Jo Beverley
Ukradenรก nevฤ sta
Patřím k pracovní skupině, která má pro mě velkou hodnotu, a tak chci poděkovat svým přítelkyním a kolegyním spisovatelkám: Marianne Avonové Vicki Cameronové Debbii Dumoulinové Lindě Wikenové Taky chci vyslovit dík za pomoc, jíž se mi dostalo od Alice Harronové Orrové, mé první editorky z nakladatelství Walker, která mi ukázala, jak uhladit svůj styl, a jemně mě vedla do útoku na svět publikujících autorů. Děkuju vám všem.
1
B
eth Hawleyová zavřela knihu a protáhla si nohy. I v luxusním Wraybournově kočáře bylo cestování úmorné. Zprvu se trochu bavila zkoumáním povozu, vybaveného vyšívanými podnožkami, olejovými lampami a záclonkami. V bočních stěnách našla přihrádky, z nichž jedna obsahovala víno a lihoviny, druhá malý psací pultík, třetí různé hry a čtvrtá dobře zásobenou lékárničku. Zdálo se, že šlechta je připravená na všechno. Takové zkoumání jí však nevyplnilo ani první den. Aspoň že teď, třetí den cesty, už se blížila k cíli. Záhy uvidí svou přítelkyni a bývalou žačku Jane – poprvé od Janiny svatby. S úsměvem uvažovala, jak se Jane, před zasnoubením náramně vážná a plachá dívka, přizpůsobila manželskému životu hraběnky z Wraybournu. Asi velmi dobře, usoudila při vzpomínkách na to, jak dívka rozkvetla a dozrála během společenské sezony v Londýně. A samozřejmě určitě nebylo nijak těžké být provdaná za muže jako lord Wraybourne, zvlášť když do něj byl člověk zamilovaný. Na letmý okamžik dolehla na Beth bolest z jejího vdovství. Už to bylo velmi dávno, to krátké manželství s miláčkem Arthurem – tak dávno, že bylo absurd9
ní, aby ji trápil žal. Koneckonců, kdyby se teď objevil v kočáře, oči rozzářené novou výzvou, vlasy jako vždycky vzdorující každému účesu, který se jim pokusil vnutit, dozajista by jí připadal jako neopeřený dvaadvacetiletý holobrádek. A ona by mu ve svých třiatřiceti připadala jako vyschlá stařena. Vrátila se myšlenkami do současnosti a zadívala se z okna. Kočár vjížděl do městečka Much Wenlock. Konal se trh a High Street byla plná stánků a zákazníků. Štolba zatroubil na roh a kočár zahnul pod kamenným obloukem na nádvoří poštovního hostince. Beth si uvazovala čepec a už se těšila na to, jak si protáhne nohy. Snad bude čas i na šálek čaje. Od oběda už uplynulo mnoho hodin, a i když každý den dostávala košík jídla na cestu, konvice čerstvého čaje se v něm ocitnout nemohla. Štolba otevřel dveře a spustil schůdky. „Za dvě hodiny budeme ve Stenby, madam. Pan Kinnock říká, že byste si možná chtěla odpočinout.“ „To tedy chtěla, Grigsone.“ Beth si natahovala bavlněné rukavice. „Bylo by možné se tu trochu projít?“ „No, já bych to nedělal, madam,“ opáčil štolba vážně, když jí pomáhal sestoupit. „Dneska je trh a je tu rušno.“ Beth musela uznat, že je to pravda. Jane na ni naléhala, aby si na cestu najala služku, jenomže to Beth připadalo jako náramná zbytečnost. Až dosud vycházela s oběma sluhy velmi dobře, ale teď by se jí společnice hodila. Beth byla samozřejmě zvyklá chodit sama, ale věděla, že kdyby se o to pokusila tady, jeden z mužů by se cítil povinen ji doprovázet. Nepochybně i oni potřebují tekuté občerstvení. „No, aspoň si tedy můžu dát čaj, doufám,“ řekla. „Jsem na smrt vyprahlá.“ 10
