Hle, přichází ten den hořící jako pec. (Malachiáš 3,19)
finanční
podpo:i:ou
stva kultury ČR
iška ir., 2&17
• & illustrations s> Daniel Pitín, 2817
vydavatelství , s. r . o., 2817 88·7577·854·7
Vrán se usmíval a křičel:,, Tohle je moje Stvoření," mávaje černou vlajl<ou sebe sama. (Ted Hughes,Jesl<_ynní ptáci)
I
Bylo půl páté. Kurvafix, proč tak brzo? Tělo ho přinutilo. To zvíře. Chtělo ven. Vylo a kňučelo, drápalo, škrábalo, bylo to k nesnesení. Zavrčelo a chňaplo čelistmi naprázdno. Cvaklo to jako pastička na myši. Bestie. Taky by občas mohlo dát pokoj, zlobil se, když ještě poloslepý hledal v temném pokoji zbytky své včerejší kůže. Takhle to přece nejde pořád, člověk, to je přece taky něco jiného. Člověk, to je přece večírek, sláva a spánek. Člověk, to je přece možnost na všechno se zvysoka vysrat. Bručel. Ale vstal. Věděl, že on už tuhle možnost nejspíš nadobro ztratil. Že si vybral něco jiného. Tělo. Kdepak, rozmazlil jsem ho, pomyslel si mrzutě. Ostrý ranní vzduch mu sekl po bradě. Uskočil. Chňapl po svém těle a zachumlal se do něj. Teď mu bylo dobré. To bylo o fous, zašklebil se. A najednou zatoužil po pohybu. Ucítil ten slaný vlhký oblak, jak se zvedl z konopných lan, která se náhle napnula jak strnny. Sáhl si pod triko. Byli tam. Předklonil se a dotkl se lýtek a špiček prstů. Byli i tam. Čekali na něj. Sartorius, rectus femoris, pectoralis maior, femur, talus, Brutus, Marcus Aurelius, Athos, Porthos, Uncas ... stará parta, soukmenovci,junáci širokoplecí, Sparťani. Tak pojďte, zašeptal. A oni šli. A on šel. A oni běželi. A on běžel. Ne tak rychle, bratři, ne tak rychle, sakra, už máme taky nějakej věk, nepospíchejte, už nám to beztak všechno uteklo. Neposlouchali ho. Vítr zanedlouho odvál jeho úzkostlivost. Běžel, žil, běžel. Všechno bylo v pořádku. Dokud běžím, do té doby jsem člověkem. Sparťanem. Dus, dus, dus,jeho kroky mlátily do ospalých fasád domů. Kola se pohnula, pára zasyčela, loď se zhoupla na přílivové vlně radosti, která jej zaplavila a milosrdně přikryla čerstvě vyhřezlou jizvu surového rána. Dus, dus, dus, tadam, tadam, tadam, pamparam, pamparam ... Co naplat, měl rytmus ve svých Achillových patách. Stvoi:ení
9
.
