Issuu

Pro Sarah a Vasanta Gideonovy Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu VALLEY OF THE MOON, vydaného nakladatelstvím Ballantine Books, New York 2016 přeložila Jana Vlčková Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazykový redaktor: Hana Pušová Korektorky: Iveta Muchová a Milena Nečadová Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský Obálka: Rajka Marišinská Vytiskla tiskárna Finidr Český Těšín Vydání první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v červnu 2017

ISBN 978-80- 7498-217-0

JOSEPH Měsíční údolí,

Kalifornie

1906

Vůně opečeného

chleba s máslem zafungovala jako stroj času. Nastoupil jsem do něj a přenesl se nazpět do roku 1871. Zpátky do Londýna, do kuchyně mého dětství. Zase jsem byl tím zbožňovaným a opečovávaným sedmiletým chlapečkem. Seděl jsem na stoličce a poletovaly kolem mě Polly a Charlotte. Šlehaly smetanu. Třely vejce. Krájely petržel a tymián. Vesele přitom klevetily. Tváře se jim zardívaly. Ničeho se nebály. Ani myší nebo pavouků. Kšá! A všechny děsivé věci byly pryč. „Ještě

sušenky, prosím," škemral jsem a zvedl prázdný

talíř.

hlavou moje matka. Zrovna zaděláva la těsto. Otřela si čelo hřbetem ruky. ,,Už jsi měl dost." Kdybyste v té chvíli vešli do kuchyně, nenapadlo by vás, že je to paní domu, jež pracuje spolu se služebnictvem. Moje matka, Imogene Widger Bellová, byla jedinou dcerou probouzeče. Její otec si na živobytí vydělával tím, že vstával ve ,,Kdepak,"

zavrtěla

\ l 1 \ \. I

Dl <J'\

tři

hodiny v noci, aby klepal na okna svých zákazníků a budil je jako lidský budík. Moje matka šla ve dvanácti letech do služby. Byla vždy dobře naladěná, pracovitá a bystrá, a tak není divu, že rychle povýšila z pradleny na umývačku nádobí a z pomocnice v kuchyni na druhou kuchařku. Když jí bylo šestnáct, seznámila se s mým otcem, Edwardem Bellem (synem zahradníka). Zrovna si venku na kamenné zídce dopřávala chvilku oddechu. Nastavovala tvář hřejivému slunci a opájela se vůní kvetoucích jabloní s vědomím, že odpoledne na ni čeká stříbro, které je třeba vyleštit. Zatímco on, pomocník správce, vězel po kolena v ostružiní a zoufale si přál proniknout do vyšších kruhů. Byl mojí matkou úplně posedlý, proto si před ní hrál na bezstarostného mladíka, aby ji snadněji okouzlil. Pečli vě skrýval svoji zlost a zahořklost, které podněcovaly jeho ctižádost. Nabubřele se domníval, že jeho jedinou chybou je skutečnost, že se narodil do špatné rodiny. Moje matka se dívala na svůj život úplně jinak. Těšilo ji, že každou noc usíná s plným břichem. Pracuje s čestnými lidmi a zaměstnavatelé jí o Vánocích dávají nějaké peníze na přilepšenou. Co víc si může člověk přát?

Vůbec se k sobě nehodili. Nikdy se neměli vzít, ale stalo se. A přestože to trvalo spoustu let, otec nakonec dosáhl svého cíle: textilem vydělal majlant. Koupil rodinné sídlo v Belgravii. Najal personál - pro matku komornou a kuchařku, pro sebe komorníka. Rodiče chodili na koncerty a do opery. Stali se mecenáši umění. Pořádali večírky, zvali k sobě uměl ce, do každého pokoje si pořídili perské koberce. Stejně na tom vlastně nezáleželo. Mezi takzvané ,,lepší lidi" nikdy nepronikli, i když v to otec doufal. Jeho noví

„přátelé"

byli sice navenek zdvořilí, ale za zády o jako o „tom vulgárním mužíčkovi". Svoje pení vydělal, nespadly mu do klína jako jim, a to m nikdy odpustit. Ani všechny košile na světě vyr kázku nedokázaly skrýt fakt, že se nenarodil se z v puse.

