0274718 by Knižní klub

DIDIER DROGBA ODDANOST MÁ AUTOBIOGRAFIE Z anglického originálu Commitment: My Autobiography vydaného nakladatelstvím Hodder & Stoughton v Londýně roku 2015 přeložil Milan Růžička Redaktorka Jana Dolečková Obálka (s použitím fotografie Shamila Tanny) a grafická úprava Alena Gratiasová Sazba plsmy Comenia Serif a Nudista Jaroslav Bullček Tisk a knihařské zpracování Finidr, s. r. o., Ceský Těšín Vydal Host -vydavatelství, s. r. o. Radlas 5, 602 00 Brno, tel.: 545 212 747 roku 2017 jako svou 1306. publikaci První vydání. Počat stran 352 + 32 stran obrazové přílohy a-mail: redakce@hostbrno.cz www.hostbrno.cz

Veškeré výtěžky Didiera Drog by z prodeje Oddanosti budou věnovány Nadaci Didiera Drog by. Tuto knihu věnuji všem fanouškům všech týmů, za které jsem hrál, a svým rodičům, ženě a dětem bez vás bych nebyl ani já.

Didier Drogba, 2015

1d in the English language by Hod der & Stoughton

e Commitment: My Autobiography

Cl Shamil Tanna / Hodder & Stoughton, 2015

1 Milan Ríižička,

2017

7577-056-1

rové a celému týmu ze Sports PR Company... lliiemo, Pierre a Mathiasi z XL Sport a Pape díky za všechny ty úspěšné roky. 1ji Davidu Luxtonovi a Debbie Beckermanové toddymu Bloomfieldovi a celému jeho týmu T & Stoughton.

PROLOG AU REVOIR

Svůj

poslední zápas za Chelsea jsem chtěl odehrát na Stamford Bridge. Také jsem chtěl, aby to lidé věděli dopředu, takže jsem to ohlásil pár hodin před naším posledním zápasem v sezoně. Měli jsme přebírat trofej pro vítěze Premier League a já tak mohl odejít způso bem, jakým jsem chtěl. Znamenalo to pro mě víc, než si mnoho lidí uvědomovalo. Avšak ti, kteří mě dobře znají, chápali, jak důležitá pro mě byla taková příleži tost rozloučit se. Celý život mě dost často bez varování a proti mé vůli odtrhávali od míst a lidí, které miluji. Tentokrát to konečně bylo jiné. To já jsem se rozhodl odejít, já jsem se rozhodl říct au revoir - což ve francouzštině doslova znamená „na viděnou" - a loučení jsem prožíval úplně jinak. Ještě před výkopem se za mými zády odehrály jisté přípravy. Než jsem se to nedělní ráno před naším posledním zápasem dostal na stadion, náš trenér se dohodl s Johnem Terrym, že mi na ten večer propůjčí

kapitánskou pásku. Opravdu mě to dojalo, vůbec to totiž nemuseli dělat. Byl jsem také místo obvyklých hráčů určený na penaltu, pokud by při hře byla nějaká odpískána. Náš trenér José Mourinho a trenér Sunderlandu Dick Advocaat spolu vymysleli ještě jeden plán. Zapojili se do něj všichni hráči a já o něm neměl ponětí až do poslední chvíle. To jsem už ale nemohl nic dělat. Samotný zápas byl vážná záležitost, nešlo o nějakou rozlučkovou přehlídku či exhibici. Po půl hodině jsem musel střídat kvůli přetrvávajícím problémům s kolenem. Zrovna když jsem se chystal na lavičku, zničeho nic mě obklopil celý tým a John Obi Mikel s Branislavem Ivanovičem se mě snažili zvednout do vzduchu a odnést ze hřiště. Smál jsem se, celé mě to totiž překvapilo, ale zároveň jsem se cítil docela nesvůj. Ačkoliv rád bavím lidi, jsem ve skutečnosti dost nesmělý, a pokud se sám nerozhodnu být ve středu pozornosti, nemám ji vůbec rád. Mí spoluhráči to samozřejmě věděli, ale přestože jsem ze začátku protestoval, rychle jsem si uvědomil, že odpor je marný. Dobře věděli, že jsem vášnivý a emocionální člověk, a proto se mě snažili rozplakat. Ale neplakal jsem! Při mém odchodu celý stadion tleskal a skandoval a já všem mával.Nebral jsem to jako smutný moment, byl naopak šťastný. Zápas jsme s přehledem vyhráli a pak teprve začala zábava. Napřed došlo na předávání trofeje. Žádné trofeje nikdy neberu jako samozřejmost. Vlastně nic neberu jako samozřejmost. O to se postaral život, který jsem prožil. Jeden den můžete něco vyhrát a myslet si, že za rok výhru obhájíte. Pak ale najednou odejdete do jiného