A ten rytmus ho vzdaloval městu a noci. Tam, clo země křoví a červů, tam dnes poběží. Udělá tělu radost. Snad ho potom nechá chvíli na pokoji. Musel se ještě připravit do školy. Vzpomněl si, že od včerejška už ví,jak mu potajmu říkají. Zaslechl to na chodbě. Někdo to tam polohlasem špitl. Usmál se a vzduch mu s kvílením zasvištěl mezi zuby. Kruťas. Tak mu říkají. Kruťas. Nadechl se a bylo to, jako by nasál vůni samotného podsvětí. Zmizel za rohem a ozvěna jeho kroků ho udýchaně následovala. Ticho se však clo ulice už nevrátilo, brána noci zůstala vyvrácená a tou trhlinou přicházel z opačné strany neklid čerstvého rána. To před sebou roztržitě strkalo opilou Mikuláškovou, která se vracela ze svého nekonečného tahu. Bylo to pochopitelné, nikdo nechce být sám poslem špatných zpráv. Zdálo se však, že ta ženská si z toho nic nedělá. Tohle byl prostě její den. Ostatně kterýkoliv jiný den, kterékoliv ráno, na tomhle místě, kde se světlo pořád ještě krčí mezi betonovými stíny domů, jejichž okna jsou vyhaslá, byl její. ,,Hovno! Hovno! Hovno!" Chodila od konce ke konci sídliště. Křičela. Oznamovala své smutné proroctví, tak jak to už od pradávna dělaly její prabáby na mlhavých blatech keltského severu. Neznali místo, odkud přišla, ani příběh,jehož tíseň přinesla s sebou. Ale dost možná to byla jejich vlastní tíseň, tíseň u tištěných v prokletých zdech. Pořád si ještě nezvykli. Její chraplavý vykřičený hlas se odrážel od temných oken a poskakoval třaskavě ulicí. Zněla spíš jako lešenářská trubka, když spadne na zem, než jako člověk. Už toho taky měla za ty roky dost. Ale nedopřáli jí odpočinek. Často se našel někdo, kdo to nevydržel. Nasraný spáč. Viselec na svých vlastních nervech: ,,Běž do prdele!" Nevydržel, než projde kolem něj, než ji udusí ranní opilecká ospalost, Liška
18
a spustil tak přízračný stroj proklínání a I plné obrátky. Nadechla se: „Ty běž do prdele, máš tam blíž! Ty píčo zkurvená, píčo zmrdaná, píčo všem Čmelák ležel v posteli a úporně tisl, ještě spát! Bylo totiž velmi brzké ráno a málně hodinu času, než bude musetvstá mu bylo horko, spal špatně. A taky ty s turistický sny! Vždycky se po nich budí: se toho dost nenachodí přes den? Někon že lítá. Šťastlivec, pomyslel si závistivě. Ac i ve snech plahočit pěšky přes pláně k n vému obzoru ... Toužil ještě po chvilce sr: jak se jednou ty pekelné litanie pod jeho c tak snadno zastavit. Do Čmelákova pokoje vešla matka. a kradmo zpoza lemu záclony pozoroval „Proč to ta ženská dělá ... " povzdech Podívala se na chlapce. Spal.
Ráno probíhá tak,jakje Čmelák zvyklý. R videlný rytmus. Přesný rytmus příchodů rytmus práce i nicnedělání. Přesného nicn tě poloslepý klopýtá do koupelny. Oplacht kaucí vodou, smývá z nich slizký povlak s".) už spí. Matka se chystá ven se Čmelákem slova. Polovina stoluje plná vyvalených vn stěnných hodin, které se jeho otec už něko opravit.Jde mu to zoufale pomalu, a to pře zásadního důvodu. Hrozně se mu totiž th cený kolečka jsou tak malý.Je s tím víc tráp Stvoiení
10 vzdaloval městu
