'.
',.
,
'
i
f!F,
Roman Ráž PRACÍ KE SVOBODĚ
LÁZEŇSKÉ OZVĚNY (1950-1977)
AKROPOLIS 2017
,
v
Roman Raz v
PRACÍ KE SVOBODE
LÁZEŇSKÉ OZVĚNY (1950-1977)
AKROPOLIS 2017
Prolog .Co jsi říkal?" zeptal jsem se Humaze , který mi zřejmě jsem při svém zamyšlení nevěnoval pozornost. Vyprázdnil sklenici, utřel si ústa a usmál se. Už se uklidnil, byl zase energický, rozhodný, jako vždy.• Ať se stalo, co se stalo, víš, co je na téhle době krásné?! " . Krásné?" opakoval jsem. . že nás vyhodili z práce , zakázali nám publikovat, cestovat, že máme cenzuru a bojíme se ceknout, aby nás nezavřeli? " •To je normální chování totality, " odbyl mě .• Krásné na této době je, že máme proti čemu bojovat, že nás sdružuje, umožňuje nám vizi, kterou toužíme realizovat. To je vzácné a úžasné." .A taky dost obtížné." „Ano ," připustil , .ale představ si nepředstavitelné. že třeba jednou tento režim padne, že se rozpadne Sojuz a všechny jeho satelity, že tu budeme mít demokracii, že vstoupíme do Atlantického paktu, pokud bude ještě existovat, přijmou nás za členy Evropské unie, zruší mezi námi hranice ... " .I ty fantasto," vysmál jsem se mu . •Ale co potom? Oč budeme ještě usilovat? Za co bojovat? Jaké vize si vymyslíme, když nás nebude nic ohrožovat , všechno bude dovoleno ... ? Co pak? Co se s námi stane? Jací budeme?" "Tim bych se v tuto chvíli všeobecného marasmu fakt nezatěžoval. Vždy se něco najde. Svět nás jistě nenechá dlouho na pokoji. Už je takový ... " . Ne, hochu, přemýšlej, jaké by to bylo, kdybychom měli najednou dostatek všeho, nač si vzpomeneme, neohrožovalo by nás žádné nebezpečí, nedoléhaly by na nás žádné celospolečenské problémy. Nejdřív ze všeho by na nás a.si dolehla nuda. Další generace by tohle všechno už brala jako samozřejmost, přestalo by ji zajímat a varovat, co bylo, co jsme prožili, začala by vyhledávat nějaká vzrušení. jen aby se té plíživé nudy zbavila, člověk přece musí pořád něco ře šit, být důležitý, i kdyby se měl věnovat blbostem .. ." .Zadrž," přerušil sem ho, •ušetři mě katastrofických scénářů . Ostatně, neříkal jsi před chvíli, že ti právě ten nesdělil něco, čemu
9
ustálý boj proti někomu a něčemu poznamenal a zkazil celé mládí?" Humaz na mě pár vteřin zaraženě hleděl. Pak ve zmatku rozpřáhl ruce a bezradně je spustil na kolena. •Říkal. Tak vidíš! Kdybychom aspoň věděli, co opravdu chceme a co by bylo pro nás nejlepší!"
Dobré jitro, zdraví 1i (Padesátá léta)
10
·oti někomu a něčemu poznamenal a zkazil
, mě pár vteřin zaraženě hleděl. Pak ve zmatruce a bezradně je spustil na kolena. k vidíš! Kdybychom aspoň věděli, co opravdu by bylo pro nás nejlepší! "
Dobré jitro, zdraví vnitro (Padesátá léta)
10
1. Hluk motorů. Přibližuje se . Sílí víc a víc. Proniká okny do budovy, prostupuje ji, rozechvívá, zahlušuje .. . Na stropě rozlehlé místnosti vyšlehnou záblesky r eflektorů. Další. .. Další. .. Míhají se po zdech, jako by se hledaly. Předhánějí se, který lépe prosvětlí temné kouty. Jako kdyby si hrály, skotačily nad spícími mladíky. Je jich zde na dvacet. A už se budí.. . Tomík mžourá, motory, které ho vytrhly ze spánku, rachotí. Snad chtějí probourat zdi. Zaplavit dům jako povodeň. Je to úlek. Nejistota. Strach, který na všechny doléhá, tiskne probuzené k lůžkům , brání jim vyskočit, běžet k oknům, ke dveřím. Tomíkovi by stačilo vstát, přejít pár kroků, otevřít dveře , seběhnout po několika schodech do přízemí, kde by rázem zjistil, co se děje, co znamená ten hluk, ta světla uprostřed noci. Ale neudělá to. Leží nehnutě, jako spoutaný, a vytřeště ně hledí na tanec světel nad sebou. Náhle je ticho. Ticho, které provází oněmělé motory aut. Trvá jen krátce. Pár vteřin. Než se rozezní budovou bušení na vrata, vzápětí jejich skřípot, dupot nedočkavých nohou na schodech, hluk rozrážených dveří. .. Zacloní je silueta mužské postavy, ozářené zezadu svět lem schodiště. Vzápětí se rozžehnou u vchodu ložnice lustry. Slabé, nažloutlé světlo umožní rozeznat