klubu, anebo se tým kolem vás změní, a vy musít čkat dalších pět let - jako tomu bylo v případě 1 sea -, než se vám podaří to vítězství zopakovat. T podle mě je velmi důležité si každé vítězství a kai trofej užít, jako kdyby byla vaše poslední. Proto:i poslední skutečně být mohla. Vzal jsem si s sebou malou kameru, abych z tohc mohl co nejvíce zaznamenat. Vzpomínky mi sic vždy zůstanou v srdci a v hlavě, ale chtěl jsem to u především pro ostatní - pro rodinu a děti -, a s nimi ty vzpomínky mohl sdílet. Mimoto při slede těch záběrů také uvidím mnoho šťastných a radost obličejů.

Během oslav jsem zažil celou řadu krásných ok

ků. Když trenér sej mul z poháru korunu a nasadil

na hlavu, jako kdyby mě korunoval králem Stan Bridge. Když jsem dělal vítězné kolečko kolem t abych se o pohár podělil se všemi fanoušky. S tě noušky, bez nichž by klub a jeho hráči nebyli nic. A když jsem před naplněným stadionem pronášel r

kovou řeč. To byla úžasná - ačkoliv emocionálně velice 1 ná- chvíle, mohl jsem totiž konečně veřejně podě některým z celé řady výjimečných lidí, kteří mi cele pomáhali. Nejprve jsem poděkoval panu Abramo· za vše, co dal tomuto klubu. Jeho štědrost se vy:r vyhráli jsme všechno, co se vyhrát dá. Poté jsem koval Josému Mourinhovi, je to opravdu pan Výjir dal mi totiž šanci zahrát si v Chelsea a pak i ša. vrátit. Poděkoval jsem všem svým bývalým spoluh1

inskou pásku. Opravdu mě to dojalo, vůbec to tomuseli dělat. Byl jsem také místo obvyklých hráčů ý na penaltu, pokud by při hře byla nějaká odpísNáš trenér José Mourinho a trenér Sunderlandu ~dvocaat spolu vymysleli ještě jeden plán. Zapojili něj všichni hráči a já o něm neměl ponětí až do lní chvíle. To jsem už ale nemohl nic dělat. notný zápas byl vážná záležitost, nešlo o nějakou :kovou přehlídku či exhibici. Po půl hodině jsem střídat kvůli přetrvávajícím problémům s kole~rovna když jsem se chystal na lavičku, zničeho obklopil celý tým a John Obi Mikel s Branislavem 'ičem se mě snažili zvednout do vzduchu a odnést :tě. Smál jsem se, celé mě to totiž překvapilo, ale ň jsem se cítil docela nesvůj. Ačkoliv rád bavím em ve skutečnosti dost nesmělý, a pokud se sám 10dnu být ve středu pozornosti, nemám ji vůbec í spoluhráči to samozřejmě věděli, ale přestože ~ začátku protestoval, rychle jsem si uvědomil, že je marný. Dobře věděli, že jsem vášnivý a emo11í člověk, a proto se mě snažili rozplakat. Ale al jsem! Při mém odchodu celý stadion tleskal foval ajá všem mával. Nebral jsem to jako smutný nt, byl naopak šťastný.

