LUDMILA VAŇKOVÁ se narodila 9. 5. 1927, a proto se její vlastní životopis Život na rozhraní věků odehrává především ve 20. století. Je autorkou třiceti pěti historických románů a většina z nich zachycuje nejslavnější období českých dějin za přemyslovských a lucemburských králů. Vytvořila souvislou řadu královských ság od roku 1169 – 1403 a nikdy v nich neopomněla události v ostatních částech Evropy a tehdejšího známého světa. Vždyť České království bylo středoevropskou velmocí až do husitství. Výlučné místo má u ní Karel IV. Šest hlavních románů o jeho životě a době vyšlo k 700. výročí narození největšího Čecha v jediném svazku reprezentativní kroniky Karel IV. Otec vlasti s exkluzivním výtvarným doprovodem historických a uměleckých památek. Neméně úspěšná byla jako autorka historické scifi (Mosty přes propast času) a vedle linie královské napsala i několik jiných románových pří2
běhů z české historie (Válka růží, Stříbrný jednorožec, Naprsquaw). Pro nakladatelství Šulc-Švarc napsala už dvacet románů včetně toho nejnovějšího Život na rozhraní věků, o kterém řekla: „Vždyť je to ve skutečnosti taky historický román, který se odehrává v minulosti, byť i nedávné. Přístup byl ovšem jiný a pro mne překvapující. Předem jsem odhadla práci na půl roku. Obvykle mi každá kniha zabere nejmíň rok, ale vždyť přece svoje vzpomínky mám dávno zažité a studovat kvůli nim nemusím nic. První omyl. Když podávám svědectví o svém životě, nemůžu pomíjet události, které se hnaly kolem. A občas jsem taky zaváhala, jestli si všechno pamatuju správně. Samozřejmě že jsem si ověřovala kdeco. Také celá řada osob, které jsem znávala, má svou stránku na internetu. A občas jsem se dokonce nejen o nich dovídala i překvapující věci, které mi v průběhu života unikly. Předem mě taky znepokojovala úvaha, jestli dokážu zaplnit patřičný počet stránek, aby z toho vyšla celá kniha jakžtakž. Rozsah svých vzpomínek jsem cenila nejvýš na stovku. To byl druhý a zásadní omyl. Když se člověk začne probírat svou minulostí, vybavují se mu věci, na které si celý dlouhý život nevzpomněl. Výsledek jsou čtyři stovky velkého formátu. Panebože! A to jsem vždycky měla pocit, že jsem toho zažila tak málo, že to možná ani nestojí za zaznamenání. A třeba to není ani tak pestrostí příběhů jako tím, že já prostě neumím napsat útlou knížku. Snad je to tím, že sama jako čtenář jsem vždycky sáhla po nějaké tlusté bichli, aby mi požitek ze čtení chvíli vydržel.“ 3
â
ekal mě skutečný zážitek. Vrtiškovi měli dobré známé a ti zase dobře znali českého lékaře, který vlastnil malý penzion u jedné z nejkrásnějších pláží v Itálii poblíž Rimini. Pan MUDr. Sirový tam jezdíval co rok a tam také očekával svoje hosty, tedy naši výpravu. Taťka se za námi vypravil až po dvou týdnech. Teprve před čtyřmi měsíci nastoupil v Národní bance a při neobvyklém pracovním vytížení si nemohl vybrat celý měsíc dovolené najednou. Když vlak zastavil potřetí, při pohledu na nástupiště to už bylo jasné. Cesenatico. Na nástupišti se o naše kufry porvali dva nosiči. Ukořistil je třetí. Kočí z kočáru, kterého pro nás poslali k vlaku z penzionu. Všechno by bylo krásné, i jízda křivolakými uličkami kolem pokřikujícího tržiště, kdyby nechybělo to nejzákladnější. Moře. Kočár se vlekl krokem, jak se mu chodci pletli do cesty, a před námi, kolem nás, za námi pořád nic. Jen domky jak někde v chudinské čtvrti, otlučené a ubohé a rybinou páchnoucí úzké uličky. Když už jsem si zoufala, nečekaně jsme vyjeli z té změti přímo na volné prostranství. Ten pohled nikdy nezapomenu. Před námi bílá balustráda uprostřed otevřená na písčitý břeh a po celé šíři obzoru hluboce modré moře a nad ním o něco světlejší nebeská báň. Ne, jasnozřivý básník neměl pravdu, v pohádce šlo jen o žertík jeho nádherné fantazie. Kde je nahoře a kde je dole se určitě nedalo splést. Už proto, že obzor lemovala řádka pestrobarevných plachet a žádná z nich nebyla vzhůru nohama. Vzhledem k poměrně dospělému Sávovi si naše malá dět4
