Jerome Klapka Jerome Čas mého života Kola změny Když jsem byl malý, odjížděl od starého hostince u Minories každé ráno (kromě neděle) dostavník. Ne ten nablýskaný dopravní prostředek z kolorovaných reprodukcí, se skotačícími koňmi, dobrosrdečným kočím a vyparáděným průvodčím, nýbrž těžký a těžkopádný vůz tažený dvěma páry šourajících se koní různých velikostí, řízený revmatickým starým mrzoutem, kterému se muselo pomoci na kozlík a pak se mu ještě musel podat bič. Dostavník projížděl Ongarem a Eppingem, ale už si nevzpomínám, kde byl cíl jeho cesty. Železnice do řady menších městeček v okolí Londýna ještě nepronikla a podobné historické přežitky se každé ráno vydávaly i od jiných starobylých ubytovacích zařízení. Všude byly běžné dvoukolové vozy, které spojovaly Londýn s místy, která jsou dnes jeho bližšími předměstími, ale která tehdy byla odlehlými vesnicemi. Řada kolesek vždy stála uprostřed Whitechapel Road naproti kostelu Panny Marie. Byly kryté stříškou, po obou stranách měly lavice pro cestující a vzadu okénko. Pro lidi, kteří měli naspěch a mohli si dovolit jízdné, byly stále k dispozici poštovní vozy s postilióny v cylindrech a koňmi, kteří se zvonci na krku se tryskem hnali po dlažebních kostkách. Úctyhodní občané – zvláště hostinští – mívali jednonápravové kočáry zvané gig, elegantní postarší dámy se do města na návštěvy k bankéřům nebo právníkům vozily vlastními vypasenými poníky. Bicykl se na scéně ještě neobjevil, ačkoliv téměř každé odpoledne se po Mare Street v Hackney jakýsi starý podivín projížděl na trojkolce vlastní výroby. Za deště si nad hlavou jednou rukou držel deštník a druhou řídil. Byla to poměrně proslulá figurka a lidé si uměli počkat, až kolem nich opět projede. První kola měla přezdívku „kostitřas“. Přední kolo mělo v průměru 130 až 150 centimetrů a k miniaturnímu zadnímu kolu bylo připojeno pomocí zahnuté ocelové trubky připomínající otazník. Jezdci se museli rekrutovat z řad šikovných a odvážných mladých mužů, jinak je nečekalo nic hezkého. Nosili přiléhavé pumpky a sáčka po pás. Uznávám, že moderní mladík na svém umaštěném „žihadle“ a s vycpanými nohavicemi, vybouleným pršipláštěm, koženou čapkou a brýlemi jezdí dál a rychleji, ale jeho štíhlý dědeček, vypínající se nad ostatními dopravními prostředky na nablýskaném kostitřasu vypadal v očích bohů a dívek přece jen udatněji. Velociped se stejně velkými koly, zvaný též bezpečnostní bicykl, jako první v Londýně řídil můj synovec Frank Shorland. Na jeho vynalezení si činil nárok chlapík jménem Lawson. Pomáhal s rozvojem nových firem a nakonec se odstěhoval do Devonshireu. Byl to opravdu velmi sympatický chlapík. Jen mu nepřálo štěstí. Byl to on, kdo prorokoval nástup automobilů a kdo v roce 1896 zorganizoval první divokou jízdu od hotelu Metropole do Brightonu. Mladý Frank byl známý jako amatérský závodník. V kolo uvěřil, jen co ho spatřil, a dohodl se, že při příštím závodě na něm pojede. Diváci u trati si z něj nemilosrdně utahovali. Jeho soupeři na svých vysokých a ladných kostitřasech na něj shlíželi s nechápavým úžasem. Ale s přehledem je porazil a toho dne vyšly kostitřasy z módy. Nástup bezpečnostního bicyklu dopomohl cyklistice získat všeobecnou oblíbenost. Do té doby si jí užívali pouze mladí muži. Pamatuji se na trpkou polemiku, která se strhla ohledně otázky: „Měla by na kole jezdit dáma?“ Nikoho zatím nenapadlo snížit horní tyč rámu a v důsledku toho musely dámy jezdit v nadýchaných kalhotách, a vypadaly v nich velmi půvabně, tedy těch několik málo, které se tak jezdit odvážily. Za oněch časů se totiž ženská noha vnímala jako součást těla známá pouze jí a Bohu. „Líbilo by se vám, kdyby vaše sestra ukazovala nohy? Ano, nebo ne?“ znělo zaklínadlo, které mělo utišit každou vaši případnou námitku. Předtím se říkalo: „Měla by skutečná dáma jezdit na omnibusu?“ nebo „Měla by ctnostná žena jezdit sama v hansomu?“ Zdálo se, že ženská otázka s námi bude neustále. Majitelka hotýlku na Ripley Road, v němž se často ubytovávali cyklisté, dokonce zašla tak daleko, že odmítala obsloužit každého jezdce, který se při bližším ohledání ukázal být ženského pohlaví, a policejní soudci v Surrey stáli na její straně. Tito lidé zastávali názor, že slušně vychovaná žena nebude chtít – ba co víc, nebude moci – nosit cyklistické kalhoty, či „dámské pumpky“ jak se jim tehdy také říkalo, a že v důsledku toho každá žena, která si takové pumpky obléká, musí být špatná občanka – v právnické mluvě prostopášná osoba – a hostinská nemá za povinnost obsluhovat „prostopášné osoby“. Ukázalo se, že toto rozhodnutí bylo pro cyklistiku
