Issuu

Prekvapivý a dojemný přtběh muže, který se ocitne na prahu svého obrození

henning m

HOST

henning mankell italské boty ze švédského originálu Italíenska skor vydaného nakladatelstvím Leopard ve Stockholmu roku 2006 přeložila Hana Švolbová

Redaktorka Olga n-ávníčková Obálka a grafická úprava Alena Gratiasová Sazba písmy Arnhem a Nudista Jaroslav Bulíček Tisk a knihařské zpracování CPI Moravia Books, s. r. o.,

Pohořelice

Vydal Host - vydavatelství, s. r. o. Radlas 5, 602 00 Brno, tel.: 545 212 747 roku 2017 jako svou 1284. publikaci První vydání. Počet stran 328 e-mail: redakce@hostbrno.cz www.hostbrno.cz

obsah

led ..................................................... 9 les ................................................. 111 moře

............................................. 193

zimní slunovrat ......................... 277

led

Když je zima, vždycky se cítím osamocenější. Mráz za oknem mi připomíná chlad v mém těle. Jsem napadený ze dvou stran. Neustále však bojuju, jak proti zimě, tak proti osamocení. Proto každé ráno vysekávám díru do ledu. Kdyby v zamrzlé zátoce stál někdo s dalekohledem a sledoval, co dělám, musel by si myslet, že jsem blázen a že se chystám na smrt. Nahý muž v mrazivé zimě, který svírá v ruce sekeru a chystá se vysekat díru do ledu? Vlastně možná doufám, že tam jednou někdo bude černý stín proti vší té bělosti -, kdo by mě viděl a rozmýšlel se,jestli má zasáhnout, než bude pozdě. Mě však není nutné zachraňovat, protože já nehodlám spáchat sebevraždu. Dřív v životě - v souvislosti s onou velkou katastrofou -ve mně zoufalství a vztek někdy tak nabraly na síle, až jsem uvažoval, že sám se sebou skoncuj u. Ale nikdy jsem se o to nepokusil. Zbabělost mě věrně provází po celý život. Dřív jsem věřil a věřím tomu i teď, že v životě jde o to, abychom nepustili otěže. Život je křehká větev nad propastí. Na ní budu viset, dokud se udržím. Potom spadnu,já i všichni ostatní, a nevím, co mě čeká.Je tam

dole někdo, kdo mě přivítá? Nebo mi vstříc pádí jenom chladná, tvrdá tma? Moře

je zamrzlé. Letos, na počátku nového tisíciletí, je zima tuhá. Když jsem se ráno probudil do prosincové tmy, měl jsem dojem, že slyším led zpívat. Nevím, kde se ve mně vzala ta představa, že led dokáže zpívat. Možná mi to, když jsem byl malý, říkal dědeček, který se tady v šérech narodil. Ale za tmy mě vzbudil nějaký zvuk. Nebyla to kočka ani pes. Mám dvě zvířata, která spí tvrději než já. Moje kočka je stará a ztuhlá a pes je na pravé ucho hluchý jako špalek a na levé slyší hodně špatně. Můžu kolem něj proklouznout a on si toho ani nevšimne. Ale tenhle zvuk? Pokusil jsem se ve tmě zorientovat. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že musí jít o led, který se pohybuje, třebaže tady v zálivu dosahuje deseticentimetrové tloušť ky. Minulý týden, když jsem byl neklidnější než obvykle, jsem došel na okraj, kde se led setkává s otevřeným mořem. Bylo to víc než kilometr za posledním ostrůvkem. Led v zátoce by se tedy neměl pohybovat. On se však zvedal a klesal, skřípal a zpíval. Naslouchal jsem těm zvukům a najednou jsem si pomyslel, že život utekl hrozně rychle. Teď jsem tady. šestašedesátiletý muž, finančně nezávislý, se vzpomínkou, která ho neustále sužuje. Vyrostl jsem v chudobě, kterou si dnes v této zemi dokážeme představit jen stěží. Můj otec byl ušlápnutý číšník s nadváhou a máma se neustále snažila vyjít s penězi. Já jsem z téhle studny chudoby vylezl. Jako dítě jsem si tady často hrával a neměl jsem tušení o čase, který se krátí. V té době byli babička

