Issuu

BEN KANE

ORLOVÉ VE VÁLCE

V YŠ E H R A D

Copyright © 2015 by Ben Kane First published as Eagles at War by Preface Publishing, an imprint of Cornerstone Publishing. Cornerstone Publishing is a part of the Penguin Random House group of companies Translation © Jaroslava Hromadová, 2017

ISBN 978-80-7429-735-9

Tuto knihu věnuji svým čtenářům – každému z vás. Pocházíte z celého světa, ze všech světadílů kromě Antarktidy*. Vaše přízeň mi umožňuje být spisovatelem na plný úvazek a věnovat se práci, kterou miluji. Za to vám z celého srdce děkuji.

* Pokud jste pracovali v Antarktidě a četli tam mé knihy, dejte mi prosím vědět.

GERMÁNIE ROKU 9

Á N I E B R I T BATAVOVÉ

římská říše spojenci Říma pevnost / osada UBIOVÉ atd. = kmeny

Řím

ŘÍMSKÁ ŘÍŠE V ROCE 9

0 0

25 50

100 m

100 kilometrů

mil

S Z

V J

CHAUKOVÉ

FR ÍSOVÉ

Teutoburský DOLGUBNI les ANGR IVAR IOVÉ

BRUCTEROVÉ

CHERUSKOVÉ

SEMNONI

USIPETI MARSOVÉ

UBIOVÉ TENCTEROVÉ CHATOVÉ

HER MUNDŘ I

MAR KOMANI

„Quintili Vare, legiones redde!“ (Quinctilie Vare, vrať mi mé legie!) Reakce císaře Augusta na zprávu o Varově osudu, jak ji zaznamenal Suetonius

Ú VODN Í SL OVO AU T OR A

Bitva v Teutoburském lese, nebo také Varova zkáza, se odehrála na území dnešního Německa v září roku 9. Během dokonale provedeného přepadení tam příslušníci germánských kmenů zmasakrovali tři římské legie. Tato porážka se řadí k největším, jaké kdy Řím utrpěl, a stala se jedním z důvodů, proč se římská říše nikdy nepokusila Germánii dobýt. Všechny mé knihy vznikly díky posedlosti římskými dějinami a ani tato není výjimkou. Bylo vzrušující sbírat materiál a potom psát o příčinách tohoto střetnutí, o bitvě samotné i o jejích důsledcích. Dvakrát jsem navštívil místa, kde boj probíhal, i četná německá muzea. Pohled na výstroj, zbraně, mince, a dokonce na kosti legionářů, kteří tam položili život, nejen podnítil mou představivost, ale zasáhl i mou duši. Orlové ve válce, první díl chystané trilogie o „římských orlech“, pojednává o zničení Vara. Přestože je to fikce, vystupují v ní historické postavy a vychází ze skutečné události. Věřím, že i vy zatoužíte ponořit se do tohoto neuvěřitelného příběhu, připomenout si, proč legenda o Římu stále přetrvává, a zažít s Varovými legionáři během Arminiova přepadení hrůzy, které se odehrály jednoho deštivého dne. Ben Kane duben 2015

Kapitola dvacátá sedmá

arus seděl ve stanu a přemýšlel. Slabé světlo z několika malých olejových lamp na zemi nedokázalo zakrýt skutečnost, že stan byl původně určený pro contubernium legionářů. Za normálních okolností by mohl pojmout osm lidí, ale ve srovnání s velikým stanem, který používal na tažení, tenhle působil stísněně. Měl bych být vděčný, pomyslel si, když poslouchal, jak déšť bubnuje do namaštěné kůže. Většina jeho vojáků – ti, co přežili, ozvalo se jeho svědomí – nemá žádnou ochranu před počasím. A zavinil jsem to já. Ale nebyl ani trochu vděčný za své štěstí. Zvedl ruce a prohlížel si špinavé nehty a bláto, které mu pokrývalo každý kousek nezakryté kůže. Cítil špínu. Vlhko. Hlad. To však nebylo nic proti ponížení. V životě nebyl takhle pokořený. Teď musel dát za pravdu Tullovi, čímž byla Arminiova zrada ještě příšernější. Kromě Tulla a možná Tubera Arminius obelstil všechny – a hlavně jeho – jako proradný dospělý obalamutí dítě sladkostmi. Jsem hlupák, pomyslel si a spustil ruce do klína. Naprostý hlupák. Když sešli z hlavní silnice, aby zatočili s kmenem Angrivariů, netušil, že se na jeho armádu chystá léčka. Pro svou hloupost neměl žádnou omluvu. Varovali ho. A ne jednou, ale víckrát. Místo aby poslouchal Segesta a později Tulla, vysmál se jim nebo je pokáral nebo obojí. Jenže oni měli pravdu a on byl zaslepený idiot. Děsil se pomyslet, jak by si to vysvětlil císař. Jestli to Augustovi někdy bude muset vysvětlovat, byla samozřejmě jiná věc a tím se nechtěl zabývat. Dal by veškeré své obrovské bohatství za to, kdyby teď měl před sebou Arminia v řetězech. Navzdory zdvořilému chování a družné povaze byl Cherusk prolhaný zrádný had. Vždycky 295

měl v úmyslu zbavit se nadvlády Říma nad Germánií. Příprava musela trvat měsíce, napadlo Vara. Sjednotit kmeny – které se většinou nesnášely – a potom je přivést na jedno místo byl veliký výkon a zasloužilo si to uznání. Záviděl mu. I to, že udržel své plány v tajnosti a našel tak dokonalé místo pro přepadení. Varus si vybavil bezpočet stromů, co rostly těsně vedle stezky a uvěznily jeho vojáky a nedovolily jim, aby se sešikovali. To byla součást Arminiova plánu. Úzká cesta, která musela nutně armádu zdržet, a blátivé peklo, v nějž se proměnila. I to Arminius vymyslel. Jak museli legionáři zahodit zavazadla a zbraně, což bylo ještě horší. V to Arminius doufal. Ten prokletý kopec a hliněné opevnění museli budovat aspoň měsíc. Také naplánováno dopředu. Bažina na jedné straně, aby zabránila úniku tím směrem. Další součást Arminiova ďábelského plánu. Trpce se usmál. Jedině počasí si nemohl naplánovat. Smích ho ihned přešel. Možná že ve prospěch Germánů zakročili bohové Cherusků a bůh hromu Donar je jedním z nich. Po tom bičujícím dešti a hromech a blescích v předchozích dvou dnech to bylo možné. „Pane?“ Před stanem se ozval Aristidův hlas. „Pojď dál.“ Varovi se ulevilo, že sluha celodenní vraždění přežil, ale zároveň ho to překvapilo. Aristides rozvázal chlopeň a vlezl dovnitř. V ruce nesl tác. „Přinesl jsem vám něco k jídlu, pane.“ Ať už nesl cokoli – něco dušeného? – vonělo to dobře. Navzdory zoufalství a hanbě mu kručelo v břiše. „Jsi kouzelník. Kdes to vzal?“ „Jste guvernér, pane. Jestli má někdo jíst, i na takovém místě jako tohle, jste to vy.“ Varus se natáhl pro mísu a lžíci. Takhle zblízka viděl, jak se Aristidův buclatý obličej za poslední dva dny změnil. Byl vyděšený a pod očima měl tmavé kruhy, které tam dřív nebyly. Na tohle není stavěný, pomyslel si Varus. Měl jsem ho nechat ve Veteře. „Vypadáš příšerně. Jedl jsi? A máš kde spát?“ Když si uvědomil, jakou hloupost pronesl, zarazil Aristida, než mohl na obě otázky zalhat, že ano. „Vezmi si chleba.“ Ukázal na půl bochníku na tácu. „Ne, pane…“