as jsme s přehledem vyhráli a pak teprve začala . Napřed došlo na předávání trofeje. Žádné trofey neberu jako samozřejmost. Vlastně nic neberu .mozřejmost. O to se postaral život, který jsem Jeden den můžete něco vyhrát a myslet si, že za :ru obhájíte. Pak ale najednou odejdete do jiného

klubu, anebo se tým kolem vás změní, a vy musíte počkat dalších pět let - jako tomu bylo v případě Chelsea -, než se vám podaří to vítězství zopakovat. Takže podle mě je velmi důležité si každé vítězství a každou trofej užít, jako kdyby byla vaše poslední. Protože by poslední skutečně být mohla. Vzal jsem si s sebou malou kameru, abych z toho dne mohl co nejvíce zaznamenat. Vzpomínky mi sice navždy zůstanou v srdci a v hlavě, ale chtěl jsem to udělat především pro ostatní - pro rodinu a děti-, abych s nimi ty vzpomínky mohl sdílet. Mimoto při sledování těch záběrů také uvidím mnoho šťastných a radostných obličejů. Během

oslav jsem zažil celou řadu krásných okamžiků. Když trenér sejmul z poháru korunu a nasadil miji na hlavu, jako kdyby mě korunoval králem Stamford Bridge. Když jsem dělal vítězné kolečko kolem hřiště, abych se o pohár podělil se všemi fanoušky. S těmi fanoušky, bez nichž by klub a jeho hráči nebyli nic. A nebo když jsem před naplněným stadionem pronášel rozluč kovou řeč. To byla úžasná - ačkoliv emocionálně velice nároč ná - chvíle, mohl jsem totiž konečně veřejně poděkovat některým z celé řady výjimečných lidí, kteří mi celé roky pomáhali. Nejprve jsem poděkoval panu Abramovičovi za vše, co dal tomuto klubu. Jeho štědrost se vyplatila, vyhráli jsme všechno, co se vyhrát dá. Poté jsem podě koval Jo sému Mourinhovi, je to opravdu pan Výjimečný, dal mi totiž šanci zahrát si v Chelsea a pak i šanci se vrátit. Poděkoval jsem všem svým bývalým spoluhráčům,

a obzvláště Franku Lampardovi, dalšímu výjimečnému člověku, bez jehož nahrávek bych nikdy nedosáhl tolika gólů a trofejí. Frank sám prožíval svůj poslední den kariéry v Anglii, ale jak pro něj bylo typické, poslal mně i ostatním hráčům ráno SMS zprávy, kde nezištně gratuloval „svým bratrům" k zisku ligové trofeje. Zpátky v šatně přišly další oslavy, zábava, zpěv, tanec a hodně šampaňského. Myslím, že jsem šampaňským pokropil snad všechny spoluhráče. V jednu chvíli si majitel klubu (musím přiznat, že jeho jsem nezkropil) uvě domil, že já jsem suchý, takže zařídil, aby někdo jiný dostal láhev, a poslal ho s ní na mě. Z šatny jsem odcházel poslední. Chtěl jsem si vychutnat poslední chvíle v ní, užít si každý pohled a každou vůni a jednou provždy si uložit všechny detaily na svůj mentální harddisk, abych nikdy nezapomněl, jaké to bylo a jaká byla čest stát se součástí historie Chelsea. Možná to někoho překvapí, ale neuronil jsem ani jedinou slzu. Když jsem v roce 2012 odcházel poprvé, byl jsem hodně dojatý. Tehdy jsme vyhráli Ligu mistrů. Já jsem prožil dost těžkou sezonu, ale jako tým jsme společně dokázali vybudovat něco natolik silného, že nám to umožnilo vyhrát tu úžasnou vytouženou trofej. Tehdy se mi moc nechtělo odcházet, takže jsem byl velmi smutný. Kromě toho jsem si myslel, že se do Chelsea nikdy nevrátím. Bral jsem to jako odchod nadobro. Tentokrát byl ale odchod jiný. Věděl jsem totiž, že se vrátím. Nebyl to pro mě a klub konec společné cesty. Pár dní před tím mi majitel slíbil, že až skončím s kariérou hráče, mohu se okamžitě vrátit. Stálo o to vedení a stál