Ukázka knihy Îivot na rozhraní vûkÛ ská skupina užívala téměř absolutní svobodu. Dá se to říct i o matkách, které na nekonečné pláži nemusely mít své ratolesti neustále v dohledu. Po pláži sem a tam chodili místní chlapci, kteří nabízeli ke koupi pečené placky, ovoce a jiné dobroty. A samozřejmě i zmrzlinu v pojízdném vozíku s nádobami ponořenými v nasekaném ledu. Gelato italiano! Světový pojem až do dnešních dnů. Ve vlhkém písku po odlivu jsme si jednou zbudovali fantastický hrad. Rozlehlý, s několika branami a příjezdovými cestami, s palácem pro vladaře a prostě se vším všudy. Byla to velkolepá stavba, naše hrdost, a opustili jsme ji jen na chvíli, když nás maminky volaly k svačině. Při návratu nás čekal šok. Kluk asi tak v Blančině věku systematicky rozdupával naše dílo od jednoho konce k druhému. Křičeli jsme na něj zdálky, ale nic, jen se na nás podíval, povýšeně se ušklíbl a dupal po troskách v písku dál. Teprve když mu Sáva vrazil pohlavek, pochopil, že je zle, a začal utíkat pryč s náramným řevem, který se rozléhal široko daleko. Pronásledovali jsme ho, dokud nezapadl do početné společnosti pod velkým plátěným pavilonem. Zbít jsme ho nemohli a stěžovat si nemělo smysl. Stejně by nám nerozuměli. Tlustý muž, který seděl na stoličce před stanem, vstal a něco na nás volal, ale Sáva jen mávl rukou a pomalu jsme se brali zpět. Mělo nám být divné, že kolem nastalo jakési ustrnutí a rekreanti na pláži se na nás ustrašeně dívali. Pohlavek nebyl nic moc a mezi dětmi padaly celkem běžně. Ztišené hlasy jsme vůbec nepřičítali dětskému incidentu. Nějakou chvíli jsme se pokoušeli hanebnou destrukci napravit, ale bez úspěchu, ideální stav písku a vody dáv5
no pominul. Původní stavba sice mohla zůstat stát, ale rozdupanou opravit už nešlo. Docela otráveně jsme se večer vraceli domů. Právě jsme to zlostně vyprávěli při večeři, když číšník odvolal majitele penzionu, že má návštěvu. Návštěvník byl uniformovaný carabiniero a doktor Sirový se ze schůzky vrátil zaraženě. „Ten kluk byl Mussoliniho synovec,“ řekl jen. Jméno Mussolini nám nic neříkalo, ale matky se vyděsily. Sirový je uklidňoval dost nepřesvědčivě. Řekl, že četníkovi vylíčil všechno tak, jak to od nás slyšel, a že z toho určitě nic nebude. Z tónu jeho hlasu bylo patrné, že si myslí pravý opak. Několik dalších dní trvalo, než se matky uklidnily, ale nakonec z toho nebylo vůbec nic. Zlovolný kluk si postěžoval matce a zřejmě všechno vylíčil docela jinak, než se to událo. Sestra italského duceho Benita Mussoliniho, vůdce podvedeného lidu v době neslavného italského válečného dobrodružství, byla naštěstí rozumná žena a asi znala synáčka. Když se od četníka dověděla, jak to bylo doopravdy, svou stížnost stáhla docela. Když taťka po čtrnácti dnech přijel, našel nás v pohodě. Jeli jsme mu naproti na nádraží stejným kočárem, který přivezl i nás. Asi byl v celém městečku vůbec jediný. Přivítali jsme ho nadšeně, jen Sáva přišel o svou výsadu mužného ochránce naší i Vrtiškovic rodiny, ale nijak mu to nevadilo. Možná byl dokonce rád. Taťka se nemínil povalovat až do konce srpna na pláži. Čtrnáct dní, které zbývaly do našeho odjezdu z Itálie, rozdělil spravedlivě na dvě půlky. Týden odpočinek u moře a dost. Poslední týden nás čekal zážitek námi nedoceněný. Mým 6
Ukázka knihy Îivot na rozhraní vûkÛ rodičům přinášel závratné vzpomínky, jaké si s sebou neseme až do samého konce života. Škoda že jsem neměla tušení, jak velice k nim náležím. Možná bych snášela líp odluku od mořských radovánek. Ale nebylo zbytí. Na poslední týden jsme odjeli do Benátek. Paní Vrtišková s dětmi nás okouzleně následovala, děti ale už tak okouzlené nebyly. Jen malý Milan byl nadšený, když na náměstí svatého Marka dostal pytlík s kukuřicí a maminka mu dovolila krmit holuby. Moc mu to nešlo. Holubi byli přežraní a ani je nenapadlo létat na vztažené dětské ručičky. Mě památky tehdy smrtelně nudily. Nejen dóžecí palác, kde nás od ostudy zachránilo jen dávné hrnění, ale i několik jízd na gondole. Tentokrát naše dokumentace byla dokonalejší. Krom fotoaparátu jsme s sebou měli filmovou kameru osmičku a Itálii jsme točili dokonce na barevný film! Ještě dnes, když si ho promítám zoufale vybledlý, se ve mně vzmáhá vztek na sebe a nejen na sebe, ale hlavně na mou sestru. Byla přece starší a mohla mít z toho rozum, vždyť už jí bylo třináct let. Při pohledu na nás dvě (já jsem si dokonce obrátila naruby námořnický baret na znamení protestu), jak sedíme na gondole plující po benátské laguně, po pravé laguně v pravých Benátkách! a tváříme se znuděně až k smrti, jsem trpěla jak na mučidlech v pekle. Po čtyřicet let bolševické nadvlády pod nemilosrdnou vývěvou to opravdu byl důvod k sebetrýzni. Je to jako zlý sen. Ta pohádková cesta nám setkáním s malým kazisvětem přinesla první varování. S ní jako by končil náš dosavadní nedotčený ráj. Nad obzorem už vystrkoval do zářivého jasu nebe výstražné růžky hrozivý černý mrak. 7