296

„Říkám, vezmi si,“ poručil mu Varus. „Spát budeš tady se mnou.“ „Děkuji, pane,“ řekl vděčně a vrhl se na chleba jako hladový vlk. Když dojedli, Varus podal Aristidovi malý pergamen. Řek se na něj podíval a potom na Vara. „Co je to, pane?“ „Omluv špatnou kvalitu materiálu. A taky chybí moje pečeť, ale text je jasný. I můj podpis je čitelný.“ Aristides se pořád tvářil nechápavě, a tak Varus potichu dodal: „Je to tvoje svoboda. O něco dřív, než jsem slíbil, ale chtěl jsem, abys to měl dřív než…“ Hrdlo se mu sevřelo. Nebylo jisté, co se stane zítra, ale Germáni nezmizeli natrvalo. Jejich neustávající útoky začnou za svítání. Varus jako už tolikrát v posledních dnech pocítil hořkost. Pokud se dá věřit zprávám, co dostával, polovina jeho vojáků během minulých dvou dnů padla nebo utrpěla zranění. Bezpečí, které skýtaly pevnosti podél řeky Lupia, pořád leželo mnoho mil daleko. Jakou šanci by zítra měli jeho demoralizovaní a promočení legionáři proti takové přesile nepřátel, kteří už už sahali po vítězství? S největší pravděpodobností byl osud Aristida – starého, tlustého, neschopného bojovat – ještě nejistější. Varus za to cítil velkou vinu. Když Řek vykoktal své díky, Varus odpověděl: „Škoda že nemůžu udělat víc. Radím ti, abys ráno vyhledal centuriona Tulla. Řekni mu, že tě posílám. Drž se ho jako klíště. Jestli se někdo dostane tady z toho pekla, bude to on.“ „To je to tak špatné?“ zeptal se Aristides s očima rozšířenýma hrůzou. „Je,“ potvrdil Varus. „Víš, jak to vypadalo dneska. Víc než polovina vojáků je mrtvých nebo zraněných a jsme ještě daleko od řeky. Arminiovi bojovníci jsou jako hejno supů, které se chystá pustit do těla. S tím rozdílem, že tělo ještě není mrtvé.“ „Mohli bychom se dostat pryč na koních jezdectva?“ Bylo by nečestné říct, že o útěku uvažuje jenom Řek, pomyslel si Varus, ale bylo to první, co mu přišlo na mysl. „Ne, nemohli. Už dřív jsem nařídil Valovi, ať si vezme jezdce, co zbyli.“ Připadalo mu to jako dobrý nápad uprostřed bitvy, během níž kavalerie nemohla nijak pomoct. V lese a na úzké stezce byli jezdci k ničemu, zvlášť když se připletli mezi pěšáky. „Krátce

297

potom, co jsme vybudovali tábor, jsem dostal zprávu, že je přepadli a do jednoho pobili.“ Aristides měl v očích děs. „To je náš konec,“ zašeptal. „Najdi Tulla. On přežije,“ zopakoval Varus. A je lepší člověk než já, dodal v duchu. Kdybych ho poslechl, tisíce lidí by ještě žily a tisíce dalších by nezemřely zítra. Bylo to smutné zjištění a Varus najednou dospěl k rozhodnutí. „Jaký smysl má pro mě tohle, když stejně zemřeme?“ zeptal se Aristides rozzlobeně a zamával pergamenem Varovi před nosem. Ač Aristides během své služby nic takového ještě neudělal, tato urážka by si zasloužila přísné potrestání, napadlo Vara. V té chvíli se však nezlobil – když nic jiného, Aristidova kuráž ho pobavila. Možná že kdyby musel, použil by meč. „Tullus je tvůj člověk. To je jediná rada, jakou ti můžu dát,“ řekl. Aristides se chystal něco říct, ale příchod Varových vyšších důstojníků jejich rozhovor ukončil. Vzhledem k tomu, že Vala padl a další legát byl zraněný, zbýval jediný velitel legie. Nějak se on a osm zbývajících tribunů, dva prefekti tábora a jeden pri mus pilus namačkali do Varova stanu. Brzy tam bylo teplo a příjemně. Prostor zaplnil pach mokré vlny, kůže a zvětralého potu. Varus je zasmušile přivítal. „Nemůžu vám nabídnout víno ani jídlo. Omlouvám se taky za svůj stan, který je o něco menší než obvykle.“ Třem z nich se podařilo zasmát se, ale ostatní na něj jen zírali. Byli unavení, neoholení a zablácení jako on. Jsou vyčerpaní, uvědomil si. Stálo ho velké úsilí, aby sebral sílu. Byli na tom špatně, ale musela existovat možnost, jak uniknout z obklíčení Germánů. Římské armády se v minulosti dostaly z podobně beznadějných situací. Pomysli na Julia Caesara v Alesii, řekl si. S myšlenkou na to vzrušující vítězství proti obrovské přesile si prohlížel shromážděné důstojníky, kteří se snažili působit odhodlaně a neporazitelně. „Jak jsou na tom mé legie dnes večer?“ Podřízení postupně podali hlášení, většinou i s odhady obětí. Už to samo o sobě bylo dost špatné, ale nejhůř přijal zprávu o ztrátě orla osmnácté legie. Víc než polovina vojáků z jeho armády padla nebo utrpěla zranění. Fatální byly i ztráty mezi centuriony, což dokazovalo, jak divoce se toho dne bojovalo. Ze sto osmdesáti centurionů ve třech legiích bylo devadesát pět