„Josephe, za pět minut ať jsi zpátky ve svém r nich úkolů," nařídila mi matka. ,,Už máš hotové ,,Ano," zalhal jsem. „Ne," oponovala Madeline, moje guvernantl chvíli objevila ve dveřích. Výmluvně ke mně r Jak dlouho tam stojí? Zasténal jsem a sklouzl ze stoličky. ,,Copak ty nechceš jednoho dne jít na univer; se Madeline. Dávno jsem měl chodit do školy, ale matce se zrakem podařilo přesvědčit otce, aby mi mohla mé sestry dávat lekce doma. Otec mi neustále p1 tohle brzy skončí a pošupajdím do řádné školy. Kdyby věděl, co se děje v čísle 22 na Willo re, jen co za ním každé ráno zapadnou dveře! odpluje z moře oligarchie do bezpečného přís tářství. Tituly se nepočítaly. Mladý pán, mlad; chařka, děvečka, paní, guvernantka. Puf - a byl Madeline, dokonce i Charlotte, nejposlednějš v kuchyni, všechny oslovovaly matku křestním. Tím pádem se mi dostalo širokého vzdělání se nejenom násobit a dělit, číst a recitovat, ale in na, odstranit vosk z ubrusu a postavit plot. r-;

\f I \l\ I:- C,[l>f O"J

r v noci, aby klepal na okna svých zákazníků a bu-

' lidský budík. Moje matka šla ve dvanácti letech do rla vždy dobře naladěná, pracovitá a bystrá, a tak 1, že rychle povýšila z pradleny na umývačku ná>omocnice v kuchyni na druhou kuchařku. Když jí 1áct, seznámila se s mým otcem, Edwardem Bellem thradníka). Zrovna si venku na kamenné zídce do1vilku oddechu. Nastavovala tvář hřejivému slunci ;e vůní kvetoucích jabloní s vědomím, že odpoledeká stříbro, které je třeba vyleštit. Zatímco on, po,rávce, vězel po kolena v ostružiní a zoufale si přál 1t do vyšších kruhů.

:>jí matkou úplně posedlý, proto si před ní hrál '.Ostného mladíka, aby ji snadněji okouzlil. Pečlisvoji zlost a zahořklost, které podněcovaly jeho Nabubřele se domníval, že jeho jedinou chybou je t, že se narodil do špatné rodiny. Moje matka se díůj život úplně jinak. Těšilo ji, že každou noc usíná řichem. Pracuje s čestnými lidmi a zaměstnavatelé ích dávají nějaké peníze na přilepšenou. Co víc si

ěk přát?

se k sobě nehodili. Nikdy se neměli vzít, ale stalo ože to trvalo spoustu let, otec nakonec dosáhl své:tilem vydělal majlant. Koupil rodinné sídlo v Belal personál - pro matku komornou a kuchařku, :>morníka. Rodiče chodili na koncerty a do opery. cenáši umění. Pořádali večírky, zvali k sobě uměl lého pokoje si pořídili perské koberce. na tom vlastně nezáleželo. Mezi takzvané „lepdy nepronikli, i když v to otec doufal. Jeho noví

„přátelé"

