0263781

Poznámka pro čtenáře

M

ůj otec je vietnamský veterán. Pokud si dobře vzpomínám, o období stráveném na válečné frontě NIKDY nemluvil, a my jaksi intuitivně věděli, že se ho na něj nemáme ptát. Až jednou se zčista jasna rozhovořil o posttraumatické stresové poruše a o tom, že pobytem za mořem je hluboce poznamenaný i po více než čtyřiceti letech. Nadcházející noc se mi zdálo o Fisherovi a Lucy. Přesněji o dvojici mladých lidí, kteří se snaží vypořádat s opakovaným nasazením do zahraniční vojenské mise a jeho dopady na jejich vztah. Sen na mě zapůsobil tak silně, že jsem se probudila a hned se pustila do psaní. Jako u kteréhokoli jiného smyšleného příběhu je i v tomto případě třeba určité volnosti nezbytné pro to, aby vyprávění vůbec vzniklo a ubíralo se směrem, který určí autor. Při práci na této knize jsem prováděla obsáhlé bádání v oblasti vojenství a hovořila s několika rodinami, jejichž členem je voják z povolání. Mějte, prosím, na paměti, že jakékoli nesrovnalosti v časovém sledu jednotlivých misí, na něž je hlavní hrdina vyslán, slouží k tomu, aby se příběh odvíjel podle toho, jak jsem potřebovala. Za přečtení knihy předem děkuji a pevně věřím, že se vám Maják v bouři bude líbit!

Jamesovi – mému světlu ve tmě

Prolog Fisherův deník

N

a konci dlouhé temné chodby jsou dveře. Nenápadné, obyčejné dřevěné dveře, jaké bývají skoro v každém domě, bytě nebo obytné budově ve všech koutech zeměkoule. Na pohled na nich není nic výjimečného. Jsou vyrobeny z dubového dřeva, mají pár škrábnutí a vrypů od běžného provozu, při otevírání zaskřípají a drhnou, když je venku vlhko a dřevo nabobtná. Ale za těmi dveřmi jsou ukryté záležitosti, o kterých nechce nikdo vědět. Na hromadě lítosti leží vzpomínky, hrůzy a všechny důvody, proč je můj život jeden obrovskej průser. Kvůli těm zatracenejm dveřím jsem přišel o všechno, protože moje mysl se rozpadla na tisíce kousků a já nedokážu rozlišit halucinace od skutečnosti. Stal se ze mě jiný člověk. Nebezpečný člověk. Člověk se sebevražednými sklony. Jsou dny, kdy ty dveře vnímám jako překážku mezi sebou samým a tmavými zákoutími svého podvědomí, jako místo, kde můžu hromadit kostlivce ze své minulosti, abych se na ně nemusel dívat ani na ně myslet. Jindy se ty dveře rozlétnou dokořán a já jsem přinucený znovu prožít každou chybu, již jsem kdy udělal. Do té místnosti můžu volně vejít, zatímco mi po zá11

dech stéká pot a dotýkám se rukama všech jejích součástí, jež ze mě vytvarovaly člověka, ve kterého jsem se proměnil. Můžu vsunout ruce do krabice od bot v nohách postele a bříšky prstů přejet po každém dopise, který mi poslala, ze dna šatní skříně můžu vydolovat Purpurové srdce, cítit na dlani chladný kov bronzové medaile i hebkou nachovou saténovou stuhu a můžu zvednout z podlahy v rohu pokoje batoh a nadechnout se pouštního žáru i kovové pachuti zaschlých stříkanců od krve na maskovacím vzoru. Ale zanedlouho mi na uši zaútočí válečná vřava. Pár vteřin nato se s bušícím srdcem a třesoucíma se rukama chytím za hlavu a pokouším se určit zdroj těch nej­ mučivějších, nejsrdceryvnějších zvuků, jaký jsem kdy slyšel. Křik a prosby jsou tak hlasité, že přehluší i palbu. A jakmile si uvědomím, že ten strašlivý řev vydávám já, že to já škemrám o slitování, ty dveře ve své mysli zabouchnu a prosím kohokoli, kdo mě slyší, ať mě zbaví trápení a bolesti, abych do té místnosti už nikdy nevkročil. A tady začíná můj příběh. Nebo končí. Neumím to rozhodnout. Mysl je velká a mocná věc, protnutá temnými chodbami a kouty prozářenými světlem. Vzpomínky vám můžou buď naplnit život radostí a štěstím, anebo poznamenat každý okamžik děsem a strachem. Nutí vás, abyste zpětně zhodnotili všechno správné a příjemné a zamysleli se, jestli to vůbec bylo skutečné. Byl jsem někdy šťastný? Usmíval jsem se a smál se někdy nenuceně, a aniž by mě tížily sebemenší starosti? Jak se mám dopátrat pravdy, když temnota je peklo, které usiluje o nadvládu, svírá mě ve svých spárech a dbá, abych už nikdy nespatřil slunce? 12

