Rachel se snažila počítat knoflíky, ale zvuk rozbíjeného porcelánu ji vylekal. Rty se jí stáhly a roztřásly. Cosi ji ale přinutilo, aby nedala průchod svému neklidu. Položila si hlavu na jednu ruku, schoulila se na zemi do klubíčka a strčila si palec do pusy. Hromádky knoflíků se kolem ní tyčily jako kamenné mohyly. Visha klesla na kuchyňskou židli a hleděla do zdi. V očích měla nepřítomný výraz. Cítila se neschopná pohybu, končetiny měla jakoby ochrnuté. Pokud by u Rachel propukl záchvat, nebo kdyby se objevila paní Giovan niová, možná by se Visha zhroutila a začala by vyvádět jako rozumu zbavená. Místo toho tady ale seděla jako duch a zvuky přicházející z chodby, schodiště i zvenčí z ulice zůstávaly ztlumené kdesi za příbojem v jejích uších. Visha nedokázala odhadnout, kolik času uplynulo, než ve dveřích bytu cvakl zámek a do kuchyně se vplížil Harry. Položil jí teplou dlaň na tvář a zamumlal: „Visho, moje Visho, co se stalo?“ Od místa, kde se jí dotkla jeho dlaň, se začal šířit třes. Postupoval dál a dál Vishinou kůží a svaly, až se jí začaly chvět ruce. Jako kdyby z ní najednou spadlo jakési kouzlo, Visha vyskočila ze židle a couvla pryč od svého muže. „Co se stalo? Ty máš odvahu se mne ptát, co se stalo? Já vím všechno! Ona byla tady! V mé kuchyni. Ta italská coura! Všechny ty tvoje sliby, to byly jenom lži. Samé lži!“ Za sebou ucítila studený okraj dřezu. Sáhla za sebe. Její ruka se zastavila na noži. Jeho rukojeť byla slizká od zvratků. Sevřela nůž a přistoupila blíž k Harrymu. Ruka jí vylétla dopředu. Nůž se dotkl jeho ruky a rozřízl mu kůži. Zpod rukávu se vyřinul pramínek krve. Harry se chytil za zápěstí a zvedl její ruku s nožem dál od sebe. „Ty krávo praštěná!“ Rachel, která slyšela, jak její rodiče křičí a jak spolu zápasí, vběhla do kuchyně. Jak spěchala, zakopla o hroma30
du knoflíků. Maličké kotoučky se rozlétly po kuchyňské podlaze. Pak uviděla krev na otcově paži a nůž v matčině zdvižené ruce. Rty se jí roztřásly a z hrdla se jí ozval vzlykot. Paní Giovanniová, kterou přilákal křik, se objevila ve dveřích. Neviděla nůž. Věděla jen, že Harry a Visha se hádají. A nebylo divu po tom, co ten muž provedl. Vstoupila do kuchyně, popadla Rachel za ruku a táhla ji ven na chodbu. Napadlo ji, že aspoň ta malá holčička by neměla vidět vlastní rodiče v takové situaci. Najednou ale vpadl do přeplněné kuchyně i Sam. Byl ještě zadýchaný z toho, jak si hrál venku na ulici. Na vteřinu ztuhl, zmatený tím, co se dělo. Harry se otočil, aby se podíval, co se děje. Sam zahlédl záblesk nože a zkroucenou tvář matky. Vrhl se dopředu a pověsil se otci na ruku. Rachel se otočila od paní Giovanniové, rozběhla se k matce a popadla ji za sukni. Visha ztratila rovnováhu a začala padat dopředu. Harry škubl rukou, aby se vyprostil ze Samova sevření. Jeho paže, zbavená zátěže v podobě syna, vystřelila nahoru. Nůž, který svírali oba dva – muž i jeho žena – se mihl volným prostorem mezi nimi. Čepel se zařízla Vishe do krku kousek pod uchem. Zdálo se, že to je pouhé škrábnutí, nic víc. Pak ale proti kuchyňské stěně vystříkl vodotrysk krve. Harry ohromeně couvl. Nůž dopadl na podlahu. Visha klesla na kolena a Rachel zmizela pod její sukní. Sam tloukl pěstmi otce do hrudi, dokud se ho otec úderem rukou nezbavil. Síla dospělého muže stačila, aby chlapec odlétl stranou a tvrdě narazil do stěny. „Vražda! Policie!