Věnováno mé sestře a synovci, kteří mi velmi pomohli s hledáním informací pro tuto knihu. Děkuji, Eileen a Williame.
1
E
mily Grantwichová se probírala stránkami účetní knihy vázané v kůži. „Je to náramná příležitost, Jonasi.“ „Ano, to je, slečno Emily. Ovce starého Griswolda jsou vskutku mimořádné stádo. Takové jen tak rychle neseženeme. Pravděpodobně nepůjdou ještě týden nebo dva do dražby, ale jsem si jistý, že by je prodal přímo, kdyby za ně dostal tu správnou částku…“ „Určitě mají zájem i ostatní,“ namítla Emily. „Ano. Dost se o tom mluví. Ale není snadné sehnat jen tak pár stovek, předpokládám.“ „Domnívám se, že nejde ani tak o cenu, Jonasi, jako o půdu. Válka vyhnala cenu obilí nahoru. Každičký kousek půdy je obsazený. Jak u nás, tak i u ostatních.“ Emily a její správce Jonas Claythwait ten den nakoupili i prodali, co bylo třeba, a přesunuli se kousek dál od tržiště v Melton Mowbray. Avšak před zvířaty, která zaplnila střed města, nebylo úniku, vzduch byl prosycený vůněmi farmy a zvukovou kulisu tvořilo bučení a mečení. Pro Emily to bylo stejně přirozené, jako byly pro většinu mladých děvčat vůně parfému a hudba při tanci. „Vždycky ty ovce můžeme dát na High Burton,“ řekl Jonas a hloubavě se podrbal na nose. 9
„Ha!“ zareagovala Emily. „Nechci nic riskovat, dokud se nedozvíme, kdo po starém Casperovi dědil a co hodlá s farmou udělat.“ „Je škoda nechat tak dobrou půdu ležet ladem,“ pronesl Jonas. V jeho drsné, ošlehané tváři se nezračilo nic než naprostá nevinnost. „Zaslechl jsem, že starý pán přenechal vše svému synovci – nějakému londýnskému hejskovi. Ten to nezvládne.“ „Sežene si správce,“ upozornila ho Emily, ale přesto cítila, jak se jí zmocňuje pokušení. „Někoho cizího, nejspíš. A kdo mu řekne, že ten pozemek je předmětem sporu? A z jakého důvodu by o něj měl nějaký cizák bojovat? Vrátilo by se to k soudu, u kterého je to snad už půl století.“ Emily se usmála. Usmála se od ucha k uchu. Pravda byla, že od té doby, co jejich soused Casper Sillitoe v září zemřel, se nenašel nikdo, kdo by v tom zatraceném sporu o farmu High Burton pokračoval. Navíc to byl do nebe volající zločin nechat tak dobrou pastvinu ležet ladem… „Uděláme to,“ řekla rázně. „Vraťte se a navrhněte Griswoldovi cenu za jeho stádo, Jonasi.“ Usmál se a odhalil tak křivé, žluté zuby. Dotkl se svého staromódního třírohého klobouku a řekl: „Ale co vy, slečno Emily? Neměla byste chodit po městě sama. Aspoň ne teď, když se blíží hon.“ „Klidně běžte. Je osm hodin ráno. Pokud jsou v Meltonu už dva týdny před začátkem honu nějací hejsci a zhýralci, jistě leží ve svých postelích a léčí si kocovinu. Počkám na vás v hostinci.“ „Dobře,“ prohlásil a otočil se zpět ke křižovatce, kde se uzavíraly veškeré obchody. Emily vyrazila k hotelu George, kde nechali bryčku, a trochu si dělala starosti ohledně svého rozhodnutí. 10
