Issuu

<1l ...... C o ........ I...

Katherine Wilsonovรก

Katherine Wilsonová

JbDIN~ NbAPOL Co mě naučila má italská tchyně o jídle a rodině

Z anglického originálu Only in Nap/es: Lessons in Food and Famigliafi-om my Ita/ian

Mother-in-Law, vydaného nakladatelstvím Fleet, an imprint of Little, Brown Book Group, ve Velké Británii roku 2016, přeložila Jana Montorio Doležalová.

Jazyková redakce Viola Somogyi Korektura Jana Kotrlová Odpovědná

redaktorka Romana Jarolínová

Grafická úprava Magdaléna Lindaurov::í Písmo Neutraface Display a Mercury Text Ilustrace na obálce Jim Tierney Technický redaktor Pavel Kolín Vydala Mladá fronta, a.s., jako svou 8 969. publikaci. Tisk Finidr, s.r.o., Český Těšín 296 stran, první vydání, Praha 2017

JSBX 978-80-204-3882-9 Knihy Mladé fronty si mužece objednat na adrese: Mladá fronta, a.s. - divize Knihy ;\1ezi Vodami 1952/ 9, 143 00 Praha 4 -

;\lodřany

e-mail: prodej@mf.cz. tel. 225 276195 na internetu: www.mf.cz, www.kniha.cz

Na skaliskách poblíž Neapole posedávaly podle řeckých bájí Sirény s nádhernými vlnitými vlasy a písněmi vábily k pobřeží námořníky. Svými hlasy lákaly lodě do nebezpečí - ke ztroskotání a ke smrti. Nikdo, kdo je uslyšel, nevyvázl živý. Odyssea to děsně štvalo. Ten zpěv musel být krásnější než cokoli jiného na světě. Umanul si, že bude jedinou lidskou bytostí, která si ho poslechne a přežije, aby o něm mohla vyprávět. Se směsí pýchy, zvědavosti a lsti sestrojil plán. Své posádce poručil, aby si zacpala uši, a sám se nechal připoutat ke stěžni. Když jeho loď proplouvala kolem Sirén, křičel na své muže, aby ho odvázali, aby změnili kurz a zamířili ke břehu. Neposlechli ho, a tak Odysseus pi'-ežil. Odysseus byl poté určitě rád, že ho posádka se zacpanýma ušima neposlechla a zachránila ho. Vsadila bych se ale, že se tam chtčl vrátit.

Nejen proto, aby znovu viděl a slyšel Sirény, ale aby zase vkročil do té kouzelné země, která se rozkládala pod sopkou a říkalo se jí Neapolis, Nové město. To bylo dávno předtím, než tam vymysleli pizzu. Já jsem do Neapole nedorazila připoutaná ke stěžni. Přiletěl a jsem nacpaným letadlem z Washingtonu D. C. na podzim roku 1996. Žádné Sirény tam sice nebyly, ale i tak mě tohle město uchváti lo a docela proměnilo. Byla jsem zvědavá vysokoškol ačka a měla jsem tolik chutí, že jsem nevěděla , co si s nimi mám počít. Goethe řekl: ,,Vidět Neapol a zemřít." Viděla jsem Neapol a

začala

jsem žít.

Když Salvatore při frčel na naše první rand, měl více než dvacetiminutové zpoždění. J, plechovce a chrčelo jakoby z posledních s fouklo dým, z kterého jsem se rozkašlala.~

ucha k uchu dvakrát krátce zatroubil na pc Tohle je naše první schůzka a on má dvac, Měla jsem zrovna po promoci a do Ne: předtím na tříměsíční pracovní stáž na ar jsem před kolejí, na které jsem si pronajala pasu a v černých kalhotách.

Moje stáž nebyla ani tak kariérním pos1 dospělosti - členové mé rodiny proži li I: „zkušenost v zahraničí". Velká alba s kožť

,iděl

a slyšel Sirény, ale aby zase vkročil do té rozkládala pod sopkou a říkalo se jí Neapolis,

1, než tam vymysleli pizzu. ·dorazila připoutaná ke stěžni. Přiletěla jsem 1shingtonu D. C. na podzim roku 1996. Žádné ale i tak mě tohle město uchvátilo a docela

idavá vysokoškolačka a měla jsem tolik chutí, nimi mám počít.

