Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:20
Strรกnka 1
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:20
Stránka 2
Knihy Steva Robinsona v nakladatelství Mystery Press JEFFERSON TAYTE Stopy v krvi Hluboký hrob Poslední anglická královna
Připravujeme Ztracená vládkyně
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Strรกnka 3
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Stránka 4
Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy, organizace, místa a události v ní uvedené jsou buď výplodem autorovy představivosti, nebo jsou použity ve fiktivním kontextu. Tato kniha, ani žádná její část, nesmějí být kopírovány, zálohovány ani šířeny v jakékoli podobě a jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu nakladatele. České vydání vzniklo na základě licenční dohody s Amazon Publishing, www.apub.com, a ve spolupráci s Kristin Olson Literary Agency s. r. o.
Copyright © Steve Robinson, 2012 / 2014 Translation © Jan Dvořák, 2017 Cover © The Book Designers, 2017 Czech Edition © Mystery Press, Praha 2017 ISBN 978‑80‑88096‑93‑1 (PDF)
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Stránka 7
PROLOG Před třemi měsíci Julian Davenport vlastnil přepychový střešní apartmán s výhledem na Tower Bridge v obvodu Bermondsey. Kromě toho byl majitelem tří luxusních automobilů a druhého domu v Aspenu, kde trávil většinu zim. Jeho londýnská realitní společnost vykazovala vysoké zisky, ulovil ženu, která ohromovala okolí chirurgicky vylepšenou krásou, a jejich dvě rozmazlené a frackovité pubertální dcery ho zbožňovaly. Už jen pro to štědré kapesné, které od něj každý týden dostávaly. Davenport si určitě myslel, že má vše, co by si mohl muž jako on přát. A jeho tmavovlasý návštěvník v šedém elegantním obleku věděl, že ho o tohle všechno za malý okamžik připraví. „Pojďte dál, ať to máme rychle vyřízené,“ vyzval Davenport muže, aniž by se mu podíval do očí. „Manželka se má každou chvíli vrátit domů.“ Davenport byl malý, hubený muž s energickým vystupováním a odměřeným tónem v hlase. Měl na sobě bílý plyšový župan, který si právě zavazoval. Obrátil se od vstupních dveří a v kožených pantoflích se šouravě vydal přes holá prkna podlahy v prostorné vstupní hale, vybavené sedačkami s bílými koženými potahy. „Nesahejte na nic, na co nemáte,“ dodal. „Tím chci říct, abyste nesahal na nic, je to jasné?“ Návštěvník měl na rukou řidičské rukavice z tenké kůže, které si svlékl a vsunul do kapsy, zatímco následoval Davenporta
7
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Stránka 8
do pokoje pro hosty. Pohled po celou dobu upíral na zátylek bohatého podnikatele – na změť dlouhých, šedivých pramínků, které působily mokrým dojmem. Jako by právě vyšel ze sprchy. Davenport se svalil do křesla. „Posaďte se.“ „Raději postojím. Máte tu věc?“ Davenport se návštěvníkovi konečně podíval do očí. Přikývl a natáhl se pro cosi za svým křeslem. „Tady to je,“ řekl a odhalil štíhlé dubové pouzdro. Položil ho na konferenční stolek a přistrčil k druhému muži. „Všechno je původní,“ dodal Davenport. „Nic nechybí.“ Jakmile návštěvník pouzdro spatřil, přispěchal k němu a zvedl ho. Prohlížel si ten nezajímavý předmět, jako by dostal do rukou cosi mimořádně krásného. „Opatrně,“ ozval se Davenport. „Je to tři sta let staré.“ Návštěvník věděl naprosto přesně, jak je pouzdro staré. Prudce odklopil víko a když uviděl jeho obsah, dech se mu zatajil. Uvnitř krabičky vykládané zeleným sametem bylo uložené paralelní pravítko, redukční kružidlo, posuvné měřítko a několik dalších matematických nástrojů. Špičkami prstů přejel po chladivých mosazných předmětech a koutky úst mu prolétl náznak úsměvu. „Je tam to, co jste hledal?