0274777

Přeložila:

KRISTINA VOLNÁ

Barbara Cartland

LÁSKA Barbara Cartland: Láska v ohrožení Vydání první Copyright © 1988 by Cartland Promotions Ail rights reserved

V OHROŽENÍ

Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronei.cz v roce 2017 jako svou 2092. publikaci Přeloženo z anglického originálu A Revolution of Love vydaného nakladatelstvím Barbara Cartland Ebooks Ltd. v roce 2015 Český překlad © 20 I 7 Kristina Volná Odpovědná redaktorka Jana Markusová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2017 Martina Černá Přebal a vazba © 2017 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: ""llii"'FINIDR , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONE~ jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0600-1 BARONET Praha 2017

BARONET

POZNÁMKA AUTORKY Portrét kapitána obchodní lodi The Thistle McKaye, který jsem v této knize vykreslila, je založen na pravdě.

Procestovala jsem celý svět a zjistila, že Skotové si s sebou brávají kousek své domoviny. Kapitáni lodí, jako ten, jehož jsem popsala, zdobí své kajuty tak, aby připomínaly zemi, jež se vepsala do jejich srdcí a na kterou nikdy nezapomenou. V Kanadě jsem si všimla, že téměř každý most na sobě nese tabulku s informací, že byl navržen a postaven Skotem. V Indii byl každý britský hřbitov plný jmen skotských mužů, kteří zemřeli ve službě impériu, a totéž by se dalo říci o jakémkoli koutu světa, kde působili Britové. Skotské pluky byly plné vynikajících bojovníků a skotští stavitelé, architekti a inženýři měli v 19. století skvělou pověst. Hluboce mě zasáhlo, když jsem zahlédla mezi listy knih nebo záznamů malé kousky vřesu. Jejich ubikace zdobívaly jelení parohy a tartanové vlajky. Ať už je vítr zavál kamkoli, ať už uběhlo nespočetně let, jejich srdce zůstala na Vysočině.

KAPITOLA 1. 1887

rogo Forde si s ulehčením uvědomil, že do Am puly, hlavního města Kazanu, už je to jen mal: kousek. Byl vyčerpaný a jeho kůň poslední tři míl kulhal. Na tom nebylo nic překvapivého, vždyť spolu ujel dlouhou cestu, kde se na každém kroku mohlo skrý vat smrtelné nebezpečí. V jeho životě plném pozoruhodných dobrodružst\ nebyla ještě nikdy žádná mise tak nebezpečná jako t poslední. Nejenže netušil, jestli se druhého dne prc budí živý, ale nebyl si svým životem jist ani z hodin na hodinu, ba z minuty na minutu. Přesto se mu podařilo uspět a bylo mu jasné, že ir formace, které získal, budou lordu Roseberymu, ir dickému místokráli, připadat nadmíru užitečné. Drogo měl v plánu zamířit co nejrychleji k britskt: mu konzulátu nebo ambasádě, kde alespoň ty nejm léhavější zprávy odešlou telegraficky. Nebyl si jist, jestli může ambasádě v Kozanu dův€ řovat. Uvažoval, že by bylo moudré napřed se opat ně informovat o poměrech, které tam panují, než jit odhalí tajné informace, které mohou ovlivnit bezpei nost Indie a životy tisíců britských vojáků.

D

KAPITOLA 1. 1887 rogo Forde si s ulehčením uvědomil , že do Ampuly, hlavního města Kozanu, už je to jen malý kousek. Byl vyčerpaný a jeho kůň poslední tři míle kulhal. Na tom nebylo nic překvapivého, vždyť spolu ujeli dlouhou cestu, kde se na každém kroku mohlo skrývat smrtelné nebezpečí. V jeho životě plném pozoruhodných dobrodružství nebyla ještě nikdy žádná mise tak nebezpečná jako ta poslední. Nejenže netušil, jestli se druhého dne probudí živý, ale nebyl si svým životem jist ani z hodiny na hodinu, ba z minuty na minutu. Přesto se mu podařilo uspět a bylo mu jasné, že informace, které získal, budou lordu Roseberymu, indickému místokráli, připadat nadmíru užitečné. Drogo měl v plánu zamířit co nejrychleji k britskému konzulátu nebo ambasádě, kde alespoň ty nejnaléhavější zprávy odešlou telegraficky. Nebyl si jist, jestli může ambasádě v Kozanu důvě­ řovat. Uvažoval, že by bylo moudré napřed se opatrně informovat o poměrech, které tam panují, než jim odhalí tajné informace, které mohou ovlivnit bezpeč­ nost Indie a životy tisíců britských vojáků .

