0263226

Jan Rychlík Magdaléna Rychlíková

PODKARPATSKÁ RUS V DĚJINÁCH ČESKOSLOVENSKA 1918 –1946

V Y Š E H RA D

Recenzovali: prof. PhDr. Petr Švorc, CSc. PhDr. Bohdan Zilynskyj, PhD. Copyright © Jan Rychlík, Magdaléna Rychlíková, 2016 ISBN 978-80-7429-556-0

Předmluva

PODK ARPATSK Á RUS A JE JÍ OBY VATELST VO. VYSVĚTLENÍ NĚKTERÝCH POJMŮ

Území někdejší Podkarpatské Rusi se v podstatě krylo s dnešní Zakarpatskou oblastí Ukrajiny.1 Současná Zakarpatská oblast je oproti předválečné Podkarpatské Rusi nepatrně větší, neboť k ní patří i město Čop a oblast mezi Čopem a Užhorodem (po obec Minaj včetně), resp. malé území východně od řeky Uh (Už), které v meziválečném období patřilo ke Slovensku. Nynější severní, východní a jižní hranice Zakarpatské oblasti je totožná s předválečnou hranicí Podkarpatské Rusi, ovšem s tím rozdílem, že někdejší severní a východní hranice byla státní hranicí mezi Československem a Polskem, zatímco dnes je pouze administrativní hranicí mezi zakarpatskou a lvovskou, resp. ivano-frankovskou oblastí.2 Na jihu oblast sousedí s Rumunskem a Maďarskem. Tyto hranice jsou totožné s předválečnou československo-rumunskou a československo-maďarskou hranicí. Podkarpatská Rus zaujímala v rámci Československa 12 694 km2 a podle sčítání lidu z roku 1930 zde žilo 725 357 obyvatel. Z nich bylo 446 916 Rusínů, což je termín mnohoznačný, protože jsou v něm zahrnuty jak osoby považující se za příslušníky svébytné rusínské národnosti, tak i osoby považující se za Rusy a především za Ukrajince. Dále zde bylo zjištěno 109 472 Maďarů, 33 961 Čechů a Slováků (vykazovaných společně jako národnost československá), 91 255 Židů (tj. osob hlásících se k národnosti židovské), 13 249 Němců a 12 641 Rumunů. Z náboženského hlediska se většina obyvatelstva hlásila k řeckým katolíkům, kterých bylo 359 167 (společně se zcela zanedbatelným množstvím arménských katolíků), 112 034 pravoslavných, 102 582 židů (osob mojžíšského vyznání), 74 173 evangelíků a 69 262 římských katolíků.3 Číselný údaj 33 961 „Čechoslováků“ se týkal především Čechů. V okolí Užhorodu se sice nachází i několik slovenských vesnic, toto obyvatelstvo je však málo početné. V meziválečném období patřilo město Čop a území na sever od něj ke Slovensku. Od Užhorodu směrem ke karpatskému hřebeni probíhala hranice po řece Uhu, tedy východně od dnešní slovensko-ukrajinské hranice. Připojení tohoto území k Zakarpatské Ukrajině a tedy k SSSR v roce 1944 bylo diktováno dopravními důvody. Šlo o to, aby důležitá železnice a souběžně s ní vedoucí silnice z Čopu do Užhorodu a dále přes užocký průsmyk do Lvova zůstala na sovětském území. 2 Tato hranice je totožná s historickou hranicí mezi Uherským královstvím a Polskem, resp. v rámci Rakousko-Uherska s hranicí mezi Uhrami a Haličí. Hranice probíhající po hřebeni Karpat a Čornohory je dodnes patrná (na některých místech se zachovaly i původní hraniční kameny). 3 Ottův slovník naučný nové doby (OSNND), IV/2, Praha 1937, s. 1156 (heslo: Podkarpatská Rus). 1

