J. R. Ward
POLIBEK KRVE První díl románového cyklu ODKAZ ČERNÉ DÝKY
S láskou věnuji Pup XXX
PODĚKOVÁNÍ
M
nohokrát děkuji svým čtenářům a všem, kdo milují Bratrstvo stejně jako já. A děkuji také Stavenu Axelrodovi, Kaře Welshové, Leslii Gelbmanové a všem z NAL! Mé díky patří i Team Waudu a mé rodině, pokrevní i adoptované. A jako vždy s láskou děkuji své skvělé asistentce Naamah.
Kapitola 1
Králův audienční dům, Caldwell, stát New York
N
ěkteré maturity se odehrávaly v soukromí. Některé z těchto významných milníků a přechodů do dalšího stadia života se obešly bez čapek a talárů, nehrál u nich žádný orchestr. Nebylo žádné pódium, po kterém by se promenovalo, ani diplom k zavěšení na stěnu. Ani žádní svědci. Některé maturity se skládaly prostě a všedně, nic zvláštního – jako když člověk natáhne ruku k monitoru počítače a stiskne malé modré tlačítko v pravém dolním rohu obrazovky. Taková všední činnost, prováděná mnohokrát do týdne, do měsíce, do roka – nicméně v jednom určitém případě se jednalo o ohromný předěl mezi předtím a potom. Paradise, pokrevní dcera Abalona, prvního rádce Wratha, syna Wrathova, otce Wrathova, krále všech upírů, seděla opřená na své kancelářské židli a upřeně hleděla na zčernalou obrazovku před sebou. Úžasné. Noc, na kterou tolik čekala, už byla skoro na dosah. Většinu posledních osmi týdnů se čas doslova vlekl, ale v těchto posledních dvou večerech začal uhánět jako vystřelený z katapultu. Zčistajasna po sedmitisícihodinovém čekání na východ měsíce měla pocit, že by zas chtěla všechno zpomalit. Její první zaměstnání už patřilo minulosti. Rozhlédla se po psacím stole, posunula úřední tele17
fon o pár centimetrů – a pak zase zpátky. Narovnala stínidlo lampy od Tiffanyho, bylo z barevných sklíček s vyobrazením vážky. Ujistila se, že modré propisky jsou v jednom držáčku a červené v jiném. Přejela dlaní prachuprostou psací podložku a vršek monitoru. Čekárna byla prázdná, hedvábné židle neobsazené, časopisy uspořádané na odkládacích stolcích, všechno pití, jež servíroval doggen těm, kdo sem přišli, bylo sklizené a odnesené. Poslední civilista odešel asi před půl hodinou. Do úsvitu zbývaly přibližně dvě hodiny. Celkem vzato to byl normální konec celonoční pilné práce, čas, kdy se ona a otec vydávali zpět na rodinné panství, aby se s chutí najedli, a přitom si povídali a plánovali a projevovali si vzájemnou úctu. Paradise se předklonila a vykoukla klenutým průchodem salonu. Na druhém konci vstupní haly byly zavřené dvojité dveře do někdejší slavnostní jídelny sídla. Jo, úplně normální noc, až na velice nenormální schůzku, která se tu odehrávala: hned poté, co odešel poslední objednaný, byl otec povolán do audienční komnaty a dveře se za ním pevně zavřely. Byl tam s králem a dvěma členy Bratrstva černé dýky. „Tohle mi nedělejte,“ řekla nahlas. „Tohle mi neberte.“ Paradise vstala a obešla místnost, přerovnala časopisy, znovu načechrala okrasné polštáře a zastavila se před olejomalbou jakéhosi francouzského krále. Zamířila zpátky k obloukovému průchodu, zadívala se na zavřené dveře jídelny a naslouchala přitom bušení svého srdce. Zvedla ruce a dloubala si do mozolů na dlaních. Nepřišla k nim při práci, kterou tady poslední dva měsíce vykonávala pro otce a Bratrstvo – organizovala harmonogram a sledovala problémy, rozhodnutí a doplňující zprávy. Ne, poprvé v životě začala chodit do posilovny. Zvedat činky. Běhat na pohyblivých pásech. Šlapat 18