D

9

V Kozanu vládl král, a tak Drogo věděl, že tam bude i britský velvyslanec. Na druhou stranu země hraničila s Ruskem, které mělo všude své špehy. Když přemýš lel o svém cíli, který se matně rýsoval v dáli , s radostí si vzpomněl na svého bratrance, taktéž Forda, který pracoval na britské ambasádě v Ampule. Neviděli se dva roky, ale naposledy mu Gerald Forde řekl : ,,Pokud tě tvé cesty někdy zavedou do Kozanu, přijď mne navštívit. Budu rád, pokud se u mě ubytuješ, pokud tedy nedáš přednost velvyslanci." „To by mě ani nenapadlo," zasmál se Drogo. ,,Ale ať tě nepřekvapí, pokud se objevím nečekaně." ,,Budu připravený," slíbil mu Gerald. ,,Dej na sebe pozor." Mluvil s vážným výrazem, neboť coby diplomat tušil, na jaké mise je jeho bratranec vysílán a jaké nebezpečí podstupuje. Kromě nejvyšších špiček britské diplomacie ovšem nikdo nevěděl zcela přesně, co vlastně Drogo Forde dělá. Jako mistr převleků a - na Angličana překvapivě - znalec mnoha orientálních jazyků se po příjezdu do Indie rychle zapojil do Velké hry. Byl tak inteligentní, že nebylo překvapivé , když ho život běžného vojáka brzy znudil. Poté co se osvěd­ čil na dvou nebo třech nezvyklých misích, jeho nadřízení ho s nadšením nechali dělat to, co si přál. Přijali je ho návrh , že nebude součástí žádného stabilního reg imentu, ale bude cestovat po lndii tak, j ak mu to bude vyhovovat. Nikdy však nebyl tak blízko smrti, jako když cestoval přes Afghánistán oblečen za Rusa a přes Rusko za Afghánce. Protože mluvil plynně oběma jazyky, IO

podařilo se mu přežít a získat kýžené informace, ktf ré nyní chtěl předat dál. Jeho mise byla tak tajná, že musel pracovat sán Doufal však, že v domě jeho bratrance v Ampule b1 de sloužící nebo podkoní, který se postará o jeho k( ně.

On sám nutně potřeboval jídlo a spánek, kterého ~ mu za poslední měsíc opravdu nedostávalo. Co se t) kalo spánku, považoval se za šťastného, když ulel na hodinu někam pod strom nebo do příkopu. Vědě že občas upadl do spánku i v sedle. Poslední hodina, řekl si pro sebe, když jeho ků kulhal k cíli. Měl také žízeň, přistihl se, jak přemýšlí o potučk1 který protékal zahradou jeho domu v Anglii. Kd~ byl ještě chlapec školou povinný, chodil se do n v létě koupat a někdy lovil pstruhy, které pak trimr fálně nosil domů své matce. Stále ho trápilo, když vzpomněl, kolik bolesti zakusila před smrtí. Suše si uvědomil , že po návratu do Anglie b1 de muset splatit dluhy, které nadělal před odjezden Půjčil si, kde mohl, v bankách i od přátel, aby s matce co nejvíce ulehčil poslední měsíce života. N1 konec už však pro ni doktoři nemohli nic udělat. Když přemýšlel o své matce, jeho myšlenky se ne vyhnutelně stočily k nenávisti , již choval ke svém strýci. Drogův otec, mladší syn markýze z Baronfi de, získal od své rodiny, jak bývalo ostatně v An! lii zvykem, pouhý nevelký příjem. Všechny pení~ a rodový titul získal coby dědic jeho starší bratr Li nel. Drogo si velice dobře uvědomoval, že se jeho rod če vzdali veškerého přepychu, aby mu mohli posk nout nejlepší možné vzdělání. Když byl dost sta