ve dveřích muže. Prohlíží si ložnici vylekaných kluků. Tomík je mu nejblíž. Postel, na níž občas přespává, je rovnou u dveří. Muž před ním se zdá obrovský, nebezpečný i bez samopalu, který mu visí na prsou, jehož pažbu svírá pravou rukou s ukazováčkem ochotným kdykoliv stisknout spoušť. Tomík v panice zasekne prsty do deky. Vytáhne si ji nad hlavu. Je uvězněný ve tmě, těžce dýchá a chvěje se strachem. Před několika hodinami přišel do kláštera rovnou z práce obvyklou cestou. Na kopec vystoupil za dvacet minut. Bratr Jan byl v herně . •Už jsem tě nečekal. " .Schůze , " vysvětlil Tomík, .nemohl jsem hned zmizet.· .Dnes jsi ve formě?" .Dnes tě vyklepnu ein, zwei, drei, " zasmál se Tomík.
13
Došel ke skříňce , kde měl uloženu raketu. Bratr Jan v dlouhé klerice ho s úsměvem pozoroval. Stůl, na němž obvykle hráli, byl obsazený. .Půjdeme k tomu pod oknem," navrhl. Hlasité ťukání ping-pongových míčků, odrážených od zelených stolů, připomínalo krupobití na plechové střeše skladu ve fabrice. Občas je doplnil výkřik, jindy hlasité oznámení stavu zápasu: "Patnáct:j edenáct." Tohle bylo na salesiánech nejlepší. že mezi ně mohl při jít i ten, který k nim nepatřil. Který nebyl v jejich řádu, ani u nich nestudoval, jako těch pár kluků, co sem chodilo pravidelně po škole nebo po práci, aby je lépe poznali a mohli se třeba i rozhodnout, jak se tu říkalo, pro duchovní život. A nebylo jich málo. Tomík je tak trochu obdivoval, i když představa , že by mohl být jedním z nich , mu připadala směšná.
Na to se mi příliš líbí ženské, přesvědčoval sám sebe. A hned se opravil. Poslední dobou hlavně ta jedna. Marie se dívala na hodinky. Jednou, podruhé, nebyla zvyklá nosit je na zápěstí, musela na ně vždy několikrát pečlivě zaostřit pohled, aby poznala, jaký čas právě ukazují. Zvládala to trpělivě. Hodinky dostala od Niky, musela je tedy nosit na ruce, i kdyby na ně vůbec neviděla. V této chvíli ukazovaly za deset minut pět. Jean má přijít v sedm. Marie má dost času skončit své bloumání v lázních, dojít domů a připravit dávno připrave nou večeři. Vstala z lavičky. Těžce, namáhavě , dokonce při tom lehce zakolísala. Nohy, o nichž už dlouho říkala, že jsou jako sádrové , ji rázem rozbolely. Chronická žilní nedostateč nost, řekl jí už dávno doktor, musíte hodně chodit, nosit gumové punčochy a při každé příležitosti je mít nahoře, aby tolik neotékaly. Pomalu vykročila po cestičce ... Těžko by někomu vysvětlila, proč znovu přišla do Japonské zahrádky, když pře ce každá cesta do lázní byla pro ni takovým zklamáním. Proč procházela lázněmi skoro každý den, bezmyšlenkovitě, nezúčastněně, jako kdyby ji nic z toho, co ji obklopo-
14
valo, nezajímalo, jako by sem zabloudila jen zinka v cizím městě , protože dnes už neproc milovaným náměstím s hudebním pavilone1 štíhlou nadýchanou stavbu nevnímala, dnes s nevyjímal ani proslulý Společenský dům , v r čtvrt století, dnes ji už nezajímaly minerální dávno se jí odcizily přes řeku vzklenuté bare mostky, které ji tak okouzlily, když v bryčce d ka vjela po boku mlčenlivého Rudolfa poprvé zeňského údolí... Dnes procházela kolem té nádhery zdánli· něně, skoro lhostejně , nic z půvabů tohoto m místa ji už nedojímalo, nepořádně rozestavent dokulata stříhanými javory ji už nepopuzov nazí muži, kteří se na nich povalovali, často s • v ruce , ji už nerozčilovali. Nevěnovala jim pc poslouchala jejich pokřikování, už jí nevadí chovají na místech, kde ještě nedávno korzov hosté při tónech odpoledního koncertu, rušen káním lázeňských fotografů , dokumentujícíct v módních lázních. Po válce prožívaly Slaňany nebývalý rozkvĚ jako drahé kameny obklopovaly lázeňský střec něné návštěvníky dychtivými koupelí, inhala podniků, v nichž si bezstarostně vynahrazova lečných let. Až do chvíle , kdy bezstarostnost vystřídalo mezi spontánním nadšením na jedné straně a doucích dnů na straně druhé, obava z nové m prosazovala tak bezohledně , že s sebou přiné a zoufalství.