Ale já na to přijdu, i kdyby mě to mělo zabít. Poskládám střípky vzpomínek ve své mysli a vezmu si zpátky to, co mi patří. Nemůžu jí vyčítat, že odešla; sám jsem ji vyhodil ze dveří a řekl, ať jde pryč. Měl jsem si uvědomit, že ona je moje světlo. Že je vším, co kdy bylo v mém životě prodchnuté krásou a spokojeností, a že potom, co odešla, šlo všechno do háje. Ale já to napravím. Musím to napravit. Nenávidím tohle místo plné lidí, co si myslí, že o mně všechno vědí. Nenávidím každou chvilku, kdy jsem bez ní, ale udělám, cokoli bude třeba, abych našel toho chlapa, jehož kdysi milovala, a přivedl jí ho zpátky. Ty zasraný dveře na konci dlouhý tmavý chodby rozkopnu a všem předvedu, že si to svoje světlo zasloužím.

13

Kapitola 1 Lucy 24. března, 2006

P

robudí mě řev. Prudce se posadím na posteli a srdce mi tluče jako o závod. Oknem do ložnice svítí měsíc a jeho zář dopadá na Fishera, který kope do přikrývky a mlátí pěstmi do matrace po obou stranách svého těla. Jeho hlasitý křik je tak mučivý, že bych si nejradši zakryla uši a rozbrečela se. „Fishere! Fishere, probuď se!“ ječím, abych přehlušila jeho povyk a klení. Víčka má křečovitě zavřená, z hrudi mu stékají čůrky potu a vpíjejí se do trička, ve kterém chodí spát. Honem se natáhnu a rozsvítím lampu na nočním stolku, strhnu ze sebe přikrývku, posunu se až k němu, přitisknu mu ruce na tváře a snažím se otočit jeho hlavu k sobě. „Miláčku, prosím, probuď se. Je to jenom sen, jenom sen,“ pobrukuju tiše a konejšivě mu přejíždím rukama po obličeji. Přestane křičet, ale slova, která mu vzápětí vyrazí z úst, jsou málem horší než předešlý řev. „Je mi to líto… je mi to strašně líto… Nechtěl jsem ho zabít, připletl se mi do rány… Panebože, je mi to strašně líto!“ Brečím kvůli němu a kvůli utrpení, které mu láme hlas, zatímco sebou hází a brání se, strhává si moje ruce z obličeje a odstrkuje mě od sebe. Bloudí v jiném 14

světě, v jiném čase, a mně usedá srdce, když ho takhle vidím. Vím, že se strašlivě trápí. Bože, prosím, udělej něco, ať už se netrápí. „Fishere, probuď se… No tak, miláčku, otevři oči,“ volám a přehodím nohu přes jeho stehna. Seč mi síly stačí, se ho snažím uklidnit a zahnat jeho noční můry. Prudce zašermuje rukama a přitom mě udeří do tváře. Vyjeknu bolestí, ale nepolevím. Tohle není Fisher; v bdělém stavu a zcela při smyslech by mě nikdy neuhodil. Musím ho probudit. On se musí probudit. Bože můj, já nevím, co mám dělat! Co možná nejrychleji se na něj vyhoupnu, obkročmo se mu posadím na břicho, a než se mi ho podaří chytit za zápěstí a přitlačit mu je podél boků, přijímám od něj údery do paží a do prsou. Zlíbám každičký kousek jeho obličeje. Z nosu mi kanou slzy a dopadají mu na tváře, pořád dokola šeptám jeho jméno a prosím ho, aby se probral. Najednou úplně znehybní a prudce otevře oči. Tyčím se nad ním a dívám se na něj, až konečně zaostří pohled na mě. „Jsi v pořádku, miláčku, v pořádku,“ ujišťuju ho tiše a položím své čelo na jeho. Jen co pustím jeho paže, rychle mě obejme a stáhne na sebe. Jeho srdce mi duní proti hrudi jako buben, zatímco on se snaží ovládnout frekvenci svého dechu. Po několika vteřinách se odtáhnu a zahledím se mu do očí. Rázem je vytřeští, zděšeně zalapá po dechu a ruce mu vzlétnou k mému obličeji. „Bože, co jsem ti to udělal? Miláčku, co jsem to udělal?!“ vykřikne a prohlíží si moje tváře a modřiny, které se na nich už zřejmě objevují. Položím ruku na jeho a zavrtím hlavou. „To nic není. Přísahám, že jsem v pořádku, Fishere.“ 15