PŘEDMLUVA

|7

Český a slovenský název „Podkarpatská Rus“ byl oficiálně zaveden čl. III. Generálního statutu Podkarpatské Rusi ze dne 18. listopadu 1919. Byl výslovně označen jako prozatímní a měl platit až do svolání podkarpatoruského sněmu, který měl rozhodnout o označení země s konečnou platností. Vedle názvu Podkarpatská Rus bylo možné používat i název Rusínsko.1 Název Podkarpatská Rus byl potom použit i v § 3 československé ústavy z 29. února 19202 a v pozměněném a doplněném generálním statutu Podkarpatské Rusi z 26. dubna 1920.3 Zákon o organizaci politické správy, známější spíše jako zákon o zemském zřízení, ze 14. července 1927 zavedl název „Země podkarpatoruská“, čímž vlastně název Podkarpatská Rus nejen ponechal, ale i úředně potvrdil.4 Název se v českém a slovenském prostředí vžil a používalo jej běžně i místní slovanské obyvatelstvo (Пидкарпатська Русь / Pidkarpats’ka Rus’5), na rozdíl od alternativního názvu Rusínsko, který nebyl používán téměř vůbec.6 Změna nastala teprve v roce 1938, kdy se na Podkarpatské Rusi dostal definitivně k moci ukrajinský směr. Ačkoli o platném názvu měl rozhodnout teprve autonomní sněm, což výslovně potvrzoval i ústavní zákon o autonomii Podkarpatské Rusi z 22. listopadu 1938,7 zavedla podkarpatoruská autonomní vláda 30. prosince 1938 s platností od 1. ledna 1939 název „Karpatská Ukrajina“.8 Stoupenci ukrajinského směru, především ukrajinští nacionalisté v polské Haliči, používali již dříve pro označení území pojem „Ukrajina“, někdy hovořili přímo o Zakarpatské Ukrajině, protože z jejich pohledu šlo skutečně o tu část Ukrajiny, která ležela za Karpaty. Název Zakarpatská Ukrajina převzaly i sovětské úřady poté, co bylo v roce 1944 území de facto (a následující rok i de iure) připojeno k Ukrajinské SSR, tj. reálně k SSSR. Také dnešní název „Zakarpatská oblast“, používaný jak v době existence SSSR, tak na Ukrajině po vyhlášení její nezávislosti v roce 1991, znamená ve skutečnosti „Zakarpatská oblast Ukrajiny“. Označení „Karpatská Ukrajina“, „Zakarpatská Ukrajina“ a vlastně i dnešní název „Zakarpatská oblast (Ukrajiny)“ už samy o sobě obsahují hodnotící prvek, pokud jde o národnostní charakter místního slovanského obyvatelstva. Vyplývá z něj, že obyvatelé jsou převážně Ukrajinci a že jde o integrální část Ukrajiny ležící na jih od Karpat.9 Československá (a rovněž maďarská) historiografie po roce 1945 z určité servility k SSSR tento termín přijala a začala používat zpětně i pro meziválečné období. Šlo o ahistorický přístup, pro který (kromě zcela zřejmých motivů politických) nebyl žádný důvod. V následující práci používáme pojem Podkarpatská Rus, a to i pro celé období, o němž bude v knize řeč. Před rokem 1918 se v českém prostředí někdy používal pojem Uherská Rus, který alternativně používáme i v této knize, přičemž je chápeme pro období před vznikem Československa za synonymní s pojmem Podkarpatská Rus.10 Úřední noviny Civilní správy Podkarpatské Rusi/Урядова газета гражданскаго правленiя Πoдкарпатской Pуси (dále jen: úř. n. CSPR), roč. I, č. 1 ze dne 18. 2. 1920. 2 Úst. zák. č. 121/1920 Sb. z. a n. 3 Nařízení vlády č. 356/1920 Sb. z. a n. 4 Zák. č. 125/1927 Sb. z. a n. 5 Apostrofem nahrazujeme znak ь, který měkčí předcházející souhlásku. 6 Další neoficiálně používané názvy byly: Uherská Rus (termín se používal hlavně do roku 1918), Karpatská Rus, Příkarpatská Rus, Zakarpatí, pro ukrajinsky cítící část obyvatelstva Podkarpatská Ukrajina, Karpatská Ukrajina aj. 7 Úst. zák. č. 328/1938 Sb. z. a n. 8 Pop, Ivan: Dějiny Podkarpatské Rusi v datech. Libri, Praha 2005, s. 377. 9 Podobně např. dnes běžně užívaný pojem Zakavkazsko je termínem ruským a nikoliv místním. 10 Pojem „Uherská Rus“ (rusky: Угорская Pусь) používali podle Paula Roberta Magocsiho od 30. let 19. sto1

8

|

PŘEDMLUVA

Obyvatelé Podkarpatské Rusi se sami označovali jako Rusíni (Rusyny). Problém se týká významu termínu Rusín a jeho vztahu k pojmu Ukrajinec. Slovanské obyvatelstvo Podkarpatské Rusi samo sebe označovalo (a často i dnes označuje) ve svém jazyku za „rus’ke“ (руське) a území, které obývalo, za Rus’ (Русь). Adjektivní forma „rus’ki“, „rus’ka“ (руськи, руська) se objevuje v názvech několika meziválečných politických stran, různých organizací atd. Do češtiny byla (a často i dnes je) zpravidla nepřesně překládána jako „Rus“, „ruský“, což evokuje představu, že jde o něco, co má spojitost s Ruskem a Rusy. (Velko)ruští etnografové a historici ostatně právě těmito názvy dokazovali, že obyvatelstvo je ruské a hovoří jazykem, který je dialektem ruštiny, což od nich potom převzali místní rusofilové a také část českých politiků podporujících na Podkarpatské Rusi proruský směr (např. národní demokrat Karel Kramář, ale např. i národní socialista Václav Klofáč). Jde ovšem o nedorozumění a jazykový posun. Ukrajinština označuje Rusko pojmem „Rosija“ (Росiя) a „ruský“ adjektivem „rosyjski“ (Росиїскi). Obyvatelstvo dnešní Ukrajiny a Běloruska, resp. části Litvy označovali v minulosti ukrajinští publicisté často jako „ruské“ (rus’ke, руське), ale tím neměli na mysli, že by bylo totožné s etnickými Rusy. V souvislosti s formováním ukrajinské národní identity začal být pojem „rus’ki“ (pуcькi) chápán jako synonymní k pojmu „ukrajinský“. Ukrajinský směr z toho potom odvozoval, že obyvatelstvo Podkarpatské Rusi a východního Slovenska, označující se jako „rus’ke“ (руське), je ve skutečnosti ukrajinské. Výrazy jako „Ruská národní rada“ (Руська народна рада) apod. je ale možné podle souvislosti chápat jako ruská národní rada, rusínská národní rada nebo ukrajinská národní rada: záleží na tom, kým se vedoucí činitelé cítili být. Česká etnografie si s národnostním zařazením podkarpatských Rusínů před první světovou válkou nevěděla příliš rady, protože podle u nás převládajících představ vycházela především z rozboru jazyka. Podobný přístup ovšem logicky vedl k začlenění Rusínů mezi Ukrajince a ty pak mezi Rusy. Ottův slovník naučný, reprezentující pohledy české vědy na přelomu 19. a 20. století, u hesla „Rusíni“1 odkazuje na heslo „Malorusové“, přičemž pod tímto heslem uvádí, že jde „o větev velikého národa ruského, nazývající se v Rakousko-Uhersku Rusíny, Rusnaky, adjektivum rus’kij, rusnackij.“ Autor hesla ještě dodává, že „inteligentní Malorusové nazývají se v řeči i v literatuře v Rakousko-Uhersku Rusíni, ruský, v Rusku Ukrajinec, ukrajinský.“2 Rusínské obyvatelstvo v Uhrách klasifikuje jako maloruské, což znamená ukrajinské – ale zároveň tedy vlastně i ruské.3 Jak ukážeme dále, ani v období první republiky neexistoval jednotný vědecký názor na národnostní identitu podkarpatských Rusínů. V dodatcích Ottova slovníku naučného z této doby (Ottův slovník naučný nové doby – OSNND) se v hesle „Podkarpatská Rus“ píše o „rusínském obyvatelstvu“, aniž by se autor tímto pojmem hlouběji zabýval.4 Heslo „Rusíni“ obsahuje odkaz na heslo „Ukrajinci“.5 Je ovšem třeba mít na paměti, že příslušný svazek vyšel letí ruští etnografové a jazykovědci pro označení území obývaného Rusíny, což znamenalo, že zahrnoval i část východní Slovenska. Odvozením od tohoto pojmu vzniklo i označení „uherští Rusíni“, „Uhrorusíni“. Viz: Eнциклопедiя icторiї та культури карпатських Русинiв. Видавництво В. Падяка, Ужгород 2010, с. 752. 1 Ottův slovník naučný (OSN), díl XXII, Praha 1904, s. 131. 2 OSN, díl XVI, Praha 1900, s. 717. 3 Tamtéž, s. 717. 4 OSNND, díl IV, sv. 2, Praha 1937, s. 1157. 5 OSNND, díl V, sv. 2, Praha 1939, s. 850. PŘEDMLUVA

