Issuu

Blanka Hošková Trojhra

JOTA / 2017

ANIČKA S LÍSKOVÝMI OŘÍŠKY

„Sakra,“ zaklela potichu a taktak uskočila před dávkou horké vody, v níž se sotva začaly louhovat sáčky borůvkového čaje. Jak je možné, že praskla? prohlížela si rovnou puklinu, jež rozdělovala takřka stejné půlky skla, držící u sebe jen zásluhou kovové obroučky u hrdla. Vzpomněla si na maminku, která vždycky, když zalévala kávu nebo čaj, dala do skleničky nerezovou lžičku. Když se s hadrem v ruce sehnula k podlaze, aby louži vytřela, napadlo jí, že může při té příležitosti vytřít celou kuchyň a koneckonců i chodbu a bude mít zítra klid. Robin stejně sleduje televizi, ve které běží tytéž pořady stále dokolečka, tak proč by si nemohla teďka udělat jednu z povinností a zítra mít víc času pro sebe? „No, to nemyslíš vážně,“ ozvalo se z obývacího pokoje, když si manžel všiml, že začala svůj nápad realizovat. Vstal od televize, stoupnul si mezi futra a sledoval manželčino počínání. Namísto ocenění za její aktivitu jí však začal spílat: „Víš, kolik je hodin? Co tě to napadlo takhle v noci tady vyvádět? Teď zas nebudu moct hodinu jít ani na záchod,“ rozčiloval se a jízlivost se mu zračila i ve výrazu tváře. „Ale budeš, vytírám to skoro nasucho,“ měla tendenci se bránit, přestože věděla, že zbytečně. Ale co. Ještě chvíli si zabrble, pak se zakouká znovu do detektivky a stejně u ní nakonec usne. 5

„No prosím,“ potvrdil její domněnku muž, jakmile se znovu zabořil do měkké béžové sedačky. „A teď nevím, o čem to je. Jestli mi unikne konec, tak ti teda pěkně děkuju.“ Jo. Za to, že mu uteče konec nějakého béčkového blafu jí poděkuje. Ale za to, že se stará o celý dům, zahradu, o něm samotném a dětech ani nemluvě, to ho poděkovat ještě nikdy nenapadlo. Kdoví, jestli jí někdy poděkuje za to, že mu uniká pointa jejich společného soužití. Ale čí vinou?Přitom stejně tak jako u kriminálního příběhu ztratil svojí důležitostí a sebestředností souvislosti, tak promarnil i zápletku jejich manželského života. Podstatu jejich sňatku, té velkolepé svatby, co se před téměř dvaceti lety v nevelké vesničce na periferii jihomoravské metropole konala. V podstatě mu mezi prsty protekl smysl života. A jí, po jeho boku, protékal taky. Když porodila Jáchyma, radoval se ještě s ní, ale při narození Juditky už se neobtěžoval do porodnice ani s kyticí. Na pokoj jí přinesl bonboniéru, protože se mu za celou dobu těhotenství nepodařilo zaznamenat její trápení s přibývajícími kilogramy a obavu z nadváhy, která jí po porodu zůstane. Samozřejmě, že smyslem jejího života se staly děti, ale protože se z nich neměla s kým radovat a nikdo s ní nesdílel nadšení z jejich prvních slov a krůčků, bylo jí z toho způsobu života nějak smutno. Z jejího žití, skládajícího se z povinností kolem dětí, manžela, domu a zahrady se stalo jednotvárné přežívání, a když už se jí někdy zdálo, že prostě nemůže, mívala tendenci si postěžovat. Zprvu se Robin snažil jí všechno alespoň lhostejně odkývat, později už jen mlčel, a o pár měsíců později, když přišel unavený z práce, jen otráveně vzdychal, takže si to na dalšího půl roku zase odpustila. 6