na stepperu. Shyby, kliky, sklapovačky. Veslovací trenažér. Až dosud netušila, co to takový veslovací trenažér vůbec je. A všechno to byla příprava na zítřejší noc. Pokud ji o ni ta skupina mužů v králově audienční síni nepřipraví. Zítra o půlnoci se má připojit k mužům a ženám – jen Stvořitelka ví kolika – na tajném místě, kde se pokusí dostat do výcvikového programu pro vojáky Bratrstva černé dýky. Byl to dobrý plán – něco, za čím se rozhodla jít, šance získat nezávislost a nakopat pár zadků a dokázat si, že toho má v sobě víc než jen rodokmen. Problém? Čistokrevné dcery z řad glymery, navíc z jedné ze Zakladatelských rodin, nepodstupovaly výcvik, aby se staly vojačkami. Neoháněly se pistolemi či noži. Neučily se bojovat, ba ani bránit. Dokonce ani nevěděly, co je to bezduchý. Ani se s vojáky nestýkaly. Dcery jako ona se školily ve vyšívání, klasické hudbě a zpěvu, dobrých způsobech a řízení rozsáhlé domácnosti plné doggenů. Očekávalo se od nich, že se vyznají ve složitém společenském kalendáři a cyklech svátků, vyhoví požadavkům garderoby na každý z nich a budou znát rozdíl mezi klenotnickými firmami Van Cleef & Arpels, Boucheron a Cartier. Žily v ústraní, ochraňované a hýčkané jako každý poklad. Jediná nebezpečná věc, kterou směly provozovat? Rodit. Množit se s hellrenem, kterého jim vybrala rodina, aby se zajistila svátost rodu. Byl to zázrak, že jí to otec dovolil. Rozhodně byl proti, když mu poprvé ukázala přihlášku – ale rozmyslel si to a nechal ji ucházet se o přijetí do programu: nájezdy před dvěma lety, kdy Vyhlazovací společnost pozabíjela tolik upírů, potvrdily, jak může 19
být v Caldwellu ve státě New York nebezpečno. A řekla mu, že nechce chodit do boje a válčit. Jenom se chce naučit bránit sama sebe. Jakmile to zdůvodnila vlastním bezpečím, začal otec zpívat jinak. Skutečná pravda byla taková, že prostě chtěla něco, co by patřilo jen jí. Identitu, která by pocházela odjinud než z toho, co jí vnucoval původ. A navíc jí Peyton tvrdil, že to nedokáže. Protože je žena. Do háje. Paradise se znovu podívala po zavřených dveřích. „No tak…“ Přecházela po místnosti, až se nakonec zatoulala do vstupní haly, ale nechtěla se příliš přibližovat k místu, kde se scházeli muži – jako by se tím mohlo něco pokazit. Bože, o čem tam mluví? Král obvykle odcházel hned po poslední noční audienci. Pokud chtěl řešit s Bratrstvem něco soukromého nebo válečné záležitosti, odehrávalo se to v rezidenci První rodiny, na místě tak utajeném, že tam nezvali dokonce ani jejího otce. Takže jo, určitě jde o ni. Vrátila se do čekárny, přistoupila k psacímu stolu a počítala hodiny, které u něj proseděla. Vykonávala tu práci pouhé dva měsíce, ale líbila se jí – do jisté míry. V její nepřítomnosti, pokud zůstane ve výcvikovém programu Bratrstva, převezme její místo sestřenice. Posledních sedm nocí strávila tím, že dívku zacvičovala, ukazovala jí, co a jak, vysvětlovala procedury, které tu Paradise zavedla, a starala se, aby přechod proběhl hladce. Sedla si znovu na židli, otevřela prostřední zásuvku a vyndala přihlášku – jako by jí to mohlo nějak zajistit, že se to všechno přece jen uskuteční. 20
S papírem v rukou uvažovala, kdo ještě zítra bude u orientačních pohovorů… a vzpomínala na muže, který se dostavil sem do audienčního domu a sháněl se po tištěné verzi přihlášky. Vysoký, ramenatý, s hlubokým hlasem. Na hlavě baseballovou čepici s logem týmu Syracuse a na sobě džíny, ošoupané, jak se zdálo, skutečně při práci. Komunita upírů byla malá a ona ho ještě nikdy neviděla – ale možná byl pouhý civilista? To byla další změna ve výcvikovém programu. Až do nynějška byli ke spolupráci s Bratrstvem vyzýváni pouze muži z aristokratických rodin. Řekl jí své jméno, ale nechtěl jí potřást rukou. Craeg. Nic víc nevěděla. Nebyl však hrubý. Po pravdě řečeno, podpořil ji, aby se ucházela o přijetí. Taky byl… poutavý způsobem, který ji šokoval – až do té míry, že celé týdny čekala, jestli