Issuu

Mร ZA Jessie Burtonovรก

ARGO

Alici, Teasel aÂ Pipovi

Už nikdy se žádný příběh nebude vyprávět tak, jako by byl jediný na světě. John Berger

I O VŠEM MOŽ N ÉM

Ä?er ven 19 67

Všechny nás nečeká takový konec, jaký si zasloužíme. O mnoha momentech, které životu dají jiný směr – například rozhovor s neznámým na lodi –, rozhoduje čirá náhoda. Nicméně ni kdo vám nenapíše dopis ani si vás nevybere za zpovědníka bez dobrého důvodu. Právě to mě naučila ona: na šťastnou náhodu musíte být připraveni. Musíte se zapojit do hry. V můj osudový den bylo tak horko, že se mi na blůze, kterou v tomhle obchodě s obuví dostává každý zaměstnanec, v pod paží rýsovala propocená kola. „Na velikosti nezáleží,“ řekla zákaznice, zatímco si obličej zlehka otírala kapesníkem. Bolela mě ramena a konečky prstů jsem měla odřené. Zůstala jsem na ni zírat; její blond vlasy, na čele zpocené, barvou připomínaly kožíšek mokré myši. Před londýnským vedrem se nikam ne schováte. Netušila jsem to, ale ta žena byla poslední zákaznice, kterou jsem musela obsloužit. „Co prosím?“ „Teď jsem vám to řekla,“ vzdychla žena. „Na velikosti ne sejde.“ Blížila se zavírací doba, což znamenalo, že každý kousíček suché kůže – všechnu tu prstovou drť, jak jsme tomu říkali –, zanedlouho budeme muset z koberce vyluxovat. Cynth vždycky

prohlašovala, že by se z těch oškrabků dala složit celá noha od kotníku dolů, příšerka, jen začít hopsat. Cynth se práce v Dolcis Shoes líbila a jen díky ní jsem tam dostala místo i já, ale už za hodinu po začátku každé směny jsem netoužila po ničem víc než po příjemném chladu svého pokoje, levných zápisnících a tužce, která čeká u mé úzké postele. „Holka, tvař se, jako že jsi naživu,“ zašeptala mi Cynth. „Nebo snad děláš v pohřebním ústavu hned vedle?“ Zamířila jsem do skladu, kam jsem se tolikrát vytratila a vůči jehož odpornému pachu pogumovaných podešví jsem už byla imunní. Měla jsem sto chutí tam vejít a na stěnu plnou krabic tiše zakřičet. „Počkejte! Tak počkejte přece!“ volala ta žena za mnou. Když se ujistila, že má mou pozornost, sehnula se, zula si odřenou lodičku a ukázala mi nohu, na které chyběly prsty. Neměla ani jeden. Na vybledlém koberci nevinně spočíval hladký pahýl, silný špalek masa. „Vidíte,“ řekla zdrceně a shodila z nohy druhou botu, aby ukázala totožný stav věcí. „Já si… prostě si špičky bot vycpávám papírem, takže je úplně fuk, jakou velikost přinesete.“ Na ten úděsný pohled jsem dodnes nezapomněla; na tu Angličanku, co mi ukázala nohy bez prstů. Tehdy mi to jistě připadalo odporné. Vždycky říkáme, že mladí přicházejí do styku s ošklivostí zřídkakdy, a tak ještě neumějí šok zamasko vat. I když kdovíjak mladá jsem zase nebyla, v šestadvaceti. Neutkvělo mi v paměti, co jsem v tu chvíli udělala, zato si vzpo mínám, že když jsem o tom Cynth cestou domů do společného bytu kousek od Clapham Common vyprávěla, vyjekla hrůzou.

„Beznohá příšera!“ vykřikla. „Už si pro tebe jde, Delly!“ A potom s pragmatismem optimisty dodala: „Aspoň může nosit každou botu, kterou si zamane.“ Snad to byla čarodějnice a její příchod mi zvěstoval, že můj život brzy nabere jiný směr. Tomu ovšem nevěřím; za tou změ nou stála jiná žena. Ale ten děsivý zážitek skutečně ukončil jednu kapitolu mého života. Odhalila snad ve mně zranitelnost podobnou té své? Nebo jsme obě byly v situaci, kdy nám nezbý valo nic jiného než tu mezeru zaplnit papírem? Nevím. Stále zůstává ve hře šance, i když mizivá, že doopravdy nechtěla nic víc než nové boty. Přesto na ni vždycky myslím jako na pohád kovou bytost, protože právě v ten den se pro mě změnilo vše. Během posledních pěti let od chvíle, kdy jsme z Portu of Spain připluly do Anglie, jsem se ucházela o mnoho jiných zaměst nání, ale marně. Když vlak ze Southamptonu tenkrát supěl k nádraží Waterloo, Cynth si komíny domů spletla s továrními a doufala ve spoustu pracovních příležitostí. Ale ukázalo se, že to zdaleka nebude tak jednoduché. Často jsem si malovala, že Dolcis opustím, a jednou jsem dokonce požádala o místo svačinářky v jistém celostátním deníku. Doma by mě s mým titulem a při mé ješitnosti ani ve snu nenapadlo někomu serví rovat čaj, ale Cynth k tomu jen podotkla: „Odelle, tu práci by zvládla kulhavá žába s jedním okem a hluchá jako pařez, ale tobě ji stejně nedají.“ Cynth, se kterou jsem chodila do školy a potom odjela do Anglie, se tu zbláznila do dvou věcí: do bot a do svého snouben ce, Samuela, s nímž se setkala v našem místním kostele kousek

