0270757

Přemýšlím,

ktfy se to stane, ktfy mladá matka us!Jší ten jekot papiňáku dole na ulicz'. výjde na dv11r se svojí dcerou v náručí a tam na konci ulice ve vzduchu nad alejí stromťí uvidí stoupat ryš a nade vše, nad ten horizont, horní rám té zlaté koule velké jako celá planeta klenoucí se nad nás. Bude tam stát na dvorku v rukách svoji holfiéku, bude se na to jen dívat,jak stoupá, rozkvétá a roste, a dítě tomu vstříc rozevře svo/i náruč, a bude to celé tak nesmírně krásné. - ,,Až", Sharon Oldsová

1. Pro Diane !VilliatJ1sovo11 a Alana Zieglera, dék19i za to, že jste mi pomohli otevřít dveře od tohoto domu a ukáZflli mi; ;ak se ťcház! dovnitř. S láskou a za ten risk pro Gian. Pro mr!}i sestm, která qyla toho všeho se mnou svědkem.

6

Přijíždělo

auto. Snášelo se k nám jako starý, šedý holub, který právě slétával z drátů vysokého napětí, jako by se snášel z vysoké hory. Fender, nejmladší z bratrů Steelheadových, které všichni okolo tak proklínali, se roztahoval na kapotě rozjetého džípu. Divila jsem se, že ho tam starší kluci nechali sedět. Vždyť se nemohl udržet. Možná měl ale přivá­ zané kotníky a možná spoléhal na to, že se udrží. Ačkoliv to ale vypadalo na to, že ho tam bratři přivázali, pořádně to rozjeli a z kopce zařadili neutrál. Jen tak pro radost. Džíp už jel dost rychle, když zatočil do zatáčky na naši malou cestičh.-u. Jeho tělo najednou vyrovnávalo všechny nerovnosti štěrkové cesty a nasávalo teplý horký vzduch. Moje máma stála vedle mě. Stály jsme před domem a zíraly na Fenderovu hlavu, jak se na nás řítila. Barevná košile mu vlála ve větru, až se ty barvy vlnily kolem jeho obličeje jako mořské vlny. Llden, nejstarší z bratrů Steelheadových, seděl za volantem. Jednu ruku měl položenou na klaksonu, druhou objímal ramena mladé dívky v neonovém topu. Ostatní seděli vzadu a pili pivo. Ten dlouhovlasý z nich za sebe odhazoval plechovky Miller High Llfe a ty zlaté plechovky zářily ve slunečním svitu až do chvíle, než hliník pod tlakem explodoval. Takové bylo léto 1990. Padla Berlínská zeď. Byl vypuštěn Hubbleův vesmírný teleskop. Mandelu propustili z vězení. Můj otec tenkrát přinesl domů novinku od J\:ficrosoftu, říkalo se tomu Windows. 11ichail Gorbačov, ten, kterému má sestra Birdie říkala „Velký rudý flek", vyhrál volby. Ve školách jsme sbírali každou penny, abychom mohli přispívat na záchranu velryb z Exxon Valdez. Ryan White

