Issuu

TIM WEAVER

NĚMÉ OBĚTI Z anglického originálu What Remains vydaného v roce 2015 nakladatelstvím Penguin Books přeložila Alžběta Lexová. Obálka Book Makers Redakce Kateřina Teodosijevová Vydalo nakladatelsrvf Mystery Press jako svou 22. publikaci. Praha, 2017 1. vydání Sazba Petr Teichmann Tisk Těšínská tiskárna, a.s., Český Těšín

Knihy nakladatelství Mystery Press můžete zakoupit na e-shopech www.mysterypress.cz, www.fantasya.cz a www.fantasyshop.cz nebo u všech dobrých knihkupců.

S Colmem Healym jsem se setkal v motelu v Kew. Byla to velká ocelově šedá budova, která stála kousek severně od dálnice a oplývala estetickou krásou přepravního kontejneru, ozdobeného dvěma dlouhými řadami identických oken. Parkoviště bylo poloprázdné, chodníky a příjezdovou cestu pokrývala sněho vá břečka a z proraženého okapu nad hlavním vchodem se valila ledová voda. Bar byl v celé té díře asi jediným příjemným místem, a to nejen proto, že jste - díky alkoholu - mohli předstírat, že jste někde jinde. Nedávno nejspíš prošel renovací, a třebaže okna skýtala výhled jen na parkoviště a kousek Temže, vnitřní vybavení - směs boxů a pohovek- zářilo novotou a bylo chytře rozmístěné do půlkruhu kolem vyřezávaného pultu. Zamířil jsem do jednoho boxu, setřásl z ramen kabát a objednal si černou kávu. Zbývající čas do Healyho příchodu jsem strávil vytahováním a řazením papírů ze složky, kterou jsem s sebou přinesl. Byly to inzeráty s nabídkami zaměstnání. Rozložil jsem je do dvou řad po pěti, z mého pohledu .textem vzhůru nohama, a seřadil je chronologicky od té, jejíž uzávěrka nejvíc hořela. O pár minut později vrzly dveře a v ostrém svěcle místnosti se objevil Healy. Jednou na mě kývl a pak se vydal k baru. Na sobě měl ošoupané džíny a červené triko s jakýmsi nápisem na přední

straně. Učesal se, ale vlasy měl mokré a tvář zardělou, jako by právě

vylezl ze sprchy. Slyšel jsem, jak si objednal lehkou kolu, a pak zamířil ke mně. Přejel pohledem po papírech na stole a beze slova se posadil. ,,Nazdar," pozdravil jsem ho. ,,Jsi v pohodě?" ,,Víceméně." v• ~" ,, Co se deJe. Pohlédl na mě. ,,Nic. Mám se fajn." Jenže já věděl, co se děje. My oba. Před šesti dny, osmého ledna, jsme se sešli v kavárně v Hammersmithu poté, co mi Healy volal a požádal mě o schůzku. Bylo to poprvé, co jsem ho za uplynulých čtrnáct měsíců viděl. Za pouhých šest dní se toho tolik změnilo. Nejenže jsem mu uhradil ubytování v motelu na deset dní, ale taky jsem mu zaplatil lítačku na městskou hromadnou dopravu, dal mu peníze na benzín, obcházel s ním pracovní agentury a taky ho vozil na pohovory a do obchodu na nákup. Nebylo mu to příjemné- a mně mnoha způsoby taky ne-, ale dospěl do bodu, kdy už mu moc možností nezbývalo. Pro svou rodinu byl jen duch, z kariéry policajta se stala vzpomínka, o většinu úspor už přišel, a z toho, co mu zbývalo, si platil palandu, matraci a polštář v příbytku pro bezdomovce. Nikdo jiný - exmanželka, synové ani bývalí kolegové z Metropolitní - nevě děl, jak hluboko Healy padl, protože byl příliš pyšný a příliš zhrzený na to, aby jim zavolal. Nicméně mezi mnou a jím panoval trochu jiný vztah. Nebyli jsme tak úplně přátelé, což byl možná také částečně důvod, proč zavolal mně. Především ale mezi námi existovalo spojení. Věděl, že mu budu nejen rozumět, ale navíc ho nebudu soudit. Oba jsme ztratili někoho milovaného, bojovali jsme se stejnými démony, lovili stejné lidi ve stejných stínech a oba jsme byli svědky toho, jaká temnota se může v člověku ukrývat. Nikdy jsem nevěřil