od Clapham High Street. Měla mimořádné štěstí: obvykle se tam scházela jen spousta starých tetek, které nám vykládaly o starých dobrých časech. Právě díky němu Cynth nebyla tak netrpělivá jako já, což mezi námi občas vyvolávalo napětí. Často jsem prohlašovala, že už to dál nevydržím, že nejsem jako ona, a Cynth vždycky odsekla: „Tak já sem ovce, a ty seš ta chytrá?“ Telefonicky jsem se ozvala na mnoho inzerátů, které uváděly, že praxe není nezbytná, a lidé se mnou mluvili moc mile, ale sotva jsem se tam ukázala, zázrak, zázrak! – každičké místo už bylo obsazené. Přesto jsem – říkejte tomu pošetilost, říkejte tomu snaha domoci se spravedlnosti i v případě člověka mého původu – žádala o místo znova a znova. Nejnovější nabídka, a nejlepší, jakou jsem kdy viděla, byla písařka na Skeltonově institutu výtvarných umění, v budově v neoklasicistním stylu. Tu instituci jsem dokonce jednou navštívila, v sobotu, kdy jsem měla jednou za měsíc volno. Potulovala jsem se tam celý den, od Gainsborougha přes akvatinty Williama Blakea až k Chagallovi. Ve vlaku domů do Claphamu pak na mě jedna holčička zírala, jako bych byla obraz. Natáhla ručičku, prstíky mi promnula ušní lalůček a zeptala se maminky: „Dá se to umýt?“ Matka jí za to nevyčinila: viděla jsem na ní, že by sama dala kdovíco za to, kdyby jí můj lalůček odpověděl. Neprosazovala jsem se na Univerzitě Západní Indie mezi ty nejlepší, abych získala ceněný titul z anglické literatury – a potom mi nebyl k ničemu. Nehodlala jsem strpět jen tak pro nic za nic, aby mě dítě ve vlaku štípalo do ucha. Doma mi sám britský konzulát v soutěži pro studenty z Britského společenství národů udělil první cenu za báseň „Hymenocallis caribaea“. Je

mi líto, Cynth, ale nemám v úmyslu po zbytek života zpoceným Popelkám obouvat boty. Samozřejmě jsem to vždycky oplakala, obvykle to odnesl splasklý polštář. Ta touha byla stále silnější a styděla jsem se za ni, ale díky tomu jsem byla sama sebou. Chtěla jsem dělat větší věci, a už jsem čekala pět let. Mezitím jsem z pomstychtivosti psala básně o anglickém počasí a matce jsem lhala, že Londýn je samo nebe. Když jsme s Cynth dorazily domů, na rohožce ležel dopis. Skopla jsem boty a zůstala jsem na chodbě stát jako přikovaná. Poštovní razítko uvádělo Londýn W. 1, střed světa. Viktoriánské dlaž dice mě studily do nohou; zahýbala jsem prsty na jejich hnědi a modři. Vsunula jsem prst pod klopu obálky a zvedla ji jako zlomený list. Uvnitř byl papír s hlavičkou Skeltonova institutu. „Tak co?“ zeptala se Cynth. Neodpověděla jsem. Nehtem jsem ryla do Brailleova květino vého vzoru na tapetě značky Anaglypta našeho pana domácího a v šoku jsem dopis dočetla až do konce. Skeltonův institut Skeltonovo náměstí Londýn, W. 1 16. června 1967 Vážená slečno Bastienová, děkuji za zaslání Vaší žádosti a Vašeho životopisu. Ať už nás život přivede do jakékoli situace, můžeme jen doufat, že z něj dokážeme mít radost. Očividně jste mladá a velmi schopná žena, která si s lecčím dovede poradit.

Proto Vás s potěšením zvu na zkušební dobu jednoho týdne na pozici písařky. Bude třeba se u nás naučit mnoho věcí, většinu z nich samostatně. Jestliže Vám tyto podmínky vyhovují, odpovězte mi, prosím, obratem pošty, zda nabídku přijímáte, a z toho pak vyjdeme. Nástupní plat činí deset liber týdně. Se srdečným pozdravem Marjorie Quicková Deset liber týdně. V Dolcisu mi dávali jen šest. Čtyři libry by znamenaly propastný rozdíl, ale tady nebyly peníze na prvním místě. Hlavně že jsem se dostala o krok blíž k tomu, co – jak jsem slýchala ve škole – je životně důležité: kultura, dějiny, umění. Podpis hustým černým inkoustem, s okázalými písmeny „M“ a „Q“, byl po italsku velkolepý. Dopis slabě voněl po zvláštním parfému a měl zohýbané rohy, jako by ho Marjorie Quicková nosila v kabelce několik dnů, než se konečně rozhodla donést ho na poštu. Sbohem, boty v regálech, sbohem, otročino! „Mám to místo,“ zašeptala jsem přítelkyni. „Chtějí mě. Mám ho, mám!“ Cynth vykřikla a objala mě. „Ano!“ Vzlykla jsem. „Tys to dokázala. Dokázalas to,“ pokračovala a já se nadechla vůně jejího krku; stejně voněl po bouři vzduch v Portu of Spain. Vzala si ode mě dopis a zeptala se: „Co je to za divný jméno, Marjorie Quicková?“ Byla jsem příliš šťastná, než abych dokázala odpovědět. Zaryj nehtem do té stěny, Odelle Bastienová; utrhni ten papírový květ. Ale říkám si, když teď už vím, co se stalo potom, jaké potíže ti

