0275289

JINDRA TICHÁ

UŽ SE NESHLEDÁME V TOMTO ŽIVOTĚ

---RHAOPOUS

PROLOG Sedím zase u svého psacího stolu po neuvěřitelné cestě, která trvala dva a půl měsíce. Za tu dobu jsem se proměnila a moje pracovna už není oním útulným místem, kde jsem se schovávala před světem. Ač její okno dál hledí do půvabné zahrady, kde teď koncem února kvetou růže pozdního léta, už mi neskýtá útočiště. Nový Zéland, kde jsem pomalu a těžce domácněla po dvacet let, se opět stal hrozivou cizinou. Kdysi dávno, když jsem čítávala sci-fi, krásné pohádky o jiných světech,jsem chtěla napsat příběh astronauta, který se jako mladý muž vydal na dalekou cestu, řekněme k onomu skvostnému souhvězdí jižní polokoule, Jižnímu kříži, a vrátil se zpátky v pokroči­ lém věku. Všichni jeho přátele zatím zestárli, místa, která míval rád, se změnila. Když jsem ten příběh vyprávěla svému kamarádovi Lyallovi, který je povoláním vědec, vysmál se mé naivitě. „Když se tvůj astronaut vrátil, jeho přátelé byli mrtvi aspoň dvě stě let, a co se týče míst, ta se nezměnila, ale prostě zmizela. Co bys ty poznala, kdybys odtud odcestovala před dvěma sty lety? Poznala bys místo, kde teď stojí tvůj dům? Nebo záliv, na který shlíží tvá chata u moře?" Před dvěma sty lety se tu vůkol rozkládala buš, obývaná pestrobarevným ptactvem. Jiných zvířat tu nebylo a Maoři se sem zatím nedostěhovali ze Severního ostrova. Proto se tu ještě dařilo předpotopnímu ptactvu zvanému moa, které se proslavilo překrásným hedvábným peřím a neobyčejnou velikostí. Jedno jejich míchané vajíčko by nakrmilo rotu vojáků. Poté, co se přistěhovali na Jižní ostrov Maoři, je systematicky vyhubili, nedbajíce pozdějšího zděšení světových zoologů. Doplňovali si jimi jednotvárnou stravu, která pozůstávala jinak výhradně z jejich nepřátel kmene Moriori, zavilých, a tedy těžko stravitelných. Kapitán Cook objevil teprve před dvaceti lety svou vlastní zátoku, která dělí vejpůl naše roztomilé ostrovy. Kdyby ji neobjevil, tak by tvořily jednolitou masu terry incognity, a místo, kde stojí můj dům, by lidské oko tenkrát neuzřelo. ,;Třeba," povídám Lyallovi s nadějí, ,,by na místě mého domku hnízdili ptáci moa." Lyall

8

to nevyloučil, ale považoval to za nepravděpod1 tedy", povídám zkrušena, ,,se nějaký astronaut rn domů. Proč jim strojí lodě, které je vozí zpátky jen po zbytek života bylo prachmizerně." To nebyla s1 vaná Lyallovi, ale bezohledným pisálkům sci-fi, kt< hrdiny takovému trápení, jen aby vydělali pár do pícky vykořisťovatelsky kapitalistické. Lyall ale hrdinně na svá bedra ve jménu vědecké obce. ,,Kaž tit domů, to už je tak předurčeno v lidské povaze. A i zvířata. Nepřijde tvá kočka Micka každý večer de jsem, že přijde, a dodala urputně, že ne z žádných fyzických, ale jen proto, aby dostala nažrat. ,,I ne, r vídá Lyall, ,,v ní,jako v tobě, pracuje vesmírný řád.

Poslušna toho řádu, řekla jsem tedy ano a zaplatil mi byla Prozřetelností určena. A byla to částka m;: koslovenské vyslanectví ve Wellingtonu dolova z vesmírného řádu pěkné peníze. Předtím, než jse cestu, přišli za mnou mí přátelé mormoni. Dozvi jedu domů, a rádi by mi k té cestě dali požehnání. přesně, co mormonské požehnání obnáší, ale říkal může hodit. Vydávala jsem se totiž na cestu v ten kdy policie zmlátila pražské studenty, a bylo nejist< Ostatně kdysi mi žehnával můj pražský katoli zlého z toho pro mne nepošlo Geho poslali na dvac ných prací). Můj přítel Richmond mi vysvětlil, že ním mormonským a všemi ostatními je propastný r ni zaručují na sto procent, že čím mne požehnají, t Je to církev vyrobená v Americe, a tak poskytuje so Když vložili ruce na mou hlavu, začala se má d ajáji vykázala z místnosti. Považovala jsem to za ŠJ Mormony to nevzrušilo, protože chichotání je to 1 koří, kterými je nevěřící častují. Zavřeli oči Gá tak( promluvil, že žádá nebeského otce, aby se má cest slyšela jsem zašustit andělská křídla proroka Moror ra na chodbě se tentokrát smála nahlas. Přesto se 1 něco věčného. Jejich víra byla dojímavá. Uvěřilajs,

