Barbara Cartland
SKRYTÁ LÁSKA
Láska nezná překážek. Nezastaví ji čas, prostor ani věk. Barbara Cartland
Kapitola 1. 1852
R
ychle, rychle, pospěš si na palubu! Už jsme skoro tu!“ Louisa Hattonová popadla svou přítelkyni za ruku a nezastavila se, dokud nebyly venku, kde se naklonily přes zábradlí a sledovaly bílé útesy doverské. „Tam!“ volala Louisa jako u vytržení. „Tam je pobřeží Anglie, Arabelle. Brzy budeme doma.“ „Toužím spatřit tvůj domov,“ odvětila s roztomilým přízvukem Arabelle Regnacová. Byla to Francouzka a stala se Louisinou nejlepší přítelkyní v L’Ecole des Anges, pařížské škole pro mladé šlechtičny, kde obě dívky strávily dva roky života. Louisa se vracela domů a Arabelle pozvala na návštěvu. „Je až podivné, jak jsem byla nešťastná, když mě rodiče poslali do školy,“ mudrovala Louisa. „Chtěla jsem zůstat doma s koňmi a se psy. Ach Arabelle, počkej, až uvidíš naše stáje s nádhernými plnokrevníky!“ „Vždyť jsi mi o nich tolikrát vyprávěla,“ smála se Arabelle. „Drahá přítelkyně, ty jsi do koní hotový blázen.“ „Ach ano,“ přikývla Louisa šťastně. „Plakala jsem, když jsem je musela opustit. Nechtěla jsem jít do žádné ‚Školy pro andílky‘.“ 9
„Bylo by obtížné najít někoho, kdo by vypadal méně jako anděl než my první den,“ rozesmála se Arabelle. „Mamá rozhodla, že se musím naučit, jak se stát velkou dámou, abych mohla zaujmout své místo ve společnosti. Řekla mi, že pokud se provdám za vysoce postaveného muže, musím mu dělat čest a mluvit plynně francouzsky a ještě lépe i italsky a německy.“ Ve škole pro šlechtičny se však nenaučila pouze jazyky, ale i vystupování a společenské dovednosti. Uměla hrát na piano, zpívat, malovat a tančit všechny tance, které byly právě v módě. Četla také noviny a začala se zajímat o svět. To pochopitelně vyžadovalo najít patřičný způsob, jak se s tím vyrovnat. Její mamá ji naučila, že mladé dívky nesmí vypadat příliš chytře a že za žádných okolností nesmějí dát najevo znalosti o politice. Na druhou stranu se od ženy vyžadovalo, aby projevovala zasvěcený zájem o záležitosti svého manžela. A tak si Louisa utvořila názory na mnoho věcí – a nechávala si je pro sebe. Nyní jí bylo osmnáct a byla připravena čelit svému osudu – ať už bude jakýkoli. Byla vysoká, měla elegantní postavu a pohlednou tvář rámovanou světle hnědými kučerami. V Paříži se ze všeho nejdřív naučila správně oblékat. Móda té doby – útlý pás a velký honzík – jí velice slušela. Nyní měla na sobě modré cestovní šaty lemované krajkou, k nim ladící klobouček s roztomilým pírkem a na nohou černé střevíčky. Všude ji provázely uznalé pohledy kolemjdoucích. Lidé však neobdivovali pouze její vzhled. Měla v sobě jakousi živoucí energii a kouzlo, které uchvá10
tilo každého, kdo se s ní setkal. Z modrých očí jí zářila upřímnost a v jejím úsměvu se snoubila nevinnost a tajemství způsobem, který nenechal nikoho chladným. Víc než jeden pohledný Francouz pro ni ztratil hlavu. Louisa se na ně laskavě usmívala, s nikým se však nepustila do flirtu. To ostatní dívky flirtovaly bez ustání. Po večerech si navzájem vyprávěly, co prožily, a chichotaly se u toho. Louisa je poslouchala a snila. „A ty se hodláš provdat za někoho vysoce postaveného?“ ptala se Arabelle, když se spolu opíraly o zábradlí a sledovaly, jak se pomalu přibližuje doverský přístav. „Nemám zdání. A je mi to lhostejné, pokud ho budu milovat a on bude milovat mne. Na postavení přece pramálo záleží.