Bylo to poprvé, co měla realizovat takovou koupi, aniž by dostala přímé instrukce od svého otce. Bude potřebovat hotovost, aby za stádo mohla zaplatit, a otec byl poslední dobou k tématu peněz poněkud nedůtklivý. Avšak Griswoldovy ovce byly výborná investice a farma High Burton k dispozici… Ten pozemek byl součástí věna Clary Sillitoeové, která si vzala Emilyina dědečka. Tenkrát si byly rodiny blízké a přátelily se. Nicméně Clara, ačkoliv velká krasavice, byla velmi křehká. Onemocněla a zemřela v prvním roce manželství. Všichni se shodli na tom, že starý sir Henry Grantwich byl špatný manžel, choval se lhostejně a vydržoval si milenku, se kterou měl nakonec pět dětí. Zarmoucení Sillitoeovi obvinili sira Henryho z hrubosti a zanedbávání a dožadovali se vrácení věna. Hen ry je bez skrupulí odmítl. Záležitost se dostala k soudu a od té doby tam čekala – ke spokojenosti právních zástupců, kteří každé čtvrtletí předkládali účty k zaplacení. Nicméně jak Sillitoeovi, tak i Grantwichovi byli praktičtí venkovští lidé, a tak dobrou půdu nemohli nechat nevyužitou. Ačkoliv si obě rodiny dál nárokovaly právo na celý pozemek, nakonec ho neoficiálně rozdělily a léta ho využívaly jako pastvinu. Až do minulého jara. Emily se domnívala, že za vše může válka. Lidé nakládali všechny své problémy na bedra Napoleona Bonaparta. Inu, snad byl dost silný na to, aby ten náklad unesl. Válka zapříčinila prudký nárůst cen, tudíž velkostatkáři zbohatli a z některých se stali chamtivci. Rostoucí popularita Meltonu jakožto centra honů způsobila velkou poptávku po krmivu v oblasti, která byla tradičně 11
využívána jako pastviny. Casper Sillitoe, Clařin synovec, se tedy rozhodl, že nechá svou polovinu pozemku zorat a bude na ní pěstovat kukuřici. Emilyin otec, mladý Sir Henry, proti tomu protestoval. Jedna věc byla nechat svého protivníka tu půdu využívat a druhá věc byla nechat ji rozrýt. Casper vyslal pluh, aby zoral pastvinu U Dvou dubů. Sir Henry za ním vyrazil se všemi muži ze statku, aby ho zastavil. Následná rozepře skončila šrámy na obou stranách. Nakonec došlo na souboj muže proti muži zbraněmi jejich mládí, kordy. Emily u toho nebyla, avšak vždycky ji fascinovala představa dvou zavalitých pánů středního věku, kteří na sebe útočí na kopcovité pastvině. Byla to fraška, která skončila tragédií. Její otec zakopl a upadl. Casper se svalil přes něj a neúmyslně mu zajel mečem do zad. Rána nebyla hluboká, ale i tak mu poškodila páteř. Emilyin otec se od té doby nepostavil na nohy. Aby těch problémů nebylo málo, když poslali pro Emilyina bratra, kapitána Marcuse Grantwiche, aby okamžitě přijel domů a převzal statek, obdrželi zprávu, že se od jedné bitvy pohřešuje a možná už není mezi živými. A kvůli těmto okolnostem musela Emily, byť poněkud neochotně, převzít správu rodinného majetku. Po bitvě u Dvou dubů, jak ji nazývali místní, přestal sice Casper s orbou, ale kvůli celé té události už se nikdo neodvážil pozemek znovu užívat. Jen pouhá zmínka vyvolávala u sira Henryho záchvaty hněvu. Casper upadl do chmurné misantropie a přilnul k alkoholu, následkem čehož měl ve svých záležitostech značný zmatek. Jedné zářijové noci vyrazil opilý právě ke Dvěma dubům. Navedl svého koně do plotu, spadl a zlomil si 12