hotovým požehnáním. Přiměla cyklisty přemýšlet. Jednoho mladého geniálního mechanika napadlo snížit horní tyč. A Leamingtonem se potom na bicyklu v slušné sukni proháněla i biskupova manželka. Z jízdy na kole se stala velká móda. V Battersea Parku byl každé dopoledne mezi jedenáctou a třináctou hodinou vidět výkvět anglické mládeže, jak důstojně jezdí po půlmílové trase mezi Temží a stánkem s občerstvením. Toto však byli experti – již hotoví jezdci. Hraběnky v letech, potící se panstvo, stále v oné rané roztřesené fázi, se srdnatě potýkali se zákony rovnováhy na stinných bočních stezkách; v občasném defétismu se pak vrhali kolem krku urostlým mladým lotrům, kteří si přicházeli na své coby cyklističtí instruktoři: „Zaručujeme, že po dvanácti lekcích z vás budou zdatní jezdci.“ Zasvěcenci by poznali kabinetní ministry nebo dcery spousty hrabat, jak sedí na štěrku, chabě se usmívají a mnou si hlavu. Na ztichlé cesty a boční ulice jste se vydávali s rizikem, že můžete dojít tělesné újmy. Zdálo se, jako by se jezdit na kole učili všichni lidé na světě; když zahlédli vystrašeného chodce, jako by je nějaká neodolatelná magnetická síla přinutila vyhnout se všem ostatním nástrahám a zamířili přímo k němu. Je známo, že v dnešní době se lidstvo učí jízdě na kole ve věku, kdy je svalstvo ještě pružné a člověka tak neparalyzuje strach z pádu. Přesto občas, hlavně časně zrána, narazíte na ony všudypřítomné malé chlapce, kteří se po nevyzpytatelné trase pohybují na kole, které jim je až příliš velké a které si, jak se lze domnívat, bez dovolení vypůjčili od nějakého dosud spícího příbuzného. Při každém sešlápnutí pedálů jim povyskočí a poklesne celé tělo. Působí dojmem, jako by zdolávali nějaké sisyfovské schodiště. Víte, že se jim jakýmsi zázrakem úplně na poslední chvíli podaří vybrat zatáčku, mihnou se jen o vlásek kolem staré dámy s novinami, jen tak tak že nepřejedou psa a nakonec zmizí za rohem. Prozřetelnost je mládí nápomocna. Vůči lidem středního věku umí být pěkně škodolibá. Bicykl přepadl mou generaci zcela nepřipravenou. V časech stávky se na scéně opět objevuje starý hansom. Jeho kostnatý kůň musí být o dvacet let starší, ale vypadá prakticky stejně. Kočí je prošedivělý a neškodný, poděkuje vám za šilink přidaný k požadovanému jízdnému a odklusá. Kdysi byl postrachem a pýchou celého Londýna. Úzkostlivé staré dámy a pánové cestou domů na noblesní předměstí s ním jeli celí vystrašení a rozechvělí, dusili v sobě otázku, co jim řekne – nebo udělá –, kdyby okamžitě nevyhověli jeho přemrštěnému požadavku. Mladí muži, po boku se svými láskami, kradmě přepočítávali drobné a snažili se uhádnout, kolik je bude stát umlčení jeho velkohubého sarkasmu. Já sám jsem zjistil, že existuje pouze jeden způsob, jak ho naučit křesťanskému chování – znát více kleteb, než kolik se jich kdy naučil on, a přijít s nimi dříve než on. Jak mohl tušit, že jsem přespával v noclehárnách, dělil se o stohy sena s tuláky? Navíc jsem nad ním měl tu výhodu, že jsem mohl přidat i nadávky francouzské a německé provenience. Takto pokořen mohl jen prásknout nad koněm bičem a být rád, že unikl. Avšak ne každý měl mé nadání na jazyky. Nebožtík Weedon Grossmith se uchyloval k úskočnosti. V Canonbury objevil kouzelné místo zvané Starý dům. Bylo však daleko od centra s jeho divadly a v noci míval potíž s návratem domů. Od Strandu do Canonbury to byla v hantýrce londýnských kočích „práce pro chomout“. Koni náležela práce. Kočí dostal extra dýško. Weedon byl ochoten platit v rozumné míře, ale kočí byl rozený surovec, zvláště když měl co do činění s poměrně drobným pánem v odlehlé slepé uličce. A tak místo aby udal adresu vlastního domku, vždy uvedl adresu domu o kousek dál, kterým byla, shodou okolností, policejní stanice. Službukonající konstábl –, na něhož se určitě nezapomínalo při narozeninách a dalších výročích – vycházel ven, právě když Weedon Grossmith seskakoval z kočáru. Kočí přijímal jízdné, navýšené o rozumnou částku, s vlídným „Děkuji, pane“ a poté co Weedonovi a konstáblovi popřál dobrou noc, odjížděl zpátky do města. A vše bylo v nejlepším pořádku. Starý hansom byl tak malebný dopravní prostředek: to se mu muselo nechat. George Augustus Sala, bystrý mladý novinář, člen redakce Daily Telegraphu, ho nazval londýnskou gondolou. A nějaký bystrý mladý benátský novinář určitě psal o jejich vlastních gondolách jako o benátském hansomu. Ovšem co se týče cestování, byly to ty nejnepohodlnější kočáry, jaké kdo kdy vymyslel. Abyste se do hansomu dostali, museli jste uchopit dvě rukojeti: jednu, která vyčnívala z okrápky, a druhou těsně nad kolem, a pak jste se přitáhli na malý plechový schůdek. Pokud sebou kůň trhl dříve, než jste se dostali dál, vezli jste se ulicí v této pozici a vypadali jako opice na větvi. Pokud jste se pevně nedrželi, hodilo vás to zpátky na vozovku a kočár odjížděl bez vás, což bylo sice jistější, ale méně důstojné. Ještě obtížnější bylo dostat se z hansomu ven. Po špatném našlápnutí jste končili na všech čtyřech, načež na vás šlápla vaše teta, sestra, nebo s kým už jste to cestovali. Hotovým uměním bylo nastoupit
nebo vystoupit, aniž vám otěže srazily klobouk. Na sedadlo se vměstnali jen dva lidé. Bylo vysoko a pouze vysoké dámy dosáhly na podlahu. Ostatní sebou vsedě házely s volně svěšenýma nohama. Lidé si vždy mysleli to nejhorší, ale velice často jste dotyčnou objímali jen proto, aby nesklouzla. Ve střeše byla dvířka. Na špatně osvětlených ulicích jste si všímali, že je kočí mívá otevřená a že jede se skloněnou hlavou. Aby vás ochránil před deštěm, mohl také spustit okénko. Říkalo se mu gilotina. Byla to další věc, která vám vždy shodila klobouk – a poté vás ještě udeřila do hlavy. Většina lidí proto volila raději déšť. Pokud nějakým nedopatřením uklouzl kůň – a patřil k těm zvířatům, u nichž jste se v duchu tázali, jak se vůbec může udržet na nohou –, prudce se vedle vás otevřela chatrná dvířka a člověk vyletěl na ulici, samozřejmě bez klobouku. Další zážitek, který vás v hansomu mohl potkat, byl prasklý podbřišník coby součást koňského postroje; pak se celý vůz převážil dozadu a vy jste zůstávali ležet na zádech s nohama ve vzduchu, aniž jste měli možnost, pokud jste byly dáma, dosáhnout si na sukně. Musely zůstat tak, jak dopadly; a jedinou nadějí postižené dámy bylo, že všechno to, co se najednou naskytlo cizím pohledům, bylo slušné a patřičné. Neměli jste se tam čeho chytit, nic, na co byste si mohli stoupnout. Museli jste tak ležet, dokud se kočí sám nevzpamatoval a s pomocí smějících se zevlounů kabinu opět neuvedl do vodorovné polohy. Poté jste se vyplazili a začali rozdával šilinky, a odcházeli jste domů, bez klobouku. Konce hansomů nikterak neželím. Jsem rád i za to, že zmizely omnibusy tažené dvěma koňmi, už jen kvůli těm zvířatům. Uvnitř byla sláma a malá petrolejka, která zápachem vyvažovala to, nač nestačila svítivostí. Omnibus uvezl dvanáct lidí uvnitř a čtrnáct venku – deset na dvojité lavici na střeše a dva po obou stranách vozky. Sedadla vedle vozky byla vyhrazena pro akrobaty. Zachytili jste se za pohupující se popruh a vyskočili na střed předního kola, odtamtud jste přeskočili na čep na postraňku a posledním skokem jste se přenesli na stupátko. Na střechu se lezlo snadněji. Šplhali jste po pevném žebříku s příčlemi asi třicet centimetrů od sebe. Jediné nebezpečí, které vám hrozilo, představoval člověk nad vámi. Pokud vykopl nohou, byl s