298

mrtvých nebo neschopných služby. Ačkoli mnoho raněných nechali na místě, možná dva tisíce jich byly v táboře. Poměrně dost z nich by mohlo jít, ale ne moc rychle, a většina by potřebovala nést nebo podpírat. Zůstalo asi šest tisíc bojeschopných legionářů a kolem pěti set příslušníků pomocných vojsk. Ta čísla působila ještě drsněji, když se vyslovila nahlas. Nikdo se nezmínil, kolika bojovníkům čelí, ale všichni věděli, že jsou v přesile. Když poslední důstojník domluvil, Varus si stiskl kořen nosu a snažil se zahnat vyčerpání a strach. Horečně přemýšlel. „Co budeme dělat, pane?“ zeptal se Tubero, který se zúčastnil, přestože měl na levé paži zakrvácený obvaz. Pohled důstojníků Vara tížil jako olověné závaží. „Byl by Arminius přístupný vyjednávání, pane?“ ozval se Ceionius, který vypadal vychrtlejší než jindy. Až do téhle chvíle se nikdo neodvážil zmínit se před ním o Arminiovi, protože se pokaždé rozzuřil. Teď kolem něj chodili po špičkách, protože to on uvěřil Arminiovi, že se Angrivariové vzbouřili. A je to venku, pomyslel si. „Arminius je zrádný syn děvky. Zatím nám nijak nenaznačil, že má zájem vyjednávat. Proč se ptáš?“ Ceionius zaváhal a potom vyhrkl: „Mohli bychom se vzdát, pane. Možná by uvažoval o výkupném.“ Několik důstojníků nespokojeně zasyčelo, ale nikdo Ceionia neokřikl. Všichni se podívali na Vara. Bylo to zvláštní, ale Ceioniova slabost Vara posílila. „Římani se nevzdávají divochům ani barbarům. To je pod naši úroveň. Nejsou o moc lepší než zvířata. Bojujeme dál – pokud to bude nutné, až do konce.“ Když ostatní hlasitě souhlasili, Ceionius svěsil hlavu. „Jaké máte rozkazy, pane?“ Luciovi Eggiovi pořád plálo v očích. „Ranění, kteří nemůžou chodit, dostanou na výběr,“ řekl Varus. „Můžou zemřít rukou kamarádů, nebo je tady ráno necháme. Ostatní ranění se musí postavit na nohy, jinak je čeká stejný osud. Přeskupte oslabené centurie do kompletních jednotek a kde to je možné, použijte muže ze stejné legie. Chci seznam všech mečů, kopí a štítů. Než vyrazíme, každý bojeschopný legionář bude mít plnou výstroj.“

299

„Kterým směrem půjdeme, pane?“ zeptal se Tubero. „Nemůžeme jít zpátky ani do bažiny a ti divoši nám nedovolí vyjít na kopec. Takže nám zbývá jediná možnost. Stejnou cestou jako dneska – na severoseverovýchod směrem k řece Lupia,“ odpověděl Varus a viděl na nich zklamání. Hlupáci, pomyslel si. Čekali, že vykouzlím nějakou ústupovou cestu? Nebo zajistím pomoc našich bohů? „Je to jasné?“ Odpovědi byly nepřesvědčivé, ale zazněly. „Ano, pane.“ „Dobrá, pane.“ „Rozuměli jsme, pane.“ „Zítra je řada na devatenácté, aby se postavila do čela, pane,“ řekl poslední legát. „Ale utrpěli těžší ztráty než ostatní. Myslel jsem, že by jejich místo měla zaujmout některá jiná legie.“ Varus ihned pomyslel na Tulla, kterému křivdil, a na jeho osmnáctou. Pokud věděl, Tullus ještě žil. Zítřejší boje by mohly být nejtěžší v přední linii, ale vojáci tam mají nejlepší možnost z celé armády probojovat se ven. Kdyby Fortuna nebo Mars dovolili, statečný voják jako Tullus by mohl přežít. Neexistoval žádný jiný způsob, jak by to Varus napravil – ani způsob, jak se dovědět, jestli by to gesto něco změnilo. „Dobře. Osmnáctá utvoří předvoj.“ „Jak si přejete, pane.“ „Teď se vraťte do svých stanů.“ Varus chtěl být sám. Ne spát, protože věděl, že neusne, ale poprosit bohy, ať zařídí, aby se někteří vojáci ráno vyhnuli jatkám. Obával se, že bez jejich pomoci všichni zemřou. Znovu pocítil tu hořkou pachuť v ústech. Pro mě není smrt Sokratova, pomyslel si Varus a sevřel jílec meče. Až to nastane, odejdu ze života jako voják.

300

Kapitola dvacátá osmá

iso stál před svítáním ve tmě a třásl se v promáčené pláštěnce, která teď vážila dvakrát víc než za sucha. Tisíce mužů kolem na tom byly stejně, a tak si nestěžoval. Všichni byli promočení, promrzlí, hladoví a bolely je nohy. Mnoho z nich utrpělo zranění, a kdyby se nedostali včas do polní nemocnice, spousta z nich by zemřela. Piso měl v tomto směru štěstí. Patřil k hrstce šťastlivců, kteří zatím vyvázli bez zranění. Koutkem oka pozoroval legionáře kousek od něj s hlubokou ránou na levém chodidle. Takové zranění se obvykle nepovažovalo za vážné, ale tady, kdy zůstat pozadu znamenalo zemřít, bylo stejně závažné jako probodnuté vnitřnosti. Muž neustále měnil pozici. Ani když se opíral o oštěp jako o berlu, nedokázal zatížit zraněnou nohu na víc než na pár vteřin. Chudák, pomyslel si Piso. Byl jako stojící mrtvola. Opět ho přemohlo zoufalství z vlastní situace. On – vlastně všichni do jednoho – by mohli klidně brzy zemřít a nedalo se s tím nic udělat. Čekali na Tulla, až přijde z prohlídky zbytků zdecimované kohorty. Až se vrátí a ozve se zatroubení – jestli zbyli nějací trubači – opustí tábor. Pisovi to připadalo jako černý humor. Bez obranného příkopu, opevnění, pořádných bran, ulic a jenom s několika stany se tomu nedalo říkat tábor. Nebylo divu, že Germáni útočili v noci. On i zbytek Tullových jednotek měli štěstí, že spali přímo uprostřed armády. Ti, co byli blízko míst, na která ti divoši pronikli, takové štěstí neměli. Podle toho, co se říkalo, zemřely nebo byly zraněny víc než dvě stovky mužů. „Všechno v pořádku?“ šťouchl do něj Vitellius.

301

„Jo,“ odpověděl Piso, vděčný za jeho kamarádství. „Jsem živý. A jak jsi řekl, to je důležité.“ „Svatá pravda. Jsme tady, jsme živí a žádný Germán nám nezabrání vrátit se do Vetery.“ Pár vojáků nedaleko souhlasně zamumlalo, ale většina mlčela. I přes Fenestelovu a Varovu snahu morálka upadala. Piso by to nepřiznal, ale nebýt Vitellia, zůstal by u cesty už dávno. Obavy, které cítil od prvního děsivého útoku Germánů, se naplnily. Tullus měl pravdu. Tisíce příslušníků kmenů byly připraveny na jejich armádu zaútočit. Jak se zdálo, byli ze všech kmenů v zemi. Během předchozích dvou deštivých dnů kosili legionáře způsobem, jakým sedláci sklízejí o žních pšenici. Nikde nebyly ty děsivé ztráty patrnější než kolem něj. Z jeho původního contubernia zůstal jen on, Vitellius a ještě jeden voják. Piso pořád truchlil po čtyřech druzích – tři padli a jeden byl zmrzačený – ale po smrti Afera měl sto chutí všechno vzdát. Afer, zarostlý, tlustý a tvrdý bojovník, dodával osmičlenné jednotce odvahu i humor. Od začátku na Pisa dohlížel. A dělal to až do konce. Zemřel, aby Piso mohl žít. Když si na to vzpomněl, pálily ho v očích slzy. Obrovský Germán s holí mu jednou ranou rozbil štít. Piso byl bezbranný a vyděšený, a když bojovník udeřil znovu, Afer skočil před něj a umíral, už když zabodl té bestii gladius do nechráněného břicha. Piso nestihl Aferovi ani poděkovat. Když nastala přestávka v boji, Afer byl mrtvý. Pod plstěnou vložkou mu do mazlavého bláta prosakoval mozek. „Postav se rovně, ty posero!“ Tullus se vrátil. Piso zahnal tu příšernou vzpomínku na Aferovu rozbitou lebku a připravil se na nejhorší. „Možná jste to nevěděli, ale devatenáctá utrpěla větší ztráty než my nebo sedmnáctá. Varus nám proto prokázal čest utvořit dnes předvoj.“ Zachmuřeně se usmál, když začali přikyvovat. „Nejste tak hloupí, jak vypadáte, vy bando. Tahle povinnost je ve skutečnosti požehnáním. Vpředu by to mohlo být nebezpečnější, ale také to znamená, že můžeme prorazit cestu ostatním. Určovat tempo. Nejdůležitější ze všeho je dostat se k některé z našich pevností nejdřív ze všech.“ Shromáždění vojáci jeho slova přijali pokřikem. Nemá to obvyklou sílu, ale je to lepší než nic, pomyslel si Piso. Modlil se, ať je Tullus z toho pekla dostane. 302