a noci. Tam, do země křoví nes poběží. Udělá tělu radost. Snad ho potom na pokoji. Musel se ještě připravit do školy. že od včerejška už ví,jak mu potajmu říkají. Za1odbě. Někdo to tam polohlasem špitl. Usmál rn s kvílením zasvištěl mezi zuby. Kruťas. Tak 1ťas. Nadechl se a bylo to, jako by nasál vůni odsvětí. Zmizel za rohem a ozvěna jeho kroků následovala. ~ však do ulice už nevrátilo, brána noci zůstala ou trhlinou přicházel z opačné strany neklid a. To před sebou roztržitě strkalo opilou Mikurá se vracela ze svého nekonečného tahu. Bylo ·lné, nikdo nechce být sám poslem špatných ;e však, že ta ženská si z toho nic nedělá. Tohle í den. Ostatně kterýkoliv jiný den, kterékoliv hle místě, kde se světlo pořád ještě krčí mezi stíny domů, jejichž okna jsou vyhaslá, byl její. ! Hovno! Hovno!" a od konce ke konci sídliště. Křičela. Oznamo:né proroctví, tak jak to už od pradávna dělaly 1a mlhavých blatech keltského severu. Neznali Ipřišla, ani příběh,jehož tíseň přinesla s sebou. ná to byla jejich vlastní tíseň, tíseň u tištěných zdech. Pořád si ještě nezvykli. ·a plavý vykřičený hlas se odrážel od temných koval třaskavě ulicí. Zněla spíš jako lešenářská spadne na zem, než jako člověk. Už toho taky ky dost. Ale nedopřáli jí odpočinek. e našel někdo, kdo to nevydržel. Nasraný spáč. ch vlastních nervech: ,,Běž do prdele!" Nevydržel, olem něj, než ji udusí ranní opilecká ospalost, 18
a spustil tak přízračný stroj proklínání a lamentací znovu na plné obrátky. Nadechla se: ,,Ty běž do prdele, máš tam blíž! Ty píčo! Píčo zasraná, píčo zkurvená, píčo zmrdaná, píčo všema vojebaná ..." Čmelák ležel v posteli a úporně tiskl víčka k sobě. Spát, ještě spát! Bylo totiž velmi brzké ráno a on měl ještě minimálně hodinu času, než bude muset vstávat do školy. V noci mu bylo horko, spal špatně. A taky ty sny! Nesnášel tyhle turistický sny! Vždycky se po nich budil vyčerpaný. Copak se toho dost nenachodí přes den? Někomu se prý v noci zdá, že lítá. Šťastlivec, pomyslel si závistivě. A on, Čmelák, se musí i ve snech plahočit pěšky přes pláně k nekonečnému krvavému obzoru ... Toužil ještě po chvilce spánku, věděl ale, že jak se jednou ty pekelné litanie pod jeho okny spustí, nejdou tak snadno zastavit. Do Čmelákova pokoje vešla matka. Postavila se k oknu a kradmo zpoza lemu záclony pozorovala ulici. ,,Proč to ta ženská dělá ... " povzdechla si. Podívala se na chlapce. Spal. Ráno probíhá tak,jakje Čmelák zvyklý. Rodina má svůj pravidelný rytmus. Přesný rytmus příchodť1 a odchodů. Přesný rytmus práce i nicnedělání. Přesného nicnedělání. Vstává.Ještě poloslepý klopýtá clo koupelny. Oplachuje rovnátka pod tekoucí vodou, smývá z nich slizký povlak svých slin. Snídá. Otec už spí. Matka se chystá ven se Čmelákem. Jí v chvatu a beze slova. Polovina stoluje plná vyvalených vnitřností velkých nástěnných hodin, které se jeho otec už několik měsíců pokouší opravit.Jde mu to zoufale pomalu, a to především z jednoho zásadního důvodu. Hrozně se mu totiž třesou ruce a ty zatracený kolečka jsou tak malý.Je s tím víc trápení než radosti, ale Stvoi:ení
ll