“ vyjekla paní Giovanniová. Vyběhla z kuchyně a její křik se nesl ozvěnou po schodišti. Harry se divoce rozhlédl kolem. Pak se rozběhl do ložnice, prudce vytáhl zpod postele krabici a začal do ní cpát věci. Sam přelezl napříč přes kuchyň. Chňapl po utěrce a přitlačil ji matce na krk. Když se otec vzápětí vynořil z ložnice s krabicí pod paží, byla utěrka nasáklá a krev z ní jen kapala. 31
„Tati!“ zvolal Sam. „Pomoz nám!“ Harry přelétl pohledem svou manželku, děti a krvavou skvrnu na stěně. Soucitem se nehodlal zdržovat. „Postarej se o sestru, Same. Teď jsi tady mužem ty.“ Harry se otočil a rozběhl se po schodech. Pak se vyřítil na ulici a zapadl do boční uličky ještě předtím, než se zpoza rohu objevil policista hvízdající na píšťalku. Visha se naklonila a klesla na kuchyňskou podlahu, s hlavou otočenou na stranu. Rozšiřující se jezírko krve zvedalo rozházené knoflíky. Pohupovaly se na ní jako maličké bílé čluny. Rachel lapala po vzduchu a polykala výkřiky. Položila ruce na matčiny bílé tváře. Jejich oči se setkaly. Visha promluvila, ale místo slov se ozvalo jen mumlání. Pak se matčina ústa přestala pohybovat a celá tvář jí znehybněla. S očima jako černé knoflíky na vzdáleném protějším břehu děsivého moře.
32
KAPITOLA DVĚ
V
ypadalo to, že rádio mělo pro jednou pravdu. Čekal nás další pařák. Už o půl sedmé ráno bylo vlhko a dusno, jako když si člověk oblékne vlněný kabát v nesprávnou roční dobu. Stačilo, abych ušla tři bloky od metra, a za ušima se mi perlily kapičky potu a stékaly dolů po krku. Děsila jsem se jen pomyslet na to, jak zlé to bude, až den pokročí. Konečně se přede mnou objevil domov pro židovské seniory. Zatímco jsem čekala, až budu moci přejít přes ulici, abych se dostala do práce, zamyslela jsem se, jak málo se tohle místo hodí mezi všechny ty moderní obytné budovy, které vyrostly kolem něj. Jako kdyby kdosi pohodil na Manhattan středověkou evropskou citadelu. Nebylo to poprvé, kdy mne napadlo, jestli je tento dům dílem stejného architekta jako další domovy, které jsem poznala. Koho to asi napadlo, vybudovat všechny tyhle hrady pro osiřelé či zestárlé Židy? Možná šlo o to, aby se mohli předvádět. Všichni ti prosperující bankéři a majitelé obchodních domů, kteří seděli ve stavebních výborech a správních radách. Z jejich pohledu musely štíty střech a kulaté věžičky působit jako pomníky jejich velkodušné charity. Anebo si sami připadali jako v obležení – tihle židovští boháči z New Yorku. Bez ohledu na to, jak plné měli kapsy, ti druzí je nezvali do jachtklubů a na dostihy. O jejich man33