7

zemřel na AIDS - ,,Co je AIDS?" ptala se Birdie - ,,To je nemoc krve, kterou člověk může chytit od letušek a stevardů," odpověděla jí tenkrát má máma při snídani, při které jsme mimo jiné s Birdie živě rozebíraly obrázek pohřešova­ né dívky z lepenkové krabice od mléka. U McDonalda měli tenkrát ve výloze nápis: Moskva! .Šen-čen!Táta nám předčítal z časopisu Who/e Earth Cata/ogue. Máma vyvěsila nad televizi fotografu planety Země z vesmíru zvanou „Bledě modrá tečka". O víkendech jsme se dívali na pirátskou kopii @mu Velké rozčarování, na VHS samozřejmě. Když máma zapnula hodně nahlas rádio a k tomu zpívala „I Heard It Through the Grapevine", vždycky jsem přemýšlela, co ta vinná réva je a co v ní mohli v té písni slyšet. 1 Pamatuji si noc, kdy Billy Crystal oznámil, že Tanec s vlt9 porazil Ducha v kategorii Nejlepší film, a můj otec na to konstatoval, že celý svět je z toho naměkko. ,,Víš, to je tátova holka," říkala mamka a ukazovala mně a Birdie Demi ~Ioorovou na obrazovce. ,,1'-1iluji, když je Ti zima a venku je 71 stupňů 0 P,2" říkal teatrálně muj táta a objímal mámu stejně, jako to bylo ve filmu Ktfyž Harry potkal Sal!J. ,,Přišel jsem dnes večer protože, když jednou zjistíš, že chceš zbytek života strávit s někým, tak chceš, aby ten zbytek života začal co nejdříve." ,,Podívej se kolem sebe," řekla máma mně a Birdie a ukázala na dúm za námi. ,,Cž to začalo." Po večerech jsme s Birdie jedly večeře z polotovarů od firmy Hungry Man a sledovaly reprízy seriálu I Love Lury a Dick Van Dyke. Budoucnost jsem si představovala podle toho, co jsem poznala ze sledování Jane Jetsonové a Hulka Hagana. Myslela jsem, že za dvacet let budeme všichni nosit natupírované drdoly3 a řídit vznášedla, zatímco R2-D2 nám bude v kuchyni vařit ovesnou kaši. Začala operace Pouštní bouře a ženy, které zůstaly doma, řídily své Hondy Accord po předměstských sídlištích. Farmáři rozprodávali

8

pozemky, na kterých mívaly v dřívějších letech svá biště indiánské kmeny, a poslouchali přitom Billyh a jeho „We Didn't Start the Pire" a Janet Jackso ,,Rhythm Nation". Každý večer muž čtoucí zprav< začal slovy: ,,Je právě deset hodin, víte, kde jsou vaš, Můj otec se při těch slovech vždy smál a řekl: ,,Ne. Pro mě ale ten okamžik, obraz Fendera Steelhead byl roztažený na džípu jako létající drak, byla velkým < kem. Asi bych řekla i zlomovým bodem. Nikdy jsem r nikoho a nic zachránit nebo tak něco. Najednou jsf chvíli měla pocit, o kterém mi snad kdysi vyprávěl strý to okam7ik, ve kterém vám osud vstoupí do cesty. V chvíli se cítíte, jako byste existovali mimo své tělo. N: vidíte sami sebe překračovat tenounkou bílou linki představuje širokou propast, jež vám nic nedaruje. tečnosti ale taková propast muže být i tak malá, že ji klidně spletli s malou puklinou, kterou vítr vymlel v Jednou jsem na našem dvorku pohřbívala svého Zlomil si nohy, když běhal ve svém kolotoči. Když j našla, byl už napůl mrtvý, a tak ho strýček vzal na, ve žluté krabici od bot, aby zde pomalu umřel. Čas , vyšel ven a zatřásl krabicí. Trvalo celé odpoledne, rn kovo tělo přestalo na otřesy krabice reagovat. Pohřl: ho i s krabicí za verandou. Mučilo mě pomyšlení, nevěděla, jak dlouho trvá, než zvíře přestane dých: když jsme zasypávali krabici hlínou, jsem si nebyla jis nelapá po dechu. ,,Nemůžeš mu jen tak zlomit vaz," řekl strýček. Tehdy tam nebyl nikdo, ani živá, ani mrtvá duše, by zajímalo, jestli Fender Steelhead stojí nohama n nebo už letí. Je možné, že už letěl. Pro Fendera bylc zapadnout. Potřeboval si najít cestu ke svým bratrim se neuměl prát ani nemluvil sprostě, tak mohl aspc

