0271272

MODLITEBNÍ STROM

Kaple vypadá jinak, než jak si ji pamatuju. Celé ty roky jsem si představovala jednoduchou dřevěnou místnost schovanou kdesi v hlubinách nemocnice. Namísto toho tu na oltář s vyšívaným přehozem a velkými mosaznými svícny dopadá světlo skrze nádherné vitrážové okno. Je to tady jako v kostele. Ptám se kaplanky, jestli všechno vypadá stejně, jako když jsem tu byla před víc než dvaceti lety. ,,Máme nový koberec," řekne mi, ,,a růžové potahy židlí. I když ze střechy padají saze, takže tu pořád chodím s malým vysavačem." Na jedné straně místnosti stojí menší stromek s modro-bílým plyšovým slonem opřeným o kmen a s barevnými papírky připnutými mezi listy. ,,Tohle je novější," řekne kaplanka. ,,Modlitební strom. Ten tu ještě nebyl, když jste tu byla." Přejdu k němu a vezmu jeden z listů mezi palec a ukazováček. Umělý, z dálky ovšem přesvědčivý. Čtu vzkazy napsané na papírcích. Pro ateisty je to tak asi jednodušší, pomyslím si. Pro ateistu bude v těžkých chvílích mnohem snazší něco naps·at a připnout to na strom než klečet před oltářem a snažit se nějak přimět božstvo, ve které nevěří­ te, aby vás vyslechlo. Některé ze vzkazů jsou adresované Bohu, některé živým, některé mrtvým. Je tu celá řada stylů rukopisu, různé úrovně gramatiky a pravopisu. Nejdojemnější mi připadají ty špatně napsané - představuju si, že daly nejvíc námahy. Některé jsou psané zesláblou starší rukou, jiné kulatým dětským písmem. 9

POSLEDNÍ AKT LÁSKY Doufám, že miminko bude v pořádku, až se narodí. 15 let a pořád mi chybíš, jako by to bylo včera. Milý Bože, díky, žes mě vyslechl. Prosím, modlete se za mého bratříčka. Hrozně tě miluju, maličký. Pro moji nejdražší dceru, která mi obrovsky chybí. Zemřela 25. 10. 1983. Nikdy jsem se z toho nevzpamatoval. Modlete se za nás za všechny. Zarazím se, ponořená do náznaků a ozvěn příběhů jiných lidí a jejich lásky. Pak si říkám, co bych napsala já, kdyby tu ten strom stál, když jsem sem vklopýtala cestou z intenzivní péče na pokoj pro příbuzné pacientů. Vím, co jsem tehdy chtěla, ale jak bych to vyjádřila? Komu bych svoji prosbu adresovala?

Cathy Rentzenbrinková

že to není buď jedno, nebo druhé a že je plno různýc dů horších než smrt. Právě to odlišuje moje já stojí, u modlitebního stromu od dívky klečící před všen lety u oltáře. Myslela si, že prožívá nejstrašnější noc života, ale já teď vím, že mělo přijít něco mnohem h, Bála se, že její bratr umře, ale já teď vím, že by to b: všechny lepší. Pro všechny by bylo lepší, kdyby m1 tímco tam klečela a úpěnlivě prosila o jeho život - p bít srdce, kdyby se vlny a hřebeny na monitorech 21 ve vodorovné čáry, kdyby byl prohlášen za mrtvého, se smířili a vypořádali se smrtí. Bylo by o tolik lepší, Matty tehdy zemřel. Modlila se za špatnou věc. Modlila jsem se za špatnou věc.

Prosím, nenech mého bratra umřít. Milý Bože, prosím, nenech mého bratra umřít. Prosím, modlete se za mého bratra. Nechci, aby umřel. Neumírej, Matty, neumírej, prosím. Roky mizí ajá vidím sama sebe,jak tu klečím a brečím a prosím, jak s rukama sepjatýma v modlitbě mluvím k jakési neznámé síle.

Prosím, nenech ho umřít, prosím, nenech ho umřít, prosím, udělám cokoliv.jenom ho prosím nenech umřít. Napadá mě něco, co jsem si nikdy předtím pořádně ne- nedá se říct, že by moje modlitby nebyly vyslyšeny. Dostala jsem, co jsem chtěla. Můj bratr neumřel. Tehdy jsem ale nevěděla, že se modlím za špatnou věc. Nevěděla jsem, že existuje svět mezi jistotou života a smrti, uvědomila

IO

11

POSLEDNÍ AKT LÁSKY

oufám, že miminko bude v pořádku, až se narodí. i let a pořád mi chybíš, jako by to bylo včera. 'ilý Bože, díky, žes mě vyslechl. ·osím, modlete se za mého bratříčka. Hrozně tě mi/u. maličký. ·o moji nejdražší dceru, která mi obrovsky chybí. Ze%e/a 25. 10. 1983. Nikdy jsem se z toho nevzpamatoval. odlete se za nás za všechny.

1razím se, ponořená do náznaků a ozvěn příběhů jilidí a jejich lásky. Pak si říkám, co bych napsala já, 'tu ten strom stál, když jsem sem vklopýtala cestou 112ivní péče na pokoj pro příbuzné pacientů. Vím, co tehdy chtěla, ale jak bych to vyjádřila? Komu bych ,rosbu adresovala?

