Tato kniha vznikla díky laskavé podpoře Mezinárodního visegrádského fondu a Ministerstva kultury ČR.
Vráťovi,
mému spolutvůrci a přemožiteli všech mých běsů
,,Jak se vám, sovičko a smečko, © Ivana Myšková, 2017 Illustrations © Martin T. Pecina
©Host-vydavatelství, s. r. o., 2017 ISBN
978-80-7577-067-7
můžeme odvděčit?"
,,Nemusíte se nám vděčovat, my jsme zvířátka, my všechno máme a my nic nepotřebujeme!" - Klárka Beránková, 4 roky
,
v
zaves
*7
žena s žábou
volání hálek
* 23
hostel
vůně
* 35 * 69
čubka
domova
kverulant podšívka
* 73
nebezpečí příjezdových
cest
Obsah
* 93
* :l *:
aneb čas na upřímnost
*"
bílá zvířata jsou velmi často hluchá
*
život s dlouhou červenou nití
*
v
res
*7
žena s žábou
* 119 * 121
ání hálek
* 23
hostel
1ě
* 35
čubka
domova
~rulant jšívka
1
čas na upřímnost
* 143
bílá zvířata jsou velmi často hluchá
* 173
život s dlouhou červenou nití
* 201
* 69 * 73
VI
Jezpec1 jezdových ;t
aneb
* 93
,
v
zaves ženy možná nezacházejí rády do krajnosti ve vnějším životě, ale v životě vnitřním dovedou každou situaci využít do dna, pokud chtějí. - Witold Gombrowicz, Bakakaj
Neprocházej se tu nahá, řekla si Soňa sama pro s, a usmála se, když si vybavila Jana, jak se s obavami on po černých čtvercích oken a galantně ji nastavuje žuJ Kdo by se sem díval, ptala se ho pokaždé, a proč zro na mě? Nikdy nevíš, utrousil Jan, pořád otočený k ok.n Jan si tu připadá jako ve výkladní skříni. Přes z když jasan před okny nemá žádné listí, je z toho nerve a dohlíží, aby do ložnice přebíhala jedině v jeho žup anebo potmě. Musíme koupit závěsy, rolety nebo ! zie, říká po takovém rituálu. Každopádně, smála se S vždycky, když to řekl. V zimě to totiž říkal dost č a bude to říkat do té doby, dokud se strom před o znovu neolistí. Pak se s ní klidně v pokoji pomiluje. , by rolety měli. Natolik Jan důvěřuje zpeřenému Vzdálenosti nevěří. Soňa věří vice vzdálenosti než Přes dvůr je to k protějším oknům cirka sedmdesái trů. Kdo by si takhle namáhal oči? A oken je na j straně taky dost. Proč by se někdo díval zrovna sem
,
v
zaves Ženy možná nezacházejí rády do krajnosti ve vnějším životě, ale v životě vnitřním dovedou každou situaci využít do dna, pokud chtějí. - Witold Gombrowicz, Bakakaj
Neprocházej se tu nahá, řekla si Soňa sama pro sebe a usmála se, když si vybavila Jana, jak se s obavami ohlíží po černých čtvercích oken a galantně jí nastavuje župan. Kdo by se sem díval, ptala se ho pokaždé, a proč zrovna na mě? Nikdy nevíš, utrousil Jan, pořád otočený k oknům. Jan si tu připadá jako ve výkladní skříni. Přes zimu, když jasan před okny nemá žádné listí, je z toho nervózní a dohlíží, aby do ložnice přebíhala jedině v jeho županu anebo potmě. Musíme koupit závěsy, rolety nebo žaluzie, říká po takovém rituálu. Každopádně, smála se Soňa vždycky, když to řekl. V zimě to totiž říkal dost často a bude to říkat do té doby, dokud se strom před okny znovu neolistí. Pak se s ní klidně v pokoji pomiluje. Jako by rolety měli. Natolik Jan důvěřuje zpeřenému listí. Vzdálenosti nevěří. Soňa věří více vzdálenosti než listí. Přes dvůr je to k protějším oknům cirka sedmdesát metrů. Kdo by si takhle namáhal oči? A oken je na jejich straně taky dost. Proč by se někdo díval zrovna sem?