|9

až v roce 1939 a tedy až po zániku Československa1, tj. krátce poté, co Podkarpatská Rus získala autonomii a prosadil se zde ukrajinofilský směr. V roce 1939 již také u nás naprostá většina odborníků považovala Ukrajince za svébytný slovanský národ a nikoliv za „větev velikého národa ruského“. U hesla „Ukrajinci“ je uvedeno, že tito žijí také v Zakarpatí.2 Přes výše uvedené příklady ale nelze říci, že by byl ukrajinský charakter slovanského obyvatelstva ve třicátých a na počátku čtyřicátých let přijímán v českém prostředí bez výhrad. Otázce vývoje národní identity slovanského obyvatelstva Podkarpatské Rusi bude věnována pozornost v dalším výkladu ve čtvrté kapitole. Na tomto místě stačí zatím říci, že už před první světovou válkou a především potom v meziválečném období zde mezi sebou soutěžily proudy autochtonní rusínský, ruský (velkoruský) a ukrajinský. Už tehdy – a především ovšem potom v meziválečném období – používali zejména rusofilové, ale i ukrajinofilové filologických a etymologických argumentů, aby dokázali, že rusínské obyvatelstvo je „jejich“. Jak jsme již ukázali, filologické argumenty vycházely z toho, že místní dialekty jsou blízké ukrajinštině. Proti tomu ovšem v této době rusofilové namítali, že i ukrajinština je jen dialektem velkoruštiny. Etymologické argumenty vycházely z pojmenování obyvatelstva, které se samo označovalo jako „ruské“ a které i Maďaři často označovali jako „Magyar Oroszok“ (tj. v doslovném překladu: maďarští Rusové), přičemž ovšem výraz „Orosz“ může v maďarštině znamenat jak Rusa, tak Rusína. Otázku významu pojmu „rus’ki“ (руськи) jsme již probrali výše. Je pravda, že dialekty, kterými hovoří slovanské obyvatelstvo jižní strany Karpat, jsou bližší spisovné ukrajinštině než ruštině, ale to samo o sobě ještě nic neznamená. Ostatně, ani ukrajinština (maloruština, jak byla tehdy označována) tehdy ještě nebyla definitivně kodifikována a neměla jednotný a všemi uznávaný pravopis. Všechny pokusy o určování národnostního charakteru obyvatelstva v tomto období jsou ve skutečnosti problematické. Především je třeba odmítnout podobné pokusy na bázi výzkumu jazyka tamního obyvatelstva. Jazyk národnost neurčuje, známe mnoho národů, které hovoří a především píší stejným jazykem, a přesto mají rozdílnou národní identitu (např. Srbové a Chorvati). Národnost ve skutečnosti není určena nějakými objektivními znaky, ale národnostním vědomím samotných lidí. Toto vědomí je formováno kulturním prostředím a především školou. Tam, kde ještě obyvatelstvo nemá jasné národní vědomí (a to byl na počátku 20. století jednoznačně případ právě podkarpatoruských slovanských obyvatel), tam nemůže být ani žádná národnost, existuje tu jen amorfní neuvědomělá masa. Slovanské obyvatelstvo Podkarpatské Rusi v 19. a na počátku 20. stol. (a ani v době začlenění území do Československa) ve své převážné většině nemělo ještě jasně vyhraněnou národní identitu. Rusíni se vymezovali nábožensky, protože většina byla řeckokatolíky a malá část se hlásila k pravoslaví. Náboženství je odlišovalo nejen od židů, ale i od Maďarů, protože ti byli buď římskými katolíky, anebo kalvinisty. Necítili se ale ve své většině být ani Rusy, ani Ukrajinci, ba ani Rusíny ve smyslu nějaké nezávislé národní identity, tj. příslušnosti k svébytnému rusínskému národu.