9

PROLOG

svého psacího stolu po neuvěřitelné cestě, která 1 měsíce. Za tu dobu jsem se proměnila a moje pramím útulným místem, kde jsem se schovávala před okno dál hledí do půvabné zahrady, kde teď kon· ~tou růže pozdního léta, už mi neskýtá útočiště. kde jsem pomalu a těžce domácněla po dvacet let, >zivou cizinou. >, když jsem čítávala sci-fi, krásné pohádky o jiných htěla napsat příběh astronauta, který se jako mladý :lalekou cestu, řekněme k onomu skvostnému sou· ,lokoule, Jižnímu kříži, a vrátil se zpátky v pokroči­ :hni jeho přátele zatím zestárli, místa, která míval 1. Když jsem ten příběh vyprávěla svému kamarákterý je povoláním vědec, vysmál se mé naivitě. ·ůj astronaut vrátil, jeho přátelé byli mrtvi aspoň o se týče míst, ta se nezměnila, ale prostě zmizela. :nala, kdybys odtud odcestovala před dvěma sty bys místo, kde teď stojí tvůj dům? Nebo záliv, na á chata u moře?" Před dvěma sty lety se tu vůkol i, obývaná pestrobarevným ptactvem. Jiných zvířat 1oři se sem zatím nedostěhovali ze Severního ostro· ještě dařilo předpotopnímu ptactvu zvanému moa, vilo překrásným hedvábným peřím a neobyčejnou 10 jejich míchané vajíčko by nakrmilo rotu vojáků. istěhovali na Jižní ostrov Maoři, je systematicky >ajíce pozdějšího zděšení světových zoologů. Do1i jednotvárnou stravu, která pozůstávala jinak výh nepřátel kmene Moriori, zavilých, a tedy těžko

,ok objevil teprve před dvaceti lety svou vlastní zálí vejpůl naše roztomilé ostrovy. Kdyby ji neobjevil, jednolitou masu terry incognity, a místo, kde stojí idské oko tenkrát neuzřelo. ,;fřeba," povídám Lyalby na místě mého domku hnízdili ptáci moa." Lyall

8

to nevyloučil, ale považoval to za nepravděpodobné. ,,A proč tedy", povídám zkrušena, ,,se nějaký astronaut namáhá přiletět domů. Proč jim strojí lodě, které je vozí zpátky jen proto, aby jim po zbytek života bylo prachmizerně. " To nebyla stížnost adresovaná Lyallovi, ale bezohledným pisálkům sci-fi, kteří podrobí své hrdiny takovému trápení, jen aby vydělali pár dolarů navíc. Typicky vykořisťovatelsky kapitalistické. Lyall ale vzal stížnost hrdinně na svá bedra ve jménu vědecké obce. ,,Každý se chce vrátit domů, to užje tak předurčeno v lidské povaze. A nejen lidé, ale i zvířata. Nepřijde tvá kočka Micka každý večer domů?" Přiznala jsem, že přijde, a dodala urputně, že ne z žádných důvodů metafyzických, ale jen proto, aby dostala nažrat. ,,I ne, milá zlatá," povídá Lyall, ,,v ní, jako v tobě, pracuje vesmírný řád." Poslušna toho řádu, řekla jsem tedy ano a zaplatila částku, která mi byla Prozřetelností určena. A byla to částka mastná, neb Čes· koslovenské vyslanectví ve Wellingtonu dolovalo tou dobou z vesmírného řádu pěkné peníze. Předtím, než jsem se vydala na cestu, přišli za mnou mí přátelé mormoni. Dozvěděli se prý, že jedu domů, a rádi by mi k té cestě dali požehnání. Nevěděla jsem přesně, co mormonské požehnání obnáší, ale říkala jsem si, že se může hodit. Vydávala jsem se totiž na cestu v ten šťastný pátek, kdy policie zmlátila pražské studenty, a bylo nejisté, co bude dál. Ostatně kdysi mi žehnával můj pražský katolický kněz a nic zlého z toho pro mne nepošlo (jeho poslali na dvacet pět let nucených prací). Můj přítel Richmond mi vysvětlil, že mezi požehnáním mormonským a všemi ostatními je propastný rozdíl. Mormo· ni zaručují na sto procent, že čím mne požehnají, to se mi vyplní. Je to církev vyrobená v Americe, a tak poskytuje solidní záruky. Když vložili ruce na mou hlavu, začala se má dcera chichotat ajáji vykázala z místnosti. Považovala jsem to za špatné znamení. Mormony to nevzrušilo, protože chichotání je to nejmenší z pří­ koří, kterými je nevěřící častují. Zavřeli oči (já také) a jeden z nich promluvil, že žádá nebeského otce, aby se má cesta vydařila. Neslyšela jsem zašustit andělská křídla proroka Moroni, protože dcera na chodbě se tentokrát smála nahlas. Přesto se mne ale dotklo něco věčného. Jejich víra byla dojímavá. Uvěřila jsem, že se mi ve