“ „Láska je skvělá,“ souhlasila Arabelle, „ale dobré postavení také není špatné. A možná že už pro tebe rodiče manžela vybrali.“ Louisa zavrtěla hlavou, nedokázala však onu myšlenku zcela zavrhnout tak, jak by chtěla. Věděla, že ji rodiče vychovali k tomu, aby se skvěle provdala. Byla jejich jediné dítě, proto se k ní upíraly všechny naděje. Na klidu jí nepřidalo ani to, že ji před několika dny navštívila její mamá, aby jí sdělila, že se musí okamžitě vrátit domů. „Ale mamá,“ bránila se, „je teprve listopad. Semestr končí těsně před Vánoci.“ „Já vím, drahoušku, ale tolik nám chybíš. Pojedeme zkrátka domů.“ Vřelý tón jejího hlasu obvykle skrýval pevné rozhodnutí, které nic nedokázalo zviklat. Louisa o tom 11
však až do této chvíle nepřemýšlela, protože hned další slova její mamá zněla: „A přichystáme pro tebe velikou oslavu na přivítanou.“ Louisa vykřikla radostí a spráskla ruce. „Ach mamá, to je skvělé,“ zvolala. „Bude to ale opravdický večírek pro dospělé, že? Oslavy, které jste pro mne pořádali dříve, byly dětské.“ Její matka se zasmála. „Musela jsi přece nejprve vyrůst, než jsme mohli uspořádat oslavu pro dospělé. Nyní ti je osmnáct a já ti slibuji, že budeš mít debut jako pravá mladá dáma. Uspořádáme pro tebe bál. Tam zaujmeš své místo ve společnosti, a nebude to trvat dlouho a začneme plánovat tvou svatbu.“ Louisa si nadšeně vzdychla. „Ach mamá, to zní úžasně. Budu mít nádhernou svatbu?“ „Nejkrásnější v celém hrabství, drahoušku.“ „Ráda bych prošla uličkou v bílém saténu s dlouhou vlečkou a spoustou krajky. Papá mne povede a bude tak hrdý. A u oltáře bude stát můj snoubenec, mladý a pohledný. Bude mne bláznivě milovat – stejně jako já jeho.“ „Jsem si jistá, že tě bude milovat.“ Matka se shovívavě usmála. „Není však snadné získat mladého a pohledného muže.“ „On ale musí být mladý a pohledný.“ Louisa se zasmála. „Tolik si přeji, abych se s ním setkala již brzy. Zamilujeme se do sebe při svitu měsíce –“ „To je pěkné snění,“ přerušila ji lady Hattonová, „skutečný život se však od snu často velmi liší. Tvůj otec a já si přejeme, aby měl tvůj manžel jiné přednosti – aby byl spolehlivý, měl vhodné názory a vysoké postavení.“ „Ale mamá, já nechci, abyste mi hledali manžela,“ 12
namítla Louisa šokovaně. „Co když se mi nebude líbit?“ „Louiso –“ „Aby byl spolehlivý a měl vhodné názory? Nebesa! Co když bude tlustý?“ „Ale to není –“ lady Hattonová se ovládla a plynule navázala, „– není pravděpodobné.“ Louisa byla příliš ponořená ve svém snění, a tak si matčina zaváhání nevšimla. „Mamá, myslím, že jsem poslušná dcera, ale nikdy bych se nedokázala zamilovat do člověka, který by byl obézní, ať by měl jakékoli názory.“ „Dost už toho bláhového povídání. Mladá dívka by měla věřit svým rodičům, ti vědí, co je pro ni nejlepší.“ Náhle na Louisu podezřívavě pohlédla. „Doufám, že ses během pobytu v Paříži chovala jaksepatří, žádné pletky, nic, o čem by se mluvilo a co by mohlo ohrozit tvou pověst.“ „Samozřejmě že ne, mamá,“ odvětila Louisa poslušně. Její srdce nikdy nezasáhla láska. Věděla o ní jen to, co se dočetla v románech, které ostatní dívky pašovaly do školy a četly je v noci při svitu svíček. Jejich hrdinové byli tak úžasní, že se skuteční muži vedle nich zdáli být nudnými. A teď bude muset uvažovat o manželství s člověkem, jehož jediné přednosti budou nezáživnost a nudnost (protože co jiného je spolehlivost a vhodné názory?). Otřásla se hrůzou, ale jen tajně, aby si toho její matka nevšimla. A poprosila ji, aby s sebou mohla vzít na návštěvu Arabelle. „Navštívila jsem přece její rodinu, mamá. Měli bychom pozvání oplatit.“ 13