!apol a zemřít." Viděla jsem Neapol a začala

Když Salvatore při frčel na naše první rande ve svém červeném fiátku, měl více než dvacetiminutové zpoždění. Jeho auto se podobalo malé plechovce a chrčelo jakoby z posledních sil. Samým vyčerpáním vyfouklo dým, z kterého jsem se rozkašlala. Salvatore mi s úsměvem od ucha k uchu dvakrát krátce zatroubil na pozdrav. Tohle je naše první schuzka a on má dvacet minut zpoždění. Co to je? Měla jsem zrovna po promoci a do Neapole jsem přijela pár dní předtím na tříměsíční pracovní stáž na americkém konzulátu. Stála jsem před kolejí, na které jsem si pronajala pokoj, v modrém sáčku do pasu a v černých kalhotách. Moje stáž nebyla ani tak kariérním postupem, jako spíš zkouškou dospělosti - členové mé rodiny prožili během univerzity či po ní „zkušenost v zahraničí". Velká alba s koženými deskami v podkroví

u rodičů ve Washingtonu ukazují mého nóbl a usměvavého otce v Bordeaux v roce 1961 a mou matku celou v semiši v Boloni v roce 1966. Oba se naučili cizí řeči a mládí si užili naplno. Když přišla řada na mě, přemýšlela jsem, kam bych mohla jet. Neapol nebyla zrovna logickou destinací. Itálii jsem navštívila o prázdninách jako dítě a tomuhle městu jsme se záměrně vyhnuli. Co nejrychleji jsme ho projeli na cestě k Pompejím a k Vesuvu. Slyšeli jsme, že je špinavé a nebezpečné. Můj dědeček, jehož rodiče pocházeli z Kalábrie, říkával, že Neapoli táni jsou schopní obrat vás o ponožky, aniž by vám zuli boty. „Měla bys jet do Toskánska," radili mi rodinní přátelé. ,,Viděla jsi už Sienu? A Florencii?" Poklidná nádhera Toskánska by byla pro dívku z vyšší vrstvy, jako jsem byla já, přímo dokonalá. Bylo to pro mě očividně vhodné a já jsem byla v dělání vhodného vždycky velmi dobrá. Dětství jsem strávila tím, že jsem excelovala na soukromých školách, a na vysoké jsem měla nárok na titul v Překračování očekávání či v oboru Jak udělat maminku a tatínka pyšnými. Nastal čas na změnu.

Americký konzul v Neapoli byl kamarád mých rodičů už od vysoké, kde spolu studovali mezinárodní vztahy. Na jaře předchozího roku jsem vedle něj seděla na charitativní večeři ve Washingtonu a tehdy se mě zeptal, jestli bych na svou zahraniční zkušenou nechtěla jet do Neapole. Mohl by mi prý zařídit neplacenou stáž na konzulátu, kdybych měla zájem. Neapol? Hned se mi vybavily ukradené ponožky a rupce. Pak taky pizza. Celkem mě to lákalo.

peněženky,

mafie a ko-

Tenhle nápad jsem přednesla všem, kteří se mě ptali, co budu dě lat po promoci. ,,Přemýšlím, že pojedu do Neapole," odpovídala jsem jim. Vzápětí na mě všichni vrhli takový ten pohled. Ten varovný, při

kterém vytřeštili oči a vyhrkli: ,,Tam je špína!'' nebo dokonce: ,,Tam nepoznáš, kdo je hodný dají stejně!" Aha, pomyslela jsem si. To zní fantasticky. Dneska vím, že Neapol je jako New York

nenávidíte. A nemá smysl se o tom dohadova nezmění. Neapol je opředená chaotickou, vil

donutí hodit všechno za hlavu a poddat se jí nit, budete ji odsuzovat, nebo se před ní bu, tak to můžete rovnou odjet ještě dřív, než v vubec šlohne. Mně naštěstí peněženku nikdo nešlohl, ke

hle Salvatora, který otevřel skřípající dveře o mi představil. Dvacet minut, to jako vážně? Právě jeho matka, Raffaella Avalloneová, rr Poté co jsem s konzulem probrala podrobnm se ho, jestli by mi pomohl s ubytováním. 01 manželku, italskou signoru, která se pohybe kých kruzích, ale i v neapolské společnosti znala jako organizátorku benefičních obě a turnaji".1 v bridži. A navíc má Raffaella dvě Američanky!