byli sice navenek zdvořilí, ale za zády o něm mluvili jako o „tom vulgárním mužíčkovi". Svoje peníze si poctivě vydělal, nespadly mu do klína jako jim, a to mu nedokázali nikdy odpustit. Ani všechny košile na světě vyrobené na zakázku nedokázaly skrýt fakt, že se nenarodil se zlatou lžičkou v puse. ,,Josephe, za pět minut ať jsi zpátky ve svém pokoji u školních úkolů," nařídila mi matka. ,,Už máš hotové počty?" ,,Ano," zalhal jsem. „Ne," oponovala Madeline, moje guvernantka, jež se v tu chvíli objevila ve dveřích. Výmluvně ke mně natáhla ruku. Jak dlouho tam stojí? Zasténal jsem a sklouzl ze stoličky. „Copak ty nechceš jednoho dne jít na univerzitu?" zeptala se Madeline. Dávno jsem měl chodit do školy, ale matce se nějakým zázrakem podařilo přesvědčit otce, aby mi mohla guvernantka mé sestry dávat lekce doma. Otec mi neustále připomínal, že tohle brzy skončí a pošupajdím do řádné školy. Kdyby věděl, co se děje v čísle 22 na Willoughby Square, jen co za ním každé ráno zapadnou dveře! Matka ihned odpluje z moře oligarchie do bezpečného přístavu rovnostářství. Tituly se nepočítaly. Mladý pán, mladá slečna, kuchařka, děvečka, paní, guvernantka. Puf - a byly pryč! Polly, Madeline, dokonce i Charlotte, nejposlednější pomocnice v kuchyni, všechny oslovovaly matku křestním jménem. Tím pádem se mi dostalo širokého vzdělání. Naučil jsem se nejenom násobit a dělit, číst a recitovat, ale i načernit kamna, odstranit vosk z ubrusu a postavit plot. Některé úkoly

\1E L \I\ l tilDI 07'

jsem vyloženě nesnášel. Například sbírání vajec. Slepice mě děsily. Občas se proti mně rozběhly a klovly mě do nohy. „Nenávidím drůbež," oznámil jsem matce. ,,Proč mě tam posíláš?" „Jak jinak bys zjistil, co tě baví?" opáčila. ,,Nemusíš mít všechno rád, ale musíš to zkusit." Jestli měla moje matka něco ráda, tak to byly zelené ryngle. Tvrdila, že jsou to ty nejlahodnější slivoně na světě, ale strom je to nevypočitatelný a je obtížné je pěstovat. Vzadu na zahradě z nich vysázela malý sad, ale nevzpomínám si, že bych nějakou ryngli někdy ochutnal. Když stromy naposledy plodily, byl jsem mimino. Každé léto jsem se matky ptal, jestli letos budou. „Musíš být trpělivý," nabádala mě. ,,Všechno dobré chce čas."

Byl jsem poživačný kluk a ryngle jsem chtěl hned. Vztekle jsem dupal botou. Matka na mě smutně pohlédla. ,,Čekání je ta nejtěžší věc, kterou se potřebuješ naučit," pokárala mě. Vždycky jsem na ni čekal, až se vrátí domů. Většinu odpolední trávila mimo dům, aby se zúčastnila té či oné schůze. Zajímala se o spoustu věcí. Vzdělání. Ženská práva. Pozemkovou reformu i o dělnické hnutí. Podepisovala petice. Kráčela ulicemi. Jednou se skupinou sufražetek dokonce skončila ve vězení. Dotčený otec za ni šel zaplatit kauci ve výši nehorázných dvou liber. Když se vrátili, matka se tvářila ostýchavě a vítězoslavně, otec zuřil. ,,Zesměšnilas mě před mými přáteli!" utrhl se na ni. ,,Nejsou to tvoji přátelé," odsekla a stáhla si rukavičky.

,,Zapomínáš, kde je tvoje místo." ,,A ty zapomínáš, odkud jsi vzešel." ,,Přesně o tohle mi jde!" zařval.

Tu noc spal každý v jiné ložnici a takhle tl Otec by udělal cokoliv, aby vymazal svůj původ po němž tak snaživě šplhal, vytáhl za sebou. L.j angažovat se v jakýchkoliv spolcích. Souhlasila pořádala schůzky v našem domě, když byl v pn jího názoru měl každý právo na lepší život a po~ kterým se dařilo, bylo pomoci těm méně šťa nout úspěchu. Svobodné matky, staré panny, pn táři, žebráci i opilci se plahočili k našim dveřím ni do salonu, aby s matkou probrali svoji budou Bylo mi osm, když nás opustila. Oznámila malovat do Provence. Nedokázala se přimět, pravdu. Otec ji nechal zavřít do blázince. Uděla souhlasu. K tomu, aby ji do ústavu pro choro111 stačily dva podpisy - jeho a jeho právníka. Dia ta z přepracování a neschopnost zvládat domác Byla pryč čtyři měsíce. Vrátila se o patnáct liber lehčí a měla barvu tany. Stále na mě mluvila tím jasným veselým jsem se nedal ošálit. Už v něm nebyla žádná rad jako když stojí na střeše budovy, ke které někc přistavit schody. Činilo jí potíže dívat se mi do jsme zmlkli, sklonila zrak k podlaze. Byla to Charlotte, pomocnice z kuchyně, mnou nakonec slitoval a řekl mi pravdu. ,,Kde~ Tvůj táta ji držel pod zámkem. V blázinci."