to způsobilo, udělala bys to znova? Objevila by ses v osm dva cet pět ráno v pondělí třetího července roku 1967 – v pečlivě nasazeném novém kloboučku a s prsty zkroucenými v botách z Dolcisu –, abys ve Skeltonu pracovala za deset liber týdně pro ženu, která se jmenuje Marjorie Quicková? Ano, udělala bych to. Protože jsem byla Odelle a Quicková byla Quicková. A myslet si, že máte nějakou jinou možnost, může jen blázen.

Představovala jsem si, že budu pracovat v rozlehlé kanceláři plné klapotu psacích strojů, ale byla jsem sama. Mnoho za městnanců zřejmě jako každý rok odjelo na dovolenou na tak exotická místa, jako je Francie. Každý den jsem po kamenných schodech vystoupila k velkým dveřím Skeltonu, na jejichž vý plních stálo ozdobným zlatým písmem ARS VINCIT OMNIA. Rukama jsem se opřela o vincit a omnia a vešla jsem do prostoru, který byl cítit starou kůží a leštěným dřevem. Hned po mé pra vici jsem v recepci uviděla dlouhý stůl, za nímž se tyčila stěna s přihrádkami, už zaplněnými ranní poštou. Výhled z místnosti, kterou mi přidělili, byl hrozný – na cihlo vou zeď celou černou od sazí, a když jste se podívali přímo dolů, rozevřela se před vámi propast. Dohlédla jsem do uličky, kam vrátní a sekretářky z okolních budov chodili na cigaretu. Jak se spolu baví, jsem nikdy neslyšela, jenom jsem pozorovala řeč je jich těla, jak tam stáli vedle sebe, rituálně si vždycky poklepali na kapsu, vytáhli cigaretu a zapalovač a pak k sobě nachýlili hlavy jako při polibku, aby si zapálili; nohu při tom měli koketně ohnu tou v koleni a opřenou o zeď. Bylo to místo skryté pohledům. Náměstí Skelton Square je zastrčené až za Piccadilly, na straně blíž k řece. Vzniklo za vlády krále Jiřího III. a vydrželo

dodnes, šťastně přežilo i Blitz. Přes střechy sem doléhají zvuky z Piccadilly: motory autobusů, klaksony aut a pronikavé hlasy mlékařů. Takové místo – v srdci londýnského West Endu – vy volává falešný pocit bezpečí. Téměř celý první týden jsem mluvila jen s jednou osobou – dív kou jménem Pamela Rudgeová. S recepční. Vždy byla na svém místě u pultu a četla Express, lokty opřené o dřevo a žvýkačku v ústech, dokud se neobjevil někdo z vedení; pak ji vyhodila do koše. S náznakem utrpení, jako bych ji právě vyrušila z nějaké obtížné činnosti, noviny opatrně skládala, jako by se jednalo o jemnou krajku, a zvedla ke mně oči. „Dobré ráno, Adele,“ řekla. Jednadvacetiletá Pam Rudgeová, zatím poslední z dlouhé řady recepčních z East Endu. Nosila vysoký natupírovaný účes, v němž se díky úctyhodné vrstvě laku nepohnul ani vlásek, a čerň na jejích očních linkách by vystačila pro pět faraonů. Rudgeová se oblékala podle módy a byla neskrývaně sexy. I já bych ráda nosila mátově zelenou minisukni a blůzy s mašlí u krku v tmavě oranžových odstínech, ale neměla jsem odvahu svou postavu takhle předvádět. Veškerá moje originalita se skrývala v mé hlavě. Toužila jsem po Pameliných odstínech rtěnky a jejím zdravíčku, ale anglické pudry a krémy na mé pleti vypadaly podivně šedé a dělaly ze mě přízrak, i když jsem v od dělení kosmetiky obchodního domu Arding & Hobbs v Clapha mu zkoušela výrobky jako „Buttermilk Nude“, „Blonde Corn“, „Apricot Bloom“ či „Willow Lily“ s rádoby poetickými názvy. Došla jsem k názoru, že Pamela je ten typ člověka, do jehož představy o skvěle stráveném večeru patří vyrazit na Leicester

Square a nacpat se pálivou klobásou. Veškerý výdělek prav děpodobně utrácela za lak na vlasy a špatné romány, ale byla tak hloupá, že je ani nečetla. Možná jsem na sobě dala některé z těchto názorů znát; Pamela totiž na oplátku každý den udi veně valila oči nad tím, že mě zase vidí, jako by ji ohromovala troufalost, s jakou se tam znovu a znovu vracím, anebo dávala najevo nudu k uzoufání, sotva zahlédla můj obličej. Někdy ani nevzhlédla, i když jsem jí přesně ve výšce pravého ucha lehce bouchla tou částí desky recepce, kterou jsem musela zvednout, abych mohla projít. Cynth mi jednou řekla, že vypadám líp z profilu, a já na to, že to zní, jako bych byla mince. A to mě přivedlo k zamyšlení nad mými dvěma stranami, tou, kterou jsem zřejmě ukazovala Pamele, a odvrácenou, o niž zatím nikdo nestál. Pravda, měla jsem pocit, že před dívkou jako Pamela se chovám hodně šk robeně. Hned první týden ve čtvrtek mi sdělila, že žádného jiného negra nezná. Když jsem odvětila, že jsem do svého příjezdu sem také neznala nikoho, komu by se tak říkalo, úžasem očividně oněměla. Ale navzdory tomu nehezkému tanečku s Pamelou jsem byla štěstím bez sebe. Skelton byl Eden, byla to Mekka a Pemberley; splnily se mi největší sny mého života. Kancelář, psací stůl, psací stroj a Pall Mall, bulvár zlatého světla, kterým jsem tam chodila od Charing Crossu. K mým povinnostem patřilo přepisovat poznámky pro odbor ná pojednání akademiků, z nichž jsem nikdy neviděla nic jiného