9

městě, kde jsem se narodila, nestane nic zlého. Otevřela jsem oči a přítel mi vysvětlil smysl mého zjevení. On je prý měl také. Neměla jsem odvahu přiznat, že mně se nezjevilo nic. Viděl prý z letadla město, domy a ulice, velkou katedrálu z písečného kamene barvy plavé, viděl mne a mé dojetí, štěstí, které mne zahalilo jako

zlatý oblak ve chvíli, kdy podvozek dosedl na rodný beton. To všechno až na katedrálu znělo přijatelně. Nechtěla jsem odmítnout první a poslední pohled do budoucnosti, kterého se mi kdy dostalo, kvůli nepodstatnému detailu barvy svatovítské katedrály Ge černá jako saze). ,;rvá cesta bude úspěšná," slíbil Richmond nakonec slavnostním hlasem proroka, se kterým právě Bůh setrval v srdečném pohovoru. Já přemýšlela, co v mém věku úspěch obnáší. Dvacet let, dvacet širokých a hlubokých věder času, mne dělilo od chvíle, kdy jsem Prahu opustila. Nebyla jsem tak naivní, abych se na cestu těšila, věděla jsem, že mne na jejím konci čeká rozčaro­ vání, že nepoznám lidi, které jsem kdysi milovala, že mi budou cizí místa, která jsem mívala ráda. Ale právě tak jistě jsem věděla, že tu cestu musím vykonat. Letadlo se vzneslo tak,jakjsem o tom po dvacet let snila, a dole bil příboj úzkou bílou čarou do hně­ dých rozeklaných skalisek, v jejichž štěrbinách rostly obrovité domorodé stromy. Vídávala jsem je často zblízka a obdivovala jejich divokou krásu, ale přesto jsem je ráda opouštěla. Bylo mi jako Tantalovi, kterého odpoutali z řetězu a který zdědil celý svět. ,,Praha" říkala jsem si a dunělo to příbojem lidských tváří, ,,Praha", říkala jsem si a zdálky se blížilo obrovské a hlučné město jak kosmická loď. Letěla jsem přes tři moře a přes tři světadíly a na každé zastávce se stalo něco, co se už nemohlo odestát. Když pražská policie zbila studenty, každý mne varoval. ,,Nejezdi," říkali, ,,zavedou stanné právo a třeba dojde i k občanské válce." Já v skrytu duše doufala, že se něco z toho vyplní, že v Praze zůstanu viset jako moucha v pavoučí síti a už se nikdy nevrátím zpátky na Nový Zéland. Prosila jsem cestovní kancelář, která mi cestu zařizovala, aby mne do Prahy dostala co nejrychleji, bála jsem se, že buď zmeškám vyhlášení stanného práva a do Prahy mne nepustí, nebo že zmeškám