jsem o to i já. Věděl jsem tedy, co se bude dít dál beru jako privilegium. V šatně za mnou přišel José. Skoro všichni ostat byli pryč. Velmi dobře si spolu rozumíme, máme nečné spojení. Jsme oba velmi emocionální lidé, nebylo třeba mnoha slov. Pouze mě objal, usm a odešel se slovy: ,,Běž. A vrať se." Prosté. Velmi p

láště

Franku Lampardovi, dalšímu výjimečnému 1, bez jehož nahrávek bych nikdy nedosáhl toli1a trofejí. Frank sám prožíval svůj poslední den 'v Anglii, ale jak pro něj bylo typické, poslal mně 1ím hráčům ráno SMS zprávy, kde nezištně gra,,svým bratrům" k zisku ligové trofeje. tkyv šatně přišly další oslavy, zábava, zpěv, tanec ě šampaňského. Myslím, že jsem šampaňským til snad všechny spoluhráče. V jednu chvíli si ma1bu (musím přiznat, že jeho jsem nezkropil) uvě že já jsem suchý, takže zařídil, aby někdo jiný doev, a poslal ho s ní na mě. Z šatny jsem odcházel 1í. Chtěl jsem si vychutnat poslední chvíle v ní, každý pohled a každou vůni a jednou provždy it všechny detaily na svůj mentální harddisk, 1ikdy nezapomněl, jaké to bylo a jaká byla čest ;oučástí historie Chelsea. ná to někoho překvapí, ale neuronil jsem ani L slzu. Když jsem v roce 2012 odcházel poprvé, 11 hodně dojatý. Tehdy jsme vyhráli Ligu mistrů. prožil dost těžkou sezonu, ale jako tým jsme tě dokázali vybudovat něco natolik silného, že umožnilo vyhrát tu úžasnou vytouženou trofej. e mi moc nechtělo odcházet, takže jsem byl veltný. Kromě toho jsem si myslel, že se do Chelsea evrátím. Bral jsem to jako odchod nadobro. okrát byl ale odchod jiný. Věděl jsem totiž, že se Nebyl to pro mě a klub konec společné cesty. Pár i tím mi majitel slíbil, že až skončím s kariérou nohu se okamžitě vrátit. Stálo o to vedení a stál

jsem o to i já. Věděl jsem tedy, co se bude dít dál, což beru jako privilegium. V šatně za mnou přišel José. Skoro všichni ostatní už byli pryč. Velmi dobře si spolu rozumíme, máme jedinečné spojení. Jsme oba velmi emocionální lidé, a tak nebylo třeba mnoha slov. Pouze mě objal, usmál se a odešel se slovy: ,,Běž. A vrať se." Prosté. Velmi prosté.

#01 KDE JE DOMA?

Do svých pěti let jsem žil vcelku bezstarostný živ< dům byl vždy plný smíchu, lidí a života. Žili jsm větším městě Pobřeží slonoviny Abidžanu, který jihovýchodním pobřeží země. Nebyli jsme na to dobře, ale jako děti jsme nikdy neměli pocit, že t něco chybělo. Můj otec Albert však pocházel z cb poměrů a musel si projít těžkými začátky, proto, malý ztratil svého otce, živitele rodiny. Měl vš vzdělávat se a snahu uspět, a tak ho zaměstnal ké místní bance BICICI, která sídlila v obchod tru Abidžanu. Díky tomu mohl finančně podp mou matku. Než jsem se 11. března 1978 naro stavil můj otec díky tvrdé práci a odhodlání ná! nýdům.

Když jeho otec umřel, stal se můj otec hlavou A jako hlava rodiny se měl starat nejen o svou ženu a děti, z nichž jsem byl nejstarší, ale taki dvě mladší sestry a jejich rodiny. V africké k tradicí, že hlava rodiny přijme takovou zodpo

#01 KDE JE DOMA?

