Issuu

MÉ JMÉNO JE NIKDO KRISTEN []RLAN[][] Z anglického originálu You Don't Know My Name vydaného v roce 2017 nakladatelsrvím Swoon Reads přeložila Kateřina Kuncová. Obálka Vikki Sheatsley Redakce Kateřina Teodosijevová Vydalo nakladatelsrví Mystery Press jako svou 20. publikaci. Praha, 2017 1. vydání Sazba Petr Teichmann Tisk Těšínská tiskárna, a.s., Český Těšín

Knihy nakladatelství Mystery Press můžete zakoupit na e-shopech www.mysterypress.cz, www.fantasya.cz a www.fantasyshop.cz nebo u všech dobrých knihkupců.

Mich Jsi md láska, můj

Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy, organizace, místa a události v ní uvedené jsou buď výplodem autorovy představivosti, nebo jsou použity ve fiktivním kontextu. Tato kniha, ani žádná její část, nesmějí být kopírovány, zálohovány ani šířeny v jakékoli podobě a jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu nakladatele. Kniha byla vydána ve spolupráci se Swoon Reads v nakladatelství Feiwer & Friends, divizi Holtzbrinck Publishers LLC. Všechna práva vyhrazena.

PROLOG Pohlédnu na číslice na displeji mého telefonu. Ještě třicet minut střelby na terč a budu se moct pustit do domácích úkolů. Nadechnu se a otřu si čelo hřbetem ruky. Stále je zbrocené potem po běhání a hodině krav magy s mámou. Protřepu si ruce. Stojím sama na tiché střelnici a vzrušení z boje mi pomalu začí ná vyprchávat z těla. Dnes večer mi můj Glock 22 přijde těžší než jindy. Nejspíš jsem unavenější, než si můj mozek uvědomuje. Namířím pistoli na postavu na terči a stisknu spoušť. Prásk. Prásk. Prásk. Dvě rány do srdce, jedna do hlavy. „Reagan... Reagan!" zaslechnu otcův tlumený hlas. Sundám si objemná černá sluchátka. ,,Jo?" zavolám v odpověď. „Jdi do nouzové místnosti," křikne. Otevřu pusu, abych se zeptala, jestli to je další z mnoha cvičných poplachů, ale než stihnu cokoliv říct, tajné dveře vedoucí do sklepa se zabouchnou tak prudce, až nadskočím. Rychlý dusot obou rodičů po schodech z tvrdého dřeva mi napovídá, že se nejedná o vtip.

Tohle není nácvik vloupání ani jiné krizové situace. Víc říkat nemusí. Nacpu si pistoli za kalhoty, přeběhnu do skladu zbraní, otevřu kovovou skříňku a sundám z police dva samopaly. Pro jistotu. ,,Poběž dovnitř!" volá máma ze dveří nouzové místnosti.

,,Moment, jen vezmu pár-" ,,Reagan, na to není čas!" odpoví nezvykle naléhavým tónem. Obvykle je ztělesněním téměř božského klidu, proto mi záblesk strachu v jejích očích na vteřinu ochromí kolena. Zabouchnu skříňku a kovová rána se odrazí od stěn. Vezmu zbraně do podpaží a rozběhnu se k malé nouzové místnosti. Jakmile vkročím dovnitř, táta za mnou zavře těžké ocelové dveře. Nervózně sleduju, jak horečně vyťukává šestimístný číselný kód. Z hlasitého cvaknutí západky se mi rozbuší srdce. ,,Mami, co se děje?" zeptám se a položím zbraně na betonovou podlahu.

Čekám na odpověď, ale máma je plně zabraná do zapínání monitorů přenášejících obraz ze všech bezpečnostních kamer, zabudovaných do oceli a betonu. Opřu se zády o studenou zeď. Naskočí mi husí kůže a pistole, kterou jsem si zastrčila za kalhoty, se mi zaryje do páteře . Au. Sáhnu si za záda a vytáhnu ji. Svírám teplou ocel ve studených prstech a čekám na vysvětlení.