„Mrzí mě to, Lucy. Moc se ti omlouvám,“ vzlyká tiše, nadzvedne se a něžně mě políbí na líce. „Lucy, moje Lucy. Je mi to líto…“ Svezu se o něco níž, abych mu mohla položit tvář na hruď. Zatímco poslouchám tep jeho srdce, ovinu mu paže kolem těla a sevřu ho tak pevně, jak jen můžu. „Neudělals to schválně. Jen se ti něco zlého zdálo. Nic to není, jsem v pořádku,“ opakuju šeptem. Jsme manželé dva ze šesti měsíců, co je po své druhé misi doma, ale není to poprvé, co ho ve snech pronásledují běsi. Každý následující sen je horší než předešlý a já už nevím, jak mu mám pomoct. Chci ho zbavit utrpení, odehnat muka, která mu zaplavují srdce i mysl, ale mám dojem, že jsem se dostala na hloubku, kde nestačím a začínám se topit. „Fishere, odpověz mi, prosím. Chci ti pomoct, ale potřebuju to pochopit,“ říkám tlumeně proti jeho hrudi. „Není co chápat, Lucy. Byl to jen zlý sen. Za chviličku pomine, tak jako vždycky,“ slibuje a prsty mi jemně pročesává pramínky vlasů. „Musím to vědět, Fishere. Nemusíš se s tím potýkat sám.“ Vyklouzne zpode mě, nadzdvihne se a zády se opře o pelest. Zvednu se na kolenou a bleskově se k němu přemístím, protože nesnáším odstup, který se mezi námi pokouší vytvořit. „Neptej se na nic, na co nechceš znát odpověď,“ pronese tiše, rázně opře hlavu o čelo postele a zadívá se do stropu. „To je nesmysl. Je přece normální, že chci znát odpovědi. Chci vědět všechno. Proto jsem tady. Jsem tvoje manželka, Fishere, a miluju tě jako nic jiného na světě. Jedeme v tom spolu, od začátku do konce,“ připomenu mu. 16

Chvíli mlčí a já sleduju každičké hnutí mysli, které se mu odrazí ve tváři, od smutku po nespokojenost, než se v ní nakonec usadí zlost. Nechci, aby se na mě hněval proto, že jsem ho požádala, ať se se mnou podělí o svoje problémy, ale nenapadá mě, co jiného mám dělat. Jak mu mám pomoct snášet jeho psychické potíže, když se mi s nimi nesvěří? „Tak co chceš vědět?“ zeptá se konečně. Jízlivý přídech v jeho hlase mi zježí chloupky na pažích. „Chceš vědět, jaké to je najít na ulici zohavené tělo malé holčičky, které jsi ještě včera přinesla jídlo? Jaké je vést válku proti lidem, co dokážou zabít děti, jen aby nám dali jasně najevo, že se nezastaví před ničím? Nebo tě snad zajímá, jaké to je, když jdeš po liduprázdné ulici coby pěší hlídka, aby ses přesvědčila, že je bezpečná pro průjezd konvoje, a povídáš si o fotbale s kámošem, kterýmu uprostřed věty exploduje hlava a jeho mozek a krev ti ohodí obličej?“ Hovoří strašidelně jednotvárným hlasem, který se nepodobá žádnému, jaký jsem kdy slyšela. Po tvářích mi tečou slzy a musím si tisknout ruku na pusu, abych nevzlykala nahlas. Pohupuju hlavou sem a tam a v duchu se modlím, aby přestal, ačkoli vím, že jsem si o to sama řekla. Chtěla jsem vědět všechno a on mi to teď servíruje se vším všudy. „Možná chceš vědět, jaký je dostat rozkaz sejmout nepřátelskýho ostřelovače, a v momentě, kdy zmáčkneš spoušť, do dráhy střely ti vběhne devítiletej kluk. Určitě bys ráda věděla, jaký je vidět jeho matku, která drží v náruči jeho bezvládný tělo, ječí a pláče a rukama se pokouší udržet pohromadě díru v jeho hlavě. Víš, jak je těžký nacpat někomu mozek zpátky do lebky potom, co jsi do ní udělala díru o velikosti softbal­ lovýho míčku?“ 17