Do svých pěti let jsem žil vcelku bezstarostný život. Náš dům byl vždy plný smíchu, lidí a života. Žili jsme v největším městě Pobřeží slonoviny Abidžanu, který leží na jihovýchodním pobřeží země. Nebyli jsme na tom moc dobře, ale jako děti jsme nikdy neměli pocit, že by nám něco chybělo. Můj otec Albert však pocházel z chudých poměrů a musel si projít těžkými začátky, protože jako malý ztratil svého otce, živitele rodiny. Měl však vůli vzdělávat se a snahu uspět, a tak ho zaměstnali ve velké místní bance BICICI, která sídlila v obchodním centru Abidžanu. Díky tomu mohl finančně podporovat mou matku. Než jsem se 11. března 1978 narodil, postavil můj otec díky tvrdé práci a odhodlání náš rodinný dům. Když jeho otec umřel, stal se můj otec hlavou rodiny. A jako hlava rodiny se měl starat nejen o svou matku, ženu a děti, z nichž jsem byl nejstarší, ale také o své dvě mladší sestry a jejich rodiny. V africké kultuře je tradicí, že hlava rodiny přijme takovou zodpovědnost,

takže mé dvě tety společně se svými manžely a dětmi žily v domě s námi. Díky tomu jsem vyrostl obklopen sestřenicemi, bratranci, tetičkami a strýčky, což bylo fantastické, protože nezbývalo místo na sobectví. V naší kultuře je hluboce zakořeněno, že o vše, co máme, se dělíme. Ať už jde o jídlo, majetek nebo domov. Při jídle jsme například nikdy nezasedli ke stolu, aniž jsme se napřed zamysleli: ,,Chybí tu někdo, kdo ještě nejedl?" a zavolali jsme ho k jídlu. To znamená, že jsem vyrostl v prostředí, kde bylo běžné starat se o druhé, obzvláště o ty, kteří měli v životě méně štěstí než my sami. Tento přístup mi otec vštěpoval už odmalička a velmi mě v následujícím životě ovlivnil. Před domem jsme měli velký dvorek, kde se jedlo a kde si hrály děti. Tento dvorek sdílely i další domy, takže jsme tvořili jakousi komunitu. Všichni sousedé se navzájem znali a respektovali. Právě ono sdílení a život ve velké rodině a komunitě je to, co si z prvních pěti let života pamatuji nejvíce. Také si velmi živě vybavuji každoroční návštěvy mého strýčka Michela Goby, otcova mladšího bratra. Michel žil ve Francii a byl to profesionální fotbalista. To, že žil ve Francii, mu v mých očích a očích mé rodiny dávalo punc jakési božskosti. Jezdíval k nám naložený dárky, věcmi z tajemných dalekých zemí, o kterých jsem sníval, a, což pro mě bylo nejúžasnější, dresy známých fotbalových týmů. Pamatuji si, jak jsem byl nevýslovně šťastný, když jednou ze svého kufru vytáhl repliku argentinského reprezentačního dresu. Podařilo se mu ji sehnat po mistrovství světa 1982 ve Španělsku a já si jí vážil natolik, že ji mám dodnes.

Michel vždy vyprávěl o životě ve Francii a své fot vé kariéře. Jeho příběhy mě pokaždé pohltily, a ačl jsem moc nerozuměl vyprávění o každodenním ži rozhodně jsem chápal, co říkal o fotbale. I když . byl ještě malý, denně jsem nedělal nic jiného, rn jsem hrál fotbal. Sice jsem měl hračky, ale popr řečeno, pořád jsem chtěl jen kopat do míče. Můj st1 k nám jezdil s manželkou Frédérique, která poch z Bretaně, a já jejich návštěvy miloval. Neměli vl děti, a tak si se mnou Frédérique hrála celé hc Myslím, že mě měla ráda, a bylo to vzájemné. 1 když jsem si jednou při jejich návštěvě uvědom se chystají zpátky domů, začal jsem je prosit, al vzali s sebou. Můj strýček nakonec navrhl rod abych šel žít k nim. ,,Budu ho vychovávat jako vlast ujistil je.

