uctívání model, žili jako kůň neovládaný uzdou, bez zákona, bez knížete nebo vládce a bez města, potulujíce se roz troušeně jako nerozumná zvířata, toliko širý kraj obývali. Konečně když byli postiženi zhoubným morem, obrátili se, jak pověst vypra vuje, k nějaké hadačce se žádostí o dobrou radu a o věštecký výrok. A když jej obdrželi, zalo�ili hrad a dali mu jméno Praha. Potom na5

lezše nějakého velmi prozíravého a důmyslného muže, jenž se jenom orbou zabýval, jménem Přemysla, ustanovili si ho podle výroku ha daččina knížetem nebo vladařem, davše mu za manželku svrchu ře čenou pannu hadačku." Vida, Kristián vůbec neznal Libuši jménem a udělal z ní jen „ně jakou hadačku". To děkan svatovítské kapituly Kosmas, který psal svou Kronikou českou zhruba o 130 let později, měl už přesnější informace. V jeho podání prý v oněch bájných časech po svém otci Krokovi usedla na knížecí stolec nejmladší z jeho tří dcer Libuše. Byla prý „mezi ženami přímo jedinečnou ženou, v úva.ze prozřetel ná, v řeči rázná, tělem cudná, v mravech ušlechtilá, nikomu nezada la v rozhodování pří lidu, ke každému byla vlídná, ba spíše líbezná, ženského pohlaví ozdoba a sláva, dávajíc rozkazy prozřetelně.jakoby byla mužem ... " Jenže jak se posléze ukázalo, ani tato v každém ohledu zname nitá dáma nebyla dokonalá. Všechno zavinil spor dvou vesnických furiantů o mez oddělující jejich pozemky. Libuše se vyslovila ve prospěch jednoho z nich a ten druhý hned spustil proud nadávek, z nichž se až do našich časů ujalo nespravedlivé úsloví, že „všech ny ženy mají dlouhé vlasy a krátký rozum". Libuše se pochopitelně urazila a rozhodla se pořídit Čechům mužského panovníka, který by jim vládnu! tvrdou rukou. Jak je známo z pověstí, vyslala posel stvo do severočeských Stadic za jistým sedlákem Přemyslem. Kos mas doslova uvádí: " ... Nyní,je-li vám libo, vezměte mou řízu, plášť i přehozy, jaké sluší knížeti, jeďte a vyřiďte tomu muži vzkaz ode mne i od lidu a přiveďte sobě knížete a mne manžela. Muž má jmé no Přemysl. Ten na vaše hrdla a hlauy vymyslí mnohá práva, neboť to jméno latinsky zni praemeditans (rozmýšlejicí) nebo superexco gitans (přemýšlející) ... " Právě citovaný údajný výrok kněžny Libuše nepoužil kronikář jen tak náhodou. Spolu s dynastickou legendou o knížeti povola ném od pluhu se tehdy v knížecích Čechách šířilo také povědomí,

že zemské zákony a zemské právo platí právě od zakladatele panu jící dynastie. Jistě nikoliv náhodou uvádí Ondřej z Dubé, nejvyšší sudí zemský v časech panování krále Václava Iv., že „právo zemské české jest dávno nalezeno ještě od pohanstva a nejviece od Přemysla Oráče a těch pánov, kteříž sú té chvíle byli". Tímto odvoláním se na tak dávnou dobu bylo posvěceno poddanství a stavovské rozdělení společnosti. Hned na první pohled je naše tvrzení plné rozporů. Vždyť za rozmýšlejícího a tedy moudrého muže je považován obyčejný, asi nepříliš vzdělaný oráč, zemědělec, sedlák. A přitom tento prostý člo věk z lidu, sotvaže se díky přízni jedné kněžny vyšvihne na vladařský stolec, sám hned zapomene na svůj původ a vytvoří přísné zákony a spoutá své nedávné venkovské druhy tuhým poddanstvím. Tak to alespoň vyplývá z tvrzení nejvyššího zemského soudce Ondřeje z Du bé. A konečně i sám Kosmas dávno před ním o Přemyslovi praví, že ,,tento muž, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhuje slouti mužem, upoutal zákony tento bezuzdný kmen, nezkrocený lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství, jež jej i dnes tíží, též vydal všechna práva, jimiž se tato země řídí a spravuje... " Je zajímavé, že jméno Přemysl se ani v dobách legendisty Kris tiána, ani později v dobách kronikáře Kosmase v Čechách nevysky tovalo. Zdá se proto pravděpodobné, že oba chtěli spíše zdůraznit rozumové schopnosti zakladatele dynastie, ukázat, že to byl muž, který přemýšlí, je tedy Přemysl. Ve skutečnosti se jméno Přemysl poprvé objevuje v české panovnické dynastii až s králem Přemyslem Otakarem I. a to nepochybně jako připomínka starobylé legendy. Po Přemyslu Oráčovi, otci zakladateli, následují v Kosmově Kronice české jména sedmi knížat, která - zdá se - jakoby patřila do nějakého rébusu nebo snad byla součástí šifry. A přesto jsou to údajně jména knížecí, jména prvních sedmi Přemyslovců, pokračo vatelů panovnické dynastie navazujících na Přemysla Oráče, otce zakladatele. Jenže, jak u� to tak v životě bývá, čím větší a schopnější 7

