Issuu

The Pope and Mussolini: The Secret History of Pius XI and the Rise of Fascism in Europe

DRUHÁ KAPITOLA

Pochod na Řím PREDAPPIO, MĚSTEČKO V REGIONU ROMAGNA, KDE SE BENITO MUSSOLINI narodil, je od lombardského rodiště Achilla Rattiho vzdáleno nanejvýš dvě stě mil, přesto se dětství obou mužů nemohlo lišit víc. Nestála za tím ani tak větší zámožnost Rattiových, jako spíš rozdíl mezi rodinou náboženských konzervativců a rodinou pohrouženou do rebelantských vášní, které byly pro Romagnu charakteristické. Hrdiny Rattiových byli světci a papežové; Mussoliniovi si naproti tomu vážili buřičů a revolucionářů. Když se Mussolini roku 1883 narodil, šestadvacetiletý Achille Ratti už byl knězem. Romagna v těch dobách bývala italské epicentrum anarchistických a socialistických hnutí a Benitův otec Alessandro, kovář s řádně proříznutou pusou, o svém revolucionářském přesvědčení vyprávěl každému, kdo byl ochoten ho poslouchat. Syna pojmenoval po Benitu Juárezovi, ožebračeném indiánovi, který se stal prezidentem Mexika, metlou evropských koloniálních mocností a nepřítelem církve. Benitovu mladšímu bratrovi dal Alessandro jméno Arnaldo, a sice po knězi Arnaldovi z Brescii, vůdci povstání, které v roce 1146 vyústilo v papežovo vyhnání z Říma a pozdější popravu. Rosa, matka obou chlapců, obdařená božskou trpělivostí, manželovo revolucionářské zanícení nesdílela. Pravidelně chodila do kostela a učila na základní škole. Každý večer, když její děti usnuly, jim nad čely udělala křížek.1 Rodina bydlela v dvoupokojovém bytě ve třetím patře. Benito a Arnaldo spali v kuchyni na železné posteli, kterou jim otec ukul, na velkém pytli vycpaném kukuřičnými plevami. Rodiče se s jejich sestrou Edvige dělili o zbývající místnost. Před vstupem do bytu se muselo projít matčinou učebnou, která zabírala zbytek podlaží. Manželství Alessandra a Rosy bylo bouřlivé. Nejenomže měl Alessandro milenky, ale v noci se z hospody často vracel opilý a vyhledával

PAPEŽ A MUSSOLINI

s manželkou hádky. Rose se nicméně kdovíjak podařilo jeden spor vyhrát a vymínit si, že Benito půjde ve věku deseti let studovat do nedaleké internátní školy vedené salesiánskými mnichy. Dlouho tam ovšem nevydržel. Během potyčky se spolužákem totiž vytáhl z kapsy nůž a bodl hocha do ruky. Salesiáni mladého Mussoliniho vyloučili. Benito se neurvalých způsobů nevzdal, ale jelikož byl chytrý, nějak se mu povedlo ukončit střední školu. V roce 1901 nastoupil jako suplující učitel na jedno ze svých prvních zaměstnání, ale když vyšla na světlo jeho aférka s vdanou ženou, rychle o místo přišel. Jelikož si nedokázal najít nové, zamířil hledat práci do Švýcarska. Zde, přitahován nadšenými řečmi o revoluci, se ocitl ve světě místních socialistů a anarchistů. Švýcarská policie zakrátko sepsala o Mussolinim hlášení, a odkázala nám tak jeho popis z dob mládí: Byl sto šedesát sedm centimetrů vysoký, podsaditý, s hnědými vlasy a plnovousem, obdařený protáhlým bledým obličejem, tmavýma očima, orlím nosem a velkými ústy.2 Roku 1904 v Lausanne svolil, že se účastní debaty s protestantským pastorem na téma Boží existence. Poté, co se pokusil udělat na publikum dojem citováním všeho od Galilea po Robespierra, vyskočil na stůl, vytáhl kapesní hodinky a zaburácel, že pokud Bůh existuje, do pěti minut jej srazí mrtvého k zemi. Rok nato vyšel Mussoliniho první spis, nazvaný Bůh není. Útoků na církev se ani potom nezřekl a kněze dál prohlašoval za „černé mikroby, kteří pro lidstvo představují stejnou katastrofu jako mikrobi tuberkulózy“.3 Polemiku a politiku Mussolini zbožňoval, a tak se zanedlouho rozhodl, že se bude naplno věnovat obojímu. V roce 1910 už byl zpátky ve Forlì, kousek od domova své rodiny v Romagni, a pracoval jako šéfredaktor forlìského socialistického týdeníku a tajemník socialistické strany, která měla ve městě odnož. Tentýž rok to zkusil s psaním beletrie a vydal erotický román Kardinálova milenka.4 V prvních letech jeho politické kariéry ho nebylo možné přehlédnout: Zčásti levicový divoch, zčásti don Juan stavějící na odiv svůj knír, který si pěstoval příštích deset let. Zdálo se, že vždy ví, jak být středem pozornosti. Tenhle hrubec a víc než jen mírný provokatér překračující meze slušnosti byl někdo, koho měl člověk raději na své straně než proti sobě. Už tehdy byl patrný jeden z jeho nejsnadněji zapamatovatelných rysů: Neochvějný upřený pohled, zároveň zastrašující i uchvacující, jímž dovedl přibít posluchače na místo. Jako by mu oči vylézaly z důlků. Takto ten zážitek vylíčil v roce 1910 jeden odborový předák:

Pochod na Řím

„Když si mě změřil, povytáhl obočí takovým tím způsobem, který odhalí všechno bělmo. Jako by chtěl obsáhnout nějaký prchavý výjev. Jeho oči i tvář měly zahloubaný výraz apoštola.“5 V roce 1912, když Mussolinimu pořád bylo pod třicet, přišel k jedné z nejvlivnějších pozic v socialistické straně: Stal se šéfredaktorem celostátních stranických novin Avanti! se sídlem v Miláně. Z Forlì, té skromné provinční výspy, se přestěhoval do živoucího finančního a kulturního centra Itálie. Jako šéfredaktor Avanti! se zaměřil na boj s reformní frakcí socialistické strany. Neoblomně tvrdil, že pouze revoluční činy, nikoli parlamentní politika, mohou nastolit nové pořádky. Roku 1913, když policie na jih od Říma zabila během protestů sedm zemědělských dělníků, se Mussolini dovolával pomsty. „Smrt těm, kdo masakrují lid! Ať žije revoluce!“ pronášel na manifestaci v Miláně. Do novin napsal: „Náš pokřik je pokřikem bojovým. Ti, kdo vraždí, nechť vědí, že na oplátku mohou být i oni zavražděni.“6 Když v srpnu 1914 vypukla v Evropě válka, socialisti ji odsoudili jako dílo imperialistických a kapitalistických válečných štváčů, kteří se prý třesou nedočkavostí, až budou moci poslat proletariát na smrt. Dělníci všech zemí se měli spojit, a ne se ve jménu Boha nebo vlasti navzájem pobíjet. Jaké tedy bylo překvapení socialistů, když soudruh Mussolini dva měsíce po vypuknutí války napsal článek, v němž rozumnost italské neutrality zpochybňoval. Pacifismus mu nebyl vlastní a dráždila ho představa, že Itálie bude stát stranou a mlčky přihlížet, jak spolu zbytek Evropy bojuje. Není jasné, zda si myslel, že své kolegy dovede zviklat, aby následovali jeho příkladu. Pokud ano, brzy zjistil, že se ošklivě spletl: Neuplynul totiž ani měsíc a oni ho nejenom vyhnali z Avanti!, ale rovnou vyloučili ze strany. Bývalý vůdce socialistů se v několika příštích letech změnil v jejich nejzapřisáhlejšího nepřítele, což Mussoliniho někdejší soudruzi považovali za nevysvětlitelnou zradu. Revolucionářské pohrdání parlamentní demokracií a fascinace možnostmi násilných činů jej neopustily, ale zbytek marxistické ideologie hodil z větší části do koše. Uvědomil si, že chaos obestírající konec první světové války vytvořil v Itálii vakuum, a on měl v úmyslu je vyplnit. Odjakživa byl oddaný především sobě samému a víře ve svou schopnost vystoupat až na vrchol. Teď před sebou viděl novou cestu, jak své sny potenciálně uskutečnit. O pár let dříve, v roce 1910, zplodil s milenkou Rachele Guidiovou dceru Eddu. On i Rachele, jež pocházela z jeho rodného města