než jejich málem nerozluštitelný rukopis; klikyháky o bron zových sochách nebo o souborech linorytů. To mě bavilo, ale nejdůležitější část mé práce se točila kolem podnosu na mém stole, kde čekaly dopisy, které jsem měla přepsat na stroji a pak odevzdat Pamele o patro níž. Většinou byly celkem obyčejné, ale čas od času jsem narazila na nějaký skvost, na žádost o finanč ní příspěvek adresovanou nějakému starému milionáři nebo té či oné věkem sešlé dámě s jednou nohou v hrobě. „Vážený sire Petere, před lety, v padesátém sedmém, jsem s obrovským potěšením na půdě Vašeho domu objevil Rembrandta. Zvážil byste možnost využít služeb Skeltonu při vytváření katalogu Vaší nádherné sbírky?“ a tak dále. Dopisy finančníkům a filmovým magnátům, které je informovaly o možnosti zakoupit nějakého Matisse nebo se jich dotazovaly, zda by je nelákala možnost, aby nový sál v Skeltonu nesl jejich jméno, pokud by mohl být zaplněn jejich uměleckými díly. Většinou je psal ředitel Skeltonu, Edmund Reede. Pamela mi řekla, že Reedovi je přes šedesát a snadno se rozčílí. Za války se nějak podílel na návratu uměleckých děl zkonfiskovaných nacisty, ale víc nevěděla. Jméno „Edmund Reede“ ve mě vyvo lávalo představu ryzí, hrůzu nahánějící anglickosti, muže v do konalých oděvech z ulice Savile Row v klubech ve Whitehallu, bifteku na talíři, honu na lišku. Třídílný oblek, napomádované vlasy, zlaté hodinky prastrýce Henryho. Potkávala jsem ho na chodbě a pokaždé byl zjevně překvapen, že mě vidí. Jako bych byla přišla z ulice nahá. O osobnostech jako on jsme se učili ve škole – finančně zajištění, bohatí bílí džentlmeni, kteří brali do ruky pero a vytvářeli svět, o němž jsme my ostatní četli.

Skelton se tomu světu trochu podobal, světu, o němž jsem slyšela ve škole a jehož součástí jsem chtěla být – a právě při přepisování dopisů jsem měla pocit, že mám k tomu všemu blíž, jako by moje pomoc v té věci byla nedocenitelná, jako by mě pro to místo vybrali z nějakého důvodu. A nejlepší na tom bylo, že jsem uměla psát rychle. A tak jakmile jsem s dopisy skončila, zbývající hodinu jsem někdy využila pro vlastní práci – začínala jsem znovu a znovu, mačkala jsem listy papíru a dávala si dobrý pozor, abych je házela do kabelky, aby nezůstaly jako důkaz v koši na papíry. Stávalo se, že jsem odcházela domů s kabelkou naditou papírovými koulemi. Cynthii jsem tvrdila, že jsem už zapomněla, jak je to ve skla du obuvi v Dolcisu cítit. „Jako by jeden týden dokázal přebít pět let,“ dodala jsem rezolutně a extaticky o své transformaci. Vyprávěla jsem jí o Pamele a dělala jsem si legraci z jejího tuh ého, vysoko natupírovaného účesu. Cynth se zarazila a zamra čila, protože mi v našem miniaturním bytě právě smažila vejce a plotna byla nespolehlivá. „Sem ráda, Delly,“ řekla. „Ráda, že ti to de tak dobře.“ V pátek toho prvního týdne, když jsem měla Reedovy dopisy hotové, jsem v poklidu půl hodinky zápasila s básní. Cynth mi řekla, že jako svatební dar nechce nic – jen „něco napsanýho, co svedeš jenom ty“. Dojatá, ale zmučená jsem zírala na skeltonský psací stroj a přemítala o tom, jak šťastní Sam a Cynth spolu jsou. To mě přivedlo k myšlence na to, co chybí mně: sice mám malou nohu, ale skleněný střevíček zatím nikde. Taky jsem si uvědomi la, že s psaním zápasím už měsíce. Nenáviděla jsem každé slovo, které mě napadlo. Nemohla jsem žádné z nich nechat dýchat.