Tak se tedy Raffaella dozvěděla o tom, že j mazione, bydlení. A kdyby to vyprávěla ona mi sono mossa subito. Hned jsem se do tohc a svému synovi Salvatorovi nařídila, aby té a setkal se s ní. ,,Salvo?" řekla mu. ,,Vezmi j nikoho nezná. A ne abys měl zpoždění, proi Den nato mi Salvatore skutečně zavol mě bvla velká výzva, jelikož italsky jse1

mu ukazují mého nóbl a usměvavého otce

a mou matku celou v semiši v Boloni v roce

í řeči a mládí si užili naplno. Když přišla řada , kam bych mohla jet.

1a logickou destinací. Itálii jsem navštívila ! a tomuhle městu jsme se záměrně vyhnuli. ,rojeli na cestě k Pompejím a k Vesuvu. Slyšeli ezpečné. Můj dědeček,jehož rodiče pocházeNeapolitáni jsou schopní obrat vás o ponožky,

ínska," radili mi rodinní přátelé. ,,Viděla jsi už

kánska by byla pro dívku z vyšší vrstvy, jako :onalá. Bylo to pro mě očividně vhodné a já

ného vždycky velmi dobrá. Dětství jsem strá·ala na soukromých školách, a na vysoké jsem řekračování očekávání či v oboru Jak udělat

ými. Nastal čas na změnu.

apoli byl kamarád mých rodičů už od vysoké, zinárodní vztahy. Na jaře předchozího roku

charitativní večeři ve Washingtonu a tehdy

na svou zahraniční zkušenou nechtěla jet do ý zařídit neplacenou stáž na konzulátu, kdy-

1kradené ponožky a peněženky, mafie a ko!lkem mě to lákalo.

ednesla všem, kteří se mě ptali, co budu dě lím, že pojedu do Neapole," odpovídala jsem ini vrhli takový ten pohled. Ten varovný, při

kterém vytřeštili oči a vyhrkli: ,,Tam je špína!", ,,Tam je nebezpečno!", nebo dokonce: ,,Tam nepoznáš, kdo je hodný a kdo zlý! Všichni vypadají stejně!" Aha, pomyslela jsem si. To zní fantasticky. Dneska vím, že Neapol je jako New York - buď ji milujete, nebo nenávidíte. A nemá smysl se o tom dohadovat. Kdo ji nenávidí, názor nezmění. Neapol je opředená chaotickou, vibrující energií, která vás donutí hodit všechno za hlavu a poddat se jí. Pokud se jí budete bránit, budete ji odsuzovat, nebo se před ní budete dokonce schovávat, tak to můžete rovnou odjet ještě dřív, než vám tu peněženku někdo vůbec šlohne. Mně naštěstí peněženku nikdo nešlohl, když jsem čekala na tohohle Salvatora, který otevřel skřípající dveře od auta a vystoupil, aby se mi představil. Dvacet minut, to jako vážně? Právě jeho matka, Raffaella Avalloneová, mi sehnala pokoj na koleji. Poté co jsem s konzulem probrala podrobnosti své stáže, zeptala jsem se ho, jestli by mi pomohl s ubytováním. Okamžitě tím pověřil svou manželku, italskou signoru, která se pohybovala nejen v diplomatických kruzích, ale i v neapolské společnosti. Raffaellu Avalloneovou znala jako organizátorku benefičních obědů, charitativních plesů a turnajů v bridži. A navíc má Raffaella dvě děti ve věku téhle mladé Američanky!

Tak se tedy Raffaella dozvěděla o tom, že jistá dívka potřebuje sistemazione, bydlení. A kdyby to vyprávěla ona, nejspíš by použila výraz mi sono mossa subito. Hned jsem se do toho dala. Našla mi ubytování a svému synovi Salvatorovi nařídila, aby té jisté Američance zavolal a setkal se s ní. ,,Salvo?" řekla mu. ,,Vezmi ji ven. Chudák holka tady nikoho nezná. A ne abys měl zpoždění, prosím tě." Den nato mi Salvatore skutečně zavolal. Telefonní hovor pro mě byla velká výzva, jelikož italsky jsem uměla pouhé základy