Vždycky byla úplně normální holka. Taková ta hodná z vesnice. Nosila culíky, sukýnku těsně pod zadek a bílé ponožky v sandálech. Pomáhala mamince na zahradě, o víkendu s ní vařila a uklízela dům. Respektovala autoritativního otce a za jakoukoliv jeho pochvalu, jichž se jí mnoho nedostávalo, by se rozkrájela. O pár let později začala dojíždět do města do učení a začala se chtít podobat svým spolužačkám z města. Nechala si přistřihnout své dlouhé husté vlasy do módního účesu a začala si šminkami zvýrazňovat oči. S výučním listem v oboru švadlena si domů přinesla i přání začít chodit na místní zábavy, které její vrstevníci navštěvovali už dávno. Těžko oblomný otec svolil až díky důrazné maminčině podpoře a přímluvě. Místní kluci tenkrát mlátili do bubnů a kytarových strun tak, jako kdyby měli hrát ten večer naposledy a pivo teklo proudem. Anička si svoji první doopravdickou zábavu skutečně užívala. Vrcholem večera byl okamžik, kdy si jí konečně všiml Robin. Místní elegán, vysoký šlachovitý kluk, který měl po prázdninách nastoupit na vysokou školu a čekala ho perspektiva být nejen pohledný, ale i vzdělaný. „Moc ti to sluší,“ přitočil se ke skromné dívce a pásl se očima na jejím studu. „Hmm,“ skromně sklopila oči. Po několika jeho lichotkách, něžných gestech a troše alkoholu byla na konci večírku ruka v rukávu a její nohy neplánovaně obemykaly k ránu Robinovy boky v křoví za hospodou. Zcela výjimečně dala tenkrát bezstarostnému mládí zelenou. „Máš oči jako lískový oříšky,“ řekl zkušeně inteligentní mladík a sotva ve tmě rozeznával siluetu dívčího těla pod sebou. Jednal pudově, využíval především svůj 7

hmat. Možná síla dobře cílených slov, možná prudký nápor jeho těla a nečekaná bolest vyprovokovaly Aničku k tomu, aby se prohnula v zádech a hlasitě vykřikla. O dva měsíce později se ve dvou domácnostech řešila taková ostuda a následně svatba, jež čítala rovnou stovku svatebních hostů. Nevěstě to slušelo. Bříško ještě nebylo vidět a šaty, na kterých si dala babička tolik záležet, byly samá krajka. Ženich v kašmírovém obleku byl pyšný a dávka jisté noblesy se mu nedala upřít. Novomanželé vypadali spokojeně a v tu chvíli možná skutečně i byli. Léta běžela a manželům postupně ubírala lásku. Vlastně ne. Láska tam byla pořád, jen změnila svoji podobu. Mladý pan domácí se zamiloval do své práce a do pocitu důležitosti a nepostradatelnosti. Nejen v zaměstnání, ale i doma. Anička nadevše milovala své děti, kterým často se zaťatými zuby vytvářela příjemné rodinné a domácí prostředí, aby si nevšimly, že vlastně žijí v neúplné rodině. Běžící léta střídaly zimy, měnící se v nadějná jara, jež se jako mávnutím proutku měnila v podzimy, jejichž mlhavá rána a brzy přicházející tma zvěstovala, že líp, tepleji a slunečno již bylo. Příslib lepších zítřků se ztrácel v pravidelných ročních obdobích, která jí protékala prsty a ona si na způsob takového života postupně zvykla. Čekala, až děti vyrostou, dostudují, dospějí. Až se její muž nabaží pocitu, že umí zabezpečit rodinu, vydělat peníze a dospěje k závěru, že i doma je jeho místo. Doma, vedle ní, u kuchyňského stolu s dětmi, v sedačce při společném sledování filmu. Přála si, ať přijde co nejdříve na to, jak je fajn dívat se na svět společnýma očima a chápat život jako dar, který je potřeba pořádně uchopit, zformovat a uhníst. Do hmoty, jež by přinášela požitek nejen jim samotným, ale i všem 8

okolo. Možná ne všem, ale alespoň těm nejbližším. Milovaným. Miloval ji vlastně vůbec někdy? Nebo ji chtěl prostě jen mít, stejně tak jako tenkrát kapelu, motorku nebo její oddanou upřímnou lásku?