Právě ve chvíli, kdy mě napadla první použitelná věta, ve šla dovnitř žena. „Dobrý den, slečno Bastienová,“ oslovila mě, a nápad byl ten tam. „Práce vám jde dobře? Dovolte, abych se představila. Jsem Marjorie Quicková.“ Vstala jsem tak ukvapeně, že jsem se praštila o psací stroj, a ona se zasmála. „Víte, tady nejsme v armádě. Posaďte se.“ Střelila jsem okem po básni na válci a udělalo se mi špatně od žaludku při pomyšlení, že by mohla stůl obejít a poznat, oč jde. Marjorie Quicková se ke mně blížila s napřaženou rukou a její pohled zalétl k psacímu stroji. Podala jsem jí ruku a silou vůle jsem se ji snažila přimět, aby zůstala na opačné straně stolu. Povedlo se mi to. Všimla jsem si, že ji obklopuje vůně cigaret smíšená s pižmovým, pánským parfémem. Ten jsem už znala z dopisu, který mi poslala, a až později jsem se dozvěděla, že se jmenuje Eau Sauvage. Marjorie Quicková byla útlá, držela se zpříma a oblékala se tak, že veškeré Pamelino úsilí přicházelo vniveč. Široké černé kalhoty jí při chůzi vlály jako námořnické. Hedvábná blůza byla světle růžová, vázanka ze šedého saténu. S krátkými pro šedivělými kadeřemi a tvářemi jako vyřezanými z kvalitního dřeva medové barvy si sem Quicková mohla odskočit rovnou z Hollywoodu. Bude jí něco málo přes padesát, usoudila jsem, ale s takovou padesátnicí jsem se jakživa nepotkala. Linii dolní čelisti měla stále pevnou a osobní kouzlo ji rozhodně neopustilo. „Dobrý den,“ řekla jsem. Nedokázala jsem se přimět, abych na ni přestala zírat. „Nějaký problém?“ Quicková měla očividně stejný pocit, její tmavé duhovky se na mě pátravě dívaly; čekala, co odpovím.

Všimla jsem si, že trochu zčervenala a na čele jí vyrazila kapka potu. „Problém?“ zopakovala jsem. „Žádný? Dobře. Kolik je?“ Hodiny měla za zády, ale neob rátila se. „Skoro dvanáct třicet.“ „Tak pojďme na oběd.“

III

Na dveřích kanceláře se leskla mosazná destička s jejím jmé nem. Prošlo mi hlavou, kolikpak asi žen v Londýně v tomto roce léta Páně 1967 má vlastní kancelář. Vykonávají podřadné práce, jsou zdravotními sestrami ve státních nemocnicích, našly si zaměstnání v továrnách, v obchodech nebo dělají písařky stej ně jako já; situace se nezměnila už desítky let. Mezi takovým postavením a dveřmi s vyrytou jmenovkou je však diametrální, téměř nepřekonatelný rozdíl. Možná že Marjorie Quicková po chází z rodiny Skeltonových a zastává zde čestné místo. S výrazem zasmušilého zadostiučinění otevřela dveře. V pa prscích slunce, které přicházely z okna vzadu, se jmenovka za blýskla. Quicková mě pozvala dál. Kancelář byla bílá a vzdušná, s vysokými okny obrácenými k náměstí. Na stěnách nevisel jediný obraz, což mi v takové instituci připadalo překvapivé. Tři zdi zakrývaly police na knihy, mezi kterými jsem pokradmu vypozorovala hlavně romány z devatenáctého století a ze začát ku dvacátého; kupodivu se tam dostala hned vedle sebe jména jako Hopkins a Pound a několik děl o dějinách Říma. Všechny v pevné vazbě, takže nebylo vidět, jestli mají zohýbaný hřbet. Quicková hbitě sáhla na velký psací stůl pro krabičku cigaret. Sledovala jsem, jak jednu vytahuje, ale pak chvíli váhala, než ji

opatrně vložila mezi rty. Časem jsem si zvykla, že má ve zvyku něco udělat rychle a potom zase zpomalit; jako by se držela zpátky. Někdy se chovala způsobem hodným svého jména – jako paní Rychlá –, ale co je pro ni přirozenější, jestli být bez elánu, anebo spěchat, bylo vždycky těžké říct. „Dáte si?“ zeptala se. „Ne, děkuji.“ „Tak budu kouřit sama.“ Zapalovač byl takový ten těžký, stříbrný, který se dá znovu naplnit; spíš ho necháte ležet na stole, než abyste si ho dali do kapsy. Na podobnou věcičku byste mohli narazit v domě někde na venkově, je to jakýsi kříženec mezi ručním granátem a před mětem určeným k prodeji v aukční síni Christie´s. Skelton má spoustu peněz, pomyslela jsem si, a na Quickové je to vidět. Nevyřčeným, ale zjevným svědectvím toho byl střih její růžové hedvábné blůzy, parádní kalhoty a kuřácké potřeby. Ona sama. Znovu jsem si lámala hlavu, jakou přesně roli tady asi hraje. „Gin?“ nabídla. Zaváhala jsem. Nikdy jsem toho moc nevypila a lihovinám jsem rozhodně nepřišla na chuť. Jejich vůně mi příliš připomí nala muže v klubech v Portu of Spain – rum kolující v krvi časem vyvolává odporné bolestné výkřiky nebo euforii, které se pak rozléhají od prašných cest do města. Ale Quicková odšroubo vala víčko z lahve ginu ze stolku v rohu a nalila dvě sklenice. Kleštěmi hrábla do nádoby s kostkami ledu, dvě upustila do mé sklenice, navrch stříkla trochu toniku, přidala plátek citronu a podala mi ji.