Když se utišili, Tullus pokračoval. Tentokrát mluvil smrtelně vážně. „Varus také vydal rozkaz, že vojáci, co nejsou schopni chůze, si mají vybrat, jestli zemřou rukou kamaráda, nebo zůstanou tady. Jakmile vyrazíme, necháme na cestě každého, kdo nebude stačit. Trápí mě, že to zašlo tak daleko. Nestal jsem se vojákem, abych zabíjel vlastní lidi – ale musím poslechnout rozkaz guvernéra. Viděli jste na vlastní oči, čeho je nepřítel schopný. Dneska to nebude jiné. Jestli se nepletu, ti všiváci nás napadnou v ještě větším počtu než dřív. Ti, co by nám nestačili, by nám bránili v postupu, a to nemůžeme dopustit, protože jinak tady chcípnem všichni.“ Nastalo nepříjemné ticho a nikdo se nechtěl podívat na zraněné druhy. Piso našel pohledem legionáře se zraněným chodidlem. Vztekle se na něj zamračil, a tak rychle otočil hlavu jinam. „Každou chvíli se ozve zatroubení,“ pokračoval Tullus. „Člověk nemá moc času, aby se v tak těžké záležitosti rozhodl. Proto přimhouřím oči nad každým raněným, který se pokusí jít. Držte krok a dostanete se do bezpečí s ostatními. Když zůstanete pozadu, zabiju vás sám. Rozhodnutí je na vás, bratři.“ Když se ozvalo zatroubení, Piso se na kulhavého vojáka nepodíval. „Bohové s námi,“ řekl Vitelliovi. „Jejich pomoc budeme sakra potřebovat,“ zamumlal Vitellius. „Slíbil jsem Martovi, že jestli to zvládnu, má u mě dar ve výši měsíčního žoldu.“ „Ode mě může mít žold za čtvrt roku,“ řekl Piso rozhodně. „Jak říkával můj otec, do podsvětí člověk nepotřebuje peníze, tedy kromě mince, co má v puse, tak k čemu by mu byly.“ „Kromě peněz pro převozníka,“ odpověděl Vitellius a kysele se usmál. Na pochod se vydali se zbytkem první kohorty, která šla v čele. Sotva opustili provizorní tábor, ozval se barritus. HÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ! HÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ! Vojáci kolem Pisa couvli a neustále kleli. Ti statečnější si odplivli vztekle na zem. Většina se modlila a hladila si amulety. Nakonec jeden začal plakat. Kamarádi ho rychle umlčeli, ale jeho pláč jim okamžitě nahlodal morálku. HÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ! HÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ! Piso si to možná jen namlouval, ale připadalo mu, že to zní pronikavěji a zuřivěji než dřív. Vůbec by ho to nepřekvapilo. Sice 303

to jsou divoši, ale jsou sakra chytří. Využili zvuk k zastrašení jako Hannibalovi Galové u Trasimenského jezera. Vyprávělo se, jak Galové troubili na dlouhé trubky carnyxe. V mlze na začátku bitvy. Ten strašný zvuk vyděsil legionáře, jimž čelili, a pomohl Kartagincům uštědřit Římu drtivou porážku. Ušli tisíc kroků a voják se zraněnou nohou se prodíral z řady bez ohledu na barritus. Hekal bolestí a kulhal ven z formace. „Ať vás ochraňuje Mars, bratři,“ řekl se skloněnou hlavou. Všichni mu děkovali, ale nikdo nezasáhl. Nikdo se nenabídl, že mu pomůže jít. Kdyby to udělali, riskovali by vlastní životy. „Přeju ti rychlou cestu,“ řekl Piso a připadal si jako zbabělec. Voják neodpověděl. „Centurione!“ křikl. „Na chvilku.“ Jako by to Tullus čekal. Otočil se na čele centurie a kráčel zpátky. Piso a Vitellius kulhajícího vojáka minuli, takže neviděli, co následovalo. Zlověstně se na sebe podívali, ale ani jeden nepromluvil. Zanedlouho kolem nich Tullus prošel znovu. Vracel se na své místo a utíral si meč do okraje tuniky. Kamarádi se na sebe podívali a nepromluvili. Nebyl k tomu žádný důvod. Potom už nikdo neodpadl. Částečně proto, že začal útok Germánů. Za neustálého zvuku barritu pršely na římské řady salvy kopí a kamení. Legionáři se bránili scuty, jak nejlépe uměli, ale stejně měli ztráty na životech. Kameny si našly sebemenší mezery a frameae zraňovaly muže nebo jim rozbíjely štíty, takže je museli zahodit. Ti, kdo se pokusili vytáhnout kopí ze štítů, se okamžitě stali cílem nepřátelských prakovníků. Bezpečnější bylo schovat se uprostřed zástupu a sebrat štít mrtvému. Krátce nato začal první útok. Z opevnění vyrazil proud bojovníků, které vedl tucet nahých berserků. Piso a Vitellius měli štěstí, že berserkové udeřili na jednotku za nimi a způsobili jí děsivé ztráty. Bylo třeba, aby se Tullus a Fenestela ujali velení nad zbytkem centurie, zabili berserky a odrazili útok. Vypadalo to, že jejich centurion zešílel, protože se nezastavil, když byly jejich řady v bezpečí. S výkřikem „Za Řím!“ se hnal za utíkajícími Germány. Fenestela byl jen pár kroků za ním. Pisovi se strachy svíral žaludek, ale utíkal dál a ječel ze všech sil. Přidal se kaž dý, kdo mohl. Jako by si uvědomovali, že kdyby Tullus zemřel, skončili by všichni v blátě. Musí zůstat naživu. Bylo úžasné, že zahnali nepřítele za takovou chvilku. Sráželi bojovníky po desítkách a bodali je do zad, když se snažili 304