Rodiče tehdy měli dvě děti, mě a mou sestru D,

která byla ještě děťátko. Má matka Clotilde dokorn školu a chtěla stejně jako otec pracovat v bance. l movali si, že když mě pošlou s Michelem a Frédt do Francie, dají mi šanci žít lepší život. Sami do děli, že život v Pobřeží slonoviny je obtížný i p se vzděláním. Ačkoliv pro ně bylo velmi těžké vi< odcházet, chopili se jako mnoho dalších africk: dičů příležitosti poslat dítě do Evropy žít k příbm a zajistit mu tak lepší život. Situaci přijali - a 1 podotknout, že to je v Africe poměrně běžná sitl protože věděli, že je to pro dobrou věc. Dostanu vzdělání a vyrostu v milující a klidné domácnostj strýčka

a tetičky.

: mé dvě tety společně se svými manžely a dětmi , domě s námi. Díky tomu jsem vyrostl obklopen enicemi, bratranci, tetičkami a strýčky, což bylo 1stické, protože nezbývalo místo na sobectví. V naší tře je hluboce zakořeněno, že o vše, co máme, se rie. Ať už jde o jídlo, majetek nebo domov. Při jídne například nikdy nezasedli ke stolu, aniž jsme :tpřed zamysleli: ,,Chybí tu někdo, kdo ještě ne" a zavolali jsme ho k jídlu. To znamená, že jsem 5tl v prostředí, kde bylo běžné starat se o druhé, obitě o ty, kteří měli v životě méně štěstí než my sami. o přístup mi otec vštěpoval už odmalička a velmi následujícím životě ovlivnil. řed domem jsme měli velký dvorek, kde se jedlo e si hrály děti. Tento dvorek sdílely i další domy, e jsme tvořili jakousi komunitu. Všichni sousedé se :ájem znali a respektovali. Právě ono sdílení a život ~lké rodině a komunitě je to, co si z prvních pěti ivota pamatuji nejvíce. Také si velmi živě vybavuji loroční návštěvy mého strýčka Michela Goby, otco1ladšího bratra. Michel žil ve Francii a byl to profe_ální fotbalista. To, že žil ve Francii, mu v mých očích ích mé rodiny dávalo punc jakési božskosti. Jezdí~ nám naložený dárky, věcmi z tajemných dalekých tí, o kterých jsem sníval, a, což pro mě bylo nejúžasíí, dresy známých fotbalových týmů. Pamatuji si, jak n byl nevýslovně šťastný, když jednou ze svého kuf,ytáhl repliku argentinského reprezentačního dresu. lařilo se mu ji sehnat po mistrovství světa 1982 ve 111ělsku a já si jí vážil natolik, že ji mám dodnes.

Michel vždy vyprávěl o životě ve Francii a své fotbalové kariéře. Jeho přiběhy mě pokaždé pohltily, a ačkoliv jsem moc nerozuměl vyprávění o každodenním životě, rozhodně jsem chápal, co říkal o fotbale. I když jsem byl ještě malý, denně jsem nedělal nic jiného, než že jsem hrál fotbal. Sice jsem měl hračky, ale popravdě řečeno, pořád jsem chtěl jen kopat do míče . Můj strýček k nám jezdil s manželkou Frédérique, která pocházela z Bretaně, a já jejich návštěvy miloval. Neměli vlastní děti, a tak si se mnou Frédérique hrála celé hodiny. Myslím, že mě měla ráda, a bylo to vzájemné. Takže když jsem si jednou při jejich návštěvě uvědomil, že se chystají zpátky domů, začal jsem je prosit, aby mě vzali s sebou. Můj strýček nakonec navrhl rodičům, abych šel žít k nim. ,,Budu ho vychovávat jako vlastního," ujistil je. Rodiče tehdy měli dvě děti, mě a mou sestru Daniele, která byla ještě děťátko. Má matka Clotilde dokončovala školu a chtěla stejně jako otec pracovat v bance. Uvědo movali si, že když mě pošlou s Michelem a Frédérique do Francie, dají mi šanci žít lepší život. Sami dobře vě děli, že život v Pobřeží slonoviny je obtížný i pro lidi se vzděláním. Ačkoliv pro ně bylo velmi těžké vidět mě odcházet, chopili se jako mnoho dalších afrických rodičů příležitosti poslat dítě do Evropy žít k přibuznému a zajistit mu tak lepší život. Situaci přijali - a musím podotknout, že to je v Africe poměrně běžná situace -, protože věděli, že je to pro dobrou věc. Dostanu dobré vzdělání a vyrostu v milující a klidné domácnosti svého strýčka a tetičky.

