„T-Force?“ „Ano, pane. Víte, každý vysoký důstojník, za kterým jsem se svým nápadem přišel, mi řekl ‚Smůla, majore. Těžká fuška.‘ A tohle zatracené ‚těžká fuška‘ jsem slyšel tolikrát, že už mi to tryská z uší. Takže jestli máme být jednotka na odpis, klidně můžeme mít od začátku padnoucí jméno. T-Force.“ major Hardt generálu Georgi Pattonovi, Afrika 1943
Jedna Operace Vloupání „Řeknu vám, co uděláte. Vezmete T-Force, tu bandu lumpů, kterým velíte, proniknete obranou Mét a vyřadíte tu zpropadenou baterii, než znovu zaútočíme na Driant. Potom, jakmile dá Bůh a ten liják ustane, chci být za Moselou a na cestě do toho zatraceného Německa, Hardte!“ generál George Patton majoru Hardtovi, veliteli T-Force, říjen 1944
Kapitola 1
„Dobrá, generále. Právě se řadí na startovní čáře, pane,“ prohlásil důležitě čisťounký pobočník s bostonským přízvukem. Krev a Kuráž Patton stál na kapotě vyleštěného džípu a zaměřoval dalekohled. Z okraje jeho lakované helmy, ozdobené třemi velkými stříbrnými hvězdami generálporučíka, stékal déšť. „Kde?“ vyštěkl. „Tam dole v rokli, pane. Napravo od silnice na Ars-sur-Moselle.“ „Hlášení podáváme vojensky, pane!“ zavrčel výhrůžně Patton. „Na druhé hodině, generále,“ opravil se pobočník rychle. Znal jeho kousavou povahu a nechtěl být poslán zpátky k pěchotě a čelit tomu, čemu bude ve francouzském údolí brzy čelit 11. pěší divize. „Už je vidíte, pane?“ „Jistěže, zatraceně dobře je vidím! Kdo si sakra myslíte, že jsem – senilní dědek?“ Obě čelné roty se nyní zastavily, protože dorazily na otevřené prostranství. Jakožto vycvičená pěchota se vojáci dobře rozestoupili. Krčili se v mokré trávě a napjatě hleděli na pevnost Driant, která se tyčila vysoko nad nimi. Zdálo se, že se většině pohybují ústa, ja11
ko by žvýkali žvýkačku. Ale velitel 3. armády věděl, že tomu tak není. Po dvou katastrofálních pokusech o obsazení pevnosti v jednom týdnu, po kterých zůstal svah před nimi posetý mrtvými a raněnými vojáky, nežvýkali. Modlili se. Chvilku přejížděl dalekohledem po granáty zbrázděném svahu pod pevností, jejíž obrysy se rýsovaly v říjnovém mrholení. Stála tam tiše a zlověstně. V dohledu nebyl žádný Němec. Náhodnému pozorovateli by se to místo mohlo zdát nevinné, možná dokonce opuštěné. Ale Krev a Kuráž věděl, že to je jinak. Tam nahoře na akci, která měla přijít, čekali stejně napjatí muži. Ale s tím rozdílem, že byli chránění asi třicet metrů širokým pásem minových polí a ostnatého drátu a betonovými zdmi skoro dva metry silnými. A to je sakra rozdíl, pomyslel si generál Patton, když se dalekohledem obrátil zpět ke svým mužům. Vysoko k šedivé říjnové obloze najednou vyletěla červená světlice. Štáb kolem něj ztuhl. Byl to signál, na který pěchota čekala. Celé dělostřelectvo XX. sboru – skoro šest set děl – naráz spustilo palbu, až se země otřásla. S triumfálním jekem létaly těžké projektily nad jejich hlavami a nelítostně přerušily ranní ticho. Následovala salva za salvou. První zlostná zaúpění se rychle slila v jedno dlouhé zlověstné vytí, které rostlo a rostlo v celé své zuřivosti. Zákopová linie pod vrcholem zmizela v jediném okamžiku. Palba se plíživě posouvala kupředu. V pásu ostnatého drátu se objevily velké krátery po granátech jako dílo nějakého obrovského krtka. Nalevo od pevnosti, kterou už zakrýval hustý bílý kouř, vyšlehl náhle fialový záblesk. Možná zásoby benzinu, pomyslel si Patton. Otočil dalekohled k mužům čekajícím dole. Jejich tváře barvily krvavě rudé plameny. Jejich důstojní12