s dědečkem ještě činorodí, zatím nezestárli nosti a čekání. On voněl po rybách a jí chybě zuby. Ačkoliv byla vždycky hodná, v pohledu n její úsměv otevíral jako černá díra, bylo něcc Není to tak dávno, co jsem se nacházel upr ního jednání. Nyní už začal epilog. Tam venku ve tmě zpíval led a já jsem přer li se o mě nepokouší infarkt. Vstal jsem a zrn Všechno bylo v pořádku, krevní tlak sto padť devadesát, pulz normální, šedesát čtyři úderi tal jsem se, jestli mě něco nebolí. Mírně mě · noha. To se stává a nijak mě to neznepokojuje ledu venku jsem se cítil špatně. Znělo to ja1 sbor nejasných hlasů. Posadil jsem se v kuch do svítání. V trámech praskalo. Buď se dřevc mrazem, nebo se v některé ze svých tajných pohybovala myš. Teploměr

za oknem ukazoval minus devaten Dneska udělám to, co každý zimní den. Ob pan, na nohy natáhnu ustřižené holínky, vez a sejdu k molu. Otvor vysekám rychle, proto2 dělám díru, nebývá led silný. Potom se svlél< řím se do bahnité vody. Bolí to, ale když se opi na led, mráz jako by se proměnil v intenzivn Do své černé díry lezu proto, abych pocíti žiju. Potom mám pocit, že osamělost pom. vá. Jednoho dne možná zemřu šokem, až do Dotýkám se dna, takže nezmizím pod ledem v otvoru, který brzy opět zamrzne. A tak mě son, který po ostrůvcích rozváží poštu. Nikdy, dokud bude žít, nepochopí, co se s

lo, kdo mě přivítá? Nebo mi vstříc pádí jenom

tvrdá tma?

amrzlé. na počátku nového tisíciletí,je zima tuhá. Když íno probudil do prosincové tmy, měl jsem doyším led zpívat. Nevím, kde se ve mně vzala ta , že led dokáže zpívat. Možná mi to, když jsem říkal dědeček, který se tady v šérech narodil. tmy mě vzbudil nějaký zvuk. Nebyla to kočka 1ám dvě zvířata, která spí tvrději než já. Moje stará a ztuhlá a pes je na pravé ucho hluchý ~k a na levé slyší hodně špatně. Můžu kolem )Uznout a on si toho ani nevšimne. hle zvuk? I jsem se ve tmě zorientovat. Chvíli mi trvalo, pochopil, že musí jít o led, který se pohybuje, dy v zálivu dosahuje deseticentimetrové tloušť r týden, když jsem byl neklidnější než obvykle, ·I na okraj, kde se led setkává s otevřeným moto víc než kilometr za posledním ostrůvkem. )Ce by se tedy neměl pohybovat. On se však lesa!, skřípal a zpíval. 1chal jsem těm zvukům a najednou jsem si že život utekl hrozně rychle. Teď jsem tady. sátiletý muž, finančně nezávislý, se vzpomín1ho neustále sužuje. Vyrostl jsem v chudobě, !nes v této zemi dokážeme představit jen stěží. byl ušlápnutý číšník s nadváhou a máma se nažila vyjít s penězi.Já jsem z téhle studny chuil. Jako dítě jsem si tady často hrával a neměl 1í o čase, který se krátí. V té době byli babička

s dědečkem ještě činorodí, zatím nezestárli do nehybnosti a čekání. On voněl po rybách a jí chyběly všechny zuby. Ačkoliv byla vždycky hodná, v pohledu na to,jak se její úsměv otevíral jako černá díra, bylo něco děsivého. Není to tak dávno, co jsem se nacházel uprostřed prvního jednání. Nyní už začal epilog. Tam venku ve tmě zpíval led a já jsem přemýšlel,jest li se o mě nepokouší infarkt. Vstal jsem a změřil si tlak. Všechno bylo v pořádku, krevní tlak sto padesát pět na devadesát, pulz normální, šedesát čtyři úderů. Prohmatal jsem se, jestli mě něco nebolí. Mírně mě bolela levá noha. To se stává a nijak mě to neznepokojuje. Ale z toho ledu venku jsem se cítil špatně. Znělo to jako podivný sbor nejasných hlasů. Posadil jsem se v kuchyni a čekal do svítání. V trámech praskalo. Buď se dřevo rozpínalo mrazem, nebo se v některé ze svých tajných chodbiček pohybovala myš. Teploměr za

