Tim Lebbon
VETŘELEC vs.
PREDÁTOR ARMAGEDON Bouře ve vesmíru 3
Tuhle knihu věnuji NEWTu, svému klubu triatlonistů
CO SE DĚLO DOSUD…
Predátor: Vpád Útoky rasy Yautja – predátorů – na Sféru lidí houstnou a jednotky koloniálních mariňáků jsou ve stavu pohotovosti. Očekává se brzká invaze. Android Liliya utíká od Rozlícených. Tato skupina, původně zvaná Zakladatelé, před stovkami let opustila Sféru lidí. A nyní se vydává na cestu zpátky, vedená Beatrix Maloneyovou, vybavená mimozemskou technologií a zbraněmi, zdaleka převyšujícími všechno, čím disponují koloniální mariňáci i společnost Weyland-Yutani. Cílem Maloneyové je zotročení a ovládnutí Sféry lidí. Liliya s sebou na útěku nese vzorek jejich technologie, který by mohl lidstvu pomoci při obraně. Maloneyová posílá Alexandera, jednoho ze svých nejlepších generálů, aby ji dostihl a zajal. Isa Palantová, vědecká výzkumnice, fascinovaná predátory, se postupně učí jejich jazyk a málem přichází o život při teroristickém útoku na svou základnu. Je to jedna z řady násilných akcí, jaké Rozlícení podněcují po celé Sféře lidí coby přípravu na svůj návrat. Johnny Mains je vůdce jednotky exkurzionistů, týmu koloniálních mariňáků pověřeného střežením sídli7
ště predátorů za hranicemi Sféry. Někdo – nebo něco – na sídliště zaútočí, Mains se svou posádkou se vydá záležitost prozkoumat a ztroskotá tam. Přitom objeví cosi neuvěřitelného. Predátoři nechystají invazi do Sféry lidí. Utíkají před útokem vetřelců – xenomorfů – proměněných ve zbraně. V armádu Rozlícených.
V závěru prvního dílu: Isa Palantová a major Akoko Halleyová od koloniálních mariňáků, vyslaných na její záchranu, se setkají s predátorem Kalaktou z klanu Starších a dojednají vratké příměří mezi lidmi a rasou Yautja. Liliya je držená v zajetí na lodi predátorů a mučená bojovnicí jménem Hashori. Uniká se svou věznitelkou, když je dostihne generál Alexander a zaútočí. Poručík Johnny Mains a vojín Liederová, jediná přeživší z jeho posádky, zůstanou trčet na sídlišti predátorů UMF 12. Čelí útoku armády vetřelců a na palubě je s nimi i vážně raněný generál Rozlícených Patton. Mains s Liederovou zaznamenali stopy prastarých lodí lidských kolonistů, vracejících se z temných hlubin neprobádaného vesmíru. Domysleli si, že byly zneužity jako líhně pro desítky tisíc dalších vojáků hrozivé armády vetřelců. Rozlícení přicházejí…
8
Vetřelec: Invaze Johnnyho Mainse a Liederovou zachrání jiná jednotka exkurzionistů. Odešlou do Sféry lidí varování: někdo nebo něco spouští útok pomocí vetřelců, líhnoucích se v prastarých lodích třídy Fiennes. Začala invaze Rozlícených. Jejich síly začínají přebírat kontrolu nad Spojnicemi a lodě tak pronikají dál a dál do lidského prostoru. Útoky jsou vedeny brutálně a obranu koloniálních mariňáků ochromuje řada děsivých porážek. Vědkyně Isa Palantová, která docílila chabého spojenectví s predátory, se zotavuje ze zranění… a ocitá se zatažená do samotného jádra konfliktu. Jiango a Yvette Tannovi, zkušení vědci, odpůrci Weyland-Yutani, se ocitnou na mušce posádky námezdných vojáků najatých Společností. Jenže zuří válka, a když na jejich kosmické stanici přistane Liliya, pronásledovaná generálem Rozlícených Alexanderem, musí s žoldáky spojit síly, aby ji ochránili. Rozlícení táhnou Sférou lidí a likvidují všechny síly, které se proti nim daly dohromady. Gerard Marshall, muž Společnosti, navrhuje nemyslitelné řešení – uzavřít všechny Spojnice a zabránit tak Rozlíceným proniknout hlouběji do Sféry. Takové řešení by izolovalo biliony lidí v ledové prázdnotě kosmu. Je to katastrofický scénář. Postupně se však ukazuje, že se katastrofa blíží…
9
V závěru druhého dílu: Isa Palantová a žoldáci jsou navedeni do sídliště na asteroidu, aby tam vědkyně spolu s predátory studovala zajatého generála Rozlícených. Mains a Liederová se obětují kvůli zničení Othella, což pro Beatrix Maloneyovou a Rozlícené znamená velkou ztrátu. Ale ani tato oběť možná nebude stačit… Protože Beatrix Maloneyová má v plánu proniknout až do sluneční soustavy a přenést válku do samotného jádra lidstva.
