Mé úchvatné asistentce Becky Timblinové. Díky za to, že se ten rukopis dá číst, i za to, že tak výborně zvládáš chaos v kanceláři.
Milá čtenářko, milý čtenáři, jsem nadšená, že mám možnost podělit se s vámi o vzrušující návrat knihy Odhalena láskou. Tato his torická romance z počátku mé spisovatelské kariéry je konečně znovu vydaná, celkově zrevidovaná a zreno vovaná. Kolik spisovatelů dostane možnost zrevidovat svá raná díla, upřesnit a vylepšit postavy i dialogy a vy užít tak všechno, co se člověk naučil od chvíle, kdy ta to kniha poprvé vyšla, abyste z ní měli bohatší a hlubší čtenářský prožitek než předtím? Mám velké štěstí! Osm románů, které jsem před lety napsala pod pseudonymem Deborah Martin, je celkově odlišných od pozdějších děl, která vyšla pod jménem Sabrina Jeffries. Zatímco například pět mých románů o Výtečnících z Halstead Hall je nabito vtipnou, lechtivou konverzací a smyslnými romantickými zápletkami, ro mány Deborah Martin jsou ponořené do historie a pře kypují vášnivým dějem. Avšak ať už se na obálce ob jevilo jakékoli jméno, jsem si jistá, že jednu věc mají všechny mé knihy společnou, a sice spoustu sexuální ho napětí, z něhož se člověku při čtení rozbuší srdce. Doufám, že se vám bude nové vydání této knihy lí bit, ať už to kdysi byla jedna z vašich oblíbených knih, nebo je to pro vás nové knižní dobrodružství, z něhož budete mít požitek. S pozdravem Sabrina Jeffries
1. kapitola Londýn, červenec 1661
Nepřikládejte příliš do krbu nenávisti vašich nepřátel nebo budete sežehnuti také. Shakespeare, Jindřich VIII.
G
arett Lockwood, hrabě z Falkhamu, skrytý ve stí nu, sledoval, jak usmívající se král Karel II. vstoupil do bohatě vyzdobeného obývacího pokoje ve svých nových prostorných soukromých komnatách. Jeho Veličenstvo si bezpochyby užívalo všechny vý hody královského postavení po letech, kdy o to bylo obráno. Ale nyní bylo načase, aby král splnil své sliby. Garett už čekal dost dlouho. Když pokročil dopředu, Jeho Veličenstvo se zarazi lo. „Proboha, Falkhame, máš hrozný zlozvyk objevit se z ničeho nic, když tě člověk nejmíň čeká.“ „Právě proto musejí nepřátelé Vašeho Veličenstva jenom hádat, kde se objevím.“ „Rád vidím, že ses už vrátil,“ prohlásil Karel. „Chtěl jsem, aby ses k nám připojil při našem triumfálním příjezdu do tohoto města v minulém roce. Ale tys vy užil svůj čas lépe tím, že jsi plnil úkoly, kterými jsem tě pověřil.“ Garett strávil minulý rok organizováním králova za snoubení s portugalskou Kateřinou z Braganzy a po tom ve Španělsku vystopoval a zneškodnil jednoho 9
králova nepřítele. Ani jedno nebyla práce, jež by Ga retta těšila, ale kvůli odměně, kterou mu král slíbil… „Lord kancléř Clarendon mi řekl, že v obojím jsi měl úspěch…“ Garett zvedl jedno obočí. „To mám snad vždycky.“ „Když se ti to hodí.“ „Dělám jenom to, co vyhovuje mému králi. To je nom že můj král vždycky neví, co vyhovuje jemu.“ „Skutečně?“ odsekl suše král. „Dej si pozor, příteli. Tvůj král může tolerovat tvé vtipy, ale druzí je nemu sejí shledávat tak zábavnými.“ „Toho jsem si dobře vědom, Vaše Veličenstvo,“ od větil tvrdě Garett. Deset let ve vyhnanství ho víc než dostatečně naučilo, že svět je zrádná mělčina, kde se musí člověk pohybovat s velkou opatrností. Král si povzdechl. „Obávám se, že jsem nebyl nej lepší společník pro mladíka, který právě přišel o celou rodinu. Kvůli mé zatrpklosti a tvé nenávisti jsme si vy pěstovali ohromně nezdravý hněv, jenž může člověka zničit, pokud si nedá pozor.