Issuu

Velký rubín Alhambry

Hlavní postavy Originální vydání: BLOODSTONE

Cestovatelé

Přeložil

Sinán, otrok Abú Abdulláha Abú Abdulláh ibn Battúta z Tangeru, bývalý s< a světoběžník

Václav Procházka

V Seville

„El Bermejo", syn Ismá'ílův, samozvaný sultá1 VI z Granady Don Pedro, král Kastilie, známý jako „Krutý" Abraham ben Zarzar, lékař a důvěrník Dona Šalamoun ze Sevilly, obchodník s drahokamy Cristóbal, řečený Maur, zlatník ze Sevilly V Granadě

Lisánuddín ibn al-Chatíb, velkovezír Granad) Alí Alchymista, vědec a volnomyšlenkář Lubna, otrokyně, zpěvačka a konkubína Alíh1 Seržant Hamíd z mamlúcké gardy Ibn Zamrak, sekretář granadského sultána Zajd, stavbyvedoucí v Alhambře Umm Ahmad, stará poustevnice ve službách, Velitel granadské policie Muhammad, syn Júsufův, sultán Muhammad Copyright© Tim Mackintosh-Smith, 2016 together with following

Lvi

acknowledgment: This translation of Bloodstone is published

Lajth, vůdce Dirgham Hattám Sarím Hajdar Džassás

by Nakladatelství Brána, a.s. by arrangement with BLOOMSBURY QATAR FOUNDATION PUBLISHING (BQFP). Translation © Václav Procházka, 2017

ISBN 978-80-7243-973-7

Lvů

(skupiny spiklenců)

Hlavní postavy í:

·ocházka

:J.Ckintosh-Smith, 2016 together with following

tis translation of Bloodstone is published

ána, a.s. by arrangement with BLOOMSBURY

ION PUBLISHING (BQFP).

, Procházka, 2017

-973-7

Cestovatelé Sinán, otrok Abú Abdulláha Abú Abdulláh ibn Battúta z Tangeru, bývalý soudce, cestovatel a světoběžník V Seville „El Bermejo", syn Ismá'ílův, samozvaný sultán Muhammad VI z Granady Don Pedro, král Kastilie, známý jako „Krutý" nebo „Spravedlivý" Abraham ben Zarzar, lékař a důvěrník Dona Pedra Šalamoun ze Sevilly, obchodník s drahokamy Cristóbal, řečený Maur, zlatník ze Sevilly V Granadě Lisánuddín ibn al-Chatíb, velkovezír Granady Alí Alchymista, vědec a volnomyšlenkář Lubna, otrokyně, zpěvačka a konkubína Alího Alchymisty Seržant Hamíd z mamlúcké gardy Ibn Zamrak, sekretář granadského sultána Zajd, stavbyvedoucí v Alhambře Umm Ahmad, stará poustevnice ve službách vzbouřenců Velitel granadské policie Muhammad, syn Júsufův, sultán Muhammad V z Granady Lvi

Lajth, vůdce Lvů (skupiny spiklenců) Dirgham Hattám Sarím Hajdar Džassás

Prolog

Ruiny Italicy, Sevilla, 29. dne měsíce Džumáda ath-tháníja roku 763 hidžry (25. dubna roku 1362). Věděl, že zemře . Tady a teď. Křesťan, který ho zabije, mu byl v patách. Jel dál a přitom upřeně hleděl do prázdna mihotavého světla před sebou. Tep jeho srdce mu odpočítával poslední chvíle života. Jedinými zvuky v žáru nastávajícího dne byly skřípot kožených jezdeckých kalhot a kroky jeho koně - pokud ho tak mohl vůbec nazývat, protože sultán v něm viděl spíš mulu - zanikající v prachu cesty. Naposledy se usmál. Jeho šarlatový plášť teď pro něho - Muhammada, syna Ismá'ílova, sultána Granady a vůdce muslimů byl čímsi jako pohřebním rouchem. Ten, kdo se ho chystal zabít - mladý král - mu přezdíval „El Bermejo" - ,,Rudý". Rudý plášť, rudé vlasy, rudý vous. A cosi ještě více rudého - dokonce i než jeho vlastní krev - se skrývalo ve váčku, který měl zavěšený na krku. Cítil, jak mu bez ustání naráží do prsou. Trápila ho otázka - kdo ho omyje, pomodlí se za něj a pohřbí ho? Nikdo. Rozsekají ho a pověsí. Pro výstrahu. Kdesi v dáli na nebi vysoko nad planinou zazněl zpěv skřivana a vzápětí se ozval řezavý dusot těžkých kopyt. Otočil se, aby se nepříteli postavil čelem. Kopí krále Pedra ho zasáhlo smrtící ranou do hrudi. Necítil bolest. Jen jakoby se najednou všechno kolem roztříštilo na tisíc kusů a jarní obloha se poroučela k zemi.