V Kozanu vládl král, a tak Drogo věděl, že tam bude i britský velvyslanec. Na druhou stranu země hraničila s Ruskem, které mělo všude své špehy. Když přemýšlel o svém cíli, který se matně rýsoval v dáli, s radostí si vzpomněl na svého bratrance, taktéž Forda, který pracoval na britské ambasádě v Ampule. Neviděli se dva roky, ale naposledy mu Gerald Forde řekl: ,,Pokud tě tvé cesty někdy zavedou do Kozanu, přijď mne navštívit. Budu rád, pokud se u mě ubytuješ, pokud tedy nedáš přednost velvyslanci." „To by mě ani nenapadlo," zasmál se Drogo. ,,Ale ať tě nepřekvapí, pokud se objevím nečekaně." ,,Budu připravený," slíbil mu Gerald. ,,Dej na sebe pozor." Mluvil s vážným výrazem, neboť coby diplomat tušil, na jaké mise je jeho bratranec vysílán a jaké nebezpečí podstupuje. Kromě nejvyšších špiček britské diplomacie ovšem nikdo nevěděl zcela přesně, co vlastně Drogo Forde dělá. Jako mistr převleků a na Angličana překvapivě - znalec mnoha orientálních jazyků se po příjezdu do Indie rychle zapojil do Velké ht)'. Byl tak inteligentní, že nebylo překvapivé, když ho život běžného vojáka brzy znudil. Poté co se osvěd­ čil na dvou nebo třech nezvyklých misích, jeho nadřízení ho s nadšením nechali dělat to, co si přál. Přijali jeho návrh, že nebude součástí žádného stabilního regimentu, ale bude cestovat po Indii tak, jak mu to bude vyhovovat. Nikdy však nebyl tak blízko smrti, jako když cestoval přes Afghánistán oblečen za Rusa a přes Rusko za Afghánce. Protože mluvil plynně oběma jazyky, IO

podařilo

se mu přežít a získat kýžené informace, které nyní chtěl předat dál. Jeho mise byla tak tajná, že musel pracovat sám. Doufal však, že v domě jeho bratrance v Ampule bude sloužící nebo podkoní, který se postará o jeho koně.

On sám nutně potřeboval jídlo a spánek, kterého se mu za poslední měsíc opravdu nedostávalo. Co se týkalo spánku, považoval se za šťastného, když ulehl na hodinu někam pod strom nebo do příkopu. Věděl, že občas upadl do spánku i v sedle. Poslední hodina, řekl si pro sebe, když jeho kůň kulhal k cíli. Měl také žízeň, přistihl se, jak přemýšlí o potůčku, který protékal zahradou jeho domu v Anglii. Když byl ještě chlapec školou povinný, chodil se do něj v létě koupat a někdy lovil pstruhy, které pak triumfálně nosil domů své matce. Stále ho trápilo, když si vzpomněl , kolik bolesti zakusila před smrtí. Suše si uvědomil, že po návratu do Anglie bude muset splatit dluhy, které nadělal před odjezdem. Půjčil si, kde mohl, v bankách i od přátel , aby své matce co nejvíce ulehčil poslední měsíce života. Nakonec už však pro ni doktoři nemohli nic udělat. Když přemýšlel o své matce, jeho myšlenky se nevyhnutelně stočily k nenávisti, již choval ke svému strýci. Drogův otec, mladší syn markýze z Baronforde, získal od své rodiny, jak bývalo ostatně v Anglii zvykem, pouhý nevelký příjem. Všechny peníze a rodový titul získal coby dědic jeho starší bratr Lionel. Drogo si velice dobře uvědomoval, že se jeho rodiče vzdali veškerého přepychu, aby mu mohli poskytnout nejlepší možné vzdělání. Když byl dost starý, 11

odešel do armády, do téhož pluku, kde úspěšně sloužil i jeho otec. ,,Obávám se, že apanáž, kterou ti mohu poskytnout, se nedá srovnávat s tím, co dostávají ostatní mladší důstojníci," omlouval se jeho otec, ,,ale jsi dost chytrý na to, aby sis dokázal peníze obstarat jinde." „ V každém případě se o to pokusím," řekl Drogo a usmál se. Peníze ho nijak zvláště nezajímaly. Když však jeho regiment odcestoval do Indie, mrzelo ho, že si nemů­ že opatřit koně na pólo jako ostatní důstojníci. Neměl peníze ani na drobná vylepšení, jimiž si ostatní zpříjemňovali život v nadmíru horké zemi. Netrvalo však dlouho, než zjistil, že ho mnohem více než peníze zajímá a láká služba jeho zemi. . Rus~vé proudili do Indie a rozdmýchávali nepokoJe mezi kmeny na severní a severovýchodní hranici. Jejich cílem bylo, jak se domníval místokrál a ostatní vysocí důstojníci, vyhnat Brity z Indie a zabrat si ji pro sebe. Drogo byl pouze jedním z mnoha mužů, kt~ří měli co do činění s nejlepší a zároveň s nejtajněJší ze všech tajných služeb na světě. Protože se tolik soustředil na svou práci, neměl ani nejmenší tušení, s jakým obdivem se jeho jméno vyslovuje na těch nejvyšších místech. Nikdy ale nedokážu zapomenout na to, uvědomil si při vzpomínce na domov, jak se strýc choval v posledních měsících matčina života. Drogo tehdy jel do Baron Parku, obrovského sídla, kde jeho strýc coby dědic titulu markýz žil. Když mířil po příjezdové cestě, uvědomil si, že je to poprvé, co svého strýce žádá o laskavost, a byl si jist, že ho neodmítne. 12