Soňa
si připadala půvabná jen, když se zahlédla Janovýma milujícíma očima nebo když se jí zachtělo psát. Když všechno těkání ustalo a myšlenky vyvstávaly hotové, celistvé a řadily se jedna za druhou a vše bylo tak zřetelné a jasné. Ano, když k sobě konečně přivolala rozutíkané myšlenky, připadala si přitažlivá. Někdy, když Jan ještě spal anebo už z bytu odešel, přistoupila k oknu nahá a zvědavě vyhlížela, kdo její nové půvaby rozezná. Možná i proto otálela s koupí závěsů, rolet nebo žaluzií, možná se jí líbilo žít ve výkladní skříni, možná ji vzrušovalo, že je s Janem vystavena cizím očím (na odiv i na odpor), a vlastně nestála o žádnou intimitu. Možná, že to jsou ty pravé důvody, pomyslí si Soňa, a ne to, že se nemůžeme rozhodnout, čím okna zatemnit. Nejspíš má ráda okamžiky, kdy Jan žárlí na oči neznámého, který neexistuje, který je vymyšlen, okamžiky, kdy vlastním županem chrání její čest a cudnost. Zřejmě jí imponuje tehdy, když dá tím gestem jasně najevo, že ji tak trochu vlastní a nechce se o ni, ať už jakýmkoliv způsobem, s nikým dělit. Vidí v něm totiž onen atavismus, něco, co její muži před ním postupně poztráceli, jakousi chrabrost či rytířství - šupinku toho nebo jen záblesk. Zdá se mi nepravděpodobné, pomyslí si Soňa, že by tam naproti někdo sledoval, až se tu objevím nahá. Jde o mžik, než přejdu z koupelny do ložnice, a na ten mžik že by tam naproti někdo den co den čekal? Soňa si zkouší představit někoho takového. Někoho, kdo číhá na okamžik, kdy přejde nahá z koupelny do ložnice. Ta představa ji baví. Tak trpělivý člověk je jejím opakem.
Závěs
Ona nedokáže upřít oči do jednoho bodu, nevydrží po zorovat statickou scenerii víc než pár minut. Potřebuje pohyb a šramot, akci a humbuk, aby se měla na co dívat Když upne pohled do krajiny, do vody nebo na hvězd neumí myslet na to, co sledují oči. Začne myslet na seb«! a na to, že nesleduje krajinu. Na krajinu myslí, když jl nemá před očima. Musí se jí v hlavě usadit, musí se do n poznenáhlu uložit jako ke spánku. Když se Soňa dívá, z~ roveň spustí kameru, zároveň nahrává. A když nahrávj soustředí se na co nejpřesnější otisk informací, je mech: nismem, neprožívá. To Jan si žádný záznam nepořizuji Nemusí si realitu vybavovat zpětně, nemusí ji zpětn nechat ožít. Když sedí na kopci a shlíží do krajiny, ta shlíží do krajiny, když zvrátí hlavu a kouká na hvězdy, ta kouká na hvězdy. Nečachruje s tím, co vidí, neukrajuje z toho teď, aby mu zbylo na potom. Možná, že z okna odnaproti ji večer co večer, n<1 za nocí pozoruje muž podobný Janovi. Ta představa pobaví. Pronajmu Janovi byt s protějšími okny a bud se před ním schovávat, aby mě neviděl nahou. Ukážu mu pouze dokonale zapouzdřená. Možná koupím l věsy a odsunu je jenom jednou denně na pár nestř ných chvil, ledabyle, pokaždé v jiný čas a pak zas nep dyšně zatemním, nedovolím nic. A možná tady dokon budu bydlet s tím neznámým mužem, v jehož bytě J teď právě žije - kam by taky šel? A on teď bude mé~ tělu nastavovat župan, on teď bude střežit moji cudnj před Janem. I to by koneckonců šlo, usmívá se Soňa sa pro sebe. I to by šlo.
