Strhující fantasy o síle osudu a touze po moci. Hra o trůny pro mladší čtenáře
Ztracené království
H OS T
Kapitola první
„Utíkej k poterně!“ zavelel kapitán Ossilius. „To je naše jediná šance.“ Máchl mečem a setnul hlavy dvěma nemrtvým válečníkům naráz. Galf se kolem něj prosmýkl a kopl nejdřív do jednoho a pak do druhého těla, takže se skutálela dolů po strmých kamenných schodech a rozrazila přibíhající nepřátele jako kuželky. „Aspoň jsme získali trochu času,“ oddychoval. „Co je to poterna?“ „Naše poslední šance.“ Galf a Ossilius společně vyšplhali na vrchol schodiště, přeběhli po cimbuří a vrhli se po prudce se svažující rampě na malé, stísněné nádvoří. Teprve tam se zastavili, opřeli se jeden o druhého a lapali po dechu. Galf se vedle rozložitého, šedovlasého kapitána cítil malinký a přemítal, jestli bude vždycky tak hubený jako teď. Je mi jedno, jestli nebudu velký, pomyslel si a masíroval si rozbolavělý křivý krk. Kéž bych ale vyrostl rovně. „Takže, kde je ta tvoje poslední šance?“ zeptal se a odtáhl se od svého společníka, který pořád nemohl popadnout dech. Ossilius si prohrábl šedivé vlasy a odvedl Galfa k díře ve zdi. „Podívej se,“ vymáčkl ze sebe udýchaně a ukázal mezi rozvaliny směrem k podsadité věži v městských hradbách. 23
„Vidím tam něco, co vypadá jako dveře,“ řekl Galf. „Co to mají po stranách? Sochy?“ Ossilius přikývl. „To je zadní brána, říká se jí poterna.“ Galf si skepticky prohlédl pruh země, který je dělil od jejich cíle. Řadami vyděšených obyvatel města si razily cestu hordy nemrtvých válečníků a celou scénu halil hustý kouř, takže nebylo vidět, co se tam přesně odehrává. Křik ale Galf slyšel velice dobře. Obyvatelé Idilliamu chtěli uprchnout, ale kdykoli se pokusili o útěk, nemrtví bojovníci je lapili a udělali z nich další nemrtvé. To bylo na téhle bitvě nejhrůznější: nepřítel vás nezabil. Nepřítel z vás udělal sám sebe. „Vždycky když přijdeme o dalšího vojáka, oni jednoho získají,“ špitl Galf. „Jak tohle můžeme vyhrát?“ Kouř halící nedalekou věž se na kratičký okamžik rozptýlil, takže se jim naskytl pohled na samého krále Brutana. Byl vyšší a urostlejší než všechny ostatní postavy na bitevním poli, klestil si cestu mezi živými a vítězoslavně ryčel. Z kostí mu viselo maso, krví potřísněné šaty měl rozedrané na cáry, oči mu planuly rudým ohněm. Galf zavřel oči a pokoušel se vybavit si, jak Brutan vypadal, dokud byl ještě naživu. Ale jediné, na co si vzpomněl, byl výraz bolestné zrady, který se rozhostil v králově tváři, když mu Galf na hlavu položil otrávenou korunu. Netušil jsem, že tě zabije, pomyslel si Galf. Nikdy bych si nedoká zal ani představit, že se z tebe stane takové monstrum. Pak zavrtěl hlavou a v duchu se opravil. Ne — ty už jsi monstrum byl, že ano? Brutan sevřel levou rukou krk muže z Idilliamu a pravou chytil nebohou venkovanku. Zvedl je oba do vzduchu a zmáčkl je kostnatými prsty. Jeho oběti se ještě chvíli vzpouzely, ale brzy zavřely oči a jejich těla ochabla. Kůže jim zbledla a maso se propadlo do sebe. Když se jejich oči znovu otevřely, zahořel v nich rudý plamen. 24