.Nehnete se odtud, dokud nedostanete povel muž se samopalem.• Jasný?!" Žádný z mladíků mu neodpověděl. Muž tak
ně
odpověď nečekal.
Obrátil se a zabouchl za sebou dveře. Tomík strhl deku z hlavy. Prudce se nad1 jehož tep cítil až ve spáncích, se pomalu ukli kdo tu nestřílel. Nikdo ho neohrožoval. Co s dělo?
15
skříňce, kde měl uloženu raketu. Bratr Jan
~rice ho s úsměvem pozoroval. 1ěmž obvykle hráli, byl obsazený. ~ k tomu pod oknem," navrhl. llkání ping-pongových míčků , odrážených od olů, připomínalo krupobití na plechové střeše 'abrice. Občas je doplnil výkřik , jindy hlasité tavu zápasu: jedenáct." o na salesiánech nejlepší. že mezi ně mohl při rý k nim nepatřil. Který nebyl v jejich řádu, ani tudoval, jako těch pár kluků, co sem chodilo po škole nebo po práci, aby je lépe poznali řeba i rozhodnout, jak se tu říkalo, pro duchovjich málo. Tomík je tak trochu obdivoval, i když že by mohl být jedním z nich, mu připadala
mi příliš líbí ženské, přesvědčoval sám sebe. )pravil. Poslední dobou hlavně ta jedna.
vala na hodinky. Jednou, podruhé, nebyla zvyklá zápěstí, musela na ně vždy několikrát pečlivě h.led, aby poznala, jaký čas právě ukazují. to trpělivě. Hodinky dostala od Niky, musela je na ruce, i kdyby na ně vůbec neviděla. V této avaly za deset minut pět. . přijít v sedm. Marie má dost času skončit své , lázních, dojít domů a připravit dávno připrave-
lavičky. Těžce, namáhavě, dokonce při tom lehtla. Nohy, o nichž už dlouho říkala, že jsou jako rázem rozbolely. Chronická žilní nedostateč jí už dávno doktor, musíte hodně chodit, nosit mčochy a při každé příležitosti je mít nahoře, eotékaly. vykročila po cestičce ... Těžko by někomu vyoč znovu přišla do Japonské zahrádky, když pře :esta do lázní byla pro ni takovým zklamáním. 1ázela lázněmi skoro každý den, bezmyšlenkoSastněně , jako kdyby ji nic z toho, co ji obklopo-
14
valo, nezajímalo, jako by sem zabloudila jen náhodou, cizinka v cizím městě , protože dnes už neprocházela svým milovaným náměstím s hudebním pavilonem, dnes jeho štíhlou nadýchanou stavbu nevnímala, dnes se tu už hrdě nevyjímal ani proslulý Společenský dům, v němž prožila čtvrt století, dnes ji už nezajímaly minerální prameny, už dávno se jí odcizily přes řeku vzklenuté barevné dřevěné mostky, které ji tak okouzlily, když v bryčce dědy Marušáka vjela po boku mlčenlivého Rudolfa poprvé do tohoto lázeňského údolí. .. Dnes procházela kolem té nádhery zdánlivě nezúčast něně , skoro lhostejně, nic z půvabů tohoto mimořádného místa ji už nedojímalo, nepořádně rozestavené lavičky pod dokulata stříhanými javory ji už nepopuzovaly, do pasu nazí muži, kteří se na nich povalovali, často s láhvemi piva v ruce , ji už nerozčilovali. Nevěnovala jim pozornost, neposlouchala jejich pokřikování , už jí nevadilo , že se tak chovají na místech, kde ještě nedávno korzovali elegantní hosté při tónech odpoledního koncertu, rušeného jen houkáním lázeňských fotografů , dokumentujících jejich pobyt v módních lázních. Po válce prožívaly Slaňany nebývalý rozkvět. Vily, které jako drahé kameny obklopovaly lázeňský střed, byly přepl něné návštěvníky dychtivými koupelí, inhalací a nočních podniků, v nichž si bezstarostně vynahrazovali napětí válečných let. Až do chvíle , kdy bezstarostnost vystřídalo nové napětí mezi spontánním nadšením na jedné straně a úzkostí z budoucích dnů na straně druhé, obava z nové moci, která se prosazovala tak bezohledně, že s sebou přinášela i zkázu a zoufalství. .Nehnete se odtud, dokud nedostanete povel," zavolal na muž se samopalem . •Jasný?! " Žádný z mladíků mu neodpověděl. Muž taky na žádnou
ně
odpověď nečekal.