Markýz ho přijal v nádherné knihovně obsahující rukopisy a první vydání mnoha knih, které mu záviděla všechna muzea v zemi. Ocenil také úžasné malby na zdech a nábytek, který rodina Fordů vlastnila od chvíle, kdy v dobách Tudorovců získala moc. Celý majetek ovšem získal nejstarší syn a všichni mladší museli vyžít z mála a šetřit. Očekávalo se to od jeho otce a stejně tak tomu musel čelit i Drogo. V tuto chvíli ho však nic nezajímalo tolik jako skutečnost, že je jeho matka nemocná a potřebuje nejlepší lékařskou péči a oněch několik drobností, které by jí zpříjemnily zbytek života. Pečovatelek bylo málo a byly drahé a Drogoví se podařilo pouze za téměř astronomickou cenu získal dvě zkušené dámy z Londýna. Díky nim však bylc jeho matka šťastnější a také se jí ulevilo . Když ho majordom ohlásil, strýc k němu přiše a podal mu ruku. „Jak se máš, Drogo?" zeptal se ho. ,,Myslel jsem že jsi v Indii." „Dostal jsem volno, abych se postaral o matku strýci Lioneli. Myslím, že už jsi slyšel, že je nevylé· čitelně nemocná." „To je mi líto," řekl markýz. ,,Předej jí, prosím, mi pozdravy a přání brzkého uzdravení." Usadili se do pohodlných křesel před obrovskýn mramorovým krbem. „Přijel jsem vás požádat," začal Drogo, když s všiml, že si ho strýc zvědavě prohlíží, ,,zdali byste m nepomohl s obrovskými výdaji, které s matčinou ne mocí mám." Uvědomil si, že jeho strýc ztuhl. ,,Abyste tomu ro zuměl, třikrát ji navštívili chirurgové z Londýna." Na okamžik se zarazil. ,,Ošetřovatelky, které s,

odešel do armády, do téhož pluku, kde úspěšně sloužil i jeho otec. ,,Obávám se, že apanáž, kterou ti mohu poskytnout, se nedá srovnávat s tím, co dostávají ostatní mladší důstojníci," omlouval se jeho otec, ,,ale jsi dost chytrý na to, aby sis dokázal peníze obstarat jinde." „V každém případě se o to pokusím," řekl Drogo a usmál se. Peníze ho nijak zvláště nezajímaly. Když však jeho regiment odcestoval do Indie, mrzelo ho, že si nemů­ že opatřit koně na pólo jako ostatní důstojníci. Neměl peníze ani na drobná vylepšení, jimiž si ostatní zpříjemňovali život v nadmíru horké zemi. Netrvalo však dlouho, než zjistil, že ho mnohem více než peníze zajímá a láká služba jeho zemi. Rusové proudili do Indie a rozdmýchávali nepokoje mezi kmeny na severní a severovýchodní hranici. Jejich cílem bylo, jak se domníval místokrál a ostatní vysocí důstojníci, vyhnat Brity z Indie a zabrat si ji pro sebe. Drogo byl pouze jedním z mnoha mužů, kteří měli co do činění s nejlepší a zároveň s nejtajnější ze všech tajných služeb na světě . Protože se tolik soustředil na svou práci, neměl ani nejmenší tušení, s jakým obdivem se jeho jméno vyslovuje na těch nejvyšších místech. Nikdy ale nedokážu zapomenout na to, uvědomil si při vzpomínce na domov, jak se strýc choval v posledních měsících matčina života. Drogo tehdy jel do Baron Parku, obrovského sídla, kde jeho strýc coby dědic titulu markýz žil. Když mířil po příjezdové cestě, uvědomil si, že je to poprvé, co svého strýce žádá o laskavost, a byl si jist, že ho neodmítne. 12