Pedrova tvář i modré oči se rozzářily úsměvem, chladným jako led. ,,Vítězí jen Bůh, že, El Bermejo? Není snad tohle tvé rodinné heslo?" Mladý král se dal do smíchu a kopl ho do hlavy. Slyšel hlas, jak říká: ,,Tohle je snad příliš. Takhle se křesťanský rytíř nechová!"

Kapitola I

Alhambra, Granada, dne 23. S; 770 hidžry (5. října roku l

Ten hlas patřil jemu samotnému. Nic ho nebolelo, jen cítil, že je konec. „A nádavkem budu mít i tohle," řekl Pedro. Strhl mu váček, cosi z něj vyňal a několikrát obrátil proti azurové obloze. Byl to karmínově zbarvený drahokam. Otevřel ústa, aby toho, kdo ho zabil, proklel. Chtěl zemřít s tím, že Pedro bude mít v očích strach a úsměv mu ztuhne na rtech. Ale nevypravil ze sebe jediné slovo. Už na tom nezáleželo. Pedro našel rubín. Pro něho v nejpříhod nější čas.

Pak se vše kolem zbarvilo do ruda a on už nevěděl, kdy přišli a kdy ho dobili.

Tři

muži tiše stoupali vzhůru. Sinán se podí bašty a cimbuří, vzpínající se ve světle dopal loze. Cesta se zvedala stále výš a strmé červen< koby neměly konce. Vzpomněl si na ty, kdo d01 průlivem vyprávěli příběhy o legendami opi městě. Tohle místo nebylo o nic méně úžasn posazená do čela pahorku jako královská karu talo mu hlavou, co se skrývá uvnitř. „Pane," oslovil Sinán šeptem drobného rr „učiní vás váš přítel vezírem?" Pohlédl na J do kopce před nimi mimo doslech. „Měl by," odpověděl Abú Abdulláh, sotva p losrdném Bohu, oba víme, jak špatné časy pa1 snědé tváři se krabatěly, takže měla zachmui o zlaté střepy lze v těchto končinách zakopna vezíra naší jedinou šancí, jak splatit dluhy." A pak - pomyslel si Abú Abdulláh a upřel pol něný palác - z úřadu vezíra plynou i jiné požitk majetek a místo vyslance v dalekých zemích postavení, o jakém mohli jeho skromní maroc Abú Abdulláhovo jméno, spojené sňatkem s kmeny na poloostrově Coromandelu a na Mal

,dré oči se rozzářily úsměvem, chladným jako , že, El Bermejo? Není snad tohle tvé rodinné e dal do smíchu a kopl ho do hlavy. ~á: ,,Tohle je snad příliš. Takhle se křesťanský

Kapitola 1

Alhambra, Granada, dne 23. Safaru roku 770 hidžry (5. října roku 1368)