“ „Ach, ale zatrpklost Vašeho Veličenstva už je uko jena,“ podotkl jemně Garett. „Vaši poddaní dostali ko nečně rozum.“ „To se ještě uvidí. Tak vrtkavý národ potřebuje do hled. Přesto věřím, že je opravdu těší, že mě mají zase na trůnu. Na rozdíl od Cromwella já je spolu s masem nekrmím náboženstvím.“ Garett pomyslel na všechnu zhýralost u dvora a ne vesele se zasmál. „To skutečně ne.“ Když záblesk v Karlových očích ukázal, že to popíchnutí zaregistro val, Garett změnil téma hovoru na to, co ho zajímalo nejvíc. „Clarendon mi řekl, že se Cromwellovi ostří hanci pokusili připravit Vaše Veličenstvo o život.“ Lord kancléř mu toho řekl ještě mnohem víc, ale Ga 10
rett nebyl spokojený, dokud tu zprávu neslyšel od sa motného krále. „Ano, pokusil se o to jeden z mých lékařů, jemuž jsem důvěřoval. Ale co vím, tak nepatří mezi ostříhan ce.“ „Takže nevíte, kdo za tím spiknutím stojí.“ „Ne, ale zjistíme to. Přiměl jsem své muže, aby roz šířili, že doktor byl ve své cele v Toweru zavražděn svými spoluspiklenci. Clarendon doufá, že se ta pověst rozšíří a vyprovokuje ostatní vrahy, aby udělali něja kou chybu. Kromě toho nechceme, aby ho jeho spo lečníci umlčeli, dokud ho nevyslechneme. Tohle nám dá čas, abychom ho mohli řádně vyzpovídat.“ „Věří Vaše Veličenstvo, že je vinen?“ Král pokrčil rameny. „Nevím. Celé je to nějaké po divné. Dokud se po občanské válce nevrátil do Londý na, moc se o státní záležitosti nestaral.“ Karel pohlé dl na Garetta zastřeným pohledem. „Vlastně žil zcela skrytým životem na venkově blízko města, které tak dobře znáš – u Lydgate.“ Takže mu Clarendon řekl pravdu. „Mluvíte o siru Henrym Winchilseaovi.“ Před osmi lety prodal Garettův strýc, sir Pitney Tear le, rodinné panství Falkham House právě Winchilseaovi. Garett cítil hněv, jen si na to vzpomněl. „V těch dnech to byl šílený svět, Garette,“ prohlásil Karel smířlivě. „Lidé prodávali pozemky, jako by to byly pytle s obilím.“ „Ale ty pozemky prodávali jejich právoplatní majite lé, nikoli jejich uchvatitelé,“ odsekl Garett. „Uvážil jste, že se Winchilsea a můj strýc mohli spolu spiknout, aby vás zavraždili? Spojuje je Falkham House. Možná ten lékař věděl, že můj majetek je svázaný s vámi. A tedy i ten majetek, který získal od mého nečestného strýce.“ 11
Karel si nepřítomně promnul bradu. „Nebo třeba Tearle a jeho společníci ostříhanci viděli příležitost v tom, že zmanipulovali muže, který se všem ostatním mohl jevit neškodný. V každém případě pochybuju, že by ten případ měl něco společného s tvým návratem. Uvědom si, že kromě tvého strýce a několika exulantů nikdo nevěděl, že jsi naživu. A protože jsi dával před nost tomu, aby se to až doteď udrželo v tajnosti…“ „Z dobrého důvodu.“ „Ano, zvlášť vzhledem k nedávným událostem. Po dle mě však Winchilsea nejspíš nevěděl, že žiješ.“ „Pokud mu to neřekl můj strýc.“ Karel uznal tento důvod pokývnutím. „Tak co se stane s jeho požadavkem na můj maje tek?“ vyštěkl Garett. To byla zásadní otázka. „S par lamentem jste sjednal dohodu, že majetek prodaný bě hem exilu Vašeho Veličenstva zůstane kupcům.