Její matka poněkud neochotně souhlasila, a když poslaly zprávu Arabelliným rodičům s prosbou o dovolení, nastal čas připravit se na cestu. Nyní už parník doplul téměř až k břehům Anglie a Louisa byla nadmíru vzrušená. Strávila léto s Arabelle, a tak už to bylo šest měsíců, co naposledy viděla domov. Když se teď opírala o zábradlí a sledovala doverské útesy, vzpomněla si na rozhovor s matkou a na to, jak podivně a ustaraně se chovala. „Ať už řekla cokoli, nevěřím tomu, že by se pokusila domluvit mi manželství,“ pronesla přesvědčeně. Arabelle se zamračila. Přestože byla jen o pár měsíců starší než Louisa, byla z nich dvou ta světem protřelejší. Její nejmilejší činností bylo ležet na pohovce s knihou v ruce. Říkávala, že Louisina neutuchající energie a živost ji unavují. Přestože byly tak odlišné, byly opravdové přítelkyně. „Skutečně by to byla taková katastrofa?“ zeptala se. „Jistě by ti vybrali bohatého šlechtice, který by ti zajistil dobré postavení. Pak bys mohla zazářit ve společnosti.“ „Nemohou mi ale vybrat muže, který mne miluje,“ namítla Louisa vášnivě. „To mohu udělat jen já sama. A já toužím po lásce – po takové, která rok od roku roste. Chtěla bych si říkat, jak jsem šťastná, že jsem našla muže, jenž mne miluje tak jako můj papá mou mamá. A toužím ho milovat celým tělem i duší. Mamá neustále opakuje, že se mám provdat s rozumem, ale ona a papá prožili šťastné manželství.“ „No ale milovali se, když měli svatbu?“ namítla Arabelle. „Ach ano. Říká se, že můj papá byl nejkrásnější 14
muž v kraji, ale měl příšernou pověst.“ Poslední slova pronesla s nadšením v hlase. Byla tak nevinná, že nevěděla, co přesně „příšerná pověst“ znamená, ale znělo jí to dobrodružně. „Opravdu?“ ptala se Arabelle zaujatě. „Nu – byl dost divoký. Sázel se o peníze, jezdil na nezkrocených koních a vášnivě flirtoval s každou ženou, kterou potkal.“ „To zní úžasně!“ vykřikla Arabelle. „A pak potkal slečnu Sarah Bealeovou a zamiloval se do ní tak bláznivě, že se úplně změnil. Okamžitě přestal s hazardem, a když se se svou láskou oženil, nikdy se na žádnou jinou ani nepodíval.“ „To je tak romantické!“ „I po tolika letech se snaží jeden druhému udělat radost maličkostmi. Jistě by nechtěli, abych byla méně šťastná než oni.“ Louisa uvažovala, jak v bezpečí díky svým vzájemným citům její rodiče byli. Věděla však také, že ona chce víc než jen bezpečí lásky. Touží po vzrušení romantiky. „Najdu však to, co si přeji?“ šeptala si pro sebe. Nebyl čas dále rozumovat. Zakotvili v přístavu a obklopily je povyk a shon. Louisa zamířila do podpalubí za svou matkou, která zůstala v kajutě s komornou a odpočívala. Po lehkém obědě v Doveru dámy nasedly na vlak, který je měl dovézt do Surrey. Lady Hattonová, která cestování nesnášela zrovna dobře, se usadila v rohu kupé první třídy s čichací solí v ruce. Po zbytek cesty dívky příliš nemluvily. Dívaly se z okna. Arabelle si prohlížela krásnou krajinu anglického venkova zbarveného do podzimní červené, oranžové a hnědé. A Louisino srdce plesalo nad tím, 15