10

ten vrcholný okamžik, kdy padne vláda komunistů. C celář mi ale vysvětlila, že dřív než v pondělí se do Pra mohu, a já v pátek se žalem i radostí viděla v televizi, nastalo poslední zvonění. Ale ten žal z toho, že tar jsem zmeškala tu chvíli v životě Prahy, na které mi n('. na kterou jsem dvacet let čekala, tlumil jakýsi nezná1 samém dně mé duše bylo tušení, že věci se mohou, než předpokládám. Že mně Praha bude cizinou, pr opustila v její těžké hodince. Mé srdce bylo smutn odjížděla, ale ten smutek mou zradu neodčinil. Nec před dvaceti lety jen vlast, ale také muže, kterého js, A přesto, že mne touha po něm mučila dvacet let, vět ně, že to byla moje vina. Zatímco pode mnou se kolébaly vlny Atlantick snažila jsem se vyřešit dvě otázky. Mám se zúčastnit 1 rou mi osud neuvěřitelně hodil do cesty? (Kdybychj před rokem či před dvěma měsíci, jak jsem původr tak bych ji beznadějně zmeškala.) Mám vyhledat toh kdysi měla ráda? Zodpovědět otázku druhou bylo nější. Každá žilka v mém těle, dokonce srdce samotn zřetelné NE. Ne a tisíckrát ne. On tě nenávidí, protc clila. Nebudete si nic víc než cizinci. Ty nejkrásnější, 1 vzpomínky, které střežíš jako poklad, budou navžd~ a stokrát ne. Neřekl ti sám v dopisech, že tě už nikt dět, že na tebe chce zapomenout? Ne a desetkrát n ses ty sama, že na něj chceš zapomenout? Ne, a znov staří a co může takové setkání přinést než lítost a Vzpomněla jsem si na detaily své zrady a ještě teď p< hanbou hnala krev do tváře. Přistáli jsme v Amsterodamu, kde jsem musela str noc. Spala jsem špatně, ve snu jsem bloudila ulicem jsem nepoznávala. Na snu nebylo nic neobyčejného, sen, jaký se mi zdával po celá léta emigrace. Ale po dvakrát tak silný. Po probuzení jsem poprvé zapod jsem udělala dobře, zda jsem neměla tuhle návštěvu to dělali jiní emigranti, odkládat ji neustále, takže je je, a odkládat ji tak dlouho, až nebude možno ji usk1

11

n se narodila, nestane nic zlého. Otevřela jsem oči větlil smysl mého zjevení. On je prý měl také. Ne1hu přiznat, že mně se nezjevilo nic. Viděl prý z le:>my a ulice, velkou katedrálu z písečného kamene děl mne a mé dojetí, štěstí, které mne zahalilo jako :hvíli, kdy podvozek dosedl na rodný beton. až na katedrálu znělo přijatelně. Nechtěla jsem oda poslední pohled do budoucnosti, kterého se mi vůli nepodstatnému detailu barvy svatovítské katá jako saze). ,;rvá cesta bude úspěšná," slíbil Richslavnostním hlasem proroka, se kterým právě Bůh .ém pohovoru. Já přemýšlela, co v mém věku úspěch

acet širokých a hlubokých věder času, mne dělilo jsem Prahu opustila. Nebyla jsem tak naivní, abych la, věděla jsem, že mne na jejím konci čeká rozčaro­ :nám lidi, které jsem kdysi milovala, že mi budou á jsem mívala ráda. Ale právě tak jistě jsem věděla, sím vykonat. Letadlo se vzneslo tak, jak jsem o tom mila, a dole bil příboj úzkou bílou čarou do hně­ rch skalisek, v jejichž štěrbinách rostly obrovité dor. Vídávala jsem je často zblízka a obdivovala jejich 1, ale přesto jsem je ráda opouštěla. Bylo mi jako rého odpoutali z řetězu a který zdědil celý svět. jsem si a dunělo to příbojem lidských tváří, ,,Pra1 si a zdálky se blížilo obrovské a hlučné město jak přes tři moře

a přes tři světadíly a na každé zastávce o se už nemohlo odestát. Když pražská policie zbildý mne varoval. ,,Nejezdi," říkali, ,,zavedou stanné lojde i k občanské válce." Já v skrytu duše doufala, >ho vyplní, že v Praze zůstanu viset jako moucha 1 už se nikdy nevrátím zpátky na Nový Zéland. Promí kancelář, která mi cestu zařizovala, aby mne do co nejrychleji, bála jsem se, že buď zmeškám vyhlápráva a do Prahy mne nepustí, nebo že zmeškám