Obrátil se a zabouchl za sebou dveře. Tomík strhl deku z hlavy. Prudce se nadechl. Srdce, jehož tep cítil až ve spáncích, se pomalu uklidňovalo. Nikdo tu nestřílel. Nikdo ho neohrožoval. Co se to vlastně dělo?
15
Nejodvážnější kluk se přikradl k oknu. Bylo pootevřené. Kluk je nenápadně otevřel dokořán. Nestalo se nic. V tuto chvíli okno chlapecké ložnice nikoho z těch venku nezajímalo. K.luk se z něj vyklonil. Pod ním byl klášterní dvůr. To, co na něm viděl, hlásil do ložnice. .Oni je nakládají. " Byl to povel. Rázem byla všechna okna ložnice obsazena. Tomík se opíral o záda mladíka, který byl u okna první. Dvůr byl plný mnichů. Pohybovali se zmateně, nejistě ... Dva ozbrojení milicionáři je popoháněli. •Tak pohyb, pohyb, lezte nahoru, tam vás žádný anděl nevytáhne! " K druhému náklaďáku kdosi přistrčil bednu. Z ní se vylézalo na korbu snadněji. Jakýsi mladík v kožené bundě na ní stál s napřaženou rukou. Právě pomohl dvěma mužům, které zde Tomík někdy vídával. Hned za nimi stál bratr Jan. Na zádech měl batoh. Co si do něj stačil zabalit? Další v zástupu drželi v rukou tašky, jeden muž dokonce kufr. Kam se chystají? A proč? Netrvalo dlouho a první nákladní auto s bratry na korbě couvalo ze dvora na silnici. Korba druhého náklaďáku nebyla dosud přeplněna. Jeden z nastupujících nesl v náručí knihy. Když do něho kdosi strčil, vyklouzly mu z rukou. Tomík slyšel, jak dopadly na dláždění. • Ty už nebudeš potřebovat,"dolehlo k němu. Smích. .Pohyb, pohyb! " Viděl , jak se mnich bezradně sklání k zemi, jak chce aspoň některou z knih zvednout, jak se mu to nedaří, jak je postrkován k vozu, přinucen na něj vylézt, jak nešťast ně hledí na zem, kde se povalují jeho knížky, jak je kdosi odkopává ... Bratr Jan už seděl na lavici těsně za kabinou řidiče. Aspoň na něho nebude tak foukat, napadlo Tomíka. Snad se nenachladí ... Hleděla
jsem do tmy. Naslouchala jsem, kdy se ozve známé zavrzání domovních dveří. Vrzaly neustále, při každém pohybu, Tomík je zase nepromazal.
16
Odbila půlnoc. Touto dobou býval Tomík už c
mansardě.
Zřejmě zůstal spát v klášteře. Oblíbil si to t nějakého bratra Jana, o němž se už několikrál Kdoví, o čem si ti dva povídali?
Byla jsem stále rozrušena Jeanovým vyprá, šel kolem deváté a já jsem pak dlouho jen a myslela na vše, co mi řekl. Pochutnal si na mém květáku s bramborem e salátem. Prý to bylo to nejlepší, co mohl k večei byl vždycky skromný, věřila jsem, že mi říká pr vé jídlo mu prý svědčí kvůli té jeho nemoci. K nosil u sebe česnek. Proti kornatění cév. • Viděl jsem v nemocnici hrozné věci," svěi . Když se vám ucpou v nohách cévy, nezbude amputovat. Je to Buergerova nemoc. Tak bJ
skončit."