PAPEŽ A MUSSOLINI

a kterou si Mussolini časem vzal, společně bydleli ve Forlì v dvoupokojovém bytě doslova zamořeném blechami. Benitův milostný život byl však natolik bohatý, že se i po několika dekádách šířily klepy o tom, kdo vlastně Eddu porodil. K rozšířeným drbům, že její matkou byla ve skutečnosti ruská židovská socialistka a budoucí tajemnice Třetí internacionály Angelica Balabanoffová, která se v Itálii usadila a zařadila se mezi Mussoliniho významnější milenky a politické mentory, se Edda nakonec musela mírně podrážděně vyjádřit: „Jak matku znám,“ napsala ve svých pamětech, „v nejmenším nepochybuji, že kdybych byla bývala dcerou Balabanoffové, bývala by si mě nenechala ani na pět minut.“7 Rachele, narozená do rodiny chudých rolníků, se s Benitem seznámila, když jí bylo sedm let a on za matku zaskakoval na základní škole v Predappiu. Jako žačka za moc nestála, a tak když jí v jejích osmi letech zemřel otec, příbuzní ji poslali, aby se ve Forlì živila jako služebná. Ačkoli ve vyšším věku vypadala dost usedle, v mládí to byla atraktivní, drobná a štíhlá blondýna s modrýma očima. Rachele se domnívala, že Edda je Benitovo první dítě. Několik měsíců před Eddiným narozením však jistá číšnice z kavárny porodila chlapce a dala mu jméno Benito. Malý Benito sice v útlém dětství umřel, po něm ale přišli noví nemanželští potomci, včetně nejméně jednoho dalšího Benita.8 Člověk se až diví, jak Mussolini stíhal několik milostných románků zároveň, a navrch se zvládal věnovat novinářské a politické dráze. Jeho ženy od sebe nemohly být odlišnější. V roce 1913 zplodil potomka s jinou ruskou Židovkou, kterou poznal o několik let dříve, dítě ale nikdy neuznal za své.9 Téhož roku ho v Miláně navzdory vší pravděpodobnosti okouzlila dvaatřicetiletá Leda Rafanelliová, vcelku známá anarchistická spisovatelka, která se vyznačovala tím, že o pár roků dříve po několika měsících strávených v Egyptě konvertovala k islámu. Benito se z redakce vytrácel do jejího bytu provoněného kadidlem, kde hosté sedávali na podlaze. Aférka těch dvou trvala do podzimu 1914. O mnoho desetiletí později Rafanelliová už jako stará žena zveřejnila čtyřicet dopisů, které jí Mussolini během těch divokých měsíců napsal.10 V listopadu 1915 se narodil druhý Benito, tentokrát Mussoliniho nové milence: Idě Dalserové, která svého milého bez přehánění uctívala. Mussolini, snad aby umlčel její čím dál neodbytnější tvrzení, že jeho pravou ženou je ona, se rychle oženil s Rachele. Uspěchaný civilní obřad se odehrál měsíc po Benitově narození, a to i přesto, že ženich