ci se už začali zvedat s píšťalkami mezi rty a oči upírali na hodinky. Věděl, co si říkají. Nikdo nemohl přežít palbu, jako je tato. Ale oni ano, oni vždycky! Pak, stejně náhle jako začala, dělostřelba skončila. V údolí se rozhostilo ticho, zatímco od vrcholku pustého kopce stoupal dým. Chvilku se nic nedělo. Skoro to vypadalo, jako by útočníky a neviditelné obránce tohle děsivé bombardování očarovalo. „Jedeme, proboha! Hněte se, sakra!“ vykřikl netrpělivě plukovník Yuill, stojící vedle Pattona, který velel mužům dole. Jako by tu vzrušenou žádost zaslechli, zahvízdali důstojníci vedoucích rot na své píšťalky. Patton viděl, jak se jejich tváře náhle vyboulily. Údolím se roznesl pronikavý zvuk, aby ho okamžitě vystřídaly výkřiky a jásot pěchoty, jak se začala škrábat na nohy. Za nimi se probraly k životu motory shermanů. Z výfuků se vyvalil modrý dým, vozy se kolébaly přes vojáky, aby se dostaly do čela. Pěchota se za nimi začala automaticky šikovat do dlouhých řad. Těla měli napjatá před prvním úderem olova do měkkého masa. Někde zadrnčel německý kulomet jako rozzlobený datel. Shermany se valily dál. Pěchota za nimi zrychlila tempo, chtěla s nimi udržet krok, a využít tak ochrany tankových pancířů. První voják byl zasažen. Ruce mu vyletěly do vzduchu a pak padl a zmizel pod pásy druhé vlny shermanů. Ty se na chvilku rudě zaleskly. Hlava, úhledně oddělená od na padrť rozmačkaného těla, se kutálela jako opuštěný fotbalový míč. Další voják se posadil, jako by uklouzl po banánu, po náhle zkrvavené tváři se mu sesunuly brýle. Pár zřízenců s nosítky na ramenou přiběhlo, aby ho naložili. Ale dřív než se k němu dostali, voják se zhroutil k jedné straně. Jeden ze zřízenců mu sundal helmu, zapíchl zbraň hlavní 13
do mokrého terénu a její pažbu přikryl helmou. Voják byl mrtvý. Postup pokračoval. Vytí obracející žaludek. Šedivým vzduchem létaly rakety, které za sebou táhly ocasy vzteklých rudých jisker. V první linii mužů se náhle objevily velké mezery. Sherman se zastavil, pás za ním vlál jako zlomená končetina. Další vjel do kouřícího kráteru, zadní kola se točila naprázdno a sprchovala mrtvé a umírající blátem. „Minomety!“ vykřikl vyděšeně Yuill. „Ježíši, za chvíli začnou na moje ubohý hochy házet snad i kuchyňský dřezy!“ Patton ignoroval důstojníka, který dal pokyn k operaci Blesk, týden trvající sérii frontálních útoků na pevnost Driant. Tohle byla klíčová obranná pozice v obklíčeném francouzském městě Méty, která bránila jeho vítěznému postupu do Německa. Nervózním pohledem sledoval druhou vlnu útočníků. Vydrží teď? Nebo stáhnou ocasy a vezmou roha dolů z kopce, jako to udělali jejich kamarádi už dvakrát v jednom týdnu? Ale shermany se odhodlaně zatvrdily. Řidiči túrovali jejich motory. Kolébaly se kupředu mnohem rychleji. Na pravé straně ožila tanková pětasedmdesátka. Bílý šíp zářící oceli vystřelil směrem k Driantu. Patton ho okamžitě poznal. Dobře mířená průbojná střela. S žuchnutím, které štábní důstojníci slyšeli na míle daleko, narazila do betonové zdi. Neprorazila ji, neškodně se odrazila jako golfový míček, ale mělo to svůj efekt – postup se nezastavil. Útočníci se neohrabaně drápali přes ostnatý drát. Tu a tam se voják zachytil a zoufale bojoval se zuby drátu zachycenými o svou uniformu. Kulometná palba vyšívala smrtící vzorek do vlhké země blíž a blíž. Ale jiní už prošli. Kličkovali mezi výbuchy granátů, dychtivě přeskakovali díry, pelášili k samotné pevnosti. „Do prdele!“ vykřikl nadšeně Patton a udeřil jezdec14