I•

\1ELAME UlDl ON

>Ženě nesnášel. Například sbírání vajec. Slepice mě >Čas se proti mně rozběhly a klovly mě do nohy.

1vidím drůbež," oznámil jsem matce. ,,Proč mě tam

nak bys zjistil, co tě baví?" opáčila. ,,Nemusíš mít ·ád, ale musíš to zkusit." něla moje matka něco ráda, tak to byly zelené ryn-

že jsou to ty nejlahodnější slivoně na světě, ale o nevypočitatelný a je obtížné je pěstovat. Vzadu ě z nich vysázela malý sad, ale nevzpomínám si, že kou ryngli někdy ochutnal. Když stromy naposle' byl jsem mimino. Každé léto jsem se matky ptal, budou.

: být trpělivý," nabádala mě. ,,Všechno dobré chce

n poživačný kluk a ryngle jsem chtěl hned. Vztekle 1botou.

na mě smutně pohlédla. ,,Čekání je ta nejtěžší věc, >otřebuješ naučit," pokárala mě.

:y jsem na ni čekal, až se vrátí domů. Většinu od-

tvila mimo dům, aby se zúčastnila té či oné schůze. e o spoustu věcí. Vzdělání. Ženská práva. Pozemrmu i o dělnické hnutí. Podepisovala petice. Krá1i. Jednou se skupinou sufražetek dokonce skončila Dotčený otec za ni šel zaplatit kauci ve výši nehoou liber. Když se vrátili, matka se tvářila ostýchavě rně, otec zuřil.

šnilas mě před mými přáteli!" utrhl se na ni. . to tvoji přátelé," odsekla a stáhla si rukavičky.

,,Zapomínáš, kde je tvoje místo." ,,A ty zapomínáš, odkud jsi vzešel." ,,Přesně o tohle mi jde!" zařval. Tu noc spal každý v jiné ložnici a takhle to už zůstalo. Otec by udělal cokoliv, aby vymazal svůj původ a aby žebřík, po němž tak snaživě šplhal, vytáhl za sebou. Zakázal matce angažovat se v jakýchkoliv spolcích. Souhlasila a místo toho pořádala schůzky v našem domě, když byl v práci. Podle jejího názoru měl každý právo na lepší život a povinností těch, kterým se dařilo, bylo pomoci těm méně šťastným dosáhnout úspěchu. Svobodné matky, staré panny, pradleny, toaletáři, žebráci i opilci se plahočili k našim dveřím a byli uvedeni do salonu, aby s matkou probrali svoji budoucnost. Bylo mi osm, když nás opustila. Oznámila mi, že jede malovat do Provence. Nedokázala se přimět, aby mi řekla pravdu. Otec ji nechal zavřít do blázince. Udělal to bez jejího souhlasu. K tomu, aby ji do ústavu pro choromyslné přijali, stačily dva podpisy- jeho a jeho právníka. Diagnóza? Labilita z přepracování a neschopnost zvládat domácí povinnosti. Byla pryč čtyři měsíce. Vrátila se o patnáct liber lehčí a měla barvu sražené smetany. Stále na mě mluvila tím jasným veselým hlasem, ale já jsem se nedal ošálit. Už v něm nebyla žádná radost. Znělo to, jako když stojí na střeše budovy, ke které někdo zapomněl přistavit schody. Činilo jí potíže dívat se mi do očí, a sotva jsme zmlkli, sklonila zrak k podlaze. Byla to Charlotte, pomocnice z kuchyně, kdo se nade mnou nakonec slitoval a řekl mi pravdu. ,,Kdepak malování. Tvůj táta ji držel pod zámkem. V blázinci."