Pak z ničeho nic zmlkne. Pevně zavřu víčka a snažím se vyhnat z mysli vidiny toho, co mi jen stručně vylíčil. Nemůžu se nadechnout, nedokážu se zbavit drtivého tlaku na prsou a nepřestávám brečet. Varoval mě a já ho neposlechla. Jen jsem se mu chtěla aspoň na chvilku dostat do hlavy, dovědět se o něm něco víc, abych mohla být ještě lepší manželka a poskytla mu všechno, co potřebuje, ať je to cokoli. Ale s tímhle mu pomoct neumím a to mě deptá. Těch vzpomínek ho zbavit nedokážu, protože je má nesmazatelně otisknuté v mozku i v duši. Vždycky jsem věděla, že když je pryč, žije úplně jiný život, jenže tohle je skoro příliš, než aby se to dalo zvládnout. Nemám zdání, jestli jsem natolik silná, abych ho dokázala podržet, a on se z těch hrůz definitivně vymanil. Netuším, jestli já stačím k tomu, aby zapomněl. „Prokristapána… Do háje, Lucy. Promiň. Neměl jsem ti nic říkat. Co to se mnou sakra je?“ Když se mi vzlyky proderou zpod dlaně, kterou si tisknu na ústa, probere se z transu, do kterého se dostal. Posune se ke mně, z každé strany mi nohama obemkne kolena a ovine mi paže kolem těla. Položí mi ruku na šíji, stáhne si moji hlavu na rameno, uhlazuje mi vlasy na zádech a kolébá se i se mnou v náruči. „Neměla jsem to po tobě chtít. Omlouvám se, že jsem tě k tomu přinutila. Je mi moc líto, žes tím vším musel projít.“ Tiše mu pláču do ramene, zatímco on nás oba houpá ze strany na stranu. Je mi hanba, že brečím. Nemám k tomu žádný důvod. Když je pryč a provádí ty otřesné věci v zájmu obrany naší země, já jsem v bezpečí uvnitř své malé bubliny na tomhle ostrově, obklopená oceánem, rodinou a přáteli. „To nesmíš, Lucy. Za něco podobného se už nikdy 18

neomlouvej. Budu v pohodě, jen mi dej čas, ano? Prostě mě měj ráda a buď mi kdykoli k dispozici. Víc nepotřebuju.“ Usneme jeden druhému v náruči. Fisher se tu noc už nevzbudí a spí nerušeně i následujících několik měsíců. Snažím se ujistit sama sebe, že je všechno v pořádku, a jak si od války vytváří čím dál větší odstup, den ode dne se doma cítí líp. Ta lež je natolik pohodlná, že je snadné jí uvěřit. Celý rok ho mám jen sama pro sebe a jsme tak šťastní a vyrovnaní, až skutečně uvěřím, že mě už nikdy neopustí. A pak mi oznámí, že se dobrovolně přihlásil a půjde tam potřetí. „Já to nechápu, Fishere. Proč? Proč se tam chceš vrátit?“ ptám se a dbám, aby nepoznal, že mě jeho rozhodnutí hluboce znepokojuje. Polknu slzy a sleduju, jak přechází po kuchyni jako tygr v kleci. Mohlo mě napadnout, že to jednou přijde. Pokaždé, když se v televizním zpravodajství objeví reportáž z válečné zóny, rozruší ho to natolik, že nedokáže klidně sedět. „Musím se tam vrátit, Lucy, prostě musím. Nemůžu být tady, když tam moji kamarádi riskujou život a bojujou za všechno, v co věřím.“ Když slyším, jak říká, že nemůže být tady, puká mi srdce. Proč mu náš společný život na ostrově nestačí? Jistě, jeho potřeby bránit naši vlast a svobodu si vážím a obdivuju ji, ale zároveň se mi protiví, protože mě o něj okrádá. A pokaždé mi ho vrací o chlup víc paralyzovaného. Zatímco on po všem, co vytrpěl, požádá, aby se tam mohl vrátit… Chce se mi zuřit, ječet a brečet a prosit ho, ať mě znova neopouští, ale to udělat nemůžu. V hloubi srdce jsem na něj pořád hrdá a pyšná, že bojuje za naši zemi. Obdivuju, že dělá něco nesobeckého 19