si připadala půvabná jen, když se zahlédla novýma milujícíma očima nebo když se jí zachtělo ,át. Když všechno těkání ustalo a myšlenky vyvstávaly >tové, celistvé a řadily se jedna za druhou a vše bylo k zřetelné a jasné. Ano, když k sobě konečně přivolala zutíkané myšlenky, připadala si přitažlivá. Někdy, když n ještě spal anebo už z bytu odešel, přistoupila k oknu lhá a zvědavě vyhlížela, kdo její nové půvaby rozezná. ožná i proto otálela s koupí závěsů, rolet nebo žaluzií, ožná se jí líbilo žít ve výkladní skříni, možná ji vzrušolo, že je s Janem vystavena cizím očím (na odiv i na od1r), a vlastně nestála o žádnou intimitu. Možná, že to m ty pravé důvody, pomyslí si Soňa, a ne to, že se neů.žeme rozhodnout, čím okna zatemnit. Nejspíš má da okamžiky, kdy Jan žárlí na oči neznámého, který existuje, který je vymyšlen, okamžiky, kdy vlastním panem chrání její čest a cudnost. Zřejmě jí imponuje 1dy, když dá tím gestem jasně najevo, že ji tak trochu lstní a nechce se o ni, ať už jakýmkoliv způsobem, s nim dělit. Vidí v něm totiž onen atavismus, něco, co její 1ži před ním postupně poztráceli, jakousi chrabrost či :ířství - šupinku toho nebo jen záblesk. Zdá se mi nepravděpodobné, pomyslí si Soňa, by tam naproti někdo sledoval, až se tu objevím nahá. i o mžik, než přejdu z koupelny do ložnice, a na ten :ik že by tam naproti někdo den co den čekal? Soňa :kouší představit někoho takového. Někoho, kdo číhá okamžik, kdy přejde nahá z koupelny do ložnice. Ta !dstava ji baví. Tak trpělivý člověk je jejím opakem.
•ěs
Soňa
Ona nedokáže upřít oči do jednoho bodu, nevydrží pozorovat statickou scenerii víc než pár minut. Potřebuje pohyb a šramot, akci a humbuk, aby se měla na co dívat. Když upne pohled do krajiny, do vody nebo na hvězdy, neumí myslet na to, co sledují oči. Začne myslet na sebe a na to, že nesleduje krajinu. Na krajinu myslí, když ji nemá před očima. Musí se jí v hlavě usadit, musí se do ní poznenáhlu uložit jako ke spánku. Když se Soňa dívá, zároveň spustí kameru, zároveň nahrává. A když nahrává, soustředí se na co nejpřesnější otisk informací, je mechanismem, neprožívá. To Jan si žádný záznam nepořizuje. Nemusí si realitu vybavovat zpětně, nemusí ji zpětně nechat ožít. Když sedí na kopci a shlíží do krajiny, tak shlíží do krajiny, když zvrátí hlavu a kouká na hvězdy, tak kouká na hvězdy. Nečachruje s tím, co vidí, neukrajuje si z toho teď, aby mu zbylo na potom. Možná, že z okna odnaproti ji večer co večer, noc za nocí pozoruje muž podobný Janovi. Ta představa ji pobaví. Pronajmu Janovi byt s protějšími okny a budu se před ním schovávat, aby mě neviděl nahou. Ukážu se mu pouze dokonale zapouzdřená. Možná koupím závěsy a odsunu je jenom jednou denně na pár nestřeže ných chvil, ledabyle, pokaždé v jiný čas a pak zas neprodyšně zatemním, nedovolím nic. A možná tady dokonce budu bydlet s tím neznámým mužem, v jehož bytě Jan teď právě žije - kam by taky šel? A on teď bude mému tělu nastavovat župan, on teď bude střežit moji cudnost před Janem. I to by koneckonců šlo, usmívá se Soňa sama pro sebe. I to by šlo.