",..li \\;li ( IHO'\ Nevěřil

jsem jí, ale guvernantka Charlottinu verzi podpořila a kuchařka Pally jakbysmet. ,,Neříkej jí, že to víš," kladla mi Pally na srdce. ,,Ale co mám dělat?" ,,Chovej se k ní jako vždycky," radila. „Ale ... Ona je jiná!" fňukal jsem. Chtěl jsem zpátky svoji maminku. Hravou, optimistickou, zadělávající těsto na chleba, ženu s jiskrou v oku, bojující proti nespravedlnosti, která si se všemi tykala bez ohledu na jejich postavení. „Však se ti vrátí," konejšila mě Pally. ,,Jenom musíš být trpělivý. Povídej si s ní. Víc dělat nemusíš." Trávit čas s matkou bylo snadné. Už skoro nikam nechodila. Většinou se po snídani a po koupeli uchýlila do salonu. ,,Našla jsem si novou zálibu," prohlásila. Přestala pracovat v kuchyni spolu s Pally a Charlotte. Místo toho vyšívala za zataženými závěsy. Svítila si lampou a svědomitě skláněla hlavu nad látkou. ,,Můžu ti něco přečíst?" nabízel jsem se. ,,Ne, děkuji pěkně. Dávám přednost tichu." ,,Mám roztáhnout závěsy? Venku je krásně." ,,Raději ne. Světlo mě oslňuje." ,,Pak tu budu s tebou jenom tak sedět." ,,Výborně," zamumlala. Chytil jsem se toho jediného slova, drobečku, který jsem dychtivě spolkl, a předstíral, že to bylo jídlo o čtyřech chodech. Ona se mi vrátí. Pally to říkala. Jenom musím být trpě livý.

Během následujícího roku přestala dům opou

Večery byly obzvlášť tísnivé. Moje matka bývala

nečnicí, upírající svou kvetoucí tvář k obloze. N~

z ní postupně vypadávala semínka. Jednoho studeného dne v listopadu mi oznám stráví ve Španělsku. Trápí ji artritida, stěžovala

klima jí prospěje. Slyšel jsem otce, jak hovoří se svým právní] jsem věděl, že mi lže. Oni ji posílají zpátky do úst, ji hospitalizovat, protože toužil po ženušce poi rou naplňuje tichý domácký život, ale vrátil se k r

Otec netušil, co jiného si počít. Ani já jsem si nevěděl rady, ale přestože mi by devět, věděl jsem, že zamknout ji do blázince 1 Vrhl jsem se jí kolem krku a prosil, aby nikam ne „Je mi líto, ale nemám na vybranou." Dívala sť na neživý předmět - knihu nebo šál. ,,Lžeš! Nejedeš do Španělska." „Nebuď hlupáček. Samozřejmě že jedu." Ods1 sebe. ,,A ty jsi už moc velký na to, abys trucov, přestaň."

,,Mami!" zakvílel jsem. Na zlomek vteřiny její výraz zjihl a já jsem starou matku, jak se na mě dívá se soucitem a hned nato se to světlo z jejích očí vytratilo. ,,Postarej se o sestru," kladla mi na srdce. „Musíš utéct!" vykřikl jsem zoufale. ,,Někarr najde. Dnes v noci." Našpulila rty. ,,Kam bych se poděla?'' ,,Kamkoliv."

řil jsem jí, ale guvernantka Charlottinu verzi podpo:hařka Polly jakbysmet.

kej jí, že to víš," kladla mi Polly na srdce. :o mám dělat?"

rej se k ní jako vždycky," radila.

.. Ona je jiná!" fňukal jsem. Chtěl jsem zpátky svoji Hravou, optimistickou, zadělávající těsto na chles jiskrou v oku, bojující proti nespravedlnosti, která li tykala bez ohledu na jejich postavení. se ti vrátí," konejšila mě Polly. ,,Jenom musíš být Jovídej si s ní. Víc dělat nemusíš."