“ „Ano, ale Winchilsea spáchal velezradu. Samozřej mě že jsem jeho majetek zkonfiskoval a s radostí ho vracím tobě. Ber to jako odměnu za to, že jsi připravil mou svatbu s infantkou – dostaneš jak své panství, tak peníze, abys je mohl zdokonalit podle svých představ.“ Garett dlouze vydechl. Po všech těch letech se mohl konečně vrátit domů. Nebyla to však jediná věc, po níž toužil. „A co bude s mým strýcem? Potrestáte ho za jeho zradu?“ Karel přešel k oknu hledícímu do zahrad a díval se na šlechtice a jejich dámy procházející se venku. „To nemůžu. Nikdo nemůže dokázat nic z toho, co ty o něm tvrdíš.“ Garett hvízdl. „Ale vy zatraceně dobře víte…“ „Ano. Tearle si říká umírněný cromwellovec, ale já vím o jeho puritánských kamarádech víc, než si uvě domuje. Je to zločinec a nedá se mu věřit.“ 12
„Tak s ním něco udělejte!“ Král zaklel. „Při posledním konfliktu byli, bohu žel, zločinci na obou stranách, a já nemohu potrestat jenom jeho, to bych musel potrestat všechny. Souhla sil jsem však, že vyhlásím amnestii všem kromě králo vrahů, a to se vztahuje i na Tearlea.“ „Pokud nedokážu jeho věrolomnost.“ „Nebo pokud se neprokáže, že stál za tím posled ním usilováním o můj život,“ povzdychl si král. „Žád ný takový důkaz však nemám, a proto musím jednat opatrně. Mezi starými přívrženci Cromwella je velice vlivný. Kdybych ho zavřel, riskuju odpor právě těch poddaných, které si přeju uklidnit. Nemohu si dovolit, aby se o mně říkalo, že se mstím ostříhancům.“ Král vrhl na Garetta ostrý pohled. „A nemůžeš si to dovolit ani ty. Dostal jsi svou odměnu. Tak nepodnikej proti strýci nic, co by nás oba mohlo ohrozit.“ „Zaslouží si odplatu,“ zavrčel Garett. „A já nebudu váhat, abych mu jí předal spravedlivou porci, pokud k tomu dostanu možnost.“ „Mluvím teď k tobě jako přítel, ne jako tvůj král – bojím se, že z tvé pomsty utrpí méně on než ty.“ Garett se drsně zasmál. „Stal se snad z Vašeho Ve ličenstva puritán, který tvrdí, že pomsta náleží bohu? A bude moje duše prokletá, když přiměju Pitneyho Tearlea trpět za to, že ukradl bezbrannému hochovi ti tul i majetek?“ A ještě mnohem víc, ačkoli to dosud nemohl prokázat. „Věřím, že to Všemohoucí pochopí.“ Karel pohlédl na Garetta s podivnou lítostí. „Ale když se teď v tobě uchytilo semeno hořkosti, uvažuju o tom, jestli budeš schopný zarazit jeho výhonky, aby ti nezaškrtily srdce.“ Garettovo srdce bylo umrtveno už dávno kvůli vší té zradě a bolesti. Ať říkalo Jeho Veličenstvo coko 13
li, muž, který za to byl zodpovědný, si zasloužil být potrestán. „Děkuju vám za radu, můj lenní pane, ale po letech hýčkání této byliny ji nemohu jen tak vytrh nout. Ať se stane cokoli, mám v úmyslu nechat tu rost linu plně dorůst, aby její oddenky byly tak silné, že by mohly spoutat Pitneyho Tearlea.“ Několik týdnů po otcově uvěznění hleděla slečna Ma rianna Winchilseaová, dcera baroneta, smutně na kdy si nádherně upravené zahrady jejich vzkvétajícího domova. Jak dobře si pamatovala první pohled na ně – před osmi lety. Pro dvanáctileté děvče, které by lo zvyklé pouze na omšelý londýnský dům, vypadal Falkham House jako nádherný palác s drahými skle něnými okny a elegantními štíty. Ale přes veškerou velkolepost se jí zdálo, že ji jeho veselé červené cihly vlídně vítají. Napomohl tomu i fakt, že lidé z blízkého městečka Lydgate ochotně přijali její cikánskou matku. Samo zřejmě že jim bylo řečeno – stejně jako všem otcovým přátelům –, že