1u samotnému. Nic ho nebolelo, jen cítil, že je

u mít i tohle," řekl Pedro. Strhl mu váček, cosi crát obrátil proti azurové obloze. Byl to karmíakam. toho, kdo ho zabil, proklel. Chtěl zemřít s tím, očích strach a úsměv mu ztuhne na rtech. Ale !diné slovo. íelo. Pedro našel rubín. Pro něho v nejpříhodzbarvilo do ruda a on už

nevěděl,

kdy

přišli

Tři

muži tiše stoupali vzhůru. Sinán se podíval nad sebe a uviděl bašty a cimbuří, vzpínající se ve světle dopoledního slunce k obloze. Cesta se zvedala stále výš a strmé červenohnědé stěny valu jakoby neměly konce. Vzpomněl si na ty, kdo doma za Gibraltarským průlivem vyprávěli příběhy o legendami opředeném Bronzovém městě. Tohle místo nebylo o nic méně úžasné - železná pevnost, posazená do čela pahorku jako královská koruna, ohlodaná rzí. Vrtalo mu hlavou, co se skrývá uvnitř. ,,Pane," oslovil Sinán šeptem drobného muže po svém boku, „učiní vás váš přítel vezírem?" Pohlédl na postavu, vlekoucí se do kopce před nimi mimo doslech. ,,Měl by," odpověděl Abú Abdulláh, sotva popadl dech. ,,Při milosrdném Bohu, oba víme, jak špatné časy panují." Vrásky na jeho snědé tváři se krabatěly, takže měla zachmuřený výraz. ,,Protože o zlaté střepy lze v těchto končinách zakopnout jen zřídka, je plat vezíra naší jedinou šancí, jak splatit dluhy." A pak - pomyslel si Abú Abdulláh a upřel pohled vzhůru na opevněný palác - z úřadu vezíra plynou i jiné požitky- tituly, drahé róby, majetek a místo vyslance v dalekých zemích - zkrátka společenské postavení, o jakém mohli jeho skromní maročtí předkové jen snít. Abú Abdulláhovo jméno, spojené sňatkem s dynastickými rodokmeny na poloostrově Coromandelu a na Maledivách, přestalo být

neznámé. Za starých časů, kdy platil za světoběžníka, stačil dřív, než ho štěstí opustilo, pojmout za manželky ženy z královských rodů - a také se s nimi rozvést. Hrál šachy se sultány a porážel je, byl zapleten do nebezpečných hrátek, spojených se státními pře vraty - a zatímco kolem něj padaly hlavy, on přežil bez úhony. Úřad vezíra v Granadě - křeslo v sultánově ministerské radě - by sám jeho dluhy nesplatil, znamenal by však vzkříšení jeho kariéry a života i vzpruhu pro jeho chátrající tělesnou schránku. To vše dřímalo v jeho mysli, dokud se předešlého dne nečekaně neobjevil. Ve tváři svého přítele četl překvapení, že je znovu zpátky. Ano - znovu jsem tady, řekl si Abú Abdulláh s úsměvem a hned mu na mysli vytanuly další výhody, jaké přináší život ve vysoké společnosti. Jeho pamětí procházel zástup žen - Řekyně, Turkyně, Mongolky, Tamilky, ženy z indického válečnického kmene Mahratta, ženy světlé, snědé, chladné i vášnivé, konkubíny z řad otrokyň - ty všechny s ním skončily v posteli. Zvláštní, pomyslel si. Narodil jsem se na druhé straně Gibraltarského průlivu Španělsku na dohled, a nikdy jsem neměl španělskou dívku. Měl jsem ženy snad odevšad, jen odtud ne. „Pane," oslovil ho Sinán, čímž ho vytrhl ze vzpomínek. ,,Až se stanete vezírem, nezapomenete na svůj slib, že ne?" „Cože? Jistě, že ne. Kdo jiný než ty, Sináne, by mohl být mým sekretářem?"

Opravdu, kdo jiný? Sinán sice byl Abú Abdulláhovým otrokem, ve skutečnosti však měl starcův život, který mu uprostřed krvavé vřavy ve Fásu ve dvaašedesátém roce zachránil, zcela ve svých rukou. Následovali svého hostitele silnicí za další zatáčku a stanuli před masivní branou. Sinán se podíval vzhůru a po zádech mu přeběh l mráz. To, co uviděl na vrcholku brány, na první pohled vypadalo jako výplod architektovy fantazie, jako dekorace. Ale byly to hlavy.