kým bičíkem do vyleštěné holínky, „ty sráči to nakonec po tom všem dokážou!“ „Věděl jsem to, pane,“ opáčil plukovník Yuill, „tentokrát Jedenáctou nic nezastaví, ne, pane!“ Salva z kulometu zasáhla velitele čelné roty do břicha. Když se jeho ústa otevřela, u opasku mu vybuchl fosforový granát. Okamžitě ho zahalil oslnivě bílý plamen. Ve vteřině se proměnil ve svíjící se pochodeň. Poddůstojník ho surově odstrčil z cesty pažbou samopalu, postavil se s nohama rozkročenýma jako nějaký westernový pistolník a kropil zeď pevnosti, odkud přišla palba. Velitel roty za ním se intenzivním žárem scvrkl do velikosti trpaslíka. První sherman se teď lopotil po svahu k pevnosti. Za ním následovaly malé skupinky pěchoty. Další muži – ženisté – strkali dlouhé bambusové tyče s bombami do otvorů v pevnosti, jako když chlapci pokládají návnady na králíky do jejich doupat. Další sherman zaujal pozici třicet metrů od hlavního vchodu do pevnosti. Poklidně, jako by byl na tankové střelnici ve Fort Myer, začal střelec na bránu posílat granát za granátem. Pomalu se poddávala, i když každý druhý výstřel se neškodně odrazil, jako by střelec používal tenisové míčky. Za ním napjatě čekali plamenometníci, až bude vchod volný a oni budou moci vejít se svými děsivými zbraněmi. Patton se otočil k veselému Yuillovi. „Plukovníku, měl byste povolat záložní prapor. Můžou následovat…“ Svůj rozkaz nedokončil. Na šedivém obzoru poplašeně zablikala žlutá světla. Ozval se zvuk, jako když se po kolejích řítí vlak stošedesátkou. Najednou se zdálo, že celý svět se naplnil tímto zvukem. První salva nepřátelské střelby přistála přímo na střeše pevnosti. Byli míli daleko, ale jeho štáb cítil, jak se pod jejich nohama otřásla zem. 15
Stromy, které maskovaly střechu pevnosti Driant, vylétly do vzduchu. Sherman plazící se k betonové mase se převrátil na bok jako moucha, kterou smetla nějaká neviditelná ruka. Roztrhané zbytky toho, co před vteřinou byli muži, ležely všude kolem jako kusy syrového masa. Patton blýskl hořkým tázavým pohledem po plukovníku Kochovi, svém zpravodajském důstojníkovi. Šedovlasý plukovník pokrčil rameny. Palba od neznámé vojenské jednotky ho také překvapila. Obzor znovu vybuchl. Obrovské granáty roztrhly vzduch. S dutým zabušením narazil kov na kov. Sherman před hlavním vchodem se zahoupal, jako by do něj udeřilo tornádo. Jeho dělo pokleslo. Ošklivé malé modré plameny olízly jeho zadní část. O chvilku později s mohutným zaburácením vybuchl. Když se kouř rozpustil, jediné, co z něj zbylo, bylo kolo, které se klátivě kutálelo dolů po svahu. Další sherman byl zasažen. Jeho věž – celých deset tun – se vznesla do vzduchu. Vyděšený řidič druhého shermanu za ním se pokusil zacouvat a najel přímo do skupiny přikrčených vojáků pěchoty. Jeho pásy je rozsekaly, rozmetaly krvavé končetiny a polámaná těla na obě strany. Uhlazený pobočník hlasitě zasténal a rychle sklonil hlavu. Němečtí obránci skočili zpět za své zbraně a znovu zamířili na nepřítele. Kulomety Spandau hystericky zasyčely. Jako rozzlobení červení sršni k nim vystřelily kulky. Někteří vyděšení vojáci se vrhli na zem a přihlížející štábní důstojníci viděli, jak kulky znovu a znovu škubou jejich bezbrannými těly. Jiní se snažili utíkat do úkrytu, ale byli sraženi uprostřed kroku. „Můj Bože,“ vydechl elegantní pobočník s očima doširoka otevřenýma strachem, „to je masakr!“ 16