Pochod na Řím

zrovna ležel na tyfovém oddělení. Když jí neodpovídal na dopisy, obstarala si Dalserová soudní příkaz a zabavila Mussolinimu nábytek. Plná zuřivé zášti nakupila ve svém hotelovém pokoji jeho skromnou sbírku stolů a židlí a hromadu podpálila.11 Ještě předtím, v lednu 1914, Mussolini krátce po svém propuštění z funkce šéfredaktora Avanti! oznámil, že založí vlastní noviny: Il Popolo d‘Italia (Italský lid).12 Pomohli mu je spustit italští průmyslníci, jimž italský vstup do války sliboval zisk. Následující tři desetiletí měl Mussolini Il Popolo d’Italia pod palcem.13 Zhruba ve stejné době, kdy noviny založil, zorganizoval i Fasci d’azione rivoluzionaria: Revolucionářské buňky neboli, jak jim říkal, „volné sdružení podvratných živlů“, které byly nakloněny zapojení Itálie do války a volaly po svržení monarchie.14 První setkání se konalo v lednu 1915, čtyři měsíce předtím, než Itálie po boku Británie a Francie vstoupila do válečného konfliktu. Mussolini byl zanedlouho odveden a poslán na frontu v horách severovýchodní Itálie. Dvacátého třetího února 1917 však jeho vojenská služba náhle skončila, když minomet, který se pokoušel odpálit, vybuchl v trubici, zabil pět vojáků a samotného Mussoliniho probodl šrapnel. Navzdory operaci – nebo možná kvůli ní – se u něj objevila infekce a prudká horečka. Přesto přežil a vrátil se do Milána, kde na něj čekala jeho vůbec nejdůležitější milenka a politická důvěrnice. Margherita Sarfattiová se narodila roku 1880 do benátské rodiny bohatých Židů. Vzdělávala se doma pod dozorem soukromých učitelů a ve čtrnácti letech už uměla francouzsky, německy a anglicky. Četla filozofii, uměla zpaměti Shelleyho verše, studovala kritiku umění a vypěstovala si lásku k literatuře. Byla přitažlivá, se zelenýma očima a načervenale hnědými vlasy. V osmnácti se provdala za židovského právníka, který byl o čtrnáct let starší než ona. Novomanželé se zakrátko přestěhovali do Milána, kde se Margherita přiklonila k socialistické straně a psala do jejích novin články o kultuře. S Mussolinim se seznámila koncem roku 1912, když přijel do města. Okamžitě na ni udělaly dojem jeho oči: velké a lesklé, při řeči v horečnatém pohybu. Když jej pak na jedné socialistické manifestaci uviděla, jak je ve svém živlu, žasla nad jeho schopností uchvátit dav trefnou výmluvností. Říkala si, že je jako nějaký dávný legendární hrdina ve zrezlé promáčknuté zbroji, který na královských turnajích úspěšně vyhazuje ze sedla jednoho nablýskaného rytíře za druhým. Připomínal jí i Girolama Savonarolu, dominikána z 15. století. S temperamentním

PAPEŽ A MUSSOLINI

mnichem ho pojil „zvláštní fanatický lesk v očích a pánovité zakřivení nosu“.15 Jejich románek začal v roce 1913. Jakmile se Mussolini v roce 1917 vrátil z války, stala se z nich nerozlučná dvojice.16 Když Benitova sestra Edvige přijela v listopadu 1918 do Milána na oslavu Dne příměří, s překvapením zjistila, že si její bratr oholil knír. Na sobě měl kvalitní oblek s neposkvrněným vysokým límcem, a dokonce si do klopy zastrčil květinu. Pomyslela si, že vypadá nezvykle upraveně. Usoudila, že se zamiloval.17 Mussoliniho milostný život se odehrával na pozadí brutálních vřav poválečné Itálie. Průmysloví dělníci se v mnoha severních městech zmocňovali továren. Všichni měli v čerstvé paměti nedávnou ruskou revoluci a odevšad se ozývalo volání po konci „buržoazní“ demokracie nebo po zřízení dělnického státu. Na italském venkově udeřily svazy levicových rolníků. Majitelé půdy, kteří měli ve zvyku diktovat si podmínky, se najednou ocitali v úzkých. Stovky tisíc veteránů nemohly najít práci. Vláda vyčerpala finanční prostředky a paralyzovalo ji politické hašteření a osobní konflikty. Socialisti vytvářeli něco, co se podezřele podobalo státu ve státě, a na rozsáhlých severních územích od úpatí Alp na severozápadě až k Jaderskému moři na východě uzurpovali místní samosprávy a budovali dělnická sdružení. Ve válečných veteránech, kteří se vraceli z fronty, našel Mussolini své přirozené voličstvo: Hrál na jejich nacionalismus, pocit, že jim Itálie cosi dluží, a neochotu vzdát se vojenské sounáležitosti, z níž se ještě nedávno těšili. Útoky na kapitulanty, neschopné generály, zkorumpované politiky nebo na ty, kdo z války profitovali, byly vskutku opojnou směsí. Třiadvacátého března 1919 svolal Mussolini úplně první zasedání fašistického hnutí. Církev byla spolu se zbytkem vládnoucí třídy jedním z prvních cílů, na něž se fašisti zaměřili. Mussolini požadoval, aby byl majetek náboženských společenství zkonfiskován a peněžitá pomoc, kterou stát církvi poskytoval, zrušena. V roce 1919 v listopadovém čísle Popolo d’Italia vyzval papeže k odchodu z Říma a o měsíc později se vyznal z nenávisti ke všem formám křesťanství.18 První příležitost kandidovat v parlamentních volbách dostali fašisti hned ten měsíc, ale uhnali si při nich pořádnou ostudu.19 V Miláně získali méně než dvě procenta hlasů a neuspěli ani s jedním kandidátem. Celostátně se jim podařilo protlačit do parlamentu jediného poslance.20