.Proč bys měl tak skončit zrovna ty?" .Protože mně se ty cévy ucpávají. Nejvíc u~ mi, že mám anginu pectoris. Dali mi nitroglyc mě to zase chytlo." .Co vlastně?" .Když se rozčílím , mám tlak u srdce a bole: Nemohu dýchat, je mi slabo. Padne na mě úzk, ko, nechci na to ani pomyslet." O angině pectoris jsem už slyšela. Proto jser ji přestala mluvit . •To máš všechno z toho rozčilování kolem h strhalo srdce i zdravému." Věděla jsem, co všechno v Praze prožil. Řekl když začátkem roku přijel do Slaňan. Najedno tu v moderním tmavém plášti a smál se na mě. mě, že ho po rozvodu s Kateřinou ještě někdy 1 Vzala jsem ho do kuchyně a přiložila pár š men. Dověděla jsem se, jak přišel o všechno, c vybudoval a on pak tolik vylepšil. .Seděl jsem zrovna u svého psacího stolu v kari slečna Navrátilová, to byla moje účetní, vběhla V: vnitř, aby mi řekla, že mě hledají tři pánové . .An; věděla a byli přede mnou. Jeden byl náš skladní ozbrojený milicionář a třetí vypadal jako nějaký o
17
Odbila půlnoc. Touto dobou býval Tomík už dávno ve své mansard ě. Zřejmě zůstal spát v klášteře. Oblíbil si to tam, zvláště nějakého bratra Jana, o němž se už několikrát zmínil. Kdoví, o čem si ti d va povídali? Byla jsem stále rozrušena Jeanovým vyprávěním. Ode šel kolem deváté a já jsem pak dlouho jen tak seděla a myslela na vše, co mi řekl. Pochutnal si na mém květáku s bramborem a hlávkovým salátem. Prý to bylo to nejlepší, co mohl k večeři d ostat. On byl vždycky skromný, věřila jsem, že mi říká pravdu. Tako vé jídlo mu prý svědčí kvůli té jeho nemoci. Kvůli ní taky nosil u sebe česnek. Proti kornatění cév. • Vi d ěl jsem v nemocnicí hrozné věci," svěřoval se mi . • Když se vám ucpou v nohách cévy, nezbu d e než ty nohy amputovat. Je to Buergerova nemoc. Tak bych nechtěl skončit." .Proč bys měl tak skončit zrovna ty?" . Protože mně se ty cévy ucpávají. Nejvíc u srdce. Řekli mí, že mám anginu pectoris. Dalí mi nitroglycerin, kdyby mě to zase chytlo." .Co vlastně?" . Kd yž se rozčílím, mám tlak u srd ce a bolest na prsou. Nemohu dýchat, je mi slabo. Padne na mě úzkost, mamin ko, nechci na to ani pomyslet." O angině pectoris jsem už slyšela. Proto jsem o ní radě ji přestala mluvit. „ To máš všechno z toho rozčilování kolem hotelu. To by strhalo srdce i zdravému." Věděla jsem, co všechno v Praze prožil. Řekl mi to hned, když začátkem roku přijel do Slaňan. Najednou stál u plo tu v moderním tmavém plášti a smál se na mě. Nenapadlo mě, že ho po rozvodu s Kateřinou ještě někdy uvidím. Vzala jsem ho do kuchyně a přiložila pár šišek do ka men. Dověděla jsem se, jak přišel o všechno, co jeho otec vybudoval a on pak tolik vylepšil. .Seděl jsem zrovna u svého psacího stolu v kanceláři, když slečna Navrátilová, to byla moje účetní, vběhla vyděšená d o vnitř, aby mi řekla, že mě hledají tři pánové. Ani to nedopo věděla a byli přede mnou. Jeden byl náš skladník, druhý byl ozbrojený milicionář a třetí vypadal jako nějaký ouřada. Řekl
17
mi, že hotel okamžitě přebírá Komunistická strana. Mám prý nechat všechno, jak to leží a běží, a jít domů. Myslel jsem, že si dělají legraci, řekl jsem, af se posadí a nabídl jsem jim něco k pití, ale obořili se na mě, ať se po hnu a co nejrychleji zmizím. To mě načisto zaskočilo, tak jsem zavřel plnicí pero, které leželo na jednom z dopisů, a chtěl je zastrčit do kapsy, jenže ten skladník vykřikl, to ne, to pero nechte na stole, a milicionář dodal: koukejte mazat, člověče, copak jste neslyšel, co jsme vám řekli? Tak jsem odešel do našeho bytu naproti v ulici. Druhý den mě zavolali na jakýsi sekretariát, dali mi papír, kde bylo na psáno, že můj podnik přebírá Komunistická strana a do poručili mi, abych se hlásil na jakémsi provizorním Ředi telství restaurací a jídelen, kde mi přidělí nějakou práci." • To není možné," vydechla jsem. Na víc jsem se nevzmohla. • Dnes je možné asi všechno," usmál se.