Galf to zděšeně pozoroval. Během jejich překotného úprku přes bitevní pole už ten výjev viděl mockrát, přesto v něm stále vzbuzoval odpor. Nejhorší na tom všem ale bylo vědomí, kdo král Brutan doopravdy je. Jsi víc než jen nějaké monstrum. Jsi můj otec. Z prolomené zdi se vyvalila další vlna obyvatel města. Obyčejní lidé z Idilliamu utíkali se svými taškami, krabicemi a neforemnými balíky. Galf sevřel okraj rozbité zdi a tiše je poháněl vpřed. Dumal, kolik z ubohého majetku se jim podařilo posbírat a kam si myslí, že utečou. „Oni nevědí o tom mostu,“ zhrozil se Ossilius. Když první uprchlíci doběhli k okraji propasti, Galf zadržel dech. Propast se táhla kolem celého Idilliamu jako příkop kolem hradu — až na to, že tenhle příkop byl bezedný. Jeden muž dovedl svoje děti na samý okraj srázu a zastavil se s pohledem omráčeně upřeným na trosky mostu, který dřív město pojil se zbytkem Toronie… a který byl zničený. „Nemají kam jít!“ zaúpěl Galf. „Není odsud úniku. Jsou tu uvěznění. Všichni jsme tu uvěznění.“ Zvedl zlatou korunu, kterou pronesl bitvou. Prsty měl křečovitě zkroucené z toho, jak pevně ji svíral. Teď, když korunu měl, si nedokázal představit, že by se jí vzdal — i když část jeho já toužila prostě ji hodit do bezedné strže. „Ještě dnes ráno ji na hlavě měl Nynus,“ řekl a otřásl se při vzpomínce na to, co všechno Nynus udělal, aby se té koruny zmocnil — a aby si ji udržel. Lží Galfa přiměl, aby zabil krále Brutana, a pak přišel se šíleným plánem zbořit most a oddělit Idilliam od zbytku říše. „Nynus nebyl o nic lepší než jeho otec,“ prohlásil. „Náš otec.“ „Galfe, Nynus je mrtvý.“ „Ale ta koruna tu pořád je! Mohla za to ona? To ona ho donutila dělat tak strašné věci, Ossiliusi? Co se stane mně, když si ji nasadím na hlavu? Když se pokusím vládnout? Proroctví říká, že 25
jsem jedním ze tří, že vládnout Toronii je můj osud. Co když se ze mě ale stane stejná zrůda jako z Brutana a Nynuse?“ S vytřeštěnýma očima a korunou v dlaních se zadíval na Ossiliuse. Ten mu vážný pohled opětoval. „Je to jen koruna, Galfe. Jen kus kovu. Co s ní uděláš je zcela na tobě, je to tvoje rozhodnutí.“ Galf zíral na zlatý kruh. Co na tom teď vůbec sejde? Těsně poté, co Nynus zemřel, když Ossilius korunu zvedl a podal mu ji, věřil, že se všechno v dobré obrátí. Jenže Idilliamu se zmocnili mrtví a už tu nebylo nic, čemu by mohl vládnout. „Musíme jít,“ vyzval ho Ossilius. Jemně sundal jednu Galfovu ruku z koruny a položil ji na jílec svého meče. „Jsi připravený?“ „Na nic z tohohle jsem nebyl připravený,“ odvětil Galf, ale následoval Ossiliuse dírou ve zdi. Se skloněnými hlavami se rozběhli přes bitevní pole. Ve stínu nedaleké věže sevřel Brutan prsty kolem krku asi třináctiletého dítěte, chlapce stejně starého jako Galf. Nemrtvý král ho zvedl do vzduchu a rudě žhnoucíma očima si zkoumavě prohlížel jeho tvář. „Jsi můj syn?“ zařval. „To ty jsi mě zabil?“ „Nech ho na pokoji!“ sykl Galf, ale když k té hrozivé scéně vykročil, Ossilius ho stáhl zpátky. „Už je příliš pozdě,“ varoval ho. Brutan chlapce stiskl pevněji a jeho naříkání utichlo. O chvíli později jeho život vyhasl a on se probudil do nové, nemrtvé existence. „Pomstu!