9

řel

na AIDS - ,,Co je AIDS?" ptala se Birdie - ,,To je oc kn-e, kterou člověk může chytit od letušek a stevarodpovčděla jí tenkrát má máma při snídani, při které : mimo jiné s Birdie živě rozebíraly obrázek pohřešova­ ívky z lepenkové krabice od mléka. U McDonalda měli rát ve vfloze nápis: Moskva! Šen-éen!Táta nám předčítal ;opisu IFhole Earth CatalogHe. Máma vyvěsila nad televizi grafu planety Země z vesmíru zvanou „Bledě modrá a". O víkendech jsme se dívali na pirátskou kopii @Velké rozčaro,·ání, na VHS samozřejmě. Když máma mla hodně nahlas rádio a k tomu zpívala „I Heard lt )ugh the Grapevine", vždycky jsem přemýšlela, co ta á rén je a co v ní mohli v té písni slyšet. 1 Pamatuji si kdy Billy Crystal oznámil, že Tanec s v/~ porazil Ducha tegorii l\ejlepší film, a můj otec na to konstatoval, že svět je z toho naměkko. ,,Víš, to je tátova holka," říkala 1ka a ukazovala mně a Birdie Demi Moorovou na obra:e. ,,l\.Iiluji, když je Ti zima a venku je 71 stupňů °F,2" teatrálně muj táta a objímal mámu stejně, jako to bylo ilmu Kqyž Harry potkal Sal!y. ,,Přišel jsem dnes večer ože, když jednou zjistíš, že chceš zbytek fo·ota strávit (ým, tak chceš, aby ten zbytek života začal co nejdříve. " :Jodívej se kolem sebe," řekla máma mně a Birdie a ukána dum za námi. ,,Už to začalo." ) večerech jsme s Birdie jedly večeře z polotovarů od y Hungry ~Ian a sledovaly reprízy seriálu I Love Lury ck T'cm DJke. Budoucnost jsem si představovala podle 1, co jsem poznala ze sledování Jane Jersonové a Hulka ana. :\fyslela jsem, že za dvacet let budeme všichni noatupírované drdoly3 a řídit vznášedla, zatímco R2-D2 bude v kuchyni vařit ovesnou kaši. Začala operace ;cní bouře a ženy, které zůstaly doma, řídily své Hondy )rd po předměstských sídlištích. Farmáři rozprodávali

8

pozemky, na kterých mívaly v dřívějších letech svá pohře­ biště indiánské kmeny, a poslouchali přitom Billyho Joela a jeho „We Didn't Start the Pire" a Janet Jackson a její „Rhythm Nation". Každý večer muž čtoucí zpravodajství začal slovy: ,,Je právě deset hodin, víte, kde jsou vaše děti?" Můj otec se při těch slovech vždy smál a řekl: ,,Ne. A vy?" Pro mě ale ten okamžik, obraz Fendera Steelheada, který byl roztažený na džípu jako létající drak, byla velkým okamžikem. Asi bych řekla i zlomovým bodem. Nikdy jsem nechtěla nikoho a nic zachránit nebo tak něco. Najednou jsem v tu chvíli měla pocit, o kterém mi snad kdysi vyprávěl strýček, byl to okamžik, ve kterém vám osud vstoupí do cesty. V takové chV11i se cítíte, jako byste existovali mimo své tělo. Najednou vidíte sami sebe překračovat tenounkou bílou linku, která představuje širokou propast, jež vám nic nedaruje. Ve skutečnosti ale taková propast může být i tak malá, že byste si ji klidně spletli s malou puklinou, kterou vítr vymlel v písku. Jednou jsem na našem dvorku pohřbívala svého křečka. Zlomil si nohy, když běhal ve svém kolotoči. Když jsem ho našla, byl už napůl mrtvý, a tak ho strýček vzal na verandu ve žluté krabici od bot, aby zde pomalu umřel. Čas od času vyšel ven a zatřásl krabicí. Trvalo celé odpoledne, než křeč­ kovo tělo přestalo na otřesy krabice reagovat. Pohřbili jsme ho i s krabicí za verandou. Mučilo mě pomyšlení, že jsem nevěděla, jak dlouho trvá, než zvíře přestane dýchat. Ještě když jsme zasypávali krabici hlínou, jsem si nebyla jistá, jestli nelapá po dechu. ,,Nemůžeš mu jen tak zlomit vaz," řekl strýček. Tehdy tam nebyl nikdo, ani živá, ani mrtvá duše, kterou by zajímalo, jestli Fender Steelhead stojí nohama na zemi, nebo už letí. Je možné, že už letěl. Pro Fendera bylo hlavní zapadnout. Potřeboval si najít cestu ke svým bratrům. Když se neuměl prát ani nemluvil sprostě, tak mohl aspoň létat.