uniknout mezerami v opevnění, nebo přes ně skákali, když legionáři z čirého zoufalství vtrhli vší silou na násep. Římané používali většinou meče, ale Piso viděl v rukách druhů kopí, dýky, nářadí na kopání a dokonce hole, které sebrali nepříteli. V euforii ze svého malého vítězství by zůstali tam, kde jsou, a pokřikovali nadávky na bojovníky, kteří se už přeskupovali hlouběji v lese. Jako první se vzpamatoval Tullus a ostrým zahvízdnutím na píšťalku a občasnými ranami mečem naplocho přiváděl vojáky k rozumu. Nikdo netušil, jestli je to tím, že zabili berserky, nebo tím, že vybojovali rychlé vítězství, ale Tullus a jeho kohorta zůstali na chvíli sami. Jednotka za nimi se opozdila, a tak Tullus ihned nařídil přestávku na odpočinek. To nadšeně uvítali, na rozdíl od zvuku zezadu, svědčícím o prudkých bojích. Ještě ke všemu se znovu rozpršelo. Lilo tak hustě, že neexistoval způsob, jak zůstat suchý. Legionáři, promočení na kůži, unavení jako veslaři, co veslovali velkou rychlostí míli daleko, vyděšení jako zločinci v aréně, než na ně vypustí divoké šelmy, uvítali, když Tullus rozkázal vydat se na pochod. Jak zjistili, první kohorta zaznamenala podobný úspěch jako oni – stezka před nimi byla prázdná – což dokazovalo, že původní postup Tullovy kohorty byl dobrý. Centurion chodil kolem zástupu, obličej od krve a od bláta, a neustále svým mužům domlouval. Piso si stěžoval Vitelliovi a Vitellius zase Pisovi a šli jenom proto, že Tullus byl tak otravný. Obávali se, že je to příliš krásné, než aby to vydrželo. V zatáčce legionáři zaslechli, že se vepředu bojuje. Znervózněli, ale Tullus pokračoval pořád stejným tempem. „První kohorta se zase dostala do problémů,“ řekl Piso. „Žádné překvapení,“ zavrčel Vitellius. Prošli zatáčkou. Pár set kroků před nimi obklíčila masa Germánů vojáky z první kohorty. I na tu dálku bylo jasné, že jejich druhové bojují o život. Tullus zapískal, trubač zavelel kupředu a unavení legionáři přinutili nohy do klusu. Uběhli necelou polovinu trasy, když z levé strany spadl s hlasitým zapraskáním mohutný buk, zatarasil stezku a oddělil obě skupiny legionářů. Napravo byla otevřená krajina, ale vypadala jako bažina. Okamžitě se z opevnění vyvalily zástupy bojovníků, seřadily se za spadlým kmenem a stály proti Tullovi a jeho 305

mužům. Spustili barritus a přitom bušili kopími do štítů. Pisa to vyděsilo. Stejné pocity viděl na Vitelliově tváři. „Je s námi konec,“ řekl někdo v řadě za nimi. „STÁT!“ Tullus se rychle otočil a zuřil. „Slyšel jsem to!“ zaječel. „Mysli si tohle a skončíš v podsvětí. Rozhodni se, že budeš bojovat do posledního dechu, a mohl by ses z toho pekla dostat. Mysli si o tom stromu, že to je nízká zeď ve městě. Musíme se jen dostat přes ni a pokračovat dál. Dokážete přes tak nízkou věc přelézt, ne?“ Nikdo se nesmál. Zavrčeli na něj, ale byl to spíš souhlas než odmítnutí. „Až se tam dostaneme, chci, aby první dvě řady – dvanáct lidí – utvořily malé testudo. První řada se opře o kmen se štíty nad hlavami. Druhá řada si klekne za nimi a udělá to samé. Třetí řada se rozdělí na obě strany a bude chránit formaci z boků. Čtvrtá půjde se mnou. Na můj rozkaz zvedneme štíty a vyrazíme přímo přes strom. Ti divoši nebudou vědět, co se to děje. Rozumíte?“ Tullus chodil sem tam a díval se jim do tváří. „To nebude fungovat,“ zasyčel Piso, který byl s Vitelliem ve čtvrté řadě. Vojáci se někdy rádi vychloubali, že přes testudo může přejet volský povoz, ale byly to jen povídačky. Muži jsou daleko lehčí, pomyslel si Piso, ale stejně… „Máš lepší nápad?“ zeptal se Vitellius. Piso neměl, tak sklapnul. „Až přeleze poslední, další centurie utvoří nové testudo a naše první dvě řady přes ně přelezou. Žena a dítě půjdou nakonec. Stejně to udělají všechny jednotky. Nepřestaneme, dokud ty všiváky nezaženeme a neodstrčíme strom. Fenestelo, slyšíš to?“ křikl Tullus. „Ano, pane.“ „Předej to dál.“ Tullus zaujal své místo a vedl je vpřed, tentokrát krokem. Jestli se Piso minulé dva dny bál, tak teď to bylo ještě horší. Po studených mokrých zádech mu stékal pot. Strachy se mu svíral žaludek. Strašně se mu chtělo na záchod. Podle odporného zápachu soudil, že někteří už to neudrželi. Piso sebral poslední zbytky sebeúcty – Tullus se nacpal vedle něj a Vitellius byl na druhé straně – a dokázal to ovládnout. K poraženému stromu chybělo asi dvě stě kroků. 306

Dvě stě kroků, během nichž museli snášet neustále se opakující barritus. Připadalo jim, že snad všichni Arminiovi bojovníci vylezli na hliněný val a skandovali nebo na ně chrlili urážky. Nezaútočili však ani nevrhali kopí, a to Pisa děsilo ještě víc. Ty krysy čekají, až se všichni shromáždí před překážkou. Sto padesát kroků. Zvuky boje za spadlým stromem byly natolik hlasité, že je slyšel i přes barritus. Piso rozeznal na druhé straně desítky hlav a špiček kopí. Jen bohové věděli, kolik tam těch všiváků je – možná stovky. Obával se, že se dostali z bláta do louže. Sto dvacet kroků. „Máme jednu výhodu, bratři. Takhle taktika je zaskočí,“ řekl Tullus. „Tak ji využijte. Tak ji sakra využijte.“ Nikdo neodpověděl. Sto kroků. Piso si až teď všiml, jak je Tullus unavený, a uvědomil si, že jejich centurion je taky jenom člověk. Tullus to nemohl dokázat sám, stejně jako oni nemohli uspět bez něj. Piso sebral odvahu a řekl: „Zvládneme to, pane.“ „Můžete se na nás spolehnout, pane,“ dodal Vitellius. Přidalo se pár dalších. Tullus se usmál. „Jste správní chlapci.“ Šedesát kroků – nepřátelská kopí a kameny dopadaly z obou stran i zepředu. Ti, koho zasáhly, jen zachroptěli a bylo po nich. Ostatní křičeli a klopýtali dál. Ti, co neutrpěli zranění, kleli, potili se a krčili se za štíty. Padesát kroků. Čtyřicet, třicet. Piso si uvědomil, že se na něj Germáni dívají. Zarostlí, vousatí, někteří tak mladí, že se ještě neholili. Tváře všech zkřivené nenávistí. Všichni měli otevřená ústa – vydávali válečný pokřik, nadávali, skandovali. Od každého, kdo se oháněl štítem a kopím, holí nebo mečem, hrozila smrt na mnoho způsobů. A za nimi stály řady dalších, kteří se nemohli dočkat, až se vrhnou na nepřítele – na Římany. Na nás, pomyslel si Piso a vnitřnosti se mu svíraly. Dvacet kroků. Deset. „Připraveni?“ vykřikl Tullus. „První řada, druhá řada, třetí řada, utvořte testudo.“ Piso se neodvážil podívat se doleva, kde čekala další vlna útočníků, nebo na bojovníky za stromem. Střídavě na něj vyskakovali a zase seskakovali. Upřeně hleděl na vojáky před sebou, 307