O tom, že díl 5/2 OSNND vyšel až po zániku druhé republiky, svědčí heslo Slovensko, kde je již výklad doveden až ke vzniku samostatného státu – viz tamtéž, s. 1418. 2 OSNND, díl VI, sv. 2, Praha 1943, s. 1310. 1

10

|

PŘEDMLUVA

Zatímco ruský (velkoruský) směr postupně slábl a po roce 1945 zcela zanikl, soupeření ukrajinského a autochtonního rusínského směru pokračuje do značné míry až dodnes.1 Historik stojí před těžkým problémem, protože už volba termínů jej objektivně vtahuje do rusínsko-ukrajinského sporu.2 Z tohoto důvodu je nezbytné vysvětlit používání některých pojmů: v této práci používáme pojmy „Rusín“, „rusínský“ pro označení slovanského obyvatelstva Podkarpatské Rusi jednak obecně, jednak v případě, kdy se buď toto obyvatelstvo považuje za zvláštní, od Rusů i Ukrajinců odlišný slovanský národ, a jednak v případě, kdy jde o slovanské etnikum národnostně nevyhraněné (tj. nemající ještě jasnou identitu). Pouze a výhradně v případech, kdy se obyvatelstvo identifikovalo s ukrajinským (popř. ruským) směrem a má tedy jasnou ukrajinskou (resp. ruskou) národní identitu, používáme pojmy „Ukrajinci“ a „ukrajinský“ (popř. „Rusové“ a „ruský“). Totéž platí ohledně označení jazyka. Pojmem „rusínský jazyk“ rozumíme jednak soubor dialektů, kterým obyvatelstvo oblasti mluví, jednak jazyk zaváděný v meziválečném období do škol. Jde-li evidentně o spisovný ruský či ukrajinský jazyk, který byl zaveden do školy nebo nějaké kulturní organizace, pak hovoříme o ruských či ukrajinských školách, ruském či ukrajinském jazyku, ruské či ukrajinské organizaci atd. Jazykové otázce bude rovněž věnována zvláštní kapitola s ohledem na problematiku úředního jazyka Podkarpatské Rusi. Autoři jsou si vědomi, že uvedený přístup nepochybně neuspokojí všechny čtenáře, zejména ne ty, kteří sami zastávají rusínský nebo ukrajinský směr. Při psaní práce se vyskytly problémy technické povahy. Šlo především o způsob psaní osobních a zeměpisných názvů a o způsob citace prací napsaných v ruštině a ukrajinštině. Jména některých osob se nám dochovala v různých jazykových mutacích, přičemž jedno a totéž jméno se často vyskytuje v různých formách. Jde jednak o důsledek pomaďaršťování jmen před rokem 1918, ale také o opačný proces („odmaďaršťování“) po roce 1918 (např. maďarsky Bródy, ale i rusínsky Brodij, maď. Oreszt Szabó i rus. Orest Szabov). Běžně také kolísá ruská, resp. ukrajinská a česká forma (např. Josif Kaminskij, i Josef Kaminský). Problémem je někdy také přepis ruských a ukrajinských jmen do latinky, který nebyl a vlastně ani dnes není jednotný. Např. ukrajinské Г, г bylo (a je) někdy přepisováno jako G – zřejmě pod vlivem ruštiny, jindy jako „H“ – podle výslovnosti. Přepis jména Гранчак proto nacházíme jednou jako Grančak, jindy jako Hrančak. Ukrajinská samohláska И, и byla zase – opět pod vlivem ruštiny – přepisována zpravidla jako „i“, jindy správně jako „y“. Při přepisu se v zásadě přidržujeme úzu, který je uveden v příloze k oficiálním „Pravidlům českého pravopisu“, ovšem s určitými odchylkami. Tam, kde se běžně vyskytují dvě formy téhož jména psané různým způsobem, je uveden obojí přepis, aby bylo zřejmé, že jde o tutéž osobu. Názvy prací uvádíme v ruském či ukrajinském originále v cyrilici tam, Rusíni jako samostatný národ nebyli v SSSR uznáváni a nejsou jako národ uznáváni ani v současné samostatné Ukrajině, byť jazyk Rusínů byl na sklonku vlády prezidenta Juščenka uznán jako jeden z „místních jazyků Ukrajiny“. Kodifikace rusínštiny sice byla provedena, ale nebyla všeobecně přijata všemi stoupenci rusinismu na Slovensku, Podkarpatské Rusi a v Polsku. Na Slovensku je uznávána jak ukrajinská, tak rusínská národnost a každý se může svobodně rozhodnout, k jaké národnosti se bude hlásit. Spory mezi Rusíny a Ukrajinci proto na veřejnosti probíhají spíše na Slovensku. Hlavní dobou konfliktu jak na Slovensku, tak na Podkarpatské Rusi byla 90. léta 20. století. 2 Na tuto skutečnost poukázal Peter Švorc – viz jeho práci Krajinská hranica medzi Slovenskom a Podkarpatskou Rusou. Universum, Prešov 2003, s. 9. 1