9

Už od chvíle, kdy jsem spatřila, jak se na nás řítí, jsem věděla, že začíná jeden velký problém. Bude to celé ohromně komplikované a bude to hořké. Hradba Nové Anglie se postaví mezi nás, budeme stát nohama pevně na zemi, ale každý na jiné straně. ,,Jsou to ale drzouni," řekla máma a džíp zatočil. Zírala jsem na záda Fenderovy košile, když se od nás Wrangler ve vysoké rychlosti vzdaloval. „Takhle se na lidi nedívej," smála se máma a dala mi malý záhlavec. Často to takhle říkávala, ačkoliv jsem přesně nevěděla, proč a jak-ý to má význam. Později jsem zapomněla na kontext této fráze, ale pamatovala jsem si, jak zněla, jaký pocit jsem z ní měla, cítila jsem teplo domova, které z rad mé mámy sálalo. ,,Jako jak?" zeptala jsem se. ,,No, tak, jak ses dívala na něj. To se ve tvým věku nedělá. Není to slušný." Seděli jsme u jídelního stolu a dívali se z okna v domě Otta Housera. Otto pozval mámu, Birdie a mě na oběd. Táta byl v práci a babi Olga spala. Otto nás pozval, prý aby si získal znovu mamky důvěru. „Na nic nesahejte," říkala mamka mně a Birdie, když jsme šly k Ottovi. ,,Neříkám, že je to jejich chyba. Ale jsou staří. Ve všem, co mají, jsou bacily." ,,Ale to se tak nešíří," odpověděla jsem na to. ,,Co se nešíří?" zeptala se mamka. ,,To, co má," řekla jsem. ,,Co kdo má?" opakovala mamka. ,,Ottova Helena," řekla jsem. ,,Otto říká, že už je nemocná dlouho a že všechny ty bacily už jsou tak oslabené, že už na nikoho neskáčou." Birdie poskakovala po cestě. Ráda zkoušela různé cviky, co se naučila na gymnastice. Mamka vždycky říkala, že Birdie

IO

by se chytla v televizi. I navzdory tátovým snahám se vila své přezdívky. Táta si možná myslel, že právě I přezdívce bude Birdie přehlížet svůj vlastní šarm 2 Možná si pro svoji nejmladší představoval jméno s historií. ,,Neuzemňuj ji," říkala mamka. ,,Vždyt' se de vrhá po hlavě. Je to prostě naše Birdie." „Tohle je můj nový kotrmelec," řekla Birdie to rá se koulela po cestě. ,,Skvělé, drahoušku," řekla máma. ,,Ten je oprav< povedený." I přes to všechno máma trvala na tom, abychorr všechny stříbrné příbory, než si u Otty Housera dor střeme. Viděla tenkrát v televizi Ryana Whitea a měl že v Ottově domě byla rakovina na každém rohu : nechtěla chytit, ať už byla „obnošená", nebo ne. Ott tím šlehal majonézu a připravoval tuňáka. Máma · z příborníku lžíce a přímo před očima toho staříka vu omyla. Bylo ticho, najednou ticho prořízlo jen c vidličky o stěnu mísy a pak zase ticho, jak Otto př šleháním. ,,Musel jsi bejt šťastnej chlap," řekla máma. ,,Jak jsi na to přišla?" řekl Otto, pozoroval ji k, oka a otevíral další konzervu tuňáka. „Tvoje manželka tu v kuchyni měla všechno uspořádaný, tak na akorát," odpověděla máma ap hlavou směrem k obývacímu pokoji, kde Jeho Heler na gauči. ,,Všechno je při ruce. Vypadá to, jako by c Helena zrovna odešla." Já a Otto Houser jsme stáli u pultu a společně ! smáli. „Vy dva jste snad museli být nějaký čas spolu, kd u toho nebyla," řekla mamka. ,,Vy a má dcera mát stejný smích."

li

td chvíle, kdy jsem spatřila, jak se na nás řítí, jsem věděla, tčíná jeden velký problém. Bude to celé ohromně kom>,·ané a bude to hořké. Hradba Nové Anglie se postaví nás, budeme stát nohama pevně na zemi, ale každý na ;traně.