Lidské hlavy. Nebyly spojené s těly, nýbrž sa na kůly. Lisánuddín, velkovezír Granady, je přeměřil si. ,,Kéž všemocný Bůh tuhle lebku zatratí," řt ,,tu lebku, která patřila zplozenci Satanovu, jenž za proradnost skutků svých provždy p1 Kéž by mé věrné sbratřila, přiměla dostát sl a proti hordě bezbožných od slova přejít k č Zkřížil ruce, vtěsnané do vyšívaných r pláště. Jeho slova se nesla ozvěnou ranním vzc to říkal sám sobě, je to docela příhodné, ne?" Abú Abdulláh, který byl mnohem me1 a ve svém beduínském jezdeckém plášti půsol mlčel, aniž z lebek, umocňujících bizarní ' zdiva hlavní brány paláce, spustil oči. Jedna mírně nakřivo. Zdálo se, jako by dělala na kol, „Ty verše jsem, mimochodem, složil o lebce nuddín. ,,O lebce El Bermeja." Sinán tiše zop; biky nepřítelova jména: El-Ber-me-jo. ,,Připc už má za sebou," pokračoval velkovezír a přen „Je tam nahoře víc než šest let, oklovaná hav1 spas přírodním živlům. Ale vzbouřence stále ,,Mohu vám položit otázku, pane?" Lisánuddín se překvapeně otočil, jako by m, slova, pronesená krásnou arabštinou, vlastně' skupiny, kdo promluvil. Otrok. Ale otroci pře nemluví! Velkovezírovy přivřené oči, zakaler vostí, se otevřely, takže vypadaly větší, než ve Sinán to pokládal za projev souhlasu. ,,B Myslím ten, komu patřila ta hlava uprostřec po rudé bradce. Jeho jméno zní španělsky- E

ch časů, kdy platil za světoběžníka, stačil dřív, tilo, pojmout za manželky ženy z královských 1imi rozvést. Hrál šachy se sultány a porážel je, bezpečných hrátek, spojených se státními pře kolem něj padaly hlavy, on přežil bez úhony. iadě - křeslo v sultánově ministerské radě - by '.splatil, znamenal by však vzkříšení jeho karihu pro jeho chátrající tělesnou schránku. To vše ,li, dokud se předešlého dne nečekaně neobjevil. !le četl překvapení, že je znovu zpátky. n tady, řekl si Abú Abdulláh s úsměvem a hned mly další výhody, jaké přináší život ve vysoké amětí procházel zástup žen - Řekyně, Turkyně, y, ženy z indického válečnického kmene Masnědé, chladné i vášnivé, konkubíny z řad otr s ním skončily v posteli. Zvláštní, pomyslel si. druhé straně Gibraltarského průlivu Španělsku ' jsem neměl španělskou dívku. Měl jsem ženy ,dtud ne. o Sinán, čímž ho vytrhl ze vzpomínek. ,,Až se zapomenete na svůj slib, že ne?" 1e. Kdo jiný než ty, Sináne, by mohl být mým

ý? Sinán sice byl Abú Abdulláhovým otrokem,

: měl starcův život, který mu uprostřed krvavé tašedesátém roce zachránil, zcela ve svých rukou. () hostitele silnicí za další zatáčku a stanuli před nán se podíval vzhůru a po zádech mu přeběhl

Hcholku brány, na první pohled vypadalo jako 'Y fantazie, jako dekorace. Ale byly to hlavy.