PŘEDMLUVA

| 11

kde se na ně poprvé odkazuje, a potom v přepisu do latinky. Vlastní jména, která již v českém prostředí zdomácněla ve formě odpovídající českému pravopisu, ponecháváme ve zdomácnělé formě. Píšeme proto např. Vološin, i když správná transkripce z ukrajinštiny by měla být Vološyn (ukrajinsky: Волошин). U zeměpisných jmen se setkáváme v literatuře běžně s názvy maďarskými, českými, ruskými a ukrajinskými, případně též rumunskými. V této práci používáme české názvy používané v letech 1919 –1939. Ve většině případů byl už v meziválečném období český název odvozen od formy, kterou používalo místní slovanské obyvatelstvo, a proto se zásadně neliší od současného ukrajinského názvu. Tam kde se názvy už před válkou lišily (např. Královo nad Tisou – Королево/Korolevo), anebo byl po roce 1945 zaveden nový, odlišný název (Volové/Воловое – Мiжгiря/Mižhirja, Севлюш/ Sevljuš – Виноградiв/Vynohradiv, resp. poruštěná forma Vinogradov či Vinogradovo), je ukrajinský (nový) název uveden v závorce. Ukrajinské koncovky, zaváděné v rámci ukrajinizace místo do té doby používaných názvů (např. Мукачеве/Mukačeve místo Mukačevo, Берегове/Berehove místo Berehovo), přitom v textu ignorujeme. Staré mаďarské názvy jsou uvedeny v závorce jen v tom případě, kdy je řeč o uherském nebo horthyovském období (např. Berehovo – maď. Beregszász, Mukačevo – maď. Munkács, Užhorod – maď. Ungvár). Rumunské názvy jsou uvedeny v závorce u názvů míst, které sévreskou smlouvou připadly Rumunsku. Autoři na tomto místě chtějí poděkovat Hlávkově nadaci za poskytnutí finančních prostředků na výzkum v ukrajinských archivech a knihovnách. Zásluhu na projektu má i někdejší předseda České besedy ve Lvově Ing. Evžen (Jevhen) Topinka, který bohužel nenadále zemřel v létě 2011. Děkujeme rovněž pracovníkům Státního archivu Zakarpatské oblasti (Державний архив Закарпатскої областi/ Deržavnyj archiv Zakarpatskoj oblasti – DAZO) v Užhorodě, pobočka v Berehovu, kteří nám byli nápomocni při vyhledávání materiálů.

12

|

PŘEDMLUVA

Předmluva k druhému vydání

V roce 2010 udělil Národohospodářský ústav Josefa Hlávky grant na výzkum hospodářského, sociálního a kulturního vývoje Podkarpatské Rusi v letech 1919 –1939 s primárním zaměřením na roli českých úředníků v tomto vývoji. V rámci tohoto výzkumu oba autoři této knihy podnikli několik výzkumných cest na Podkarpatskou Rus, přičemž se především zaměřili na studium materiálů v Státním oblastním archivu Zakarpatské oblasti (Deržavnyj archiv Zakarpatskoj oblasti) v Užhorodě a jeho pobočce v Berehovu. Výsledkem výzkumu byla publikace popisující stručně vývoj Podkarpatské Rusi v meziválečném období.1 Národohospodářský ústav Josefa Hlávky je nadací (Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových) a podle svých stanov vydávané knihy nedodává do distribuční sítě: publikace ústavu jsou především určeny pro knihovny a odborné instituce, zájemcům z řad jednotlivců jsou přístupny jen omezeně. Kniha o Podkarpatské Rusi se setkala s ne­­ očekávaným zájmem veřejnosti a její omezený náklad byl tak brzy vyčerpán. Hlávkova nadace ale umožňuje autorům, aby texty v takovém případě vydali znovu sami v jiném nakladatelství. Oba autoři jsou proto velmi rádi, že nakladatelství Vyšehrad projevilo v roce 2016 o práci zájem a rozhodlo se ji znovu vydat. Nové vydání knihy není úplně totožné s původním textem z roku 2013. I když na celkovém charakteru práce nebylo třeba nic měnit, bylo třeba především zohlednit řadu nových prací vydaných doma i v zahraničí v letech 2013 –2015 a také nové výsledky bádání v tuzemských a zahraničních archivech. Nové zpracování látky také poněkud rozšířilo časový rámec: více prostoru je věnováno dějinám Podkarpatské Rusi ve druhé polovině 19. století a bezprostředně před rokem 1914, a rovněž událostem v letech 1939 –1945, tj. v době maďarské okupace, a okolnostem, za nichž byla Podkarpatská Rus připojena k SSSR. Práce se také více soustředila na politické dějiny a národotvorný vývoj. Rozšířena byla rovněž obrazová a dokumentační příloha. Autoři knihy děkují také tímto recenzentům textu za cenné připomínky.

Rychlík, J. – Rychlíková, M.: Hospodářský, sociální, kulturní a politický vývoj Podkarpatské Rusi 1919 –1939. Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky, č. 3/2013, Praha 2013. 1

PŘEDMLUVA K DRUHÉMU VYDÁNÍ

| 13

v otázce československých hranic vázána ničím, co se stalo po 29. září 1938.1 Velké Británii už v té době na postoji Maďarska nezáleželo, protože od 7. prosince 1941 s ním byla ve válečném stavu. Obdobné prohlášení o neplatnosti všeho, co se stalo po Mnichovu, učinila 22. srpna 1944 také prozatímní vláda Francie2 a 26. září 1944 anulovala mnichovskou dohodu a Vídeňskou arbitráž nová vláda Itálie.3 Spojené státy, které nebyly signatářem mnichovské dohody a kterým Maďarsko 13. prosince 1941 vyhlásilo válku, považovalo změny hranic Československa rovněž za neplatné. Skutečnost, že mocnosti včetně SSSR uznaly Československo v předmnichovských hranicích, byla pro další vývoj celkem irelevantní. Nevíme, kdy přesně SSSR změnil ve věci československých hranic svůj postoj a rozhodl se anektovat území na jižní straně Karpat: odpověď na tuto otázku by mohly dát jedině ruské archivy. Myšlenka zřejmě krystalizovala postupně v souvislosti s vojenskými úspěchy sovětské armády a přiblížením se fronty ke Karpatům na jaře 1944. Beneš možná s podobnou eventualitou počítal, protože znal geopolitické cíle někdejší carské zahraniční politiky, které se za Stalina zásadněji nezměnily. ANEXE PODK ARPATSKÉ RUSI