na osud nebo předurčení - a vlastně co znám Healyho, jsem začal věřit v jsme se vydali každý jiným směrem, cesty našich životů pokaždé znovu z: „Co to je?" zeptal se a prohlédl si „Krátkodobé přivýdělky na pozici Přikývl a pár si jich přitáhl k sobě Všiml jsem si, že má na jedné s1 a nad ní čerstvé krvavé tečky; ranky, měl podobných zranění celou řadu, zrakům okolního světa skryta. Bylc vypadal starší, protože se nijak neud mírně odulý obličej a vějířky vrásek dalo s jistotou říct, kde končí jedna, při čtení padaly do čela a na papíry vody. Nyní jsem jasně viděl nápis m tahu - Dublin 2007. ,,Divoký výlet?" prohodil jsem. Vzhlédl ke mně. ,,Cože?" Kývl jsem na triko. Podíval se na slova na své hrudi, popraskaná. ,,Jo," zamumlal a na o: kách. ,,Šel jsem jednomu kámošov dní zajeli do rodný země." Zarazil se úsměv. Hned byl zas pryč. ,,To byly Obrátil pozornost zpět k papírů hem kterého se vrátil do města, kde dál bavit. ,,Jak dopadl ten dnešní pohovor?" Pokrčil rameny. ,,Kdo ví?" ,v~« ,, Co t Ím mysl 1s.

těl mokré a tvář zardělou, jako by prá:m, jak si objednal lehkou kolu, a pak :dem po papírech na stole a beze slova

ho. ,,Js1•v pohodv~« e.

n se fajn." My oba. edna, jsme se sešli v kavárně v Hamly volal a požádal mě o schůzku. Bylo lynulých čtrnáct měsíců viděl. Za pou1ěnilo. Nejenže jsem mu uhradil ubyto, ale taky jsem mu zaplatil lítačku na vu, dal mu peníze na benzín, obcházel ky ho vozil na pohovory a do obchodu mné - a mně mnoha způsoby taky ne -, m moc možností nezbývalo. luch, z kariéry policajta se stala vzpořišel, a z toho, co mu zbývalo, si platil příbytku pro bezdomovce. Nikdo jiný ývalí kolegové z Metropolitní - nevě , protože byl příliš pyšný a příliš zhrzeicméně mezi mnou a jím panoval trotak úplně přátelé, což byl možná také mně. Především ale mezi námi existoLtdu nejen rozumět, ale navíc ho nebu-

milovaného, bojovali jsme se stejnými ,tejných stínech a oba jsme byli svědky v člověku ukrývat. Nikdy jsem nevěřil

na osud nebo předurčení - a vlastně stále nevěřím -, ale za ty roky, co znám Healyho, jsem začal věřit v něco podobného. Mnohokrát jsme se vydali každý jiným směrem, a přesto se jakýmsi způsobem cesty našich životů pokaždé znovu zkřížily. ,,Co to je?" zeptal se a prohlédl si nabídky zaměstnání. ,,Krátkodobé přivýdělky na pozici ostrahy supermarketu." Přikývl a pár si jich přitáhl k sobě. Všiml jsem si, že má na jedné straně krku vyrážku od holení a nad ní čerstvé krvavé tečky; ranky, které se ještě nezacelily. Healy měl podobných zranění celou řadu, jenže většina z nich zůstávala zrakům okolního světa skryta. Bylo mu skoro devětačtyřicet, ale vypadal starší, protože se nijak neudržoval ve formě. Měl nadváhu, mírně odulý obličej a vějířky vrásek kolem očí tak husté, že se nedalo s jistotou říct, kde končí jedna a začíná druhá. Rudé vlasy mu při čtení padaly do čela a na papíry z nich pomalu kanuly kapičky vody. Nyní jsem jasně viděl nápis na jeho červeném triku: Hoši na

tahu -Dublin 2007. ,,Divoký výlet?" prohodil jsem. Vzhlédl ke mně. ,,Cože?" Kývl jsem na triko. Podíval se na slova na své hrudi, roky nošení a praní už značně popraskaná. ,,Jo," zamumlal a na okamžik se ztratil ve vzpomínkách. ,,Šel jsem jednomu kámošovi za svědka, a tak jsme na pár dní zajeli do rodný země." Zarazil se a na rtech mu zahrál kratičký úsměv. Hned byl zas pryč. ,,To byly jiný časy." Obrátil pozornost zpět k papírům a očividně se o výletě, bě hem kterého se vrátil do města, kde se narodil a vyrostl, nehodlal dál bavit. ,,Jak dopadl ten dnešní pohovor?" Pokrčil rameny. ,,Kdo ví?" ,,Co tím myslíš?"