a dokázala jsem říct jen fráze jako „Mám hlad" a „Jsem Američan ka". Přestože jsem většině z toho, co na mě chrlil, nerozuměla, jeho smích mi připadal naprosto rozkošný. Navíc jsem v Neapoli neznala živou duši. Večer předtím jsem šla na večeři s dvěma sedmnáctiletými kluky, které jsem potkala v autobuse. Chtěla jsem být totiž in compagnia. Proto mě potěšilo, že tenhle Salvatore, pokud jsem to dobře pochopila, mě příští večer vyzvedne. Řekla jsem si, že přinej horším si procvičím italštinu. „Nevypadáš jako Američanka!" spustil, tedy alespoň jsem měla ten dojem,jakmile se představil. No, on taky nevypadal zrovna jako typický Neapolitán. Byl vysoký, žádný svalovec, spíš vytáhlý a vzpřímený, s drobným hrudníkem, který přecházel do mírného bříška, které mu přepadalo přes knoflík u džínsu. Byl opálený, měl plné rty a velký řím ský nos. Na sobě měl tričko s nápisem MIAMI! v bublinkovém písmu. Čekala jsem nějaké to „Moc mě těší, promiň, že mám zpoždění", ale žádná omluva nebo zdvořilosti nepřišly, žádné „Co bys chtěla podniknout?" Nicméně se znovu ozval ten jeho příjemný smích. Začínal s nádechem na poměrně vysokém tónu a pak klesal po stupnici zpátky k tónu jeho normálního hlasu. Doprovázel ho úsměv odhalující dvě řady perfektních bílých zubů. Otevřel mi dveře pro spolujezdce, a jak jsem si sedala, sedadlo pode mnou hlasitě zavrzalo. Na své auto vypadal Salvatore příliš velký černé vlasy se mu statickou elektřinou lepily ke stropu. Všimla jsem si, že nehty jeho prstu na volantu připomínají dokonalé oválky, které nemohl upravit nikdo jiný než manikérka. Byl to kluk, ještě ne docela muž, který očividně dobře jedl a dobře si žil. Jeho styl řízení nevyžadoval nutně pohled upřený na silnici. Díval se mi do očí a svou příšernou angličtinou bez omluvy prznil slovesné tvary. Kde bere třiadvacetiletý kluk takové sebevědomí? Vedle něj jsem si připadala infantilní, pasivní a tichá. Zkus říct něco italsky!

nutila jsem se v duchu. Třeba: Kam to jedE nad touhle situací nulovou kontrolu!

,,Dove andiamo?" ,,Ke mně domů. Amerika! Amerika! Petrol-

dolary? Snad si nemyslí, že jsem zbohatla díky seriálu Dallas si spousta Italu myslí, že níze, jsou bohatí díky texaské ropě. Tehdy tc jsem ale netušila, proč to neustále opakuje. opakuje často a rád. Pořád dokola. A pak zase ten jeho smích. „U mě doma" neznamenalo pro třiadvact koj na koleji ani garsonku pronajatou napu byt jeho rodičů. Předpokládala jsem, že si z; že mě Salvatore provede po městě,jenže mí: míně

a papínovi. Avalloneovi bydleli v Posillipu, nejhezčí 1 nedaleko od mé koleje. Staří Řekové ji poj znamená něco jako „oddech od námahy". R se jako ostroh vypíná nad Neapolským zá)i, než se tahle oblast stala součástí města, sen táni do letních sídel, kterými je poseté celé J klikaté Via Posillipo je možné vidět kamenn Emma a Margherita. Z nich vedou schudk~ Marechiaro - ,,jasné moře". Přestože Neapol je jedním z nejhustěji o Posillipo je vzdušná a poklidná čtvrť. Dum 1 ti vstupu do terasovitého parku Virgiliano, modré moře, na ostrovy Capri, Ischia a Pro břeží. Ve dne je slyšet křik racku, večer o v dálce na pláži zapraská ohňostroj.

n fráze jako „Mám hlad" a „Jsem Američan inč z toho, co na mě chrlil, nerozuměla, jeho ·osto rozkošný. Navíc jsem v Neapoli neznala tím jsem šla na večeři s dvěma sedmnáctilepotkala v autobuse. Chtěla jsem být totiž in >otěšilo, že tenhle Salvatore, pokud jsem to ·íští večer vyzvedne. Řekla jsem si, že přinej lštinu.