• Nabídli mi šé fovat malý hotel za Prahou anebo něco v lázních. Řekl jsem, že to bych raději šel znovu do Slaňan. Myslel jsem to jako žert, ale za týden jsem dostal přípis, že mám nastou pit jako ředitel Společenského domu ve Slaňanech." .Našeho domu?" vyhrkla jsem. Omluvně se usmál..Hlavně, abych byl zdravý," dodal pak zamyšleně.•Hotel vem čert, když nebudu nemocný, vždy cky se uživím. Teď je prostě jiná doba. Musíme se jí při způsobit." .Co tomu říká tvoje žena?" ,,Je moudrá. Ví, že se proti tomu nedá nic dělat. Přečet la si ten vyvlastňovací dekret a zasmála se. Tak jsem zase chudá. A teď už zřejmě navždy." .Přijede za tebou i s dětmi?" .Možná. Jestli tu vydržím. Víte, maminko, i tady jsou lidé, kterým zřejmě ležím v žaludku." .Neříkej! Slaňany jsou ... " Nedopověděla jsem. Už nejsou, co bývaly, dodala jsem pro sebe. Teď, v polovině dubna, už sezona pomalu začínala. Ze ptala jsem se ho, jak se na ni ve Společenském domě při pravili. • Což o to," řekl, .lázně jsou sice plné rekreantů ROH, ale Společenský dům i další dva hotely budou mít ještě své
18
hosty. Dva roky po Únoru mají mnozí pořád d hou žít jako kdysi, že to tady, jak se říká, pra: chají Londýn, Bruce Lockharta, který jim, Dobrou noc a pevnou naději. Nedochází jim, odepsal, že jsme už dávno obětovaní Sovětůn • To si opravdu myslíš?"Přisvědčil. " Ve Společenském domě šéfuje stranu jede Asi to je dobrý elektrikář, ale hlavně demag1 s ředitelem lázní Komandou, jehož dceru Le; cepci. A ta mi tam moc čaruje s rezervacerr napomenul dvakrát a teď se ji chystám pro] ten údržbář... možná s ní spává ..." dodal s . Nevyznám se ve zdejších poměrech." Pokoušela jsem se ho uklidnit a poradili Lexu nepropouštěl. .Seberte si své sakypaky a vypadněte odtud. E vám to tak prošlo," křikl na kluky milicionář, • ní vozy s mnichy odjely.• Sem se už nevracejte no skončilo!" Kluci se hrnuli na dvůr. Okna kláštera byla osvětlena. Cizí muži schodech a cosi vyvolávali, odevšad se ozýval, Tomík vyšel před bránu. Odpojil se od ost8 kteří si vzrušeně povídali. Noc byla temná. Najednou se v ní cítil straš Brodek pod ním ještě spal. Tomík se pomalu loudal cestou k nádraží. Probudil mě rachot klíče v zámku a zaskřípě slouchala jsem hluku v chodbě. Tomík zřejm ním ranním vlakem. Slyšela jsem, jak těže schodech. Ale proč nezůstal v Brodku? Co: v klášteře? A jak to, že nešel do práce?! Chtěla jsem rychle vstát, zachytit ho na chodb 1 mě zradila. Když jsem se namáhavě zvedal ozvala se v nich bolest tak prudce, že jsem se ky do postele a jen pevně sevřela víčka. Objevil se v kuchyni až před polednem. Nic koval, už to bylo divné. Byl přepadlý, viděla jsE
19
~l okamžitě přebírá Komunistická strana. Mám prý ichno, jak to leží a běží, a jít domů. jsem, že si dělají legraci, řekl jsem, ať se posadí ,em jim něco k pití, ale obořili se na mě , ať se po1ejrychleji zmizím. To mě načisto zaskočilo, tak ·el plnicí pero, které leželo na jednom z dopisů, zastrčit do kapsy, jenže ten skladník vykřikl, to ·o nechte na stole, a milicionář dodal: koukejte >věče, copak jste neslyšel, co jsme vám řekli? Tak ;el do našeho bytu naproti v ulici. Druhý den mě a jakýsi sekretariát, dali mi papír, kde bylo namůj podnik přebírá Komunistická strana a do1i, abych se hlásil na jakémsi provizorním Ředi .taurací a jídelen, kde mi přidělí nějakou práci. " LÍ možné," vydechla jsem. sem se nevzmohla. e možné asi všechno," usmál se . •Nabídli mi šélý hotel za Prahou anebo něco v lázních. Řekl o bych raději šel znovu do Slaňan. Myslel jsem to ale za týden jsem dostal přípis , že mám nastou3ditel Společenského domu ve Slaňanech." o domu?" vyhrkla jsem. 1ě se usmál..Hlavně, abych byl zdravý," dodal pak ě .• Hotel vem čert, když nebudu nemocný, vždy.ivím. Teď je prostě jiná doba. Musíme se jí při-