“ křičel Brutan, zatímco kráčel dál. „Pomstím se svému synovi i svým proradným poddaným!“ „Musím něco udělat!“ trval na svém Galf a setřásl z ramene Ossiliusovu ruku. „Je mi jedno, že je to beznadějné. Jsou to moji lidé, ne Brutanovi. Měl bych bojovat po jejich boku!“ Vykročil do dýmu, ale Ossiliusova silná paže ho znovu zarazila. „Já ti rozumím, Galfe, opravdu. Ale teď není ten správný čas k boji. Teď je čas se schovat.“ 26
Galf se přestal vzpouzet a překvapeně se na něj zadíval. „Scho vat? Co za krále se schovává, když ho jeho lidé potřebují?“ „Král, který chce zůstat naživu.“ „To spíš zbabělý král.“ Ossilius zoufale zavrtěl hlavou. „Víš moc dobře, že tuhle bitvu nemůžeš vyhrát, Galfe. Ale můžeš začít plánovat budoucnost. Můžeš sehnat zbraně a spojence. Pokud se teď budeš držet v ústraní, jednoho dne opět povstaneš.“ Galf se zadíval do tváře muže, který byl dost starý na to, aby byl jeho otcem, možná dokonce dědečkem. Nedokázal si představit věrnějšího společníka. A přesto… „Legie byla celý můj život,“ pokračoval Ossilius. „Vím, kdy bojovat, Galfe. A taky vím, kdy je taktičtější ustoupit. A věř mi, teď je právě čas na ústup.“ „Ale moji přátelé tu ještě někde jsou. Pipa, Hrbáč John a ostatní. Nemůžu je tu nechat. Nikoho tu nemůžu nechat!“ „Myslíš ty kočovné herce, se kterými jsi sem přišel? Galfe, to nemůžeme riskovat.“ Galf se rozhlédl po hordách nemrtvých válečníků a píchlo ho u srdce. Uvědomil si, že jeho přítel má pravdu. Copak měli ve dvou nějakou šanci? Kdyby se pokusili najít jeho kamarády, skončilo by to pro ně nejspíš smrtí. „Dobře,“ souhlasil zdráhavě. „Stáhneme se. Ale ty, které zachránit můžeme, vezmeme s sebou!“ Rozběhli se podél městských hradeb, aby se vyhnuli nejhorší bitevní vřavě. Galf skrz vzdouvající se oblaka štiplavého dýmu skoro neviděl, jak ho pálily slzy v očích. Všude kolem se rozléhal křik a jekot. Ze všech stran se na ně řítili nemrtví. „Pozor!“ zařval Ossilius, když zpoza hromady těl vyskočil další hnijící válečník. Galf pokrčil kolena, schoulil se do klubíčka a odkutálel se od něj tak mrštně, že při představení by ho publikum určitě ocenilo potleskem. 27
Jednou akrobat, navždy akrobat, prolétla mu hlavou euforická myšlenka. Vyskočil na nohy a všiml si krátkého meče zaklíněného pod ohromným kamenem, který se zřítil z městské hradby. Chňapl po jílci, vytáhl meč, otočil se s ním a zasáhl nepřítele přímo do hrudi. Nevystříkla z něj žádná krev, k zemi se snesla jen sprška úlomků kostí a prachu. Nemrtvý válečník útočil dál, vrhl se po Galfovi s kostlivým úšklebkem mezi cáry masa na obličeji. Galf se skrčil a skočil nemotorné salto vzad. Dopadl na kámen, pod kterým našel svou zbraň, a zabodl nemrtvému meč přímo do lebky. V tutéž chvíli Ossilius přesekl té věci nohy v kolenou. Válečníkovy rozsekané ostatky se trhaně zřítily k zemi. Se syčením jimi škubala ona podivná nápodoba života. „Běž dál!“ křikl na Galfa Ossilius. „Čím déle se budeme zdržovat v otevřeném prostoru, tím větší nám hrozí nebezpečí.