osobností je otec, tím menší a nicotnější pak zpravidla bývají jeho potomci a následníci. Jakoby se snad ani nedokázali vymanit ze stí nu svého velkého předka. Ani v případě dávných Čech tomu nebylo jinak: „Přemysl naplniv už dny, kdy ustanovil práva a zákony, byl vzat k zeti Cereřinu, jejž za živa ctil jako boha. (Ceres byla římskou bo hyní úrody a manžel její dcery Proserpiny, tedy její zeť, Plútos, byl bohem bohatství i podsvětí. Kosmas ve shodě s původní antickou tradicí chápal podsvětí jako říši mrtvých.) Po něm Nezamysl nastou pil vládu. Když toho smrt uchvátila, Mnata dostal odznaky knížecí. Když sešel z tohoto světa, Vojen se ujal kormidla vlády. Po jeho doži tí Vnislav řídil knížectví. Když jeho život přetrhly sudičky, Křesomysl byl posazen na výsost trůnu. Když byl vyrván světu, Neklan se zmoc nil knížecího křesla. Když od něho život odstoupil, Hostivít na trůn nastoupil. O životě a stejně i o smrti těchto knížat se mlčí, jednak že jsouce oddáni břichu a spaní, nevzdělaní a neučení, podobali se do bytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo jim k rozkoší, duše na obtiž, jednak i proto, že nebylo toho času, kdo by perem zachoval paměti jejich skutly... " Teprve nyní se starý dobrý Kosmas dostává z doby legend do historických časů. Přichází na řadu první Přemyslovec, kterého spo lehlivě známe jménem, první doložený a také, což je důležité, po křtěný český kníže: „Hostivít zplodil Bořivoje, jenž první z knížat byl pokřtěn od ctihodného Metoděje, biskupa moravského, za časů císaře Arnulfa a krále moravského Svatopluka ... " Kronikář si tak trochu protiřečí, když jedním dechem tvrdí, že sedmička Přemyslových následníků ničím nevynikala, dokonce do tyčná knížata přirovnává k dobytku, a přitom zároveň prohlašuje, že nikdo nezaznamenal jejich skutky. Jak se potom může dopouštět ta kové odsuzující charakteristiky, jestliže se sám o nich nikde nemohl nic dočíst a tudíž o nich vlastně nic neví? Ale kde pak vůbec vzal 8

jejich jména? Znal je z doslechu? Ze starých ústně tradovaných po věstí? Nebo si je prostě vymyslel? Vždyť mnich Kristián ve své svatováclavské legendě, která je o více než jedno století starší než Kosmova kronika, žádné Přemys lovy následovníky nejmenuje. Po zakladateli panovnického rodu si podle Kristiána čechové „stavěli ... v čelo po svrchu řečeném knížeti vladaře neboli vévody z jeho potomstva, sloužíce modlám a bůžkům a bujně slavíce oběti podle pohanských obyčejů, až nakonec vlá da nad touto zemí připadla jednomu z rodu těchto knížat, jménem Bořivojovi ... " Tedy Kristián o sedmeru Kosmou zmiňovaných knížat nic neví. Zjevně ho po legendárním Přemyslovi zajímá až první pokřtěný čes ký kníže Bořivoj. Není to divné? Žili Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hos tivít doopravdy? Ještě dějepisci období romantismu na počátku 19. století vůbec nepochybovali o tom, že jde o skutečné historic ké osobnosti. František Palacký ve svých Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě uvádí: ,,Přemyslovo panování v Čechách kla de se od dějezpytců se vší pravděpodobností do první čtvrti VIII. století čili do věku Pipina Heristalského i syna jeho Karla Martella; kdy ale panovati počal, dlouho-li živ byl i kdy a kterak život svůj skonal, udati nelze. A ještě méně ví se o životu a skutcích potomků a nástupců jeho na trůnu českém. O nich nedá se s důkladem naprosto nic vypravova ti než pouhá toliko řada jmen panovníků, kteří vládli nad Čechami po Přemyslovi až do polovice IX. století. První zajisté po něm panoval Nezamysl, potom Mnáta, Vojen, Unislav, Křesomysl a Neklan, koneč ně Hostivít, otec Bořivoje, prvního křesťanského knížete ... " Jenže právě ta skutečnost, že se dochovala „toliko řada jmen pa novníků" a to ještě nejdříve v Kosmově Kronice české, vedla postu pem času ke zpochybnění historické autenticity těchto sedmi Pře myslovců. Brzy převážily kritické názory, podle nichž se jedná o stej ně vybájené postavy jako v případě praotce Čecha či kněžny a věšt9