,,To, že jsem se táhl až do Rotherhithe, kecnul si na židli, odpově děl na jejich otázky a oni na mě chvíli tupě zírali a pak prohlásili, že mi dají vědět." ,,Řekli kdy?" ' d nt., " ,, Za par Barman přinesl Healyho lehkou kolu a postavil ji před něj. Healy mlčky očima hypnotizoval sklenici a myšlenky se mu zračily ve tváři tak jasně, jako by je tam měl vytetované: Tohle pit nechci. Sice jsem mu nabídl pomocnou ruku, ale stanovil jsem dvě podmínky: zaprvé si Healy musel najít práci, i kdyby jen dočasnou, aby se co nejdřív dostal finančně na nohy; zadruhé musel seknout s alkoholem. Toho dne, kdy jsme se sešli v kavárně, jsem ho z něj necítil, ale bylo mi jasné, že celé týdny předtím nedal lahev z ruky. Prozrazovala ho mdlá, povadlá pokožka, zakalené oči a celkově ztrhané rysy a vznášela se kolem něj nepřehlédnutelná aura alkoholika. ,,Co ta druhá záležitost?" zeptal se. ,,Jaká druhá záležitost?" ,,Ty dvojčata." Vyhlédl jsem z okna na parkoviště, za nímž mezi provazci deště se sněhem probleskovala světla od řeky. Smrt dvojčat a jejich matky byla počátečním bodem - spouštěčem Healyho pádu. V čer venci 201 O vstoupil do bytového domu v jižním Londýně a nalezl tam jejich těla. Případ přebíral jako jeden z nejlepších detektivů u Metropolitní policie - a nyní, o tři a půl roku později, z něj byl opilec bez domova, oplakávající rozpad manželství a rodiny a neslavný konec kariéry. Před šesti dny mi nezavolal proto, aby zjistil, jak se mám. Dokonce nešlo ani o to, že je bez peněz, bez práce, bez domova a zoufalý. Zavolal mi proto, abych mu pomohl vypátrat muže, který měl na svědomí vraždu té rodiny; zabijáka bez tváře, zodpovědného za Healyho zhroucení. Na ničem jiném mu už nezáleželo.

Jak jsem tak nad tím přemýšlel· všechno odstartoval -, vybavilo se v Hammersmithu sešli: Nedokdzal

udělal,

nenarazil jsem na jedinou řítit do hajzlu. Mluvil rozechvělým mi. A koukni na mě ted'. Žiju v útz1 troska.

,,Rakere, co ty dvojčata?" Trhl jsem sebou a vrátil se do p kou kolu stranou, sepjal ruce na st< „Můj známý z Metropolitním „Zfrra ji budu mít. Nejdřív ale m1 teď dělám."

Živil jsem se pátráním po pohřeš ní případ byla šestnáctiletá dívka, l wichi. Našel jsem ji a vrátil k rodin, ných záležitostí. Musel jsem zavola je o tom, že je dívka v pořádku d01 dět případné dotazy, podepsat for tam se mi případy na začátku a na l nepracoval na dvou zároveň, proto plnou pozornost. Měl jsem pocit, hřešovanými existovalo zvláštní po jsem nedokázal úplně popsat, a pn důležitá jako Healy. Navíc - z pra~ její rodina platila. Naproti tomu všechno, co jsem l ná i všechno, co pro něj ještě uděld1 li finanční odměnu. A často jsem~ uznání nebo vděku. Už dávno jsem že Healy takový prostě je - možná i

.otherhithe, kecnu! si na židli, odpově mě chvíli tupě zírali a pak prohlásili,

hkou kolu a postavil ji před něj. Heasklenici a myšlenky se mu zračily ve L měl vytetované: Tohle pít nechci. cnou ruku, ale stanovil jsem dvě podnajít práci, i kdyby jen dočasnou, aby ta nohy; zadruhé musel seknout s alkoe sešli v kavárně, jsem ho z něj necítil, V' předtím nedal lahev z ruky. Prozrazo<a, zakalené oči a celkově ztrhané rysy 1lédnutelná aura alkoholika. eptal se.