Klesla na židli, jako by si nesedla dvacet dní, dala si pár po řádných doušků, vzala do ruky telefonní sluchátko a vytočila číslo. Škrtla zapalovačem a objevil se vydatný oranžový plamen. Konec cigarety zasyčel a z tabáku stoupaly obláčky modrého kouře. „Dobrý den, Harrisi? Ano, cokoli dnes máte. Ale dvakrát. A lahev Sancerre. Dvě sklenice. Jak dlouho? Výborně.“ Poslou chala jsem její hlas; úsečný a zastřený. Nezněl tak úplně ang licky, přestože dostatečně svědčil o absolvování drahé školy. Položila sluchátko a cigaretu odklepla do masivního mramo rového popelníku. „Restaurace hned vedle,“ řekla. „Nevydržím tam sedět.“ Posadila jsem se proti ní, se sklenicí v ruce, a vzpomněla jsem si na sendvič, který mi Cynth připravila. Ponechaný v teple v zásuvce mého psacího stolu brzo okorá. „Takže,“ řekla. „Nové zaměstnání.“ „Ano, paní.“ Quicková postavila sklenici na stůl. „Především, slečno Bas tienová. Nikdy mi neříkejte paní, ani slečno. Jsem radši, když se o mně mluví jako o Quickové.“ Usmála se, ale vypadala při tom posmutněle. „To je francouzské jméno?“ „Ano, snad ano.“ „Mluvíte francouzsky?“ „Ne.“ „Teď jste mě opravdu zmátla. Myslela jsem, že na Trinidadu se mluví francouzsky.“ Zaváhala jsem. „Jen hrstka našich předků směla vstoupit do domu a mluvit s Francouzi,“ řekla jsem.

Oči se jí rozšířily – pobavilo ji to, nebo pohoršilo? Nedalo se to poznat. Zatrnulo mi, jestli jsem to s tou lekcí z dějin nepřehnala a nemluvila příliš provokativně; co když se pak ve zkušební době neosvědčím? „No ovšem,“ řekla. „To je zajímavé.“ Znovu si pořádně přihnula. „Teď tady tolik práce není,“ pokračovala, „jen díky panu Reedovi a jeho nekonečné korespondenci jistě máte co dělat. Bojím se, abyste se tu nezačala nudit.“ „Ach, určitě ne.“ Vzpomněla jsem si na Dolcis, kde na mě a Cynth nakládali víc, než je zdrávo, a jak se nám manželé zákaznic dívali na zadek, zatímco si jejich manželky zkoušely boty na vysokém podpatku. „Jsem tady moc ráda.“ „V Dolcisu se toho pravděpodobně stane víc za jeden den než ve Skeltonu za týden. Líbilo se vám tam?“ zeptala se. „Dotýkat se všech těch ženských nohou?“ Otázka byla tak trochu šokující a šla nepříjemně na tělo, což mě při mé nevinnosti ranilo. Ale nehodlala jsem se nechat za strašit. „Upřímně řečeno,“ odpověděla jsem, „při třiceti párech denně to bylo úděsné.“ Zvrátila hlavu dozadu a rozesmála se. „Jako v sýrárně!“ Tak nakažlivě, že jsem se zachichotala taky. Směšný nápad; ale aspoň ze mě spadlo napětí. „Některým lidem to nevadí,“ řekla jsem a myslela na Cynth, jak ji shazuji kvůli téhle cizí hře, jejíž pravidla neznám. „Chce to jistou zručnost.“ „Taky bych řekla. Ale tolik cizích prstů.“ Zachvěla se hrůzou. „V Skeltonu máme spoustu krásných portrétů, ale ve skutečnosti nejsme nic než vyčouhlé a neohrabané paže – a střeva, ve kte rých to bublá. A teplá játra.“ Zostra se na mě podívala a znovu si lokla. „Měla jsem o hodně víc času než vy, abych k tomu závěru

došla, slečno Bastienová. Prsty na nohou, ohbí paží. Užívejte si, dokud vypadají co k čemu.“ „Budu se snažit,“ řekla jsem, znovu vyvedená z míry. Byla nervózní; jako by kvůli mně něco předstírala, a já netušila proč. Zaklepání na dveře. Quicková řekla dál a přijel náš oběd, před sebou ho na vozíku tlačil velmi malý starší vrátný bez jedné paže. Košíček s houskami, dva platýsi, čerstvý salát, lahev vína v chladicím boxu a ještě něco schovaného pod nerezovýn po klopem. Vrátný na mě vrhl letmý pohled, vyděšený jako králík. Jeho uslzené oči se vrátily ke Quickové. „To bude všechno, Harrisi. Děkuji vám,“ řekla. „Neviděli jsme vás celý týden, slečno,“ odpověděl. „Hm – každoroční dovolená.“ „Na nějakém hezkém místě?“ „Ne.“ Quicková na chvilku upadla do rozpaků. „Jen doma.“ Vrátný obrátil pozornost ke mně. „Je trochu jiná než ta po slední,“ řekl s hlavou na stranu. „Ví pan Reede, že tady máte černou hubu?“ „To bude všechno, Harrisi,“ pravila Quicková ostře. Rozla děně se na ni podíval, vozík nechal na místě a couval ze dveří, ale ze mě nespouštěl oči. „Harris,“ řekla Quicková, když odešel, jako by jeho jméno bylo dostatečným vysvětlením. „O ruku přišel v bitvě o Pass chendaele. Odmítá jít do penze a nikdo nemá to srdce ho k tomu donutit.“ Vrátného slova dál visela ve vzduchu. Quicková vstala a podala mi z vozíku talíř. „Položte si ho na desku stolu.“ Svůj talíř si odnesla na druhou stranu. Měla útlá záda a lopatky jí zpod blůzy zlehka vystupo