přinese přihlášku zpátky. Nepřišel. Možná si ji oskenoval a odeslal elektronicky. Nebo se možná rozhodl, že se o přijetí do programu přece jen nepokusí. Bylo to bláznivé, být zklamaná, že už ho možná nikdy neuvidí. Telefon zacvrlikal, trhla sebou a sáhla po sluchátku. Peyton. Už zase. Uvidí ho zítra v noci u pohovorů – a to bude úplně stačit. Po té hádce, co spolu měli kvůli její účasti v programu, muselo jejich přátelství z její strany nutně ochladnout. Ovšem na druhé straně, jestli si Bratrstvo tam vedle s otcem dupne? Spravedlivé rozhořčení, které vůči Peytonovi pociťovala, se změní v zrnko prachu. Ale no tak, vždyť se ženy smějí hlásit. Problém byl v tom, že nebyla „normální“ žena. Do háje, nevěděla, co udělá, jestli to otec všech21
no vezme zpátky. Přece by však Bratrstvo nečekalo až do poslední chvíle, aby jí odepřelo účast. Ne snad? Na druhém konci města se Marissa, shellan člena Bratrstva černé dýky Dhestroyera alias Butche O’Neala, napřímila v křesle za svým psacím stolem v Domě bezpečí. Jak křeslo zavrzalo, poklepala propiskou na plánovací kalendář a přehodila si telefonní sluchátko k druhému uchu. Přerušila proud blábolů slovy: „No, rozhodně jsem vděčná za pozvání, ale nemůžu…“ Žena na druhém konci linky nelenila. Prostě mluvila dál, její aristokratická intonace zabírala celou šířku frekvenčního pásma – až to byl div, že celá telefonní síť nezkratovala. „… a jistě chápeš, proč potřebujeme tvou pomoc. Tohle je první slavnostní ples Dvanáctého měsíce, který se od nájezdů koná. Jako shellan jednoho z bratrů a členka Zakladatelské rodiny budeš ideální patronkou celé akce…“ Marissa se ozvala, aby se znovu pokusila odmítnout. „Nejsem si jistá, jestli je ti to známo, ale pracuju na plný úvazek jako ředitelka Domu bezpečí a…“ „… a tvůj bratr říkal, že by ses na to hodila.“ Marissa zmlkla. První, co ji napadlo, bylo, že je vysoce nepravděpodobné, aby ji Havers, lékař rasy a její velmi, velmi, velmi znepřátelený nejbližší příbuzný doporučil k něčemu jinému než k předčasnému skonu. Druhá myšlenka už se spíš podobala výpočtu… Jak je to dlouho, co s ním naposled mluvila? Dva roky? Tři? Bylo to, když ji vyhodil z jejich domu, asi pět minut před rozedněním, když zjistil, že se zajímá o pouhého člověka. Z nějž se ve skutečnosti vyklubal Wrathův příbuzný a ztělesnění legendy o Dhestroyerovi. Co na mě říkáš teď, slyšela v duchu. 22
„Takže prostě musíš tu akci zaštítit,“ končila žena. Jako by byly napevno domluvené. „Musíš mi odpustit.“ Marissa si odkašlala. „Ale můj bratr není v situaci, kdy by mohl přijímat mým jménem cokoli, protože se spolu už dost dlouho nestýkáme.“ Když v telefonu zavládlo dlouhé ticho, usoudila, že měla začít větrat špinavé prádlo své rodiny už před deseti minutami: příslušníci glymery měli dodržovat přísný kodex chování – a odhalit kolosální roztržku v rodině, i když o ní všichni dobře věděli, to se jednoduše nedělalo. Daleko patřičnější bylo, když si o tom druzí šeptali za vašimi zády. Naneštěstí se žena vzpamatovala a změnila taktiku. „Na každý pád je životně důležité, aby se všichni příslušníci naší vrstvy vrátili k oslavám…“ Ozvalo se zaklepání na dveře a Marissa k nim stočila pohled. „Ano?“ Z telefonu se ozvalo: „Skvělé! Můžeš přijet ke mně na panství…“ „Ne, ne. Je tu někdo, kdo mě potřebuje.“ Promluvila hlasitěji. „Dále!“ Jen co spatřila, jak se Mary tváří, zaklela. To nebudou dobré zprávy. Rhageova shellan byla profesionálka každým coulem, takže když se tvářila takhle? To bude opravdu problém… To, co má na košili, je krev? Marissa klesla hlasem a přestala mluvit zdvořile. „Má odpověď zní ne. Všechen svůj čas potřebuju na práci. Kromě toho, pokud jsi takhle nadšená, měla by ses té práce ujmout sama. Sbohem.“ Zavěsila sluchátko zpátky do vidlice a vstala. „Co se děje?“ „Máme příjem, který potřebuje lékařskou pomoc. Okamžitě. Nemůžu nikde sehnat doktorku Jane ani Ehlenu. Nevím, co mám dělat.“ 23