nu říká tvoje žena?" udrá. Ví, že se proti tomu nedá nic dělat. Přečet ryvlastňovací dekret a zasmála se. Tak jsem zase teď už zřejmě navždy." e za tebou i s dětmi? " á. Jestli tu vydržím. Víte, maminko, i tady jsou ým zřejmě ležím v žaludku." ej! Slaňany jsou... • ověděla jsem. ;ou, co bývaly, dodala jsem pro sebe. polovině dubna, už sezona pomalu začínala. Zen se ho, jak se na ni ve Společenském domě přito," řekl , .lázně jsou sice plné rekreantů ROH, čenský dům i další dva hotely budou mít ještě své
18
hosty. Dva roky po Únoru mají mnozí pořád dojem, že mohou žít jako kdysi, že to tady, jak se říká, praskne. Poslouchají Londýn, Bruce Lockharta, který jim vždy popřeje Dobrou noc a pevnou naději. Nedochází jim, že nás Západ odepsal, že jsme už dávno obětovaní Sovětům." "To si opravdu myslíš?"Přisvědčil. "Ve Společenském domě šéfuje stranu jeden elektrikář. Asi to je dobrý elektrikář, ale hlavně demagog. Přátelí se s ředitelem lázní Komandou, jehož dceru Lexu mám v recepci. A ta mi tam moc čaruje s rezervacemi. Už jsem ji napomenul dvakrát a teď se ji chystám propustit. Jenže ten údržbář ... možná s ní spává .. ." dodal s úšklebkem. .Nevyznám se ve zdejších poměrech." Pokoušela jsem se ho uklidnit a poradila mu, aby tu Lexu nepropouštěl. .Seberte si své sakypaky a vypadněte odtud. Buďte rádi, že vám to tak prošlo," křikl na kluky milicionář, když nákladní vozy s mnichy odjely.•Sem se už nevracejte, tady všechno skončilo!" Kluci se hrnuli na dvůr. Okna kláštera byla osvětlena. Cizí muži pobíhali po schodech a cosi vyvolávali, odevšad se ozýval dupot a křik. Tomík vyšel před bránu. Odpojil se od ostatních kluků, kteří si vzrušeně povídali. Noc byla temná. Najednou se v ní cítil strašně opuštěný. Brodek pod ním ještě spal. Tomík se pomalu loudal cestou k nádraží. Probudil mě rachot klíče v zámku a zaskřípění dveří. Naslouchala jsem hluku v chodbě. Tomík zřejmě přijel prvním ranním vlakem. Slyšela jsem, jak těžce stoupá po schodech. Ale proč nezůstal v Brodku? Cožpak nespal v klášteře? A jak to, že nešel do práce?! Chtěla jsem rychle vstát, zachytit ho na chodbě, mě zradila. Když jsem se namáhavě zvedala
ale kolena z postele, ozvala se v nich bolest tak prudce, že jsem se svalila zpátky do postele a jen pevně sevřela víčka. Objevil se v kuchyni až před polednem. Nic si nepobrukoval, už to bylo divné. Byl přepadlý, viděla jsem, že se ně-
19
čím trápí. Trvalo chvíli, než mi pověděl, co zažil. Byl z toho tak poničený, že ani nešel do práce. Stále jen opakoval: .Jak se to mohlo stát? Jak se to mohlo stát?" Najednou se ve mně cosi hnulo. Musela jsem to říct : .čemu se pořád divíš? Proč sis nepřečetl v novinách o procesu s Řády? Byl od konce března a už pátého dubna padly rozsudky. Tady to máš černé na bílém," vykřikla jsem, došla k zásuvce kredence a vytáhla z ní vytrženou stránku z novin . •Doživotí, dvacet let, dvacet let... Za rozvracení lidově demokratického zřízení, za spojenectví s nepřítelem, pře chovávání zbraní, za přípravu protistátního spiknutí, za špionáž ve prospěch Vatikánu ... Bylo to ve zprávách, jak to, že o tom nevíš, jak to, že komunisty pořád omlouváš?!" Mlčel. Seděl jako zařezaný a trhal si záděru na palci. Stále mlčel. četla jsem dál :. V poslední době bylo zjištěno, že v klášterech byli ukrýváni nepřátelští agenti, vyzvědači, dokonce vrahové. Byla tam odhalena skladiště zbraní, i tajné vysílací stanice. Mnohé kláštery se staly základnami vyzvědačské činnosti."