“ Postupně si proklestili cestu ke svému cíli. Neopustil jsem vás, kamarádi, pomyslel si Galf, když se přikrčil a propletl se chumlem ječících nemrtvých. Vrátím se pro vás. Když ne dnes, tak zítra. Když ne zítra, tak pozítří. Vrátím se pro vás, slibuju! „Pomoc!“ Hlásek vycházel zpoza kamene. Znělo to jako děvče zhruba v Galfově věku. „Pipo?“ Galf s bušícím srdcem nahlédl do stínu. „Pipo, jsi to ty?“ Tvář, která k němu vzhlédla, ale nepatřila jeho odvěké kamarádce. Tahle dívka byla mnohem mladší. Tvářičky měla od krve a světlé vlasy slepené špínou. Celá se třásla. „Pojď s námi,“ vyzval ji bez váhání Galf. Napřáhl k ní ruku, ale holčička na ni jen vyděšeně zírala. Zdálo se, že se nedokáže ani pohnout. „Galfe, honem!“ pobízel ho Ossilius, který běžel napřed. „Nemůžeme se zastavovat.“ 28
„Počkej, Ossiliusi!“ Kapitán se vynořil z dýmu. Mračil se, ale jakmile zahlédl dívenku, jeho výraz zjihl. Něžně ji vytáhl z jejího úkrytu a postupovali dál. „Neboj se,“ utěšoval Galf holčičku za běhu. „Teď už jsi v bezpečí.“ Jen doufal, že je to pravda. Před nimi se za kouřovou clonou tyčilo pobořené mauzoleum. Brutan ho vystavěl jako pomník smrti, teď z něj ale zbyla jen hromada kamení. Když ho přelézali, Galf se otřásl při vzpomínce na nadpozemskou sílu, která mocnou budovu poslala k zemi. Limmonina síla. Pod nohama mu křupaly rozlámané střešní tašky — možná zrovna ty, na kterých Limmoni stála, když ji popravili. Rozkaz k vykonání popravy byl posledním, který vydal Nynus během svého krátkého kralování Toronii. A že to bylo krvavé kralování. Bude moje vláda jiná? Ossilius tvrdil, že ano, ale Galf nevěděl, jestli si vůbec kdy bude moct být jistý. „Tamhle!“ křikl Ossilius. „Zadní brána!“ Galf zamrkal, aby se zbavil sazí, které ho pálily v očích, a uviděl věž, kterou předtím zahlédl jen zdálky. V její základně byly zasazené velké kamenné dveře se sochami po stranách, kterých si všiml už předtím. Nalevo stál muž s býčí hlavou, napravo žena s hlavou hada. „Tyhle dveře?“ zeptal se Galf. „Kam vedou?“ Teď už byli daleko od boje. Kouř nejspíš lidi — i nelidi — odehnal. „Je to zadní vchod do města.“ „Takže vede zpátky do bitvy? K čemu nám to bude?“ „My těmi dveřmi nepůjdeme.“ „Ale já myslel…“ Ossilius se znovu rozběhl dýmem, s holčičkou stále pevně sevřenou v náručí. Galf ho následoval, takže k věži doběhl jen pár okamžiků po prošedivělém kapitánovi. 29
Jen co se zastavili, zpoza sochy s býčí hlavou se vynořil muž v uniformě idilliamského vojáka a máchl mečem. Galf si nebyl jistý, jestli se mu víc třesou kolena, nebo lokty. „Stůjte!“ křikl muž. „Pohov, vojáku,“ zpražil ho Ossilius. Lehce položil dívenku na zem a napřáhl paže. „Poznáváš mě?“ Muž se zadíval na Ossiliusovo špinavé oblečení a vytřeštil oči. „Kapitán Ossilius? Kapitán královské legie?“ Spustil meč a neohrabaně zasalutoval. „Jaké jsou vaše rozkazy, pane?“ Galf za sochou zahlédl další pohyb. „Vylezte,“ zavolal. „Všichni. To je v pořádku, my vám neublížíme.“ Vynořili se další dva lidé: žena v pekařské zástěře a muž, jehož obličej Galf poznal. „Ty jsi s námi byl v Nebeské kryptě,“ oslovil ho s pohledem upřeným na okovy, kterými měl muž stále spoutané kotníky. „Nikdy v životě jsem tě neviděl,“ odsekl muž. Měl velmi hluboký hlas a pod kšticí světlých vlasů ostražitý výraz. „Takovou malou zrůdu bych si pamatoval.