valy jako pár ploutví. Lahev vína už byla otevřená. Quicková nám každé nalila sklenku. „Je velmi dobré. Ne jako to, co podáváme při veřejných ak cích.“ Víno ve sklenicích horlivě, téměř neslušně nahlas za bublalo, jako by mi za bílého dne nalévala elixír. „Na zdraví,“ řekla Quicková stručně a zvedla sklenku. „Doufám, že máte ráda platýsa.“ „Ano,“ odpověděla jsem. Nikdy jsem ho ještě nejedla. „Tak co tomu vaši rodiče řekli, když se dověděli, že tady pracujete?“ „Moji rodiče?“ „Byli na vás hrdí?“ Zahýbala jsem prsty v těsném prostoru bot. „Můj otec je mrtvý.“ „Ach.“ „Matka stále žije v Portu of Spain. Jsem jedináček. A dopis ode mě možná ještě ani nedostala.“ Myslela jsem na ni – na její víru v Anglii, v zemi, kterou nikdy neuvidí; a vzpomněla jsem si i na otce, který vstoupil do Britského královského letectva a jehož letadlo padalo nad Německem k zemi jako ohnivá koule. Bylo mi patnáct, když předseda vlády Tobaga prohlásil, že budoucnost dětí těchto os trovů se skrývá v jejich školních brašnách. Moje matka zoufale toužila, aby se můj život nepodobal tomu jejímu a mého táty, a proto mě popoháněla, abych se měla lépe, ale co pak, když naši – už nezávislou – zemi prodali zahraničním společnostem, které zisky odtamtud odváděly a investovaly do svých domov ských zemí? Co jsme my mladí měli dělat, když jsme se dostali

až na dno školní brašny, a tam jsme nenašli nic – jen šev, který nevydržel tíhu našich knih? Museli jsme odejít. „Jste v pořádku, slečno Bastienová?“ zeptala se Quicková. „Přijela jsem sem s přítelkyní, s Cynth,“ řekla jsem, protože jsem nechtěla dál rozebírat Port of Spain, ani mluvit o pamětní desce s tátovým jménem, o prázdném hrobě na hřbitově La peyrouse, ani o jeptiškách, které mě učily během mého smut ného dospívání. „Cynthia je zasnoubená,“ dodala jsem. „Bude se vdávat.“ „Ach.“ Quicková nabrala nožem kousíček platýsa a já měla zvláštní pocit, že jsem toho prozradila příliš, přestože jsem neřekla vůbec nic. „Kdy?“ „Za dva týdny. Budu družička.“ „A potom co?“ „Co potom?“ „Hm, zůstanete sama, ne? Ona bude bydlet s manželem.“ Quicková vždycky trvala na tom, že faktům o sobě se zásadně vyhne obloukem, zatímco ve vašem případě půjde přímo k jádru věci. O Skeltonu mi neprozradila nic a soustředila se na jediné: dovědět se o mně co nejvíc, a tak brzy neomylně vyhmátla mé nejčernější obavy. Cynthin blízký odchod z našeho malého bytu opravdu mezi mnou a mou nejlepší přítelkyní visel jako tichá otázka, zlá před tucha. Obě jsme věděly, že mě opustí a bude žít se Samuelem, ale já jsem si nedovedla představit, že bych měla bydlet s ně kým jiným, proto jsem o tom nemluvila, stejně jako ona. Já se chlubila novou prací, zatímco ona si dělala těžkou hlavu kvůli pozvánkám na svatbu a chystala mi sendviče, které jsem pak

nejedla. Plat ze Skeltonu bude stačit na druhý pokoj, který ona uvolní; to tehdy byla moje jediná útěcha. „Jsem ráda sama,“ řekla jsem a ztěžka jsem polkla. „Bude pěkné mít kolem sebe trochu prostoru.“ Quicková sáhla po další cigaretě, ale pak si to zřejmě roz myslela. Kdybyste byla sama, pomyslela jsem si, už byste vykouřila o tři víc. Chvíli se mi dívala do obličeje a pak zvedla nerezový poklop. Objevil se citronový pusinkový dort. „Jezte, slečno Bastienová,“ řekla. „Všechno, co tu vidíte.“ Pustila jsem se do svého kousku, ale Quicková se už ničeho nedotkla. Měla jsem pocit, že tohle všechno je jí odjakživa vlast ní: kouření, objednávání po telefonu i poznámky ne tak docela k věci. Představovala jsem si, jak se jako dvacetiletá potuluje po Londýně s báječně bezstarostnou partičkou, svůdná kočka i v době náletů. Složila jsem si ji z Mitfordové a Waugha a pěk ně zaobalila do Muriel Sparkové, kterou jsem před nedávnem objevila. Snad to byla namyšlenost pramenící z mého vzdělání, sotva odlišného od toho v anglických soukromých středních ško lách, s jejich latinou a řečtinou a chlapci hrajícími kriket –, ale prahla jsem po výstředních, sebejistých lidech, kteří můj život povznesou; domnívala jsem se, že si je zasloužím, takové lidi, s nimiž se setkáváte jen v románech. Quicková pro to sotva co musela udělat a já po tom tolik toužila, tak usilovně jsem se snažila. Protože mi moc chyběl můj minulý život, začala jsem si vymýšlet sen o současnosti. „Vaše žádost mě velmi zaujala,“ řekla. „Píšete velmi dobře. Velmi dobře. Na univerzitě jste zřejmě patřila k nejchytřejším