čas s matkou bylo snadné. Už skoro nikam necho-

inou se po snídani a po koupeli uchýlila do salonu. t jsem si novou zálibu," prohlásila. Přestala praco1yni spolu s Polly a Charlotte. Místo toho vyšívala 1ými závěsy. Svítila si lampou a svědomitě skláněla . látkou.

1 ti něco přečíst?"

nabízel jsem se.

ěkuji pěkně. Dávám přednost tichu."

roztáhnout závěsy? Venku je krásně." i ne. Světlo mě oslňuje." s tebou jenom tak sedět." ně," zamumlala.

1 budu

jsem se toho jediného slova, drobečku, který jsem polkl, a předstíral, že to bylo jídlo o čtyřech chomi vrátí. Polly to říkala. Jenom musím být trpě-

Během

následujícího roku přestala dům opouštět úplně. Večery byly obzvlášť tísnivé. Moje matka bývala kdysi slunečnicí, upírající svou kvetoucí tvář k obloze. Nyní jako by z ní postupně vypadávala semínka. Jednoho studeného dne v listopadu mi oznámila, že zimu stráví ve Španělsku. Trápí ji artritida, stěžovala si. Teplejší klima jí prospěje. Slyšel jsem otce, jak hovoří se svým právníkem, proto jsem věděl, že mi lže. Oni ji posílají zpátky do ústavu. Nechal ji hospitalizovat, protože toužil po ženušce poslušné, kterou naplňuje tichý domácký život, ale vrátil se k němu duch. Otec netušil, co jiného si počít. Ani já jsem si nevěděl rady, ale přestože mi bylo pouhých devět, věděl jsem, že zamknout ji do blázince není řešení. Vrhl jsem se jí kolem krku a prosil, aby nikam neodjížděla. „Je mi líto, ale nemám na vybranou." Dívala se na mě jako na neživý předmět - knihu nebo šál. ,,Lžeš! Nejedeš do Španělska." „Nebuď hlupáček. Samozřejmě že jedu." Odstrčila mě od sebe. ,,A ty jsi už moc velký na to, abys trucoval, tak s tím přestaň."

,,Mami!" zakvílel jsem. Na zlomek vteřiny její výraz zjihl a já jsem spatřil svou starou matku, jak se na mě dívá se soucitem a láskou. Ale hned nato se to světlo z jejích očí vytratilo. ,,Postarej se o sestru," kladla mi na srdce. ,,Musíš utéct!" vykřikl jsem zoufale. ,,Někam, kde tě nenajde. Dnes v noci." Našpulila rty. ,,Kam bych se poděla?" ,,Kamkoliv."

\HI A'\ll (1ll)lO'\J

,,Takové místo nikde není." Tiše jsem plakal. O týden později, večer před odjezdem, kdy už měla sbalené všechny své věci, moje matka ulehla na postel v dlouhých šatech jako paní ze Shalott, vypila celou lahvičku sedativ a naposledy vydechla. V tu chvíli se všechno změnilo. Polly se stala kuchařkou. Charlotte kuchařčinou pomocnicí. Madeline guvernantkou. Ze mě zase byl mladý pán a z mé sestry mladá slečna. A otec mě vypakoval do internátní školy. Tehdy jsem nevěděl, že zelené ryngle už nikdy neuvidím.

Můj opečený

chléb ztvrdl, máslo zežluklo. Následky ces-

tování časem. ,,Děvčátko,"

hlásila Marta, jež v té chvíli vkročila do ku-

chyně. ,,Má úžasně dlouhé řasy a tmavé vlásky. Celá mamin-

ka." Moje americká choť je bylinářka a porodní bába, stejně jako byla její matka i babička. Odnesla špinavé prádlo do prádelny. ,,Pořád mají v plánu odjet?" ,,Předpokládám, že ano." ,,Ty ses jich nezeptala?" „Ne, nezeptala jsem se jich, Josephe. Přiváděla jsem na svět dítě. Mimochodem, šlo zadečkem." Opatrně vložila prádlo do velkého kotle na vyvařování. ,,Díky, že jsi ho naplnil."