vámi amen. Nebyl tam žádný zvonec. Cestující vozidlo zastavovali tak, že do vozky dloubali deštníkem. Vozka na sobě míval tlustý kabát s pleskajícím pláštíkem, a než se připoutal k sedadlu, balil si nohy do houně. Bývala to dobrosrdečná duše, která nepohrdla doutníkem, s jazykem stejně šikovným jako její ruce. Za jízdy z ní odkapávala duchaplnost a sarkasmus. Automobil humor na ulicích utišil. Nemohu se ubránit dojmu, že Londýn byl za mých mladých časů útulnějším místem k životu. Mimo jiné proto, že v něm nebylo tolik lidí. Život nebyla jedna nekonečná pranice. Byl v něm čas na sebeúctu, na zdvořilost. Člověk se z něj také rychleji dostal. Za letních odpolední vyrážely čtyřkolové kočáry tažené dvěma páry koní do Barnetu, Esher Woods, Chingfordu a Hampton Courtu. Nyní nasednete do autobusu a dojedete dál, ale napřed musíte projet nekonečnými mílemi městské zástavby. A nakonec zjistíte, že jste jen uprostřed dalšího davu lidí. Před čtyřiceti lety jste se ubírali kolem luk a stinnými alejemi a přijížděli jste do líbezných zahradních restaurací s travnatými plochami na hraní bowls, s ptactvem a odlehlými zákoutími. Večer nás autobusy za tři pence dovezly do Cremorne Gardens, kde hrály kapely a kde jsme tancovali a večeřeli pod tisícovkou blikotajících světel. Nebo jste tam šli pěšky přes vesnici Chelsea, kolem starého dřevěného mostu. Battersea Park se teprve rodil a zemědělská půda se táhla až přímo k Temži. Všechny dámy možná nebyly tak urozené, jak byly krásné, ale širé nebe a tekoucí řeka je zbavovaly veškeré nízkosti. Pod korunami stromů a na pěšinách mezi květinovými záhony jste si mohli představovat i stín romantiky. Děvčata jste mohli potkat i v Argyll Rooms, u Evanse a na dalších všednějších místech. Ale i tak byla tato shromaždiště lidštější a méně syrová než současné orgie na ulicích. Módní společnost popíjela čaj, a zůstávala na večeři, ve vznešeném podniku U hvězdy a podvazku a domů jezdila přes Richmond Park a Putney Heath v lehkém čtyřkolovém faetónu nebo vysokém dvoukolovém kočáru. Řeka byla rušná dopravní tepna. Parníkem jste si mohli zajet k Lodi v Greenwichi na legendární rybí večeři a tu zapít lahví Mouton Rothschild v ceně osmi šilinků a šesti pencí. Nebo jste mohli pokračovat dál, k Sokolovi v Gravesendu, kde byl z dlouhé jídelny výhled na řeku a kde jste mohli pozorovat lodě tiše klouzající po večerní Temži. V neděli jste za půlkorunu dopluli do Southendu a zpátky. Na palubě jste si bez omezení mohli dopřávat čaj a za devět pencí si dát krevety s řeřichou. My mladí pánové jsme za jídlo mnoho neutratili, a vypasená servírka se jen smála, když nám přinášela další hromadu tlustých krajíců chleba s máslem. Byl jsem
na Princezně Alici, když absolvovala svou poslední dokončenou plavbu. Příští neděli šla ke dnu a skoro všichni na její palubě utonuli. Účastnil jsem se i poslední dokončené plavby Lusitanie z New Yorku. Nechtěli nám dovolit přistát v Liverpoolu; museli jsme zakotvit v ústí Mersey a na břeh nás dopravili ve vlečných člunech. Byli jsme až po čáru ponoru naložení municí. Myslím, že tehdy nesla označení „zemědělské stroje“. Běžná byla lidová varieté. Byla to tehdejší repertoárová divadla. Seděli jste tam na lavicích a jedli smažené surmovky s brambory a pili pivo. Velkým tahákem býval Sweeney Todd, holič z Fleet Street, ale na paty mu šlapala Maria Martinová aneb Vražda v červené stodole. Oblíbený byl i Hamlet, osekaný na pětačtyřicet minut a sestávající převážně ze soubojů na meče se širokou čepelí. Rohovnická klání se konala na hackneyských mokřadech, obvykle v neděli ráno; a na Hampstead Heathu číhali loupežníci. Pravidelní návštěvníci divadel neměli důvod k stížnostem na nedostatečnou nabídku. Program obvykle trval od šesti hodin až do půlnoci. Začínal fraškou, místo v něm mělo drama i opera a končil burleskou. Po deváté hodině se za vstup vybírala poloviční částka. Na většině mostů se platilo mýto. Nejlacinější byl most Waterloo. Tam pěší platili jen půl pence. Tomuto mostu se začalo