oknem ukazoval minus devatenáct stupňů. Dneska udělám to, co každý zimní den. Obléknu si župan, na nohy natáhnu ustřižené holínky, vezmu sekeru a sejdu k molu . Otvor vysekám rychle, protože tam, kde dělám díru, nebývá led silný. Potom se svléknu a ponořím se do bahnité vody. Bolí to, ale když se opět vyškrábu na led, mráz jako by se proměnil v intenzivní teplo. Do své černé díry lezu proto, abych pocítil, že pořád žiju. Potom mám pocit, že osamělost pomalu odeznívá. Jednoho dne možná zemřu šokem, až do díry vlezu. Dotýkám se dna, takže nezmizím pod ledem. Budu stát v otvoru, který brzy opět zamrzne. A tak mě najde Jansson, který po ostrůvcích rozváží poštu. Nikdy, dokud bude žít, nepochopí, co se stalo.

Ale to mě nezajímá. Svůj domov jsem si zařídil jako nedobytnou pevnost - tady na ostrůvku, který jsem zdědil. Když vystoupím na pahorek za domem, mám výhled přímo na moře. Není tam nic kromě ostrůvků a skalisek,jejichž temné hřbety lze zahlédnout těsně nad hladinou vody nebo povrchem ledu. Když se podívám na druhou stranu, vnitřní šéry houstnou. Ale nikde nevidím jiný dům než ten svůj. Samozřejmě

jsem to takhle neplánoval. Tento dům měl sloužit jako letní útočiště. Nikoliv jako nejzazší skanzen, který musím bránit. Každé ráno, když vysekám díru nebo se ponořím do letně vlahé vody, se znovu podivím, co se to vlastně s mým životem stalo. Vím, co se přihodilo. Udělal jsem chybu. A neodvážil jsem se přijmout její důsledky. Kdybych tehdy věděl to, co vím dnes, co bych udělal? Nedokážu na to odpovědět. Jsem si jistý jenom tím, že bych nemusel sedět tady,jako vězeň daleko na moři. Měl jsem

žít podle nastaveného plánu. záhy jsem se rozhodl stát se lékařem. Došlo k tomu v den mých patnáctých narozenin, kdy mě otec k mému velkému údivu pozval do restaurace. On, který byl sám číšník a který v zarputilém boji za vlastní čest pracoval jenom přes den, nikdy večer. Pokud ho povolali na večerní směnu, vymluvil se. Pořád si pamatuj u matčin neklidný pláč, když občas přišel domů a oznámil, že skončil. A najednou mě chtěl vzít do restaurace. Zaslechl jsem, jak se matka s otcem hádají, jestli mi to dovolí. Skončilo to tím, že se máma zamkla v ložnici. Dělávala to, když se něco postavilo proti ní. v jistých Poměrně

obzvlášť složitých

obdobích trávila zamčená, koj i téměř veškerý čas. Vždycky to tam voněl duli a slzách. Já jsem spal na pohovce v kuchy s hlasitým vzdycháním rozložil matraci na ze Během života jsem se setkal s mnoha plačí Jako lékař jsem vídal umírající i ty, kteří se de někdo z jejich blízkých onemocněl nevyléčitel bou. Ale jejich slzy nikdy nevydávaly takovou by připomínala mou matku. Otec mi cestou race vykládal, že je přecitlivělá. Pořád tápu r jsem mu tehdy odpověděl. Co jsem vlastně Moje první vzpomínky patří matce, jak hod ny plakala nad penězi, které nám chyběly, 1 bou, která čpěla ze všeho v našem životě. O její nářky neslyšel. Když ho po příchodu dorr s dobrou náladou, bylo všechno v pořádku. : la v posteli ve své levandulové vůni, bylo to tak večerech se otec věnoval třídění své velké sbírl vojáčků, které rovnal v souladu s rekonstruk rických bitev. Nežjsem usnul, sedával naokra le, hladil mě po hlavě a stěžoval si, že moje ma citlivá, a tak mi bohužel nemůžou pořídit ~ Vyrůstal jsem v zemi nikoho, mezi slzan mi vojáčky. A s otcem, který tvrdohlavě prol číšník a operní zpěvák mají společné to, že ot svého povolání potřebují pořádné boty.