“ „Sklapni, Slatere,“ okřikl ho voják, ale v jeho hlase stále zněl strach. „Mám ho potrestat, můj králi?“ zeptal se nevzrušeně Ossilius. Slater přimhouřil oči, zatímco ostatní je vytřeštili. „Ne,“ zavrtěl Galf rychle hlavou. „Je jen vyděšený.“ „Král?“ ozval se Slater podezřívavě. „Jak to myslíte, král?“ Ossilius poklekl na jedno koleno. „Toto je Agalfus, syn Brutana, jeden ze tří. Je to dítě zrozené pod prorockými hvězdami, syn, jenž zabil svého otce a vzal si zpět svou korunu. Vidíš? Drží ji v ruce a čeká, až budou trojčata opět sjednocena a společně se ujmou trůnu. Pokud mu k tomu chceš dopomoci, poklekni se mnou a přísahej mu oddanost.“ Vojákovi spadla čelist. Žena zalapala po dechu. Holčička přikrčená vedle klečícího Ossiliuse na něj upřela nechápavý pohled. Slater si jen odfrkl a odvrátil se. 30
Ossiliusova slova visela ve vzduchu a mezi nimi bylo prázdno, kam teď Galf vstoupil. Zvedl korunu, kterou celou tu dobu nesl, ale které si ostatní podle všeho všimli teprve teď. Najednou se mu zdála velmi těžká. Tak tohle je teda moc? Nikdy jsem netušil, že bude tak tíživá. Pomalu a nekonečně opatrně si korunu nasadil na hlavu. „Proroctví!“ vyjekla žena, padla na kolena a sepjala ruce. „Můj pane,“ řekl voják a přitiskl si zaťatou pěst na bronzový prsní pancíř. „Můj králi. Já, Markus z královské legie, jsem ti k službám.“ Slater se otočil. Zdálo se, jako by Galfa viděl úplně poprvé. Drzost v jeho výrazu vystřídal údiv. „To nemůže být pravda,“ vydechl. „Může,“ opáčil Ossilius. „A je.“ „No, krále bych asi následovat mohl,“ dodal Slater po krátkém zaváhání. „Jestli mě teda má kam vést.“ „Vlastně mám,“ usmál se Galf.
31
Kapitola druhá
Jen co se Elodie probudila, věděla, že je něco špatně. Přelezla přes přikrývky k východu ze stanu, odhrnula plachtu a vyškrábala se ven na mýtinu. Její stan obklopovalo vojsko. Pod nachovou oblohou, na kterou se co nevidět vyhoupne slunce, před ní stály stovky mužů a koní. Tváře jim v šeru lehce světélkovaly. Vojáci i koně byli průsvitní, jako by byli z ojíněného skla. Armáda duchů. „Co se děje?“ zeptala se, náhle dokonale probuzená. Jeden z rytířů pobídl svého koně ostruhami a popojel dopředu. Vypadal staře a ztrhaně, ale držel se zpříma a v přízračných očích mu blýskalo. Byl to sir Jaken. „Chceme odejít,“ odpověděl. Elodii ta slova omráčila. Zadívala se za šiky duchů a pohlédla na tábor Trojzubce, který se právě probouzel. Skrz průsvitné koně viděla obyčejné muže a ženy, jak se věnují obvyklým ranním činnostem: nosí vodu od nedalekého potoka, zapalují ohně, starají se o zvířata. Byli skleslí a unavení a hlavy měli sklopené. Prohráli jste bitvu o most, říkala si v duchu Elodie. Přišli jste o přátele a spolubojovníky. Není divu, že vypadáte poraženě. 32