říkat Skotův. Bylo běžné, že tradičního Skota při návštěvě Londýna všude zavedete a všechno mu zaplatíte. Když s ním pak jako jeho průvodce přijede k mostu Waterloo, jako obvykle si strčíte ruku do kapsy, abyste vytáhli potřebnou penci. Skot vás však s elegantním gestem zastaví a předejde vás. „Teď je řada na mě,“ řekne u mýtnice. Pokud se dobře pamatuji, než se objevila společnost Aerated Bread Company, byla v Londýně pouze tři místa, kde jste si mohli objednat šálek čaje: jedna na hřbitově katedrály sv. Pavla, druhá na Strandu v podniku zvaném U bochánku a třetí na Regent Street na konci Kvadrantu. Stejně tomu bylo i v New Yorku, když jsem do něj poprvé zavítal. Nabídl jsem proto Charlesi Frohmanovi, že mu pomohu vydělat balík peněz. Měl jsem představu, že on investuje pět tisíc dolarů a že budeme otevírat čajovny, a začneme na Páté Avenue. Myslím, že mi chybělo, že nejsem milionář. První, kdo do Londýna uvedl zmrzlinu, byl Gatti na Strandu. Z celé země se k němu během prázdnin sjížděly děti, aby si u Gattiho daly zmrzlinu za dvě pence. Za doprovodu hudby jsem poprvé večeřel ve staré Holbornské restauraci. Považovalo se to za kontinentální, a tudíž amorální záležitost, a na povrch se opět nořila věčná ženská otázka: „Může ctnostná žena večeřet za doprovodu smyčcového tělesa?“ Prakticky vzato na tom za oněch časů nezáleželo. Umíněná teta z venkova se sice někdy hlasitě dožadovala, abyste ji vzali ven, ale „hodné“ ženy se stravovaly doma. Ve veřejných podnicích jim byla vyhrazena galerie. Chodily tam – stejně jako děti – se zákuskem, a bylo jim dovoleno poslouchat proslovy. Někdy si jich někdo všiml a připil jim na zdraví. Přípitek se vždy svěřoval komikovi a odpovídal na něj nejmladší svobodný muž, který se považoval za osobu, jež má nejblíže k dámě a je schopná mluveného projevu. Ve všech lepších podnicích byla kuřárna, kam si majitel podniku odcházel se svými přáteli, měl-li nějaké, vykouřit dýmku nebo doutník. Cigarety se považovaly za zženštilé. Jeden populární spisovatel v roce 1870 vysvětlil vítězství Německa nad Francií poukazem na to, že Němci kouří dýmky a Francouzi si potrpí spíše na cigarety. Pokud podnik žádnou kuřárnu neměl, kouřilo se v zadní kuchyni. Po kouření a předtím, než se vrátil za ženami, muž cucal hřebíček. Prý pročišťoval dech. Vzpomínám si, že krátce po otevření hotelu Savoy byla jistá žena vykázána z jídelny kvůli tomu, že kouřila cigaretu. Navrhla, že ji típne, ale útlocit ostatních hostů utrpěl příliš silnou ránu; mělo se za to, že odpuštění by bylo pouze výrazem slabosti. Gentleman, který byl spatřen ve společnosti kouřící ženy, ztrácel reputaci. Koupelny se nacházely pouze na panských sídlech. Příslušníci střední třídy se koupali v sobotu. Byly to vždy obrovské manévry, při nichž bylo třeba vynosit ze sklepa do druhého patra spoustu kbelíků vody. Prakticky smýšlející lidé, kteří namítali, že je snadnější, když Mohamed přijde k hoře, se koupali v kuchyni. Existovali i spartáni, kteří se prohlašovali za nešťastné, pokud se každé ráno nesmočí v lavoru studené vody. Sloužící je nesnášeli. Lavor se schovával pod postelí a v noci se vytahoval a nechával připravený pro pána spolu s vědrem vody. Měl tvar široké mělké mísy, a voda vám v něm sotva zalévala prsty na nohou. Seděli jste v něm s nohama přitaženýma k tělu a omývali se houbou. Obtížné pak bylo takový lavor vyprázdnit. Zvedli jste ho a chvíli se s ním potáceli, čekali jste na chvíli, až se rozvlněné vody zklidní a přestanou dmout. Někdy se vám ho podařilo vylít do kbelíku, aniž polovina vody skončila na podlaze, a někdy naopak ne. Koupelny do Anglie zavedli Američané. Až do roku padesátého výročí nástupu královny Viktorie na britský trůn se žádná ctihodná mladá dáma nevydávala po soumraku ven, pokud ji nedoprovázela služka. Léta se v Punchi opakovaly vtipy