Bylo to tak,jak rozhodl. Šli jsme do restauracť k nám číšník, aby přijal objednávku. Otec se: mi podrobně vyptával na telecí biftek, který poručil. Já jsem se rozhodl pro sledě. Léta mě naučila mít rád ryby. Číšník se vzdálil.

mě nezajímá. Svůj domov jsem si zařídil jako 1ou pevnost - tady na ostrůvku, který jsem dyž vystoupím na pahorek za domem, mám římo na moře. Není tam nic kromě ostrůvků :,jejichž temné hřbety lze zahlédnout těsně nad vody nebo povrchem ledu. Když se podívám na :ranu, vnitřní šéry houstnou. Ale nikde nevidím než ten svůj. mě jsem

to takhle neplánoval. dům měl sloužit jako letní útočiště. Nikoliv 1zší skanzen, který musím bránit. Každé ráno, kám díru nebo se ponořím do letně vlahé vody, podivím, co se to vlastně s mým životem stalo. o se přihodilo. Udělal jsem chybu. A neodvážil řij mout její důsledky. Kdybych tehdy věděl to, es, co bych udělal? Nedokážu na to odpovědět. :tý jenom tím, že bych nemusel sedět tady, jako eko na moři.

žít podle nastaveného plánu. ně záhy jsem se rozhodl stát se lékařem. Dou v den mých patnáctých narozenin, kdy mě '.mu velkému údivu pozval do restaurace. On, ,ám číšník a který v zarputilém boji za vlastní ,val jenom přes den, nikdy večer. Pokud ho po·ečerní směnu, vymluvil se. Pořád si pamatuju ~klidný pláč, když občas přišel domů a oznáončil. A najednou mě chtěl vzít do restaurace. sem, jak se matka s otcem hádají, jestli mi to :o nčilo to tím, že se máma zamkla v ložnici. :o, když se něco postavilo proti ní. v jistých

obzvlášť složitých obdobích trávila zamčená ve svém pokoji téměř veškerý čas. Vždycky to tam vonělo po levanduli a slzách. Já jsem spal na pohovce v kuchyni a otec si s hlasitým vzdycháním rozložil matraci na zemi. Během života jsem se setkal s mnoha plačícími lidmi. Jako lékař jsem vídal umírající i ty, kteří se dozvěděli, že někdo z jejich blízkých onemocněl nevyléčitelnou chorobou. Ale jejich slzy nikdy nevydávaly takovou vůni, která by připomínala mou matku. Otec mi cestou do restaurace vykládal, že je přecitlivělá. Pořád tápu nad tím, co jsem mu tehdy odpověděl. Co jsem vlastně mohl říct? Moje první vzpomínky patří matce, jak hodiny a hodiny plakala nad penězi, které nám chyběly, nad chudobou, která čpěla ze všeho v našem životě. Otec jako by její nářky neslyšel. Když ho po příchodu domů přivítala s dobrou náladou, bylo všechno v pořádku. Pokud ležela v posteli ve své levandulové vůni, bylo to také dobré. Po večerech se otec věnoval třídění své velké sbírky cínových vojáčků, které rovnal v souladu s rekonstrukcemi historických bitev. Než jsem usnul, sedával na okraji mé postele, hladil mě po hlavě a stěžoval si, že moje matka je příliš citlivá, a tak mi bohužel nemůžou pořídit sourozence. Vyrůstal jsem v zemi nikoho, mezi slzami a cínovými vojáčky. A s otcem, který tvrdohlavě prohlašoval, že číšník a operní zpěvák mají společné to, že oba k výkonu svého povolání potřebují pořádné boty.

Bylo to tak, jak rozhodl. Šli jsme do restaurace. Přistoupil k nám číšník, aby přijal objednávku. Otec se složitě a velmi podrobně vyptával na telecí biftek, který si nakonec poručil. Já jsem se rozhodl pro sledě. Léta na ostrově mě naučila mít rád ryby. Číšník se vzdálil.