jednou to bude paráda, až budou tikat na stěně. Vždy když se ho potom žena zeptá, kdykoliv si zamane, tak jak má ve zvyku, kolik je hodin, už nebude muset nikdy odpovídat. Vždy jen letmým gestem ukáže na stěnu, na místo, kde to bude tikat. Na druhé polovině stolu právě Čmelák otvírá další krabici kukuřičných lupínků. Vytáhne z ní umělohmotnou figurku. Rozbalí ji z igelitového obalu a postaví na konec dlouhé řady stejných figurek, která se vine na polici mezi hrnky. Snědl už hodně kukuřičných lupínků. Už mu nechutnají. Poslušně je ale cpe do úst, zapíjí mlékem, nečeká, až změknou,je z nich pak taková „sračka".Jednou to řekl před matkou a dostal pohlavek. Od té doby je beze slova drtí zuby. Sestra je taky pryč, ale ta je pryč už dlouho, a zatímco otec, matka a Čmelák se večer shledají u toho samého stolu v tom samém bytě, nikdo z nich netuší, kde v ten samý večer bude sestra. Čmelák jen ztěžka hledal ve své paměti její podobu. Mlhavě tušil, že nezemřela. Dolů chodí po schodech. A jelikož bydlí až úplně v temeni té betonové příšery, tak je to vždycky procházka. Pouze v doprovodu dospělého smí použít výtahovou kabinu. Matka se při nástupu clo výtahu zaklíná všemi svatými. Výtah přisupí se skřípěním a vzdycháním. Dveře v tomto patře špatně doléhají, musí je zavírat na třikrát. Výtah sebou trhne, zaúpí, zaskřípe a pak se pomalu začne spouštět centimetr po centimetru do propasti výtahové šachty. Cestou dolů nepřetržitě vyje. Čmelák se prsty dotýká kreseb vyrytých do plechu kabiny. Sní o tom, že tam také jednou něco vyryje, svoji vlastní kresbu. Ale to není možné s matkou. A sám jezdit výtahem nesmí. Tiskne v kapse kalhot malý červený zavírací nožík. Nenápadně, aby si matka nevšimla. Otevře a prstem zkouší hrot. Čmelák umí dobře kreslit,jistě má talent. Rytectví ještě Liška
. . . - ~ · -..·--~·
l.2
nezkoušel, ale jistě si i tuhle techniku r) stvo to bude přínos. Dveře v přízemí nejdou otevřít. r,. Čmelák se nebojí. Vyjedou tedy do první tmě, zkoumajíce všechny schody, sejde zhroucené ležící zavalité tělo, které celo rasilo výtahové dveře, nakonec nepřekva prochází kolem něj, zacpe si nos. Čmel. moči, do které se opilý Novák zhroutil. K jím pohrdá. Málokdo ví, že Novák byl pr v tomhle domě. Novák je invalida a je mu koliv žije prakticky jenom v noci a málo tkává,jeho přítomnost visí v pravdě ve v2 jí může jen člověk s poruchou čichu. Všichni v domě ho nesnáší. Všechny v domě by udivilo, kdyby kostlivém pořádku je udržovánjeho byt. Čmelák s matkou vyjdou na ulici. Čr tě jednou se podívá na dům. Je skutečně ta] Matka se zastaví. Odchytne ji Bláhová, ktt nemohoucí velrybí tělo ulici, opřená o J nedočkavě vyhlíží kohokoliv, kdo projde ještě nepronikl význam slova koriandr. ( staví. Čeká na matku, ažji Bláhová propus Rozhlíží se kolem sebe, až jej konečně uvi kroků dál, než kam dojde Bláhová. Přece. ještě něco ze zvířecí duše, když musí jít, kolik kroků dál než jeho tlustá panička. I působit námahu. Těch pár kroků, co dělíc Čmelák se na něj usměje a podle svéh1 pozdraví. Dobrý den, zamumlá si pod vow šela jeho matka. Bláhové pes zvedne hlavi Stvoiení