Přesto byl zbytek rebelů z Trojzubce stále naživu. A to právě díky téhle armádě duchů. Armádě, kterou vidí jen ona sama. Elodie si odhodlaně odrhnula z obličeje rudozlaté vlasy. „Nemůžete odejít,“ prohlásila pevně. „Prostě nemůžete. Došli jsme společně tak daleko. Tihle lidé vás potřebují. Já vás potřebuju. Teď se od nás nemůžete odvrátit.“ „My se od vás neodvracíme,“ oponoval jí sir Jaken. „Spíš postupujeme vpřed.“ Elodie frustrovaně zavrtěla hlavou. „Ještě toho musíme tolik dokázat. Galf je pořád ještě v Idilliamu. Já ho musím… Já a Tarlan ho musíme najít. Máme být spolu, všichni tři. Myslela jsem, že o to jde i vám.“ „Jen osud rozhodne o tom, zda budete ty a tví bratři sjednoceni. My jsme svůj úkol splnili. Teď chceme klid a smíření.“ Elodie se rozhlédla po tvářích vojáků, kteří ji pozorovali. Nebe začínalo krvácet, blížil se rudý rozbřesk. „V Idilliamu je i Brutan,“ pokračovala, odhodlaná přesvědčit je, aby zůstali. „To on je přece zodpovědný za vaši smrt. Copak jste zapomněli na Válku krve? To už se nechcete pomstít?“ „O pomstu nám už nejde.“ Elodiino zděšení vystřídala úzkost. Přece těmto ztraceným duším věřila. Z celého srdce. „Prosím,“ vydechla a promnula si oči. Plakat nebude, ne před nimi. „Rozmyslete si to. Pomohli jste nám přemostit strž a dostat se do Idilliamu. Možná ten most budeme znovu potřebovat.“ „Náš most se rozpadl.“ „A díky tomu se do propasti zřítila spousta Brutanových ne mrtvých stvůr! Copak nevidíte, jak moc jste nám pomohli? Bez vás by bylo všechno ztraceno!“ Elodie se zarazila. Uvědomila si, že křičí. Pokud ji někdo pozoroval, musel mít dojem, že jen tak huláká do prázdna. 33
Zpoza Jakenova koně vystoupil chlapec oblečený v úboru pážete. Elodie slyšela hlasy duchů celý svůj život, ale věděla o tom teprve posledních pár týdnů. Samial byl ovšem první duch, se kterým kdy mluvila. A se kterým jsem se spřátelila. „Samiale,“ vztáhla k němu prosebně ruce. „Musíte to přece pochopit. Společně jsme silní. Když se rozejdeme…“ „My to chápeme.“ Samial střelil úzkostlivým pohledem po siru Jakenovi, který mu pokynul, aby pokračoval. „Přivedla jsi nás sem, Elodie. Vyvedla jsi nás z Plačícího lesa, abychom se mohli pomstít králi Brutanovi. Osvobodila jsi nás.“ „Jenže tu bitvu jsme prohráli,“ protestovala Elodie. „Brutan má Idilliam pořád ve své moci…“ „Tím, že jsi nás osvobodila,“ přerušil ji jemně sir Jaken, „jsi nás vyvedla ze stínu smrti. Umožnila jsi nám svést poslední bitvu. Ale teď už je dobojováno, naše pomsta je dokonána. Došli jsme smíření.“ Mlžné tváře duchů souhlasně přikyvovaly. Elodie cítila, jak ji v očích pálí slzy. „Nemůžete jen tak odejít.“ Samial vzal její ruce do svých přízračných prstů. Byly sice studené, ale přesto ji ten dotyk uklidňoval. „Elodie — tímhle to pro nás končí.“ Elodie se mu podívala přímo do očí. „Takže tohle je konec? Přišli jste se jen rozloučit?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou sir Jaken. „Musíš pro nás ještě něco udělat.“ „Já? Co ode mě ještě potřebujete?“ „Potřebujeme, abys nám dala svobodu.“ Elodie vytrhla ruku ze Samialova sevření. Ale tohle měl být můj osud, pomyslela si zdrceně. Narodila jsem se, abych vedla armádu duchů. Vím to. Jsem jediná, kdo to dokáže. Bez nich jsem jen… „Na světě jsou i jiní duchové,“ ozval se starý, nakřáplý hlas. Elodie nadskočila. Neslyšela Melchiorovy kroky — ale čaroděj byl jako obvykle bos a mýtinu pokrýval hustý měkký mech. 34