matka je dcera španělského šlechtice. A když později vyšel najevo skutečný matčin původ, městští lidé žárlivě střežili její tajemství, zcela pře svědčení její milou povahou a léčitelským uměním. Marianně se sevřelo hrdlo, když si prohlížela zarost lé trsy šalvěje, kontryhelu, dobromysli a estragonu. Rodiče měli bylinkové zahrádky ve velké oblibě. Otec v nich dokonce hledal samotu, poté co matka zemřela. A teď byl také mrtvý. Bojovala se slzami, které měla nyní stále na kra jíčku, ačkoli věděla, že jí žádnou úlevu nepřinesou. Jak to, že zemřel? Nedávalo to žádný smysl. Byl za bit ve vězení, kde měl být v bezpečí. Proč by ho chtěl někdo zabíjet? A když na to přijde, proč vůbec někdo 14
cítil potřebu vykreslit ho jako zločince a nechat ho za tknout? „Pojď, Mino, měly bychom jít,“ zamumlala jí do ucha teta Tamara a použila přitom jméno, kterým ji oslovovala matka. Marianna se s povzdechem otočila k matčině jediné sestře. „Souhlasila jsi, že nebudeš pokoušet osud tím, že by ses ocitla kdekoli blízko svého domova,“ připomněla jí teta. „Tvůj otec nebyl jediný, koho podezřívali ze zrady, to víš moc dobře – povídá se i o tvé spoluúčas ti…“ Mariannu stále ještě rozčilovala myšlenka, že si to o ní může někdo myslet. Ona i otec byli vždycky loa jální králi. „Naštěstí všichni mimo Lydgate věří tvému povídání, že jsem se utopila, když jsem slyšela o otco vě uvěznění.“ Bohu díky, že se o tom teta Tamara dozvěděla dřív, než si pro ni vojáci přišli, protože jinak by nyní mohla čekat ve vězení na popravu. Nikdo by neposlouchal je jí protesty, alespoň pokud je Anglie v takovém chaosu. „Tak nezavdávej nikomu důvod, aby začal věřit v opak,“ napomenula ji teta. „Vrať se do vozu a zmiz odtud, než tě někdo pozná.“ „To se nikomu nepovede, dokud mám na obliče ji tohle.“ Marianna se zatahala za černou hedvábnou masku, kterou šlechtičny často nosily při jízdě na ko ni, aby si chránily obličej před nepřízní počasí. Byl to užitečný prostředek pro skrytí totožnosti, aniž by tím přitahovala pozornost. Maska jí však, bohužel, částeč ně zakrývala zrak a občas byla nepohodlná, avšak to byla jen malá cena za její svobodu. „Kromě toho,“ pokračovala, „jak mohu odhalit, kdo zabil otce, když se budu držet daleko od Falkham Hou 15
se? Slyšela jsi ty pověsti – někdo už to panství koupil od královské koruny jen dva týdny po otcově smrti. Musím vědět, jestli ten nový majitel má něco společ ného s otcovým uvězněním a smrtí.“ To byl v posledních dnech její jediný cíl – zjistit, kdo způsobil otcův pád. Poté co teta Tamara naplá novala její útěk z Londýna tak, že ji ukryla v cikán ském táboře, když pro ni přišli vojáci, Marianna tr vala na tom, že utečou do Lydgate, kde – jak věděla – mohla najít útočiště. Lidé z městečka by ji nikdy nezradili. Samozřejmě že teta Tamara Mariannin plán neschva lovala, ale podřídila se, protože velice dobře věděla, že hádání s neteří by nepřineslo žádný užitek. Když dora zily do Lydgate, našly si místo, kde se utábořily. Ma rianna si rychle zvykla na spaní v rozbitém dřevěném vozu a na každodenní bloumání lesem ve snaze přinést co nejvíc dřeva na oheň či na cesty do města pro zá soby. Netrvalo jí dlouho, aby si uvědomila, jak těžce musela žít se svými lidmi teta, jež se živila vyšíváním a musela používat svůj rozum, aby udržela vlastní vůz v bezpečí a teple