V létě 1944 se sovětsko-německá fronta přiblížila ke karpatskému oblouku. Špatně schůdné zalesněné Karpaty s malým počtem horských průsmyků představovaly z německého hlediska ideální místo pro úspěšnou obranu. Maďarsko zde v letech 1940 –1943 vybudovalo už zmíněnou Arpádovu linii sestávající ze systému opevněných opěrných bodů a dřevěných i železobetonových bunkrů. Obrana Karpat na úseku Podkarpatské Rusi byla svěřena 1. maďarské armádě pod velení generálplukovníka Bély Miklóse. Sovětská operace mající za cíl překročení východních Karpat je známa jako východo-karpatská operace, či též v závěrečné fázi jako karpatsko-užhorodská operace.4 Začala 8. září útokem na německá předpolí. Ve dnech 15.–30. září se sovětské armádě podařilo probít na hřeben Karpat a zahájit boj o karpatské průsmyky. Třetí fází operace mělo být prolomení maďarské Arpádovy linie, sestoupení do nížiny a ovládnutí celého území až k Tise. Zde sovětskému útoku nenadále napomohl politický vývoj v Maďarsku. Poté, co 23. srpna došlo k převratu v Rumunsku, které roztrhalo svou spojeneckou smlouvu s Německem a přešlo na stranu Spojenců, rozhodl se i regent Miklós Horthy následovat jeho příkladu. 25. srpna jmenoval novou vládu generála Gézy Lakatose, která zahájila tajná jednání o příměří. Poté co se ukázalo, že není možné uzavřít separátní příměří se západními Spojenci, souhlasil Horthy s přímým vyjednáváním se Beneš, E.: Paměti, s. 308 –309, srv. text nóty zaslaný Edenem Janu Masarykovi týž den v: Beneš, E.: Šest let exilu a druhé světové války. Řeči, projevy a dokumenty z let 1938 –1945. Družstevní práce, Praha 1946, dok. XIV, s. 473 – 474. 2 Beneš, E.: Šest let exilu…, dok XVIII, s. 485 – 486. 3 Beneš, E.: Šest let exilu…, dok. XIX, s. 486 – 487. 4 Zakarpattja, s. 250, Pop, I. cit. práce, s. 423. Východokarpatská operace souvisela s paralelně probíhající a u nás známější karpatsko-dukelskou operaci mající za cíl poskytnutí vojenské pomoci Slovenskému národnímu povstání. 1

200

|

K A P I T O L A PÁTÁ

Sovětským svazem a koncem září odjela tajně do Moskvy maďarská delegace.1 Dohoda o příměří byla podepsána 11. října 1944 v Moskvě: podle ní se Maďarsko zavazovalo stáhnout ihned vojska na hranice z roku 1937 a pak vyhlásit válku Německu. Avšak poté, co Horthy 15. října oznámil uzavření příměří v rozhlase, provedli Němci, jejichž jednotky byly stále ještě v Maďarsku, státní převrat. Sesadili nejen Lakatosovu vládu, ale zajali i regenta Horthyho a dosadili k moci Férence Szálasiho, vůdce ultrafašistické strany Šípových křížů (Nyilaskeresztes Párt). Ten příměří odmítl a prohlásil, že Maďarsko bude pokračovat v boji. Szálasiho převrat demoralizoval 1. maďarskou armádu, která měla chránit karpatské průsmyky. Řada vojáků a důstojníků odmítala s ohledem na uzavřené příměří pokračovat v boji, který nedával žádné naděje na úspěch. Sám velitel 1. armády generálplukovník Béla Miklós novou vládu odmítl a 16. října přešel se svým štábem k postupující sovětské armádě, odkud vyzval své vojáky k složení zbraní.2 I když ne všichni maďarští důstojníci výzvy uposlechli, odpor na Arpádově linii se v podstatě zhroutil a ve dnech 18.–27. října obsadila vojska 4. ukrajinského frontu bez velkých bojů většinu Podkarpatské Rusi. 26. října osvobodila Mukačevo a následující den vstoupila do Užhorodu. Pod kontrolou německých a maďarských (szalásiovských) vojsk zůstala jen malá oblast na jihozápadě při řece Tise.3 Československá vláda v Londýně považovala osvobozené území za součást Československé republiky. Podle československo-sovětské dohody z 8. května 1944 o správě osvobozeného území4 proto vyslala na Podkarpatskou Rus vládního delegáta, kterým byl jmenován ministr František Němec.5 Němec přijel 28. října 1944 se svým štábem do Chustu, který Sověti vybrali jako sídlo československé správy. Součástí delegace byl i generál Antonín Hasal, který se stal vojenským velitelem osvobozené oblasti. Mezi Němcovým úřadem a sovětským velením 4. ukrajinského frontu docházelo prakticky od počátku ke konfliktům. Faktickým vládcem celé oblasti byl totiž velitel 4. ukrajinského frontu generál Ivan Jefimovič Petrov, či přesněji člen vojenské rady tohoto frontu generálplukovník Lev Zacharovič Mechlis, mající úzké vazby na tajné služby a přímo na Stalina. Sovětské vojenské úřady nedovolovaly členům Němcova úřadu volný pohyb a především jim zakazovaly vstup do oblasti na západ od Svaljavy (tj. do důležitých měst Mukačeva a Užhorodu).6 Dále často bránily provádění mobilizace do československého vojska a namísto toho verbovaly muže povinné vojenskou službou do sovětské armády, ačkoliv šlo o československé občany.7 Podle československých zákonů mohl československý občan sloužit v cizím vojsku jedině se souhlasem Maďarská delegace se do SSSR dostala přes slovenské povstalecké území, odkud byla přepravena letecky. Popis cesty a jednání o příměří, jakož i popis následného převratu viz Horváth, József – Nemes, János – Pintér, István – Szabó, László: Poslední dějství. Naše vojsko, Praha 1960, s. 178 –182, s. 237–274. 2 Štemenko, Sergej Matvejevič: Generální štáb za války. Kniha druhá. Naše vojsko, Praha 1974, s. 222. 3 Zakarpattja, s. 245 –252. 4 Text dohody viz Amort, Čestmír (ed.): Na pomoc československému lidu. ČSAV, Praha 1960, dok. 162, s. 329 –331, též: Dokumenty a materiály k dějinám československo-sovětských vztahů. Díl 4, sv. 2, Praha 1984, dok. 59, s. 91–93. 5 Němeček, J. – Nováčková, H. – Šťovíček, I. – Tejchman, M.: Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939 –1945. Dokumenty. Díl 2. červenec 1953 – březen 1945. SÚA, Praha 1999, dok. 138, s. 316. 6 Tamtéž, dok. 160, s. 350. 7 Tamtéž, dok. 152, s. 338, dok. 154, s. 342, dok. 159, s. 348 –349. 1