Také jsem byl nadšený, že mohu odejít, tedy aspoň do té doby, než mi o pár týdnů později cestou na letiště došlo, že opouštím svou matku a nemám nejmenší ponětí, kam jedu a kdy znovu uvidím svou rodinu. Realita mě zničehonic zdrtila a já úzkostlivě seděl v autě a přál si, abych se s matkou nemusel loučit. Byla to dost těžká cesta. Jako prvorozený syn jsem měl k matce hodně blízko. Má matka je vážně ten nejlaskavější a nejmilejší člověk na světě . Když jsem byl malý, říkala mi „Tito" po jugoslávském vůdci, kterého velmi obdivovala. V mnoha ohledech se ke mně chovala jako ke svému malému spolubojovníkovi. Bylo pro mě dost těžké rozloučit se s ní před svou cestou do neznáma. Vzpomínám si jen, že když jsme odjížděli, má matka držela v náručí Daniele a já usedavě plakal. Do letadla do Francie jsem nastoupil sám a v rukách jsem svíral svého nejmilejšího plyšového kamaráda. Let trval skoro šest hodin a já celou tu dobu probrečel. Ačkoliv to bylo dost jasné, občas se za mnou zastavila letuška, která se o mě starala, a zeptala se, jak se cítím. Cesta mi připadala matoucí a nekonečná, a přestože jsem se trochu prospal, cítil jsem obrovskou úlevu, když jsme přistáli v Bordeaux a já se shledal se strýčkem a tetičkou. Když se na celou tu epizodu podívám zpětně, i s vě domím, jak pro mě nakonec všechno dobře dopadlo, nepochybuji o tom, že to byl zážitek, který mě hluboce poznamenal. Když je člověk vytržen ze svého prostře dí - jakkoliv dobrovolně -, zanechá to na něm stopu. Když je ten člověk pětiletý chlapec, který za sebou

zanechá vše, co kdy znal, matku, otce, rodinu, zformuje to jeho osobnost. Sice jsem byl vytržen ze svého prostředí, alť kořeny jsem nikdy nezapomněl a dlouho jsem h, hou se k nim vrátit. Kromě toho mě, stejně ja: hé další, kteří jsou nuceni hledat jiný život a nanovo, nepochybně ovlivnil podvědomý poc: stálosti a stability v životě. Nic na tom nezrně láska strýčka a tetičky ve Francii. Když vezmu směr, jakým se můj život v následujících dese· vydal, vidím, že tato zkušenost ze mě pomohl člověka, jakým jsem dnes. Někoho, kdo vždy třebu být milován a někam patřit, zakořenit a stabilní rodinné prostředí. Můj první domov s novými „rodiči" byl vBr1 tetička a strýček žili v dobré části města, ale řekl, že ve srovnání s Abidžanem jsem zažíval šok, bylo by to málo. Všechno bylo mnohem , A tiché! Mimoto jsem byl jediné černé dí tě ve t že jsem vyčníval už od prvního dne. Můj rodnj francouzština, takže jsem se nemusel učit rn ale všechno ostatní v mém životě bylo nové. M1 si najít nové přátele, jíst nová jídla a obecně přizpůsobit novému prostředí. Můj strýček hrál za Brest, ale během ro1 měněn a my se přestěhovali do Angouleme. J vé příjemné provinční město asi sto dvacet ~ severovýchodně od Bordeaux známé předev každoročnímu Festival intemational de la band, velkému festivalu komiksových knížek, kter

ké jsem byl nadšený, že mohu odejít, tedy aspoň foby, než mi o pár týdnů později cestou na letiště , že opouštím svou matku a nemám nejmenší po~am jedu a kdy znovu uvidím svou rodinu. Realita .ičehonic zdrtila ajá úzkostlivě seděl v autě a přál rch se s matkou nemusel loučit. Byla to dost těžká

