0271843

1 Kdysi, někdy začátkem 90. let, kdy jsem byl ještě čle­ nem policejního sboru a šéfoval jsem brněnské mordpartě, se mě zeptal jeden zvědavý novinář, který otravoval tak dlouho, až ze mě vyloudil toužený rozhovor do sobotní přílohy jeho listu, jestli jsem při vyšetřování vražd zažil také něco komického nebo alespoň legračního. Já jej nejprve chtěl odpálkovat, co se mě to ptá za pitomosti. Pak jsem si ovšem uvědomil, že občas, tedy velice zřídka,jsem ijá, policajt na vraždách, zažil něco groteskního nebo alespoň uhozeného. Ano, občas se i takové věci přihodí. A tak j_sem nakonec onomu novináři podobnou historkou posloužil. Už ani nevím, jestli se ve zmiňovaném článku nakonec objevila. Pravda však je, že vražda obvykle bývá záležitostí v lepším případě smutnou, v tom horším ošklivou až skoro odpuzující. A vyrovnat se s tím musí okolí pachatele i jeho oběti. A samozřejmě také ti, kdo dotyčný případ vyšetřují. Kriminalisté z mordparty i všichni ostatní policisté, kteří jim pomáhají. Jeden takový smutný, hodně smutný případ vám teď hodlám vyprávět. Nedávno jsem si obešel místa mého Brna, která s ním byla spjatá. Obě rodiny, pachatelova a vrahova, se odstěhovaly ajá po nich nepátral. Proč také? Mají právo na svůj klid. Jediné, co zůstalo nezměněné, bylo místo, kde tehdy lidé mého přítele a nástupce na místě šéfa brněnské mordpar9