N A C E S T Ě K S O V Ě T S K É M U Z A K A R PAT S K U

| 201

prezidenta republiky, jinak se dopouštěl trestného činu. Prezident Beneš byl ochoten vyřešit věc smírně a udělit všem osobám, kteří o to požádají, ke službě v sovětské armádě souhlas. Sovětské vojenské a politické orgány ale o takovýto postup neměly evidentně zájem.1 Na celém území Podkarpatské Rusi iniciovaly zakládání vlastních národních výborů nepodléhajících vládní delegatuře v Chustu. Tyto národní výbory se sovětskou asistencí pak agitovaly za připojení celé oblasti k sovětské Ukrajině. Rozuzlení přišlo již po měsíci. 26. listopadu 1944 se v městském kině v Mukačevu sešel první sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny, zorganizovaný sovětskými politickými místy a důstojníky NKVD. Účastníci sjezdu schválili předem připravený manifest o opětovném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou.2 Sjezd ustavil tzv. Národní radu Zakarpatské Ukrajiny (NRZU), která měla být v přechodném období vrcholným zákonodárným i výkonným orgánem oblasti. Předsedou NRZU se stal Ivan Turjanica, předválečný podkarpatoruský komunista a osvětový důstojník československé armády. Turjanica přijel do Chustu spolu s ministrem Němcem a generálem Hasalem, ale 4. listopadu z československé armády dezertoval a dal se v Mukačevu k dispozici sovětským orgánům.3 S jejich pomocí a s pomocí předválečných členů KSČ v této oblasti pak založil 19. listopadu 1944 Komunistickou stranu Zakarpatské Ukrajiny (KSZU) a stal se jejím prvním tajemníkem. Právě jednotlivé buňky a místní organizace KSZU se významnou měrou podílely na přípravě sjezdu národních výborů.4 Nemůže být pochyb, že rozhodnutí I. sjezdu národních výborů bylo předem zinscenováno a nemá tudíž žádnou legitimitu. Není vůbec jasné, podle jakého klíče a na základě jakého předpisu se konaly volby delegátů a tedy ani koho tito delegáti zastupovali. Je ale zřejmé, že v mnoha obcích do výběru zasahovali nejen místní komunisté z KSZU, ale především sovětské vojenské orgány, které ostatně už od října často zcela svévolně dosazovaly do národních výborů „své lidi“. Sjezdu se údajně zúčastnilo 663 delegátů a 116 hostů, mezi nimi náčelník politické správy 4. ukrajinského frontu generál M. M. Pronin a náčelníci politických oddělení 1. gardové armády plk. S. I. Ťulpanov a 18. armády plk. L. I. Brežněv. Delegáti pocházeli z 268 obcí, což představovalo jen 55 % všech obcí na Podkarpatské Rusi podle sčítání lidu z roku 1930, navíc téměř polovina delegátů pocházela ze tří okresů – Mukačevo, Iršava a Sevljuš. Zastoupení obcí z oblastí pod československou správou bylo podstatně slabší, stejně jako zastoupení obcí nacházejících se na pomezí Slovenska. Část delegátů se nedostavila a byla nahrazena náhradníky, údajně z řad místních studentů.5 Pokud jde o sociální složení sjezdu, z celkového počtu 663 delegátů bylo 258 rolníků a 178 rolníků,6 zbytek připadl na inteligenci, mezi níž bylo i 14 duchovních (11 pravoslavných a tři řeckokatoličtí). Národnostní složení bylo následující: 621 Ukrajinců, 26 Maďarů, 5 Rusů, 4 Židé, 2 Rumuni, 2 Němci, 2 Slováci a 1 Rom. Z celkového počtu delegátů bylo 14 žen.7 Tamtéž, dok. 161, s. 351, dok. 162, s. 353 –354, dok. 165, s. 359 –360, dok. 169, s. 364. Narysy istoriji Zakarpattja, s. 596. Text manifestu viz tamtéž, s. 596 –597. 3 Pop, I.: cit. práce, s. 424 – 425, 429. 4 Konečný, Stanislav: Národná rada Zakarpatskej Ukrajiny a Ukrajinská národná rada Prjaševčiny: komparatívna analýza. In: Gajdoš, Marián – Konečný, Stanislav – Šmigeľ, Michal (eds.): Národné rady v regióne Karpát. Spolok Slovákov v Poĺsku, Krakov 2013, s. 72. 5 Tamtéž, s. 73, 77. 6 Tamtéž, s. 73. 7 Zakarpattja, s. 274. 1 2

202

|

K A P I T O L A PÁTÁ

Kino „Peremoha“ (vítězství) v Mukačevu, kde se 26. listopadu 1944 sešel první sjezd národních výborů, který přijal usnesení o připojení Podkarpatské Rusi k SSSR (dnešní stav).