želkách se nepsalo ve společenských rubrikách. A jejich syny odmítali přijímat na univerzity patřící do Břečťanové ligy. Vždycky jsem věřila, že oni mají pocit, jako kdyby nám prokazovali laskavost, pokud kolem nás vybudují hradby pevností. Jenže spolu s tím, jak ony hradby rostly stále výš, vyvolávaly spíše pocit, že nás mají uzavírat tam uvnitř, a ne zajišťovat naše bezpečí. Ve vstupní hale domova bylo chladněji než venku. Vysoké stropy a mramorové podlahy bránily horku, aby proniklo dovnitř. Mávla jsem na recepční za přepážkou a na spojovatelku v její kabince. Moje boty klapaly po podlaze kolem piana – lesklého malého křídla, které domovu daroval jeden slavný dirigent. Zpravidla jsem chodila po schodišti, širokém a zatočeném, jako kdyby bylo součástí scény pro jakýsi muzikál. Dnes jsem ale byla příliš unavená. Poslední noc jsem špatně spala, házela jsem sebou v peřinách a jekot lidí od horské dráhy tam venku mne vytrhával ze snů. Právě jsem se chystala stisknout tlačítko osobního výtahu, když se jeho dveře samy otevřely. Žádného z obyvatel domova, kteří z výtahu vystupovali, jsem nepoznala. Nyní, když jsem na sobě neměla uniformu, mysleli si nejspíš, že jsem návštěvnice. Čísi dcera, která se zaskočila podívat za rodičem. Šourali se chodbou, aby počkali, až se v sedm otevře jídelna. Ve vzduchu již byla cítit vůně kávy a vajíček. Stejně jako já byli i oni nejspíš vzhůru už od pěti. Zatímco já jsem ale strávila poslední hodinu drncáním v metru, oni seděli ve svých pokojích. Oblečení a v pohotovosti sledovali odtikávající minuty, až budou moci sejít dolů na snídani. Slibovala jsem sama sobě, že až budu jednou konečně v důchodu já, každé ráno si dlouho pospím a nechám si nosit kávu do postele. Vyjela jsem do čtvrtého poschodí a zmizela do místnosti pro sestry. Nemohla jsem se dočkat, až ze sebe stáhnu propocené lepkavé šaty. Do střídání směn zbývalo ještě hodně času a myslela jsem, že budu mít šatnu chvilku jen 34
sama pro sebe. U otevřeného okna už ale stála Flo. Bílý čepeček jí balancoval na natupírovaném účesu. „Podívejme se, koho tady máme,“ prohodila, vytáhla z balíčku chesterfieldku a cvakla zlatým zapalovačem. Vyklonila ramena z okna a vyfoukla kouř z cigarety k nebi. „Tohle miluji, když si můžu v tak horký den zapálit. Ty taky, Rachel? Člověka to tak nějak ochladí.“ „Když to říkáš.“ Došla jsem k ní. Střídavě jsme šlukovaly z jedné cigarety a její rtěnka se stěhovala na má ústa. Horko venku nabíralo na intenzitě a vzduch se ani nepohnul. Jen občas se ozvalo zasyčení zastavujících autobusů nebo zatroubení klaksonu taxíku. „Slyšela jsem, že má být hic.“ „Vypadá to tak.“ Dokouřila cigaretu, zamáčkla nedopalek na parapetu a vyhodila ho ven z okna. „V noci umřel pan Mendelsohn.“ „To snad ne, Flo. To je mi vážně moc líto. Vy jste se hodně sblížili, je to tak?“ Pokrčila rameny. „Riziko povolání.“ Snažila se, aby to znělo tvrdě, ale já jsem v jejím hlase slyšela, jak ji to vzalo. Někteří pacienti se rvou s koncem zuby nehty. Pohlceni vlastním utrpením na nás přenášejí vlastní zatrpklost. Chovají se netrpělivě, jsou nároční, neustále si na něco stěžují. Pan Mendelsohn takový nebyl. Po měsíce, kdy pobýval na čtvrtém patře, se stal miláčkem sester. Děkoval nám za všechno, co jsme pro něj udělaly, byl vděčný za všechny projevy laskavosti. Třebaže to bylo devět let od konce války, byl mým prvním pacientem s vytetovaným číslem na paži. Při koupání jsem zaváhala, když houba přejela po tetování na jeho ruce. „Nebojte se, Rachel, to nebolí,“ ujistil mě dýchavičným hlasem. Cosi na jeho přízvuku mne přimělo, abych si najednou připadala velice mladá. A když jsem se ho zeptala, co bych mohla udělat, aby se cítil pohodlněji, odpověděl mi, že jediné, co by chtěl, je podívat se na oblohu. Otevřela jsem okno víc dokořán a posunula mu 35