Možná sem vůbec nepřišel. Možná se prostě jen… zjevil. „Vyděsil jsi mě,“ zamumlala. Pak ji něco napadlo. „Ty je taky vidíš, Melchiore?“ Čaroděj se zadíval na řady duchů. Jeho žlutý šat ve slabém světle vycházejícího slunce lehce zářil. Dřevěnou hůl v rukou svíral tak pevně, že mu klouby kostnatých prstů úplně zbělely. „Ne,“ odpověděl nakonec. „To je nad mé schopnosti. Ale cítím tu tíhu, kterou si s sebou nesou. A myslím, že ty to cítíš také.“ Elodie chtěla něco namítnout, ale Melchior měl pravdu, cítila to. Byl to pomalý, vytrvalý tlukot, jako křídla uvězněného ptáka, který touží vzlétnout. Vzdychla. „Co mám udělat?“ Její ruka jako obvykle, když byla nervózní, nahmatala zelený drahokam, který nosila kolem krku. Byl teď její neoddělitelnou součástí jako krev v jejích žilách. A stejně jako ta krev ji pojil s jejími bratry. „Je to prostý rituál,“ vysvětloval Melchior. „Musíš vzít talisman — věc, která pro tyto ztracené duše má význam — a zakopat ho.“ „To je všechno?“ „To je všechno.“ „Jako pohřeb?“ „Jako pohřeb.“ „Ale jaký talisman? Kde vezmu…“ „Proto jsme tě po bitvě zavedli sem,“ ozval se Samial. Přízrační koně za ním se rozestoupili, někteří doprava, jiní doleva. Uprostřed vojska duchů vznikla ulička, na jejímž konci Elodie uviděla ohromný dub. „Pojď, ukážu ti to,“ vyzval ji Samial. Elodie se ohlédla na Melchiora, který se široce rozkročil a oběma rukama uchopil svoji hůl. „Počkám tady,“ slíbil čaroděj. Samial vedl Elodii ke stromu. Dívka kolem sebe cítila prastarou přítomnost rytířů a jejich ořů. Šla jako ve snu, hlava se jí točila. 35
Strom byl obrovitý a sešlý věkem. Jeho spodní větve — které byly samy o sobě silnější než kmeny mnoha menších stromů — se skláněly až k zemi. Elodie kráčela za Samialem a klestila si mezi nimi cestu k mohutnému kmenu. Našla v něm temný otvor rámovaný zelenou plísní. „Sáhni dovnitř,“ špitl Samial. Elodie natáhla ruku k prohlubni a strom zavrzal. Dívka vyděšeně vzhlédla. „Neboj se,“ uklidňoval ji Samial. Elodie se kousla do rtu a sáhla do díry. Její vnitřek byl vlhký a hrbolatý, ale její prsty okamžitě nahmataly cosi měkkého. Elodie to vytáhla a pozvedla. „Vlajka,“ vydechla udiveně. „Je to Morlonova standarta,“ objasnil Samial. „Barvy, pod kterými jsme před všemi těmi lety bojovali.“ „Morlon byl Brutanův bratr, že ano?“ Samial přikývl. Přejel přízračnými prsty po zpuchřelé látce praporu, podél pruhů, které kdysi možná byly fialové, okolo erbov ního znaku, který nejspíš býval zlatý. „Brutan se zmocnil Morlonova trůnu. Bojovali jsme pro Mor lona, aby získal korunu zpátky. Selhali jsme. Náš poslední vlajko noš zde standartu ukryl v poslední den naší poslední bitvy.“ Když se od stromu odvrátili, ve vojsku duchů se otevřela nová ulička. Elodie do ní vkročila. Ohromovalo ji, jak ji mrtví rytíři provádějí jejím posledním úkolem. Na druhém konci uličky čekal Melchior a bodal koncem své hole do měkké půdy. „Tady je,“ ukázala mu Elodie vlajku. „Jejich talisman.“ Čaroděj přikývl a podal jí krátkou větev. „Pomoz mi kopat, Elodie.“
36