Pochod na Řím

Ačkoli pro Mussoliniho hnutí hlasoval tehdy málokdo, sám Mussolini na sebe strhl pozornost policie. Úřední činitelé mu krátce před volbami založili tajnou složku, v níž ho popisovali jednak jako tělesně impozantního, ale také jako syfilitika. Tvrzení, že se nakazil syfilidou, v té době běžnou chorobou, by vzhledem k závratnému množství jeho sexuálních partnerek nemělo nikoho překvapovat. Lidé si o Mussoliniho údajné nemoci šeptali až do jeho smrti a někteří ji vinili i z duševního úpadku, k němuž u něj prý časem došlo. Při pitvě se však nenašla žádná známka tohoto onemocnění. Mussolini vstával každé ráno pozdě a do redakce novin se vydával kolem poledne, ale domů chodil až hodně po půlnoci. Policejní zpráva uváděla, že byl emotivní a impulzivní, ale měl i sentimentální stránku, což částečně vysvětlovalo, proč tolika lidem připadal atraktivní. Byl inteligentní a mazaný, uměl zhodnotit klady druhých a využít jejich slabiny. Coby dobrý organizátor se dokázal rychle rozhodovat, vždy stál při svých přátelích, nicméně vůči těm, kdo ho znevážili, dlouho choval zášť. Nenechal se svázat žádným konkrétním souborem názorů: Vždy byl ochotný vzdát se starého přesvědčení a přijmout nové. Především však byl mimořádně ctižádostivý a bytostně přesvědčený, že jeho osudem je utvářet budoucnost Itálie.21 Počátkem dvacátých let upustil od větší části socialistické ideologie, kterou až do té chvíle tak hlasitě vyznával. Uvědomil si, že cesta k úspěchu vede přes využívání chaosu, který v zemi nastal, a vystupování coby obhájce práva, pořádku a národní hrdosti. Na jaře 1920 zorganizovaly socialistické spolky v Pádské nížině stávku zemědělců. Když vláda nijak nezasáhla, obrátili se majitelé půdy na fasci. Na podzim už ozbrojené skupinky fašistů oblečených do charakteristických černých košil a fezů útočili na socialistické komory práce a jiné levicové cíle. Moderní Itálie dosud nic podobného nezažila. Přestože Mussolini na síť fašistických rabiátů volně dohlížel, přímo je neorganizoval a spoléhal, že si místo něj ušpiní ruce lokální fašističtí bossové. Jedna taková skupinka vtrhla dvacátého prvního listopadu na radnici v Bologni, kde právě skládalo přísahu nově zvolené socialistické zastupitelstvo. Při potyčce, která následovala, zemřelo deset lidí a vláda uvolnila městské zastupitelstvo z funkce. Násilnosti se šířily a hloučky fašistů napadaly levicové samosprávy, socialistická ústředí i odborová sídla. Mussolini jako vůdce nového, nepříliš strukturovaného hnutí udržoval své bojechtivé politické stoupence na uzdě jen s námahou. Fašističtí