10
1 LILIYA
Vesmírná stanice Peklo, listopad 2692 Nemůžu utíkat věčně. Liliya seděla na můstku Satanova spasitele v doprovodu mohutné predátorky zvané Hashori. Na holomonitoru před průzorem sledovala vesmírnou bitvu. Zuřila o nekonečné miliardy mil dál, a přitom se vedla kvůli ní. Alexander jde po mně. Stíhá mě, stíhá a vždycky mě zase najde. Unikla z lodě Rozlícených Macbeth, opustila Beatrix Maloneyovou a všechny její pokřivené, zvrácené cíle. Poslali za ní Alexandera. Se svou armádou ji sledoval až na hranice Sféry lidí, vyslídil její drobnou loď v hlubinách vesmíru. A poté co se Liliya vydala na milost predátorce, zaútočil znovu. Nesetřásla ho ani tehdy, když ji Hashori odvezla a proskočila s ní Spojnicí. Vzdálily se mu o celé světelné roky, a přece se ho nezbavily. Možná vážně nastal čas se mu postavit a bojovat. 11
„Musím si promluvit s radou,“ ozval se Jiango Tann. Nebyl sice členem vedoucího orgánu Pekla, ale stejně byl povinen nahlásit, co ví. „Budeme připravení odletět za hodinu!“ oznámila kapitánka Wareová. Vedla malou jednotku žoldáků, kterou Tannovi najali, aby Liliyu dopravila k nejbližším zástupcům společnosti Weyland-Yutani. Pod jejich tvrdou a drzou vojáckou slupkou androidka tušila profesionalitu a schopnosti. Přesto se s nimi necítila v bezpečí. „Teď odletět nemůžeme,“ namítla. „Jestli to uděláme, Alexander se prostě vydá po naší stopě. Je za námi moc blízko, neuletíme mu, a i kdyby ano…“ Nedořekla. „I kdyby ano?“ zeptala se Yvette Tannová. „Už jsem mu utekla,“ povzdechla si. „A on mě vždycky zas najde.“ Jiango ji přejel pohledem, jako by pátral, díky čemu ji generál Rozlícených může sledovat přes triliony mil chladného, prázdného vesmíru. Ale nebylo znát nic. Měla podezření, že to nějak souvisí s tím, co ukradla, s tou mimozemskou technologií, kterou si vstříkla do žil. Byl to nejlepší způsob, jak ji odnést Rozlíceným. A nejspíš tím sama sebe odsoudila ke zkáze. Neušlo jí, jak Tann svěsil ramena, když si to uvědomil. „No tak zůstaneme tady,“ řekl. „Je to nejlepší místo, kde se mu postavit a bojovat.“ „Ano,“ souhlasila Liliya. „Zvlášť teď, když dorazili predátoři.“ „A kdo říká, že nám ti šmejdi přišli pomoct?“ zahučel někdo z posádky. Byla to Roboová, ta žena s mechanickou paží. „Hashori,“ odtušila Liliya. 12
Roboová se ohlédla na predátorku, proti níž vypadali všichni na můstku jako trpaslíci, a v očích jí jasně svítila nedůvěra. „Jak můžem vědět, co má ta potvora doopravdy za lubem?“ namítla. Žoldačka měla pravdu. Predátorka byla nečitelná. Liliya si od ní vytrpěla své, na kůži si nesla jizvy a rány po dlouhém a brutálním mučení. Jenže Hashori ji zároveň zachránila a doprovodila ji na kosmickou stanici. Přitom tušila, jaké ji tu bude čekat uvítání. Predátorka si Roboovou měřila přimhouřenýma očima, kusadla se jí maličko napjala, jako by hodnotila nepřítele. Sevřela bojové kopí pevněji. „Musíme jí věřit,“ zasáhl Jiango. „Jednou jste si ji pustili na loď. To se s ní teď chcete začít pošťuchovat?“ „Opravdový boj zuří tam venku,“ pronesla Liliya. Řekla to tiše, ale nikomu to neušlo. „Rozlícení se blíží. Budou neústupní, nezastavitelní a považují mě za hrozbu. Jinak by nikdy neposlali Alexandera a jeho armádu, aby mě přivedl zpátky. Tady nejde jenom o ublíženou hrdost Maloneyové. A predátoři přišli na pomoc. Musíme tomu věřit. Nebude trvat dlouho a Alexander se dostane tak blízko, že spustí útok.“ „Takže tam v tý bitvě, ty miliardy mil odsud, to se mydlí s nepřítelem kumplové tady vaší kámošky?“ zeptala se Wareová. Liliya se dotázala Hashori jejím jazykem. Všichni se na predátorku válečnici podívali a ta přikývla. Působilo divně, jak použila tu prostou formu lidské komunikace. „Na stanici budete spíš v bezpečí,“ mínil Jiango. „Líp jí bude na Satanově spasiteli!“ namítla Ware ová. „Kdo ví, co tenhle Alexander chystá? Jedna šlup13