Cathy Rentzenbrinková

že to není buď jedno, nebo druhé a že je plno různých osudů horších než smrt. Právě to odlišuje moje já stojící tady u modlitebního stromu od dívky klečící před všemi těmi lety u oltáře. Myslela si, že prožívá nejstrašnější noc svého života, ale já teď vím, že mělo přijít něco mnohem horšího. Bála se, že její bratr umře, ale já teď vím, že by to bylo pro všechny lepší. Pro všechny by bylo lepší, kdyby mu - zatímco tam klečela a úpěnlivě prosila o jeho život - přestalo bít srdce, kdyby se vlny a hřebeny na monitorech změnily ve vodorovné čáry, kdyby byl prohlášen za mrtvého, kdyby se smířili a vypořádali se smrtí. Bylo by o tolik lepší, kdyby Matty tehdy zemřel. Modlila se za špatnou věc. Modlila jsem se za špatnou věc.

osím, nenech mého bratra umřít. lý Bože, prosím, nenech mého bratra umřít. ?sím, modlete se za mého bratra. Nechci, aby umřel. umírej, Matty, neumírej, prosím.

ky mizí ajá vidím sama sebe,jak tu klečím a brečím ím,jak s rukama sepjatýma v modlitbě mluvím kja!známé síle.

JSÍm, nenech ho umřít, prosím, nenech ho umřít, pro,, udělám cokoliv,jenom ho prosím nenech umřít.

padá mě něco, co jsem si nikdy předtím pořádně nenila - nedá se říct, že by moje modlitby nebyly vyy. Dostala jsem, co jsem chtěla. Můj bratr neumřel. jsem ale nevěděla, že se modlím za špatnou věc. Nejsem, že existuje svět mezi jistotou života a smrti, IO

11

Cathy Rentzenbrinková

EXISTENCE LÁSKY

Trávili jsme dlouhé a ospalé teenagerské nedělní odpoledne v garáži za naší rodinnou hospodou. Tehdy jsme ještě nemívali otevřeno celý den, takže hospoda byla zavřená a nebyl tu obvyklý mumraj, žádní zákazníci, co se cestou domů zastavili na kus řeči, žádná hudba linoucí se skrze zadní dveře z jukeboxu. Byla jsem tam jenom já, můj mladší bratr Matty a náš pes. Pollyin původ jsme neznali, jako štěně ji totiž někdo hodil v pytli do řeky, ale vypadala jako černý, trochu kudrnatější labrador. Vždycky se motala kolem Mattyho, museli jsme ji ovšem přivazovat, protože by jinak nedokázala odolat lákadlu popelnic u nedalekého čínského bistra. Její láska k nám neobstála před pokušením v podobě zbytků jídla. Byla to velká garáž, mnohem větší než ta na Almond Tree Avenue ve vedlejší vesnici, kde jsme bydleli, než jsme se před rokem přestěhovali do hospody. Tohle monstrum by pojmulo čtyři nebo pět aut a byla to Aladinova jeskyně plná umaštěných radostí. Předchozí majitelé ji nevyklidili, takže tu zůstaly podivné, napůl vypotřebované plechovky s kapkami různých barev po stěnách. Válely se tu různé součástky, staré pípy, kusy světel. Vypadalo to, že sem házeli cokoliv, co se v hospodě rozbilo, kdyby se pro to náhodou našlo nějaké využití. Garáž měla i montážní jámu, velkou díru v zemi vyhloubenou kvůli tomu, aby se z ní dalo podívat zespodu na auto. Matty tam prováděl nějaký vědecký experiment se svěrákem, měděným drátem a kádinkami s tekutinou. Na policích a na podlaze stály prázdné sklenice. 12

Nedávno se Matty doma dostal do velkého průšvihu, nalil olej do půllitru a ten skončil v myčce v hospodě bil ji, což způsobilo chaos během jednoho z našich n nějších večerů. Nepobavilo to dokonce ani hlavní se1 Carol, která ho zbožňovala. ,,Tomu klukovi projde všechno," kroutila hlavou. To odpoledne jsme se bavili o podstatě lásky. Neb Matty se poflakoval u dvou rozbitých motorek, soui z jedné montoval na druhou a já jsem se ho snažila ph čit, že láska existuje. ,,Já myslím, že ne," řekl. ,,Je to iluze. Trik, aby : rozmnožovali a starali se o mláďata." ,,Ale já vím, že láska existuje, protože ji cítím. T) „Myslím, že láska je podvod. Jde jenom o pokrac druhu." ,,No, já miluju hodně lidí." Matty uvolnil šroubek. ,,Koho miluješ?" „Samozřejmě mámu a tátu." Odříkala jsem dlou znam příbuzných a přátel. „To je spousta lidí," řekl Matty. ,,A vážně je milu „Jo. A taky tebe. Možná tě dokonce miluju ze nejvíc." Zazubil se na mě s tváří umazanou od oleje. M rovské kouzlo, čehož si byl můj hezký bratr dobře v „Můžu tě z toho seznamu ale vyškrtnout, jestli r tuje šance, že bys taky miloval." ,,Žádnej strach." Vzal hadr a utřel si do něho ruce. bych, že jestli někoho miluju, jsi to ty. Je to dost dot ,,Stačí to."

Během jiného nedělního odpoledne o pár týdnů p jsme šli na štěrkovou dráhu u řeky vyzkoušet zrecy nou motorku. Mattymu se ze dvou vraků podařilo ,

13

Cathy Rentzenbrinková

EXISTENCE LÁSKY

li jsme dlouhé a ospalé teenagerské nedělní odpoledgaráži za naší rodinnou hospodou. Tehdy jsme ještě vali otevřeno celý den, takže hospoda byla zavřená yl tu obvyklý mumraj, žádní zákazníci, co se cestou 1 zastavili na kus řeči, žádná hudba linoucí se skrdní dveře z jukeboxu. Byla jsem tam jenom já, můj H bratr Matty a náš pes. Pollyin původ jsme neznali, ;těněji totiž někdo hodil v pytli do řeky, ale vypadala :erný, trochu kudrnatější labrador. Vždycky se motala 1 Mattyho, museli jsme ji ovšem přivazovat, protože 1ak nedokázala odolat lákadlu popelnic u nedalekého :!ho bistra. Její láska k nám neobstála před pokušením obě zbytků jídla. rla to velká garáž, mnohem větší než ta na Almond \venue ve vedlejší vesnici, kde jsme bydleli, než jsme :d rokem přestěhovali do hospody. Tohle monstrum jmulo čtyři nebo pět aut a byla to Aladinova jeskyně ,maštěných radostí. Předchozí majitelé ji nevyklidili, tu zůstaly podivné, napůl vypotřebované plechovky :ami různých barev po stěnách. Válely se tu různé sou,, staré pípy, kusy světel. Vypadalo to, že sem házeli iv, co se v hospodě rozbilo, kdyby se pro to náhodou nějaké využití. Garáž měla i montážní jámu, velkou zemi vyhloubenou kvůli tomu, aby se z ní dalo po~espodu na auto. Matty tam prováděl nějaký vědecký iment se svěrákem, měděným drátem a kádinkami :inou. Na policích a na podlaze stály prázdné sklenice. 12