le paráda, až budou tikat na stěně. Vždy když se azeptá,kdykolivsizamane, tak jak má ve zvyku, 1, už nebude muset nikdy odpovídat. Vždy jen m ukáže na stěnu, na místo, kde to bude tikat. 1é polovině stolu právě Čmelák otvírá další kravch lupínků. Vytáhne z ní umělohmotnou figurz igelitového obalu a postaví na konec dlouhé figurek, která se vine na polici mezi hrnky. Snědl :uřičných lupínki'.t. Už mu nechutnají. Poslušně st, zapíjí mlékem, nečeká, až změknou,je z nich račka".Jednou to řekl před matkou a dostal podoby je beze slova drtí zuby. e taky pryč, ale taje pryč už dlouho, a zatímco Čmelák se večer shledají u toho san1ého stolu bytě, nikdo z nich netuší, kde v ten samý večer ~melák jen ztěžka hledal ve své paměti její po~ tušil, že nezemřela. 1odí po schodech. A jelikož bydlí až úplně v te10vé příšery, tak je to vždycky procházka. Pouze dospělého smí použít výtahovou kabinu. Mattupu do výtahu zaklíná všemi svatými. Výtah řípěním a vzdycháním. Dveře v tomto patře ají, musí je zavírat na třikrát. Výtah sebou trhne, pe a pak se pomalu začne spouštět centimetr ·u do propasti výtahové šachty. Cestou dolů ne-
k se prsty dotýká kreseb vyrytých do plechu kam, že tam také jednou něco vyryje, svoji vlastní o není možné s matkou. A sám jezdit výtahem 1e v kapse kalhot malý červený zavírací nožík. aby si matka nevšimla. Otevře a prstem zkouší . umí dobře kreslit,jistě má talent. Rytectví ještě l.2
nezkoušel, ale jistě si i tuhle techniku rychle osvojí. Pro lidstvo to bude přínos. Dveře v přízemí nejdou otevřít. Matka panikaří, ale Čmelák se nebojí. Vyjedou tedy do prvního patra a pak opatrně, zkoumajíce všechny schody, sejdou dolů. Pohled na zhroucené ležící zavalité tělo, které celou svou vahou zatarasilo výtahové dveře, nakonec nepřekvapí ani matku. Když prochází kolem něj, zacpe si nos. Čmelák si všimne louže moči, do které se opilý Novák zhroutil. Každý ho zná, každý jím pohrdá. Málokdo ví, že Novák byl prvním nájemníkem v tomhle domě. Novák je invalida aje mu všechno jedno. Ač koliv žije prakticky jenom v noci a málokdo ho v domě potkává,jeho přítomnost visí v pravdě ve vzduchu a uniknout jí může jen člověk s poruchou čichu. Všichni v domě ho nesnáší. Všechny v domě by udivilo, kdyby viděli, v jakém úzkostlivém pořádku je udržován jeho byt. Čmelák s matkou vyjdou na ulici. Čmelák se otočí a ještě jednou se podívá na dům.Je skutečně takstarý,jakvypadá? Matka se zastaví. Odchytne ji Bláhová, která vystavuje svoje nemohoucí velrybí tělo ulici, opřená o francouzskou hůl, nedočkavě vyhlíží kohokoliv, kdo projde kolem a ke komu ještě nepronikl význam slova koriandr. Čmelák se také zastaví. Čeká na matku, ažji Bláhová propustí ze svých ploutví. Rozhlíží se kolem sebe, až jej konečně uvidí, vždy o několik kroků dál, než kam dojde Bláhová. Přece jen v něm zůstalo ještě něco ze zvířecí duše, když musí jít vždycky o těch ně kolik kroků dál než jeho tlustá panička. I když mu to musí působit námahu. Těch pár krokú, co dělí člověka od zvířete. Čmelák se na něj usměje a podle svého zvyku jej potichu pozdraví. Dobrý den, zamumlá si pod vousy, tak aby to neslyšela jeho matka. Bláhové pes zvedne hlavu a odpoví mu na Stvoření
l.J