ka atomovkou nebo modulátorem částic, a stanice je na škvarek. Tady s náma má aspoň šanci zdrhnout.“ „Musím se domluvit s radou,“ opakoval Jiango. „Varovat je.“ „No tak je varujte.“ Wareová pokývla k Liliye. „Říkal jste, jak je vzácná. Mně se zdá, že tu jde hlavně o ni.“ Hlavně o mě, pomyslela si Liliya. Podívala se na Tan novy a jasně viděla jejich bolest – protože věděli, že je to tak. Kosmická stanice Peklo, místo, kterému tak dlouho říkali domov, je možná odsouzena k záhubě. Jenže je absolutně nutné, aby se Liliya nedostala do zajetí. „Ať jste zpátky, než dorazí,“ varovala Wareová Jianga. „A nedělám si srandu. Čekat na vás nebudu.“ „To si ani nemyslím,“ pokývl. Vstal, manželčinu ruku pořád držel ve své. „Až zaútočí, vypukne tu pořádnej bordel,“ dodala Wareová. Dál pozorovala bitvu na holoobrazovce. I z té dálky senzory zachycovaly rozkvétající hřiby jaderných výbuchů a oslňující oblouky laserové palby. Těžko říct, kdo je kdo – Rozlícení, predátoři, nebo kdo ještě se mohl do toho boje zaplést – a nedali se rozeznat ani vítězové. Kdežto poražení byli jasní, rozlétali se v oslnivých oblacích radioaktivního plynu a pak se rozplývali do temnoty kosmu. „Šrumec. A v tom šrumci prostě zdrhnem.“ „Utečem z boje, šéfko?“ zeptal se někdo ze žoldáků. Wareová se do něj zabodla pohledem a pak se usmála. „Možná z jednoho boje do ještě většího, Millarde.“ Možná? pomyslela si Liliya. V tomhle žádné možná není. „Odhaduju, že máme hodinku,“ řekla Yvette manželovi. „Tak se snaž.“ 14
Políbil ji na tvář a podíval se přes můstek na androidku. Jeho úsměv jí měl dodat naději, ale viděla jenom bolest. Byla to její vina. Přišla sem a způsobila tohle všechno. A skutečná bolest přitom ještě ani nezačala. Zatímco byl Jiango pryč, sledovala Liliya bitvu, odehrávající se na holoobrazovce. Hashori zůstala stát vedle ní a na druhé straně seděla Yvette Tannová. Posádka žoldáků se pustila do předletové přípravy a projížděla diagnostiku zbraňových systémů. Události se odehrávaly se strašlivou nevyhnutelností. Každá další exploze nebo záblesk laserové palby vyvolaly leknutí nebo poznámku někoho z posádky a Liliya věděla, co to znamená – Alexander se blíží. Jakákoli síla, na kterou po cestě narazí, bude smetena, zničena, rozmetána na atomy a on se přižene a pustí se do Pekla. Z průhledu na levoboku viděla část elegantní nástavby stanice a jednu z jejích dlouhých dokovacích paží, viselo tam několik lodí jako lusky na obřím stvolu. Taková spousta lidí, a všichni ohrožení kvůli ní. Přesto byla pevně přesvědčená, že všechno, co dělá, dělá pro záchranu lidí. Odnesla informace, které by mohly porazit Rozlícené. Od Hashori už věděla, že predátoři utrpěli velké ztráty, a společně viděly z první ruky, co se stalo s jednou Spojnicí a její obslužnou stanicí. Takhle to zřejmě dopadalo po celé Sféře, a možná už teď je pozdě. Popravdě, nejde tu hlavně o ni. Jde o to, co v sobě nese. Jedině na tom záleží. Stopy vzdálené bitvy začaly na monitoru blednout a Wareová a její posádka najednou vypadaly nervóznější než předtím. 15