Nedávno se Matty doma dostal do velkého průšvihu, když nalil olej do půllitru a ten skončil v myčce v hospodě a rozbil ji, což způsobilo chaos během jednoho z našich nejrušnějších večerů. Nepobavilo to dokonce ani hlavní servírku Carol, která ho zbožňovala. ,,Tomu klukovi projde všechno," kroutila hlavou. To odpoledne jsme se bavili o podstatě lásky. Nebo spíš Matty se poflakoval u dvou rozbitých motorek, součástky z jedné montoval na druhou a já jsem se ho snažila přesvěd­ čit, že láska existuje. „Já myslím, že ne," řekl. ,,Je to iluze. Trik, aby se lidi rozmnožovali a starali se o mláďata." ,,Ale já vím, že láska existuje, protože ji cítím. Ty ne?" „Myslím, že láska je podvod. Jde jenom o pokračování druhu." ,,No, já miluju hodně lidí." Matty uvolnil šroubek. ,,Koho miluješ?" ,,Samozřejmě mámu a tátu." Odříkala jsem dlouhý seznam příbuzných a přátel. ,,To je spousta lidí," řekl Matty. ,,A vážně je miluješ?" „Jo. A taky tebe. Možná tě dokonce miluju ze všech nejvíc." Zazubil se na mě s tváří umazanou od oleje. Měl obrovské kouzlo, čehož si byl můj hezký bratr dobře vědom. ,,Můžu tě z toho seznamu ale vyškrtnout, jestli neexistuje šance, že bys taky miloval." „Žádnej strach." Vzal hadr a utřel si do něho ruce. ,,Řekl bych, že jestli někoho miluju, jsi to ty. Je to dost dobrý?" ,,Stačí to." Během jiného nedělního odpoledne o pár týdnů později jsme šli na štěrkovou dráhu u řeky vyzkoušet zrecyklovanou motorku. Mattymu se ze dvou vraků podařilo vyrobit

13

POSLEDNÍ AKT LÁSKY jeden funkční stroj a teď si ho hrdě a s radostí vedl vedle sebe. Občas ho i pohladil. Já jsem vedla na vodítku Polly. Motorka mě moc nezajímala, ale byla jsem ráda, že se můžu přidat. Byl krásný den s blankytně modrým nebem a obláč­ ky jako z pohlednice. Když jsme sešli z hlavní cesty, pustila jsem Polly z vodítka a ona odběhla hledat mrtvé věci, se kterými by si mohla hrát. Já jsem stála a sledovala Mattyho,jakjezdí po dráze sem a tam. Působil obrovsky, naprosto disproporčně. V šestnácti mohl podle zákona řídit jenom padesátikubíkovou motorku, protože ale měřil sto devadesát tři centimetry, vypadala,jako by mu byla malá. Až mu bude sedmnáct, bude moct povýšit na stopětadvacítku, rodiče se ho ovšem snažili přemluvit, aby si místo ní pořídil auto. Připadalo jim to bezpečnější. Matty zastavil u mě, od kol mu odletovaly štěrkové kamínky. „Je to super, chceš to zkusit? Můžeš jet po trávě, kdybys náhodou spadla." Byla pro mě čest, že se zeptal, i když se mi ten nápad vů­ bec nelíbil. Neuměla jsem pořádně jezdit ani na odrážedle. Chtěla jsem na něho ale udělat dojem, aby na mě byl pyšný, takže jsem souhlasila. Dal mi svoje rukavice, které mi byly velké, a já jsem nasedla na motorku, vyslechla si instrukce a narazila si na hlavu přilbu. Byla těsná a byla cítit olejem a potem. Měla jsem hlavu jako obří hlávku zelí, stejně jako můj táta, jak mi nedávno s potěšením sdělil jeden náš host. Vyrazila jsem. Na kratičkou chvíli jsem pocítila euforii, poryv vzduchu, výbuch radosti. Chtěla jsem zakřičet: ,,Řídím motorku! Doopravdy ji řídím!" Pak jsem ale úplně zapomněla, co mám dělat. Chtěla jsem zpomalit,jenže motorka jela čím dál rychleji a já jsem nevěděla,jakji zastavit. 14

Cathy Rentzenbrinková

Nedalo se udělat nic jiného než se rozdělit - vrhla jse na stranu a sletěla do trávy. Motorka jela dál, řítila se opačným směrem a nakonec se převrátila, zatímco já ležela na zádech, snažila se popadnout dech a dívala nadýchaná bílá oblaka. Myslím, že mě nic nebolelo. < vila se Polly, začala čenichat kolem přilby a snažila : olíznout obličej. Matty klečel nade mnou. ,,Seš v pořádku?" „Jsem v pohodě." Sedla jsem si a připadala si tt omámená. Pomohl mi sundat přilbu. Hltala jsem s1 v jeho obličeji. ,,Takže mě miluješ," řekla jsem mu. ,,Co?" „Běžel jsi za mnou, a ne za motorkou. Tomu i láska." Rozesmál se: ,,Možná máš pravdu. Ale nebuď z naměkko, jo?" Sebrali jsme motorku, které se nic nestalo, a šli c Bratr a sestra s motorkou a psem.