pozdrav úklonou tak hlubokou,jak mu to jen jeho prakticky neexistující krk dovolí. Čmelák ho má rád, spojuje je zdvořilý sousedský vztah. I když je toho hodně, co o sobě navzájem nevědí. Třeba svá jména. Čmelák ví jen, že Bláhová na psa vždycky volá: Pojď sem! Poďsem ! Pocem! To když jeho čtyři válečky, které s námahou nesou tlusté tělo s dlouhými urousanými chlupy, udělají o několik kroků navíc. Když se Bláhové zdá, že chce být víc zvířetem, než na kolik má podle ní nárok. Pocem! Pocem! Aonjde. Matka ještě naposledy zkontroluje, zela má Čmelák všechno, pak se zeptá, zela ví všechno, a případně mu ještě udělí poučení, to kdyby náhodou nevěděl. Ale Čmelák už dávno všechno ví. Jenom to, proč musí chodit každý den do školy, mu je záhadou. A taky proč Země, když je kulatá, vypadá jako placka. A proč prdy nehoří. A ještě pár obdobných maličkostí. Rozloučí se s matkou a jde. Za jeho zády zarachotí plechová roleta obchůdku jeho matky. Cesta clo školy vede skrz tuny šedi, několik podchodů, prachu, seškvařených popelnic, nápisů na zdech, pokácených prolézaček rozbitých kulis země nezemě. Zavřený
ve třídě tráví den ve škole nejvíce tím, že si kreslí. Kreslí si clo sešiti'.!, do učebnic, na obálky, na penál, a když se nikdo nedívá, i po lavici. Snaží se nebýt nápadný, nezlobit. Když vstoupí o přestávce do třídy jejich třídní, instinktivně se přikrčí. Celá třída ztichne, strne, kradmo se po sobě rozhlíží. Čmelák zaryje hrot tužky do papíru. Tříďas, kruťas. I on bude jednou musetjíts ním na záchod.Jeho metody byly přímoča ré. Sportovec. Zůstal mu i v pokročilém věku ten spartánský duch rovnosti bolavých těl. Chuť věci řešit rychle a bez řečí. Kruťas si změří přísným pohledem třídu, která se klepe u jeho Liška
nohou jako hejno kuřat. Zjeho očí nelze vá. Čmelák přemýšlí: Dělá to nerad. Km u něj získá. Mučedník pořádku. Dělá to n Toho dne to vyjde na Holečka. Ni1 to přijde. Během vyučování není na Kru vybral, že se mu nelíbíš, že jsi ho naštval. I stávce, třeba o dvě tři hodiny později, přij ,,Holečku, pojď ven."
A Holeček jde stejně, jako by šel k, se na ostatní, než zmizí za dveřmi. ČmeW vidí Holečka, jak stojí na kachličkované který Kruťa s za nimi zamkl. Jak zrychlí něj Kruťa s přechází ze strany na stranu,. neúměrně dlouho, jak se dech začíná ši= pláčem, který se dere ven z jeho hlavy\, úměrným napětím naloženým na dítě je krev zastaví, jindy se žene zběsile vpřed. podpatky vržou na kachlících. Ještě chví kolik drásavých vteřin, během kterých z< tělo o několik let. Pak se zastaví. Holečkc vlna,jak se ho dotkne Kruťasova ruka.Jal vytrysknou slzy a z nosu krev a je rád, že Je to vždycky jenom jedna rána. Pa~ sehne, kluk (protože holky Kruťas nebije, tc něj dostane kapesník a poučení, čím si to vy: tě dělat, aby se tomuto setkání vyhnul. Pak~ to končí. Žádné poznámky, žádné žalování odchází s krvácejícím nosem a cítí ke Kru vděčnost.Je to vlastně fér chlap. Nenávidí hc „Se neposer, Brundibáre," říká Slav jeho opakovanou žádost vrací zapůjčené není na takové jednání zvyklý. Doma se ta St110.ření
mou tak hlubokou,jak mu to jen jeho prakticky :rk dovolí. Čmelák ho má rád, spojuje je zdvořilý :tah. I když je toho hodně, co o sobě navzájem a svá jména. Čmelák ví jen, že Bláhová na psa : Pojď sem! Poďsem! Pocem! To když jeho čtyři é s námahou nesou tlusté tělo s dlouhými urou>y, udělají o několik kroků navíc. Když se Bláhové )ýt víc zvířetem, než na kolik má podle ní nárok.