Lidské hlavy. Nebyly spojené s těly, nýbrž samostatně nabodnuté na kůly. Lisánuddín, velkovezír Granady, je přeměřil pohledem a odkašlal si. ,,Kéž všemocný Bůh tuhle lebku zatratí," řekl a pokračoval, ,,tu lebku, která patřila zplozenci Satanovu, jenž za proradnost skutků svých provždy ponese vinu. Kéž by mé věrné sbratřila, přiměla dostát slovu a proti hordě bezbožných od slova přejít k činu!" Zkřížil ruce, vtěsnané do vyšívaných rukávců brokátového pláště. Jeho slova se nesla ozvěnou ranním vzduchem. ,,Ačkoli jsem to říkal sám sobě, je to docela příhodné, ne?" Abú Abdulláh, který byl mnohem menší než Lisánuddín, a ve svém beduínském jezdeckém plášti působil i méně majestátně, mlčel, aniž z lebek, umocňujících bizarní vzezření kamenného zdiva hlavní brány paláce, spustil oči. Jedna z nich byla posazena mírně nakřivo. Zdálo se, jako by dělala na kolemjdoucí dlouhý nos. ,,Ty verše jsem, mimochodem, složil o lebce uprostřed," řekl Lisánuddín. ,,O lebce El Bermeja." Sinán tiše zopakoval jednotlivé slabiky nepřítelova jména: El-Ber-me-jo. ,,Připouštím, že to nejlepší už má za sebou," pokračoval velkovezír a přeměřil lebku pohledem. ,,Je tam nahoře víc než šest let, oklovaná havrany a vydaná na pospas přírodním živlům. Ale vzbouřence stále naplňuje strachem." ,,Mohu vám položit otázku, pane?" Lisánuddín se překvapeně otočil, jako by uvažoval, odkud se ona slova, pronesená krásnou arabštinou, vlastně vzala. Byl to třetí člen skupiny, kdo promluvil. Otrok. Ale otroci přece bez vyzvání nikdy nemluví! Velkovezírovy přivřené oči, zakalené chronickou nespavostí, se otevřely, takže vypadaly větší, než ve skutečnosti byly. Sinán to pokládal za projev souhlasu. ,,Byl to křesťan, pane? Myslím ten, komu patřila ta hlava uprostřed. Vidím zbylé stopy po rudé bradce. Jeho jméno zní španělsky - El Bermejo."

Lisánuddín si otroka pečlivě prohlížel - měl na sobě stejný plášť jako jeho pán. Jediné, čeho si na něm ještě všiml, byla neobvyklá a v Granadě od událostí před čtrnácti lety už téměř neznámá - skutečnost, že šlo o černocha. Teprve nyní uviděl jeho tvář. Během let, trávených ve vyhnanství v Maroku, zahlédl spoustu černochů - a pokud tenhle mladík kdysi dávno pobýval v Abú Abdulláhově příbytku, určitě viděl i jeho. Ačkoli černochům nikdy nevěnoval víc než letmý pohled, to, co spatřil teď, ho vyvedlo z míry. Rysy toho mladíka byly až překvapivě dokonalé a dokonce půvabné - podobně jako jeho arabština. Tmavá tvář, orámovaná ještě tmavším vousem, zjemňujícím ostré křivky lícních kostí, pleť čistá jako jaspis a jemná jako egyptský samet, a křišťálově prů zračné oči, střídavě zářící světlem a ponořené do stínu. Ten otrok mohl být o dobrou polovinu mladší než on a oči měl široké a tajemné jako pouštní krajina za Gibraltarským průlivem. Lisánuddín, velkovezír Granady, literární génius své doby, se na okamžik cítil zaskočen. Hlas stráže, který se ozval z cimbuří, ho vrátil zpět do skuteč nosti. ,,Ten chlapec má v očích ostrý pohled," řekl Abú Abdulláhovi. Abú Abdulláh se usmál. ,,Ostrý pohled, ostrou mysl i ostré jméno!" „Jmenuji se Sinán, pane," řekl otrok. ,,A Sinán arabsky znamená Ostří. Lidem jako vy netřeba víc vysvětlovat." Abú Abdulláh zamrkal a přikývl - jako když otec přitaká synovi, který pronesl něco moudrého. ,,Ale pokud se nemýlím," pokračoval Sinán a vzhlédl k hlavě nad palácovou branou, ,,rudá barva vousů není přirozená. Způsobilo ji barvení henou. Což napovídá, že navzdory cizímu jménu byl ten, komu patřila, pravděpodobně muslim." ,,Při Bohu!" zvolal Lisánuddín. ,,Myslí mu to! Na černocha projevuje udivující ostrovtip. Kde jsi ho objevil?"