„Nechte toho!“ zachraptěl Patton a sevřel dalekohled oběma rukama, až mu zbělely. Věděl, že se bude muset rozhodnout. Na obzoru vypálila nová záhadná baterie poslední salvu. To stačilo. Zatímco si granáty razily cestu žhnoucí oblohou, muži 11. divize to vzdali. Přeživší odhodili zbraně a zběsile se hnali cestou, kterou přišli. Tu a tam se je důstojníci a poddůstojníci pokusili zastavit. Bez úspěchu. Prchali s očima doširoka otevřenýma, ústa se jim chvěla strachem. Holohlavý vrchní seržant, z jehož zranění na hlavě kapala krev, vytáhl pětačtyřicítku a vypálil bláznivou salvu do jejich zad. Dva muži padli. Ale ostatní pokračovali v běhu, ranění poskakovali za nimi. Seržant zhnuseně odhodil kolt, sehnul se a zvedl raněného chlapce, který ležel u jeho nohou. Společně následovali zbytek. Patton odložil dalekohled a jeho tvář byla šedivá vztekem. „Doane,“ vyštěkl na pobočníka s odulou tváří, „nestůjte tam jako náhradní ocas na svatbě! Zavolejte letectvo, ať je kryje kouřovou clonou!“ Když první střemhlavý bombardér přelétl oblohu rychlostí 600 kilometrů za hodinu a kolem pevnosti začaly vybuchovat kouřové granáty, Patton udeřil jezdeckým bičíkem do své boty. „Dobrá, Yuille,“ vyštěkl, „skončete to tady. Jedenáctá dnes pevnost Driant nezíská.“ Yuill potřásl hlavou jako člověk, který se probudil z noční můry. „Ano, generále,“ řekl a jeho hlas zněl vzdáleně. „Ano.“ Když několik přeživších důstojníků 11. pěší divize zformovalo kostrbatou neuspořádanou rojnici, aby zastavili šokované vojáky dostatečně daleko od štábu 3. armády, nasedl do džípu vedle Pattona. „Mimsi,“ vyštěkl na řidiče, „šlápněte na to! Rychle!“ 17
Se skučící sirénou Mims tvrdě šlápl na pedál. Džíp vystřelil vpřed a rozrážel přeživší. Patton si toho ani nevšiml. Měl plnou hlavu téhle porážky. Operace Blesk byla naprostým, děsivým debaklem.
18
Kapitola 2
Ten dům kdysi pravděpodobně patřil nějakému zámožnému obyvateli Mét, jenž už dávno utekl z obleženého lotrinského města. V bývalém salonku byly vysoké stropy a dlouhá francouzská okna. Ta teď byla roztříštěna téměř nepřetržitou dělostřeleckou palbou. Přes ně nedbale visely vlhké těžké saténové závěsy. Pokoj byl přeplněný plyšovým nábytkem, jenž rozmlátili rabující vojáci, kteří se zřejmě domnívali, že každé sofa nebo křeslo ukrývá poklad. Všude na zemi, kterou pokrývalo rozbité sklo, ležely popraskané barevné obrázky svatých. Rozeklanou dírou po granátu pronikala dovnitř říjnová mlha a na podlahu s žalostnou vytrvalostí stékaly dešťové kapky. Tu a tam v dálce na silnici explodoval s tlumeným burácením granát ze 105mm baterie. Ale shromáždění štábní důstojníci americké 3. armády si permanentního burácení dělostřelectva nevšímali. Veškerou pozornost soustředili na svého šéfa, Krev a Kuráž Pattona, který se mračil nad mapou. Jeho štíhlá tvrdá tvář byla stejně šedivá a depresivní jako počasí. Zdálo se, že tam stojí celou věčnost jako postavy za oponou hry třetí kategorie, ztuhlé v absurdních melodramatických pozicích. Jediný zvuk, který byl slyšet, bylo Pattonovo těžké oddechování a bezútěšné pleskání dešťových kapek. 19
Major Harry Hardt, velitel Pattonovy průzkumné jednotky dlouhého dosahu T-Force, zíral na velitele 3. armády a měl dojem, že ho během dvou let, co pod ním sloužil, neviděl nikdy takhle sklíčeného. Měsíc trvající obléhání ponurého severofrancouzského města, které tak nešťastně zdržovalo jeho cestu do Německa, si zřejmě vybralo svou daň. Šéf rozhodně vypadal na svých šedesát let. Pomalu, velice pomalu zvedl generál Patton oči od mapy obrany Mét a pohlédl na mladého majora. Navzdory šeru se mu líbilo, co viděl. Hardt byl mladší verze jeho samého, od lesknoucí se mosazné šavle řadové kavalerie na límečku čistého vojenského saka k perfektně padnoucím bílým kalhotám ve vyleštěných, ručně šitých jezdeckých botách. Kromě věku byl mezi dvěma absolventy West Pointu jen jeden rozdíl: majorovu štíhlou příjemnou tvář s tvrdými rysy zohyz ďovala úplně holá lebka se světle růžovou, odporně zvrásněnou kůží. To byl výsledek zásahu německého plamenometu v severní Africe přede dvěma lety. Patton odvrátil pohled od lebky mladého majora, kvůli které mu v jeho elitní T-Force za jeho zády neuctivě přezdívali Plešoun Harry. „Majore,“ zachraptěl, „víte, co se včera stalo 3. armádě?