,,Co se děje?" položím znovu tu samou otázku. Nikdy nouzovou místnost nepoužíváme. Nikdy. Byla postavená pro pří pady mimořádného nebezpečí, které jsme mnohokrát nacvičo vali, ale žádný nikdy nenastal. Až teď. Pátrám v jejich tvářích po jakémkoliv náznaku odpovědi. Jsou celí napjatí, ve tvářích

mají neproniknutelné výrazy a oči ~ vám se stejným směrem a zalapám p1 v tmavém oblečení, který prochází rr „Bože můj," zašeptám. Upírám rém cizinec s dlouhými tmavými kostmi zamíří chodbou ke kuch) drží pistoli a prst má na spoušti. „To je on. Vím, že je to jeden z j „Kdo to je?" zeptám se a hlas mi ,,Teď ne, Reagan," utne mě táta. Chystám se zaprotestovat, ale 1 myslím. Položím si pistoli k nohán že se nemám na nic ptát, ale z jejic nic. Měla bych už být zvyklá, že f přesto to nesnáším. ,,Pro tvé vlasu „Pro tvé bezpečí." Jako bych snad to, že jsem jejich dcera, ze mě děl pečné životy. Mají nebezpečnou I bez zaváhání odpráskli uprostřed t Máma s tátou se snaží, co může ale neznám moc dalších šestnáct skrýších kolem školy ulité zbraně, kou k čelu postele a znají deset ri zlomit vaz. S tím, že se neustále rr dokážu smířit, jen bych byla ráda všechno tajit a nepředstírali, že m Zazvonění satelitního telefonu bunkru. Táta zvedne sluchátko.

ání ani jiné krizové situace. Víc říkat za kalhoty, přeběhnu do skladu zbram a sundám z police dva samopaly.

náma ze dveří nouzové místnosti. ' " •ar-

as!" odpoví nezvykle naléhavým tóním téměř božského klidu, proto mi čích na vteřinu ochromí kolena. Zai rána se odrazí od stěn. Vezmu zbraně ~ k malé nouzové místnosti. Jakmile nnou zavře těžké ocelové dveře. Ner1ě vyťukává šestimístný číselný kód. dky se mi rozbuší srdce.

>tám se a položím zbraně na betono-

e máma je plně zabraná do zapínání braz ze všech bezpečnostních kamer, betonu. Opřu se zády o studenou ! a pistole, kterou jsem si zastrčila za 1 áteře. Au. Sáhnu si za záda a vytáh,e studených prstech a čekám na vy-

:novu tu samou otázku. Nikdy noutme. Nikdy. Byla postavená pro pří pečí, které jsme mnohokrát nacvičo lStal. Až teď. Pátrám v jejich tvářích lpovědi. Jsou celí napjatí, ve tvářích

mají neproniknutelné výrazy a oči zabodnuté do monitorů. Podívám se stejným směrem a zalapám po dechu při pohledu na muže v tmavém oblečení, který prochází mým zšeřelým pokojem. ,,Bože můj ," zašeptám. Upírám pohled na monitor, na kterém cizinec s dlouhými tmavými vlasy a výraznými lícními kostmi zamíří chodbou ke kuchyni. V napřažených rukách drží pistoli a prst má na spoušti. ,,To je on. Vím, že je to jeden z jeho lidí," řekne máma. ,,Kdo to je?" zeptám se a hlas mi přeskočí. ,, 'T"d' .te ne, Reagan, " utne mev tata. Chystám se zaprotestovat, ale na poslední chvíli si to rozmyslím. Položím si pistoli k nohám a založím ruce v bok. Vím, že se nemám na nic ptát, ale z jejich ustaraných tváří je mi nanic. Měla bych už být zvyklá, že přede mnou všechno tají, ale přesto to nesnáším. ,,Pro tvé vlastní dobro," říkají mi pokaždé. „Pro tvé bezpečí." Jako bych snad někdy v bezpečí byla. Už jen to, že jsem jejich dcera, ze mě dělá cíl. Vím, že vedou nebezpečné životy. Mají nebezpečnou práci. Jejich nepřátelé by mě bez zaváhání odpráskli uprostřed ulice. Máma s tátou se snaží, co můžou, abych si nedělala starosti, ale neznám moc dalších šestnáctiletých holek, které mají ve skrýších kolem školy ulité zbraně, spí s nožem přilepeným páskou k čelu postele a znají deset různých způsobů, jak člověku zlomit vaz. S tím, že se neustále musím ohlížet přes rameno, se dokážu smířit, jen bych byla ráda, kdyby přede mnou přestali všechno tajit a nepředstírali, že mi vlastně nic nehrozí. Zazvonění satelitního telefonu rozřízne ticho v přeplněném I

bunkru. Táta zvedne sluchátko.