kteří byli na místě a zvedali štíty. Bohové, ať se dostaneme na druhou stranu, pomodlil se vyděšeně. „Čtvrtá řada, připraveni? Začínáte zleva, vždycky po dvou. Jděte,“ křikl Tullus. Piso nervózně sledoval první dvojici vojáků z jeho řady, jak jdou vpřed a stoupají si na šikmé štíty. Štíty se zavlnily, ale držely. Muži vyšli nahoru a na mokrých kožených potazích zaduněly kovové cvočky na botách. Když se dostali na kmen, seskočili a ze všech sil vykřikli. Na řadě byli Vitellius a Piso. Žuch! Zvuk dopadajícího kopí byl tak blízko, že si Piso málem potřísnil prádlo. Zaradoval se, že necítí žádnou bolest. Nezasáhlo ho. Asi po dvou vteřinách, které mu připadaly jako celá věčnost, se podíval doleva. Vitellius vytřeštil oči a upustil štít. „To kopí mě zasáhlo… těsně pod… ramenem,“ vyrazil ze sebe a ušklíbl se. Ustoupil stranou. „To ne!“ vyjekl Piso celý bez sebe. Každý, kdo se opozdí, zemře. „Připravený, Piso?“ zašeptal mu Tullus do ucha. „Jdeme. Teď!“ „Vitellius…,“ začal Piso. „Jdi, sakra!“ poručil mu Vitellius. „Půjdu hned za tebou.“ Tullus Pisa praštil štítem do zad, ten hlasitě zaklel a vyrazil vpřed a nahoru. Střídavě cítil smutek a vztek. Tullus šel vedle něj, krok za krokem. Cvočky jim cvakaly po štítech druhů. Přestože byli oba dost velcí, vojáci pod nimi téměř nezakolísali. Po půltuctu kroků byli na kmeni. Na kůře jim to neklouzalo. Zjistili, že na druhé straně je živý jenom jeden legionář. Opíral se o strom a bojoval se třemi bojovníky, zatímco se k němu pokoušel dostat houf dalších. Piso měl výčitky. Zavinil svou liknavostí smrt dalšího vojáka? „ZA ŘÍM!“ zařval Tullus, vyskočil a praštil okrajem štítu Germána do hlavy. Piso ihned za ním, aby ho neochromil strach. Snažil se najít bezpečnější cestu, ale přesto se srazil s jiným Germánem. Ten upadl a Piso přistál částečně na něm a částečně na zadku. Naštěstí pro Pisa šel těsně za ním další legionář. Skočil před ně a dokázal zaměstnat, aspoň na chvíli, nepřítele, který se k nim hnal. Bojovník pod Pisem zvedl hlavu, a když Piso uvolnil štít, dal mu pořádnou ránu do obličeje. Piso rychle vstal, protože věděl, že pokud to neudělá, zemře. Bodl. Takhle nablízko vrazil 308

Germánovi meč do zvednuté tváře. Ostří mu vniklo dovnitř levým okem. Vyhřezlo trochu rosolovité tekutiny a železo pokračovalo dál – do mozku. Muž překvapeně vykřikl a padl bezvládně do bláta. Byl mrtvý. Piso si vzal štít a protlačil se k legionáři, který právě přišel. Stáli těsně vedle sebe, štíty se jim skoro dotýkaly, a bojovali jako smyslu zbavení. Naštěstí nepřátelští bojovníci byli na sebe tak namačkaní, že se nemohli rozmáchnout zbraněmi. Piso a ten druhý legionář se pustili odhodlaně do práce. Výpad. Seknutí. Úder puklicí. Seknutí. Šlápnout sandálem bojovníkovi na bosou nohu. Piso zabil nebo zranil dva muže a potom tři. Čtyři. Pět. Jednoho dokonce praštil hlavou a přitom mu dvěma ranami okrajem přilbice rozdrtil nos. Nakonec ho bodl do břicha. Protivník se s jekotem svalil na zem a další zaváhal. Poprvé měl Piso možnost si vydechnout a rozhlédnout se. Srdce mu poskočilo. Nalevo měl tři legionáře. Voják, který se dostal přes kmen první, jako zázrakem pořád žil. Zaradoval se, když vpravo za sebou uviděl poskakující Tullovu přilbici. Dusot za ním mu napověděl, že každou vteřinou přicházejí další vojáci. Žuch. Sek. Vpřed. Sek. Vpřed. Postupně se tlačili na strom, seskakovali a stavěli se do půlkruhu. Bojovníci se po chvíli stáhli a legionáři měli možnost zjistit, jaké mají ztráty – pět mrtvých, stejný počet raněných – a odpočinout si. Boj zblízka je vyčerpávající. Muži se opírali o štíty a pot jim stékal po tvářích do krví nasáklého bláta. Ti, co měli měch s vínem, se napili a podělili se s ostatními. Skoro všichni si potřebovali ulevit, takže se ozývaly hlasité nadávky těch, jimž pomočili lýtka. Ta žena stála opřená o strom, oči zavřené, dítě v náručí. Štěně, které si kusem látky přivázala k hrudi, bylo potichu. Tullus procházel skupinkou legionářů, plácal je po zádech, chválil je za odvahu a volal další do přední linie. Piso si místo odpočinku odložil štít a vylezl zpátky přes spadlý strom. Zaklel, když se mu měšec zachytil za vyčnívající větvičku a otevřel se. Vypadly Aiovy bronzové spony a pár mincí. Nepokusil se je sebrat. Neustále se něco dělo. Špatnou náladu z toho, že ztratil své věci, mu vylepšilo, když na druhé straně zjistil, že je Vitellius naživu. Kamarád se opíral o velký kmen a skřípal zuby. Rameno měl částečně ovázané kusem špinavého plátna. Piso netušil, jak se mu podařilo bez štítu a ošetření přežít. Pomohl 309