Marissa už se hnala zpoza stolu. „Kde je?“ „Dole.“ Obě se rozběhly po schodech, Marissa napřed. „Jak se k nám dostala?“ „Nevím. Jedna bezpečnostní kamera ji zachytila, jak se plazí venku po trávníku.“ „Cože?“ „Mobil mi spustil poplach a já tam vyběhla s Rhym. Odnesly jsme ji do salonu.“ Marissa zahnula za roh na úpatí schodů a pod nohama jí samou rychlostí podklouzl kobereček… A pak se úplně zastavila. Když uviděla, v jakém stavu je žena na pohovce, přiložila si ruku na ústa. „Ach, dobrý bože…,“ zašeptala. Krev. Všude byla krev, kapala na podlahu, prosakovala bílými ručníky, přitisknutými k ranám, tvořila kaluž pod jednou ženinou nohou na koberci. Dívka byla tak zbitá, že se nedala identifikovat; obličej měla tak napuchlý, že kdyby neměla dlouhé vlasy a roztrhanou sukni, ani byste nepoznali, jakého je pohlaví. Jedna paže byla očividně vykloubená, končetina ošklivě visela z ramene… a na nohou měla jen levý střevíc s vysokým podpatkem a roztrhané punčochy. Dýchala špatně, moc špatně. V hrudi jí jen rachotilo, jako by se topila ve vlastní krvi. Rhym, dozorčí na příjmu, dřepěla vedle pohovky a teď vzhlédla. S uslzenýma očima zašeptala: „Asi to nepřežije. Jak to, že je ještě naživu…?“ Marissa se musela vzchopit. Nic jiného jí nezbývalo. „Doktorka Jane i Ehlena jsou nedosažitelné?“ zeptala se ochraptěle. „Zkoušela jsem volat do sídla,“ odpověděla Mary. „Na kliniku. Na jejich mobily. Všude dvakrát.“ Na zlomek vteřiny Marissu vyděsilo, co to může znamenat pro její život. Mají bratři zdravotní problém? Je Butch v pořádku? 24
Trvalo to jen okamžik. „Dej mi svůj telefon – a svolej všechny obyvatelky do Wellsiina křídla. Chci, aby tam všechny byly pro případ, že bych musela pustit dovnitř muže.“ Mary jí hodila svůj telefon a kývla. „Jdu na to.“ Dům bezpečí byl hoden svého jména – bezpečný přístav, kde ženské oběti domácího násilí nalézaly přístřeší a nápravu i se svými dětmi. A poté co Marissa strávila nespočet zbytečných staletí v řadách glymery, přičemž byla všeho všudy jen neuznanou nevěstou krále, našla své poslání tady, ve službě těm, které byly přinejlepším slovně týrány, přinejhorším pak byly oběťmi děsivého zacházení. Muži dovnitř nesměli. Pro záchranu života té ženy tady však tohle pravidlo poruší. Zvedni ten telefon, Manny, říkala si v duchu, když se ozvalo první zazvonění. Zvedni sakra ten telefon…
25
Kapitola 2
N
ebylo to celé Bratrstvo černé dýky. Po pravdě řečeno, u krále byli jen dva bratři. Když Abalone, první rádce Wratha, syna Wrathova, otce Wrathova, vstoupil do audienčního sálu a stanul před svým vládcem, intenzivně ostatní muže vnímal. Nikdy nezažil, že by se kterýkoli z těchto válečníků choval jinak než ochranitelsky a zdvořile, ale vzhledem k tomu, že se jim chystal předat svou jedinou pokrevní ratolest, působily jejich nápadnější vlastnosti jako výkřiky uprostřed noci. Bratr Vishous na něj upřeně hleděl diamantovýma očima, které nemrkaly, tetování na levém spánku působilo jaksepatří zlověstně, svalnaté tělo bylo oděné v kůži a ježilo se zbraněmi. Po jeho boku stál Butch alias Dhestroyer – bývalý člověk s bostonským akcentem, jehož Omega nakazil a nechal zemřít – načež se stal jedním z mála, kteří přežili překotnou proměnu. Ti dva byli takřka nerozluční a náhodný pozorovatel se ocital v pokušení přidělovat jim role hodného policajta a zlého policajta. Momentálně si to však vyměnili. Butch, muž, který se obvykle usmíval a s kdekým si povídal, vypadal jako ten, komu je lépe se v temné uličce vyhnout: oříškové oči měl přimhouřené a hleděl jimi neochvějně. „Ano?“ zeptal se Abalone krále. „Mohu něčím posloužit?“ 26