O dva týdny později jsem nedělní odpoledne t1 u Mattyho bezvládného těla na jednotce intenzivní pť Všeobecné nemocnici v Leedsu. Na tom, jestli mě n nebo ne, teď nezáleželo, ale fakt, že já jeho miluju r víc než kohokoliv jiného, mi navždycky změnil živo

15

POSLEDNÍ AKT LÁSKY funkční stroj a teď si ho hrdě a s radostí vedl vedle

Občas ho i pohladil. Já jsem vedla na vodítku Polly. rka mě moc nezajímala, ale byla jsem ráda, že se můžu . Byl krásný den s blankytně modrým nebem a obláč­ ~o z pohlednice. iyž jsme sešli z hlavní cesty, pustila jsem Polly z voa ona odběhla hledat mrtvé věci, se kterými by si t hrát. Já jsem stála a sledovala Mattyho, jak jezdí po sem a tam. Působil obrovsky, naprosto disproporčně. nácti mohl podle zákona řídit jenom padesátikubíko1otorku, protože ale měřil sto devadesát tři centimetpadala, jako by mu byla malá. Až mu bude sedmnáct, moct povýšit na stopětadvacítku, rodiče se ho ovšem i přemluvit, aby si místo ní pořídil auto. Připadalo jim pečnější.

atty zastavil u mě, od kol mu odletovaly štěrkové ka-

'·

to super, chceš to zkusit? Můžeš jet po trávě, kdybys ou spadla." fa pro mě čest, že se zeptal, i když se mi ten nápad vů­ :líbil. Neuměla jsem pořádně jezdit ani na odrážedle. tjsem na něho ale udělat dojem, aby na mě byl pyšný, jsem souhlasila. .I mi svoje rukavice, které mi byly velké, a já jsem a na motorku, vyslechla si instrukce a narazila si na přilbu. Byla těsná a byla cítit olejem a potem. Měla 1lavu jako obří hlávku zelí, stejně jako můj táta, jak :lávno s potěšením sdělil jeden náš host. razila jsem. Na kratičkou chvíli jsem pocítila euforyv vzduchu, výbuch radosti. Chtěla jsem zakřičet: ~ motorku! Doopravdy ji řídím!" Pak jsem ale úplně měla, co mám dělat. Chtěla jsem zpomalit,jenže moela čím dál rychleji a já jsem nevěděla,jakji zastavit.

!

14

Cathy Rentzenbrinková

Nedalo se udělat nic jiného než se rozdělit - vrhla jsem se na stranu a sletěla do trávy. Motorka jela dál, řítila se pryč opačným směrem a nakonec se převrátila, zatímco já jsem ležela na zádech, snažila se popadnout dech a dívala se na nadýchaná bílá oblaka. Myslím, že mě nic nebolelo. Objevila se Polly, začala čenichat kolem přilby a snažila se mi olíznout obličej. Matty klečel nade mnou. ,,Seš v pořádku?" „Jsem v pohodě." Sedla jsem si a připadala si trochu omámená. Pomohl mi sundat přilbu. Hltala jsem starost v jeho obličeji. ,,Takže mě miluješ," řekla jsem mu. ,,Co?" „Běžel jsi za mnou, a ne za motorkou. Tomu říkám láska." Rozesmál se: ,,Možná máš pravdu. Ale nebuď z toho naměkko, jo?" Sebrali jsme motorku, které se nic nestalo, a šli domů. Bratr a sestra s motorkou a psem. O dva týdny později jsem nedělní odpoledne trávila u Mattyho bezvládného těla na jednotce intenzivní péče ve Všeobecné nemocnici v Leedsu. Na tom, jestli mě miluje, nebo ne, teď nezáleželo, ale fakt, že já jeho miluju možná víc než kohokoliv jiného, mi navždycky změnil život.

15

Cathy Renlzenbrinková

POSLEDNÍ OBJEDNÁVKY

Svůj poslední den normální teenagerky jsem strávila v Selby s kamarádem Chrisem. Leželi jsme v trávě pod stromy v parčíku nedaleko autobusové zastávky a z přehrávače, který Chris nosil vždycky s sebou, jsme poslouchali Lou Reeda. Když začala hrát „Walk on the Wild Side", Chris se mě zeptal, co znamená „kouřit někomu", a já jsem si připadala důležitá, že to vím a můžu mu to vysvětlit. Pak jsme si oba broukali začátek „Perfect Day". Skrze větve a listí jsem se dívala na modré nebe a byla si jistá, že můj život právě začíná být mnohem zajímavější. Špatně jsem rozuměla textu. Myslela jsem, že Lou Reed zpívá „dosáhneš toho, jen buď opatrná". Myslela jsem, že mi slibuje, že přede mnou leží velké věci, ale mám na sebe dávat pozor. Chris mi nabídl, že mi pomaluje zeď v pokoji. Zatím jsem ji měla vymalovanou změtí zelené a fialové, naši mi totiž při stěhování řekli „vymaluj si to, jak chceš" a já jsem si v obchodě pro kutily v Selby vybrala plechovky s šalvějovou a šeříkovou barvou. Po první vrstvě mě to ovšem přestalo bavit. Chtěla jsem, aby mi kamarádi popsali zeď básněmi , ale první člověk, který to zkusil, špatně citoval Wordswortha a vypadalo to trochu blbě. „Nebudu si účtovat nic za práci," nabídl mi Chris, ,,ale zaplatíš mi barvu, šlo by to?" Souhlasila jsem. Jak úžasně dospělá konverzace, říka­ la jsem si. Přehrávala jsem si to v hlavě: Mám kamaráda umělce, který mi na stěnu v pokoji namaluje obraz. Já zaplatím barvu.