10

ten vrcholný okamžik, kdy padne vláda komunistů. Cestovní kanmi ale vysvětlila, že dřív než v pondělí se do Prahy dostat nemohu, a já v pátek se žalem i radostí viděla v televizi, jak Jakešovi nastalo poslední zvonění. Ale ten žal z toho, že tam nejsem, že jsem zmeškala tu chvíli v životě Prahy, na které mi nejvíc záleželo, na kterou jsem dvacet let čekala, tlumil jakýsi neznámý pocit. Na samém dně mé duše bylo tušení, že věci se mohou vyvíjet jinak, než předpokládám. Že mně Praha bude cizinou, protože jsem ji opustila v její těžké hodince. Mé srdce bylo smutné, když jsem odjížděla, ale ten smutek mou zradu neodčinil. Neopustila jsem před dvaceti lety jen vlast, ale také muže, kterého jsem milovala . A přesto, že mne touha po něm mučila dvacet let, věděla jsem jasně, že to byla moje vina. Zatímco pode mnou se kolébaly vlny Atlantického oceánu, snažila jsem se vyřešit dvě otázky. Mám se zúčastnit revoluce, kterou mi osud neuvěřitelně hodil do cesty? (Kdybych jela do Prahy před rokem či před dvěma měsíci, jak jsem původně plánovala, tak bych ji beznadějně zmeškala.) Mám vyhledat toho, koho jsem kdysi měla ráda? Zodpovědět otázku druhou bylo daleko snadnější. Každá žilka v mém těle, dokonce srdce samotné, vyťukávalo zřetelné NE. Ne a tisíckrát ne. On tě nenávidí, protože jsi ho zradila. Nebudete si nic víc než cizinci. Ty nejkrásnější, nejpoetičtější vzpomínky, které střežíš jako poklad, budou navždy zničeny. Ne a stokrát ne. Neřekl ti sám v dopisech, že tě už nikdy nechce vidět, že na tebe chce zapomenout? Ne a desetkrát ne, nezaříkala ses ty sama, že na něj chceš zapomenout? Ne, a znovu ne,jste oba staří a co může takové setkání přinést než lítost a rozčarování. Vzpomněla jsem si na detaily své zrady a ještě teď po letech se mi hanbou hnala krev do tváře. Přistáli jsme v Amsterodamu, kde jsem musela strávit dlouhou noc. Spala jsem špatně, ve snu jsem bloudila ulicemi Prahy, které jsem nepoznávala. Na snu nebylo nic neobyčejného, byl to stejný sen, jaký se mi zdával po celá léta emigrace. Ale pocit cizoty byl dvakrát tak silný. Po probuzení jsem poprvé zapochybovala, zda jsem udělala dobře, zda jsem neměla tuhle návštěvu odložit, jako to dělali jiní emigranti, odkládat ji neustále, takže je pořád nadě­ je, a odkládat ji tak dlouho, až nebude možno ji uskutečnit. celář

11

I Letadlo z Amsterodamu do Prahy letělo v osm ráno a při pohledu na spolucestující mne zamrazilo. Vypadali jako zakuklení policajti a já si náhle uvědomila, že zatím se nestalo nic víc, než že odstoupil Jakeš. Země je ještě stále v rukou komunistů a tajné policie, nemluvě o sovětských vojskách, která ještě dřepí na venkově, může to být i má poslední chvíle na svobodě. Ale pak jsem si řek­ la svým starým a obvyklým způsobem, že co má být, se stane, a pustila jsem starosti z hlavy. Fatalistka nejsem, ale životní zkušenost mne naučila, že je lépe se řídit intuicí a věci se obyčejně samy uspořádají tím nejrozumnějším způsobem. Letadlo bylo plné až na řadu, kde jsem seděla a která patřila jen mně. Zírala jsem na prázdná sedadla vedle sebe a snažila se jim přiřknout nějaký význam. Bylo to znamení špatné či dobré? Poté jsem na ně prostě rozložila svá početná příruční zavazadla. Let trval hodinu a první půlhodinu jsem byla klidná. Pak ve mně začal narůstat neklid, číhala jsem na skulinu v mracích, které se pod námi prostíraly jak pole dozrálé bavlny. Skulina se opravdu objevila a bylo vidět kousek země. Ač jsem věděla, že nebylo možné, aby to byla půda česká, začala mnou cloumat horečka. Když pilot ohlásil, že za minutu přistaneme v Praze, udělala se v mracích poslušně díra. Žádné domy či věže stověžatého města ale vidět nebylo. Jen pole bílá stejně jako oblaka, neboť je pokrýval raný listopadový sníh. A právě v tu chvíli má horečka polevila, dívala jsem se na krajinu pod sebou lhostejně, protože jsem v ní nic nepoznávala. Bylo vidět několik trsů ohavných paneláků uprostřed roviny holé jak poušť. Ten dojem byl předzvěstí věcí příštích, česká krajina ke mně přestala mluvit poetickou řečí, ta krajina kdysi tak krásná a kdysi tak milovaná. Dosedli jsme na ranvej, pokrytou ledem a po letišti stále ani stopa. Naše letadlo se kymácelo plání jako zapomenutý pták, jehož druhové cestou do teplých krajů dávno opustili. Pilot obratně zamanévroval na kluzké půdě, jaksi jsme se stočili a konečně bylo vidět v dálce letištní budovu. Letadlo zastavilo a já s hrůzou pochopila, že nás vyženou do toho marastu venku, na který jsem