Wrath pohladil hranatou plavou hlavu svého slepeckého psa George. „Tuhle moji hoši si s tebou potřebují promluvit.“ Aha, pomyslel si Abalone. A už tušil, o co půjde. Butch se na zlomek vteřiny usmál. Jako by chtěl preventivně otupit hrot toho, co vypustí z úst. „Chceme se ujistit, že je ti známo, co obnáší výcvikový program.“ Abalone si odkašlal. „Vím, že je to pro Paradise velmi důležité. A doufám, že se nabízejí nějaké kurzy sebeobrany. Rád bych, aby byla… zabezpečenější.“ Tato potenciální výhoda byla tím jediným, co mu pomáhalo přestát konflikt mezi tím, co od ní a od jejího života očekával, a tím, pro co se zřejmě rozhodovala. Když se Abalone nedočkal odpovědi, podíval se z jednoho bratra na druhého. „Co bych měl vědět?“ Vishous otevřel ústa, ale bratr Butch ho umlčel zvednutou dlaní. „Prvořadá je tvá role tady u Wratha.“ Abalone se lekl. „Chceš říct, že Paradise nepřipadá v úvahu kvůli mému zdejšímu postavení? Nejdražší Stvořitelko, proč jste nám neřekli…“ „Musíš pochopit, že to, co se tam bude dít, není jen učení z knih. Je to příprava na válku.“ „Ale kandidáti nemusí nezbytně chodit během programu bojovat v zadních uličkách, je to tak správně?“ „Starosti nám dělá tady to.“ Bratr ukázal na místnost, v níž se nalézali. „Nemůžeme dopustit, aby něco ovlivnilo tvůj vztah s Wrathem a to, co pro krále děláš. Paradise je v programu stejně vítaná jako každý druhý, ale ne v případě, že by mezi námi mohlo vzniknout napětí v případě, že by byla vyloučena nebo že by se poranila.“ Abalone vydechl úlevou. „S tím si nedělejte starosti. Uspěje nebo selže vlastními silami. Neočekávám pro ni žádné zvláštní zacházení – a jestli neudrží krok s ostatními? Pak ať je vyloučena.“ Po pravdě řečeno, ačkoliv by to nikdy neřekl nahlas, modlil se i očekával, že k tomu dojde. Netěšil se 27
na Paradisino zklamání ze sebe samé nebo z jejího úsilí, ale… to poslední, o co stál, bylo, aby přišla do styku s něčím ohavným – nebo, bože chraň, aby se dokonce opravdu pokusila bojovat ve válce. To poslední si vůbec nedokázal představit. „Bez obav,“ dodal s pohledem na bratry a krále. „Všechno dobře dopadne.“ Bratr Butch se zadíval na Vishouse. Pak se vrátil očima k Abalonovi. „Četls přihlášku, že?“ „Vyplnila ji.“ „Takže jsi ji nečetl?“ „Tohle ona dělá nezávisle – měl jsem to jako její otec a ghardian podepsat?“ Vishous si zapálil ručně ubalenou cigaretu. „Možná bys měl být připravený, pravda?“ Abalone kývl. „Jsem. Věřte mi, jsem.“ Paradise byla žena, jemně vychovaná v řádných tradicích aristokracie. Poslední dva měsíce pracovala na své fyzické kondici – dokonce dost pilně – a on cítil vzrušení, které z ní čišelo, když plnila své zdejší povinnosti a připravovala se z místa odejít. Existovala však značná pravděpodobnost, že po zítřejším pohovoru, až začne skutečná práce, Paradise se buď odporoučí… nebo bude vyzvána k odchodu. Budou to pro něj muka sledovat její nezdar. Ale lepší to, než kdyby zemřela v terénu, jen aby dokázala, že je o mnoho víc, než co určuje její aristokratický původ. Dvojice bratrů na něj dál hleděla a Abalone sklopil hlavu. „Vím, že to pro ni nebude dobré. Jsem na to víc než připravený. Nejsem naivní.“ Po chvilce Butch odpověděl: „Tak jo. To je celkem fér.“ „Ještě něco, můj pane?“ zeptal se Abalone krále. Když Wrath zavrtěl hlavou, Abalone se každému z nich uklonil. „Děkuji vám za starostlivost. Paradise je 28