sou to ale drzouni," řekla máma a džíp zatočil. írala jsem na záda Fenderovy košile, když se od nás 1gler ve vysoké rychlosti vzdaloval. 'akhle se na lid.i nedívej," smála se máma a dala mi malý vec. Často to takhle říkávala, ačkoliv jsem přesně ne-la, proč a jak·ý to má význam. >zději jsem zapomněla na kontext této fráze, ale parnaa jsem si, jak zněla, jaký pocit jsem z ní měla, cítila jsem domova, které z rad mé mámy sálalo. 1ko jak?" zeptala jsem se. fo, tak, jak ses díYala na něj. To se ve tvým věku nedělá. to slušn)-" děli jsme u jídelrubo stolu a dívali se z okna v domě Housera. Otto pozval mámu, Bird.ie a mě na oběd. byl v práci a babi Olga spala. Otto nás pozval, prý aby (al znon1 mamky důvěru. !a nic nesahejte," říkala mamka mně a Bird.ie, když šly k Ottm-i. ,,Neříkám, že je +:o jejich chyba. Ale jsou Ve všem, co mají, jsou bacily." le to se tak nešíří," odpověděla jsem na to. o se nešíří?" zeptala se mamka. ), co má," řekla jsem. o kdo má?" opakovala mamka. ttova Helena," řekla jsem. ,,Otto říká, že už je nemocmho a že YŠechny ty bacily už jsou tak oslabené, že už :oho neskáčou." die poskakovala po cestě. Ráda zkoušela různé cviky, 1aučila na gymnastice. Mamka vždycky říkala, že Bird.ie

IO

by se chytla v televizi. I navzdory tátovým snahám se nezbavila své přezdívky. Táta si možná myslel, že právě kvůli té přezdívce bude Bird.ie přehlížet svůj vlastní šarm a krásu. Možná si pro svoji nejmladší představoval jméno s určitou historií. ,,Neuzemňuj ji," říkala mamka. ,,Vždyť se do všeho vrhá po hlavě. Je to prostě naše Bird.ie." „Tohle je můj nový kotrmelec," řekla Bird.ie to ráno a už se koulela po cestě. „Skvělé, drahoušku," řekla máma. ,,Ten je opravdu velmi povedený." I přes to všechno máma trvala na tom, abychom umyly všechny stříbrné příbory, než si u Otty Housera doma prostřeme. Viděla tenkrát v televizi Ryana Whitea a měla pocit, že v Ottově domě byla rakoviria na každém rohu a ona ji nechtěla chytit, ať už byla „obnošená", nebo ne. Otto mezitím šlehal majonézu a připravoval tuňáka. Máma vyndala z příborníku lžíce a přímo před očiri1a toho staříka je znovu omyla. Bylo ticho, najednou ticho prořízlo jen cinknutí vidličky o stěnu mísy a pak zase ticho, jak Otto přestal se šleháním. ,,Musel jsi bejt šťastnej chlap," řekla máma. „Jak jsi na to přišla?" řekl Otto, pozoroval ji koutkem oka a otevíral další konzervu tuňáka. „Tvoje manželka tu v kuchyni měla všechno pěkně uspořádaný, tak na akorát," odpověděla máma a pokývala hlavou směrem k obývacímu pokoji, kde Jeho Helena spala na gauči. ,,Všechno je při ruce. Vypadá to, jako by od toho Helena zrovna odešla." Já a Otto Houser jsme stáli u pultu a společně se rozesmáli. „Vy dva jste snad museli být nějaký čas spolu, když jsem u toho nebyla," řekla mamka. ,,Vy a má dcera máte úplně stejný smích."