Lrkoviště,

za nímž mezi provazci deště fa od řeky. Smrt dvojčat a jejich mat- spouštěčem Healyho pádu. V čer rého domu v jižním Londýně a nalezl íral jako jeden z nejlepších detektivů rní, o tři a půl roku později, z něj byl 1jící rozpad manželství a rodiny a nesti dny mi nezavolal proto, aby zjistil, mi o to, že je bez peněz, bez práce, bez ni proto, abych mu pomohl vypátrat : vraždu té rodiny; zabijáka bez tváře, uoucení. záleželo.

Jak jsem tak nad tím přemýšlel - nad honem na muže, který to všechno odstartoval -, vybavilo se mi, co Healy řekl, když jsme se v Hammersmithu sešli: Nedokdzal jsem vypdtrat toho šmejda, co jim

nenarazil jsem na jedinou stopu, a tehdy se můj život začal řítit do hajzlu. Mluvil rozechvělým hlasem a oči se mu leskly slzami. A koukni na mě ted'. Žiju v útulku pro bezdomovce. Jsem ubohd troska. to

udělal,

,,Rakere, co ty dvojčata?" Trhl jsem sebou a vrátil se do přítomnosti. Healy odsunul lehkou kolu stranou, sepjal ruce na stole a nakláněl se ke mně. ,,Můj známý z Metropolitní mi pošle kopii spisu," řekl jsem. „Zítra ji budu mít. Nejdřív ale musím uzavřít případ, na kterém teď dělám."

Živil jsem se pátráním po pohřešovaných osobách a můj poslední případ byla šestnáctiletá dívka, která utekla z domova v Greenwichi. Našel jsem ji a vrátil k rodině, ale zbývalo několik nedořeše ných záležitostí. Musel jsem zavolat na Metropolitní a informovat je o tom, že je dívka v pořádku doma, sejít se s rodinou, zodpově dět případné dotazy, podepsat formuláře a převzít honorář. Sem tam se mi případy na začátku a na konci překrývaly, ale nikdy jsem nepracoval na dvou zároveň, protože jsem každému chtěl věnovat plnou pozornost. Měl jsem pocit, jako by mezi mnou a těmi pohřešovanými existovalo zvláštní pouto, emocionální vazba, kterou jsem nedokázal úplně popsat, a proto pro mě byla ta dívka stejně důležitá jako Healy. Navíc - z pragmatického hlediska - mi za to její rodina platila. Naproti tomu všechno, co jsem kdy udělal pro Healyho, a možná i všechno, co pro něj ještě uděldm, bylo bez nároku na jakoukoli finanční odměnu. A často jsem se za svou pomoc nedočkal ani uznání nebo vděku. Už dávno jsem to neřešil, smířil jsem se s tím, že Healy takový prostě je - možná i proto, že ho poháněly podobné

motivy jako mě. Náš vztah byl zkrátka zvláštní. Jednou jsem mu zachránil život. On mně taky. A to nás navždy spojilo. „Takže budeš na tom spisu jen tak sedět, dokud se nezbavíš toho předchozího?" zeptal se. ,,Jak můžu sedět na něčem, co ještě ani nemám?" Zatvářil se popuzeně. ,,Healy, minulý týden jsem ti tu situaci jasně vysvětlil." Namísto odpovědi se jen natáhl po sklenici s kalou a prsty na ni začal vyťukávat netrpělivý rytmus. Pak se zhluboka nadechl a řekl: „Fajn. Tak až ta složka dorazí, můžeš ji dát mně a já na tom už začnu dělat."

,,Nemyslím si, že to je dobrý nápad." ,,Nepotřebuju chůvu, Rakere." ,,To jsem nikdy netvrdil." ,,Nikdo o tom případu neví víc než já." ,,Chápu." ,,Byl jsem tam. Ten případ byl můj." ,,A přesně proto je zapotřebí čerstvý pohled." Odmlčel se. V nastalém tichu jsem začal listovat vytištěnými nabídkami a snažil se vymyslet způsob, jak v něm o ně vzbudit zájem, ale když jsem zvedl oči, zjistil jsem, že se Healy nedívá ani na mě, ani na ty papíry - civěl z okna a sledoval auto, které právě couvalo z parkovacího místa. Půso bil odtažitě, jako by na mě úplně zapomněl. ,,Klečel jsem mezi jejich postýlkama," zamumlal potichu, skoro jen pro sebe, ,,v tom zkurveně malým bytě. Jejich máma ležela mrtvá ve vedlejší místnosti. Vzpomínám si, že se tam forenzní tým nijak dlouho nezdržel a já s nimi zůstal sám. Nezbyl v nich ani ždibec dětské nevinnosti. A já... já... " Jeho hlas se vytratil, ale přesto jsem od něj nedokázal odtrhnout pohled. Tohle se Healymu vůbec nepodobalo, až mě napadlo, jestli