„Haló?" řekne do telefonu. Slyším mužský hlas na druhém konci linky. ,,Ano, je vevnitř. Než jsme se dostali do garáže, slyšel jsem, jak rozbil sklo. Zdá se, že je sám." Otec se odmlčí. Přistoupím o půl kroku blíž, abych slyšela odpověď dotyčného, s nímž táta hovoří. Zaslechnu jen pár slov. Pistole. Tým. Únos. Výhrůžka. Popravit. Ustoupím dozadu, zavřu oči a opřu se o ledovou stěnu. Zapátrám prsty po náramku s přívěskem se dvěma srdíčky na mém zápěstí, stisknu chladný kov mezi palcem a ukazováčkem a snažím se klidně dýchat. Rodiče mě celé roky trénovali, abych si v takovéhle situaci dokázala poradit. Vím, co mám dělat. Vycvičená bojovnice ve mně chce vyběh nout z nouzové místnosti a ustřelit tomu chlápkovi hlavu. Ale jiná část mého já - vyděšená úzkostlivá holka, kterou se v sobě snažím potlačit - doufá, že je to všechno jen zlý sen. ,,Dobrá. Jistě," odpoví otec ostře do telefonu. ,,Kdo volá?" zašeptám k mámě. ,,Někdo z CORE," odpoví tiše, ale nespouští pohled ze zábě

ru bezpečnostních kamer, na kterých vetřelec prochází druhým patrem našeho domu a hledá nás v ložnicích. ,,Řekli, ať zůstaneme, kde jsme," oznámí táta a zavěsí satelitní telefon. ,,Posily jsou na cestě. V centrále monitorují situaci." „Jak nám pomůžou, když jsou ve Washingtonu?" zeptám se nepřirozeně vysokým hlasem. „Všechno bude v pořádku, Reagan," ujistí mě máma, otočí se ke mně a podívá se na mě poprvé od chvíle, co táta zamkl dveře nouzové místnosti. Položí mi ruku na rameno. Přestože pohled jejích zelených očí je tvrdý a soustředěný, konejšivý dotyk její dlaně mě uklidní. Skoro jako by cítila, jak z mého těla

vyzařují paprsky strachu, které se mi

paži a chytím ji za ruku. Vezme mé a já na vteřinu zapomenu na nouzovo i na vetřelce, který se potuluje po naš

mžik se cítím bezpečně. „Jsou tady," řekne táta. Podívám si kovních bezpečnostních kamer. NašJ a když se přiblíží k domu, zhasne pře „Kdo je tady?" zeptám se téměř ŠeJ ,,Ochránci Černých andělů," odpm,

zpátky ke kamerám. Z auta vystoupí celí v černém. Žena popojde blíž ke f chůze. Teta Samantha. Ochránkyně střežila celý život. Když byli máma s t teta Samantha, kdo se o mě staral. Jal je jen má chůva, teď ale vím, že p v CORE, za léta služby v armádě do: za statečnost a je to ta nejlepší střelky v (( , , / „Jdu po nem, oznam1 mama, sun lí černé tílko. Díky pěti stům kliků sledních dvacet let, má vyrýsované s

ploché břicho. ,,Ne, půjdu já," odpoví otec. ,,Ty tu zůstaneš s Reagan." ,,Já chci jít taky," vložím se do roz.

je adrenalin. „V žádném případě, Reagan," c tady oba."

fonu. Slyším mužský hlas na druhém nitř. Než jsme se dostali do garáže, sly. Zdá se, že je sám." Otec se odmlčí. )líž, abych slyšela odpověď dotyčného, chnu jen pár slov. Pistole. Tým. Únos. toupím dozadu, zavřu oči a opřu se ·ám prsty po náramku s přívěskem se ~ápěstí, stisknu chladný kov mezi palažím se klidně dýchat. Rodiče mě celé v takovéhle situaci dokázala poradit. vičená bojovnice ve mně chce vyběh i a ustřelit tomu chlápkovi hlavu. Ale ená úzkostlivá holka, kterou se v sobě že je to všechno jen zlý sen. otec ostře do telefonu. k mámě.