vaz. Sir Henry byl rád, že je po něm, a prohlásil, že by si také přál takový rychlý konec. Někteří z okolí připisovali Casperovu smrt špatnému svědomí, nebo dokonce věřili i v boží zásah, většina lidí ale rozumně soudila, že se jednalo o nešťastnou náhodu, a přemýšlela, kdo bude po starém mládenci dědit. Emily byla vytržena z myšlenek varovným výkřikem. Rychle ustoupila dozadu, aby uvolnila cestu statnému muži, nesoucímu neuvěřitelné množství cihel. Kývl na znamení díků a spěchal směrem k novému domu, který se zvedal v místě, kde byla dříve zeleninová zahrada. Na silnici čekal na vyložení povoz plný cihel. Teď když byl Melton „klenotem hrabství“, začalo se tu hodně stavět. Město se stalo Mekkou všech lovců. Za posledních padesát let zde postupně narůstala obliba honu na lišku, ale teprve až na přelomu století si vyznavači lovu uvědomili, jaké jedinečné výhody jim Melton Mowbray nabízí. Existovaly tři hony, kterých se chtěl kdekdo zúčastnit – slavný Quorn pod taktovkou Huga Meynella, Belvoir vévody z Rutlandu a Cottesmore hraběte z Lonsdalu. Melton se nacházel přesně uprostřed. Každá smečka loveckých psů bývala obvykle v terénu jen několik dnů v týdnu, ale díky základně v Meltonu mohl každý muž stihnout právě všechny tři události a během sezony následovat psy klidně i šest dní v týdnu. Lovecký ráj. Lidé z okolí pronajímali kdejaký volný pokoj a po celém městě vyrůstaly nové domy, jako byl třeba tento. Emily potřásla hlavou a pokračovala v cestě. Nebyla ze všech těch změn nadšená. Ano, tahle lovecká mánie s sebou přinesla prosperitu, avšak ona s nostalgií vzpomínala na ospalé město svého dětství. Když sezona vrcholila, dalo se stěží chodit po ulicích bezpeč13
ně, jelikož všude bylo plno mladých nezvedených hejsků, vyhledávajících potíže jak při honu, tak i mimo něj. Ale i přesto zde bylo stále příjemně, obzvláště v tak nádherné říjnové ráno, po lehkém nočním dešti. Mnoho stromů mělo stále ještě listy, bronzové, měděné a zlaté, zářící barvami ve svitu slunce. V sousední zahradě kvetly pozdní růže a kolem přecupitala veverka s žaludem v tlamičce. Emily milovala koloběh ročních období, ale poslední dobou všechno utíkalo tak rychle. Bylo jí dvacet šest let. Zůstávala odhodlaně mimo hru a doslova míjela své šance. Dlouho jí ani nevadilo být tichou dcerou, tou obyčejnou, tou, která zůstává doma a stará se o svého otce. Určitě nezáviděla své mladší, hezčí sestře Anne, když si vzala sira Huberta Keynese. Sir Hubert byl nabubřelý mladý hlupák a Emily nechápala, jak s ním Anne může vůbec vydržet. Poslední dobou sice cítila neutuchající nespokojenost, nicméně si vůbec nebyla jistá, po čem vlastně touží. Určitě ne po dalším siru Hubertovi. Navíc, dokud otec potřeboval, aby spravovala majetek, nemohla o nějaké životní změně ani uvažovat. Po pravdě řečeno si úspěšně namluvila, že bude lepší, když svou mysl zaměstná obchodem, a ne rozmarným fantazírováním. Za chůze otevřela účetní knihu, aby se podívala na prodej a nákupy, které uskutečnila na trhu, a zkontrolovala seznam zásob, které musí objednat před návratem domů. Podpatky staromódních bot po mamince klapaly rázně po dlažebních kamenech. Při své výšce sto padesát sedm centimetrů měla Emily pocit, že musí využít každé výhody, když jde na dobytčí trh, avšak kvůli kramflíčkům byla její chůze na vlhké dlažbě vratká, a tak musela neustále dávat pozor na cestu před sebou. 14