je s ním všechno v pořádku. Zbyt a já se k němu naklonil, abych ho vytrhl ze zamyšlení. Škubl sebou, vření pochmurné vzpomínky, a r změnila. Zadíval se na mě a pak p Zjevně mu bylo trapné, že se přede ,,Js1· v pohodv~« e. Mlčky seděl a ani se nehnul. „Koukni," řekl jsem vyrovnaný1 můžu, a to taky udělám. Ale chci očima. Nechystám na tebe žádnol dat háčky." Odfrkl si, ale nijak to nekoment " Hal e y.~"

Podíval se na mě. v• ~" ,, Co se d eJe. ,,Co bys tak řekP." vyštěkl a pop, tiny. Je to k hovnu. Důležitý je naj ,,Potřebuješ práci." Nesouhlasně zakroutil hlavou., vání formulářů, předstírání, že jse dem, který jsou mi volní a nikdy rn ty co? O to vlastně ani nejde. Co tyhle práce bych zvládl dělat i ve s u policie, viděl jsem věci, který už chal jsem chlapy tak zvrácený, že , podle tý hromady odmítacích dopi ďuju, to vypadá, že nejsem dost b brouzdal mezi uličkama v obchoc činu nějakýho smrada, co si chce říct ... za celej rok jsem dostal jedn

yl zkrátka zvláštní. Jednou jsem mu

jen tak sedět, dokud se nezbavíš toho co ještě ani nemám?"

ti tu situaci jasně vysvětlil." uáhl po sklenici s kolou a prsty na ni mus. Pak se zhluboka nadechl a řekl: nůžeš ji dát mně a já na tom už začnu

ý nápad." re. "

í víc než já." byl můj."

>Í čerstvý

pohled."

listovat vytištěnými nabídkami a snažil ně vzbudit zájem, ale když jsem zvedl iívá ani na mě, ani na ty papíry - civěl ávě couvalo z parkovacího místa. Půso lně zapomněl. ,,Klečel jsem mezi jejích u, skoro jen pro sebe, ,,v tom zkurveně a mrrvá ve vedlejší místnosti. Vzpomínijak dlouho nezdržel a já s nimi zůstal :fětské nevinnosó. A já... já... " :sto jsem od něj nedokázal odtrhnout bec nepodobalo, až mě napadlo, jestli

je s ním všechno v pořádku. Zbytek té věty se mu chvěl na rtech a já se k němu naklonil, abych ho slyšel lépe, jenže ten pohyb ho vytrhl ze zamyšlení. Škubl sebou, jako by se snažil vymanit ze sevření pochmurné vzpomínky, a nálada ve vzduchu se okamžitě změnila. Zadíval se na mě a pak přejel pohledem papíry na stole. Zjevně mu bylo trapné, že se přede mnou na okamžik přestal hlídat. ,,Js1•v poh odv,« e. Mlčky seděl a ani se nehnul. ,,Koukni," řekl jsem vyrovnaným hlasem, ,,slíbil jsem, že ti pomůžu, a to taky udělám. Ale chci to vidět jako první. Čerstvýma očima. Nechystám na tebe žádnou boudu, tak v tom přestaň hledat háčky." Odfrkl si, ale nijak to nekomentoval. ,,Healy?" Podíval se na mě. v • ," ,,Co se deJe. ,,Co bys tak řekl?" vyštěkl a popadl jeden z papírů. ,,Tyhle kokotiny. Je to k hovnu. Důležitý je najít toho, kdo zabil ty holky." ,,Potřebuješ práci." Nesouhlasně zakroutil hlavou. ,,Mám toho plný zuby. Vyplňo vání formulářů, předstírání, že jsem někdo jinej, líbání zadků lidem, který jsou mi volní a nikdy mi na nich záležet nebude. Ale víš ty co? O to vlastně ani nejde. Co mě fakt sere, je to, že všechny tyhle práce bych zvládl dělat i ve spánku. Šestadvacet let jsem byl u policie, viděl jsem věci, který už nikdy nevyženu z hlavy, vyslýchal jsem chlapy tak zvrácený, že vysávali světlo z místnosti. Jenže podle tý hromady odmítacích dopisů, co poslední dobou shromažďuj u, to vypadá, že nejsem dost kvalifikovanej ani k tomu, abych brouzdal mezi uličkama v obchoďáku a snažil se přistihnout při činu nějakýho smrada, co si chce nacpat do kapsy mobil. Chci říct ... za celej rok jsem dostal jednu - jednu - práci jako bezpečák