„Bodejť, madam,“ zazubil se muž. „Počasí je suché a všude je plno prachu, to je jistá věc. Silnicím to neškodí, ale hrdlu neprospívá. Zařídím to.“ Na každé zastávce dbal Grigson o to, aby hostinský věděl, že tichá drobná dáma v jednoduchých modrých šatech a čepci je mimořádný host hraběte z Wraybournu – jen pro případ, že by snad někoho napadlo chovat se drze. V důsledku toho se Beth záhy ocitla v nejlepším salonku hostince a před sebou měla konvici čaje, z níž stoupala pára, jakož i výběr zákusků. Sedla si těsně k otevřenému oknu, aby si pochutnala na občerstvení a pobavila se ruchem kolem stánků, kde se nabízelo kdeco od ryb až po krajky. Ulicí procházela žena s živou husou v košíku, v patách za ní dva klučíci ulepení od nějakých cukrových pamlsků. Prachem z dopravního provozu jim ruce i obličeje rychle hnědly. Před nedalekým obchodem jakási služebná předstírala, že ji vůbec nezajímají lichotky vojáka v uniformě, který jí chtěl koupit u stánku nějakou tretku. Po chodníku kráčel velmi mohutný pán. Nepůsobil ani v nejmenším venkovsky – byl to městský švihák od zvlněné střechy nízkého cylindru na krátkých tmavých vlasech až po lesklé vysoké holínky – a snad právě tím vynikal. Tím a svou velikostí. S výškou hodně přes metr osmdesát a odpovídající tělesnou stavbou působil jako obr mezi smrtelníky. Takové rozměry Beth zarážely, protože sama dosahovala sto padesáti centimetrů, pokud měla střevíčky s podpatkem, ale služebná před obchodem očividně nijak zaražená nebyla. Něco na obra zavolala, když procházel kolem, až se zasmál a voják se zamračil. Beth pána právě poznala, když jí Grigson přišel sdělit, že jsou připraveni opět vyrazit. Její ubohé, ztuhlé tělo sice protestovalo, ale věděla, že tahle zastávka je 11
poslední. Obešla ještě několikrát salonek, než se z něj vynořila, jen aby svým nohám připomněla, že mají svůj účel. Na rušném dvoře počkala, až vyjede naložený dostavník, než se vydala ke kočáru s erbem. Když se k němu přiblížila, uslyšela dunivý hlas. „Kinnocku, přisámbůh! Vy jste balzám pro bolavé oči.“ Beth se otočila a spatřila, jak se k nim blíží ten kolos. Kočí, kontrolující postroje, se otočil a zasalutoval. „Dobrý den přeju, sire Marie. Máte namířeno do Stenby, pane?“ „To tedy mám, jestli bude jak. Ten můj zatracený povoz má zlomenou osu a dneska už se to prý spravit nestihne.“ Grigson i Kinnock pohlédli rozpačitě na Beth a té bylo zcela jasné, že zůstala přehlédnuta. Na to byla zvyklá. Vystoupila zpoza štolby. „Dobré odpoledne, sire Marie. Jsem paní Hawleyová, vychovatelka Jane Wray bourneové. Setkali jsme se na svatbě, ačkoliv si to asi nepamatujete.“ Ruka, kterou siru Mariu Fletcherovi podávala, zmizela v jeho mnohem větší dlani. „Ovšemže pamatuji,“ prohlásil, ačkoliv si nebyla jistá jeho pravdomluvností. „Jste na cestě do Stenby, madam?“ Beth kývla. „Chápu to správně, že potřebujete dopravní prostředek?“ „Přesně tak. Najal bych si koně, jenomže mě unesou jen ta největší zvířata, a tady žádné takové není k mání. A žádný jiný kočár také ne. Nesmíte si myslet, že vás obtěžuji, madam. S radostí pojedu na kozlíku.“ „Ovšemže ne,“ skrývala Beth pochybnosti. Konvenční názor, že neprovdaná dáma by se neměla ocit12