kyně Libuše. Už proto se někteří historici klonili k názoru, že oněch sedm jmen vlastně představuje jakousi přemyslovskou dynastickou legendu. Jako důkaz pro svoje tvrzení zpravidla uváděli, že těch sed mero bájných vojvodů bylo přibližně ve stejné době, kdy Kosmas sepisoval Kroniku českou (její první část vznikla asi v letech 1119 až 1122), také vyobrazeno na stěnách románské rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě, původně hradní kapli zasvěcené Panně Marii (1134). Kdy by tomu tak doopravdy bylo, mohlo by se jednat o záměrný pokus o vytvoření, řečeno dnešním jazykem, státní ideologie. Jména sedmi knížat v takovém případě snad dokonce tvořila součást nějakého nastolovacího obřadu či rituálu. Archeolog Jan Filip v této souvislosti připomněl nástupní ceremoniál skotských králů, kteří bývali podle staré a ještě keltské tradice přivedeni ke ka mennému stolci předchozích vladařů, kde jim byl v galštině přečten celý jejich rodokmen. Že by to u přemyslovských knížat fungovalo podobně? Pojďme však raději k Bořivojovi, který je vlastně skutečně do loženým zakladatelem dynastie. Co o něm víme? Asi v roce 883 byl tento kníže Bořivoj při pobytu na Moravě pokřtěn arcibisku pem Metodějem. Můžeme předpokládat, že tento křest byl součástí Svatoplukova ovládnutí Čech. Bořivoj, který nyní vystupoval v roli jakéhosi moravského místodržícího, založil po svém návratu na ro dovém sídle Levém Hradci první křesťanský kostel v Čechách zasvě cený sv. Klimentu. Nové náboženství a především podrobení země moravským králem Svatoplukem vyvolalo vzpouru vedenou jistým velmožem Strojmírem. Bořivoj dokonce musel v obavě o svůj život uprchnout před povstalci zpátky na Moravu pod ochranu krále Sva topluka. Další vývoj povstání v Čechách popisuje už citovaná Kristi ánova legenda: ,.A protože řízením prozřetelností boží svrchu vzpomenutý kní že Bořivoj tam (tedy v Čechách) zanechal při svém odchodu pře mnoho přátel, jedná se v jejich radě o tom, jak by se ukrotilo smýšle10

ní lidu rozlíceného proti laskavému vladaři a jak by se popudilo vší moci proti zrádnému vetřelci k jeho záhubě. Ale protože velká větši na zrádců přála tyranovi, dohodnou se obě strany na tom, že vyjdou z metropolitního města, totiž Prahy, a že uváží na sněmovním poli, co by měli činiti. Ale zrá.dná strana zrádců, křivě jednajíc, vzala s sebou na to sněmovní pole tajně zbraně a krunýře a smluvili se mezi sebou proti straně spravedlivých na tajném znamení k vraždě, aby totiž ně kdo z nich, nebudou-li se stoupenci Bořivojovi tam s nimi chtít do hodnout, hlasitě a veřejně provolal tajné heslo, řka: ,Proměňme se, proměňme se!' A tu aby oblečeni již v krunýře a přilby, které si vskrytu přinesli, pobili svými meči všechny své odpůrce. Ale tento jejich ni čemný záměr nezůstal nikterak utajen straně Bořivojově a tak i tito obléknuvše si pod šatem krunýře, vyjdou na sněmovní pole, kde se mělo rozhodnout o ustanovení knížete. A když se straně Strojmírově nelíbila rada strany Bořivojovy, jeden z nich povýšiv svůj hlas zvo lá: ,Hej, našinci, proměňme se!' Když však uslyšeli a poznali ten hlas straníci Bořivojovi, kteří přišli v krunýřích pod šatem, zvolají: ,Dobře, dobře jsi řekl, hle, nyní se ukážeš v pestrých barvách proměněn.'A tak sklávše ho mečem obrátili všechny jeho druhy na útěk a jejich nepra vého knížete vyhnali z vlasti. Potom pospíšivše na Moravu, přivedou dřívějšího vévodu zpět a znovu ho dosadí na jeho místo." Po svém druhém návratu nechal Bořivoj na hradčanském vr chu blízko sněmovního pole, kultovního pahorku Žiži a kamenného knížecího stolce zbudovat kostelík Panny Marie a celý do té doby posvátný okrsek nařídil obehnat dřevěnými palisádami a příkopem. Tímto činem založil Pražský hrad, budoucí centrum Čech, a také vlastně zrušil dosavadní kmenovou demokracii starých Slovanů a přisvojil si postavení doposud voleného knížete pouze pro sebe a své potomky. Bořivojovou manželkou byla Ludmila, podle Kristiána dcera Sla vibora, knížete kmene Pšovanů obývajícího nynější Mělnicko. His torik Václav Chaloupecl<ý se však domníval, že Ludmila pocházela