“ „Ne, pane,“ zalhal Hardt, protože věděl, že jde o řečnickou otázku. „Potřetí v tomto týdnu zaútočila na pevnost Driant tam dole v Métách – a selhala,“ řekl hořce. „A nejen to, ale ti zbabělci utekli. Moji pěšáci utekli!“ Vyčítavě se podíval na mladšího muže, skoro jako by to byla jeho chyba. „Chápu, pane,“ odpověděl neurčitě Hardt, který byl u Pattonova prvního velkého vítězství z vojenského ta20
žení ve Francii.1 Celou dobu přemýšlel, co mají problémy pěchoty společného s jeho jednotkou. „Ne, nechápete. Ale brzy pochopíte, majore. Pojďte k mapě, chci vám něco ukázat.“ Štábní důstojníci společně následovali mladého velitele T-Force k velké mapě, rozložené na jídelním stole, připravení zodpovědět otázky, které na ně mohl jejich šéf každým okamžikem vyštěknout. Patton poklepal absolventským prstenem z West Pointu na mapu. „Méty,“ prohlásil, „chráněné sítí dvou tuctů pevností, uspořádaných do dvou řad. Většina z nich byla postavená v devatenáctém století, ale v třicátých letech je Francie začlenila do Maginotovy linie. V roce 1940, kdy je obsadili Skopčáci, zmodernizovali ty nejdůležitější. A to zejména ty čtyři, které kryjí přechody řeky Mosely. Tady u Jeanne d´Arc, Plappeville, Saint-Quentinu a Driantu,“ zapíchl prst do mapy, jako by tam při zmínce toho jména chtěl udělat díru. Jeho hubená tvář se zkroutila do šklebu, kterému říkal Zamračení číslo tři. „Jak můžete vidět, Hardte, jsou umístěné vysoko na vynikajících místech, aby zabránily mým chlapcům překročit v plné síle řeku Moselu, postupovat do Německa a vítězně ukončit tuhle válku v Berlíně, dřív než se tam první dostane ten zatracenej prťavej Anglán Montgomery!“ Hardt potlačil úsměv při zmínce o britském polním maršálovi, kterého Patton vášnivě nenáviděl, protože on, Patton, cítil, že by mu Angličan mohl vyrvat vítězství z rukou. „Jako by nestačilo, že ty pevnosti jsou silně a dobře chráněné ostnatým drátem, propracovaným systémem příkopů a zbraněmi umístěnými tak, že je chrání tři metry železobetonu. Teď se ještě odnikud vynoří tohle nové nadělení.“ 21
„O co jde, generále?“ zeptal se Hardt. Patton jako by jeho otázku přeslechl. „V posledním měsíci osvobodila Třetí přes šestnáct set mil francouzského území a osm set různých měst,“ prohlásil místo toho. Jeho Zamračení číslo tři na chvilku zmizelo a nahradil ho slabý úsměv, který odhalil jeho špinavé ohlodané zuby. „Tohle je záznam patřící do učebnic dějepisu, který nemá obdoby, a já ho nebudu kazit tím, že se takhle zdržím u Mét. Dobrá, říká se, že na Méty nikdo nezaútočil více než třináct set let od dob Huna Attily v pátém století. Takže! Georgie Patton je stejně dobrý jako ten starý Hun. Není tomu tak, pánové?“ Vrhl zuřivý pohled na své štábní důstojníky. Ozvalo se tiché rozpačité souhlasné zamumlání. „Ale co nám zabránilo neutralizovat ty pevnosti, když se naši vojáci dostanou do horních pater, generále?“ zeptal se spěšně Hardt, aby nepromeškal šanci v krátké pauze generálova monologu. „Jakmile se pevně uchytí, začne opotřebovávací boj. Záleží jen na tom, kdo má větší výdrž – Skopčáci tam dole nebo naši chlapci nahoře?“ „Jo,“ zavrčel Patton. „Takhle argumentoval Yuill, když mě přemlouval k frontálnímu útoku na Driant. Nezapomínejte, Hardte, včera by se nám to bylo podařilo, nebýt té nové baterie Führer.“ „Cože, pane?“ Patton kývl na zpravodajského důstojníka, plukovníka Kocha. „Řekněte mu to, Oskare,“ pobídl ho znechuceně. Bývalý profesor vojenské historie odpověděl okamžitě, tónem zkušeného učitele. „Nemáme prakticky nic, majore Hardte. Včera nás Skopčáci s těmi děly opravdu překvapili. Smetli naše lidi z Driantu jako mouchy. Ale od té doby jsme provedli několik rych22