studentům. Chápu to tak, že podle vašeho názoru jste na sekre tářku příliš dobrá.“ Projel mnou strach. Znamená to, že mě propouští, že jsem ve zkušební době neuspěla? „Jsem velice vděčná, že tady můžu pracovat,“ řekla jsem. „Je to báječné místo.“ Ušklíbla se nad lichotkami a já si položila otázku, co vlastně chce. Sáhla jsem pro housku a položila jsem si ji do dlaně. Váhou a velikostí odpovídala malému vačnatci, a tak mě instinkt nabá dal, abych ho pohladila. Když jsem na sobě ucítila její pohled, místo toho jsem do křupavého pečiva vrazila palec. „A co ráda píšete?“ Vzpomněla jsem si na papír v psacím stroji v kanceláři. „Bás ně, většinou. Jednoho dne bych ráda napsala román. Zatím čekám na dobrý příběh.“ Usmála se. „Nečekejte příliš dlouho.“ Docela se mi ulevilo, že mi radí právě tohle, protože když jsem lidem řekla, že chci psát, obvykle mi vykládali, že právě jejich život je dokonalý námět na román. „Myslím to vážně,“ řekla Quicková. „Nesmíte marnit čas. Nikdy nevíte, co se na vás kdy sesype.“ „Nebudu,“ řekla jsem, protože mě potěšilo, že na mě naléhá. Opřela se zády o židli. „Připomínáte mi někoho, koho jsem kdysi znala.“ „Ano?“ Nesmírně mi to polichotilo a čekala jsem, že Quic ková bude pokračovat, ale zachmuřila se a zlomila cigaretu, kterou předtím nechala ležet na okraji popelníku. „Co soudíte o Londýnu?“ zeptala se. „Přijela jste v šedesátém druhém. Líbí se vám tady?“

Jako bych ochrnula. Nahnula se kupředu. „Slečno Bastieno vá. Teď neskládáte žádnou zkoušku. Doopravdy mě to zajímá. Ať povíte cokoli, neprozradím to živé duši. Čestné slovo. Zůstane to čistě mezi námi, slibuju.“ Ještě nikdy jsem to neřekla nahlas. Možná ze mě mluvil gin, třeba za to mohl její upřímný obličej a fakt, že se nesmála mému snu o dráze spisovatelky. Snad za tím byla sebedůvěra mládí nebo vrátný Harris, ale všechno se to ze mě vysypalo. „Nikdy jsem neviděla tolik sazí,“ vyhrkla jsem. Zasmála se. „Je tu všude špína.“ „Na Trinidadu nám vykládali, že Londýn je kouzelný.“ „Mně taky.“ „Nejste odsud?“ Pokrčila rameny. „Jsem tady už tak dlouho, že si něco jiného sotva pamatuji.“ „Namluví vám, že Londýn, to je řád a pořádek, blahobyt, všude samý poctivec a spousta životních příležitostí. A vzdá lenosti se zkracují.“ „Jak to s tou vzdáleností myslíte, slečno Bastienová?“ „Královna vládne Londýnu a vládne i vašemu ostrovu, takže k Londýnu vlastně patříte i vy.“ „Aha.“ Nepřipadalo mi, že to Quicková doopravdy chápe, proto jsem to rozvedla. „Očekáváte, že vám tady budou rozumět, protože taky četli Dickense, sestry Brontëovy a Shakespeara. Ale ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by dokázal vyjmenovat tři z jeho her. Ve škole nám promítali filmy o životě v Anglii – na nabílené stěně se tam míhaly buřinky a autobusy, zatímco u nás byly

venku slyšet jen rosničky. Proč nám takové věci ukazovali?“ Zvedala jsem hlas. „Myslela jsem, že úctu si zaslouží každý –“ Zarazila jsem se ze strachu, že jsem prozradila příliš. „Pokračujte,“ řekla. „Myslela jsem, že v Londýně se budeme mít dobře a budeme tu vítány. Že je to renesanční místo. Cesta ke slávě a úspěchu. Životní příležitost. Myslela jsem, že odjet do Londýna bude totéž jako vyjít z našeho domu na ulici, jen že ta ulice bude o něco chladnější a beti, která má v hlavě mozek, tam může bydlet hned vedle královny Alžběty.“ Quicková se usmála. „Hodně jste o tom uvažovala.“ „Někdy se na nic jiného myslet nedá. Je tu zima, mokro, nouze, musíte platit nájem. Ale – opravdu se snažím žít.“ Pud sebezáchovy mě varoval, abych už nedodala ani slovo; stejně jsem nemohla uvěřit, že jsem toho navykládala tolik. Z housky zbyla jen kupa drobečků na mém klíně. Naproti tomu Quicková vypadala absolutně v pohodě. Opírala se zády o křeslo a oči jí zářily. „Odelle, nepanikařte,“ uklidňovala mě. „Všechno dobře dopadne.“