o kotnících. Pokud si nějaká dáma při přecházení ulice nadzvedla sukně dostatečně vysoko na to, aby jí byly vidět kotníky, v dopravě nastával chaos. Na okrajích chodníků se srocovaly davy, aby ji mohly sledovat. Šlechetní lidé odvraceli zrak. Ale ti nestydatí – jako třeba papoušek slečny Tincklepotové – se nijak netajili tím, že se na ni „pořádně kouknou“. Přišlo období, kdy Móda zavelela, že sukně by měly končit pět centimetrů nad zemí, a v Daily Telegraphu vyšel úvodník, kde se národ varoval před nebezpečím malých začátků. A dál to šlo od desíti k pěti. Byl založen dámský klub zvaný Průkopnice. A za členky se do něj přihlásily ty nejzoufalejší Londýňanky. Pozvaly si Shawa, který byl vnímán jako feminista, aby k nim slavnostně promluvil. Pro svůj proslov si vybral knihu Efezským, pátou kapitolu, dvaadvacátý verš, a podle prvních hlášení ho dámy rozcupovaly. A v Timesech vyšel úvodník, který varoval před nebezpečím, které zemi hrozí, kdyby žena přestala uznávat, že se oblast jejího náležitého rozvoje nachází v domácím kruhu. Za necelý rok byl v dolní sněmovně přednesen návrh ke schválení volebního práva pro neprovdané nezávislé ženy vlastnící dům, a Londýn se otřásal smíchy. K objevení ženy vedl až psací stroj. Předtím žena ve městě představovala vzácnou a příjemnou podívanou. Zvěst o ní letěla od jedněch úst ke druhým a hned se jí dělalo místo. Už dávno se uznávalo právo vdané ženy zajít sama na nákup, za předpokladu, že bude do svačiny doma; a když Irving Londýn překvapil tím, že začal v sobotu odpoledne pořádat představení (říkalo se jim matinées), dole v hledišti byly často vídat i ženy prosté jakéhokoliv mužského ochránce. Telefon byl oslavován jako ohromný pokrok směrem k blížícímu se miléniu. Tehdy panovala představa, že světové obtíže jedna po druhé mizí. Ale ještě dlouho vám šetřilo čas i nervy, když jste si vzali drožku a člověka, s nímž jste chtěli mluvit, jste jeli navštívit osobně. Elektrické osvětlení bylo stále v experimentální fázi a z nějakého důvodu se smísilo s Charlesem Bradlaughem a ateistickým hnutím, možná proto, že často zničehonic vypadávalo, což byl jev, který mnoho lidí připisovalo Božímu hněvu. Hodně se tleskalo odsouzení, které se elektrickému světlu dostalo od soudce Nejvyššího soudu, jenž se navíc začal domáhat lojových svíček. Koncem osmdesátých let se Anglií přehnala vlna intelektuality. Oblíbenou zábavou se staly soutěže ve správném hláskování obtížných slov. Soutěžící seděli v řadách na pódiu a sál pod nimi byl zaplněn vzrušeným obecenstvem vyzbrojeným slovníky. Každé předměstí mělo vlastní amatérský parlament se skutečnými liberály a konzervativci. V Chelsea, kde jsme se scházeli nad kavárnou ve Flood Street, jsme měli i irskou stranu, které se neustále zakazovala činnost, když opouštěla s klením zasedání, aby si v místnosti v přízemí zazpívala „Marseillaisu“ či irskou baladu „The Wearin‘ of the Green“. Neurvalí mladí muži a ženy – toho typu, kteří dnes chodí do nočních klubů a tančit jazz – plnili řady Fabiánské společnosti, a po večerech hýřili v Essex Hallu. Dohadovali se s Webbovými a přerušovali Shawa. Wells měl vždy hodně co říct, ale nebyl žádný řečník. Když jste mu odporovali, ztrácel nervy a rozhazoval rukama. Shawovy hry při premiéře vždy končily vypjatými scénami. Při Domech pana Sartoria se na galerii strhla rvačka. Shaw pronesl řeč, která měla za následek to, že se jeho přátelé spojili s jeho nepřáteli a zatoužili zlynčovat jeho maličkost. Armáda spásy vyvolala u novinářů velký šok. Útlocit pánů z Fleet Street ranila její „vulgarita“ a „laciný sentiment“. Prvním váženým a uznávaným člověkem, který se Armády spásy zastal, byl Squire Bancroft. Fleet Street si nevěřícně mnula oči. Bancroftovy vždy považovala za slušné a řádné lidi. Ale urážky časem ustaly. Když jsem byl mladý, Soho bývalo oblíbeným místem revolucionářů. S několika jsem se i seznámil. Když revolucionář nepřipravuje revoluci, miluje sentimentální písničky nebo dojemnou recitaci, přijme od vás nabízený doutník a nad láhví vin ordinaire za deset pencí propadne nostalgickému vzpomínání. Nejvíc jsem na nich obdivoval, jak opovrhují veškerou přetvářkou. Kdyby dali kterémukoli holiči