SEKÁČ LANCELOT

„Ale pánové, jsem jinak čistej. Nemůžete mi domluvit a napařit mi jenom flastra?“ ohrazoval se pohledný pětapadesátník s poměrně mladistvým vzhledem na židličce u policejního okýnka a neuměl si představit, že by přišel o řidičský průkaz. Moc dobře si vybavoval okamžik, kdy vjel do Pohořelic osmdesátikilometrovou rychlostí a během kratičkého okamžiku ho oslepily dva rychle po sobě jdoucí blesky. Než si uvědomil co se vlastně stalo, bylo pozdě. Pozdě sešlápnout brzdu a přizpůsobit rychlost tmavomodrého saaba předpisům. Stejně intenzivně si uvědomoval, že bez auta by byl úplně vyřízený. Potřeboval vozit zboží, jezdit na úřady a v neposlední řadě i za kamarády, kteří byli jeho oporou v poměrně osamělém životě, do kterého se nedobrovolně dostal a který vlastně ani neuměl žít. „Sekáč“ mu začali lidé v okolí říkat v okamžiku, kdy si s manželkou otevřeli second hand a reklamu jejich byznysu dělal tím, že si vybíral ty nejlepší kousky pánské garderoby, jež si oblékal a s grácií v nich obsluhoval zákazníky, respektive zákaznice. Významným pomocníkem mu v tom byla jeho vysoká udržovaná postava. Šlo mu to docela dobře. Jeho žena sháněla nové, stále atraktivnější věci a jejich společnému obchodu se dařilo. Jejich značka Prostě sekáč se těšila dobrému zájmu a uspokojivému obratu. Nejen zásluhou majitelova 9

svébytného vzhledu a image, ale zejména osobního přístupu k nakupujícím. A v neposlední řadě i díky iniciativě jeho ženy. Když přijel domů se zachráněným řidičákem, ponaučením a ztrátou několika bodů, převlékl se do tmavomodrého trička a chytil se tyče nainstalované místo dveří spojujících kuchyň s předsíní. Několikrát se rukama vytáhl nahoru a při posledním pohybu zůstal několik vteřin v přitažené pozici. Když se spustil na zem, udělal pár kliků a uvědomil si, že přestal chodit plavat. Proč už vlastně nechodí? Kdy vlastně přišel ten okamžik, kdy pocítil záchvěv rezignace na cokoliv přínosného, užitečného a dokonce i přinášejícího požitek? Místo do bazénu šel alespoň do vany. Opláchl se vlažnou vodou a u zrcadla nad umyvadlem si upravil knírek. Knírek, který dával se samorostlým účesem punc jeho jinak bezvýraznému obličeji. Po osvěžující sprše si zalil v hrníčku dávku kávy a požitkářsky nasál její vůni, jež se během okamžiku rozprostřela po celé kuchyni. Bude si muset udělat čas na přečtení nové knížky o kávě, která nedávno spatřila světlo světa a leží na pultech každého dobrého knihkupce. Usmál se. Zásluhou náležité reklamy a vtipnému sloganu objevil zajímavou knihu. No jo, reklamy, slogany. Opravdu mají takovou váhu, jaká se jim přiznává? Skutečně prodávají? Netloustněte u mekáče, oblečte se u sekáče? Skryjte svoje špeky, tuky, v oblečení z druhé ruky? Oblečte se a v té kráse za sekáčem přijďte zase? Dopil kávu a pečlivě umyl hrníček, který odložil vedle dřezu na tmavomodrou utěrku. Je nejvyšší čas otevřít, uvědomil si a ještě než seběhl se schodů, nezapomněl se učesat. „Dobrý den,“ vešla po čtvrté hodině do obchůdku s typickým odérem hnědovláska, která měla oči jako 10