>oví tiše, ale nespouští pohled ze zábě , na kterých vetřelec prochází druhým ledá nás v ložnicích.

~de jsme," oznámí táta a zavěsí satelitL cestě. V centrále monitorují situaci." iyž jsou ve Washingtonu? " zeptám se ,em.

dku, Reagan," ujistí mě máma, otočí . mě poprvé od chvíle, co táta zamkl Položí mi ruku na rameno. Přestože í je tvrdý a soustředěný, konejšivý doSkoro jako by cítila, jak z mého těla

vyzařují

paprsky strachu, které se mi nedaří zadržet. Natáhnu paži a chytím ji za ruku. Vezme mé prsty do dlaně, stiskne je a já na vteřinu zapomenu na nouzovou místnost, nabité zbraně i na vetřelce, který se potuluje po našem domě. Na krátký okamžik se cítím bezpečně. ,,Jsou tady," řekne táta. Podívám se nahoru na záběry z venkovních bezpečnostních kamer. Naší ulicí projíždí černé SUY a když se přiblíží k domu, zhasne přední světla. ,, Kdo je tady?" zeptám se téměř šeptem. „Ochránci Černých andělů," odpoví máma a obrátí pozornost zpátky ke kamerám. Z auta vystoupí žena a muž, oba oblečeni celí v černém. Žena popojde blíž ke garáži a já ji poznám podle chůze. Teta Samantha. Ochránkyně Černých andělů, která mě střežila celý život. Když byli máma s tátou na misi, byla to právě teta Samantha, kdo se o mě staral. Jako malá jsem si myslela, že je jen má chůva, teď ale vím, že pracuje u výzvědné služby v CORE, za léta služby v armádě dostala od prezidenta medaili za statečnost a je to ta nejlepší střelkyně, jakou znám. ,,Jdu po něm," oznámí máma, sundá si červený svetr a odhalí černé tílko. Díky pěti stům kliků, které dělá každý den posledních dvacet let, má vyrýsované svaly na pažích a perfektně ploché břicho. ,,Ne, půjdu já," odpoví otec. ,,Ty tu zůstaneš s Reagan." ,,Já chci jít taky," vložím se do rozhovoru. V žilách mi pulzuje adrenalin. „V žádném tady oba."

případě,

Reagan," odpoví máma.

,,Zůstanete

,,Elizabeth, namouduši by mohlo-" „Jonathane, tohle není diskuze," odsekne máma a otočí se zpátky k deseti bezpečnostním monitorům. ,,Kam šel?" zeptá se, právě když se vetřelcovy kroky ozvou z místnosti nad našimi hlavami. Všichni obrátíme oči ke stropu a nespouštíme z něj pohled, dokud pravidelný zvuk neodezní v dálce. Obrátíme se zpátky k monitorům právě včas, abychom spatřili, jak vetřelec otevírá dveře do garáže, seběhne schody a zastaví se před velkou truhlou na nářadí. Ta ovšem ve skutečnosti není pouhou truhlou na nářadí. Skrývá tajné dveře do sklepa. Všimnu si, jak táta ztuhne, když muž zatáhne za velká kovová madla, ale dveře jsou zamčené. Dají se otevřít pouze pomocí šestičísel ného kódu, který se mění každý měsíc. Nadechnu se, ale než stihnu cokoliv říct, táta zvedne telefon a stiskne několik tlačítek. Člověk na druhém konci se ještě ani neohlásí a táta už křičí: ,,Je u dveří do sklepa, Thomasi, jak je možné, že o nich ví? Jen někdo zevnitř by mohl znát přísně tajnou informaci, jako je tahle!" Odpověď z druhého konce linky neslyším. ,,Tak koukejte přijít na to, jak to zjistil, a potom toho hajzla, od kterého to má, strčte na doživotí za mříže, rozumíte -~«

ml.