Všude kolem byli lidé, ale jednalo se jen o služebnictvo, vyřizující pochůzky, a venkovany, kteří chodili po tržišti obtěžkáni nákupy. Když zahnula k elegantnějším ulicím, nebyl tam skoro nikdo. Jak předpokládala, příslušníci vyšší společnosti, pobývající ve městě, zůstávali déle v postelích. Zvažovala, zdali nakoupit několik sevillských pomerančů z první úrody, které sice byly ještě drahé, ale byla by z nich výborná marmeláda, když ji najednou vyrušil výkřik seshora. V jednom z těch nových úzkých domů bylo otevřené okno a právě odtamtud ten výkřik zazněl. Z budovy vyšel vysoký muž a pohlédl nahoru. Než tomu Emily stačila zabránit, udělal několik kroků pozpátku a vrazil do ní. Kabelka a účetní kniha jí vylétly z ruky a ztratila rovnováhu. S mrštností šelmy se muž otočil a chytil ji silnými pažemi. Ozvalo se zlověstné prasknutí podpatku. Ohromená Emily zvedla hlavu a spatřila tu nejpohlednější tvář, jakou kdy viděla. Štíhlou. A nepřijatelně opálenou. Oči barvy královské modři se blýskaly pobavením. Tmavé, lesklé kadeře vykukovaly zpod nízkého cylindru, nasazeného v elegantním úhlu. „Moc mě to mrzí,“ řekl, ale bylo zřetelné, že v sobě dusí smích. „Já…“ Náhle kolem nich proletěla porcelánová mísa a roztříštila se o zem. „K čertu s tebou, Piersi Verderane!“ zazněl řezavý výkřik. „Táhni do pekel, kam patříš!“ Emily mu pohlédla přes rameno a spatřila ženu, rudou ve tváři jako malina, vyklánějící se z okna jen ve volném hedvábném župánku. Hezký obličej jí lemovaly rozcuchané, tizianově rudé vlasy. Muž se začal otáčet, ale stále držel Emily za paže. Žena sáhla za sebe a rozmáchla se. Vzduchem proletěla oválná krabička ozdobená mašlí a srazila mu klo15
bouk z hlavy. Krabička se přitom otevřela a z ní se přímo na ně vyvalil mrak fialkového pudru. Žena řičela smíchy. Muž se začal dusit a Emily pustil. Poté se sehnul, vytrhl vysokou trávu i s kořeny plnými bláta a s vražednou přesností ji mrštil po útočnici. Když ji trs trefil, ještě se smála. Vzápětí však přestala, otevřela ústa, aby spustila další tirádu, ale po vyplašeném pohledu na gentlemana ucouvla a zabouchla okno. Emily celá v šoku kuckala a snažila se rozehnat oblak dráždivého pudru, ale i tak obdivovala mužovu schopnost umlčet takovou fúrii. Když se otočil zpět, jeho tvář byla naprosto bez výrazu. Poté si odkašlal, oprášil si pudr z kadeří, lehce se ušklíbl a obrátil svou pozornost k Emily. Emilyin jednoduchý slaměný čepec zachytil většinu pudru, a proto jí klobouk hbitě sundal a vyklepal po větru. Když si omámeně oprašovala pohodlnou tmavou pelerínu, měla pocit, jako kdyby vstoupila do fialkové bouře. Její rozčarování se ještě znásobilo, když z polootevřených dveří domu vyšla víla. Jednalo se o křehké stvoření se záplavou popelavě plavých kučer a s obrovskýma modrýma očima, které bylo ještě menší než Emily. Víla na sobě měla jen tenounkou košili po kolena a pyšnila se štíhlýma, hezky tvarovanýma nohama. Chvíli na sebe nepřítomně civěly a poté víla zmizela. Emily zamžourala. Ten vysoký muž si stoupl před ni a promluvil. „Jak jsem chtěl říct,“ pronesl líně, když jí nasadil čepec zpět na hlavu a obratně uvázal mašli, „než jsme byli tak hrubě přerušeni, velice se vám omlouvám.“ Oprášil si rukáv a poté pokrčil rameny. „Tahle věc udělá více škody než užitku.“ Pohlédl na ni a na jeho 16