postel, aby uviděl na mraky. Flo mi vyprávěla, že v noci pozoroval měsíc a říkal, jak se nazývají jeho jednotlivé fáze, zatímco se sunul po nebi nad městem. „Srdce se mu zastavilo ve spánku,“ dodala. „Nejlepší, co ho mohlo potkat. A on si to taky zasloužil. Po tom všem, čím prošel.“ Přikývla jsem. „Je tam pořád ještě?“ Zavrtěla hlavou. „Doktor z pohotovosti podepsal úmrtní list. Tělo odvezli brzy ráno. Myslím, že dnes dostaneš nového pacienta.“ „Gloria říkala, že zespoda volají už celý týden a chtějí lůžko.“ „Mluv o čertu a…,“ zašeptala Flo, když se dveře místnosti sester otevřely a dovnitř vešla Gloria Bloomová. Vždy chodila do práce v uniformě. Včetně punčoch a všeho ostatního. Nikdy jsem ji neviděla v ničem jiném než v bílém od hlavy až po paty. Jedinou ozdobu představovaly úzký snubní prsten, prakticky působící hodinky a falešné diamanty na brýlích ve tvaru kočičích očí. „Dobré ráno, Rachel. Ty už sis píchla odchod, Florence?“ „Zrovna se to chystám udělat, Glorie.“ Flo přešla místnost k lístkům do píchaček. „Mám ti taky píchnout, Rachel?“ „Jasně, díky.“ Flo píchla sobě odchod a mně příchod, zatímco Gloria vytáhla ze skříňky čepeček a upevnila si ho sponkou na šedivý drdol. „Budeš už brzy hotová, Rachel? Musíme připravit pokoj pana Mendelsohna pro nového pacienta.“ „Hned jak se převléknu, budu tam, Glorie.“ Když za ní zaklaply dveře, Flo zamumlala: „Žádná úcta k mrtvému.“ „Víš, že o tohle tady nejde. Prostě jenom dělá svoji práci.“ Odešla jsem na toalety. Než jsem se vrátila, byla Flo, která se teď už nemohla dočkat, až zamíří domů, převlečená. 36
„Nezapomeň na čepec,“ řekla jsem. Zasmála se, sundala si ho z vlasů a strčila do skříňky. „Zapomněla bych si hlavu, kdyby nebyla přišroubovaná ke krku. Ale poslechni, tohle jsem ti chtěla povědět. Moje děcka pořád jenom mluví o tom dni, jak jsi s nimi byla na pláži. Poslouchám pořád jenom: ‚Kdy půjdeme na návštěvu za ošetřovatelkou Rachel?‘ Myslíš, že by ses mohla zase někdy ukázat?“ „Jasně. Byla to legrace. Podívám se jenom na rozpis služeb.“ Došla jsem ke kalendáři na stěně, do kterého nám Gloria napsala směny. Obden dvanáct hodin. A k tomu dny navíc, které se objevovaly stejně nepředvídatelně jako židovské svátky. Flo došla ke mně a podívala se mi přes rameno. „Jak dlouho bude ještě ta tvoje spolubydlící pryč?“ Cukla jsem sebou a dál se dívala na zeď, aby Flo neviděla můj bolestný výraz. Pořád ještě mne občas dokázalo překvapit, jak se mi moje vlastní lži vracely. „Ještě pár týdnů,“ odpověděla jsem. „Kamže to vlastně odjela?“ „Do Miami, na návštěvu ke strýčkovi. No podívej se na to, nevidím tady žádný den, kdy by se to hodilo. Navíc s tím horkem teď bude na plážích narváno. Dám ti vědět.