“ zeptal se Davenport. Návštěvník položil pouzdro na stůl a vyjmul z něj jeden z nástrojů – obdélníkový úhloměr. Pečlivě ho prozkoumal, pak ho vrátil na místo a vzal do ruky posuvné měřítko. „Mohl byste to uspíšit?“ ozval se Davenport. „Už jsem vám říkal, že se moje žena má každou chvíli vrátit domů.“ Návštěvník si ho nevšímal. Nenechá se popohánět. Vytáhl z pouzdra paralelní pravítko a pomalu jím otáčel v rukou. Pak se na chvíli zarazil, přitáhl si ho blíž a s přivřenýma očima zkoumal jakýsi detail. „Kdo by si to pomyslel?“ poznamenal Davenport. „Před vaším telefonátem jsem neměl tušení, co se mi tu doma válí.“
8
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Stránka 9
Ušklíbl se. „Nějaká rodinná památka, ne? Otec mi o ničem takovém nikdy nevyprávěl.“ „To od něj nebylo prozřetelné.“ „To mi povídejte.“ Davenport poposedával na samém okraji křesla a mnul si nervózně ruce. „Tak to bychom měli, ne? Je to to, co hledáte?“ Návštěvník přikývl. Číslice byly vyryté do mosazného povrchu nástrojů a přestože byly miniaturní, jeho ostrému zraku neunikly – čtyři binární čísla a jedno decimální. Připomínaly mu, že jeho život měl cíl, a teď, když přišel čas onen cíl naplnit, ucítil, jak se hluboko v jeho nitru něco pohnulo. Celý se napjal, aby ten pocit potlačil, a opatrně nástroj uložil zpět do pouzdra. „A kdy budete mít zbytek?“ zeptal se Davenport. „Brzy,“ odpověděl návštěvník a zatímco jednou rukou zaklapl víko pouzdra, druhou vytáhl zpod saka pistoli a střelil Davenporta dvakrát do hrudi.
9
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Strรกnka 10
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Stránka 11
KAPITOLA PRVNÍ Jefferson Tayte seděl na londýnském chodníku poblíž Covent Garden a čekal, až dorazí sanitka. Odpoledne jedné propršené zářijové neděle se nacházelo asi v polovině a vystrašení lidé, kteří se předtím rozprchli, teď kolem něj utvořili dav plný ustaraných tváří, a to navzdory neustávajícímu dešti, který rozpíjel krev na Taytově světle hnědém plátěném obleku. Nebyla to jeho krev, ale pokud by si mohl s mužem ve své náruči vyměnit místo, neváhal by ani vteřinu. Tayte měl jen málo přátel, vlastně by se dalo říct, že měl asi jen jediného skutečného přítele. A když pozoroval, jak zdánlivě nemožné množství krve Marcus Brown ztrácí, chmurně si uvědomoval, že pokud pomoc nedorazí brzy, jeho přítel to nezvládne. Jean stála vedle něj, pouhá rozmazaná šmouha na okraji zorného pole. Marcus mu ji představil jen chvilku předtím. Dvě hodiny nazpět seděli v restauraci a pochutnávali si na pravém britském nedělním obědě, klábosili a smáli se nad hovězí pečení a dobrým vínem. Tayte konverzoval s Jean, se kterou se právě seznámil, a s Marcusem zase probírali roky, co se neviděli. Jediné, na co teď ale dokázal myslet, byla všechna ta krev kolem něj a jeho zraněný přítel. A to, proč by ho kdokoli chtěl zastřelit. Na čem jsi to pracoval, Marcusi? Kdo to udělal? V tomhle okamžiku nevěděl vůbec nic, ale byl si jistý, že jejich rozhovor v restauraci musí skrývat alespoň nějakou odpověď. Jeho útržky mu pořád zněly v hlavě, ale ve všem tom zmatku se rychle vytrácely. Bylo mu jasné, že pokud bude
11
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Stránka 12