Táta třískne telefonem dřív, než Thomas zareaguje. Máma se otočí a natáhne ke mně dlaň. ,,Reagan, dej m1 zbraň." Její pohled je ostrý a všechny svaly v obličeji má napjaté. Sledovala jsem rodiče střílet a cvičit krav magu, jiu jitsu a muay thai celé roky, ale nikdy jsem je neviděla tyhle schopnosti skutečně použít. Sehnu se, pomalu zvednu svou oblíbenou pistoli ze země a podám ji mámě.

,,Dej na sebe, prosím, pozor," vyp: Nakloní se ke mně a políbí mě na tvá Budu v pořádku," řekne a věnuje " se otočí, zvedne ruku ke dveřím a mi a ztratím cit v rukách i nohách. Vyú já odvracím hlavu. Podívám se na ni dveře odemknou. Zvednu k ní oči, al

poslední společnou chvilku. Dělám to tak celý život. Vždycky dou na misi, se snažím vstřebat každ tátovy silné ruce svírají jeho oblíbc: máma jemně odhrnuje zatoulané pra libek na mé tváři a jeho silné obje a pečlivě ho uchovám v paměti. Ale Táta zabouchne dveře nouzové • kód. Ocelové dveře zapadnou zpátk mámu na bezpečnostních kameráá tom vyklouzne východem v rohu sti dveře. Táta zvedne satelitní telefon jak se na druhém konci ozve ženský „Sam, zůstaň, kde jsi. Elizabeth j

záda." Práskne telefonem, aniž by čekal ťatou. Snaží se vypadat klidně, ale l prozradí. Je skoro stejně vyděšer mámu na obrazovkách. Podívám s~ máma proklouzne tajnými bočním tům čekajícím na příjezdové cestě.\

;i by mohlo - "

ní diskuze," odsekne máma a otočí se ostním monitorům. ,,Kam šel?" zeptá ovy kroky ozvou z místnosti nad našinátíme oči ke stropu a nespouštíme videlný zvuk neodezní v dálce. Obrátí·ům právě včas, abychom spatřili, jak o garáže, seběhne schody a zastaví se nářadí. Ta ovšem ve skutečnosti není í. Skrývá tajné dveře do sklepa. Všimnu muž zatáhne za velká kovová madla, )ají se otevřít pouze pomocí šestičísel .í každý měsíc.

,tihnu cokoliv říct, táta zvedne telefon . Člověk na druhém konci se ještě ani .,Je u dveří do sklepa, Thomasi, jak je někdo zevnitř by mohl znát přísně tajhle!" Odpověď z druhého konce linky )řijít na to, jak to zjistil, a potom toho strčte na doživotí za mříže, rozumíte dřív, než Thomas zareaguje.

ihne ke mně dlaň. ,,Reagan, dej m1 ý a všechny svaly v obličeji má napjae střílet a cvičit krav magu, jiu jitsu ! nikdy jsem je neviděla tyhle schop:hnu se, pomalu zvednu svou oblíbeám ji mámě.

,,Dej na sebe, prosím, pozor," vypáčím ze sevřeného hrdla. Nakloní se ke mně a políbí mě na tvář. „Budu v pořádku," řekne a věnuje mi letmý úsměv. Potom se otočí, zvedne ruku ke dveřím a mně po páteři přejede mráz a ztratím cit v rukách i nohách. Vyťukává šestimístný kód, ale já odvracím hlavu. Podívám se na ni, teprve když se oocelové dveře odemknou. Zvednu k ní oči, abych zachytila naši možná poslední společnou chvilku. Dělám to tak celý život. Vždycky těsně předtím, než odjedou na misi, se snažím vstřebat každičký jejich kousek. To, jak tátovy silné ruce svírají jeho oblíbený hrnek na kávu. Jak si máma jemně odhrnuje zatoulané pramínky vlasů z očí. Její polibek na mé tváři a jeho silné objetí. Zmrazím ten okamžik a pečlivě ho uchovám v paměti. Ale teď už je máma pryč . Táta zabouchne dveře nouzové místnosti a znovu vyťuká kód. Ocelové dveře zapadnou zpátky na místo. Dál už sleduju mámu na bezpečnostních kamerách. Projde tělocvičnou a potom vyklouzne východem v rohu střelnice a tiše za sebou zavře dveře. Táta zvedne satelitní telefon a vytočí další číslo. Slyším, jak se na druhém konci ozve ženský hlas. „Sam, zůstaň, kde jsi. Elizabeth jde ven. Je sama, tak jí kryj záda." Práskne telefonem, aniž by čekal na odpověď. Čelist má zaťatou. Snaží se vypadat klidně, ale široce rozšířené zorničky ho prozradí. Je skoro stejně vyděšený jako já. Horečně hledá mámu na obrazovkách. Podívám se zpátky právě ve chvíli, kdy máma proklouzne tajnými bočními dveřmi ven a běží k agentům čekajícím na příjezdové cestě. V ruce se jí leskne má pistole.