a nebezpečného, a při pouhém pomyšlení, že se do toho pekla vrací dobrovolně, si znovu připomenu, jak je silný a báječný. Ale zároveň mám strach, co bude příště, až se vrátí domů, a hrozím se toho, jaké další části muže, kterého miluju, si tahle válka vyžádá. Mám obavy, že to bude jenom horší, a k smrti mě to děsí. „Já jenom nechápu, proč opakovaně trápíš sám sebe. Proč do toho jdeš znova a znova. A co my dva? Co náš život? Mluvili jsme o tom, že založíme rodinu, ale jak to máme udělat, když tady věčně nejsi?“ naléhám a hnusí se mi slabost, která zaznívá v mém hlase. „Propána, Lucy! Jak tě může třeba jen napadnout přivést děti do tohohle světa? Jaká je čeká budoucnost, jestli ten bordel nikdy neskončí?“ namítá. V tu chvíli už nemá smysl zadržovat slzy, co se mi koulí po tvářích. Fisher ke mně okamžitě přistoupí, přitáhne si mě a obejme. „Omlouvám se, miláčku. Nechtěl jsem křičet,“ chlácholí mě tiše a polibky mi zasypává temeno hlavy. Tisknu se k němu, jak nejvíc to jde, a držím se ho jako klíště, zatímco se pohupujeme na patách a já mlčky přikyvuju. Miluje mě, budujeme společný život a všechno ostatní nám může být ukradené. Jsme silní a spolu můžeme zvládnout všechno. A taky že všechno zvládneme, protože Fisher mi vždycky sliboval, že si ke mně najde cestu zpátky. Spoléhám se na něj kaž­ dičkým kouskem své bytosti a podpořím každé jeho rozhodnutí, protože věřím nejenom v něj, ale i v nás oba. Tohle je jen drobný výmol na naší dlouhé společné cestě. Překonáme ho a všechno bude zase v pořádku. Vím to.

20

Kapitola 2 Lucy Přítomnost

Milý Fishere, a je to tady, viď? Po čtrnácti společných letech, po vybudování zázemí na tomhle ostrově, po tvých pěti nasazeních do válečné mise a bezpočtu dopisů, co jsem ti za tu dobu napsala, se konečně vydávám k poštovní schránce a najdu v ní něco, o čem jsem vždycky snila: obálku s tvým písmem. Namouduši mě na okamžik napadlo, že sis to rozmyslel, že všechny ty hnusný věci, cos mi řekl, byl jenom tvůj osobitý způsob, jak se vypořádat s tím, čím jsi prošel. A já byla tady, Fishere. Pořád jsem byla tady, tajila dech a čekala, až se ke mně vrátíš, přestože jsi mě ujistil, že to neuděláš. Vždycky jsi tvrdil, že si ke mně najdeš cestu zpátky. Ze všech lží, cos mi kdy napovídal, mi tahle ublížila nejvíc. V příloze posílám podepsaný návrh na rozvod, jak jsi mě žádal. Doufám, že najdeš, co hledáš. Mrzí mě, že to nejsem já. Lucy