16

Jeli jsme autobusem zpátky do Snaithu a já jserr šla přes vesnici do hospody. Pořád jsem v sobě cíti kousi hrdost, že moji rodiče vlastní Bell and Crown bydlím v domě, o kterém je ve farních záznamech zn už z roku 1633. Dům měl původní sklep, často jserr chodila, snažila se zaslechnout hlasy a vymýšlela záp románů o cestování časem, ve kterých figurovaly ser z různých dob. Pokaždé, když jsem otevřela hospodu, sedla jsem barovou stoličku a četla si, dokud nedorazil první hos ,,Zas má nos zabořenej do knížky," říkávali hosté.,. ní ti ženicha nepřinese." Líbilo se jim ovšem, že jsem< v křížovkách a vědomostních soutěžích. A mně se líbilo, že se můžu bavit s nejrůznějšími lidí, kteří k nám chodili. Říkali mi: ,,Seš tak vostrá. ; ses o sebe mohla pořezat." Nebo taky: ,,Spolklas slo nebo co?" Naučili mě ale spoustu věcí, třeba jak s, mýšlejí jména pro závodní koně nebo jak se hraje do o peníze. Naučila jsem se se správným přízvukem oc yorkshirské motto: ,,Šecko posluchaj, šecko kukaj, nic kaj. Šecko zgábli, šecko vypi, nic necvakaj. A dybys n zadara, dycky enom pro seba." A taky: ,,Do hajzlu s št ma, kromě mňa a teba, a do hajzlu aj s teba, takovy s1 Matty byl miláčkem dámského šipkového týmu. Žt v jeho blízkosti cukrovaly a hihňaly se: ,,Kvůli tomu díkovi bych se klidně dostala do problémů." „Je to nafoukaný hajzlík, co?" utrousil nějaký mu2 bar. ,,Možná," odpověděla jsem. ,,Taky má důvod." Oba jsme si užívali tu novou autoritu a postavení, jsme získali minulý podzim, kdy jsme se nastěhoval vesnici, kde jsme bydleli předtím, se na nás vždycky< jako na outsidery - byli jsme tak trochu divní a nešl, 17

Cathy Rentzenbrinková

POSLEDNÍ OBJEDNÁVKY

poslední den normální teenagerky jsem strávila v Selkamarádem Chrisem. Leželi jsme v trávě pod stromy rčíku nedaleko autobusové zastávky a z přehrávače, ' Chris nosil vždycky s sebou, jsme poslouchali Lou la. Když začala hrát „Walk on the Wild Side", Chris ě zeptal, co znamená „kouřit někomu", a já jsem si dala důležitá, že to vím a můžu mu to vysvětlit. Pak si oba broukali začátek „Perfect Day". Skrze větve í jsem se dívala na modré nebe a byla si jistá, že můj právě začíná být mnohem zajímavější. parně jsem rozuměla textu. Myslela jsem, že Lou Reed 1 „dosáhneš toho, jen buď opatrná". Myslela jsem, že ibuje, že přede mnou leží velké věci , ale mám na sebe pozor. hris mi nabídl, že mi pomaluje zeď v pokoji. Zatím ji měla vymalovanou změtí zelené a fialové, naši mi při stěhování řekli „vymaluj si to,jak chceš" a já jsem >bchodě pro kutily v Selby vybrala plechovky s šalou a šeříkovou barvou. Po první vrstvě mě to ovšem 110 bavit. Chtěla jsem, aby mi kamarádi popsali zeď ;mi, ale první člověk, který to zkusil, špatně citoval swortha a vypadalo to trochu blbě. ~ebudu si účtovat nic za práci," nabídl mi Chris, ,,ale tíš mi barvu, šlo by to?" >uhlasila jsem. Jak úžasně dospělá konverzace, říka­ m si. Přehrávala jsem si to v hlavě: Mám kamaráda :e, který mi na stěnu v pokoji namaluje obraz. Já za1 barvu. 16

Jeli jsme autobusem zpátky do Snaithu a já jsem pak šla přes vesnici do hospody. Pořád jsem v sobě cítila jakousi hrdost, že moji rodiče vlastní Bell and Crown a že bydlím v domě, o kterém je ve farních záznamech zmínka už z roku 1633. Dům měl původní sklep, často jsem tam chodila, snažila se zaslechnout hlasy a vymýšlela zápletky románů o cestování časem, ve kterých figurovaly servírky z různých dob. Pokaždé, když jsem otevřela hospodu, sedla jsem si na barovou stoličku a četla si, dokud nedorazil první host. ,,Zas má nos zabořenej do knížky," říkávali hosté. ,,Uče­ ní ti ženicha nepřinese." Líbilo se jim ovšem, že jsem dobrá v křížovkách a vědomostních soutěžích. A mně se líbilo, že se můžu bavit s nejrůznějšími typy lidí, kteří k nám chodili. Říkali mi: ,,Seš tak vostrá, že by ses o sebe mohla pořezat." Nebo taky: ,,Spolklas slovník, nebo co?" Naučili mě ale spoustu věcí, třeba jak se vymýšlejí jména pro závodní koně nebo jak se hraje domino o peníze. Naučila jsem se se správným přízvukem odříkat yorkshirské motto: ,,Šecko posluchaj, šecko kukaj, nic neři­ kaj. Šecko zgábli, šecko vypi, nic necvakaj. A dybys makal zadara, dycky enom pro seba." A taky: ,,Do hajzlu s šeckyma, kromě mňa a teba, a do hajzlu aj s teba, takovy su ja." Matty byl miláčkem dámského šipkového týmu. Ženské v jeho blízkosti cukrovaly a hihňaly se: ,,Kvůli tomu mladíkovi bych se klidně dostala do problémů." „Je to nafoukaný hajzlík, co?" utrousil nějaký muž přes bar. ,,Možná," odpověděla jsem. ,,Taky má důvod." Oba jsme si užívali tu novou autoritu a postavení, které jsme získali minulý podzim, kdy jsme se nastěhovali. Ve vesnici, kde jsme bydleli předtím, se na nás vždycky dívali jako na outsidery - byli jsme tak trochu divní a nešlo nás 17