Sledujeme s tátou v hrobovém tichu, jak vetřelec znovu zatahá za ocelové dveře. Pak otevře víko číselné klávesnice a prostředníčkem začne ťukat do tlačítek. Na okamžik sklopím hlavu a modlím se. Prosím, bože, ať neznd sprdvný kód. Podívám se zpátky nahoru a hledám mámu. Vešla znovu dovnitř do domu, zatímco druzí dva agenti se plíží k bočním dveřím garáže u zadního dvorku. Srdce mi tak moc buší, že neslyším nic jiného. Pozoruju mámu, jak vchází do předsíně, přitiskne si pistoli k hrudníku a zastaví se u garážových dveří. Začne mě znovu brnět celé tělo při pohledu na to, jak dvojice Černých andělů rozrazí boční dveře a namíří zbraně muži přímo na hlavu. ,,Lehni si na zem," přikáže hluboký hlas z obrazovky. Zabiják se otočí, namíří pistoli na agenty a vystřelí. Prdsk. Prdsk. Prdsk. Prdsk. Teta Sam skočí po hlavě za jedno z našich SUV a střelec sáhne do kapsy pro další náboje, ale než stačí zarazit zásobník do pistole, máma se vyplíží z garážových dveří a při běhne k němu zezadu. ,,Mami!" vykřiknu a udělám krok k obrazovkám. Táta mi sevře ramena. Máma uchopí vetřelce za paži, praští s ní o koleno a vyrazí mu pistoli i munici z ruky. Tátův stisk zesílí, když máma strčí nohu pod tu jeho. Znám ten chvat. To ona mě ho naučila. Plnou silou ho srazí na záda. Slyším třesknutí lebky o chladný beton a zachroptění. Muž zoufale zalapá po dechu, když mu máma přitiskne hlaveň pistole k čelu. ,,Kdo tě poslal?" zeptá se ho. Vetřelec neřekne nic, jen zamručí bolestí. ,,Kdo tě poslal?" zopakuje máma důrazněji a zaryje mu hlaveň do pravého spánku. Muž pomalu zvedne hlavu z podlahy garáže a pohlédne na ni. Nic neříká, jen jí upřeně

zírá do očí. Čekám, že každou c. který tahá za jeho nitky, ale místc mi vyprchá všechen vzduch. Vyt přáhne ruku s pistolí. Tátův stisk Máma zvedne pohled k bezpečrn se dívám, a vrátí hlaveň pistole k „Nestojíš za to," sykne. Kolem tímco teta Sam a druhý agent hc další zbraně. Na zemi zachřestí munice a provazů z jeho kapes. Satelitní telefon znovu zazvon ,,Mají ho," oznámí táta. Zasl, „Ne. Ne. Potřebujeme ho živéhc Langley. Musíme zjistit, co ví a j Znovu se podívám na bezpečr Teta Sam svazuje vetřelce stahova Muž krvácí z rozražené lebky, p do očí a dolů na tváře. Černí and jí pistole z jeho spánků. Nebrán dobně ví, co ho čeká. Pevně mu k jejich SUY, naloží ho dovnitř a „Thomasi, nemůžu uvěřit, že si myslí, že nás sledovali skoro do domu. Musíš nás přesunout dinu mohli dnes vyvraždit." 1 a zvýší hlas. ,,Ne, pojedu tam sám. Pojedeme všichni, takže n za pár hodin."