Bylo to poprvé, kdy jsem směl vypít sklenku vína. Ihned mi stouplo do hlavy. Po jídle mě otec s úsměvem pozoroval a zeptal se, čemu bych se chtěl v životě věnovat. Nevěděl jsem. Už jsem kvůli němu šel na reálku. Neveselá škola se svými ošuntělými vyučujícími a chodbami čpícími vlnou mi neskýtala prostor, abych se zamýšlel nad nějakou budoucností. Podstatné bylo jenom přežít další den, nenechat se načapat, že jsem neudělal úkol, a neupoutávat pozornost. Další den byl vždy velmi blízko, nedalo se přemýšlet o horizontu, který by ležel za koncem dalšího pololetí. Nevybavuju si, že bych někdy o budoucnosti hovořil se svými kamarády. ,,Je ti patnáct," řekl otec. ,,Nastal čas, aby ses zamyslel nad tím, co chceš v budoucnu dělat. Chceš se pustit do hospodské branže? Možná se po skončení školy promyješ nádobím až do Ameriky. Bylo by fajn, kdyby ses porozhlídl po světě. Jenom nezapomínej na dobré boty." ,,Já nechci být číšník." Odpověděl jsem velmi ostře. Nepoznaljsem,jestli to otce zklamalo, nebo se mu ulevilo. Usrkl vína, ukazovákem si přejel přes kořen nosu a pak se zeptal, jestli skutečně nemám do budoucna žádné plány. ,,Ne."

„O něčem jsi musel přemýšlet. Které předměty máš nejradši?" ,,Hudebku." ,,Ty umíš zpívat? To je pro mě novinka." ,,Neumím zpívat." ,,Nebo ses bez mého vědomí naučil hrát na nějaký nástroj?" ,,Ne."

,,Tak proč máš nejradši hudebku?"

,,Dirigent Ramberg se o mě nestará." ,,Co tím chceš říct?" „Zajímají ho jenom ti, co zpívat umějí. Nás 1 si nevšímá." „Takže máš nejradši předmět, kterého se an níš?" ,,Chemie je taky fajn." To otce očividně překvapilo. Na kratičký o~ zdálo, že pátrá ve svých vzdálených vzpomínká ních chudých školních let, zda vůbec takový jako chemie existoval. Sledoval jsem ho jako c Měnil se mi před očima. Dřív se na něm nerr kromě jeho oblečení, bot a barvy vlasů, které více šedivěly. Teď se stalo něco nečekaného. J, zachvátila náhlá bezmoc a já jsem ho teprve t Ačkoliv mnohokrát seděl na okraji mé postele: mnou tady v zátoce, stále se nacházel hodně d mě. Teď, ve své bezmoci, se mi přiblížil. Byl jse než onen muž, který seděl naproti mně u bílél v restauraci, kde kapela hrála hudbu, kterou poslouchal, cigaretový kouř se mísil se silným a vína v jeho sklence ubývalo. A tehdy jsem se rozhodl, jak odpovím. Svo nost jsem objevil - nebo stvořil - právě v tom Otec na mě pohlédl šedivě modrýma očima. to, že se vzchopil z bezmoci, která ho postihla však viděl a nikdy na ni nezapomenu. ,,Podle tebe je fajn chemie? Proč?" „Protože budu doktor. To člověk musí n o chemických sloučeninách. Chci operovat." Pohlédl na mě s náhlým odporem. ,,Ty budeš řezat do lidí?"

) poprvé, kdy jsem směl vypít sklenku vína. stouplo do hlavy. Po jídle mě otec s úsměvem a zeptal se, čemu bych se chtěl v životě věnovat. ~l jsem. Už jsem kvůli němu šel na reálku. Ne>la se svými ošuntělými vyučujícími a chodbai vlnou mi neskýtala prostor, abych se zamýšlel ou budoucností. Podstatné bylo jenom přežít . nenechat se načapat, že jsem neudělal úkol, távat pozornost. Další den byl vždy velmi blíz::> se přemýšlet o horizontu, který by ležel za alšího pololetí. Nevybavuju si, že bych někdy 1osti hovořil se svými kamarády. 1tnáct," řekl otec. ,.Nastal čas, aby ses zamys1, co chceš v budoucnu dělat. Chceš se pustit lské branže? Možná se po skončení školy prolobím až do Ameriky. Bylo by fajn, kdyby ses l po světě. Jenom nezapomínej na dobré boty." 1ci být číšník." ~děl jsem velmi ostře. Nepoznal jsem, jestli to rnlo, nebo se mu ulevilo. Usrkl vína, ukazovájel přes kořen nosu a pak se zeptal, jestli sku1ám do budoucna žádné plány.

m jsi musel

přemýšlet.