a nedostala se na dohled vojáků, kteří cikány nenáviděli. Marianna si brzy uvědomila, jak málo peněz do kázala teta Tamara ušetřit, a začala využívat své do vednosti léčitelky, aby pomohla tetě vydělávat na ži vobytí. Nemýlila se v tom, že ji městští lidé žádným vojákům neprozradí. Když už něco, byli potěšeni, že ji tu mají, neboť se starala o jejich nemocné a sloužila jako porodní bába u jejich žen. „Ještě není pozdě utéct na kontinent a připojit se tam k mým lidem,“ podotkla Tamara. „Nemůžu. Karty jsou rozdány a já musím hrát s tím, co mám v ruce.“ Poté co se teta Tamara zamračila, 16
Marianna dodala se zablýsknutím v oku. „Ale ty tu ne musíš zůstat.“ „Jak bych mohla předhodit svou neteř vlkům! Ne mysli si, že se mě jen tak zbavíš, děvče. Někdo tě musí hlídat a chránit před nebezpečím.“ „To je pravda.“ Marianna objala svou tetu. „Bez te be bych byla ztracená.“ „Tak na to nezapomeň.“ Teta Tamara poklepala Ma rianně na rámě. „Teď mě poslechni a pojď odtud, než si nás všimne nový majitel.“ Marianna zaváhala, ale teta měla pravdu. Z toho, že tu jen tak stojí a sleduje dům, nic nezjistí. Proto necha la tetu, aby ji odtáhla po silnici pryč. „Ví někdo, kdo to panství koupil?“ „Ptala jsem se, ale zdálo se, že nějak váhají, aby mi to řekli.“ Teta Tamara se mračila. „Možná mi dosud úplně nevěří.“ „Mně to řeknou.“ Marianna změnila směr a vydala se směrem k městečku. Její teta zaklela. „Měla by ses držet co nejvíc mimo Lydgate.“ „Tohle je důležité,“ odtušila Marianna. „Musím zjis tit, kdo to je. A vím přesně, kdo nám to poví.“ Vydaly se přímo do apotéky. Když tam vstoupily, Marianna shodila kapuci a začala si sundávat masku. „Radím vám, abyste to nedělala,“ prohlásil majitel přísně. „Ale nikdo jiný tady není, pane Tibbette,“ protesto vala Marianna. Lékárník zmírnil tón. „Pokud vás mají lidé z Lyd gate chránit, slečno Winchilseaová, musíte se také tro chu snažit a zůstat pod maskou, když jsou kolem vás cizinci.“ Povzdechla si. „Potom si zase vy musíte pamato 17
vat, že mi máte říkat Mina. Jsem chudá šlechtična, na půl cikánka, nebo jste zapomněl?“ Když se zatvářil zkormouceně, Marianna dodala: „Odpusťte mi, drahý příteli. Opravdu oceňuju všechno, co pro mě vy i va ši přátelé děláte, abyste mě udrželi v bezpečí. Nikdy bych vás nevystavila žádnému nebezpečí.“ „Nesmysl.“ Jeho obvyklou rezervovanost poru šil úsměv. „Je výborné, že máme opět mezi sebou tak zkušenou léčitelku.“ „Nelichoťte zbytečně tomu děvčeti,“ zabručela teta Tamara a poté se obrátila k Marianně: „Vezmi si mas ku, Mino.“ Marianna si ji s povzdechem znovu nasadila. „A teď,“ ozval se pan Tibbett, „co pro vás mohu udělat tentokrát?“ Lékárník mohl být poněkud nezáživný starý protes tant používající otřepané fráze a maximy, ale naučil ji toho hodně o medicíně i bylinách. Právě teď se však Marianna nejvíc zajímala o jeho ostudnou tendenci ke klepům. „Rády bychom věděly, kdo je novým majitelem Falkham House,“ prohlásila odvážně Marianna. Pan Tibbett zamrkal a potom si povzdychl: „Takže už jste o tom slyšela, že?“ „Samozřejmě, ale nikdo nám nechce říct, kdo ho koupil.“ „Vlastně nebyl koupený…, pokud to chceme vyjád řit přesně. Byl, řekněme, získán. Sám hrabě z Falkha mu si vyžádal zpět svůj majetek.“ „Vidíš, děvenko, velký šlechtic, nikdo menší!“ ušklíbla se teta Tamara. „Měly bychom zmizet, než se dostaneš do ještě větších problémů.“ „Já to nechápu,“ oponovala jí Marianna. „Pitney Tearle na to nemá žádné právo…“ 18