z knížecího rodu polabských Srbů. Z této původem pohanky se stala horlivá křesťanka, která zřejmě výrazně zasahovala do politických událostí své doby. Přežila jak svého manžela, tak i oba po něm panu jící syny Spytihněva a Vratislava. Bořivoj vládl jen ve středních Čechách, ale jako prakticky Svato plukův zástupce byl zřejmě předákem nám neznámých knížat v dal ších částech české kotliny. Zemřel jako přibližně šestatřicetiletý asi v roce 889 a vlády Čechách se po jeho smrti ujal sám moravský král Svatopluk. Se jménem Bořivojova syna Spytihněva se poprvé setkáváme v roce 895, kdy se jako zhruba devatenáctiletý objevil na říšském sněmu v Řezně a požádal východofranského krále Arnulfa o ochra nu před Moravany. Okolnost, že s ním byl i další kníže jménem Viti slav, svědčí o tom, že se o moc v Čechách musel dělit. Oba velmoži se v zastoupení všech Čechů Arnulfovi poddali, stali se tak jeho vazaly a zavázali se obnovit tradiční poplatek odváděný Frankům už v do bách císaře Karla Velikého. Spytihněv I. vládl asi dvacet let, ale o jeho panování nemáme žádné zaručenější zprávy. V roce 900 se zřejmě v čele českého oddílu zúčastnil tažení Bavorů na Moravu. Z okolnosti, že založil třetí křes ťanský kostel v Čechách- rotundu sv. Petra na Budči- a že přibližně v téže době Bořivojův kostelík Panny Marie vyhořel, můžeme vyvo zovat, že i on musel čelit zřejmě protikřesťanskému povstání. Možná byl tehdy Spytihněv donucen opustit Pražský hrad a uchýlil se na budečské hradiště, které ho svou rozlohou dokonce překonávalo. Druhý syn knížete Bořivoje Vratislav se ujal vlády po smrti svého staršího bratra v roce 915. Tehdy mu bylo zhruba dvacet sedm let. Také o období jeho vlády toho mnoho nevíme. Už v roce 906 se ože nil s dcerou knížete polabského slovanského kmene Stodoranů Dra homírou, která teprve v Čechách přijala křest. Měli tři syny - Vác lava, Boleslava a Spytihněva, který zřejmě zemřel ještě v dětském věku. Dále měli čtyři dcery, z nichž jmenovitě známe jen Přibyslavu,

zmiňovanou ve svatováclavských legendách a později církví blaho slavenou. Vratislav I. založil na Pražském hradě baziliku sv. Jiří, v níž byl také po své smrti 13. února 921 pochován. Protože jeho nejstar ší syn Václav nebyl v té době ještě prohlášen za dospělého, svedly mezi sebou zápas o moc v zemi Vratislavova manželka Drahomíra a jeho matka Ludmila. Nakonec zvítězila kněžna Drahomíra, která dala svou tchyni, v té době už šedesátiletou Ludmilu, 15. září 921 na Tetíně najatými vrahy uškrtit.

Jan Bauer

�ávaapád přetttgslovshých králů Vydalo Nakladatelství BRÁNA, a. s., Nad Vinným potokem 1148/4, 101 00 Praha 10, jako svou 1091. publikaci Obrazová příloha archiv autora Obálku navrhla Barbora Ondřichová Obrazovou přílohu vytvořila Patricie Císlerová Odpovědná redaktorka Dana Bryndová Technická redakce Vlasta Machová Sazba Tomáš Grof Vytiskl EUROPRINT a.s. Stran 192 + 16 stran bar. přílohy Vydání první Praha 2017 info@brana-knihy.cz www.hrana-knihy.cz připojte se k nám na Facebooku Knihy z Nakladatelství BRÁNA si můžete objednat nebo zakoupit také na naší adrese po dohodě s obchodním oddělením

Nakladatelství Brána vydalo k 700. výročí narození Karla Iv.

f\~;Jrťl. CÍSAŘ A KRÁL

91111Jj~J~Jll l l l l!J!III