že už bude brzy doma. Už brzy se setká se svým milovaným otcem. „Už jsme téměř doma,“ vydechla. „Ach, jak jsem šťastná. Mamá?“ Lady Hattonová vyhlížela z okénka a zdálo se, že je zcela ponořená do svých myšlenek. Věnovala dceři uklidňující úsměv. „Jste v pořádku, mamá?“ ptala se Louisa neklidně. „Samozřejmě, drahoušku,“ odvětila lady Hattonová rychle. „Poslední dva dny jste mi připadala velmi smutná a zamyšlená.“ „To bylo únavou z dlouhé cesty.“ Louisa měla prazvláštní pocit, že před ní její matka něco skrývá, ale nevěděla, co by měla říci. Konečně vlak vjel do malé venkovské zastávky. Louisa vykoukla z okénka, aby zjistila, který podkoní pro ně přijel. Na peroně však stál neznámý mladý muž. „To je Blake, náš nový podkoní,“ řekla jí lady Hattonová. „My máme nového podkoního?“ „Tři staří odešli. Teď máme Blakea.“ „Na péči o všechny koně je ale potřeba tří mužů.“ „Ve stájích je nyní méně práce,“ vysvětlila lady Hattonová spěšně. „Tvůj otec několik koní prodal.“ Než mohla Louisa odpovědět, podkoní přistoupil k vlaku. Když vlak zastavil, muž otevřel dveře, uctivě se uklonil a pomohl lady Hattonové sestoupit. „Vítejte doma, má paní,“ řekl vážně. „Doufám, že jste měla příjemnou cestu.“ „Uspokojivou,“ odvětila lady Hattonová. „Jak vidíte, přivezla jsem domů slečnu Hattonovou a její přítelkyni.“ 16
Mladík se uklonil i oběma dívkám. Louisa na něj udiveně zírala. Byl to ten nejkrásnější muž, jakého kdy spatřila. Bylo mu něco přes dvacet, měl štíhlou tvář, tmavé zadumané oči a bujné černé vlasy. Byl téměř o hlavu vyšší než ona, a tak k němu musela vzhlížet. Doslova ji ohromil. Znovu se poklonil. „Vítejte doma, slečno.“ Měl překrásný hlas, hluboký a mužný, jenž ji rozechvíval. To nebyl hlas sluhy. A také nemluvil jako sluha, když nakázal portýrům, aby si pospíšili s Louisinými zavazadly. Promluvil jako muž zvyklý poroučet a také byl jeho příkaz okamžitě vyplněn. Před nádražím čekal kočár zdobený erbem rodu Hattonů a v něm zapřažení dva hnědáci. Když spustili schůdky, Blake nejprve pomohl lady Hattonové a pak Arabelle coby hostu. Pak přišla na řadu Louisa. Podala mladému muži ruku a ucítila, jak ji pevně sevřel. Znovu si pomyslela, že je asi zvyklý vydávat rozkazy, a jeho sebevědomí, nezvyklé pro sluhu, ji přimělo zvednout hlavu. Sledoval ji. Jeho tmavé oči hleděly přímo do jejích. Pak rychle sklopil zrak, jako by si uvědomil, že není vhodné, aby zíral na dceru svého pána. Louisa zamyšleně nasedla do kočáru. Vypadá jako hrdina z knížek, které jsem četla, přemítala tiše. To je tak zvláštní. Cestou domů se vyptávala matky, proč prodali tolik koní a propustili tolik stájníků. „Tvůj otec se rozhodl, že je stáj pro naše potřeby příliš velká,“ odvětila lady Hattonová. „Samozřejmě jsme si nechali kočárové koně a také pěknou kobylku, na které může jezdit Arabelle.“ 17
„Ale Světlušku jste neprodali, že ne?“ zeptala se Louisa s úzkostí. „Samozřejmě že ne, drahoušku. Víme, že je to tvůj nejoblíbenější kůň. Jezdíš tak dobře a papá a já jsme na tebe tak hrdí.“ „Říká se, že papá byl jedním z nejlepších jezdců v kraji,“ poznamenala Louisa, „a já jsem se mu jen chtěla vyrovnat.“ Nemohla si pomoci a dodala nezbedně: „Až mi budete vybírat manžela, prosím, ujistěte se, že je skvělý jezdec, ano? Jinak se na něj ani nepodívám.“ „Ale no tak, drahoušku. To tedy rozhodně nebyla vhodná poznámka. Co si o tobě pomyslí tvá přítelkyně?“ „Arabelle souhlasí s tebou,“ odvětila Louisa vesele. „Jsem praktická osoba,“ vysvětlila Arabelle. „Láska je skvělá věc, ale titul a peníze také nejsou k zahození.“ „Těší mne, že máš tak uvážlivý přístup,“ řekla lady Hattonová. „Jsem si jistá, že bys mohla mé dceři poradit.“ Kočároví koně teď jeli rychleji a vesnice se kolem nich jen míhaly. Hatton Spur, Lark Hatton, Hatton End – důkazy toho, jaké měla rodina v kraji postavení. Konečně se na dohled objevil Hatton Place. Loui se se oči rozzářily láskou k domovu. Byl čtyři sta let starý, postavený ze světle šedého kamene, který mu dodával majestátní a elegantní vzhled. Tyčil se na vršku a v záři zapadajícího slunce vypadal dokonale. Konečně doma, pomyslela si Louisa. Má snad někdo tak nádherný domov jako já? 18