nout s pánem v uzavřeném kočáře, jí starost nedělal, na taková omezení si připadala příliš stará. V duchu se však ptala, zda je v kočáře pro takového obra dost místa. Pro ni samotnou působil velmi prostorně, ale bylo těžké si představit, jak se dovnitř naskládá on. „Musíte jet uvnitř,“ prohlásila rázně navzdory svým výhradám. „Abyste se na kozlíku mačkali tři, to by bylo absurdní.“ Záhy se všechno zařídilo. Zavazadla sira Maria se přemístila z kolesky za kočár, sluha dostal pokyny ohledně péče o jeho ekvipáž a pak už baronet šplhal do kočáru, aby zaujal místo naproti Beth. Nebylo to tak zlé, jak si prve představovala, ačkoliv prostor se v porovnání s ním zdál maličký. „Na uzavřené kočáry si moc nepotrpím,“ poznamenal suše, když kočár vyjížděl ze dvora. „Vždycky mám pocit, že prorazím stěnu loktem.“ Pamatovala si, že Jane připadal tento muž dost nevraživý, když se setkali poprvé, a pak se stal jejím přítelem. To první Beth rozhodně chápala. Drsný, to bylo slovo, které jí přišlo na mysl jako první. Jako žula. Kosti brady a lebky měl pod kůží pevné jako kámen. Uvědomila si, že na něj upřeně zírá. „Rozhodně to musí být občas nepříjemný problém být tak velký,“ pronesla kvapně. „O nic větší problém než být tak maličký, madam,“ zaševelil. Beth se napřímila. „No tohle, sire Marie. Osobní poznámky nejsou na místě.“ V očích mu škádlivě zajiskřilo. „Nebylo to o nic osobnější než poznámka, kterou jste pronesla vy o mně, milá dámo.“ „To vy jste, jak si vybavuji, začal s těmi řečmi o loktech…“ Beth náhle umlkla, protože si uvědomila, že 13
se dost dětinsky hádá s úplně cizím člověkem. „Já… prosím laskavě za prominutí,“ vykoktala s vědomím, že rudne jako malina. Byla rusovláska s velice indiskrétní pletí. „Jen to nekažte,“ usmál se zeširoka. „Těšil jsem se, že se budeme špičkovat až do Stenby.“ „No, nic takového by mě ani nenapadlo, sire Marie,“ prohlásila Beth škrobeně a už litovala svého dobrého skutku. Měla pocit, že si nemůže ani sundat čepec a udělat pohodlí. Uvážlivě se na ni zahleděl a pak se usmál, tentokrát přirozeněji. „Omlouvám se. Není ode mě hezké, že vás škádlím, když jsme v takové situaci.“ Kdovíproč ta slova Beth ještě víc znervóznila. „Jak to myslíte ‚v takové situaci‘?“ Pohodlně se opřel dozadu. „Přece v uzavřeném kočáře, paní Hawleyová. Stěží mi můžete uniknout, leda byste riskovala život a kulhání skokem na silnici. Navíc jedeme dost rychle. Kinnock už se asi nemůže dočkat, až bude doma.“ Beth se s úlevou chopila bezpečného tématu. „Asi Stenby dobře znáte, sire Marie.“ „Velmi dobře. David a já jsme přátelé od dětství. Strávil jsem na hradě mnohé šťastné léto. Vy tam jedete na návštěvu poprvé?“ „Ano. Jane mě zvala už v létě, ale připadalo mi, že by měla mít s manželem čas pro sebe. Teď mě pozvala znovu, abych přijela pomoci se svatbou lady Sophie.“ „Inu, kdybyste jim chtěla dopřát klid a mír,“ opáčil sir Marius, „měla byste odstranit z jejich oběžné dráhy tu uličnici Sophii. Ta trpí vrozenou antipatií vůči klidu a pohodě.“ Beth už začínala mohutného pána chápat a neunikla jí upřímná náklonnost, skrytá v jeho poznámce. „Lady 14