Vitelliovi přejít přes strom a obořil se na vojáky, kteří vykládali, že ranění se nechávají na místě. Během přestávky, již jim umožnil divoký útok, se přes spadlý strom dostal i zbytek Tullovy jednotky. Další kohorta se řadila, že přejde také, přestože tam na ně útočili Germáni. U nepřátelského opevnění na Pisově straně se znovu shromažďovali bojovníci. Pisa však nejvíc ze všeho zajímalo, že první kohorta zmizela a že by pořezání kmene tlustého jako tři muži zabralo spoustu času. Osm legionářů ho osekávalo sekerami, ale bylo jisté, že Germáni by se na ně vrhli jako smečka divokých psů dávno předtím, než by se jim to povedlo. Znovu se ozval barritus a byl čím stále hlasitější. Tři berserkové pobíhali před svými druhy a pobízeli je, ať se k nim přidají. Piso se snažil nepropadnout panice, a tak se soustředil na to, aby Vitelliovi pořádně obvázal ruku pásy, které natrhal z vlastní tuniky. Zaslechl, jak se Tullus radí s Fenestelou. „Jestli tady zůstaneme, přijdeme o polovinu mužů,“ řekl optio zachmuřeně. „Nebo o víc.“ „Jestli neodvalíme ten zatracenej strom nebo ho neosekáme, všechny kohorty se přes něj budou muset probojovat,“ namítl Tullus. „Nebudou, když každá jednotka to místo podrží, než přejde další.“ „Jaké jsou šance, že se to podaří? První kohorta nás tady nechala. Ostatní nebudou lepší.“ „Tak proč by kvůli nim měli umírat naši chlapci?“ vykřikl Fenestela. „Protože odstraněním té překážky zachráníme životy,“ obořil se na něj Tullus. „Takže chlapi by měli dál osekávat strom, zatímco my ostatní je budeme bránit, pane?“ zeptal se Fenestela a položil velký důraz na poslední slovo. „Správně, optio.“ „Jak chcete, pane.“ „Připraveni, bratři?“ zavolal Tullus. „Divoši znovu přicházejí. Semknout řady! Druhá řada stojí těsně za první. Ti všiváci nesmí naši linii prorazit. Chudáci, co jdou za námi, na nás spoléhají, že jim vyčistíme cestu.“

310

To zní jako rozsudek smrti, pomyslel si Piso. Útočí na ně stovky bojovníků a muže se sekerami čeká ještě spousta práce. Po pravici měli bažinu a stezku za nimi blokovaly tisíce dalších legionářů. Šanci na záchranu měli jedině vepředu – ale oni musí stát na místě. Všichni zemřeme, uvědomil si. Podíval se na Vitellia, který měl ještě menší naději na přežití, a zastyděl se. Zaujal místo ve druhé řadě a připravil se na smrt. Překvapilo ho, když útok Germánů asi padesát kroků od nich ochabl a zpomalil. Potom se zastavil úplně. Zmatení legionáři se dívali po sobě, na Tulla – a nakonec za sebe, kde se na kmeni objevili další vojáci. Jejich velitel, divoce se tvářící centurion, který v boji přišel o chochol na přilbici, zamířil rovnou k Tullovi. „Rád vás vidím,“ usmál se Tullus. „Teď ty špinavce určitě odrazíme.“ „Odrazíme?“ Muž bez chocholu se divoce zasmál a ztišil hlas. „To nemá smysl. Prohráli jsme.“ Ačkoli se snažil mluvit potichu, někteří Tullovi vojáci ho zaslechli. Nejen Piso. „O čem to sakra mluvíš?“ zeptal se Tullus. „Poslední legát je mrtvý – zabili ho. Stejně jako Lucius Eggius. Kromě dvou tribunů jsou všichni mrtví nebo zajatí. Ten všivák Ceionius se vzdal.“ Piso nemohl uvěřit svým uším. Vitellius zbledl ještě víc. Zděšeně na sebe zírali a jejich strach narůstal. „A Varus – co je s ním?“ zeptal se Tullus. „Je zraněný,“ odpověděl muž bez chocholu. Po krátké odmlce dodal: „Povídá se, že mluví o sebevraždě.“ „Víš to jistě?“ zasyčel Tullus. „Ztráty jsou tak zlé, jak říkám. Prozradil mi to kamarád, který byl v doprovodu vyšších důstojníků. Tisíce těch krys je napadly už podruhé asi před hodinou. Zřejmě se na ně soustředily záměrně. Skoro je vyhladily – vojáky i důstojníky. A co se týče Vara, jistý si nejsem, ale říkají to všichni. Vzadu panuje naprostý chaos. Disciplína je pryč, zachovala se jenom tam, kde zůstalo pár centurionů. Muži prchají do bažiny, vzdávají se, vzájemně se zabíjejí. Přišli jsme o druhého orla. Už je konec, bratře. Je načase utéct.“ Muž bez chocholu poplácal Tulla po rameni

311

a zavelel svým lidem, ať pokračují v cestě. Část čekajících Germánů ihned vyrazila a zamířila k jejich skupině. Piso a ti, co to vyslechli, přešlapovali na místě a odhodlání bojovat z nich vyprchávalo. Ostatní se dívali za mužem bez chocholu a jeho vojáky. Byli zděšení a nechápali, co se děje. „Slyšel jste ho,“ řekl Fenestela Tullovi. „Ne tak nahlas.“ „Nemůžeme zůstat,“ zasyčel Fenestela. „Jsou to jen řeči,“ odpověděl Tullus, ale neznělo to příliš jistě. „Mají všichni ti muži zemřít, než zjistí, jestli jsou to jen řeči nebo ne? Především je Varova chyba, že jsme tady. Kdyby vás poslechl…“ „Tak dost,“ okřikl ho Tullus. „Nech mě přemýšlet.“ „Udělejte to rychle. Brzy na nás zaútočí.“ Chvíle, které následovaly, byly nejdelší v Pisově životě. Mezi rameny a hlavami druhů viděl, jak se k nim blíží zástup Germánů. Byly jich stovky a z mezer v opevnění neustále proudily další posily. Bojovníci nejdřív šli, potom klusali a nakonec běželi plnou rychlostí. Děsiví berserkové v čele – Piso jich napočítal šest. Jeden měl pěnu u úst a další mával holí tak velkou, že by dokázala rozdrtit přilbici nebo rozpůlit štít. Voják před Pisem začal křičet. „Chci domů. Chci domů. Chci domů.“ „Zavři hubu!“ okřikl ho Piso, ale neštěstí bylo dokonáno. Strach se šířil řadami. Muži vpředu začali před nepřítelem ustupovat. Zbýval jen drahocenný malý kousek místa, kam se dalo jít – kmen byl pouhých deset kroků za Pisem. Bez ohledu na vlastní osud se tlačil zpátky a pokoušel se zabránit vojákovi před sebou, aby utekl. „STŮJTE, VY BANDO ZBABĚLCŮ!“ Muži se zastavili a zírali. Před nimi stál Tullus a mezi ním a nepřítelem nebyl nikdo. Když berserkové Tulla uviděli, ještě zrychlili. Od Římanů je dělilo snad jen třicet kroků. Jejich kumpáni se za nimi hnali jako obrovský smrtící proud. „Jdeme dál po cestě, bratři,“ křikl Tullus klidným hlasem, právě když se zasunul do čelní řady. „Ale nejdřív musíme zahnat ty všiváky. Můžete to pro mě udělat? MŮŽETE?“ Dvacet pět kroků.

312

„Ano, pane,“ křikl Piso a ostatní. Dvacet kroků. „JÁ VÁS SAKRA NESLYŠÍM!“ Patnáct. „ANO, PANE!“ Deset. „ZA ŘÍM!“ Pět. A potom Germáni udeřili.