t! Pocem! le. ještě naposledy zkontroluje, zda má Čmelák <se zeptá, zda ví všechno, a případně mu ještě ní, to kdyby náhodou nevěděl. Ale Čmelák už mo ví. Jenom to, proč musí chodit každý den 1 je záhadou. A taky proč Země, když je kulatá, placka. A proč prdy nehoří. A ještě pár obdobmtí. Rozloučí se s matkou a jde. Za jeho zády echová roleta obchůdku jeho matky. Cesta do crz tuny šedi, několik podchodů, prachu, seškvafaic, nápisů na zdech, pokácených prolézaček1lis země nezemě. :řídě
tráví den ve škole nejvíce tím, že si kreslí. .ešitů, do učebnic, na obálky, na penál, a když se •á, i po lavici. Snaží se nebýt nápadný, nezlobit. í o přestávce do třídy jejich třídní, instinktivně se třída ztichne, strne, kradmo se po sobě rozhlíží. ·je hrot tužky do papíru. Tříďas, kruťas. I on bude etjíts ním na záchod.Jeho metody bylypřímoča c. Zůstal mu i v pokročilém věku ten spartánský sti bolavých těl. Chuť věci řešit rychle a bez řečí. ěří přísným pohledem třídu, která se klepe u jeho 14
nohou jako hejno kuřat. Z jeho očí nelze vyčíst, zda si toužívá. Čmelák přemýšlí: Dělá to nerad. Kruťasova autorita tím u něj získá. Mučedník pořádku. Dělá to nerad, dělat to musí. Toho dne to vyjde na Holečka. Nikdy nikdo neví, kdy to př~de. Během vyučování není na Kruťasovi znát, že si tě vybral, že se mu nelíbíš, že jsi ho naštval. Pak najednou o pře stávce, třeba o dvě tři hodiny později, přijde do třídy a řekne: ,,Holečku, pojď ven." A Holeček jde stejně,jako by šel každý jiný. Ušklíbne se na ostatní, než zmizí za dveřmi. Čmelák zavře oči. V duchu vidí Holečka, jak stojí na kachličkované podlaze záchodu, který Kruťas za nimi zamkl. Jak zrychli dech, když kolem něj Kruťas přechází ze strany na stranu, jak to trvá dlouho, neúměrně dlouho, jak se dech začíná špinit zadržovaným pláčem, který se dere ven z jeho hlavy vybičovaný tím neúměrným napětím naloženým na dítě jeho věku. Někdy se krev zastaví, jindy se žene zběsile vpřed. Kruťasovy kožené podpatky vržou na kachlících.Ještě chvíli ho dusí,ještě ně kolik drásavých vteřin, během kterých zestárne chlapcovo tělo o několik let. Pak se zastaví. Holečkovým tělem otřese vlna,jak se ho dotkne Kruťasova ruka.Jako kobra. Z očí mu vytrysknou slzy a z nosu krev a je rád, že to už přišlo. Je to vždycky jenom jedna rána. Pak se Kruťas k němu sehne, kluk (protože holky Kruťas nebije, to je snad jasný!) od něj dostane kapesník a poučení, čím si to vysloužil a co má příš tě dělat, aby se tomuto setkání vyhnul. Pak si podají ruce a tím to končí. Žádné poznámky, žádné žalování rodičům. Holeček odchází s krvácejícím nosem a cítí ke Kruťasovi nesmírnou vděčnost. Je to vlastně fér chlap. Nenávidí ho tiše a podvědomě. „Se neposer, Brundibáre," říká Slavíček, když mu na jeho opakovanou žádost vrací zapůjčené pastelky. Čmelák není na takové jednání zvyklý. Doma se tak nemluví. Doma Stvoi:ení
15
Eugen Liška Stvoření Redaktorka Monika kittová Obálku (s použití111 obrazu Daniela Pitína Der junge l'lann , 2012) a grafickou úpravu navrhl Martin T. Pecina Sazba pís111y Coranto 2 a BC l'likser Pavla Hernandezová Tisk a knihařské zpracování Finidr , s . r . o., český Těšín Vydal Host - vydavatelství , s . r . o. Radlas 5, 602 00 B.rno, tel. 545 212 747 roku 201. 7 iako svou 1.298 . publikaci První vydání. Počet stran 224 redakce~hostbrno.cz www . hostbrno . cz