Markýz ho přijal v nádherné knihovně obsahující rukopisy a první vydání mnoha knih, které mu záviděla všechna muzea v zemi. Ocenil také úžasné malby na zdech a nábytek, který rodina Fordů vlastnila od chvíle, kdy v dobách Tudorovců získala moc. Celý majetek ovšem získal nejstarší syn a všichni mladší museli vyžít z mála a šetřit. Očekávalo se to od jeho otce a stejně tak tomu musel čelit i Drogo. V tuto chvíli ho však nic nezajímalo tolik jako skutečnost, že je jeho matka nemocná a potřebuje nejlepší lékařskou péči a oněch několik drobností, které by jí zpříjemnily zbytek života. Pečovatelek bylo málo a byly drahé a Drogoví se podařilo pouze za téměř astronomickou cenu získat dvě zkušené dámy z Londýna. Díky nim však byla jeho matka šťastnější a také se jí ulevilo . Když ho majordom ohlásil, strýc k němu přišel a podal mu ruku. ,,Jak se máš, Drogo?" zeptal se ho. ,,Myslel jsem, že jsi v Indii ." ,,Dostal jsem volno, abych se postaral o matku, strýci Lioneli. Myslím, že už jsi slyšel, že je nevyléčitelně nemocná." „To je mi líto," řekl markýz. ,,Předej jí, prosím, mé pozdravy a přání brzkého uzdravení." Usadili se do pohodlných křesel před obrovským mramorovým krbem. „Přijel jsem vás požádat," začal Drogo, když si všiml, že si ho strýc zvědavě prohlíží, ,,zdali byste mi nepomohl s obrovskými výdaji, které s matčinou nemocí mám." Uvědomil si, že jeho strýc ztuhl. ,,Abyste tomu rozuměl, třikrát ji navštívili chirurgové z Londýna." Na okamžik se zarazil. ,,Ošetřovatelky, které se 13

o ni starají, jsou ty nejlepší, jaké jsem dokázal sehnat." Markýz nervózně poposedl v křesle, ale nepromluvil, a tak Drogo pokračoval: ,,Chirurgové i ostatní lékaři jí doporučili drahé léky i jídlo, a protože jsem si napůjčoval z banky i od přátel vše, co jsem mohl, je pro mě složité získat další peníze." Nenáviděl, když se musel někoho o něco doprošovat, a tak se místo na strýce podíval na cenný obraz od Reynoldse, který visel nad krbem, a řekl: ,,Mohu požádat jen vás, strýčku Lioneli, abyste mi pomohl. Slibuji vám, že až to bude v mých silách, zaplatím vám vše do poslední pence." Už v okamžiku, kdy ta slova říkal, mu jeho instinkt, který ho zatím nikdy nezklamal, napověděl, že ho strýc odmítne. Markýz mu nesmírně uhlazeně sdělil, že kdyby pomohl jednomu členu rodiny, musel by pomáhat i ostatním. Udržovat rodinné sídlo a pozemky stojí nemalé jmění a jeho syn William má kromě toho náročnou manželku. A tak zkrátka už nejsou peníze na nic jiného. Tolik mu na tom záleželo, a kromě toho neprosil pro sebe, ale pro svou matku, že strýce požádal ještě jednou, i když mu to připadalo ponižující. Ať už by však řekl cokoli, bylo by to k ničemu. „Stačí mi málo, strýčku Lioneli," prosil ho. ,,I pár set liber bude lepší než nic. Nemohu dopustit, aby matka zemřela bez jídla a léků, a za to všechno se musí zaplatit." Markýz vstal. ,,Je mi líto, chlapče," řekl mu. ,,Jakkoli s tebou soucítím, jako hlava rodiny musím dodržovat určitá pravidla." Na okamžik se zarazil, než pokračoval. ,,A jedno z nich- takové, které nikdy ne14

poruším - je, že nikdy nepůjčuji člověku, který nesplatí." ,,Ale já vám slibuji -" začal Drogo. Markýz zvedl ruku. ,,Nemá smysl o tom dál de tovat," řekl mu ostře. Najeden jediný okamžik se Drogovi nahrnula k do hlavy a myslel si, že strýce uhodí. Vzápětí si v: uvědomil, že by to bylo nečestné, a navíc by tím nezískal. „Pokud jsou to vaše poslední slova, strýčku Lio li," ucedil nakonec, ,,už si nemáme co říci." „Nic, obávám se," přikývl markýz. ,,Doufám vš že tu zůstaneš na oběd." Drogo si pomyslel, že by se za těchto okolnc jídlem asi udusil. A tak se místo toho tiše a zdvoi rozloučil. Když však odjížděl po cestě v pronajat kočáře, začal svému strýci nadávat. Činil tak ste_ barvitě a vým luvně, jako když se na jedné výpn musel převléci za šíleného fakíra.