12

nebyla vybavena řádnou obuví. A taky že ano, něj vily rozviklané schůdky, jakými by nevzali za vdě a dveře se otevřely. Fanfáry nezněly, salvy neduněl ru. Chvíle, kterou jsem dávno odepsala jako neu přilétla s rychlostí sněhové bouře a já ji vzala na~ mozřejmost. A přece tu byla poprvé v mém živ< hranice z nemožného do skutečného. Jak málo se zrakům, jak málo jsme za ně vděčni. Jako první jsem se vydala váhavě ven. Schůdky unesly, ale opustily uprostřed velké kaluže. Rodn bě špinavé vody se políbit nedala. Mrazivé vods nahrnulo do mé pravé boty, která nebyla vodotě1 jsem se, kterým směrem se mám vydat, ale to neb nout. Letištní budova zase někam zmizela, přede jen letadlo, které teď hlídal voják se samopalem. nepoznala, ale dovtípila se, kterému státu náleží. nepomohl, díval se zarputile stranou. Zatím se shromáždila početná skupinka spolucestovatelů, ~ dia na Čechoameričany, vracející se po letech do v střed stejné louže, byla rozměrná jako rybník Sv rady. Domovina je šokovala stejně jako mne. Podj čí role, kterou mi osud zřejmě přiřkl, a vykročila p A vida, letištní budova náhle vyjela ze země jak čc Prošla jsem po dlouhém a nezameteném schodiš české celnici. Možná, že každá vlast začíná teprve že tu byl ten původní kousek české půdy. Ale ani bat nechtělo. Snad mne i nepolíbená půda vezme Zachrchlal rozhlas, ale nevěnoval našemu příl zornost. ,,Stávkový výbor oznamuje," pravil ajá stávka, kterou hrozily noviny zakoupené v Ams skutečností. Stávka začínala za hodinu a to znami mne neodbaví bleskurychle, mohu uvíznout na I dne. Mé kufry přicestovaly na antikvárním běžíc! nezbývalo než se vydat na milost celníkům. Hin s níci měli jiné starosti než má drahá zavadla. Máv vyšla ven, kde čekal hlučný dav. Poznala jsem hn a jeho ženy. Nevypadali na to, že by je můj příjez

13

l

sterodamu do Prahy letělo v osm ráno a při pohledu jící mne zamrazilo. Vypadali jako zakuklení policaj! uvědomila, že zatím se nestalo nic víc, než že odZemě je ještě stále v rukou komunistů a tajné poli) sovětských vojskách, která ještě dřepí na venkově, má poslední chvíle na svobodě. Ale pak jsem si řek­ m a obvyklým způsobem, že co má být, se stane, starosti z hlavy. Fatalistka nejsem, ale životní zkušečila, že je lépe se řídit intuicí a věci se obyčejně samy

:i nejrozumnějším způsobem.