Hashori vedle ní přešlápla. „Měla jsem být tam, ve své lodi,“ postěžovala si. Pět jejích druhů kroužilo kolem Pekla ve vzdálenosti několika set mil. Jejich přílet nejspíš vyvolal na stanici bojový stav, ale predátoři se nesoustředili na ni. Připravovali se na nástup nepřítele. Generál a jeho armáda dorazí rovnou z bitvy, připravení na další. „Díky, žes zůstala se mnou,“ řekla Liliya. „Co se děje?“ zajímala se Yvette. „Vypadá to, že vašeho manžela poslechli,“ hlásila Wareová. „Nažhavily se všecky obranný systémy Pekla. Vypustili atomový drony, připravili bojový plavidla. Pár lodí zdrhlo, ale většina stanice se chystá na útok.“ „Jak jsou blízko?“ zeptala se Yvette. „Můžou tu být do hodiny,“ odpověděla. „Počítač chroustá data, pak nám dá nějaký odhad.“ „Jedna velká loď a k tomu útočná plavidla,“ spustila Liliya. „Alexanderova vlajková loď je Zázrakův výtvor, silná a rychlá, postavená pro válku. A útočné lodě budou elegantnější než plavidla predátorů a víc ozbrojené.“ „Co je Zázrak?“ chtěla vědět Yvette. „Je to…,“ Liliya nedopověděla. Netušila, jak vysvětlit to, co objevili ve vzdáleném sídlišti mimozemšťanů. „Taťka se nám vrátil,“ oznámil další z žoldáků, malý, sporý muž jménem Hoot, ze kterého sálalo nebezpečí. Dveře můstku tiše zahučely, vešel Jiango. Yvette vstala a pár vteřin se nad můstkem těžce vznášelo ticho, zatímco se ti dva objímali. Možná tak trochu čekali, že se už nikdy neuvidí. „No?“ pobídla ho pak Wareová. „Jsou na pozoru,“ odpověděl. „Chystají se bojovat.“ „Za mě,“ hlesla Liliya. „Ne,“ opravil ji. „Za sebe samotné! Brání Peklo a já jim řekl, že pomůžeme, jak se dá.“ 16
Wareová si těžce povzdechla. „Tak se kurva rozhodněte, Taťko. Máme utýct a zachránit ji? Nebo zůstat a bojovat?“ „Napadlo mě, jak zvládneme obojí.“ Pohlédl na holoobrazovku, temnou a vyplněnou nekonečnem, když teď vzdálená bitva skončila. Pak se podíval přímo na Hashori a požádal Liliyu, aby tlumočila. „Poslouchejte. Nemáme moc času.“ Útok nastal a byl rychlý a zběsilý. Generál Alexander vystoupil se svou hlavní lodí z warpu až milion mil od Pekla, spustil subwarpové motory a palbu nukleárních střel na lodě kroužící kolem stanice. Odstartovalo několik plavidel, hotovilo se bránit mohutnou konstrukci. Atomové zbraně se jako neviditelný nůž prořezávaly vesmírem a pak explodovaly, zaplály jasnými, jiskřivými květy a rozplynuly se. Jedna z nich zasáhla loď obránců, moc pomalou na to, aby se vyhnula, ale ostatním se dařilo proplétat se blednoucí září zkázy. „Kde má ty menší lodě?“ nechápala Liliya. „Ty asi budou překvapení nakonec,“ řekla Ware ová. Jiango jí dal přístupové kódy k hlavnímu počítači Pekla a tím získali souhrnný, podrobný obrázek útoku. Posouvala záběry na třech hlavních holomonitorech můstku, jeden z nich nasměrovala do prázdna za místem, kde se soustředil hlavní útok. A jak se dalo čekat, za pár vteřin zapulzovalo pár jisker a z warpu se vynořila záplava malých lodí. „A máme je tady.“ „Jdem do toho?“ zeptala se Roboová. „Ještě pár vteřin,“ zadržela ji Wareová. „Jestli měl tady Taťka pravdu…“ „Na nic lepšího si vsadit nemůžem,“ odtušil Jiango. 17