PAPEŽ A MUSSOLINI

bossové totiž zakládali vlastní bašty, jednu na město. Několik příštích let pohlcovala Mussoliniho usilovná snaha přeměnit hašteřivou, lokálně působící řádku násilnických lén v celostátní, hladce fungující politickou organizaci řízenou shora.22 JELIKOŽ VLÁDA BYLA PARALYZOVÁNA, rozpustil král parlament a vyhlásil na patnáctého května 1921 nové volby – pouhý rok a půl po těch předchozích. Výsledná kampaň se konala uprostřed orgie fašistického násilí, které se kromě ojedinělých oblastí na jihu převalilo i přes severní a centrální regiony země. Fašistické bojůvky, jimž majitelé zemědělské půdy poskytovali nákladní vozy, vypalovaly socialistické kluby a odborová sídla a napadaly jejich vůdce.23 Během pěti týdnů, které volbám v roce 1921 předcházely, bylo sto lidí zabito a stovky dalších zraněny. I přesto si však socialisti udrželi většinu křesel: 122, k nimž se navíc dalo přičíst 16 poslanců z komunistické strany neboli socialistické frakce, která se začátkem téhož roku odtrhla. Se 107 křesly uspěla i katolická lidová strana, rovněž terč fašistických útoků. Mussolini a fašisti kandidovali v koalici se členy staré konzervativní elity, nejpozoruhodněji s tehdejším ministerským předsedou Giovannim Giolittim, který fašisty vnímal jako obušek, pomocí něhož dostane socialisty pod kontrolu. Společně získali většinu, tj. křesla pro 275 poslanců včetně 35 fašistů vedených Mussolinim.24 Krátce po zahajovacím zasedání nového parlamentu přednesl Mussolini svůj první projev. Byl opravdu nezapomenutelný! „Stovky milionů katolíků po celé zemi vzhlížejí k Římu jako ke svému duchovnímu domovu,“ prohlásil Mussolini. Takový zdroj síly si prý Itálie nemohla dovolit ignorovat. Mussolini k šoku všech, kdo ho znali, slíbil, že pomůže „znovunastolit křesťanskou společnost, která by vybudovala katolický stát hodný katolického národa“.25 Mussolini se za církev nečekaně postavil bez jakékoli předešlé porady s vatikánskými činiteli. Jeho snaze prezentovat se coby jediná naděje na zastavení italských socialistů stála v cestě katolická lidová strana. Aby papeže přiměl se jí zříct, bylo nutné přesvědčit ho, že může církvi pomoci víc než konkurence. Fašistické hnutí se v listopadu oficiálně změnilo na politickou stranu a schválilo nový program. Zmizely z něj veškeré narážky na zabavení církevního majetku i odluku státu od církve.26 Mussolini při pokusech zajistit si podporu Vatikánu vytahoval z kapsy cukr – konec liberálního demokratického režimu a zřízení

Pochod na Řím

autoritářského katolického státu –, ale i bič. V jeho případě to byla spíš hůl: obávané manganello, dřevěný pendrek, jimiž se hrdě oháněly Černé košile. Z pohledu fašistů byla lidová strana součástí větší sítě katolických institucí, které působily na venkově a představovaly pro ně překážku. Na místní úrovni zahrnovala tato překážka odnože Katolické akce – uskupení katolických laiků, kteří se pod duchovním dohledem účastnili náboženských aktivit – a nejrůznější katolická sdružení. Ty všechny vnímali squadristi jako oprávněný terč krvavých nočních výpadů. V březnu 1922 poslali kněží ze severního regionu Mantova dopis vládním činitelům a stěžovali si v něm, že fašisté bijí mantovské kněze a katolické aktivisty. Měsíc nato v Bologni napadli fašisti dva radní za lidovou stranu. Rattiho, který se jen o několik měsíců dříve stal papežem, obzvlášť rozzuřilo zjištění, že v jeho rodné provincii Brianza vyplenili fašističtí gauneři ústředí Katolické akce.27 A v květnu se udála další z mnoha podobných ukázek fašistického násilí: V La Civiltà Cattolica, jezuitském dvoutýdeníku se sídlem v Římě, napsali, že když jednoho večera v Arezzu odcházel hlouček chlapců ze schůzky katolického kroužku pro mládež, vrhla se na ně bojůvka fašistů s holemi a biči. Vatikánský deník L’Osservatore romano měl v následujících měsících plné ruce práce s otiskováním zpráv o neutuchajících útocích na aktivisty lidové strany, katolické kluby a kněze. O Mussolinim, který se na veřejnosti od přepadů promyšleně distancoval, nepadlo ani slovo.28 Role fašistického biče se ve vztahu k církvi na nikoho nehodila víc než na Roberta Farinacciho, šéfa Cremony v severní Itálii, mladého veterána a bývalého socialistu ze střední nižší střídy, který fašistickému hnutí v jeho začátcích dominoval. Coby největší fašista ze všech fašistů, na kteroužto přezdívku byl nesmírně pyšný, nosíval pod kalhotami pistoli zastrčenou do podvazku. Ztělesňoval nejenom energičnost, násilnost, netoleranci a autoritářství celého hnutí, ale i jeho antiklerikální kořeny. Kdykoli Mussolini potřeboval udržet Vatikán na uzdě, mohl se spolehnout na Farinacciho. Mussoliniho vzkaz byl jasný: Jediný, kdo zvládne dostat násilné zastánce antiklerikalismu jako Farinacci pod kontrolu, je on sám.29 Když socialisti viděli, že policie jenom nečinně přihlíží, jak jim skupinky fašistů vypalují střediska a tlučou vůdce, rozhodli se jednat. Dvacátého devátého července zahájili celostátní stávku a oznámili, že dokud vláda s násilnostmi neskoncuje, nevrátí se do práce. Jenže se přepočítali. Fašistické bandy zareagovaly vypálením odborových sídel