“ Cítila jsem se nepříjemně, jak chladně najednou zněl můj hlas. Napadlo mne, jestli si toho třeba nevšimla, ale ona jen zavřela skříňku a zapálila si další cigaretu. „Mám ti jich tady pár nechat?“ zeptala se a poklepala na krabičku. „Ne, díky. Nechci si na to zvykat. Ty bys taky neměla tolik kouřit. Nečetla jsi o té nové studii, co dělali? Na těch myších? Jak dehet z cigaret způsobuje rakovinu?“ „Ale no tak, pro mě je to ideální. Díky nim netloustnu. Uklidňují mě. Zvedají náladu. Jsou jako malý zázrak.“ Musela jsem se usmát. „Když to říkáš, Flo.“
37
Když jsem konečně osaměla, skopla jsem boty a vyhrnula si šaty. Stehna nad punčochami jsem měla růžová a vlhká. Byla to úleva, moci si odepnout podvazky a stáhnout je. Nechala jsem si je pod kotníky, zatímco jsem si opatrně svlékala přes hlavu šaty. Všechno to ulpívalo ke kůži, jak jsem byla zpocená. Podrážděně jsem odtrhla látku od kůže. Přecházela jsem přes místnost a chodidla se mi lepila k podlaze. V zrcadle nad umyvadlem jsem uviděla, že namalované obočí se mi rozmazalo, jak jsem si otírala čelo. Rozzlobilo mě, že mi Flo nic neřekla. Bez obočí a řas působily mé takřka dočerna hnědé oči příliš velké. Má tvář pak vypadala prázdná a bezvýrazná jako dětská panenka. Zahnala jsem ale pocit podráždění a zvedla pohled k vlasům. Po všech těch letech jsem stále nedokázala uvěřit, že jsou moje – v temně rudých kadeřích se leskly prameny zářící jako zlato či granáty, jako by snad byly z jantaru. Nedokázala bych ani spočítat, kolik žen mne už za ty roky zastavilo na ulici, aby mi pochválily tu barvu. A kolik mužů jsem slyšela zamumlat jakoby k nikomu konkrétnímu: no viděl jsi už takové vlasy? Bezpochyby se jednalo o to nejkrásnější, co na mně bylo. Pustila jsem studenou vodu, předklonila se a přitiskla tvář k porcelánovému umyvadlu. Voda mi nádherně stékala po tváři a dál po krku. Krátkými doušky jsem polykala vzduch jako zlatá rybka vodu v akváriu. Elektrický větrák na stole se otáčel ze strany na stranu. Postavila jsem se před něj, až mi z chladu způsobeného vypařující se vodou naskočila husí kůže. Napudrovala jsem si pleť mastkem, natáhla na sebe uniformu, vybělenou a naškrobenou z prádelny, a když jsem ji zapínala odshora dolů, mé ruce se zastavily a spočinuly na ňadrech. Ten dotek jim musel připomenout rozkoš, jíž se jim nyní nedostávalo. Bradavky pod dlaněmi mi ztuhly. S povzdechem jsem si narovnala límeček uniformy. Už jenom pár týdnů, utěšovala jsem se. Zašmátrala jsem v ka38
belce po voskové tužce a zrcátku. Nakreslila jsem si obočí, veselé obloučky dodávající mé tváři energický výraz plný empatie. Připnula jsem si bílý čepeček na vlasy, bílé punčochy k volně visícím podvazkům a zavázala tkaničky u bílých bot. Urovnala jsem si věci do skříňky a s kovovým cvaknutím jsem ji zavřela. Gloria zvedla pohled, když jsem vešla do sesterny. Kočičí brýle jí balancovaly v polovině nosu. „Lucio, už můžeš jít,“ zavolala přes rameno na sestru z noční směny. „Rachel, půjdeš připravit pokoj pana Mendelsohna pro nového pacienta? Až budeš hotová, můžeš nachystat vozík s léky na osmou.