Viděla
jsem na něm, že to nechápe, že je mu to k smíchu. •Taková blbost!" řekl nakonec. "Tohle přece nemůže brát nikdo vážně." .Ale pro takové blbosti lidé i umírají," řekla jsem Z_?,dýchaně .• Co se skrývá za zdmi klášterů. To je název brozury, která vyšla! Nemysli si, že ji lidé nečtou. Už dávno nevědí, co je pravda." .Přestaň," řekl, .prosím, přestaň." Náhle mi to došlo. Styděl se! Bylo mu trapně. Cítil se vinen. On, který se vždy komunistů zastával, někdy se vloudil i na jejich schůze, vážil si Laštovici, byl najednou bezbrann1. Když se mu David dříve vysmíval, kam dal rozum, nevadilo mu to. Až teď snad pochopil, co se u nás děje. Proti čemu se musíme bránit. Co nás všechny tak omezuje, ovlivňuje, tak proměňuje. Jací budeme, až si na všechno, co se na nás valí, zvykneme? Až se s tím naučíme žít?
20
2.
.Nemám ráda kudrlinky," řekla, když spolu sedě korunou javoru a měsíc, jako potměšilý vysmíval se Tomíkovi, když probleskoval v teplÉ vém večeru, v Čechách už natrvalo zasvěceném 1 .Jaké kudrlinky?" .Nesnáším ozdůbky, hloupé řečičky, atakdále." .Já to taky nemám rád,"ujistil ji Tomík, ačkoli, takového nikdy nepomyslel a vlastně nevěděl, c maramluví. •Tak proč kolem mě poletuješ jako modrásek, c táš a neřekneš, co chceš?" „Já už jsem takový brebtal," odpověděl Tomík s tým úsměvem, •už se s tím smiř." Doufal, že se moc neshodil a překotně přemýšl to Tamara vlastně mluví, co zase udělal špatně. < se od ní ještě doví, co si o něm myslí. •Tak chceš mi dát pusu, nebo nechceš?" Tou otázkou ho zaskočila úplně. Zřejmě všechnc a jak se dosud choval, považovala za kudrlinky. 1 měl bez váhání a kudrlinkových slov sevřít v nárui To by přece nikdy nedovolila, kudrlinky nekudrlin •Tak, jak to je?" naléhala na něho. .No, no chci, samozřejmě, že chci," zamumlal. Ale vůbec si tím nebyl jist. A divil se. Jak je možné, že na to doposud nepc Tamara nebyla děvče, které chce každý kluk o sotva je spatří. Byla dobře urostlá, to ano, možn při těle, jak by o ní řekla Marie, ale vše na jejím v pořádku. V nepořádku byla jen její tvář. Neustá ná ustaraným výrazem, vypadala, jako by se něČE Její pichlavé oči každého probodávaly zkoumavý dem, jejím rtům se vyhýbal i zatoulaný úsměv, vž dala nejistá, rozpačitá, nedůvěřivá, nikdy vlídná a už vůbec ne veselá. Ve Slaňanech ji dobře znali. Neustále je projí kole a na všechny zvonila, aby jí uhnuli z cesty. I na Tomíka jednou takto zazvonila a vzápětí: z kola, protože Tomík se polekal, uskočil přesně t neměl, takže do něho narazila a upadla. Nastalc stříhanou
21
Obsah Prolog ........................ . .................... 9 Dobré jitro, zdraví vnitro (Padesátá léta) ................................... 11 Jsme s vámi, buďte s námi (Šedesátá léta) .................................. 169 Dočkej času,
jako četka TASSu (Sedmdesátá léta) ............. .. .. ..... ....... .. 263
Epilog ........................ . .................. 308
Roman Ráž LÁZEŇSKÉ OZVĚNY Vydal Jiří Tomáš-nakladatelství AKROPOLIS {Na Bělidle 1, 150 00 Praha 5) www.akropolis.info v roce 2017 jako svou 340. publikaci Redakce : Jiří Tomáš Grafická úprava a obálka s citací detailu z obrazu Mikuláše Medka Hostina (1950): Cyril Hádek Sazba typem písma lmpressum: Petr Teichmann Tisk: Tiskárna Akcent, Vimperk 1. vydání 312 stran Doporučená cena včetně DPH 300 Kč ISBN 978-80-7304-203-5