11

Nato se Otto začal tak smát, až skoro vyl. V tu chvíli už i Wilson. Byl to již zralý muž s šedivějícími vlasy a vzadu na hlavě začínal dokonce plešatět. Lidé říkali, že je zaostalý. Mamka říkala, že ho něco postihlo. Když mluvil, tvořily se mu okolo pusy bubliny od slin, takže když jste stáli k němu dost blízko, když mluvil, připadali jste si, jako když kolem vás mrholí. Bydlel v obytném voze, který byl zaparkovaný blízko verandy. Když Otto otevřel dveře, mohl klidně sedět na verandě a sledovat svého stárnoucího syna. To léto si Wilson začal zakládat na čištění svých mezizubních prostorů. Kdykoliv jste s ním mluvili, často nejdří­ ve zopakoval to, co jste mu zrovna řekli, jako by se zasekl na určitém slově a nemohl se posunout dál. V tom zmatení často koutkem úst upustil párátko a to mu spadlo na špinavou zem. Bez jakékoliv pauzy Wilson zdvihl párátko ze země a vrátil si ho do úst. „Prosím o prominutí," řekl mámě Otto Houser, když přišel k nám. ,,Je to tady tak zatraceně smutný občas. To si neumíte představit." ,;Umím si představit hodně věcí," odvětila máma. Obrátila se znovu na Wilsona. „Máš nakažlivej smích," řekla. Podívala se na něj, vzala jeho bradu do dlaní a prohlížela si jeho tvář z obou stran. ,,Nakažlivej," zopakoval Wilson. ,,Chci tím říct, že lidem něco předáváš," řekla máma. ,,Předáváš jim něco veselýho, šťastnýho." Poplácala Wilsona po tvářích a pohbila ho na rty. Ten polibek byl spíše náhoda, způsob, jakým máma snažila upoutat pozornost na něco jiného než na Wilsonův smích. Wilsonovo tělo najednou "1'střeWo ze židle překvapením. „Nakažlivej," zazpíval a zaobíral se tím slovem, dokud ho nedokázal vyslovit zcela dokonale. Pokračoval stále hlasitěji, až se jeho hlas podobal ryku. Bylo na něm něco výstředního. přišel

12

Navzdory všem předtuchám Wilson dorostl do úcty výšky šesů stop a půl. Hlavou se skoro dotýkal větr stropě. Dům byl starý a stropy byly nízké. Wilson stále pokračoval, dokud se poslední člověk nosti nepřestal smát. Otto se díval, jako by mu vzali Yít chet. Vrásky v jeho tváři se prohloubily. Otto o seb pečoval, nikdy nedovoW, aby ho něco, co dělal, zkl Chudoba jakéhokoliv druhu, emoční nebo jiná, pro ně stavovala neutěšený stav. A ten teď pociťoval. „Omlouvám se," řekla máma po chvíli. ,,Nechtěl nic takový ho způsobit." „Nic se nestalo," řekl Otto. ,,Můj syn často narazí n nového a nedokáže to přejít." „No, dobrá," řekla na to máma. ,,Ale to je v dnešr skoro požehnání, nemyslíš? Někdy bych udělala coko mě překvapilo něco novýho, něco, co by mě nadchlo a tilo. Jeden by dokázal ž!t pro takový okamžik nadšení. „To záleží na tom," řekl Otto. ,,Kolik novinek t když jsi muž v jeho věku." „Myslím, že je okouzlen," řekla máma. ,,Chde jsou osvěžující," a tím to uzavřela. :Minutu nikdo nemluvil. Nikdy jsem neviděla r kdo by dokázal srovnat Otta tak do latě. I Wilson · napjatou atmosféru a seděl klidně na židli. „Jen pokračuj, chlapče," řekl mu Otto. ,,Jak řekly tancuj, kde se ti zachce. Klidně tenhle barák zapal." U Ottova stolu nebylo moc místa. Byli jsme tam namačkaní, a to Wilson přinesl ještě dvě židle. Otto Birdie na klín a Birdie jedla z jeho talíře. Ryba ji al nezajímala. Tuňák byl sice šťavnatý, ale měli jsme ~ tolik co říct, že jsme si ho nikdo moc neužil. Otto zíral ven z okna malého výklenku na okolní a pastviny. Po chvíli začal mluvit o snu, který se m

l3

fato se Otto začal tak smát, až skoro vyl. V tu chvili už :1 i \Xlilson. Byl to již zralý muž s šedivějícínů vlasy a vza-