můj největší poklad – vše, co mi zbylo po mé milované shellan. Vím, že se nazítří ocitne v laskavých a spravedlivých rukou.“ Otočil se k odchodu a bratři zůstali zachmuření, jenomže Abalone nebyl zasvěcen do toho, co je nového ve válce – a vždycky něco bylo. Bojem a strategií se nikdy nezabýval a byl tomu rád. Stejně jako by byl rád, kdyby Paradise z toho programu odešla. Věru, litoval, že její mahmen už není naživu. Možná by tohle všechno byla hračka, kdyby byla jeho shellan přítomna, aby to děvče přivedla k rozumu. Otevřel dvojité dveře a uslyšel z čekárny lomoz. „Paradise?“ Přešel vstupní halu a zašel do salonu, kde se jeho dcera napřímila; sbírala červené propisovačky spadlé ze stolu. „Je vše v pořádku?“ zeptal se. Setkala se s ním pohledem. „Je? Dovoluješ mi zítra v noci jít?“ Abalone se usmál – a snažil se nevpustit do svých očí ani hlasu smutek. „Samozřejmě. Jsi v programu, to bylo rozhodnuto už před několika měsíci.“ Rozběhla se k němu, objala ho a pevně držela, jako by byla už předtím přesvědčená, že jí bude odepřeno to, po čem tolik toužila. Abalone objímal dceru a přitom mlhavě vnímal, jak bratři a král odcházejí domovními dveřmi. Nedbal na ně. Byl příliš zaneprázdněný tím, jak si přál, aby mohl ušetřit svou dceru veškerého zklamání. Tohle však nepatřilo k rodičovským dovednostem, které si po jejím narození osvojil. Ach, jak litoval, že teď jeho shellan není tady s ním místo ve Stínu. Ta by to všechno zvládla lépe.
29
Marissa stála nad děsivě poraněnou ženou a zavírala oči, když se jí už potřetí ozvala Mannyho hlasová schránka. Co se to sakra na klinice děje? Právě když se užuž chystala zvolit číslo znovu, začal jí telefon vyzvánět. „Díkybohu – Manny? Manny?“ Něco v tónu jejího hlasu způsobilo, že se ženina zkrvavená tvář na polštářích pohovky pohnula. Bože, už jen zvuk toho chrastivého sípání stačil, aby se Marisse zrychlil tep. „Ne, tady je Ehlena,“ řekl hlas u jejího ucha. „Manny a Jane provádějí naléhavou operaci Tohra. Má komplikovanou několikanásobnou zlomeninu femuru a já musím zpátky na sál. Děje se něco?“ „Jak dlouho tam budou?“ zeptala se. „Zrovna začali.“ Marissa zavřela oči. „Tak jo, prosím, ať mi zavolají, až to půjde, ano? Mám tu…“ Odvrátila se a ztlumila hlas. „Právě se mi tu objevilo jedno trauma. Nevím, jestli máme dost času.“ Ehlena zaklela. „Tady nemůžeme uvolnit nikoho. Nemohla bys zavolat Vishouse? Se svým zdravotnickým výcvikem bude možná schopný stabilizovat situaci.“ Marissa se pokusila představit si, jak tenhle bratr chodí po domě. Nebyl pro ni první volba, a to ne proto, že by nedůvěřovala mužům. Nejlepší přítel jejího hellrena byl upíří hvězdou po všech stránkách. Z jeho vzezření šel prostě strach. Ale na druhé straně, jestli všechny klientky budou ve Wellsiině křídle… „Dobrý nápad. Děkuju ti.“ „Zařídím, aby ti zavolali, hned jak budeme hotovi.“ „Prosím, udělej to.“ Ukončila hovor a stiskla tlačítko V. A narazila na zatracenou, debilní hlasovou schránku. „Do háje.“ Rhym tiskla ručník ke krvácející tržné ráně na ženině rameni. Teď se ozvala: „Kdy přijdou?“ 30
Chýlilo se ke konci noci. Vishous mohl být právě na cestě mezi uličkami centra Caldwellu a sídlem. Nebo… mohl zůstat trčet v boji s tím, kdo takhle poranil Tohra. Žena na pohovce začala kašlat a prskat. Výpočet byl dílem zlomku vteřiny. To poslední, o co stála, bylo oslovit bratra, ale nevydržela by sama se sebou, kdyby její osobní problémy měly někoho stát život. Marissa naťukala číslo Haversova mobilního telefonu zpaměti a zadoufala, že si ho nezměnil. Jedno zazvonění, dvě zazvonění… „Haló?“ ozval se hlas. „To jsem já.“ Než mohlo nastat nějaké trapné ticho nebo zdravení, řekla: „Máme tady v Domě bezpečí naléhavý případ pro zdravotníka. Potřebuju, abys hned přišel – nebo někoho poslal. Lékaři Bratrstva operují a nemáme moc času.