Sophie je čiperná,“ odvětila, „ale má dobré srdce. Určitě se ze všech sil snaží neobtěžovat svého bratra ani Jane.“ Pochybovačně zvedl jedno obočí. „Jisté je, že by jejich společnost nevyhledala, kdyby byl k mání Randal.“ Beth se usmála. Pamatovala si lady Sophii Kyleovou a lorda Randala Ashbyho z Janiny svatby, stále spolu, stále usměvavé, stále jaksi propojené. I když jejich zasnoubení bylo oficiálně oznámeno teprve až nedávno, nikdo, kdo je viděl, nemohl být na pochybách, jak se věci mají. „Je jen přirozené, když mladí lidé, kteří se milují, chtějí být spolu, sire Marie. A lady Sophie a lord Randal se velice milují.“ „Odporné, že?“ Beth se zasmála. „Vidím, že nejste romanticky založený, sire Marie, ale neměl byste na své přátele žehrat kvůli jejich štěstí.“ „Proč ne?“ odtušil, ale v očích mu zajiskřilo. „Kazí se tím dokonale pěkné léto. Moji dva nejlepší přátelé je promrhali jen kvůli ženám.“ Beth zavrtěla hlavou. „Obávám se, že jste cynik, sire Marie. Jednoho krásného dne možná ten děsivý osud čeká i vás.“ „Manželství – možná. Láska, nikdy. Nemám to v povaze.“ Beth měla pocit, že hovor začíná být trochu příliš důvěrný, a svým způsobem jí to připadalo podivně znepokojivé. „Mohl byste mi ještě trochu vyprávět o hradě Stenby?“ zeptala se hbitě. „Jane mi ve svých dopisech sdělila něco z jeho dějin, ale získala jsem jen velice nejasnou představu. Je skutečně středověký?“ Uvelebil se na sedadle a natáhl nohy. Beth musela mírně uhnout, aby se sukní nedotýkala jeho holínek. 15
Když si vzpomněla na své dřívější cestování v přeplněném dostavníku, připadala jí tahle nejistota ze sebemenšího kontaktu absurdní. „Těžko říct, paní Hawleyová,“ opáčil nenuceně. Věděla, že si všiml jejího pohybu a že ho to pobavilo. Opravdu protivný chlap. „Většina vnějších zdí pochází nejméně ze čtrnáctého století, ale Kyleovi by se bez svého pohodlí neobešli. Ze střílen se stala okna, krby se zmodernizovaly. Kromě hlavní síně, která se skoro nepoužívá, vypadá dům hodně podobně jako běžné panské sídlo.“ Předklonil se a Beth se kvapně zaklonila. Jenom se zahleděl z okna. „Když se budete bedlivě dívat,“ pronesl, „můžete tam za těmi stromy zahlédnout dům.“ Beth zapomněla na své obavy, rychle poposedla a upřela oči tam, kam ukazoval. „Tamhle na tom návrší,“ pronesl sir Marius těsně u jejího ucha. Pak Beth spatřila v dálce hrad Stenby, zubaté šedé kamenné zdi změkčené zelení a osazené lesklými okny. Kočár ujížděl dál, Beth seděla a sledovala, jak dům postupně mizí za clonou stromů. Začala vnímat teplý dech sira Maria na své líci. Polekaně se k němu otočila a překvapil ji jeho záhadně pobavený výraz. Odtáhla se zpět na své sedadlo s pocitem daleko větší nervozity, než bylo na místě. „Okouzlující vyhlídka,“ pronesla kvapně. „To rozhodně,“ protáhl lenivě. „Ale ne tuctová.“ „Ovšemže ne. Většina hrabat nemá jako hlavní sídlo hrad.“ „Většina lidí rozhodně dává přednost mladším, módnějším měřítkům krásy,“ pronesl způsobem, který mohla chápat jedině jako škádlivý, ačkoliv netušila, o čem se tu dá žertovat. 16