chtít pochopit, co se právě stalo, bude je muset znovu poskládat dohromady. Když Tayte a Marcus vstoupili, bylo v restauraci Rules docela živo. Oba dva si nesli otlučené kožené aktovky, které jako by soupeřily o to, která z nich toho na cestách zažila víc. Tayte přiletěl před čtyřiadvaceti hodinami z Washingtonu, aby se zúčastnil Mezinárodního genealogického kongresu v londýnské O2 aréně, ale hlavním důvodem, proč do Londýna dorazil, byl Marcus. Chtěl příteli poblahopřát k jeho nedávnému odchodu do penze. Marcus pracoval většinu života v Národním archivu a Tayte mu chtěl osobně poděkovat za všechnu podporu, kterou mu za ta léta poskytl. Až nedávno ho napadlo, že se k tomu vlastně nikdy nedostal. Marcus byl jediný blízký člověk, který mu po smrti jeho adoptivních rodičů zůstal. V Americe kdysi působil jako hostující profesor v oboru genealogie a Tayte, který najednou nikoho neměl a nikam nepatřil, potřeboval více než kdy jindy najít směr, kudy se bude ubírat jeho život. Restaurace Rules byla pro Marcuse očividně jedinou možnou volbou pro oslavy jakéhokoli druhu. Nebyl to levný podnik, ale „dostaneš tam to, co si zaplatíš“ prohlásil a trval na tom, že útrata jde na něj. Při tom legračně napodoboval Taytův americký přízvuk, což často s oblibou dělával. Poukázal také na to, že podnik funguje už od roku 1798 a že jde o nejstarší restauraci v Londýně, takže jistě vědí, co dělají. Interiér Rules byl zařízen ve starosvětské krémové a červené barvě, se zlato-červeným kobercem na podlaze, židlemi z mahagonu a stoly schovanými pod naškrobenými ubrusy. V některých částech stropu se na několika místech nacházely obdélníkové kopule z malovaného skla a zdi téměř zakrývala mozaika zarámovaných karikatur a starých fotografií slavných hostů. Jak Tayte pozoroval obsluhu v bílých zástěrách, černých bluzonových sakách a motýlcích, měl pocit, jak by se ocitl v Paříži, přestože
12
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Stránka 13
Paříž nikdy na vlastní oči neviděl. Snad by i uvěřil, že jeho přítel vybral Rules jen pro jejich malou oslavu, nebýt ženy, která na ně čekala u koktejlového baru. Marcus oba své přátele stručně představil. „Tohle je má dobrá přítelkyně, profesorka Jean Summerová.“ Měla na sobě černé šaty a lakované boty s vysokým podpatkem. Taytovi se zdála trochu moc hubená, ale vedle něj působil hubeně skoro každý. Marcus se lehce sklonil a políbil jí hřbet ruky. „Jean neměla tenhle víkend co na práci, tak jsem jí nabídl, ať se k nám připojí. Nevadí ti to, viď?“ Tayte se je usmál. „Jean se jako historička specializuje na všechno, co se týká Londýna a královské rodiny, že, má drahá?“ řekl Marcus. „To je dobré vědět. Jsem si jistý, že si budete mít o čem povídat.“ „Na všechno asi ještě ne,“ zapochybovala Jean. „Ale věřím, že se tomu blížím. Ať už to znamená cokoli.“ S krátkým zasmáním podala Taytovi pravici. Potřásli si rukama. „JT,“ představil se a usmíval se, dokud to nebylo trapné. Tipoval, že jí je hodně přes třicet. Hnědé vlasy jí sahaly po ramena a rtěnka na její tváři působila nepřirozeně zářivě. Jeho první dojem byl, že se snažila až příliš, a něco na ní mu říkalo, že dnes nechala doma brýle – její oči byly unavené a neklidné, jako by je kontaktní čočky dráždily. Typičtější příklad ženy na schůzce naslepo byste asi nenašli. Došlo mu to, když je usadili k rohovému stolku s výhledem do prostoru restaurace. Předkrm se nesl v duchu neformální konverzace. Poté každý z nich pozvedl číši vína, aby pronesl přípitek. Marcus připil Taytovi ke čtyřicátinám, které měl před několika měsíci, a Tayte Marcusovi k jeho odchodu do důchodu. Jean, tou dobou už o dobrou sklenku vína napřed, připila sama sobě, aby oslavila konečný rozsudek, jímž se potvrdil její rozvod. Tím se vše