lo plné až na řadu, kde jsem seděla a která patřila la jsem na prázdná sedadla vedle sebe a snažila se nějaký význam. Bylo to znamení špatné či dobré? ně prostě rozložila svá početná příruční zavazadla. nu a první půlhodinu jsem byla klidná. Pak ve mně t neklid, číhala jsem na skulinu v mracích, které se ,stíraly jak pole dozrálé bavlny. Skulina se opravdu ) vidět kousek země. Ač jsem věděla, že nebylo moža půda česká, začala mnou cloumat horečka. ohlásil, že za minutu přistaneme v Praze, udělala se ;!ušně díra. Žádné domy či věže stověžatého města fo.Jen pole bílá stejně jako oblaka, neboť je pokrý•adový sníh. A právě v tu chvíli má horečka polevila, : na krajinu pod sebou lhostejně, protože jsem v ní rala. Bylo vidět několik trsů ohavných paneláků riny holé jak poušť. Ten dojem byl předzvěstí věcí á krajina ke mně přestala mluvit poetickou řečí, ta :ak krásná a kdysi tak milovaná. ne na ranvej, pokrytou ledem a po letišti stále ani :tadlo se kymácelo plání jako zapomenutý pták, je:estou do teplých krajů dávno opustili. Pilot obrat>val na kluzké půdě, jaksi jsme se stočili a konečně álce letištní budovu. Letadlo zastavilo ajá s hrůzou nás vyženou do toho marastu venku, na který jsem

12

nebyla vybavena řádnou obuví. A taky že ano, nějaké ruce přista­ vily rozviklané schůdky, jakými by nevzali za vděk ani v Káhiře, a dveře se otevřely. Fanfáry nezněly, salvy neduněly ani v mém nitru. Chvíle, kterou jsem dávno odepsala jako neuskutečnitelnou, přilétla s rychlostí sněhové bouře a já ji vzala na vědomí jako samozřejmost. A přece tu byla poprvé v mém životě překročena hranice z nemožného do skutečného. Jak málo se podivujeme zázrakům, jak málo jsme za ně vděčni. Jako první jsem se vydala váhavě ven. Schůdky mne zázrakem unesly, ale opustily uprostřed velké kaluže. Rodná půda v podobě špinavé vody se políbit nedala. Mrazivé vodstvo se ochotně nahrnulo do mé pravé boty, která nebyla vodotěsná. Rozhlížela jsem se, kterým směrem se mám vydat, ale to nebylo lehké uhodnout. Letištní budova zase někam zmizela, přede mnou se tyčilo jen letadlo, které teď hlídal voják se samopalem. Uniformu jsem nepoznala, ale dovtípila se, kterému státu náleží. Český voják mi nepomohl, díval se zarputile stranou. Zatím se za mými zády shromáždila početná skupinka spolucestovatelů, které jsem odhadla na Čechoameričany, vracející se po letech do vlasti. Stáli uprostřed stejné louže, byla rozměrná jako rybník Svět, a nevěděli si rady. Domovina je šokovala stejně jako mne. Podjala jsem se vůd­ čí role, kterou mi osud zřejmě přiřkl, a vykročila přímo před sebe. A vida, letištní budova náhle vyjela ze země jak čertík ze škatulky. Prošla jsem po dlouhém a nezameteném schodišti a ocitla se na české celnici. Možná, že každá vlast začíná teprve celnicí, možná, že tu byl ten původní kousek české půdy. Ale ani celnici se mi líbat nechtělo. Snad mne i nepolíbená půda vezme na milost. Zachrchlal rozhlas, ale nevěnoval našemu příletu žádnou pozornost. ,,Stávkový výbor oznamuje," pravil a já tedy věděla, že stávka, kterou hrozily noviny zakoupené v Amsterodamu, byla skutečností. Stávka začínala za hodinu a to znamenalo, že pokud mne neodbaví bleskurychle, mohu uvíznout na letišti po zbytek dne. Mé kufry přicestovaly na antikvárním běžícím pásu, a tudíž nezbývalo než se vydat na milost celníkům. Hin sa ukáže. Ale celníci měli jiné starosti než má drahá zavadla. Mávli jen rukou a já vyšla ven, kde čekal hlučný dav. Poznala jsem hned tvář synovce a jeho ženy. Nevypadali na to, že by je můj příjezd těšil, a přitom

13

Jindra Tichá UŽ SE NESHLEDÁME VTOMTOŽIVOTĚ Vydal Jiří Tomáš-nakladatelství AKROPOLIS (Na Bělidle r, 150 oo Praha 5) www.akropolis.info v roce 2017 jako svou 339. publikaci Redakce: Antonín Kozel Obálka a ilustrace: ak. mal. Josef Velčovský Grafická úprava: Cyril Hádek Sazba typem písma John Baskerville: Petr Teichmann Tisk: tiskárna Akcent, Vimperk 2., upravené vydání r68 stran Doporučená cena včetně DPH 189 Kč ISBN 978-80-7304-202-8