ve čtvrti čtyři pence, policie by jim rázem přestala být v patách. Takovou úskočností však pohrdali. Revoluční měli dokonce i kalhoty. S výjimkou nohou sboru spiklenců v Madam Angotové jste nikde nic takového neviděli. Někdy mne napadalo, že bych jim mohl poradit, aby nosili masky a tmavé lucerny. Kdybych to udělal, jsem přesvědčen, že by se jim to zamlouvalo. Prakticky by se tím nic nezměnilo, ale dodalo by to jim onu poslední špetku pitoreskní sugestivnosti. Chvíli před válkou jsem obnovil kontakt s ruským revolucionářem, tentokrát v domě knížete Kropotkina v Brightonu. Sám kníže Kropotkin byl laskavý a elegantní drobný pán aristokratického vzezření, ale ohledně jeho krajanů, kteří k němu přijížděli na návštěvu, nemohlo být sebemenších pochyb. Při pohledu na ně, když procházeli kolem, jímala hrůza i ta nejstatečnější srdce brightonského Kemp Townu. Byl mezi nimi kupříkladu pán s vousy po pás a hlasem, který rozechvíval ozdoby
na krbové římse. Náležel k nové náboženské sektě, podle níž bylo kupříkladu špatné zabíjet mouchy domácí; vyrozuměl jsem však, že tak úzkostlivá už není ohledně existence maloburžoazie. Ach běda! Ani ti nejlepší z nás nejsou vždy dokonale důslední. Za války jsem poslouchal příslušníky humanitárních spolků, jak se škodolibě smějí při představě, že hlady umírají německá nemluvňata. Umím si představit, že už zanikl institut domácích návštěv. V každém případě v to doufám. Byla to otrava. Urozené ženy si pro přijímání návštěv vyhrazovaly odpoledne a známým rozdávaly pozvánky typu: „Přijďte pobýt každý čtvrtek“. Někdy to byl každý druhý čtvrtek nebo každý první pátek nebo třetí pondělí. Hlava vám šla kolem, když jste si všechny tyto termíny pokoušeli zapamatovat. Velice často jste se dostavili ve špatný den. Ubohé dámy pak zůstávaly celé odpoledne doma, v nejlepších šatech seděly v přijímacím salonu, obklopeny drahým občerstvením; a neměly s kým ztratit slovo. Za časů mé matky bývalo oblíbenou dobou k návštěvám ráno. Ve stříbrném košíku byly vždy koláčky a sušenky, na příborníku stálo portské a sherry. Hovořily o sloužících a o tom, jak jde všechno obecně z kopce. Nejúspěšnějším hostitelem při těchto dnech otevřených dveří, kterého jsem kdy poznal, byl Douglas Sladen. Na jeho recepce v Addison Mansions, které se konaly od půl jedenácté do úsvitu, musela chodit polovina prominentů uvedených v seznamu Kdo je kdo. Uměl vás skvěle představit, když v pěti šesti větách shrnul vaši profesi, názory a obecnou povahu, a poté vám stejné informace sdělit o vašem spolubesedníkovi – či spolubesednici. Věděl, jakých zločinů a pošetilostí se má vystříhat, na jaká nadaní a přednosti by bylo vhodné při rozhovoru poukázat. Vědci nám sdělují, že se blíží další doba ledová – že dříve či později bude nyní mírné pásmo opět pod ledem. Ovšem v dané chvíli se zdálo, že míříme jiným směrem. Za mého mládí byly závěje na londýnských ulicích něčím zcela běžným. Mosty bývaly často neprůchodné, dokud na nich neprorazila cestu armáda metařů. Vídával jsem saně, jak se s cinkajícími zvonky ženou po Embankmentu. Jednoho roku jsme šest týdnů v kuse bruslili. Na jezírku Serpentine to žilo a v Lambethu přešel Temži muž i se psem. Mlhy za těch časů vypadaly jako mlhy. Pamatuji se, že jedna trvala přesně týden. Na Charing Cross a Hyde Park Corner hučely plynové signalizace. Z druhé strany ulice vypadaly jako vzdálené majáky. Své služby vám vnucovali světlonoši mávající hořícími pochodněmi, a náboženští fanatici chodili nikým nespatřeni tam a zpátky a chraplavě prohlašovali, že nastal konec světa. Jednoho rána v roce 1896 stála před hotelem Metropole na Northumberland Avenue řada podivně tvarovaných dopravních prostředků, jaké Londýn ještě nikdy neviděl. Byly to nové vozy netažené koňmi, zvané automobily, o nichž už jsme toho tolik slyšeli. Shromáždil je tam Lawson, propagátor a zakladatel nových firem, jenž tvrdil, že vynalezl bezpečnostní kolo. Den předtím přestal platit zákon, který vyžadoval, aby před každým mechanicky poháněným