“ Vyšla jsem na dlouhou chodbu táhnoucí se čtvrtým patrem. Dveře do pokojů pacientů byly otevřené a zajištěné, aby jimi mohl proudit vánek. Vzduch se ale místo toho jen líně vlekl, ztěžklý vlhkostí. Pokoj pana Mendelsohna se nacházel až na konci, vedle starého nákladního výtahu. Noční směna již odvedla svou práci. Podlaha jen zářila, jak byla čerstvě umytá, a v pokoji byla cítit dezinfekce. Stále ale bylo třeba vyměnit matraci, povléci postel a dát do nočního stolku vše potřebné. Na stěně v pokoji byly pořád ještě lepicí páskou upevněné pohlednice od dětí a vnuků pana Mendelsohna. Jednu po druhé jsem je sundávala a znovu myslela na to, jak předvídavý tenkrát byl, když poslal své děti pryč ještě dříve, než by byl odjezd nemožný. Jaké štěstí to bylo, že měl v New Yorku dostatečně vlivného příbuzného, který se za ně mohl přimluvit. Jaké štěstí děti měly, že navzdory stanoveným kvótám dostaly potřebné doklady. Flo tvrdila, že ji to donutilo věřit na zázraky, ale já jsem to tak nevnímala. Fakt, že jeden člověk či jedna rodina přežili, mi pouze připomínal ty tisíce a miliony jiných, kterým se totéž nepodařilo. Vzpomínala jsem si na přidušené ticho v kinech, když se promítaly filmové týdeníky o koncentračních táborech. Ty zoufalé oči civící z na kost vyhublých tváří. 39
Zatlačila jsem postel zpátky na místo, ke stěně jsem postavila židli pro návštěvy a z držáku u dveří vytáhla kartičku se jménem pana Mendelsohna. V duchu jsem uvažovala, kolikrát jsem to už dělala za ten rok od chvíle, kdy pracuji na čtvrtém patře. Jenže tohle nebylo číslo, které bych chtěla počítat. Sem nahoru jsem se nechala přemístit jen kvůli pracovní době. Dole, kde se každý den dělil na osmihodinové úseky, mi původně vyhovovalo, když jsem mohla střídat různé směny. Ranní, odpolední a noční. Když jsem se ale pak přestěhovala do Brooklynu, uvědomila jsem si, že když budu sloužit delší směny na čtvrtém poschodí, kterých však bude méně, ušetřím si celé hodiny, co bych jinak strávila v metru. Toto léto, když jsem doma v bytě trčela nervózní a sama, jsem ale přemýšlela, k čemu ty hodiny vlastně potřebuji. Práce dole se mi líbila. Stále jsem si ji dokázala představit. V jídelně se nyní budou umývat talíře od snídaně. Několik staroušků a stařenek tam ještě vysedává nad chladnoucími hrnky s kávou, s novinami složenými tak, aby si mohli přečíst nekrology. V prozářeném soláriu míchají muži karty na kanastu, zatímco klábosící ženy skládají kameny mahjongu. Představovala jsem si, jak procházejí kolem prázdného místa, na němž až dosud sedával člověk, jehož osudem se nyní stane pokoj pana Mendelsohna. Nepřítomnost dotyčného si budou všichni vysvětlovat pohledem upřeným ke stropu a všem srozumitelnou frází „odešel do čtvrtého patra“. Později se bude promítat film, nebo začne přednáška, začne hodina tance nebo schůzka čtenářského kroužku. V sobotu přijde rabín a v neděli jsou návštěvy. Samá rozptýlení mající odvádět jejich myšlenky od nevyhnutelného. Protože ať již plynou jejich dny tam dole sebepříjemněji, všichni obyvatelé tohoto domova chápou, že družné aktivity budou trvat jen tak dlouho, dokud to jejich zdravotní stav dovolí. Až budou senilní, upoutaní na lůžko a smrtelně nemocní, zatlačí je do ná40