D

ívám se na lístek ve své ruce, na slova protnutá ohyby, které jsou od ustavičného rozkládání a skládání tak prodřené, až mě udivuje, že se list papíru už dávno nerozpadl. Pořád jsou patrné drobné šmouhy od inkoustu, kam dopadly moje slzy, když jsem vzkaz loni psala. Na ten den si vzpomínám, jako by to bylo včera, a zármutek v mém srdci je stejně čerstvý jako tenkrát – přestože jsem od té doby nesčetněkrát pře21

svědčovala sama sebe, že jsem v pohodě a spokojená a že jsem obrátila list. Jsem v pohodě. Jsem spokojená. Obrátila jsem list. Zatraceně. Rozhlédnu se po ložnici, kde jsem dospívala. Je tady pořád ta samá tapeta s perleťovým efektem a miniaturními růžovými kvítky růže, bílá sloupková postel s baldachýnem a růžová plyšová kobercovina a já si uvědomím, že ta „stejnost“ je jenom laskavý klam. Odstěhovat se po rozvodu zpátky domů pravděpodobně nebylo nejmoudřejší, ale neměla jsem kam jít, ani co dělat. V penzionu U Butlerů pracuju od té doby, co jsem se v období dospívání odstěhovala s rodiči na ostrov a táta s mámou se ujali rodinného podniku. Penzion byl dědictvím po mých prarodičích a zároveň noční můrou mých rodičů. Babička a děda zemřeli ve stejném roce, kdy jsem oslavila své šestnáctiny, a tehdy rodiče usoudili, že začít pěkně znova na zbrusu novém místě je přesně to, co naše rodinka potřebuje. Krátce před zahájením druhého ročníku na střední škole mě vykořenili z poklidného a spokojeného života ve velkoměstě a přesadili na ostrov, kde jsem neznala živou duši. Neměli ani ponětí o tom, že zesnulí prarodiče nezanechali penzion v nejlepším stavu. Tátu s mámou to stálo spoustu let dřiny a veškeré úspory do posledního centu, než podnik začal zase vydělávat – ale tou dobou už toho měli plné zuby. Penzion byl vybudovaný na pozemku v nejlepší části ostrova, proto není divu, že se tenkrát kolem ometalo několik investorů se zajímavými nabídkami na odkoupení našeho hotýlku. Ačkoli byli rodiče upracovaní a ve věku, kdy už chtěli jen užívat penze a odpočívat, neuměli si představit, že by předali „rodinné stříbro“ úplně cizímu člověku. 22

Vzdala jsem se představy, že se někdy podívám do světa, přihlásila se na online počítačové kurzy na obchodní akademii, a jen co jsem završila jednadvacátý rok, penzion U Butlerů byl můj. Muže, kterému jsem dala srdce i duši, jsem nechala cestovat po světě místo sebe, zůstala tady a dbala, aby měl domov, kam se bude rád vracet. Teď už si ani neumím představit, že bych žila někde jinde. Totiž, rozhodně si umím představit, že se odstěhuju ze své někdejší puberťácké ložnice v obytné části připojené k penzionu a najdu si něco sama, jenomže rodinný podnik U Butlerů vydělává stěží na to, aby mohl zůstat v provozu, i když to není žádná sláva. Dokonce i teď, na počátku vrcholu letní sezony, jsou někdy tak slabé týdny, že nemám ani na svoji vlastní výplatu. Sklopím oči na lístek v ruce, honem ho složím a proklínám se, že jsem si ho zase přečetla. Když jsem ho psala, byla jsem takový srab, že jsem nenašla odvahu ho poslat, a kdoví, proč ho dodnes schovávám. Měla jsem vztek, cítila jsem se ublížená a měla dojem, jako by mi někdo vyrval srdce z hrudi. Potom co jsem ten den roztrhla obálku a vyndala z ní úřední dokumenty, sesmolila jsem ten vzkaz utopená v slzách s úmyslem ublížit Fisherovi stejně surově, jako on ublížil mně. Nakonec jsem lístek k podepsané žádosti o rozvod nepřiložila. Přestože to, co udělal, bylo stejné, jako by mi proklál hruď dýkou, nedokázala jsem ho ranit záměrně. Koneckonců, v případě Jeffersona Fishera III. jsem s tím měla odjakživa problémy. Udělala bych pro něj cokoli, i kdyby to znamenalo, že se budu muset něčeho vzdát. Když měl splnit povinnost vůči své vlasti, k níž se zavázal, nechala jsem ho odjet ne jednou, ale hned pětkrát, přestože bych ho nejradši úpěnlivě prosi23