na dva měsíce. Nic víc snad dodávat ani nemusím. Je to na hovno, Rakere. Nikdo mě zaměstnat nechce." ,,Sehnat v dnešní době práci není snad-" ,,Já práci nechci." Potlačil jsem nával podráždění. ,,Jak chceš těm holčičkám pomoct, když zase skončíš v Útulku?" ,,Pomohlo by jim, kdybych vypátral toho, co jim to udělal." ,,Však ho najdeme." ,,Jestli budeme jen vysedávat na zadku a prohrabávat se zbytečný ma papírama, jako jsou tyhle, tak ne." Zamával několika dalšími listy. ,,Jako by mi snad tohle nebylo úplně u prdele." ,,Healy, když si najdeš práci, vyděláš peníze. Za ty si zvládneš zaplatit nájem. A až budeš mít kde bydlet, pak se můžeš soustředit na tohle. Pokud chceš těm holkám a jejich matce pomoct - pokud to opravdu chceš -, tak odpovíš na všechny tyhle inzeráty a uděláš, co bude v tvých silách, aby tě přijali." Zíral na mě s napjatým výrazem ve tváři a mnul si místo na prsou, které ho očividně bolelo. ,,Jsi v pořádku?" zeptal jsem se. Došlo mu, že jsem si toho pohybu všiml. ,,Je mi fajn." ,,Tak prostě rozešli životopis na tahle místa, dobře?" Ticho. Založil jsem mu mailovou adresu a on z počítače v zasedačce motelu odpovídal na nabídky práce. Nebylo to nijak těžké. ,,Dobře?"

Další ticho. Povzdechl jsem si. ,,Healy?" ,,Kdy dokončíš ten předchozí případ?" ,,Zítra odpoledne." Přestal se škrábat na prsou a namísto toho si začal pohrávat s okraji papírů před sebou. Nakonec je všechny shrnul na jednu hromádku a posunul se na kraj boxu. ,,Ve tři mám schůzku v pracovní

agenture, '"'k re l . ,,Al e potom by1 chceš. Mohl bys donést tu složk1 holkách." Přikývl jsem. ,,Doneseš tu složku?" „Jestli mi do té doby přijde, tak ,,Nezkoušej se mnou vydrbat." „To by mě ani nenapadlo, Heal Postavil se a stále ze mě nespou měl ponětí, co si myslí - jeho pol ný. U dveří do baru se naposlec vznášela jako hustý opar. Chvíli nato byl pryč.

,dávat ani nemusím. Je to na hovno, 1echce." i není snad-" iění.

,,Jak chceš těm holčičkám poku?" vypátral toho, co jim to udělal."

: na zadku a prohrabávat se zbytečný , tak ne." Zamával několika dalšími :bylo úplně u prdele." , vyděláš peníze. Za ty si zvládneš zade bydlet, pak se můžeš soustředit na m a jejich matce pomoct - pokud to 1a všechny ryhle inzeráry a uděláš, co jali." rrazem ve tváři a mnul si místo na

age~tuře," řekl. ,,Ale potom bychom se tady mohli sejít, jestli chceš. Mohl bys donést tu složku a promluvili bychom si o těch holkách." Přikývl jsem. ,,Doneseš tu složku?" ,,Jestli mi do té doby přijde, tak jo." ,,Nezkoušej se mnou vydrbat." ,,To by mě ani nenapadlo, Healy." Postavil se a stále ze mě nespouštěl oči. Tentokrát jsem však neměl ponětí, co si myslí - jeho pohled byl prázdný a výraz nečitel ný. U dveří do baru se naposledy ohlédl. Samota se kolem něj vznášela jako hustý opar. Chvíli nato byl pryč.

t se. ,ohybu všiml. ,,Je mi fajn." ; na tahle místa, dobře?" ilovou adresu a on z počítače v zasebídky práce. Nebylo to nijak těžké.

,zí případ?"

a namísto toho si začal pohrávat wnec je všechny shrnul na jednu hro>xu. ,,Ve tři mám schůzku v pracovní