POSLEDNÍ AKT LÁSKY snadno prokouknout. Táta byl Ir, celé tělo měl potetované, zpíval na ulici a často chodil do hospody. Lidi, co ho měli rádi, o něm mluvili jako o surovém diamantu, ale ne všem se zamlouval. Máma byla státní úřednice a v naší vesnici nechodila skoro žádná žena do práce v kostýmku, takže tvořili obzvlášť podivný pár. Co se týče mě a Mattyho, pro většinu lidí jsme byli až moc chytří, což by se nám prý nemuselo vyplatit. Tady byla naše výstřednost výhodou. Každý nás chtěl poznat. Život byl skvělý. Být Irem v Anglii pro mého tátu nebylo vždycky jednoduché, ale v roce 1990 už to bylo jiné a lidi zbožňovali jeho přízvuk, zpívání i fakt, že je naprostý pohodář. Kvůli velkým potetovaným rukám mu říkali Pepek nebo Předlokťák. „Víš, že je to Předlokťákova dcera?" zeptal se jeden chlapík druhého, který mě zkoušel sbalit. Pár našich štamgastů mělo takovou hru - vymýšleli kombinace věcí, které dohromady stály 3,33 liber, aby tátu slyšeli říkat „tri-tricet-tri". Takže jsem se teď umyla a připravila na směnu za barem. Oblékla jsem si halenku smetanové barvy a zelenou semišovou vestu z dobročinného obchodu a oranžové tříčtvrťá­ ky s modro-bílými pruhovanými kapsami. Do vlasů nabarvených hennou na červeno jsem si zapletla zeleno-fialové stužky, které jsem měla poprvé před pár týdny na koncertě Wonder Stuff, a nazula jsem si martensky bez tkaniček. Sešla jsem dolů zadním schodištěm. Byl to normální sobotní večer, měli jsme shon, zákazníci se tlačili u baru a dělaly se fronty. S Mattymjsme každý obsluhovali svoji část. Osvojila jsem si umění, které obnášelo mnohem víc než jenom čepování piva. Museli jsme lidi ve svém rajonu přesvědčit, že víme, co děláme, a že si pamatujeme jejich místo v neuspořádané frontě. 18

Cathy Rentzenbrinková

„Jste na řadě," říkali jsme, ,,potom vy a pak vy," s1 jsme se překřičet hluk hovoru a jukeboxu a opakovali objednávky, aby byli hosté v klidu a neřekli si, že tujť plno a že půjdou radši do jedné z dalších hospod ve ve Byla to dřina, často jsme běhali do kamenného s vyměnit sudy nebo přinést další přepravky s lahváči. C hovali jsme jako diví a hlídali ručičky velkých hodin, se začaly přibližovat k jedenácté hodině. Vždycky jsme se handrkovali o to, kdo zazvoní na mosazný zvon a oznámí poslední objednávky, a ten vt stejně jako každý jiný - vyhrál díky své výšce a dlo1 rukám Matty. Jednou rukou mě chytil a držel stranou druhou zvonil na zvon, zatímco já jsem se snažila osvc a nikdy se mi to nepovedlo. Po poslední vlně objedn kdy si hodně lidí dalo dvojitou rundu, táta jedním zaz ním oznámil zavíračku. Přehodili jsme přes pípy mal utěrky, abychom nemuseli pořád někoho odmítat. Skončily nám povinnosti a máma nás zavezla do bow, kulečníkového klubu v pustině za vesnicí, kde b každý pátek a sobotu diskotéka. „Bavte se a chovejte se slušně," řekla nám, když vystoupili z auta. Zamířili jsme k baru a Matty nám i pití. Byl na placené praxi u firmy Fairclough Engim v elektrárně Drax a měl peněz na rozhazování. Vyd, 120 liber týdně, což byla spousta peněz, a stejně jako. placený za práci u nás v hospodě. Pro sebe si koupi a pro mě Rudou čarodějnici, což byl Pemod, cider a z černého rybízu. Samozřejmě jsme byli pod zákone1 nikdo se o to nestaral. V okolí bylo zvykem, že všiclu šestnáct v hospodě pili. Kéž bych si pamatovala víc- s kým jsme mluvili, jsme tancovali. Tehdy by mě na parket vytáhli Cure, 81 Pogues. Kdyby začali hrát „Love Cats" nebo „T~ 19

POSLEDNÍ AKT LÁSKY

no prokouknout. Táta byl Ir, celé tělo měl potetované, 11 na ulici a často chodil do hospody. Lidi, co ho měli o něm mluvili jako o surovém diamantu, ale ne všem 1mlouval. Máma byla státní úřednice a v naší vesnici odila skoro žádná žena do práce v kostýmku, takže li obzvlášť podivný pár. Co se týče mě a Matty ho, pro nu lidí jsme byli až moc chytří, což by se nám prý ne:lo vyplatit. Tady byla naše výstřednost výhodou. Kažis chtěl poznat. ivot byl skvělý. Být Irem v Anglii pro mého tátu lo vždycky jednoduché, ale v roce 1990 už to bylo jiné zbožňovali jeho přízvuk, zpívání i fakt, že je naprostý dář. Kvůli velkým potetovaným rukám mu říkali Pe1ebo Předlokťák. víš, že je to Předlokťákova dcera?" zeptal se jeden ík druhého, který mě zkoušel sbalit. Pár našich štammělo takovou hru - vymýšleli kombinace věcí, které >mady stály 3,33 liber, aby tátu slyšeli říkat „tri-tri-

1

...