obovém tichu, jak vetřelec znovu zata~ otevře víko číselné klávesnice a prodo tlačítek. Na okamžik sklopím hlabože, ať neznd sprdvný kód. Podívám se mámu. Vešla znovu dovnitř do domu, 1ti se plíží k bočním dveřím garáže mi tak moc buší, že neslyším nic jinévchází do předsíně, přitiskne si pistoli u garážových dveří. Začne mě znovu du na to, jak dvojice Černých andělů riíří zbraně muži přímo na hlavu. káže hluboký hlas z obrazovky. Zabioli na agenty a vystřelí. Prdsk. Prdsk. kočí po hlavě za jedno z našich SUV pro další náboje, ale než stačí zarazit 1a se vyplíží z garážových dveří a přilělám krok k obrazovkám. Táta mi se-

>Í vetřelce

za paži, praští s ní o koleno mici z ruky. Tátův stisk zesílí, když jeho. Znám ten chvat. To ona mě ho )razí na záda. Slyším třesknutí lebky •ptění. Muž zoufale zalapá po dechu, hlaveň pistole k čelu.

. se ho. Vetřelec neřekne nic, jen za•slal?" zopakuje máma důrazněji a zao spánku. Muž pomalu zvedne hlavu dne na ni . Nic neříká, jen jí upřeně

zírá do očí. Čekám, že každou chvíli odhalí identitu loutkáře, který tahá za jeho nitky, ale místo toho jí plivne do tváře. Z plic mi vyprchá všechen vzduch. Vytřeštěně sleduju, jak máma napřáhne ruku s pistolí. Tátův stisk na mých ramenou opět zesílí. Máma zvedne pohled k bezpečnostní kameře. Vzpomene si, že se dívám, a vrátí hlaveň pistole k jeho spánku. ,,Nestojíš za to," sykne. Kolenem mu tiskne hruď k zemi, zatímco teta Sam a druhý agent ho prohledají, jestli u sebe nemá další zbraně. Na zemi zachřestí vražedná sbírka pistolí, nožů, munice a provazů z jeho kapes. Satelitní telefon znovu zazvoní. ,,Mají ho," oznámí táta. Zaslechnu ve sluchátku Thomase. „Ne. Ne. Potřebujeme ho živého. Řekni jim, ať ho přivezou do Langley. Musíme zjistit, co ví a jak nás našel. " Znovu se podívám na bezpečnostní monitory. Máma je pryč. Teta Sam svazuje vetřelce stahovacími pásky. Postaví ho na nohy. Muž krvácí z rozražené lebky, potůčky krve mu stékají po čele do očí a dolů na tváře. Černí andělé ho drží za paže a nespouště jí pistole z jeho spánků. Nebrání se, jen svěsí hlavu. Pravděpo dobně ví, co ho čeká. Pevně mu svírají nadloktí, vedou ho ven k jejich SUV, naloží ho dovnitř a za chvíli jsou pryč. „Thomasi, nemůžu uvěřit, že se to stalo znovu! Tajná služba si myslí, že nás sledovali skoro měsíc. Nechápu, jak se dostal do domu. Musíš nás přesunout na bezpečnější místo. Moji rodinu mohli dnes vyvraždit." Otec zavře oči, zavrtí hlavou a zvýší hlas. ,,Ne, pojedu tam ráno. Chci si s ním promluvit sám. Pojedeme všichni, takže neposílej ochranku. Uvidíme se za pár hodin."

,,Co tím myslíš, že pojedeme všichni?" zeptám se, když zavě sí telefon. „Musíme jet do Washingtonu. Ještě dnes večer," odpoví a jeho prsty rychle navolí kód. Ocelové západky se odemknou a dveře se otevřou. ,,Vezmi si nouzové zavazadlo. Nebudeme se sem vracet." Zůstanu stát jako přimrazená. Nebudeme se vracet? Ne. To

ne. Jako ve snách pozoruju, jak se ode mě vzdaluje. Donutím své tělo k pohybu a doběhnu ho ve skladu zbraní. ,,Cože? Proč?"

,,Vědí,

že jsme tady," odpoví stroze, aniž by se otočil.