,,V Nigeru, nedaleko Timbuktu," řekl Abú , tak malý, že luční kobylce by sahal sotva po ke jako projev pohostinnosti darem od místrok šího císaře Mali." „Tohle můžeš říci jen ty, můj starý příteli," řel hlavou. ,,Většina lidí by řekla, že to bylo na trh „Ano," potvrdil Abú Abdulláh, tentokrát tónem. ,,Jen já." Lisánuddín nedokázal najít slova. Během kdy Abú Abdulláha viděl naposledy, zapomne dinečnou osobností jeho přítel je. Je to skutečn v duchu sám sebe. Abú Abdulláh nevypadá a kud jde o Sinánovu domněnku, mohu prozra1 branou paláce byl opravdu muslim. Nebo spí ale svými činy služebník samotného ďábla. St; skutečné jméno, a tak ho nazývám tím, které l Bermejo, ,Rudý', protože nadměrně užíval hen znamenal, Sináne. A jistě vás všechny překvai; nějaký čas samozvaným sultánem této požehi „Sultánem? Jak se to mohlo stát, pane?" zept dulláha tahle otázka jeho otroka potěšila. Za dobře znal. Slyšel ho přímo z Lísánuddínovýc velkovezír ve vyhnanství v Maroku. Ale pol< šířily se o Bohu zapomenuté provincii, kde sán lová léta, toliko zvěsti. „Z obvyklého důvodu," řekl Lisánuddín. ,,Z po penězích. Z touhy po moci. Z touhy po vše peníze a moc přinášejí." Ozval se hlas poledn ze vzdálené planiny a později od hradeb. S k mohutné pevnosti. ,,Ano, Sináne. Z chamtiV lech, drahých róbách . .. a konkubínách."

13 12

rohlížel - měl na sobě stejný plášť něm ještě všiml, byla neobvyklá ácti lety už téměř neznámá- skue nyní uviděl jeho tvář. nství v Maroku, zahlédl spoustu dík kdysi dávno pobýval v Abú děl i jeho. Ačkoli černochům niled, to, co spatřil teď, ho vyvedlo ž překvapivě dokonalé a dokonce rabština. Tmavá tvář, orámovaná ím ostré křivky lícních kostí, pleť gyptský samet, a křišťálově prů a ponořené do stínu. Ten otrok adší než on a oči měl široké a taibraltarským průlivem. Lisánudí génius své doby, se na okamžik imbuří,

ho vrátil zpět do skuteč-

pohled," řekl Abú Abdulláhovi. strý pohled, ostrou mysl i ostré otrok. ,,A Sinán arabsky znamená zamrřitaká synovi, který pronesl něco 'lím," pokračoval Sinán a vzhlédl ,rudá barva vousů není přirozená. ž napovídá, že navzdory cizímu vděpodobně muslim." . ,,Myslí mu to! Na černocha projeo objevil?" vysvětlovat." Abú Abdulláh

„V Nigeru, nedaleko Timbuktu," řekl Abú Abdulláh. ,,Byl tehdy tak malý, že luční kobylce by sahal sotva po kolena. Dostal jsem ho jako projev pohostinnosti darem od místrokrále Mansy a tehdejšího císaře Mali." „Tohle můžeš říci jen ty, můj starý příteli," řekl velkovezír a potřásl hlavou. ,,Většina lidí by řekla, že to bylo na trhu s otroky ve Fásu." „Ano," potvrdil Abú Abdulláh, tentokrát překvapivě vážným tónem. ,,Jen já." Lisánuddín nedokázal najít slova. Během sedmi let od chvíle, kdy Abú Abdulláha viděl naposledy, zapomněl, jak vynikající a jedinečnou osobností jeho přítel je. Je to skutečně už sedm let, ptal se v duchu sám sebe. Abú Abdulláh nevypadá ani o den starší. ,,Pokud jde o Sinánovu domněnku, mohu prozradit, že to nahoře nad branou paláce byl opravdu muslim. Nebo spíš muslim vyznáním, ale svými činy služebník samotného ďábla. Stydím se vyslovit jeho skutečné jméno, a tak ho nazývám tím, které mu dali křesťané - EI Bermejo, ,Rudý', protože nadměrně užíval henu, jak jsi správně poznamenal, Sináne. A jistě vás všechny překvapí, až se dovíte, že byl nějaký čas samozvaným sultánem této požehnané země." ,,Sultánem? Jak se to mohlo stát, pane?" zeptal se Sinán. Abú Abdulláha tahle otázka jeho otroka potěšila. Začátek onoho příběhu dobře znal. Slyšel ho přímo z Lisánuddínových úst v době, kdy byl velkovezír ve vyhnanství v Maroku. Ale pokud jde o jeho konec, šířily se o Bohu zapomenuté provincii, kde sám prožil poslední exilová léta, toliko zvěsti. „Z obvyklého důvodu," řekl Lisánuddín. ,,Z chamtivosti. Z touhy po penězích. Z touhy po moci. Z touhy po všech pozlátkách, která peníze a moc přinášejí." Ozval se hlas polední modlitby - nejprve ze vzdálené planiny a později od hradeb. Sinán vzhlédl vzhůru k mohutné pevnosti. ,,Ano, Sináne. Z chamtivosti. Z touhy po titulech, drahých róbách .. . a konkubínách."