Možná to nebyl nejvelkolepější ani nejluxusnější palác v okolí. Byl však zajisté nejpohodlnější a také v něm bylo nejvíce štěstí. Pokud se jí skutečně podaří provdat se tak dobře, jak si rodiče přejí, možná bude muset jet za svým manželem na jeho hrad. Žádný palác však nebude tak nádherný jako její domov. „Pokud jsi chtěla palác, neměla sis mě brát,“ slyšela jednou, jak říká otec matce. A nikdy nezapomněla její odpověď: „Provdala bych se za tebe, drahý, i kdybys žil v chatrči.“ Tak vypadá láska, pomyslela si Louisa. Když se přiblížili, uviděla, že její otec vyhlíží z okna. Zamávala mu a on zamával jí. Kočár zastavil. Blake sundal schůdky a pomohl jim ve stejném pořadí jako předtím. Nejprve lady Hattonové, která okamžitě objala svého muže. Pak Arabelle a po ní Louise. Když Blakeovi podala ruku a ucítila jeho pevný stisk, proběhl jí tělem podivný záchvěv, jako by z jeho ruky načerpala teplo a život a mužnou sílu. Jako by se v jejich spojení setkaly proudy energie. Na okamžik se nedokázala pohnout, jako by ji věznila mocná síla, která ovládá celý svět. Pak závrať pominula a ona byla znovu sama sebou, Louisou Hattonovou, jíž podkoní pomáhal vystoupit z kočáru. Laskavě mu poděkovala a otočila se k otci. Lord Hatton byl stále pohledný padesátník, s rovnými zády a hlavou hrdě vztyčenou, byť ji zdobilo více šedin, než Louisa pamatovala. „Papá!“ „Holčičko moje!“ Když ji vzal do náručí, cítila, že je skutečně doma. Začala mu představovat Arabelle, ale on ji zarazil. 19
„Tvá matka mi již mademoiselle Regnacovou představila,“ řekl otec a usmál se. Louisa se podivila. Co se to stalo? Jak je možné, že si toho nevšimla? Pak si uvědomila, že muselo uběhnout drahně času, když svírala Blakeovu ruku a nevnímala okolní svět. Pocítila náhlý neklid, nepoznávala sama sebe, jako by se stávala někým jiným. Její rodiče byli naštěstí natolik zaujati radostí ze shledání, že si ničeho nevšimli. Arabelle ji však sledovala s hloubavým úsměvem. Po cestě k domu se ohlédla, jestli tam Blake ještě stojí. Pocítila podivné zklamání, když zjistila, že už odvezl kočár ke stájím. Arabellin nečekaný příjezd způsobil mezi sloužícími poprask. Na Louisinu prosbu byla ubytována v jejím pokoji s ohromnou postelí s nebesy. „Je dost velká pro čtyři, natož pro dvě,“ podotkla Louisa a zasmála se. „Budeme si v noci povídat a náramně si to užijeme.“ „Přesto si říkám, že jsem možná neměla jezdit,“ uvažovala Arabelle. „Tví rodiče jsou velmi laskaví, ale cítím, že se něco děje.“ „Chceš říci, že máš pocit, že tu nejsi vítaná?“ zeptala se Louisa. „Ne, to ne, ale cítím něco – jakési napětí. Rádi by ti něco řekli, ale přede mnou nechtějí.“ „Slyšíš trávu růst,“ řekla Louisa rozhodně. Přesto i ona cítila, že se děje něco nezvyklého. Nedokázala by svůj pocit popsat, ale dokonale Arabelle rozuměla. „Pojď se mnou do stájí,“ požádala ji a vzala ji za ruku. „Ráda bych ti ukázala svou milovanou Světlušku.“ 20