měsíc později Drogova matka zemřela. Jen díky tomu, že se ponížil natolik, aby si p čil peníze od přátel svého otce, s nimiž se ani nez osobně, se mu podařilo jí kupovat, co potřebovala, do samého konce. Když zemřela, prodal vše, co mělo nějakou ce a splatil alespoň něco málo z toho, co dlužil. Nat také k prodeji dům, ale věděl, že má jen malou ša najít kupce. Ulevilo se mu, když mohl před svým neštěs1 utéci do Indie. Během posledních několika měsíců se bolest r ztrátou matky, již tolik miloval, poněkud otupila. I lo to z toho prostého důvodu, že se musel zcela s<

O

o ni starají, jsou ty nejlepší, jaké jsem dokázal sehnat." Markýz nervózně poposedl v křesle, ale nepromluvil, a tak Drogo pokračoval: ,,Chirurgové i ostatní lékaři jí doporučili drahé léky i jídlo, a protože jsem si napůjčoval z banky i od přátel vše, co jsem mohl, je pro mě složité získat další peníze." Nenáviděl, když se musel někoho o něco doprošovat, a tak se místo na strýce podíval na cenný obraz od Reynoldse, který visel nad krbem, a řekl: ,,Mohu požádat jen vás, strýčku Lioneli, abyste mi pomohl. Slibuji vám, že až to bude v mých silách, zaplatím vám vše do poslední pence." Už v okamžiku, kdy ta slova říkal, mu jeho instinkt, který ho zatím nikdy nezklamal, napověděl, že ho strýc odmítne. Markýz mu nesmírně uhlazeně sdělil, že kdyby pomohl jednomu členu rodiny, musel by pomáhat i ostatním. Udržovat rodinné sídlo a pozemky stojí nemalé jmění a jeho syn William má kromě toho náročnou manželku. A tak zkrátka už nejsou peníze na nic jiného. Tolik mu na tom záleželo, a kromě toho neprosil pro sebe, ale pro svou matku, že strýce požádal ještě jednou, i když mu to připadalo ponižující. Ať už by však řekl cokoli, bylo by to k ničemu. „Stačí mi málo, strýčku Lione li," prosil ho. ,,I pár set liber bude lepší než nic. Nemohu dopustit, aby matka zemřela bez jídla a léků, a za to všechno se musí zaplatit." Markýz vstal. ,,Je mi líto, chlapče," řekl mu. ,,Jakkoli s tebou soucítím, jako hlava rodiny musím dodržovat určitá pravidla." Na okamžik se zarazil, než pokračoval. ,,A jedno z nich- takové, které nikdy ne14

poruším - je, že nikdy nepůjčuji člověku, který mi nesplatí." ,,Ale já vám slibuji - " začal Drogo. Markýz zvedl ruku. ,,Nemá smysl o tom dál debatovat," řekl mu ostře. Najeden jediný okamžik se Drogoví nahrnula krev do hlavy a myslel si, že strýce uhodí. Vzápětí si však uvědomil, že by to bylo nečestné, a navíc by tím nic nezískal. ,,Pokud jsou to vaše poslední slova, strýčku Lioneli," ucedil nakonec, ,,už si nemáme co říci." ,,Nic, obávám se," přikývl markýz. ,,Doufám však, že tu zůstaneš na oběd." Drogo si pomyslel, že by se za těchto okolností jídlem asi udusil. A tak se místo toho tiše a zdvořile rozloučil. Když však odjížděl po cestě v pronajatém kočáře, začal svému strýci nadávat. Činil tak stejně barvitě a výmluvně, jako když se na jedné výpravě musel převléci za šíleného fakíra. měsíc později Drogova matka zemřela. Jen díky tomu, že se ponížil natolik, aby si půj­ čil peníze od přátel svého otce, s nimiž se ani neznal osobně, se mu podařilo jí kupovat, co potřebovala, až do samého konce. Když zemřela, prodal vše, co mělo nějakou cenu, a splatil alespoň něco málo z toho, co dlužil. Nabídl také k prodej i dům, ale věděl, že má jen malou šanci najít kupce. Ulevilo se mu, když mohl před svým neštěstím utéci do Indie. Během posledních několika měsíců se bolest nad ztrátou matky, již tolik miloval, poněkud otupila. Bylo to z toho prostého důvodu, že se musel zcela sou-

O

15