1/ Listí osik se chvěje. Slyší ho,
přestože běží, přestože
utíká luční trávou, která mu sahá až po prsa. Přestože utíká, jako ještě nikdy v životě neutíkal. Těsně předtím, než se louka rozšíří, šum obzvlášť zesílí. Zvolní. Stromy na něj náhle dotírají, až mu začne připadat, jako by sem chtěl proniknout kdosi z jiného času. Ale vtom zakopne a šum se opět ztiší. Když se mu podaří vyrovnat pád, stihla vlající zlatavá hříva už skoro zmizet mezi vysokými stébly, a tak musí přidat ještě víc, aby nezůstal pozadu. Je letní den, takový, jaký nastává až příliš vzácně. Oblaka lehká jako pírko odkrajují tenké plátky průzračně modrého nebe, každičké stéblo září vlastním zeleným tónem. Utíkali daleko, n~jdřív po čím dál opuštěnější cestě od autobusové zastávky, pak loukou a ted: v dálce, sotva rozeznatelný třpyt vody. Aby uviděl loděnici, nemůže běžet takhle rychle, to je mu jasné, ale ví, že tam je, ukrývá se mezi stromy na břehu, zelenohnědá, nevzhledná a naprosto úžasná. Vlající zlatavá hříva před ním zpomalí. Otáčí se a on už ví, že užasne. Nikdy nepřestal žasnout. Nikdy se mu nepodaří přestat žasnout. A právě ve chvíli, kdy se objevují první obrysy toho hranatého profilu, to uslyší znovu. Kolem žádné osiky nerostou, a přesto ho náhle neobklopuje nicjiného než šumění osikového listí, které se změní v šepot, jenž se změní v píseň. Kdosi mu něco chce. Stojí tváří v tvář. Pořád ještě nemůže popadnout dech.
2/ Neděle 25. října, 10:14
Osikové listí se chvělo, a přestože se obloha temněla deštěm, oním způsobem jako z hloubi středověku, připadalo mu, že šum 9 I