lískové oříšky. Husté vlasy jí padaly na ramena a oči se zvědavě rozhlížely. „Aby byl,“ odpověděl žoviálním tónem Sekáč a uvědomil si svoji dobrou náladu. Žena s hnědýma očima si ho pobaveně prohlížela. Sekáče zdobilo na tváři tři dny neholené strniště a pod nosem pečlivě upravený knírek. Na sobě měl tenký šedivý svetr, hnědočernou koženou vestu a na krku kožené střapce sepnuté výraznou kovovou sponou. Polodlouhé vlasy sčesané z čela a obě zápěstí zkrášlené punkovými náramky mu dávaly neobvyklý vzhled. Mile se usmíval a okamžitě udělal vstřícný krok k zákaznici, kterou v obchůdku ještě nikdy neviděl. „Vypadáte jako Lancelot,“ zhodnotila nakonec nová zákaznice jeho vizáž a vzápětí se rozhlédla po dlouhých stojanech, na nichž visely desítky dětských kalhot, sukní a halenek. „Jako co?“ zeptal se Sekáč a prohrábl si vlasy ještě více dozadu. „Jako rytíř krále Artuše,“ usmála se na něho žena a odvrátila na chvíli svůj oříškový pohled od riflí velikosti číslo 122, které právě držela v ruce. „Rytíř krále Artuše?“ usmál se. „Přesně tak,“ souhlasila lískooříšková paní a postupně brala do rukou dětské rifle podobné velikosti. Z obchodu vycházela po více než dvou hodinách s úsměvem a plnou taškou různorodých dětských outfitů. Spěchala. Byl nejvyšší čas dostat se domů a čekat, až se vrátí unavený manžel z práce. Sekáč se za odcházející ženou díval tak dlouho, dokud mu nezmizela za ohybem ulice. Potom si všiml vlastního odrazu ve skle dveří a hledal v sobě oddaného rytíře krále Artuše. Intuitivně si opakovaně prohrábl vlasy, jejichž konečky se dotýkaly 11

horního okraje svetru a zálibně se na sebe usmál. Po dlouhé době měl pocit, že se zalíbil nějaké ženě. Povzdechl a s lítostí si uvědomil, jak velká propast za poslední roky vznikla mezi ním a jeho manželkou. Oba dva vedle sebe skvěle fungovali. Ano, vedle sebe. Vedle sebe jim to šlo dobře. Nikoliv spolu. Každý měl v jejich společném životě svůj úkol. Takový, jenž se týkal pouze obchodu. Aniž by o tom spolu mluvili, cítili, že ani jeden z nich nemá odvahu, sílu a ani chuť riskovat a pokusit se propast mezi nimi přeskočit zpátky k tomu druhému. Možná to bylo i tím, že vnímali, že pokud by toto udělal jeden, ten druhý by o spravování už nefunkčního vztahu neměl zájem. Večer si na staré pánvičce rozehřál špek a nad prskajícím tukem rozbil tři vajíčka. Ačkoliv to neměl ve zvyku, tentokrát si sedl s talířkem voňavé vaječné pochoutky a dvěma krajíci chleba ke kuchyňskému stolu. Jeho prvopočáteční dobrá nálada se tetelivě vstřebala do vzduchu stejně jako vůně teplého uzeného špeku. Kdyby tu s ním byla nějaká žena, možná by mu do míchanice přidala i voňavě osmahnutou cibulku. Možná by dostal i něco lepšího, než vajíčka míchaná na sto způsobů, pořád stejně. S česnekem, s hořčicí, na cibulce, s párkem, s kouskem nivy. Smutně sledoval sterilně čistý sporák a najednou si u něho představil ženu. Obyčejnou, v elasťákách a v domácí haleně se vzorem, takové, jakých měl dole v obchodě desítky. S tuctovým sestřihem vlasů oříškové barvy a rukama, které vědí, jak zacházet s vařečkou. S kořením. Se zavařovacími sklenicemi a formičkami na vánoční cukroví. Ženu, která se nápadně podobala té, která dnes u něho nechala peníze za spoustu dětského oblečení, které bude přešívat a spravovat. O hodinu později se natáhl nahý do ušáku a pustil televizi. Jen tak, jako kulisu, aby nebyl sám. Přepínal 12