„To není sir Pitney, ale pravý hrabě, Garett Lock wood.“ Lockwood? To jméno znala. „Myslíte muže, který i se svou ženou zemřel za války?“ „Ten to není, ale jeho syn,“ vysvětloval pan Tibbett. „Všichni – zřejmě i včetně jeho strýce, sira Pitneyho Tearlea – si mysleli, že zemřel spolu s rodiči. Sir Pit ney byl předtím pouhý rytíř, ale jako vzdálený bratra nec zdědil titul hraběte. A proto si také vzal za ženu sestru bývalého hraběte, která byla skutečnou dědič kou majetku přes svou matku, poté co hrabě zemřel. Jakmile všichni uvěřili, že jsou všichni dědicové ma jetku mrtví, a lady Tearleová byla jedinou dědičkou falkhamského majetku, sir Pitney tou svatbou získal obojí – majetek i titul.“ „Ale sir Pitney prodal Falkham House mému švagro vi,“ poznamenala teta Tamara. „Takže podle dohody, dí ky níž král znovu nastoupil na trůn, ten druhý muž – roa jalista – by nemohl požadovat svůj majetek, pokud…“ „…by otec neumřel,“ podotkla Marianna tvrdě, „ne bo nebyl usvědčen z velezrady. Nebo obojí.“ Pan Tibbett zamrkal. „Podívejte, já vím, co si myslí te, ale jeho lordstvo by nikdy takovou věc neudělalo.“ „Myslíte, že nezařídil uvěznění otce, aby mohl zno vu získat Falkham House? Jak si tím můžete být tak jistý? Byl to teprve malý chlapec, když odtud odešel. Kdo ví, jak se formoval jeho charakter?“ „Ach, ale on má dnes určitou pověst. Každý den se objevuje nějaký další příběh o jeho statečnosti v bitvě a o tom, jak bojoval s vévodou z Yorku pod obyčej ným jménem Garett Lockwood a vykonal mnohé hr dinské činy. Zřejmě zůstal v cizině i po králově návra tu, aby zařídil sňatek Jeho Veličenstva. A proto získal zpět své panství – jako odměnu za své služby.“ 19
„Odměnu, kterou by nemohl nikdy získat, kdyby otce neuvěznili a nezabili,“ opáčila rozčileně Marian na. Pan Tibbett na ni vrhl starostlivý pohled. „Ano, ale musíte to pochopit. Pan Pitney neměl právo ten maje tek prodávat, dokud byl jeho dědic naživu.“ „Potom se ten dědic neměl skrývat v cizině,“ odsek la Marianna. Za ní se otevřely a zase zavřely dveře, ale ona nato lik propadla hněvu, že se ani neotočila, ani nezaregist rovala varovný pohled pana Tibbetta. „Hlavně by nikdo Falkham House vůbec nekupo val,“ pokračovala, „kdyby jeho dědic ráčil informovat ostatní, že během války nezemřel. Tak mě napadá…“ „Ach, tady je ta rozmarýna, pro niž jste si přišla,“ skočil jí do řeči pan Tibbett a přisunul k ní nádobku. „Rozmarýna?“ postrčila nádobku zpátky k němu. „Co bych dělala s rozmarýnou?“ „Myslím,“ zadrnčel hluboký mužský hlas za ní, „že pan Tibbett se vás snaží zadržet, abyste nezranila mé city.“ Marianna se vylekaně otočila a shodila přitom ná dobku s rozmarýnou na kamennou podlahu, kde se roztříštila a naplnila vzduch výraznou vůní. „Dobrý den, můj pane,“ pozdravil ho urychleně pan Tibbett. „Rád vás opět vidím.“ „I já vás,“ odtušil příchozí. Bůh jí pomoz. To musel být samotný hrabě. A co by lo ještě horší, ona ho právě urazila, a tím na sebe při táhla pozornost. K čertu s jejím rychlým jazykem! Co teď? Omluvit se, nebo zůstat zticha? Co by bylo lepší, aby unikla jeho další pozornosti? Ještě štěstí že pan Tibbett trval na tom, aby si ne snímala masku. Tento roajalistický hrabě by neváhal 20