tváři se objevil náznak cynického humoru. „Budeme asi muset znovu zavést do módy pudrování, že ano?“ Emily, zmítaná hněvem i nechtěným pobavením, si otřepala šaty a řekla: „Vlasový pudr, možná, ale pudr na celé tělo?“ Po chvíli si uvědomila, co řekla, a zarděla se. Nicméně když se podívala, aby viděla jeho reakci, zvedal zrovna svůj klobouk, její kabelku a knihu a vůbec nevěnoval pozornost tomu, co říká. Je arogantní, pomyslela si. Ohavně arogantní. Typický londýnský floutek, který přijel do Meltonu, aby se povyšoval a pronásledoval lišky – meltonovec. Podal jí její věci. „Snad bych vás mohl místo omluvy doprovodit tam, kam máte namířeno, madam.“ Jedny rozpaky vystřídaly druhé. Konečně začalo Emily docházet, jakou scénu to vlastně přerušila. Navíc nemohlo být jasnější, že tento muž o její společnost nijak nestojí. „Ne, děkuji vám,“ řekla co nejklidněji. Oba byli nasládle cítit fialkami a ona zlomyslně doufala, že mu to bude trapné ještě víc než jí. Ani její odtažitost ho nevyvedla z míry. „Jak si přejete,“ pronesl. Vytáhl navštívenku. „Jsem Piers Verderan, jak jste možná zaslechla. Jsem ubytovaný v Old Clubu. Pokud se ukáže, že je váš oděv nenapravitelně poškozený, obraťte se na mě, nahradím vám ho.“ „Děkuji, avšak to nebude nutné,“ odvětila Emily chladně. Zlobilo ji, že ji považuje za jakousi komornou, ačkoliv se na pochůzky oblékala záměrně velmi prostě. Otočila se, aby důstojně odešla, ale málem upadla, když se podpatek její boty ulomil úplně. Opět ji chytil za paži, ale pustil ji, jakmile znovu nabyla rovnováhy. Sklonil se a vyndal podpatek zaklíněný mezi dvěma dlažebními kameny. Se zájmem si prohlédl její obuv a elegantně zdvihl jedno obočí. 17
„Osobité,“ prohlásil a Emily semkla rty. „Když vám nebude vadit zvednout nohu jako kůň, podívám se, zdali to mohu spravit, ale pochybuju, že to půjde.“ „Nemám to daleko, pane,“ odvětila Emily a natáhla se pro dřevěný podpatek. „Myslím, že to zvládnu.“ Podal jí ho do ruky. „Milá dámo,“ poznamenal břitce s náznakem nesnesitelného znudění, „nekoušu a ženy unáším jen tehdy, pokud na ně za úplňku narazím na opuštěných vřesovištích. Jistě pro vás bude pohodlnější, když vám propůjčím své rámě, aby se vám lépe belhalo do cíle.“ To byla nepochybně pravda. Snažit se zdolat kluzkou dlažbu s ulomeným podpatkem by bylo přinejmenším nedůstojné a navíc nebezpečné. Avšak i přesto si Emily upřímně přála, aby mohla jeho pomoc odmítnout. Rozhlédla se kolem sebe, ale nikde na dohled se v ulici nevyskytoval jiný vhodný doprovod. Pohlédla na něj. Byl to zcela jistě muž, který rozumí módě, ale nebyl to typický hejsek. I pod stříbřitým popraškem pudru byly vidět vysoce kvalitní jelenicové kalhoty a tmavý kabát a holínky měl perfektně naleštěné. Na první pohled působil arogantně a neomaleně a podle toho, čeho byla svědkem, rozhodně nebyl žádný andílek. Nicméně určitě jí nezničí pověst, pokud ji kousek doprovodí. „Děkuji,“ řekla a přijala jeho nabídnuté rámě. Vykročili. Po chvíli se Emily podívala letmo stranou a zjistila, že mu přes okraj svého čepce nevidí do tváře. Viděla jen dolní část těla. Zdálo se, že ta safraportská pokrývka hlavy je navržena tak, aby umožňovala pohled jen na společníkovy nohy. Nedostatek, kterého si dříve nevšimla. Ale byly to pěkné nohy. A co vlastně čekala? Jistě tráví většinu času v koňském sedle na honech, tudíž je má hezky vypracované. 18