„Myslíte?“ otázala se. „Připadalo mi, že poslední dobou rozhodně panuje záliba v gotice.“ „V gotice?“ opakoval se širokým úsměvem. „Skutečně vám to připadá jako přiléhavé označení?“ Beth si nevzpomínala, že by byla někdy tak vyvedená z rovnováhy. Byla zvyklá zvládat všechno zdatně a s klidem, a přesto se jí z tohoto muže jaksi točila hlava. Taky mluvil nesmysly. „Vím, že někteří lidé používají slovo ‚gotické‘ v pejorativním smyslu namísto ‚strašidelné‘, sire Marie,“ pronesla ostře, „ale určitě se dá použít přesněji. Středověký hrad v sobě musí mít gotické prvky.“ „Časem uvidíme,“ protáhl. „Rozhodně to působí jako slibně zábavná návštěva…“ Umlkl, protože koně se náhle zastavili. Jakmile kočár stál, otevřel dveře. „Co se děje?“ „Kočár na silnici, sire Marie,“ odpověděl Kinnock. „Grigson se zrovna šel podívat, jestli nepotřebují pomoc.“ Sir Marius se otočil zpátky. „Zjistím, co se děje,“ řekl a seskočil na vozovku. Beth neměla nic proti tomu protáhnout si nohy, a tak ho následovala. Otočil se, aby jí pomohl sestoupit. Beth pociťovala zřetelnou nechuť nechat se od něj snést na zem, ale pro ni by to byl hluboký skok a stěží mu mohla nařizovat, aby spustil schůdky. Dvě silné ruce ji téměř obemkly v pase a zvedly jako pírko. Byla zvyklá na svou malou výšku, ale s tímhle mužem si připadala doslova jako dítě a nezamlouvalo se jí to ani za mák. Aspoň že už ji neškádlil, ale odebral se rovnou k druhému kočáru. Zdálo se, že jde o nájemný povoz, ani nový, ani elegantní. Zřejmě ztratil v zatáčce kolo a překotil se. Vozka zápolil se zpanikařeným koněm a Grigson se hbitě 17
pustil do přeřezávání zamotaných postrojů. Sir Marius přistoupil ke kočáru a Beth ho následovala. „Co pasažéři?“ zavolal na kočího. „Jen jedna stařenka. Vezu ji do Stenby. Je v pořádku, pane?“ Sir Marius zaklepal na dno kočáru. „Madam? Nepotřebujete pomoc?“ Nedočkal se odpovědi. Trochu do kočáru strčil, aby zjistil, jak dalece je stabilní, a pak se vyhoupl na převrácený bok. Ozvalo se zlověstné zapraštění, ale nestalo se nic drastického. Nahlédl oknem dovnitř. „Je v bezvědomí nebo mrtvá.“ Sesul se na bok a pokusil se otevřít dveře, ale při pádu nebo jeho vahou se zasekly. Nakonec, aspoň Beth to tak připadalo, je brutální silou vyrval z pantů. Odhodil je do křoví, pak spustil nohy dovnitř a kočár škubnutím změnil sklon. „Je naživu,“ zavolal z nitra povozu. „Asi je to jen rána do hlavy a pár říznutí od skla, ale zdá se mi vetchá. Zvednu ji. Řekněte někomu z mužů, ať ji převezme.“ Tou dobou už byl kůň vyproštěný a zklidněný. Po pravdě řečeno, když už nepanikařil, bylo zřejmé, že jde o žalostnou starou herku. Beth zavolala a Grigson přispěchal na pomoc. Zanedlouho už byla stará dáma venku z vraku kočáru. Uložili ji vedle silnice. Byla ztrhaná a bledá, s obličejem zbroceným pramínky krve z četných řezných poranění. Beth se rozběhla zpátky k Wraybournovu kočáru pro přikrývky a lékárničku. Ten safraportský vehikl se před ní tyčil jako hora, dolní okraj dveří na úrovni její hrudi. Zápolila se schůdky a snažila se uvolnit západku, když ji znovu popadly ty velké ruce, zvedly ji jako panenku a strčily dovnitř. Podívala se dolů a potěšilo ji, že je pro jednou o dobrou hlavu vyšší než on. „Copak chcete?“ zeptal se. 18