13
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Stránka 14
vysvětlovalo. Ne že by to Taytovi vadilo. Jean se ukázala být příjemnou společnicí a pokud byla do Marcusových seznamovacích hrátek zapojená, pak byla podle jeho mínění klamána ona. Někdy během hlavního chodu se Tayte Marcuse zeptal, na čem že pracoval od svého nástupu do penze. Otázku pronesl jen tak mimochodem a čekal, že si vyslechne obvyklý desetiminutový monolog o rodinné historii, kterou Marcus právě probádával. Namísto toho si jeho přítel promnul kozí bradku a začal si nervozně pohrávat s jídlem na talíři. Vypadal, že uvažuje nad tím, co má říci. Když odpověď přišla, byla příliš stručná na to, aby ji Tayte mohl brát vážně. „Na ničem,“ řekl. Pak si popostrčil brýle na nose o trošku výš a pokračoval v jídle. Tayte se jen zasmál. „Na ničem? Tomu ani na vteřinu nevěřím.“ Marcus Brown a rodinná historie, to byla téměř synonyma. O tomhle tématu publikoval tolik knih a Tayte věděl, že se nepřestane zabývat jedinou věcí, kterou miloval, jen proto, že mu už Národní archiv nebude posílat pravidelnou výplatu. „No tak, Marcusi,“ řekl Tayte. „Ty vždycky na něčem pracuješ.“ Marcus si odkašlal do dlaně a znovu se neklidně zavrtěl. Vypadal, jako by se pokoušel potlačit úsměv, který mu už už hrozil proklouznout. Trvalo chvíli, než se zase ovládl. Pak se naklonil nad stůl. „Teď ne,“ odbyl jej polohlasem. „A určitě ne tady.“ Na tváři Jean se objevil spiklenecký úsměv. „Co máš za lubem, Marcusi Browne?“ Marcus zakroutil hlavou, ale Jean se tak lehce nevzdávala. „Má to něco společného s královnou Annou?“ Obrátila se k Taytovi. „Celý měsíc nemluvil o ničem jiném.“ Nakonec se úsměv na Marcusově tváři přece jen objevil. „Podívejte, jsem doslova vázaný slibem mlčenlivosti,“ dodal. „Můžeme to tak prosím nechat být?“ „A co Bonnie Prince?“ Jean se doširoka usmála.
14
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Stránka 15
Tayte obdivoval její vytrvalost, ale zdálo se, že Marcus tak nadšený není. Gestem Jean naznačil, aby ztišila hlas. Oči měl náhle široce otevřené a úsměv mu zmizel z tváře. „Dobře,“ zašeptal. „Na něčem pracuju, to je jasné, ale teď o tom opravdu nemůžu mluvit. Hned ráno se mám setkat s jistými lidmi a řekněme jen, že jde o ten druh lidí, kteří si chtějí svá tajemství nechat pro sebe.“ „A nemůžeš nám říct, o koho jde?“ zeptal se Tayte. Marcus se na něj upřeně podíval a povzdechl si. „Ne,“ trval na svém. „Možná po tom představení. Pak vám všechno vysvětlím. Půjdeme ke mně domů a dáme si před spaním skleničku. Emmy tě ještě neviděla, Jeffe, určitě by byla ráda. Můžeme si o tom promluvit tam.“ Tayte byl nadšeným fanouškem muzikálů a skoro všechno, na co se daly sehnat lístky, viděl alespoň dvakrát. Po obědě měli v plánu zajít na Bídníky do Queen’s Theatre na Shaftesbury Avenue. Byla to další lahůdka, kterou jim Marcus chtěl naservírovat, i když se Tayte nemohl ubránit myšlence, že i tohle možná zařídil kvůli Jean. Znovu se opřel na židli a s jistou dávkou rozpaků si Marcuse prohlížel. Věděl, že si to tentokrát tolik neužije, protože bude neustále přemýšlet, která že rodinná historie vyžaduje tolik obezřetnosti a proč s tím Marcus musí dělat takové tajnosti. Teď to ale nechal být a dolil všem sklenice – nad tou Marcusovou se pozdržel o něco déle v naději, že by mu víno snad mohlo rozvázat jazyk. „Jaké téma sis připravil na zítřek?“ zeptal se, aby změnil směr hovoru. Marcus byl na genealogickém kongresu mnoho let hlavním řečníkem a Tayte věděl, že si pro tenhle ročník připravil něco kontroverzního. „Technologie,“ odpověděl Marcus a znovu se uvolnil. „Konkrétně internet a to, jak mění naši genealogickou práci, ne nutně k lepšímu.“