Proč vůbec přemýšlí o takových věcech? Raději se rychle zaměřila na cestu před sebou a doufala, že čepec zakryje ruměnec, který ji hřál ve tváři. „Za těchto okolností,“ pronesl muž, „se není třeba představovat? Slibuju, že nebudu vyzvídat, ale znáte mé jméno. Smím i já znát vaše?“ „Grantwichová,“ odvětila Emily zpříma. Snažila se působit důstojně, což je velmi těžké, když zrovna pokulháváte a visíte někomu na paži. „Slečna Grantwichová.“ „Je mi potěšením, slečno Grantwichová,“ opáčil se zřetelnou neupřímností. „A vy bydlíte v Melton Mowbray?“ „Bydlím kousek odsud,“ odpověděla Emily úsečně. „Na Grantwich Hallu, nejspíš?“ nedal se odradit. Emily se na něj překvapeně podívala – až musela nepřirozeně ohnout krk. Jak je možné, že si nikdy předtím nevšimla, že pokud dáma chce vidět do tváře vysokému pánovi, po jehož boku kráčí, musí kvůli takovému čepci provádět docela koketní pohyby? Nepatrný záblesk v jeho cynických očích naznačil, že je s tímto faktem obeznámen. „Někde jsem na to jméno narazil,“ podotkl, „tudíž mi to přišlo pravděpodobné. Musíte být šťastná, slečno Grantwichová, když žijete v srdci všech hrabství.“ Emily se opět zaměřila na cestu. „Naopak, pane. Ten současný zápal pro hony je velmi rušivý. Jelikož honitbou opovrhuji, neplynou mi z toho povyku žádné výhody, ale zato mám spoustu starostí, když se hon žene přes naše pozemky.“ „Vsadím se, že by váš otec a bratři nesouhlasili,“ poznamenal. Jízlivě opáčila: „Vzhledem k tomu, že můj otec je invalidní a bratr už se čtyři měsíce pohřešuje, mám po19
cit, že je jejich zájem o hon na lišku poněkud omezený.“ Emily se za sebe ihned zastyděla. Jeho arogance nebyla důvodem k tomu, aby byla sama jedovatá. Opět natočila hlavu směrem k němu a spatřila náznak pohrdání, které si, i podle svého vlastního uvážení, zasloužila. Rychle ze sebe vypravila: „Omlouvám se. Na takovou reakci se nedá zdvořile odpovědět, že ano? Mohu se jen ospravedlnit tím, že jsem poněkud vyvedená z míry poté, co…“ Emily nenalézala vhodná slova, jimiž by popsala nedávnou trapnou situaci. Rty mu zacukaly, jako by se upřímně bavil. „Poté co vás okolnosti zmohly,“ doplnil. „Co se na vás rozkřikla dáma patrně lehkých mravů a zasypala vás odporným Poudre de Violettes? Věřte mi, to je naprosto dostatečná omluva pro jakoukoliv nezdvořilost.“ Zastavil se, a aniž si od ní vyžádal svolení, posunul jí čepec dozadu, do úhlu, který jí připadal neslušně vyzývavý. To sice byla pravda, ale na druhé straně teď na něj viděla, i když nekroutila krkem. On sám nedal ani v nejmenším najevo, že by mu snad vlastní chování připadalo nemístně smělé. Když znovu vykročili, prohodil ještě přívětivějším tónem: „Přijměte prosím projev mé soustrasti nad neštěstím, které potkalo vaši rodinu, slečno Grantwichová. Existuje nějaká naděje, že by váš bratr byl pouze zajat?“ Znepokojená, dokonce i vyplašená Emily se s úlevou chopila tohoto vážného tématu. „Ano, existuje. Víte, Marcus byl velkým obdivovatelem sira Johna Moorea, a když tento generál padl, neviděl jinou možnost než se připojit k jeho pluku. Měla jsem z toho velké obavy, jelikož je to můj jediný bratr, ale zatím ho v životě vždycky provázelo štěstí. Dokonce i jako malý chlapec dokázal uniknout zranění v těch 20