:o prvorozený syn jsem měl k matce hodně blízko. atka je vážně ten nejlaskavější a nejmilejší člověk itě. Když jsem byl malý, říkala mi „Tito" po jugo:ém vůdci, kterého velmi obdivovala. V mnoha ech se ke mně chovala jako ke svému malému Jojovníkovi. Bylo pro mě dost těžké rozloučit se řed svou cestou do neznáma. Vzpomínám si jen, fŽ jsme odjížděli, má matka držela v náručí Daa já usedavě plakal. Do letadla do Francie jsem upil sám a v rukách jsem svíral svého nejmilej>lyšového kamaráda. Let trval skoro šest hodin fou tu dobu probrečel. Ačkoliv to bylo dost jasné, se za mnou zastavila letuška, která se o mě stal zeptala se, jak se cítím. Cesta mi připadala matouekonečná, a přestože jsem se trochu prospal, cítil obrovskou úlevu, když jsme přistáli v Bordeaux ! shledal se strýčkem a tetičkou. lyž se na celou tu epizodu podívám zpětně , i s vě m, jak pro mě nakonec všechno dobře dopadlo, :hybuji o tom, že to byl zážitek, který mě hluboce amenal. Když je člověk vytržen ze svého prostře jakkoliv dobrovolně -, zanechá to na něm sto:dyž je ten člověk pětiletý chlapec, který za sebou

zanechá vše, co kdy znal, matku, otce, rodinu, domov, zformuje to jeho osobnost. Sice jsem byl vytržen ze svého prostředí, ale na své kořeny jsem nikdy nezapomněl a dlouho jsem hořel touhou se k nim vrátit. Kromě toho mě , stejně jako mnohé další, kteří jsou nuceni hledat jiný život a začínat nanovo, nepochybně ovlivnil podvědomý pocit ztráty stálosti a stability v životě . Nic na tom nezměnila ani láska strýčka a tetičky ve Francii. Když vezmu v potaz směr, jakým se můj život v následujících deseti letech vydal, vidím, že tato zkušenost ze mě pomohla udělat člověka, jakým jsem dnes. Někoho, kdo vždy cítil potřebu být milován a někam patřit, zakořenit a vytvořit stabilní rodinné prostředí. Můj první domov s novými „rodiči" byl v Brestu. Má tetička a strýček žili v dobré části města, ale kdybych řekl, že ve srovnání s Abidžanem jsem zažíval kulturní šok, bylo by to málo. Všechno bylo mnohem více šedé. A tiché! Mimoto jsem byl jediné černé dítě ve třídě, takže jsem vyčníval už od prvního dne. Můj rodný jazyk je francouzština, takže jsem se nemusel učit novou řeč, ale všechno ostatní v mém životě bylo nové. Musel jsem si najít nové přátele, jíst nová jídla a obecně se rychle přizpůsobit novému prostředí. Můj strýček hrál za Brest, ale během roku byl vyměněn a my se přestěhovali do Angouleme. Je to takové příjemné provinční město asi sto dvacet kilometrů severovýchodně od Bordeaux známé především díky každoročnímu Festival intemational de la bande dessinée, velkému festivalu komiksových knížek, které jsou ve

~~@@/Ji:fj

S trenérem Guingampu Guyem Lacombem jsem si okamžitě padl do noty a tvrdě jsem pracoval, abych mu jeho důvěru splatil

TITI Po podpisu smlouvy s Olympique de Marseille 16. července 2003 jsem byl velmi šťastný

Během

Zdravím se s přítelem a t spoluhráčem z Guingam1 Kouassim. Svůj první záJ Marseille 2. srpna 2003 j proti svému bývalému tý

oslav neuvěřitelného vítězství Guingampu 3:2 nad PSG 22. února 2003 Hakimem Sacím a Lionelem Bahem

spoluhráči

Marseille vs. Porto, Liga mistrů, říjen 2003. Tehdy jsem poprvé potkal J