Podíval se letmo na Abú Abdulláha, který si pohrával se střap cem na svém plášti. ,,A možná i z touhy po drahokamu. Po Velkém rubínu." Sinán měl na rtech další otázku, ale velkovezír se otočil a vedl je dál nahoru po cestě, směřující k potemnělé bráně. „Když jsem sloužil u sultána v Dillí jako soudce v jeho hlavním městě," řekl Abú Abdulláh, sotva se přiblížili k mohutnému portálu, ,,lemovaly alej, vedoucí ke vchodu do paláce, samé mrtvoly oběšené, usmýkané koňmi, rozčtvrcené nebo rozsekané na kusy. Hrůza, jak strašily koně!" „Už jsi mi o tom několikrát říkal," opáčil Lisánuddín, ,,A taky jsi mi prozradil, že ses sám málem stal jednou z nich." Velkovezír nasadil smutný výraz, sotva si představil Abú Abdulláhovo hubené tělo, jak se oběšené pohupuje v žáru indického slunce, a jak se jeho přítel ani v hodině smrti nepřestává usmívat. Jemu samotnému však úsměv ztuhl na rtech. Obraz jeho mrtvého přítele mu připo menul, že se ho musí na něco zeptat. Abú Abdulláh, který udělal kariéru, aniž by se komukoli podbízel nebo ho kdokoli protěžoval, byl teď tím, komu sám projevoval větší náklonnost a přízeň než komukoli jinému. Otázka zatím zůstala nevyřčena. A také zůstane - alespoň do doby, než spolu budou někde v soukromí, kde lze snáze čelit náhlým psychickým otřesům. A takové jistě ještě přijdou. Lisánuddín přeměřil přítele pohledem a Abú Abdulláh se na oplátku usmál. Překročili stín vstupní brány a vešli do tmy.

Kapitola2

údolím od Alhambry znělo uličkami al-Bajj.1 k modlitbě. Jeho velebné tóny doléhaly i do těcl předměstí, schouleného pod úbočím kopce. neslyšel. Pro něho to byl jen hluk, který město a s naprostou pravidelností. Od dob, kdy na toh uplynula už pěkná řádka let. Uslyšel však klepání na venkovní dveře. F a na chvíli probudilo velkého mourovatého dřimoval na podzimním slunci, aby vzápětí za s okny do zahrady. V jedné z nich seděl Alí, sklt řený matným světlem, vycházejícím zpoza mi hledem do ulice, a obklopený kotlíky, pánven destilačními přístroji a různými nádobami. K bušilo do spánků. ,,K čertu!" zamumlal. ,,Kdo to teď může být? Vzápětí si vzpomněl, že pozval několik star o kterém věděl, že se zvrhne v pitku, trvající ct všechno dopili až do dna! Kolik láhví Malagy v Kromě toho dlužil mědikovci za nový přístw ale Alí věděl, že bude vysoká. ,,Je to unikátní mu tehdy řemeslník a znalecky potřásl hlavc jsem nic takového nedělal." Samozřejmě, že n dnes večer přinese nějaké peníze. Lajth. Převaloval to jméno v ústech jako list Lajtha vystát. Nesnášel pohled zelených očí horlivce, ani jeho vousy, které na dosud pohlt

9 788072 439737