a hlavě začínal dokonce plešatět. Lidé říkali, že je zaosta[amka říkala, že ho něco postihlo. Když mluvil, tvořily se )kolo pusy bubliny od slin, takže když jste stáli k němu blízko, když mluvil, připadali jste si, jako když kolem nrholí. Bydlel v obytném voze, který byl zaparkovaný o verandy. Když Otto otevřel dveře, mohl klidně sedět !randě a sledovat svého stárnoucího syna. ) léto si Wilson začal zakládat na čištění svých meziúch prostoru. Kdykoliv jste s ním mluvili, často nejclří­ )pakoval to, co jste mu zrovna řekli, jako by se zasekl ·čitém slově a nemohl se posunout dál. V tom zmatení • koutkem úst upustil párátko a to mu spadlo na špiu zem. Bez jakékoliv pauzy Wilson zdvihl párátko ze ( a vrátil si ho do úst. •rosím o prominutí," řekl mámě Otto Houser, když l k nám. ,,Je to tady tak zatraceně smutný občas. To si 1íte představit." Tmím si představit hodně věcí," odvětila máma. :>rátila se znovu na Wilsona. fáš nakažlivej smích," řekla. Podívala se na něj, vzala bradu do dlaní a prohlížela si jeho tvář z obou stran. lakažlivej," zopakoval Wilson. :hci tím říct, že lidem něco předáváš," řekla máma. láváš jim něco veselýho, šťastnýho." Poplácala Wilpo tvářích a polJbila ho na rty. Ten polibek byl spíše :fa, zpusob, jakým máma snažila upoutat pozornost na jiného než na Wilsonuv smích. lsonorn tělo najednou '1'střeWo ze židle přeh.rvapením. akažlivej," zazpíval a zaobíral se tím slovem, dokud ho cizal vyslovit zcela dokonale. Pokračoval stále hlasitěji, eho hlas podobal ryku. Bylo na něm něco výstředního.

12

Navzdory všem předtuchám Wilson dorostl do úctyhodné výšky šesti stop a půl. Hlavou se skoro dotýkal větráku na stropě. Dům byl starý a stropy byly nízké. Wilson stále pokračoval, dokud se poslední člověk v místnosti nepřestal smát. Otto se díval, jako by mu vzali vítr z plachet. Vrásky v jeho tváři se prohloubily. Otto o sebe vždy pečoval, nikdy nedovoW, aby ho něco, co dělal, zklamalo. Chudoba jakéhokoliv druhu, emoční nebo jiná, pro něj před­ stavovala neutěšený stav. A ten teď pociťoval. „Omlouvám se," řekla máma po chvíli. ,,Nechtěla jsem nic takovýho způsobit." často narazí na něco ,,Nic se nestalo" ' řekl Otto. ,,MŮJ. syn ~ nového a nedokáže to přejít." ,, No' dobrá" , řekla na to máma. ,,Ale to 1·e v dnešní době skoro požehnání, nemyslíš? Někdy bych udělala cokoliv, aby mě přeh.rvapilo něco novýho, něco, co by mě nadchlo a uchvátilo. Jeden by dokázal žit pro takový okamžik nadšení." ,,To záleží na tom," řekl Otto. ,,Kolik novinek uneseš, když jsi muž v jeho věku." „Myslím, že je okouzlen," řekla máma. ,,Chvíle s ním jsou osvěžující," a tím to uzavřela. Minutu nikdo nemluvil. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by dokázal srovnat Otta tak do latě. I Wilson vnímal napjatou atmosféru a seděl klidně na židli. ,,Jen pokračuj, chlapče," řekl mu Otto. ,,Jak řekly dámy, tancuj, kde se ti zachce. Klidně tenhle barák zapal." U Ottova stolu nebylo moc místa. Byli jsme tam docela namačkaní, a to Wilson přinesl ještě dvě židle. Otto si vzal Birdie na klín a Birdie jedla z jeho talíře. Ryba ji ale moc nezajímala. Tuňák byl sice šťavnatý, ale měli jsme si toho tolik co říct, že jsme si ho nikdo moc neužil: Otto zíral ven z okna malého výklenku na okolní louky a pastviny. Po chvíli začal mluvit o snu, který se mu zdál