313

Kapitola dvacátá devátá

arus stál v kruhu legionářů, přidržoval si kus tuniky na ráně na stehně a sledoval, jak poslední muži z jeho doprovodu bojují o život. Byli uprostřed stezky, obklíčení spoustou ječících bojovníků. Už od svítání hustě pršelo a Římané i Germáni byli promočení na kůži. Půda už byla nasycená a všude se hromadila voda. Ve stopách, které zanechali v blátě, tvořila kaluže. Stála kolem nehybných těl. Plnila ohyb odhozeného štítu, přilbici a kapala do otevřených úst mrtvých mužů. Varus si uvědomil, že většina z nich jsou legionáři, a zastyděl se. Vojáci říše. Augustovi vojáci. Jeho vojáci. Měl jsem poslechnout Tulla, řekl si snad už posté. Za všechno může ta krysa Arminius. Světle žluté záblesky v mracích doprovázel ohlušující hrom. Bylo takové šero, že by si člověk mohl myslet, že bude zapadat slunce, ale věděl, že je teprve krátce po poledni. I přesto pořád viděl tu proklatou bažinu. Vedla napravo od nich, byla blízko a vypadala jako hnědozelená skvrna z vřesu, suchopýru, škornice a kyhanky sivolisté. Tím směrem se nedalo jít. Uniknout nešlo ani doleva. Jak se zdálo, hliněný násep neměl začátek ani konec a za ním byla nekonečná zásoba bojovníků. Většina legionářů za ním zřejmě ztratila naději. Mnoho z nich se snažilo utéct, dokonce i kolem jeho doprovodu. Germáni je kosili po desítkách, byli snadnou kořistí pro jejich bodající blýskající se frameae. Někteří vojáci zabíjeli zraněné kamarády nebo padali na vlastní meče. Pár skupin ještě bojovalo stejně jako muži kolem Vara, ale bylo jich příliš málo a byli příliš osamocení. Brzy zemřou. Jako ti kolem něj. Už zabili Aristida? uvažoval. Doufal, že ať už Řek skončil jakkoli, bylo to rychlé. Jaká 314

škoda, že ho nenechal ve Veteře. Aspoň že tam byla v bezpečí jeho žena. I když pořád bědovala, bylo by hezké ještě jednou ji uvidět. A jejich dospělé děti. Myšlenka na rodinu v něm vyvolala jiný druh strachu. Jeho jméno bude navěky pošpiněné a totéž se snadno může stát jeho drahým, kteří za nic nemohou. Bohové, ať netrpí za mé chyby, modlil se. „Jaké máte rozkazy, pane?“ Otázka zazněla dvakrát, než si Varus uvědomil, že je určená jemu. Zamrkal a zaostřil. Před ním stál zakrvácený centurion, z meče mu kapala krev, štít samá díra od nepřátelských kopí. Varus ho nepoznal, což ho znervóznilo. „Jak se jmenuješ?“ Centurion se zamračil. „Claudius Cornelius Antonius, pane. Co by se…“ „Ve které kohortě sloužíš a v jaké legii?“ „Na tom nezáleží, pane!“ křikl Antonius a ukázal na bojovníky kolem nich. „Myslím, že bychom se měli dát na útěk. Vy, já a tucet mužů. Zahoďte velitelskou pláštěnku a přilbici a vezměte si pláštěnku a přilbici obyčejného legionáře. Nějak unikneme.“ „Utéct jako zbabělec?“ Varus se smutně usmál. „Římský správce Germánie neutíká.“ „Není moc jiných možností, pane,“ řekl Antonius popuzeně. „Masakrují nás. Tihle legionáři jsou stateční, ale neudrží se moc dlouho.“ Varus se najednou uklidnil. Je zbytečné, aby další vojáci umírali při jeho obraně. „Můj čas se naplnil,“ řekl a začal si odepínat pancíř. „Pomoz mi to sundat.“ Centurion se zděsil. „Ztratili jsme přinejmenším dva orly. Všichni mí vyšší důstojníci jsou mrtví nebo v zajetí a většina mé armády slouží jako potrava pro divoká zvířata. Už je konec,“ řekl Varus. „Domnívám se, že nejlepší je zemřít vlastní rukou, než aby mě zavraždil nepřítel.“ „Pane, musím protestovat. Vy…“ „Už dost!“ vyštěkl Varus. „Až zemřu, udělej s vojáky, co považuješ za nejlepší. Utečte, vzdejte se nebo zemřete v boji – je to na tobě.“ „Dobře, pane.“ Antonius odevzdaně začal pomáhat Varovi rozepnout zbroj. „Jestli to půjde, mé tělo spalte.“ 315

„Ano, pane.“ Centurion sledoval s kamennou tváří, jak Varus odhodil do bláta přední i zadní pancíř a upustil meč. Je to ironie, pomyslel si Varus, že ten jeho není ještě zakrvácený. Málem zabil nepřátelského bojovníka, který ho zranil kopím do stehna, ale neznámý legionář toho muže zabil dřív, než měl možnost to udělat sám. Klekl si. Déšť mu chladil zpocenou tvář, když se podíval k nebi a krátce se pomodlil k Jupiterovi a Martovi. Zaduněl hrom, jako by mu tím prozradil, že poslouchá jenom germánský bůh Donar. Varus se snažil takhle neuvažovat a vybavil si mrtvého otce a děda, kteří zemřeli stejným způsobem. Požádal je, ať zařídí, že svou sebevraždu nezpacká, jako to udělal s celou armádou. Oběma rukama sevřel jílec ze slonové kosti a natočil meč tak, aby mu špička mířila pod poslední žebro na levé straně. Ostrý hrot se mu lehce zapíchl do masa, ale tu bolest uvítal. Tohle je prý nejlepší místo. Blízko srdce. HÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ! HÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ! Další výkřiky, třesk železa o železo, úder něčím těžkým – hole? – do těla. Chroptění, když krev plní člověku hrdlo. Antonius zaklel a křikl na své muže, ať se drží. Zvuky a smrt, kterou ohlašovaly, přicházely k Varovi dlouhým tmavým tunelem. Nejvíc ze všeho si přál jít někam pryč. Na místo, kde by mohl zapomenout na příšerné bláto, krveprolití, mrtvé vojáky, a hlavně na své selhání. Předklonil se. Kdyby bodnutí nebylo dostatečné, tělo by mu sklouzlo na meč a ukončilo by tak, co začal. V ústech měl hořkou pachuť a srdce mu bušilo jako o závod. Skoro jako by se snažil svému meči uniknout. Sevřel pěsti na jílci a napnul svaly. Meč do sebe tlačil velikou silou. Ucítil palčivou bolest, jakou v životě nezažil. Z posledních sil zatlačil meč hlouběji do těla – a padl dopředu. S odpornou rychlostí ho pohltilo bláto. Arminie, pomyslel si.

316

BEN KANE

ORLOVÉ VE VÁLCE Z anglického originálu Eagles at War vydaného nakladatelstvím Preface Publishing 2015 přeložila Jaroslava Hromadová Ilustrace na obálce Michal Houba Typografie Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2017 jako svou 1606. publikaci Vydání první. AA 18,61. Stran 368 Odpovědná redaktorka Marie Válková Vytiskla tiskárna Finidr, spol. s r. o. Doporučená cena 348 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: info@ivysehrad.cz www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-735-9