1 .

: jsem se teď umyla a připravila na směnu za barem. da jsem si halenku smetanové barvy a zelenou semi1 vestu z dobročinného obchodu a oranžové tříčtvrťá­ nodro-bílými pruhovanými kapsami. Do vlasů nabar;h hennou na červeno jsem si zapletla zeleno-fialové y, které jsem měla poprvé před pár týdny na koncertě ler Stuff, a nazula jsem si martensky bez tkaniček. Se:m dolů zadním schodištěm. rl to nonnální sobotní večer, měli jsme shon, zákazníci :ili u baru a dělaly se fronty. S Mattymjsme každý obvali svoji část. Osvojila jsem si umění, které obnášelo em víc než jenom čepování piva. Museli jsme lidi ve rajonu přesvědčit, že víme, co děláme, a že si pamae jejich místo v neuspořádané frontě. 18

Ca1hy Rentzenbrinková

„Jste na řadě," říkali jsme, ,,potom vy a pak vy," snažili jsme se překřičet hluk hovoru a jukeboxu a opakovali jsme objednávky, aby byli hosté v klidu a neřekli si, že tuje moc plno a že půjdou radši do jedné z dalších hospod ve vesnici. Byla to dřina, často jsme běhali do kamenného sklepa vyměnit sudy nebo přinést další přepravky s lahváči. Obsluhovali jsme jako diví a hlídali ručičky velkých hodin, když se začaly přibližovat k jedenácté hodině. Vždycky jsme se handrkovali o to, kdo zazvoní na velký mosazný zvon a oznámí poslední objednávky, a ten večer stejně jako každý jiný - vyhrál díky své výšce a dlouhým rukám Matty. Jednou rukou mě chytil a držel stranou a tou druhou zvonil na zvon, zatímco já jsem se snažila osvobodit a nikdy se mi to nepovedlo. Po poslední vlně objednávek, kdy si hodně lidí dalo dvojitou rundu, táta jedním zazvoně­ ním oznámil zavíračku. Přehodili jsme přes pípy malé bílé utěrky, abychom nemuseli pořád někoho odmítat. Skončily nám povinnosti a máma nás zavezla do Rainbow, kulečníkového klubu v pustině za vesnicí, kde bývala každý pátek a sobotu diskotéka. „Bavte se a chovejte se slušně," řekla nám, když jsme vystoupili z auta. Zamířili jsme k baru a Matty nám koupil pití. Byl na placené praxi u firmy Fairclough Engineering v elektrárně Drax a měl peněz na rozhazování. Vydělával 120 liber týdně, což byla spousta peněz, a stejně jako já byl placený za práci u nás v hospodě. Pro sebe si koupil pivo a pro mě Rudou čarodějnici, což byl Pernod, cider a džus z černého rybízu. Samozřejmě jsme byli pod zákonem, ale nikdo se o to nestaral. V okolí bylo zvykem, že všichni nad šestnáct v hospodě pili. Kéž bych si pamatovala víc- s kým jsme mluvili, jestli jsme tancovali. Tehdy by mě na parket vytáhli Cure, Smiths, Pogues. Kdyby začali hrát „Love Cats" nebo „Tainted 19

Cathy Rentzenbrinková

POSLEDNÍ AKT LÁSKY

Love", určitě bych neodolala. Možná jsme tancovali spolu. Matty by se tam tyčil a moc by se nehýbal a já bych se svíjela kolem něho. Nebyli jsme pořád pohromadě. Znali jsme tam každého - dost lidí chodilo pít do naší hospody - a vždycky jsme se rozdělili, šli si pokecat s různými kamarády a zase se k sobě vrátili. Tiskla jsem se k němu, protože jsem to tak dělala vždycky. Lidi si často mysleli, že jsme pár, což nás oba pobavilo. ,,Ne," smála jsem se, ,je to můj bratr." V jednu chvíli mi jeden z našich zákazníků nabídl odvoz domů. Zeptala jsem se Mattyho, jestli chce jet taky. Řekl, že ne. Tohle je ten moment. Kdybych mohla vrátit čas a donutit ho jet se mnou, všechno by bylo jinak. Samozřejmě vím, že to nejde. Jenom bych si přála říct té holce s hennově rudými vlasy v oblečení z dobročinného obchodu, aby si všechno zapsala. Zapiš si to, řekla bych jí. Nebudeš chtít-budeš si myslet, že máš každý detail navždycky vypálený v mozku. Teď to nevíš, ale zapomeneš to. Zapomeneš, o čem jste mluvili, s kým jste si povídali, jestli jste tancovali. Pár let si budeš pamatovat, co Matty řekl, když odmítl odvoz, uvidíš jeho úšklebek ve chvíli, kdy jsi jeho hezkou tvář naposledy viděla tak živou, ale nakonec zapomeneš. Neuvidíš ho před sebou. Nebudeš si ho pamatovat. Začneš pochybovat, jestli jsi mu ten odvoz opravdu nabídla. Začneš se bát, že jeho odpověď byla tak dokonale ironická, že sis ji vymyslela, zdálo se ti to, neobtěžovala ses ho jít hledat a nabídnout mu to nebo jsi ho sice hledala, ale nijak zvlášť ses nesnažila. Takže to možná celé byla tvoje chyba, a i když si ve skutečnosti myslíš, že to není pravda, celé roky tě bude trápit, že si to nepamatuješ. Nebo jsi na to spíš vzpomínala a přehrávala si to v hlavě tak dlouho, až to prostě vyskočilo z reality a stal se z toho výplod fantazie. 20