la, ať zůstane. Jeho volbě jsem fandila a slíbila mu, že tady na něj budu čekat, než zase přijede domů. Když se vrátil poprvé, změnil se jen nepatrně. Byl vážnější a horkokrevnější a už nevybuchoval smíchy tak často jako ten uštěpačný osmnáctiletý kluk, do kterého jsem se zamilovala. Věděla jsem, že válka umí člověka změnit, a já ho i přes ty změny milovala snad ještě víc. Pokud byl doma, pomáhal mi s penzionem, a když byl pryč a bránil naši zemi, svědomitě jsem přiživovala naše společné vzpomínky a vzájemnou lásku. Jen co byl zpátky, obojím jsem ho vrchovatě zahrnula a dělala všechno proto, abych mu z mysli vymazala vzpomínky na to, co viděl, když byl ode mě pryč, daleko od našeho ostrova, daleko od fyzických důkazů mé lásky. Naivně jsem si myslela, že to všechno stačí. Nečekala jsem, že pokaždé, co ode mě odjede, zážitky z válečné zóny z něho odkrojí další kousek – nicméně když se vrátil domů naposledy, z muže, jehož jsem milovala od svých šestnácti let, nezbylo vůbec nic. Mladík, který mě poprvé sebevědomě políbil pod Fisherovým majákem a několik let nato mě na stejném místě požádal o ruku a přitom vyjmenovával všechny důvody, proč mě miluje, jako by se propadl do země. Nahradil ho zlostný, depresivní muž, co se nedokáže zbavit svých nočních běsů a vyčítá mi, že trčíme tady na ostrově, kde temné stránky jeho povahy sílí, místo aby se vytrácely. Byli jsme spolu čtrnáct let, ale když se poskládá všechen reálný čas, který jsme během těch roků strávili společně, společně bydleli, společně pracovali, vyvíjeli se bok po boku… vyjde to na něco málo přes šest let. V rozmezí oněch čtrnácti let se ve skutečnosti jednalo tu a tam o několik měsíců mezi bloky základní24

ho výcviku a pěti zahraničními misemi. Po čtvrté misi, kdy se to doopravdy celé zvrtlo, jsem všem těm zlým a nenávistným kecům, co vypouštěl z úst, začínala věřit. Dokonce jsem začala pochybovat o tom, jestli mě vůbec kdy doopravdy miloval. Když se nad tím zamyslím, je vůbec možné milovat někoho, kdo tak nepatrně zasahuje do vašeho života? Zná mě vůbec? Já byla přesvědčená, že ho znám – ale to jsem si zároveň myslela, že nejsilnějšího člověka, jakého jsem kdy poznala, nemůže nic srazit na kolena. Sklopím pohled na krabici od bot, kam jsem hodila složený list papíru. Dívá se na mě třináct nachlup stejných obálek z Fisherovy banky. Pomyslím na spořicí účet založený na moje jméno u téže banky, na který se mi každý poslední pátek v měsíci automaticky připisuje už třináct měsíců stejná částka. Dodnes si pamatuju, jak jsem obdržela úplně první výpis, který mi přišel ještě v období, kdy jsem pořád smutnila nad svým rozbitým manželstvím. Když si na to teď vzpomenu, uvědomím si, že před žalem, v němž jsem se utápěla, mě zachránil jedině vztek na to, že chlap, kterého miluju, se mě snaží uplatit penězi. Od té doby házím neotevřené obálky s měsíčním výpisem do téhle krabice ten samý den, co přijdou poštou, tudíž nemám páru o tom, jaký je stav účtu. Ale soudě podle první zaslané částky je na něm víc než dost na to, abych mohla zaplatit všechny opravy nutné pro udržení chodu penzionu, a možná i pro vybudování přístavby se dvěma dalšími ložnicemi a hernou pro děti, o kterých sním už pět let. Zlostně zaklapnu víko krabice a strčím ji pod postel. Pomyšlení na ten zatracený spořicí účet nenávidím skoro stejně jako muže, který ho založil. Zlomil mi srdce a zpustošil část mojí duše, která se nikdy nezahojí – jenže on si nejspíš myslí, že když mi bude po25