15
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Stránka 16
Jean jeho skepse překvapila. „Ale internet nám přeci v lecčems pomáhá, nebo snad ne?“ Tayte s ní souhlasil. „V mnoha ohledech ano,“ řekl Marcus. „Přístup k archivům nikdy nebyl tak snadný, ale má to i jisté nevýhody. Za to pohodlí platíme určitou cenu.“ „Jak to?“ zeptal se Tayte. „Podívejte se například na e-maily. Lidé už si nepíší dopisy, že ne? Jakmile má generace odejde, stanou se předmětem studia sociálních dějin. Řekni mi, Jeffersone, kdy jsi naposledy napsal dopis?“ Tayte se musel na chvíli zamyslet. Když se mu konečně jedna taková příležitost vybavila, nasadil široký strojený úsměv. „Psal jsem tobě,“ vzpomínal. „Psal jsem ti k tvým šedesátinám.“ „To bylo před pěti lety.“ „Ale psal jsem ti.“ Marcus se na něj soucitně podíval. „Byl to e-mail.“ „Jo?“ Marcus přikývl. „Už chápeš? Dopisy jsou pro genealogický výzkum klíčové, ale v dnešní společnosti se staly přežitkem. S fotografiemi je to stejné.“ Bylo vidět, že ho to pomyšlení skutečně rmoutí. „Kolik souvislostí jsi odhalil při procházení krabic starých dopisů a vybledlých sépiových fotografií? Kolik úkolů bys bez nich nemohl dotáhnout do konce?“ „Hodně,“ souhlasil Tayte. „Neumím si představit genealogy v budoucnosti, jak zaníceně studují staré e-maily svých klientů. Co by na tom bylo zábavného? Bez toho vzrušení a vůně starých časů, když uděláš důležitý objev?“ Znovu Tayta dostal. Kdyby existovala Škola rodinné historie Marcuse Browna, mohly by Taytovy metody sloužit jako učebnicový příklad. Cestování zpátky v čase prostřednictvím starého dopisu a několika fotografií symbolizovalo všechno, co na své
16
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Stránka 17
práci miloval. Bez smyslových dojmů, které v současné době považoval za samozřejmost, to už nebude to samé. „Jaké je tedy řešení?“ zeptala se Jean. „Nejsem si jistý, jestli nějaké existuje. Jak už jsem řekl, technologie toho hodně mění, a nemusí to být nutně k lepšímu.“ Vážné téma, které právě probírali, a ona nezodpovězená otázka, na čem že to Marcus pracoval, ležely Taytovi v hlavě po celý zbytek oběda. Když číšník přinesl kávu, změnil se hovor v nezávaznou konverzaci, z čehož byl Tayte jako obvykle nesvůj. Většinu témat nadhazoval Marcus a všechna směřovala k tomu, aby mluvil hlavně Tayte a Jean. Bylo to natolik průhledné, až to působilo komicky. „Marcus říká, že pracuješ na první knize,“ ozvala se Jean a upila ze své kávy. Tayte by nejraději svého přítele pod stolem kopl, ale místo toho se sám pro sebe zasmál a pomalým pohybem si z čela odhrnul hustý porost tmavých vlasů. Na chvíli si zakryl rukou tvář. „Existuje něco, co ti o mně neřekl?“ „Jsem si jistá, že jo,“ řekla Jean. Víno dodalo jejímu úsměvu hravý nádech. „Jak se jmenuje?“ Tayte s odpovědí váhal příliš dlouho. „No tak, Jeffersone,“ vložil se mezi ně Marcus. „Nemusíš se ostýchat.“ Tayte potřásl hlavou a myslel na to, jak jeho přítel občas dokáže být trapný. Projednou si přál, aby ho oslovil JT. „Jmenuje se Za velkou louží,“ řekl. „Zaměřuje se na společné předky lidí ze Spojeného království a z Ameriky. Napadlo mě, že se bude určitě dobře prodávat, když existuje tolik Američanů, kteří mají kořeny v Británii.“ Jean přikývla. „Možná tě někdy přemluvím, abys mi věnoval autogram.“ Tayte cítil, jak mu zrudly tváře. Musel se té představě zasmát.