Jako malí jsme s Mattym měli vánoční kazetu, na 1 jsme tancovali. Všechny písničky na ní měly texty, j ,,Frosty the Snowman" byla instrumentální. „Proč nemá Frosty text?" zeptali jsme se otce, kte rád škádlil a nabulíkoval nám, že jsme si Frostyho p, li tak často, až jsme mu ten text vymazali. Léta jsme věřili a báli se, že když si budeme kazetu pouštět moc zmizí texty i z ostatních našich oblíbených písniček. I jsme pozor, jestli neslábnou. Teď už vím, že slova z písní nemizí, ale vím i vzpomínky se můžou změnit, a dokonce zničit, ke přehrávají moc často. Byli jsme v klubu Rainbow. Někdo mi nabídl c Šla jsem najít Mattyho a zeptala jsem se ho, jestli cl s námi. Opíral se o kulečníkový stůl a dlouhými prsty půllitr. Měl na sobě džíny, hnědou koženou bundu a momentálně nejoblíbenější tričko, bílé s velkým čen nápisem The The. „Ne," zakřenil se, ,,zůstanu tu. Možná se na mě u štěstí."

Odpověděla

jsem mu s polovičním úsměvem, z ným obočím a hlavou nakloněnou na stranu: ,,Ty ~ arogantní hajzlík." Vyšla jsem z klubu a nasedla do i Když jsem ho viděla pak, ležel na silnici. A už v žádném slova smyslu, se na něho neusmálo štěstí.

21

POSLEDNÍ AKT LÁSKY

", určitě bych neodolala. Možná jsme tancovali spoatty by se tam tyčil a moc by se nehýbal a já bych se a kolem něho. ebyli jsme pořád pohromadě. Znali jsme tam každéiost lidí chodilo pít do naší hospody - a vždycky jsme zdělili, šli si pokecat s různými kamarády a zase se ě vrátili. Tiskla jsem se k němu, protože jsem to tak t vždycky. Lidi si často mysleli, že jsme pár, což nás obavilo. ,,Ne," smála jsem se, ,je to můj bratr." jednu chvíli mi jeden z našich zákazníků nabídl odlomů. Zeptala jsem se Matty ho, jestli chce jet taky. že ne.

,hle je ten moment. Kdybych mohla vrátit čas a doho jet se mnou, všechno by bylo jinak. Samozřejmě ~e to nejde. Jenom bych si přála říct té holce s henrudými vlasy v oblečení z dobročinného obchodu ' všechno zapsala. Zapiš si to, řekla bych jí. Nebudeš -budeš si myslet, že máš každý detail navždycky vypá, mozku. Teď to nevíš, ale zapomeneš to. Zapomeneš, 1jste mluvili, s kým jste si povídali, jest! i jste tanco1ár let si budeš pamatovat, co Matty řekl, když odmítl :, uvidíš jeho úšklebek ve chvíli, kdy jsi jeho hezkou aposledy viděla tak živou, ale nakonec zapomeneš. díš ho před sebou. Nebudeš si ho pamatovat. Začneš bovat,jestlijsi mu ten odvoz opravdu nabídla. Začneš , že jeho odpověď byla tak dokonale ironická, že sis ji ,lela, zdálo se ti to, neobtěžovala ses ho jít hledat a naJt mu to nebo jsi ho sice hledala, ale nijak zvlášť ses Wa. Takže to možná celé byla tvoje chyba, a i když si 1tečnosti myslíš, že to není pravda, celé roky tě bude že si to nepamatuješ. Nebo jsi na to spíš vzpomínala rávala si to v hlavě tak dlouho, až to prostě vyskočilo ty a stal se z toho výplod fantazie.

20

Cathy Rentzenbrinková

Jako malí jsme s Mattym měli vánoční kazetu, na kterou jsme tancovali. Všechny písničky na ní měly texty, jenom ,,Frosty the Snowman" byla instrumentální. „Proč nemá Frosty text?" zeptali jsme se otce, který nás rád škádlil a nabulíkoval nám, že jsme si Frostyho pouště­ li tak často, až jsme mu ten text vymazali. Léta jsme tomu věřili a báli se, že když si budeme kazetu pouštět moc často, zmizí texty i z ostatních našich oblíbených písniček. Dávali jsme pozor, jestli neslábnou. Teď už vím, že slova z písní nemizí, ale vím i to, že vzpomínky se můžou změnit, a dokonce zničit, když se přehrávají moc často. Byli jsme v klubu Rainbow. Někdo mi nabídl odvoz. Šla jsem najít Mattyho a zeptala jsem se ho, jestli chce jet s námi. Opíral se o kulečníkový stůl a dlouhými prsty svíral půllitr. Měl na sobě džíny, hnědou koženou bundu a svoje momentálně nejoblíbenější tričko, bílé s velkým červeným nápisem The The. „Ne," zakřenil se, ,,zůstanu tu. Možná se na mě usměje štěstí."

Odpověděla

jsem mu s polovičním úsměvem, zdviženým obočím a hlavou nakloněnou na stranu: ,,Ty seš ale arogantní hajzlík." Vyšla jsem z klubu a nasedla do auta. Když jsem ho viděla pak, ležel na silnici. A už nikdy, v žádném slova smyslu, se na něho neusmálo štěstí.

21

KNIHY OMEGA

Cathy Rentzenbrinková

Poslední akt lásky Z originálu The Last Act of Love přeložila Julie Tesla. Vydal DOBROVSKÝ s.r.o., Květnového vítězství 332/31, 149 00 Praha 4, v edici Knihy Omega v roce 2017. Odpovědná redaktorka: Lucie Brabcová Jazyková korektura: Daniela Schmiedtová Předtisková příprava a obálka: Pavel Tůma - RITA Tisk: EUROPRINT a.s. ISBN 978-80-7390-602-3 Knihy z edice Knihy Omega můžete zakoupit na: www.knihydobrovsky.cz, www.knihyomega.cz e-mail: nakladatelstvi@knihydobrovsky.cz tel.: +420 267 915 405

ISBN: 978-80-7390-602-3

9

788073

906023