z programu na program a najednou se zastavil u známých hereckých tváří. Jeden z nekonečných seriálů. Zaposlouchal se do dialogů a přemýšlel, komu je vlastně tato tvorba určena. Obecně věděl, že zprofanovaný seriál sledují převážně ženy. Zaměřil pozornost na situaci odehrávající se na nemocničním pokoji. Jak si vydedukoval, v předchozím díle se těžká újma na zdraví teenagera stala triviální lékařskou rutinou. Vše bylo rychlé, jasné a přímočaré, stejně jako jednání erzety při výjezdu. Bez zbytečného balastu. Jen aby zbyl v aktuálním díle ještě čas na pitvání milostných přestupků v etablovaných životech naivních sester i fundovaných lékařů. Se zaujetím vnímal dění na obrazovce a přemýšlel, zda by byl schopen s nějakou ženou sdílet dvakrát týdně večerní čas sledováním příběhů, jež nemají se všeobecnou životní realitou nic společného. Anebo mají? Copak on sám nebyl kdysi jeden z těch, kteří se otáčeli za každou sukní, pod kterou se skrýval jen trochu tvarově přijatelný zadek? A kdyby jenom díval. Často dělal všechno možné proto, aby se ho dřív nebo později mohl dotýkat, mačkat dvě vyzývavé půlky atraktivního ženského pozadí a nic nedbal na to, že je zlodějem, který krade mužům jejich manželky, milenky a dcery. Přistupoval k ženám s taktem muže znalého jejich povahy a poté prostopášně ochutnával ovoce z cizích zahrad. Čím zakázanější plody, tím sladší. Alibisticky se oháněl vědomím, že je nositelem nemoci, která může kdykoliv propuknout a zkrátit mu život i o několik desítek let. Zoufale se snažil dát svému životu co nejvíce pozlátka, jen aby ve srovnání s těmi, co tu budou o několik let déle, o nic nepřišel. Nepotřeboval k tomu mnoho. Jeho tuctová tvář ozdobená mladistvým vzhledem a jiskrnýma očima pozornost žen poměrně rychle upoutala a dál už 13

se vše odvíjelo podle starého, ale osvědčeného scénáře. V mnoha případech stačilo dát ženě přednost ve dveřích nebo jí je prostě jen přidržet, otevřít dveře od auta, počkat až si sedne do jeho tmavomodrého saaba a potom je opatrně přibouchnout, pomoct s těžkou taškou nebo vědět, kdy má jít po schodech před ní a kdy za ní. Velice brzy přišel na to, že muž znalý etikety má u žen úspěch hned na první schůzce a pokud během pár hodin nedošlo ke sblížení, byla to otázka několika následujících dnů. Podíval se smutně do svého klína. Zdálo se mu, že jeho ochablý úd mezi stehny se tváří smutně a opuštěně. Stejně jako on. Váhavým pohybem ho vzal do ruky a snažil se alespoň na chvíli zapomenout na svoji osamělost.

ANIČKA S LÍSKOVÝMI OŘÍŠKY

Ten večer se Aničce nedařilo usnout. Usmívala se do tmy a obraz Lancelota se jí nedařilo vymazat z mysli. Neustále myslela na jeho zájem a v duchu si opakovala jeho otázky. Opravdu ho zajímalo, jak velké jsou její děti a jaké mají zájmy? Mělo to něco společného s jeho obchodem a dobrou tržbou díky nové nakupující? Ať se na dnešní návštěvu second handu, o kterém tak často slyšela, ale ještě nikdy si nenašla čas ho navštívit, dívala jakkoliv, zdálo se jí, že zájem pana majitele nebyl cílený na utrženou částku, ale na neznámou zákaznici. Po dlouhých minutách přemítání vtiskla svůj spokojený obličej do polštáře a po dlouhé době usnula s pocitem zvláštního chvějivého tepla.