Jan si balí věci do batohu a odchází. Na týden. Ne za protější okna. Dál. Do jiné země. Odchází už celé dopoledne, pojídá rybízový koláč, zahleděn na okna. Měli jsme koupit ty závěsy, řiká, před tou cestou. Listí letos opadává dřiv. Soňa si účastně povzdychne a doprovodí Jana ke dveřím. Zahrne ho polibky a přeje si, aby byl za minutu zpátky anebo aby jí za pět minut mával z protějšího okna. Ale nestane se jedno ani druhé, a jí tedy nezbude než si na jeho nepřítomnost pomaličku zvykat. Soňa si vzpomene, jak proti tomu dříve protestovala, jak protestovala proti veškerým zvykům, jak se bouřila. Teď už se bouři jen trošku a mlčky, zpraktičtěla a zvěcněla. Nanejvýš se otřese při představě, jak jim dříve postačila jedna úzká postel a jak si v každém dalším bytě našli postel širší a širší, až teď na sebe skoro nedosáhnou. V objetí už téměř neusnou. V objetí se jim už nepodaří usnout, neboť není třeba šetřit místem. Rozpojila je touha po pohodlném spánku. Musíme žít na malých plochách, abychom se dotýkali? hořekuje Soňa. Jsme přesně uprostřed té cesty do pekel. Vybaví si páry, které si hoví na svých odděle ných lůžkách ve svých oddělených ložnicích. Soňa nesouhlasně zavrtí hlavou, ale nevydá ani hlásku, nezvedne ruku v rozčileném gestu. Zadívá se z okna. Ale nepomyslí na muže, kterého tam někde Jan cítí, nepomyslí na dvůr zastavěný dílnami a harampádím, neposlouchá řezavý křik strak. Myslí na to, a představuje si to jako scénu na divadle, jak rozdychtěný muž povalí ženu na postel, klekne na ni, roztrhne jí šaty (nejlépe červené,
Závěs
saténové, s hlubokým výstřihem), pár vteřin si prohli její obnažená ňadra, pak ji cípem látky zakryje a se slo' To znám" z ní otráveně sleze. Kolikrát Jan viděl to \ělo a mohl říct: ,,To znám" a odejít? Neřekl to nikdy, 1 mohl si to pomyslet, vidí ho tak často, že by ho třeba vidět nemusel.
Soňa vstane z křesla a setřese ze sebe župan. Ry le se převléct a pracovat, jinak tu neděli prosním v zvláštní mrzutosti. Zůstane-li v županu přesčas, zkrac
si den, župan ji drží v polospánku, nutí jí plané myšlet bez kterých by se obešla. V županu nelze zastat žádr práci. Kdyby ano, už dávno by se pracovalo v župarn To víc lidí pracuje bez županu, víc lidí pracuje nahJ A já můžu dneska taky pracovat nahá, řekla si S, Když tu Jan není. A rozjařila se. A taky se můžu prochl před okny - nahá. A zkusila se vlnivě projít před okt nahá. A taky se můžu vyklonit z okna - nahá. A posu1 ke straně dva květináče a otevřela okno a skutečně s klonila - nahá. A taky můžu tomu někomu tam na~ když tu Jan, kvůli kterému to nemůžu, není, zamá~ nahá, a na dálku poslat polibek - nahá. A rozjal rozesmátá zamávala tam někam naproti - nahá, a se podívala komu, poslala tomu někomu naproti vzd
polibek - nahá. Ale když zavírala okno, všimla si jakéhosi 1 tam naproti, v okně, a když zaostřila, spatřila muže, mladého, celkem pohledného muže, který tam pře kdy být neměl, a přesto tam byl. Viděla ho, zhmo přízrak a legendu, Janovo strašidlo, viděla ho, ja