17
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Stránka 18
Když o deset minut později Marcus vyrovnal účet, připadal Taytovi sám se sebou až příliš spokojený. Nejspíš považoval peníze, které za jejich schůzku naslepo právě zaplatil, za dobře utracené. Portýr v černém obleku čekající na ně u dveří pomohl Jean do kabátu a Tayte si při pohledu skrze šedá okna všiml, že začalo pršet. Zřídkakdy nosil kabát, ale tentokrát si musel v duchu vynadat, že zapomněl, jak dokáže být Londýn vlhký. Nevšiml si, že Marcus zůstal pozadu, dokud se neotočil, aby se ho zeptal, kolik času do začátku představení mají. Hned ho napadlo, že se vzdálil úmyslně, aby jemu a Jean dopřál chvilku pro sebe – jako další z jeho dohazovacích triků. Když ale svého přítele znovu zahlédl, nebyl si tím tak jistý. U baru seděl hubený světlovlasý muž oblečený do modrých džín a černé košile a vedle něj dlouhonohá tmavovláska, která vypadala na to, že ještě nedávno chodila do školy. Podle Tayta musel být muž skoro stejně starý jako Marcus, ale působil dojmem, že se snaží spíš přiblížit věku své společnice. Jednu ruku měl položenou na jejím dokonale bronzově opáleném stehně a druhou na Marcusově paži. Neznámý muž mluvil s úsměvem, jako by právě narazil na starého kamaráda, Marcus se ale neusmíval. Tayte viděl, jak se jeho přítel muži vytrhl, a byl rozhodnut zjistit, jestli nepotřebuje jeho pomoc, když ho Jean vyrušila. „Jak dlouho budeš v Londýně?“ Tayte se k ní otočil. „Marcus ti to neřekl?“ „Nejspíš si myslel, že by bylo milé, kdybych si taky něco zjistila sama.“ Tayte se ohlédl po Marcusovi. Ten druhý muž se pořád ještě usmíval. Všechno to na první pohled působilo přátelsky, jeho řeč těla a úsměv v sobě ale měly něco, co Tayta znepokojovalo. Marcus působil napjatě – Tayte si přál, aby mohl slyšet, co si říkají. Chtěl popojít trochu blíž, ale pak si uvědomil, že Jean čeká na jeho odpověď, a tak se k ní otočil.
18
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Stránka 19
„Promiň,“ řekl. „Domů se vracím zítra večer, po kongresu. Taky tě tam Marcus pozval?“ Jean přisvědčila. „Slíbila jsem, že mu dám vědět.“ „To chápu. Pro většinu lidí asi genealogický kongres nesplňuje představu příjemně stráveného dne.“ „Tak jsem to úplně nemyslela.“ Taytovi chvíli trvalo, než přišel na to, co tím chtěla říci. „Aha,“ řekl. V duchu se uchechtl. „Podle toho, jak tahle schůzka dopadne, že jo?“ „Něco na ten způsob.“ Tayte se chystal, že se zeptá, jestli už se rozhodla, ale když se znovu obrátil do restaurace, viděl, jak k nim míří Marcus. Taytovi připadalo, že vypadá ustaraně, přestože se světlovlasý muž u baru stále usmíval, jako by mu chtěl jeho názor vyvrátit. „Děje se něco?“ zeptal se Tayte. Marcus zavrtěl hlavou. „Ne, jenom jedna stará známost, na kterou bych dnes raději nenarazil.“ Vzal si od portýra kabát a navlékl si ho přes sportovní sako. „Pojďme, seženeme si taxík a užijeme si představení.“ Tayte si vyhrnul límec kabátu hned, jak jeho mokasíny došláply na mokrý chodník před restaurací. Maiden Lane byla úzká ulice lemovaná čtyřpatrovými budovami, v jejichž přízemí se nacházelo několik obchodů a pár dalších restaurací. Tayte nechal Jean a Marcuse čekat pod plátěnou stříškou Rules a vydal se ulovit černé taxi, kterého si všiml nalevo v ulici směrem na Covent Garden. Navzdory dešti bylo všude kolem plno turistů a lidí na nákupech, mnozí kráčeli v párech, deštníky těsně u sebe. Někde vpředu slyšel pouličního baviče, jak přes mikrofon se smíchem varuje publikum, aby tohle doma nezkoušeli. Protáhl se mezi auty, která stála zaparkovaná jedno na druhém, a vstoupil do vozovky. Jediné taxi v okolí, které zahlédl, bylo dál, než se zprvu zdálo. Přiblížil se k němu a zamával, ale