•ričanka!" spustil, tedy alespoň jsem měla ten tavil. No, on taky nevypadal zrovna jako typický, žádný svalovec, spíš vytáhlý a vzpřímený, který přecházel do mírného bříška, které mu 1 džínsů. Byl opálený, měl plné rty a velký řím :ko s nápisem MIAMI! v bublinkovém písmu. ,,:\1oc mě těší, promiň, že mám zpoždění", ale rořilosti nepřišly, žádné „Co bys chtěla podnovu ozval ten jeho příjemný smích. Začínal f vysokém tónu a pak klesal po stupnici zpát1ího hlasu. Doprovázel ho úsměv odhalující ých zubu.

polujezdce, a jak jsem si sedala, sedadlo pode Na své auto vypadal Salvatore příliš velký kou elektřinou lepily ke stropu. Všimla jsem a volantu připomínají dokonalé oválky, které 1ý než manikérka. Byl to kluk, ještě ne docela ře jedl a dobře si žil.

adoval nutně pohled upřený na silnici. Díval ernou angličtinou bez omluvy prznil sloves'acetiletý kluk takové sebevědomí? Vedle něj ilní, pasivní a tichá. Zkus říct něco italsky!

nutila jsem se v duchu. Třeba: Kam to jedeme? Přece nemůžeš mít nad touhle situací nulovou kontrolu! ,,Dave andiamo?" „Ke mně domů. Amerika! Amerika! Petro/-dollari!" Americké ropné dolary? Snad si nemyslí, že jsem zbohatla na ropě? Dneska vím, že díky seriálu Dallas si spousta Italů myslí, že Američané, kteří mají peníze, jsou bohatí díky texaské ropě. Tehdy toho prvního večera v autě jsem ale netušila, proč to neustále opakuje. Jen jsem si všimla, že to opakuje často a rád. Pořád dokola. A pak zase ten jeho smích. ,,U mě doma" neznamenalo pro třiadvacetiletého Neapolitána pokoj na koleji ani garsonku pronajatou napůl se spolubydlícím, nýbrž byt jeho rodičů. Předpokládala jsem, že si zajedeme do pizzerie nebo že mě Salvatore provede po městě, jenže místo toho mč vzal k své mamině a papínovi. Avalloneovi bydleli v Posillipu, nejhezčí rezidenční čtvrti Neapole, nedaleko od mé koleje. Staří Řekové ji pojmenovali Pausilypon, což znamená něco jako „oddech od námahy". Rozkládá se na kopci, který se jako ostroh vypíná nad Neapolským zálivem. Po tisíce let, předtím než se tahle oblast stala součástí města, sem jezdili zámožní Neapolitáni do letních sídel, kterými je poseté celé pobřeží. Cestou nahoru po klikaté Via Posillipo je možné vidět kamenné ukazatele k vilám Elena, Emma a Margherita. Z nich vedou schůdky do pobřežního městečka Marechiaro - ,,jasné moře". Přestože Neapol je jedním z nejhustěji obydlených měst v Evropě, Posillipo je vzdušná a poklidná čtvrť. Dum Avalloneových stojí naproti vstupu do terasovitého parku Virgiliano, odkud je výhled na zářivě modré moře, na ostrovy Capri, Ischia a Procida i na Amalfitánské pobřeží. Ve dne je slyšet křik racku, večer občas zavrčí motorka nebo v dálce na pláži zapraská ohňostroj.

Katherine přijede do Neapole na stáž na americkém konzulátu. Začátky v cizí zemi nejsou vůbec jednoduché, naštěstí se brzy seznámí s pohledným Salvatorem, jehož elegantní matka Raffaella, zděšená Katherininým životním stylem i kulinářskými schopnostmi, ji zasvětí do tajů italských tradic, kultury i kuchyně. Zatímco se Katherine pomalu a nečekaně zamilovává do Salvatora, se připravovat vynikající pokrmy od hustého ragú po pasta alforno se slaninou, bešamelem a čtyřmi druhy sýra a zažívá spoustu humorných příhod - omylem se nachomýtá u dabování lechtivých filmů, vaří chobotnici a bojuje s tchyní za výchovu svých dětí i svobodu při zařizování domácnosti. učí

V Itálii je jídlo vedle rodiny tím vyprávění

nejduležitějším,

proto je Kathcrinino doplněno lákavými recepty.

„Katherine Wilsonová nám z Neapole přináší mnohem víc než jen výtečné pokrmy. Nabízí nám jízdenku do exotiky, do které bychom se jinak nedostali." Ruth Reichlová ,,Milujete-li Itálii, zamilujete si i tuto knihu." Adriana Trigiani