Jan si balí věci do batohu a odchází. Na týden. Ne rotějši okna. Dál. Do jiné země. Odchází už celé do-
edne, pojídá rybízový koláč, zahleděn na okna. Měli e koupit ty závěsy, říká, před tou cestou. Listí letos ává dřív. Soňa si účastně povzdychne a doprovodí ke dveřím. Zahrne ho polibky a přeje si, aby byl inutu zpátky anebo aby jí za pět minut mával z proho okna. Ale nestane se jedno ani druhé, a jí tedy ude než si na jeho nepřítomnost pomaličku zvykat. si vzpomene, jak proti tomu dříve protestovala, jak estovala proti veškerým zvykům, jak se bouřila. Teď bouři jen trošku a mlčky, zpraktičtěla a zvěcněla. ejvýš se otřese při představě, jak jim dříve postačila úzká postel a jak si v každém dalším bytě našli poirší a širší, až teď na sebe skoro nedosáhnou. V ob• téměř neusnou. V objetí se jim už nepodaří usnout, ť není třeba šetřit místem. Rozpojila je touha po poém spánku. Musíme žít na malých plochách, abychom se do·? hořekuje Soňa. Jsme přesně uprostřed té cesty kel. Vybaví si páry, které si hoví na svých odděle lůžkách ve svých oddělených ložnicích. Soňa nesně zavrtí hlavou, ale nevydá ani hlásku, nezvedne rozčileném gestu. Zadívá se z okna. Ale nepomymuže, kterého tam někde Jan cítí, nepomyslí na astavěný dílnami a harampádím, neposlouchá křik strak. Myslí na to, a představuje si to jako na divadle, jak rozdychtěný muž povalí ženu na , klekne na ni, roztrhne jí šaty (nejlépe červené,
saténové, s hlubokým výstřihem), pár vteřin si prohlíží její obnažená ňadra, pak ji cípem látky zakryje a se slovy To znám" z ní otráveně sleze. Kolikrát Jan viděl tohle "tělo a mohl říct: ,,To znám" a odejít? Neřekl to nikdy, ale mohl si to pomyslet, vidí ho tak často, že by ho třeba už vidět nemusel. Soňa vstane z křesla a setřese ze sebe župan. Rychle se převléct a pracovat, jinak tu neděli prosním v té zvláštní mrzutosti. Zůstane-li v županu přesčas, zkracuje si den, župan ji drží v polospánku, nutí jí plané myšlenky, bez kterých by se obešla. V županu nelze zastat žádnou práci. Kdyby ano, už dávno by se pracovalo v županech. To víc lidí pracuje bez županu, víc lidí pracuje nahých. A já můžu dneska taky pracovat nahá, řekla si Soňa. Když tu Jan není. A rozjařila se. A taky se můžu procházet před okny - nahá. A zkusila se vlnivě projít před okny nahá. A taky se můžu vyklonit z okna - nahá. A posunula ke straně dva květináče a otevřela okno a skutečně se vyklonila - nahá. A taky můžu tomu někomu tam naproti, když tu Jan, kvůli kterému to nemůžu, není, zamávat nahá, a na dálku poslat polibek - nahá. A rozjařená, rozesmátá zamávala tam někam naproti - nahá, a aniž se podívala komu, poslala tomu někomu naproti vzdušný polibek - nahá. Ale když zavírala okno, všimla si jakéhosi stínu, tam naproti, v okně, a když zaostřila, spatřila muže, ještě mladého, celkem pohledného muže, který tam přece nikdy být neměl, a přesto tam byl. Viděla ho, zhmotnělý přízrak a legendu, Janovo strašidlo, viděla ho, jak klečí
10• 11