19
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Stránka 20
o chvilku později se mohl už jen zklamaně pousmát. Vůz odjížděl s jiným pasažérem. Ohlédl se zpátky k restauraci zrovna ve chvíli, kdy do ulice zabočilo další černé taxi. Touchdown, proběhlo mu hlavou. Jako zapřísáhlý fanoušek Washington Redskins se Tayte dal do běhu – tuhle šanci si nemohl nechat uniknout. Chlad na zádech mu signalizoval, že pokud to nestihne, bude promočený na kůži. Nápis na střeše taxíku svítil, což bylo dobré znamení. Předpokládal, že řidič bude někoho vysazovat, a přál si, aby auto zpomalilo, aby si tam na něj mohl počkat. Zrychlil tempo, ale brzy toho zase musel nechat. Lapal po dechu už v půli cesty. „Bylo by dobré shodit ještě pár kil, JT,“ řekl si v duchu, jako už tolikrát v poslední době. Taxi zastavilo na ulici hned před restaurací Rules, a když Tayte viděl, jak si to Marcus a Jean namířili přímo k vozu, musel se znovu v duchu usmát. Jak typické. Pokud chtěl zapůsobit na Jean, právě naprosto selhal. Přešel z běhu do chůze a zkoušel při tom ovládnout rozbouřený dech. Odpověděl Marcusovi na mávnutí. Mezitím z taxíku vystoupil řidič. V tu chvíli Tayte pochopil, že je něco špatně. To, že řidič taxíku vystoupí z vozu kvůli zákazníkovi bez zavazadla, je samo o sobě neobvyklé. Ale tmavovlasý muž v dlouhém černém kabátu měl navíc ještě na obličeji plastovou masku – ten druh, který se dá sehnat v jakémkoli dárkovém obchodě. Nenuceně obešel předek automobilu a zamířil k restauraci. Taytovi došlo, že žádného pasažéra neveze a nezastavil tudíž proto, aby někoho vysadil. Také věděl, že černé taxíky obvykle neposkytují smluvní přepravu, takže ani nevyzvedával předem domluveného klienta. A ta maska? První výstřel jako by ani nebyl skutečný. Tayte zkoprněl a zůstal stát na silnici. To, co se pak kolem něj odehrálo, mu připadalo jako z natáčení filmové scény. Najednou ucítil ve vzduchu pach deště, který se mísil s výpary
20
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Stránka 21
kuchyňských digestoří. Někteří lidé kolem něj se dali do běhu, další se skrčili u země. Někde blízko vykřikla žena a ozval se pláč dítěte. Tayte je viděl mezerou mezi auty – matka jednou rukou tiskla syna a v druhé svírala deštník, který před sebou držela jako štít, jakkoli zbytečný. Tayte se pomalu otočil zpátky k muži v masce. Stále nemohl věřit tomu, co se děje. Mužova zbraň mířila na Marcuse. Nestáli od sebe dál než dva metry. Jeho přítel se držel za rameno, kam ho zasáhla první kulka. Tayte viděl, jak Marcus kroutí hlavou – pomalu a odhodlaně. Prosil. Taytovi zněla v mozku jediná myšlenka: Jeho přítel potřebuje pomoc a on je příliš daleko… Vnímání měl nyní tak zostřené, že měl pocit, jako by viděl druhou kulku opouštět ústí