Já nosím vodu, ona pere. Jsem hodně pokrok sím s volebním právem žen, ale mám své hranic, Zamíchala povlečení velkou vařečkou a pc ,,Podle mě si to nerozmysleli." Během loňského roku odešlo z Greengage ni Mám podezření, že podlehly vábení technici<) ností. Elektrické osvětlení. Parníky. Biograf. Bál

zmeškají. Když byla Kathleen O'Learyová několik měi její manžel Paddy mi oznámil, že se vracejí do 11 ,,Pochop," zabasoval se svým přízvukem, ,, sad'. Musíme přestat snít a vrátit se domů. Jestli t kapku dýl, nikdy se neodporoučíme." Jako by přijeli do Greengage jenom na dovol Marta je droboučká. Když sedím, jsme skoro cí. Přitiskla se ke mně tváří. Voněla levandulov Brzy bude navíc cítit po kuřecím sádle, kterým svoje začervenalé, popraskané ruce. „Nemůžeš s tím nic dělat, Josephe. GreengaE ale ten každý nesdílí. Musíš si to pamatovat. Co se vrátí." ,,Jsi dneska plná optimismu." ,,Na zrození je něco magického," dumala.,,( buje naději."

Po skončení internátní školy jsem navštěvm College v Cambridgi, kde jsem promoval z kL dií a ekonomie. Otec trval na tom, abych pod

\IFLANH C11DI ON

vé místo nikde není." sem plakal.

Já nosím vodu, ona pere. Jsem hodně pokrokový, souhlasím s volebním právem žen, ale mám své hranice. Zamíchala povlečení velkou vařečkou a povzdechla si.

en později, večer před odjezdem, kdy už měla sbahny své věci, moje matka ulehla na postel v dlou:ch jako paní ze Shalott, vypila celou lahvičku se1posledy vydechla. V tu chvíli se všechno změnilo. tala kuchařkou. Charlotte kuchařčinou pomocnicí. · guvernantkou. Ze mě zase byl mladý pán a z mé tadá slečna. A otec mě vypakoval do internátní

,,Podle mě si to nerozmysleli." Během loňského roku odešlo z Greengage několik rodin. Mám podezření, že podlehly vábení technických vymožeností. Elektrické osvětlení. Parníky. Biograf. Báli se, že něco

jsem nevěděl, že zelené ryngle už nikdy neuvi-

pečený chléb ztvrdl, máslo zežluklo. Následky ces-

:em.

zmeškají. Když byla Kathleen O'Learyová několik měsíců těhotná, její manžel Paddy mi oznámil, že se vracejí do Irska. ,,Pochop," zabasoval se svým přízvukem, ,,nejsme vodsaď. Musíme přestat snít a vrátit se domů. Jestli tu zůstaneme kapku dýl, nikdy se neodporoučíme." Jako by přijeli do Greengage jenom na dovolenou. Marta je droboučká. Když sedím, jsme skoro stejně vysocí. Přitiskla se ke mně tváří. Voněla levandulovým mýdlem. Brzy bude navíc cítit po kuřecím sádle, kterým si zvláčňuje

átko," hlásila Marta, jež v té chvíli vkročila do ku[á úžasně dlouhé řasy a tmavé vlásky. Celá mamin-

svoje začervenalé, popraskané ruce. ,,Nemůžeš s tím nic dělat, Josephe. Greengage je tvůj sen, ale ten každý nesdílí. Musíš si to pamatovat. Co ty víš? Třeba

tmerická choť je bylinářka a porodní bába, stejně její matka i babička. Odnesla špinavé prádlo do

se vrátí." ,,Jsi dneska plná optimismu." ,,Na zrození je něco magického," dumala. ,,Člověk potře buje naději."

. mají v plánu odjet?" ,okládám, že ano." jich nezeptala?"

ezeptala jsem se jich, Josephe. Přiváděla jsem na lfimochodem, šlo zadečkem." Opatrně vložila prácého kotle na vyvařování. ,,Díky, že jsi ho naplnil."

Po skončení internátní školy jsem navštěvoval Pembroke College v Cambridgi, kde jsem promoval z klasických studií a ekonomie. Otec trval na tom, abych podnikl okružní