„Jsou tu přikrývky a lékárnička,“ řekla. „Počkejte tady a já vám je podám dolů.“ Udělala to a přidala láhev vody z košíku s jídlem. Pak se samozřejmě musela znovu nechat sundat. Po pravdě řečeno, už si na to jaksi prapodivně zvykala a jeho síla na ni působila dojmem jakéhosi velkého bezpečí. Beth se vzpamatovala a spěchala zpátky k ženě. „Myslím, že nemá zlámané žádné kosti,“ prohlásila po diskrétní prohlídce. „Jen ošklivou ránu na hlavě.“ Jemně setřela ženě krev z obličeje a s úlevou zjistila, že řezné ranky jsou povrchové a nenalézají se nikde v blízkosti očí. Otevřela lékárničku a byla ráda, že už ji prve prozkoumala. Byla tam pinzeta, s jejíž pomocí odstranila pár střípků skla. Pak potřela oděrky trochou masti a obvázala řezné rány, které měla žena na spánku. Zdálo se, že v dané chvíli se skutečně nic víc dělat nedá. Vzhlédla k mužům, kteří ji pozorovali a čekali na její rozhodnutí. „Musíme ji odvézt do Stenby,“ řekla. „Měla tam namířeno.“ Sir Marius se otočil ke kočímu. „Kdo to je? Neřekla?“ „Ne, pane. Jen chtěla odvézt na hrad Stenby a zaplatila.“ „Měla nějaká zavazadla?“ Vozka rychle vytáhl z bedny za kočárem koženou brašnu. Byla staromódní, ale kvalitní. A bezpečně uzamčená. „Předpokládám, že klíček má u sebe,“ řekl sir Marius. „Jestliže ji odvezeme na hrad, nemá smysl se tím zabývat. Čím dřív bude v posteli a čím dřív se pošle pro doktora, tím líp.“ Otočil se, aby ženu zvedl, ale zarazil ho naříkavý hlas kočího. „Co si mám počít se svým povozem?“ Beth si poprvé kočího důkladně prohlédla a všim19
la si jeho silně obnošeného šatstva a nažloutle sinavého, vychrtlého obličeje. Už teď byl na prahu chudoby a patrně se ocitne na dně, když přijde o živobytí. Setkala se pohledem s očima sira Maria a baronetovi zacukaly rty. Vyndal několik guinejí. „Tumáte, člověče. To by vám mělo stačit na opravu nebo na koupi nového. Příště na něj dávejte lepší pozor. Jestli vás tahle dáma nepožene před soud kvůli nedbalosti, budete mít štěstí.“ Bez námahy ženu zvedl a zamračil se. „Váží ještě míň než vy,“ sdělil Beth, „a přitom je určitě nejmíň o půl hlavy vyšší. Nijak by mě nepřekvapilo zjištění, že je nemocná. Proč pro všechno na světě jede do Stenby?“ Spojenými silami s Grigsonem usadil ženu na sedadlo v kočáře a Beth zaujala místo vedle nemohoucí, aby ji podpírala. „Třeba je to nějaká služebná,“ napadlo Beth. „Je dost pravděpodobné, že Jane najímá víc personálu, když se blíží svatba.“ „Nějaká nóbl služebná,“ pronesl zamyšleně, když kočár znovu rovnoměrným tempem vyrazil. „Šaty má z hedvábí, i když nejsou nové. Snubní prsten má velmi pěkný a v kočáře leželo tohle. Muselo jí to spadnout z krku.“ Ukázal medailonek na přetrženém zlatém řetízku. Na víčku byly krásně vyryté iniciály E. H. Během chvilky Beth zjistila, jak se otevírá. Uvnitř byla kadeř hnědých vlasů a miniatura mladého muže, zjevně majitele dotyčné kadeře, jelikož stejné kučery mu slušivě visely do čela. Neurčitá bílá kroucenina tam, kde měl být límec, měla patrně naznačovat antickou drapérii. Sir Marius se na obrázek podíval. „Někoho mi to připomíná, ale ať mě vezme čert, jestli si dokážu vybavit koho.“ 20