lých a intenzivních výslechů těch, kteří uprchli z Mét a našli jsme je v této oblasti. Nebylo jich moc, ale měli jsme trochu štěstí u francouzského ženisty, který byl odtud evakuován do Etainu.“ Sundal si brýle a třel si kořen nosu, jako by byl najednou velice unavený. „Podle toho, co věděl, obsadili Němci malou pevnost tady – Morte d´Homme, příhodné pojmenování, že? – poté, co jsme se v létě vylodili v Normandii. Byly zaměstnány celé dva prapory ženistů, aby ji dostaly zpět…“ „Jo,“ přerušil ho Patton, „myslím, že ty německý hajzlové věděli, že pojedu tudy, a už tehdy plánovali, jak mi to ztížit.“ Hořce si povzdechl. „Ale pokračujte, Oskare.“ „Díky, generále. Dobrá, podle našeho francouzského přítele Němci použili čtyři baterie velkých děl – možná osmipalcových – každá baterie kryla jednu z těch čtyř pevností. Chápete, co myslím, majore?“ „Ano,“ opáčil pomalu Hardt a zamyšleně si rukou třel vrásčitý skalp. „Jakmile se vaši chlapci dostanou na střechu jedné z pevností, Němci je smetou. Sakra, podobné hrátky můžou pokračovat donekonečna.“ „To není vtipné,“ odpověděl Koch velice neprofesorsky. „Ale proč nezlikvidujeme tuhle – ehm – Führerovu baterii ze vzduchu a dělostřelectvem?“ namítl Hardt. „Ze dvou důvodů,“ odpověděl Koch. „Nebyli jsme schopní správně lokalizovat to zatracené místo a podle toho, co mi včera řekl francouzský ženista, se zdá, že baterie má nějaký druh zatahovacích věží – podobně jako v Maginotově linii – které se zasunou hluboko pod zem, jakmile hrozí útok ze vzduchu. A letci říkali o útocích na Maginotovu linii, že dokonce ani britská kumulativní nálož proti tomuto druhu dělové věže nic moc nezmůže.“ 23
„Takže co budete dělat, plukovníku?“ otázal se major Hardt trochu bezmocně a stále přemýšlel, co to má společného s ním. „Povím vám, co budete dělat vy,“ přerušil je Patton, jako by na tuhle chvíli celou dobu netrpělivě čekal. „Vezmete T-Force, tu bandu lumpů, kterým velíte, proniknete obranou Mét a vyřadíte tu zpropadenou baterii, než znovu zaútočíme na Driant. Potom, jakmile dá Bůh a ten liják ustane, chci být za Moselou a na cestě do toho zatraceného Německa, Hardte!“ „Pane, nechci, aby to vypadalo, že se z toho snažím vykroutit,“ zaváhal major na chvilku. „Koneckonců, proto tu T-Force je, generále. Ale polovina z mých mužů jsou nově ve službě, přímo z výcvikových základen, poté co jsme utrpěli ztráty na mostě u Pontaubaultu. Stále se je snažíme u Verdunu dostat do formy. Kromě toho, pane, pokud ani nedokážeme určit to místo, jak jim mám dát instrukce k takovému úkolu?“ „O to první se nestarejte,“ opáčil Patton. „Víte, že vám Třetí v posledním měsíci poslala jako náhradu to nejlepší. Samou smetánku. Věřím jim. Jsou sice nezkušení, ale měl byste jim taky věřit. A k tomu druhému,“ najednou se usmál a znovu vycenil zašlé zuby. V jeho vybledlých modrých očích však úsměv nebyl. „Tady plukovník Koch se o to postará, že, Oskare?“ „Ano, pane,“ odpověděl Koch hbitě. Poprvé od chvíle, kdy Hardt vstoupil do konferenční místnosti ve zničené vile, Kochův přísný pohled zmizel a v očích za brýlemi zajiskřilo. „Připravte se na pěkný krátký let dnes večer.“ „Cože?“ „Jo, poletíte se samotným Bystrozrakým.“
24