13

před několika dny. Byl o domorodcích, kteří si stavěli domy na kůlech, aby mohly stát na vodě. Lidé si přes den nosili všechno, co měli, na zádech pro případ, že by tam jejich domy už nebyly poté, co se vrátí z rybaření. Ty domy, ří­ kalo se jim Kelongs, byly postaveny bez jediného hřebíku, kmeny byly svázány jen ratanem. Otto o něčem takovém četl již kdysi v jednom čísle National Geographic, které jeho manželka již před lety nechala ležet na stole v kůlně. ,,Kelongs," řekl Otto Houser to odpoledne a hrál si s prsty před svými ústy. Foukal pod své dlaně, jako by popoháněl řeku. Až mi jeho dech rozcuchal ofinu. Najednou jsem zaslechla rachot klíčů v zámku vchodových dveří. Světlo z předsíně lehce osvětlilo i obývací pokoj, kde spala Jeho Helena. Přemýšlela jsem, kdo asi přišel a jestli se připojí k naší společnosti. Otto Houser vypadal, jako by ho to světlo ani cinkot klíčů v tu dobu nepřekvapo­ val. Pozorovala jsem toho starého muže a má mysl bloudila jinde. Viděla jsem ten džíp bratrů Steelheadových, jak si to v plné rychlosti pálí dolů z kopce dříve toho léta, jako by měl narazit do plotu s brankou, u které jsme v tu chvíli s mámou stály a zíraly na něj. Jak auto sjíždělo z vršku, máma se opřela o branku. Stála jsem tiše vedle ní, jako bych byla v rámu branky uzavřena. Myslela jsem, že spolu dokážeme náš dům udržet, ochránit. „Jen doufám, že má ten krám dobrý brzdy," řekla máma a pozorovala Fendera, jak se vznáší na obloze jako racek. ,,A doufám, že je chtěj použít."

14

2.

Na trávě před naším domem stály dva stromy, kterýr táta, co si pamatuju, říkal „stromy poznání". Byly t staré jabloně, které na jaře kvetly a na podzim plodil: kyselá jablka. Nikdy jsem nedokázala pochopit, jak je né, že se tento cyklus každoročně opakoval, neboť z naší rodiny ani nikdo před námi, nebyl zrovna pec pěstitelem. Nikdy se nám nepodařilo včas ořezat větve, aby vznikl prostor pro nové výhony. :Nikdy jsr nevěnovali tolik péče, kolik si zasloužily. A stejně se r my každé jaro zazelenaly čerstvým pápěřím, velJ.·ými .. květy, které, když jste seděli pod těmi stromy, voněl med a ocet. Přikládala jsem důvod tohoto koloběhu tomu, c máma jednou označila za přirozený průběh věcí. ,,I čeho?" zeptala jsem se. Máma tenkrát seděla ve svém rém županu v obývacím pokoji, jednu ruku měla volne ženou přes gauč blízko zadnímu oknu, které se jí již dři dařilo rozbít tak, že skrz díru mohla nyní odklepávat F „Průběh věcí," řekla. Oklepala cigaretu o parapet a se do prázdna přes stůl ven z okna. Její pohled upot jezdci na obzoru. Uháněli na koních po hřebeni Fay l tain a pak už jen mizeli a mizeli, mizeli v dáli za dráty v ho napětí, které se táhly až někam daleko dozadu za o Máma tipla cigaretu a špačka hodila ven z okna. : se a chtěla zapnout větrák, aby vyhnala z místnosti 1 tový kouř ven na verandu a vrátila zpět čerstvý vzdui ale seděla na gauči, nahnula se jen lehce dopředu a z si ruce. Tím její snaha o vyvětrání místnosti skončila. byla totiž její klasická pozice, kterou uvozovala Yešk( proslovy. Byly to chvíle, ve kterých mi většinou řík

15

Annie DeWitt

DLOUHÉ NOCI V CIZÍM SVĚTĚ Z anglického originálu WHITE NIGHTS IN SPLIT TO\'v'N CITI, vydaného nakladatelstvím Tyrant Books New York roku 2016, přeložila Blanka Chocová. Vydal DOBROVSKÝ s.r.o., 332/31, 149 00 Praha 4, v edici Knihy Omega v roce 2017. Odpovědný redaktor: Pavel Tůma Jazyková korektura: Jiří Pešička Obálka: Jiří !v1iňovský- ARBE Předtisková příprava: Pavel Tůma - RITA Tisk: EUROPRINT a.s.

Květnového vítězství

ISBN 978-80-7390-164-6

Knihy z edice Knihy Omega můžete zakoupit na: www.knihydobrovsky.cz, www.knihyomega.cz e-mail: nakladatelstvi@knihydobrovsky.cz tel.: +420 267 915 405

ISBN: 978-80-7390-164-6

I

788073