zbraně. Zvuk výstřelu jej ale vrátil zpět do děsivé reality. Ne! chtěl Tayte zařvat, ale žádný zvuk ze sebe nevydal. Dal se znovu do běhu, oči upřené k Marcusovi, který zavrávoral a padl na zem. Pak si všiml Jean. Klečela vedle Marcuse a vzhlížela k muži s maskou. Tayte pozoroval, jak proti ní pomalu obrátil zbraň. Bez přemýšlení vyskočil na nejbližší auto, sklouzl se po mokré kapotě a tvrdě dopadl na chodník na druhé straně. Střelec nad Jean zaváhal, alespoň tak to Taytovi připadalo. Viděl, jak se s pistolí namířenou na její hlavu sehnul pro Marcusovu aktovku. Tayte se zvedl ze země, popadl cizí nákupní tašku a mrštil s ní. „Hej!“ Taška přistála na chodníku a z jejích útrob se vysypalo několik obalů na CD. Tayte se znovu rozeběhl, aniž by tušil, jestli to stihne. Muž teď soustředil pozornost na něj. Jak se k němu blížil, všiml si, že maska na jeho tváři je karikaturou prince Charlese. Bylo to bizarní. Zaznamenal velké odstávající uši, ale pak už vnímal jen hlaveň zbraně, která se obrátila k němu. Nezastavil. Nevěděl proč, ale běžel dál a myslel na to, že alespoň pro Jean získá čas, aby mola utéct.
21
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Stránka 22
Výstřel přišel vzápětí. Tayte pochopil, že ho kulka minula, až když se za ním vysypalo přední sklo automobilu. Zvuk tříštícího se skla ho vylekal víc než samotný výstřel. Jean v tu chvíli už byla na nohou a snažila se získat rovnováhu – zřejmě poté, co do muže strčila ve chvíli, kdy tiskl spoušť. Útočník se rozběhl k taxíku. Tayte v duchu Jean poděkoval, že zvolila útok namísto útěku. Pokud vůbec měla na výběr. Když k ní Tayte dorazil, taxi už za jekotu pneumatik mizelo ulicí. Rychle se na sebe podívali a oba se obrátili k Marcusovi. Tayte si strhl sako a vrhl se na kolena. Seděl na zemi a držel svého přítele v náručí, sako přimáčknuté k jeho hrudníku. Po dlažbě chodníku se rozlévalo takové množství krve smíchané s deštěm, až bylo s podivem, jak může být jeho přítel stále ještě naživu. Oči měl doširoka otevřené, jeho brýle postříkané krví ležely na chodníku vedle něj. „Marcusi? Slyšíš mě?“ Tayte postřehl nějakou odpověď. Mohlo to být „JT“, ale nebyl si jistý. „Marcusi! Vydrž, slyšíš?“ Kolem nich se začal shlukovat dav. Z restaurace se vyvalili hosté. „Záchranka je už na cestě,“ vyslovoval Tayte pomalu, zatímco pohledem mezi lidmi okolo pátral po personálu restaurace v naději, že je to pravda. Někdo němě přikývl. „Jen vydrž, Marcusi. Vydrž.“ Marcus se prudce nadechl a zakašlal. „Moje aktovka,“ vyslovil s námahou přes tmavě rudou krev, která se mu řinula mezi rty. Tayte potřásl hlavou. „Je pryč.“ „Musíš ji najít.“ „Teď se tím netrap.“ Marcus zavřel oči a někde ve skutečném světě Tayte uslyšel zvuk sirén. Zdálo se, jako by jeho přítele znovu probraly. Ucítil, jak se mu jeho prsty zaťaly do paže.
22
Robinson 3 - zlom
12.10.1956 0:21
Stránka 23
„Velezrada!“ vydal ze sebe Marcus, v očích nepřítomný pohled. „Pospěš si!“ „Velezrada?“ zopakoval po něm Tayte. „Co tím myslíš?“ Potřeboval víc informací. Potřeboval svého přítele. „Marcusi?“ Tayte s ním zatřásl, ale věděl, že Marcus už to necítí. Stisk na Taytově paži zeslábl stejně náhle, jako přišel, a on v té chvíli pochopil, že ho jeho přítel opustil.
23