„Není zase tak starý!“ namítla Yvette. Pokud to měl být statečný pokus o humor, vyšel naprázdno. „U všech svatejch kurevníků, co je tohle?“ zeptal se Millard. Jednu menší holoobrazovku vyplňovala Alexanderova hlavní útočná loď. Blížila se k Peklu a zpomalovala, jiskřila, jak chrlila klamné cíle k odlákání raket a laserových střel. Liliya si zkoušela představit, jaké to je vidět tuhletu loď poprvé. Byla obří, zářila slabě růžovou barvou jako vnitřnosti nějakého gigantického tvora, v letu se převalovala a točila, odrážela laserové výboje a pálila ze svých zbraní, jako by do noci chrlila semena. „To vytvořil Zázrak,“ ozvala se. Zamračila se a uvažovala, jak stručně vysvětlit tu spoustu věcí. Ale způsob neexistoval, a tak to vzdala. Byla zasažena a zničena další loď obránců a pak Wareová promluvila do mikrofonu kombinézy. „Peklo, tady je Satanův spasitel, útočné lodě se blíží ze sektoru šest-šest. Jdeme do toho.“ „Co?“ vyštěkla Yvette. Wareová neodpověděla a posádka její prohlášení nezpochybňovala. V několika vteřinách se oddělili od dokovací paže a Peklo zůstalo za nimi. Nejdřív to vypadalo, že mají před sebou prázdný vesmír. Rychle se zaplnil. „Hoote?“ „Už jdu na to.“ Loď se otřásla, zbraňové systémy spustily palbu. Lasery plály do noci, temnotou zasvítily tři atomové mikrobomby, pulzující purpurové světlo jako by jiskřilo, kličkovalo před lodí jako tápající prsty slepého obra. Jedna vybuchla, zasáhla loď protivníka. Další loď vzplanula a začala se otáčet, valila se k nim a minula je, když Wareová maličko pozměnila kurz. Třetí bomba skončila v prázdném vesmíru. 18
„Dvě kaput,“ hlásil Hoot. „Další tři nás minuly a blíží se k Peklu.“ „To ne,“ hlesl Jiango. Liliya viděla, jak se s manželkou chytil za ruce, a zatoužila po někom, kdo by ji taky utěšil. Podívala se úkosem na Hashori. Predátorka si nasadila na hlavu masku, zjizvenou dávnými bitvami. Těžko říct, co si myslela. „Fajn, ještě jedna obrátka a zdrháme,“ řekla Ware ová. „Hoote, připravený?“ „Jo.“ „Budeš mít tak tři vteřiny.“ „To je víc než dost.“ „Liliyo, připravena?“ „Jistě.“ Sevřela komunikátor, který jí dali. Netušila, co řekne. Vlastně na tom ani nezáleželo. Wareová navedla loď do ostrého oblouku, až se uprostřed hlavní holoobrazovky objevilo Peklo. Liliyu překvapilo, jak daleko od něj se dostali. Srdce v ní pokleslo, když viděla, že stanice už utrpěla zásahy. Alexanderova vlajková loď byla blízko, proudily od ní ke stanici nesčetné tečky jako tobolky plující v neviditelném větru. Všude kolem jiskřily výbuchy, obránci Pekla se pokoušeli strašlivý nápor odvrátit, ale nedařilo se jim. Jakmile dorazila další útočná plavidla, palba zesílila. „Co jsou zač?“ zeptala se Yvette. Nikdo neodpověděl. Liliya jim prozradila, jaké vojáky s sebou Alexander přiveze. „Měli jsme tam zůstat,“ posteskl si Jiango. „Mohli jsme bojovat, všichni, každý z nás to mohl ovlivnit.“ „Ovlivnit to může jedině ona,“ řekla Yvette, ale neohlédla se na Liliyu, jako by ten pohled nesnesla. Místo toho zabořila tvář manželovi do krku. „Liliyo,“ pobídla ji Wareová. 19
Liliya zapnula komunikátor. „Alexandere,“ promluvila do něj. „To si říkáš generál? Zase jsi mě ztratil.“ „Fajn,“ houkla Wareová. Udeřila do ovládacího panelu a Peklo na monitoru sjelo dolů a doleva, rychle se zmenšovalo a pak zmizelo, jak je silné motory táhly pryč podsvětelnou rychlostí. Warpový pohon nabíhal, ale ještě se nespustil. Všichni se shodli, že udělají, co se dá, aby zastavili Alexanderovo stíhání nadobro. „Nechali jsme je tam,“ posteskla si Yvette. „Všechny, každého tam v Pekle.