dopravním prostředkem běžel muž s červenou vlaječkou, a teď v devět hodin jsme vyráželi do Brightonu. Seděl jsem v dvousedadlovém automobilu s šéfredaktorem jednoho ekonomického listu, pánem jménem Duguid. Byli jsme v procesí na páté pozici. Těsně před námi seděl na kozlíku náš rozložitý řidič a my jsme se celou cestu báli, aby se neskácel dozadu a nezalehl nás. Na trase se shromažďovaly početné davy, a dokud jsme se neocitli za Croydonem, cestu nám musela razit jízdní policie. V Purley nás předjel brightonský dostavník a závodil s námi až do Reigate. V Crawley polovina jezdců z našich řad odstoupila kvůli poruchám a opravám. V Brightonu nás měli přivítat starosta a městská rada a poobědvat jsme měli v hotelu Grand. Představa byla taková, že někdy mezi dvanáctou a jednou se všech pětadvacet vozů prožene po Preston Road za nadšeného jásotu přihlížejících. První z nás se objevili v půl čtvrté. Se stále delšími odstupy se do cíle docouralo asi šest dalších automobilů (já a Duguid jsme, myslím, byli poslední), a vítaly nás sarkasmus a smích. Umyli jsme se – což byla pěkně úmorná operace – a posadili jsme se k brzké večeři. Lawson pronesl duchaplný proslov. V semknutém šiku proti němu stály všechny partikulární zájmy naší doby – zájmy železničních společností, majitelů nájemných stájí a obchodníků s koňmi, kanálu Grand Junction, Sloučené společnosti majitelů proutěných pojízdných křesel a tak dále. Jednu petici, v níž byl parlament žádán, aby zamezil hrozícímu znečištění venkovské krajiny, podepsali „Přátelé koně“. Nakonec se ukázalo, že přišla ze Ctihodné společnosti bičařů. Automobilisté z oněch časů si nicméně zaslouží i určitou shovívavost. Jen velmi zřídka jste dojeli do cíle své cesty. Vlastně se o to snažili jen nevyléčitelní optimisté. Obvykle se říkalo: „Pojedeme a uvidíme, co se stane.“ Zpravidla jste se pak vraceli pronajatým kočárem. Na venkovských cestách
jste potkávali nepojízdné automobily, některé odtažené na trávu, jiné bezmocně blokující jízdní dráhu. Vedle nich na koberečku sedávaly sklíčeně se tvářící dámy. Pod nimi ležel a nadával umolousaný muž a druhý pobíhal kolem a šlapal na něj. Zkušené manželky si s sebou braly pletení a rozkládací stoličku. Hodně zábavy si s nimi zjevně užili velmi mladí muži mechanického založení. Při sebemenším náznaku potíží celý stroj rozebírali a jednotlivé součástky rozprostírali po silnici. Našla se i veselá stará dáma, podle všeho teta, která se na všech čtyřech ploužila po zemi s ústy plnými šroubků a hledala další. Když jste pak večer projížděli kolem, všímali jste si zavěšené lucerny a pod ní pozůstatků naskládaných u živého plotu. Zpočátku jsme nosili masky a barevné brýle. Děsili se nás koně, když jsme se jim vyskytli nablízku. Museli jsme vypínat motor a čekat. Vzpomínám si na jednoho starého farmáře s velice neklidnou klisničkou. Samozřejmě že jsme na něj všichni upírali oči. „Pokud, dámy a pánové, ráčíte odvrátit zrak,“ řekl nám, „možná by se mi podařilo s ní kolem projet.“ Automobily se na začátku vyznačovaly zvláštními a úděsnými tvary. Jeden vůz měl svou koncepcí vypadat jako labuť; ale vzhledem k tomu, že měl krátký krk, připomínal spíše kachnu, tedy pokud vůbec něco připomínal. Abyste mohli naplnit chladič, odšroubovali jste hlavu a nalili vodu do krku; a při další jízdě se šroub uvolnil a celý tento aparát se otočil a jedním okem se na vás zadíval. Jiné tvarem připomínaly kánoe a gondoly. Jedna firma přišla s drakem. Vůz měl rudý jazyk a na ocas jste mu věšeli rezervní pneumatiku. Létající stroje přísně vzato nastoupily až s válkou. Když bylo ve čtvrtek příznivé počasí, mohli jste vzlétnout od Křišťálového paláce v Hyde Parku. Za výstup jste zaplatili guinea a pak jen čekali, kde se vám poštěstí přistát. Většina lidí se následujícího rána vracela domů nastuzená. Nyní cesta z Londýna do Paříže trvá dvě hodiny. A tak se kola točí pořád dokola, a mám-li citovat jednoho kdysi oblíbeného básníka: „Právo se vždy prosadí, a spravedlnosti je učiněno zadost.“