PAPEŽ A MUSSOLINI

a donutily stávkující, aby šli zpátky do práce. Třetího srpna obsadili squadristi milánskou radnici. Mussolini prohlásil, že pouze fašisti dokážou zabránit tomu, aby Itálie kráčela ve šlépějích Ruska.30 Tváří tvář celostátnímu rozruchu, paralyzované vládě a sympatiím, které policie i armáda chovaly k fašismu, se nového papeže i jeho nejbližších rádců zmocňovaly pochybnosti, zda je moudré stavět se vůči Mussolinimu tažení do opozice. Pius XI. lidovou stranu nikdy nepřijal za svou. Ačkoli byla založena s požehnáním Benedikta XV., hrdě se dušovala, že je na Vatikánu nezávislá. Nadšení parlamentarismem nebylo Piově ideologii a povahovému založení vlastní. Domníval se, že Itálie potřebuje silného vůdce, který by ji vysvobodil z kakofonie pluralitního hašteření. Neviděl důvod, proč mít Mussolinimu jeho protiklerikální minulost za zlou, pokud mu zaručí, že se v Itálii vynasnaží obnovit vliv církve. Papež však měl kromě opatrné naděje i strach: Jistě, mohl by se fašistům vzepřít a jménem církve podpořit lidovce, ale co kdyby Mussolini popudil proti katolicismu fašistické zastánce antiklerikalismu a nastolil vládu teroru? Papeže znepokojovalo, že za Mussolinim stojí nejeden Farinacci. Ani na chvíli si nedělal iluze, že vůdce fašistů katolické hodnoty skutečně přijal nebo že ho zajímá cokoli jiného než vylepšit své postavení, byl však ochoten zvážit pragmatickou dohodu, pokud by došel k závěru, že Mussolini svým slibům dostojí.31 Vatikánský státní sekretář kardinál Gasparri poslal druhého října 1922 všem italským biskupům oběžník, v němž se psalo, že kněží nesmějí veřejně podporovat žádnou politickou stranu. Zatímco si fašisti umetali cestičku k moci, pustil se papež do distancování církve od katolické lidové strany. Později ten měsíc se situace vyhrotila. Šestnáctého října svolal Mussolini setkání vůdců fašistických milicí, aby finalizoval své plány na povstání. Fašistické bojůvky hodlaly obsadit vládní budovy ve větších městech, zatímco zbytek fašistických sil se měl na různých místech shromáždit a pochodovat na Řím, aby se zmocnil hlavních vládních ministerstev. Jelikož se očekávalo, že se Mussolini postaví do čela nové vlády, mínil se držet v ústraní někde, kde by měl přístup k informacím z celé země a odkud by po pádu Říma mohl do hlavního města dramaticky vstoupit. Vedení pochodu na hlavní město se ujali čtyři fašističtí vůdci: Cesare de Vecchi, Italo Balbo, Michele Bianchi a Emilio de Bono, jimž bylo předurčeno stát se proslulou „tetrarchií“ z fašistických bájí.