“ „Můžou bojovat,“ řekl Jiango. Liliya uvažovala, co říct, ale usoudila, že nejlepší bude mlčet. Věděla, co teď čeká osazenstvo Pekla. Věděla, že ti lidé nemají vůbec žádnou šanci. A říkat to nahlas nikomu nepomůže. „Jdou po nás,“ ohlásil Millard. „Kolik jich je?“ zjišťovala Wareová. „Všichni. Ta macatá loď a tři zbylý menší.“ „Nechali útoku.“ Hoot se ohlédl na Tannovy, jako by jim nabízel naději. Pak zachytil Liliyin pohled a protáhl obličej. „Doufejme, že ti kámoši vaší kámošky jsou tam pořád,“ řekla Wareová. „Jsou,“ ujistila ji Liliya. „Alexander se s nimi setká dřív než s námi.“ „To je fajn, protože nás dohání. Millarde, měj motory nachystaný, na můj signál buď připravenej skočit do warpu.“ „Nemůžeme skočit, dokud –,“ začala Liliya, ale kapitánka ji přerušila. „Jestli se predátoři neobjeví do šesti vteřin, kašlem na to a mizíme.“ Na můstku se rozhostilo mrazivé ticho, přerušované 20
jen tichým varovným zvoněním a bzučením přístrojů a neustálým hukotem silných motorů Satanova spasitele. Jestli skočíme, bude hledat dál, dokud mě zase nenajde, pomyslela si Liliya. Hashorina loď… Peklo… kolik lidí ještě odsoudím ke zkáze? Za stovky let své existence tvrdě pracovala na tom, aby byla co nejlidštější, ale teď by tu lidskost vyměnila za chladnou, klidnou mysl androida, nezatíženou provinilostí. „Tamhle!“ vyjekl Hoot. „Tamhle, koukejte, paráda, paráda!“ Hlavní holoobrazovka ukázala, co se děje za nimi, a při tom, co se stalo pak, všichni zalapali po dechu. Alexanderova vlajková loď se najednou octila v plamenech desítek výbuchů, z každého vylétala světelná kopí a znova a znova se zabodávala do lodi. Exploze pulzovaly, erupce za erupcí se plazily po plavidle a kolem něj. Menší útočné lodě byly zničeny a pak se na monitoru zableskla nádherná stopa lodě predátorů. Byla nemaskovaná, plně vyzbrojená a spolu s čtyřmi dalšími se stočila a vypálila na plavidlo Rozlícených další salvu. „Přímý zásah!“ houkl Millard. „Ještě bych neoslavovala,“ krotila ho Liliya. „Triumf rasy Yautja,“ pronesla Hashori svým jazykem a Liliya to nechala bez odpovědi. Možná, pomyslela si. Možná jsme ho vážně konečně porazili. Z inferna, v něž se proměnila Alexanderova loď, vyrazil laser a jedno plavidlo predátorů se rozplynulo. Všichni na můstku vyjekli. „To přece nemohl nikdo přežít,“ hlesl Hoot. Predátoři znova zaútočili. Atomové nálože a eonové pulzy jasnější než slunce se opřely do vířící koule pla21
menů a zkázy, exploze rozkvétaly na obrazovce obřími květy. Nenásledoval už žádný další odvetný nápor a plameny a zář začaly nakonec pohasínat. Zbyly po nich zničené plovoucí trosky. Mrtvola Alexanderovy lodě se pomalu převalovala, odpadávaly z ní kusy, část trosek plula vesmírem s ní. „Hotovo,“ uzavřela to Wareová. „Líp oni než já.“ Podívala se přes rameno na Hashori a pokývla. Válečnice nedala najevo, že by gesto vzala na vědomí. „A Peklo?“ nadnesl Jiango. „Víš, že se nemůžeme vrátit,“ domlouvala mu Yvette. „Ať se tam děje, co chce, teď je to jejich věc. Nemůžeme ohrozit Liliyu, po tom všem.“ Liliya to slyšela, ale nereagovala. Soustředila se na vrak Alexanderovy lodě. Predátoři ho oblétali, dvě z jejich lodí se přiblížily, snad si chtěly sebrat trofej. Obrovské zničené plavidlo pořád plálo nukleárním požárem zevnitř a androidka se pokoušela vstřebat vědomí, že je konečně volná. Tak jsem ti přece jen utekla, Maloneyová, pomyslela si. Jen litovala, že tu myšlenku nemůže poslat té šílené ženské přímo do hlavy.
22