Které

předměty

máš

ku." § zpívat? To je pro mě novinka." m zpívat." ~s bez mého vědomí naučil hrát na nějaký ná-

máš nejradši hudebku?"

,,Dirigent Ramberg se o mě nestará." ,,Co tím chceš říct?" „Zajímají ho jenom ti, co zpívat umějí. Nás ostatních si nevšímá." ,,Takže máš nejradši předmět, kterého se ani neúčast níš?" ,,Chemie je taky fajn." To otce očividně překvapilo. Na kratičký okamžik se zdálo, že pátrá ve svých vzdálených vzpomínkách z vlastních chudých školních let, zda vůbec takový předmět jako chemie existoval. Sledoval jsem ho jako očarovaný. Měnil se mi před očima. Dřív se na něm neměnilo nic kromě jeho oblečení, bot a barvy vlasů, které mu stále více šedivěly. Teď se stalo něco nečekaného. Jako by ho zachvátila náhlá bezmoc a já jsem ho teprve teď spatřil. Ačkoliv mnohokrát seděl na okraji mé postele a plaval se mnou tady v zátoce, stále se nacházel hodně daleko ode mě. Teď, ve své bezmoci, se mi přiblížil. Byl jsem silnější než onen muž, který seděl naproti mně u bílého ubrusu v restauraci, kde kapela hrála hudbu, kterou nikdo neposlouchal, cigaretový kouř se mísil se silnými parfémy a vína v jeho sklence ubývalo. A tehdy jsem se rozhodl, jak odpovím. Svou budoucnost jsem objevil- nebo stvořil-právě v tom okamžiku. Otec na mě pohlédl šedivě modrýma očima. Vypadalo to, že se vzchopil z bezmoci, která ho postihla. Jájsemji však viděl a nikdy na ni nezapomenu. ,,Podle tebe je fajn chemie? Proč?" „Protože budu doktor. To člověk musí něco vědět o chemických sloučeninách. Chci operovat." Pohlédl na mě s náhlým odporem. ,,Ty budeš řezat do lidí?"

,,Jo."

,,Lékařem

se nestaneš jenom se zkouškou z reálky." ,,Budu pokračovat a udělám si maturitu." ,,Aby ses mohl prsty vrtat v lidských vnitřnostech?" ,,Chci být chirurgem." A v tu chvíli se zrodil plán mého života. Nikdy dřív jsem vůbec neuvažoval o tom, že bych se mohl stát lékařem. Neomdlíval jsem při pohledu na krev nebo injekci, ale nikdy jsem si nepředstavoval, že bych strávil život v nemocničních chodbách a na operačních sálech. Když jsme toho dubnového večera kráčeli domů, otec přiopi lý, já sám ovíněný patnáctiletý kluk, uvědomil jsem si, že nešlo jenom o odpověď mému otci. Dal jsem sám sobě slib. Stanu se lékařem. Zasvětím život tomu, že budu řezat do lidských těl.

Dneska pošta nepřijde. Nepřišla ani včera. Zato dorazí Jansson, v šérech poštu rozváží. Pro mě nic nemá. Za mu to. Už před dvanácti lety jsem mu oznár mně nejezdil, když veze jenom reklamy. Všec ciální nabídky na počítače a vepřové mě dáv1 bavit. Pověděl jsem mu, že se nechci vydávat v kteří se pokoušejí ovlivňovat můj život tím, :z nějí se speciálními nabídkami. V životě nej ceny,jakjsem se mu snažil vysvětlit. V životě o něco podstatného. Sice nevím o co, ale ste věřit, že to je podstatné a že se skrytý sm) na vyšší úrovni, než kde jsou slevové kupo1 losy. Pohádali jsme se. Nebylo to naposled. Ni: padá, že nás spojuje právě náš vztek. Ale od té žádný leták nedovezl. Když mi naposledy do byla to obsílka z obecního úřadu. To bylo I a půl lety. V ten den zuřil vítr od severovýchod moře klesla. Sdělili mi, že mi bylo přidělen hřbitově.Jansson tvrdil, že ho dostávají všict se o novou službu-ti, kdo tu bydlí a platí d::