“ Následovala krátká pauza, jako by první doktor rasy přepínal z osobní koleje na profesionální. „Budu tam za okamžik. Jde o úraz?“ „Ano.“ Marissa opět ztlumila hlas. „Je těžce zbitá a… ztýraná. Je tu spousta krve. Nevím…“ „Vezmu s sebou sestru. Izoluješ ostatní obyvatelky?“ „Už se stalo.“ „Odemkni domovní dveře.“ „Počkám na tebe u nich.“ A to bylo všechno. Vesmír se nejspíš rozhodl mít jejího bratra dnes večer na radaru. Nejdřív ten idiotský telefonát s dámou ze společnosti a teď… Marissa kývla na Rhym. „Pomoc už je na cestě.“ Zraněná žena jako by se pokoušela zaostřit tím okem, které nebylo zasaženo otokem. Marissa se k ní naklonila a vzala ji za zkrvavenou ruku. „Můj bratr se o tebe velmi dobře postará.“ Zlomek vteřiny se obávala, zda neměla raději pomlčet o tom, že ji ošetří muž. Ale žena to zřejmě ani nevnímala. 31
Nejdražší Stvořitelko, co jestli zemře dřív, než Havers dorazí? Marissa si dřepla a zastrčila si plavé vlasy za uši. „Jsi v bezpečí, bude to dobré.“ Jediné oko sklouzlo k jejímu obličeji. „Máš příbuzné, kterým můžeme zavolat? Je někdo, kdo by sem měl za tebou přijet?“ Ženina hlava se pohnula ze strany na stranu. „Ne? Určitě?“ Oko se zavřelo. „Můžeš mi říct, kdo ti to udělal?“ Tvář se odvrátila. Do háje. Marissa vycouvala do krátké chodby v průčelí domu. Po obou stranách dveří se nalézala vysoká, úzká okna, jimiž vyhlédla ven na trávník. Stromy, ještě před několika týdny tak zářivě barevné, už shodily nádherné rudé, zlaté a žluté listí a zpod něj se vynořily pavoučí údy větví, podobné kostem vychrtlého psa. Nebylo možné vyhnout se pohledem zrcadlu vedle dveří a nepřekontrolovat, zda má vlasy upravené a líčení jí drží i po desetihodinové pracovní době. Ještě když žila s bratrem, nosila hedvábné toalety a těžké klenoty a nechávala si vlasy vyčesat vysoko na temeni. Teď? Měla na sobě kalhoty značky Ann Taylor, blůzu se stojáčkem a mokasíny od Cole Haana, protože byly pohodlné. Žádné šperky až na maličký zlatý křížek, který nosila, protože pro Butche byl jeho bůh důležitý a ona tenhle přívěsek dostala od svého hellrena při jeho posledních vánočních svátcích. A taky měla v uších náušnice, perly na šroubečku. Přestože Butchova proměna nastala překotně a navzdory jeho postavení bratra a příbuzného krále zůstával její muž fundamentálně člověkem, od katolické víry přes zálibu v knihách a filmech až po názory na to, co chce od „manželky“ – byl produktem své výchovy v řadách Homo sapiens. Dotkla se zlatého řetízku na své šíji a svraštila čelo, 32
protože musela bojovat s nutkáním tu věc sundat, protože její bratr by ji neschvaloval. Ale no tak, ať už má symbol svého sňatku na hrdle, nebo ne, nic se tím nemění. V bratrových očích se jejím hellrenem stala bezocasá krysa a tenhle pád z výšin jí nikdy nebude odpuštěn. O zlomek vteřiny později se zčistajasna na chodníku zhmotnily dva stíny: jeden vyšší a mužský, oblečený v bílém plášti, druhý menší a ženský, v tradiční ošetřovatelské uniformě. Když se přiblížili a dopadla na ně záře bezpečnostního osvětlení, Marissa si otřela zpocené dlaně o zadek kalhot. Havers vypadal úplně stejně jako vždycky, od motýlku a brýlí v obroučkách z rohoviny až po tmavé vlasy, rozdělené po straně pěšinkou a vzorně upravené. V posledním okamžiku si Marissa přehodila křížek na záda a otevřela dveře. Snažila se nepůsobit nervózně, když oznamovala: „Je v saloně.“ Žádné „Ahoj, jak se máš?“ ani „Hele, pořád jsi takový předpojatý pitomec?“ – ale na druhé straně, tady šlo o naléhavý případ pro lékaře, ne o společenskou návštěvu. „Marisso,“ pronesl její bratr, pokynul hlavou a prošel kolem ní. „Toto je Cannest, moje vrchní sestra.“ „Rozhodně mě těší,“ zamumlala sestra. Marissa jí kývla na pozdrav. „Tudy.“ Nohy měla celé ztuhlé, když je vedla hlouběji do skromného domu s běžným nábytkem, a z jakéhosi absurdního důvodu si představovala sama sebe jako plameňáka s koleny obrácenými na nesprávnou stranu. Mezitím pod hladinou jejího vědomí vřely všemožné vzpomínky; jen psychická tíže tragédie probíhající v druhé místnosti udržovala její emoce pod pokličkou. Marissin bratr se zastavil v klenutém průchodu do salonu a předal lékařskou brašnu asistentce. „Sestra ji prohlédne a sdělí mi, jaký je její stav. Bude to lepší, než kdyby vyšetření prováděl muž.“ 33