„Ale zrovna začal nový školní rok a rozumím si s holkama ve třídě a v pondělí píšeme z matiky a ... ," blábolím. Slova se mi hrnou z pusy jako lavina a sama nevím, co povídám. „Nediskutuj se mnou, Reagan," zavrčí na mě. Zarazím se a zavřu pusu. Jeho vztek mě překvapí. Zvedne paži a ukáže k nouzové místnosti. ,,Tys tam vedle se mnou před chvílí nebyla, nebo co? Copak jsi neviděla, co se právě stalo? Kdyby nenarazil na alarm na pozemku, bylo by po nás. Tady ve Filadelfii už nejsme v bezpečí. Dnes sem vtrhl jeden muž, ale pokud vědí, kde jsme, pošlou do rána dvacet dalších. Nezůstanu tady, abych se díval, jak moje rodina umírá. Musíme odejít, a to ještě dnes večer!" Zadržuju dech tak dlouho, až mě vzduch začne pálit v plicích. Zrovna jsem se ve Filadelfii začínala cítit jako doma, a už je to tady zase. Opět mě odtrhnou od přátel, školy a života, který jsem tu budovala. Nejhorší na tom je, že nikdy nedostanu příležitost se rozloučit. Žádná rozlučková oslava. Žádná

, Ža'dné vysvětlení. Prostě zmizím. zprava. předtím.

Mám toho plné zuby. Už ani nevím, ~o . Sedmkrát? Osmkrát? Skoro jsem s1 va11. h v kl "ak.o normální člověk, ale kdybyc tore • J • v • tátu vytočila. Připomněl by m1, ze neJS mám dar. Že jsem k tomuhle byla ~rozen~ tolikrát, že znám přesnou intonaci obou razňují slovo zrozena. Byla jsem zrozena,

z nich. Černým andělem. . hty do dlaní a bezmocně sled. Z aryJU ne h oru Po schodech. z jeho odchodu poc .v .Je u konce. OdJ. íždíme. A J. á na to nemm

ojedeme všichni?" zeptám se, když zavě-

ashingtonu. Ještě dnes večer," odpoví olí kód. Ocelové západky se odemknou zmi si nouzové zavazadlo. Nebudeme se

:imrazená. Nebudeme se vracet? Ne. To •ruju, jak se ode mě vzdaluje. Donutím !oběhnu ho ve skladu zbraní. ,,Cože?

odpoví stroze, aniž by se otočil. 'vý školní rok a rozumím si s holkama ve te z matiky a ... ," blábolím. Slova se mi 1a a sama nevím, co povídám. v, v z ' se ,u, Reagan, " zavrc1 na me. araz1m :ek mě překvapí. Zvedne paži a ukáže rys tam vedle se mnou před chvílí neby1eviděla, co se právě stalo? Kdyby nenanku, bylo by po nás. Tady ve Filadelfii )nes sem vtrhl jeden muž, ale pokud fo rána dvacet dalších. Nezůstanu tady, : rodina umírá. Musíme odejít, a to ješ-

zpráva. Žádné vysvětlení. Prostě zmizím. Stejně jako tolikrát předtím.

Mám toho plné zuby. Už ani nevím, kolikrát jsme se stěho vali. Sedmkrát? Osmkrát? Skoro jsem si tady začala připadat jako normální člověk, ale kdybych to řekla nahlas, akorát bych tátu vytočila. Připomněl by mi, že nejsem jako ostatní. Že mám dar. Že jsem k tomuhle byla zrozena. Ty věty jsem slyšela tolikrát, že znám přesnou intonaci obou rodičů i to, jak zdů razňují slovo zrozena. Byla jsem zrozena, abych se stala jednou z nich. Černým andělem. Zaryju nehty do dlaní a bezmocně sleduju, jak táta kráčí nahoru po schodech. Z jeho odchodu pochopím, že konverzace je u konce. Odjíždíme. A já na to nemůžu říct ani popel.

louho, až mě vzduch začne pálit v pliFiladelfií začínala cítit jako doma, a už 1ě odtrhnou od přátel, školy a života, Nejhorší na tom je, že nikdy nedosta1čit. Žádná rozlučková oslava. Žádná

•

v•v

POKRRCOVRNI PRISTE