Marissa poprvé pohlédla Haversovi do očí a všimla si, že jim zůstal stejný odstín modři, jaký měly i její duhovky. Ale copak by se to mohlo změnit? „To je od tebe velice ohleduplné,“ řekla a pohlédla na jeho kolegyni. „Pojď se mnou.“ V salonu se sestra odebrala rovnou k pohovce a vlídně vystřídala Rhym. Oběť se zavrtěla, jako by poznávala, že přišel někdo nový, a pak zasténala, když jí sestra měřila pulz a krevní tlak. Marissa ustoupila stranou, založila si paže na hrudi a zvedla ruku k ústům. Dobře že se hýbe, říkala si v duchu. To znamená, že ta chudák holka je dosud naživu. „Opatrně,“ vyhrkla, když sestra prohmatávala poraněnou paži a na zbité tváři se s krví mísily slzy. Dobrý bože, kdo tohle udělal? Musel to být příslušník jejich druhu – nepodařilo se jí zachytit z ní pach člověka. Marissa musela sklopit oči, když vyšetření začalo být intimnější, a pokynula Rhym, aby za ní přišla ke klenutému průchodu, jako by ochraňovala soukromí, které už respektoval i její bratr. Připadalo jí, že trvalo celou věčnost, než sestra tiše promluvila se ženou a pak se k ní vrátila a kývla na ni, aby ji následovala ven z místnosti, kde Havers stál s rukama sepjatýma za zády. Sklonil hlavu a naslouchal, jak sestra tichým hlasem hovoří. „Má rozsáhlá vnitřní zranění,“ hlásila žena. „Bude se muset okamžitě operovat, jestli má přežít. Ta paže je nejmenší problém.“ Havers kývl a pohlédl na Marissu. „Dovolil jsem si zařídit převoz. Měl by dorazit přibližně za patnáct minut.“ „Půjdu do dodávky s ní.“ Marissa už se připravovala k boji. „Dokud nepřijedou její pokrevní příbuzní, jsem její ghardian.“ „Ale ovšem.“ 34
„A uhradím náklady na léčbu.“ „To nebude nutné.“ „Je to velice nutné. Dovol, dojdu si pro věci.“ Opustila je, pomluvila s Rhym a pak si doběhla nahoru do kanceláře pro telefon, kabelku a kabát. Uvažovala, nemá-li zavolat Butchovi, protože existovala určitá pravděpodobnost, že nepřijede domů na den, ale to se dozví až za chvilku. A kdyby měla volat svého hellrena pokaždé, když tady v práci nastane krize? To by mu asi brzy vybila telefon. V polovině schodiště si cestou dolů uvědomila, že existuje ještě další důvod, proč se na něj neobrací. Příliš se to podobalo tomu, co potkalo jeho sestru. A existovala možnost, že by to mohlo dopadnout úplně stejně, kdyby tato žena na svá zranění zemřela. Ne, říkala si cestou do přízemí. On toho má na krku dost i bez toho, aby mu šedou hmotu mozkovou znovu drásaly staré spouštěče. „Jsem připravená,“ sdělila bratrovi, jako by ho vyzývala, ať si zkusí změnit názor. „Sanitka je tu za dvě minuty. Budu tam s ní muset být také – bude potřeba ji nakrmit, pokud má šanci na přežití.“ Havers se lehce uklonil a vrátil se k domovním dveřím. Když zahýbal za roh, Marissa zavrtěla hlavou. Představa, že by dal vlastní krev, aby pomohl úplně neznámé ženě, která je pravděpodobně všeho všudy civilistka, prostá občanka, byla úžasná… a současně probouzela frustraci. To, že tenhle muž dokáže být tak laskavý k pacientům a zároveň tak krutý k ní osobně, to působilo jako nepochopitelný protimluv. Jenže taková už byla glymera. Dvojí metr v kdečem. A zpravidla se používal k šikaně dcer, sester a matek.
35