Přes pečlivou režii ale sjezd neprobíhal úplně tak, jak si sovětské orgány přály: někteří delegáti totiž před jeho zahájením vyslovili názor, že o tak závažné věci, jakou je připojení k SSSR, má rozhodnout referendum. Podobné návrhy byly samozřejmě pro sovětské vedení nepřijatelné. Organizátoři ale pro jistotu změnili způsob hlasování: místo hlasování zvednutím mandátu se hlasovalo „masovou slovní aklamací“1. To ovšem legitimitu sjezdu ještě více zproblematizovalo a proto po jeho skončení delegáti prohlášení podepisovali. Někteří tak údajně ve zmatku učinili i vícekrát. Podpisy byly potom dodatečně sbírány i mezi obyvatelstvem a nakonec je údajně podepsalo 90 % dospělého obyvatelstva.2 Nelze přitom pochybovat, že na obyvatele byl vyvíjen přímý či nepřímý nátlak: na celé podpisové akci je totiž podezřelé především to, že se k ní připojili i delegáti sjezdu maďarské národnosti a manifest pak „dobrovolně“ podepisovali i etničtí Maďaři na jihu země. Ti v té době ještě chovali určité naděje (či spíše iluze), že bez ohledu na podmínky příměří dojde k malým korekturám hranic na jihozápadě Podkarpatské Rusi a alespoň část těchto čistě maďarských území zůstane i po válce součástí Maďarska. Představa, že by v této situaci podkarpatoruští Maďaři usilovali o připojení k sovětské Ukrajině, je zcela absurdní. Nelegitimnost mukačevského sjezdu a následné podpisové akce ovšem neznamená, že na Podkarpatské Rusi nebyly síly usilující o spojení s „velkou Ukrajinou“. Je zřejmé, Konečný, S., cit. práce, s. 77. Šmigeľ, Michal: Ukrajinská národná rada Prjaševščiny a hnutie za přičlenenie severovýchodního Slovenska k sovietskej Ukrajine. In: Gajdoš, M. – Konečný, S. – Šmigeľ, M.: Národné rady v regióne Karpát. Spolok Slovákov v Poľsku, Krakov 2013, s. 103. 1 2

N A C E S T Ě K S O V Ě T S K É M U Z A K A R PAT S K U

| 203

že takovýto vývoj si přáli především místní komunisté, především pokud národně cítili ukrajinsky, a potom obecně nejchudší vrstvy obyvatelstva, které si od připojení k SSSR slibovaly zlepšení své materiální situace. Je možné, že podobný vývoj z čistě nacionálních důvodů akceptovali i stoupenci OUN a UPA, kteří sice byli rozhodnými odpůrci komunismu, ale zároveň pozitivně hodnotili fakt sjednocení ukrajinských zemí do jednoho celku. Určitě však podobný vývoj nevítala většina obyvatelstva. Na druhé straně ovšem nemáme ani žádný důkaz, že si většina obyvatel přála opětovné připojení k Československu: z faktu, že se řada Rusínů přihlásila do československé armády (a to i v době, kdy tomu již sovětské úřady kladly překážky), můžeme jen vyvodit, že takovou vůli měla jejich část. O přáních a státoprávních představách tamních obyvatel jinak nevíme nic. Československá zpravodajská služba neměla na Podkarpatské Rusi fungující síť a československá vláda v Londýně proto odtud neměla žádné zprávy.1 Londýnská vláda obdržela pouze v roce 1944 memorandum, v němž blíže neidentifikovaná skupina Rusínů trvala na další platnosti ústavního zákona 328/1938 Sb. z. a n. o autonomii Podkarpatské Rusi a žádala, aby „zástupci spojeneckých armád na území Podkarpatské Rusi byl přidělen zástupce z jejich řad.“2 Není ovšem jasné, za jak velkou skupinu memorandum hovořilo. Turjanica poslal jménem NRZU už 30. listopadu 1944 Němcovi dopis, v němž jej s odvoláním na usnesení sjezdu národních výboru vyzval, aby i se svým civilním a vojenským aparátem do tří dní (sic!) opustil území Zakarpatské Ukrajiny.3 Protože Němec na výzvu nereagoval, poslal Turjanica 5. prosince dopis přímo prezidentovi Benešovi a žádal jej, aby Němce z Chustu odvolal.4 Týž den NRZU přerušila s československým delegátem veškeré kontakty a dokonce zakázala už utvořeným správním orgánům (národním výborům), aby od něj přijímaly jakékoliv příkazy. Majetek, patřící Maďarskému království a Československé republice, byl dalším dekretem z téhož dne (5. prosince) konfiskován a převeden do správy NRZU.5 Za těchto okolností Němec dospěl k přesvědčení, že jeho další přítomnost v Chustu je zbytečná a 8. prosince 1944 odjel – oficiálně pouze dočasně – zpět do Moskvy.6 Vojenská mise generála Hasala zatím v Chustu zůstala. Reakce exilové vlády i prezidenta Beneše na ustavení NRZU a požadavek připojení Podkarpatské Rusi k sovětské Ukrajině je zřejmá z telegrafické instrukce státního ministra Huberta Ripky československému vyslanci v Moskvě Zdeňku Fierlingerovi z 5. prosince 1944, v jejímž bodě č. 6 se říká toto: „Mezi sovětskou a československou vládou je tichý, ale jasný souhlas, že kvůli Podkarpatské Rusi nesmí vzniknout žádný konflikt protože by se to hned proti oběma využilo. Po válce se pak o všech těchto věcech definitivně dohodnou jen mezi sebou a v nejpřátelštějším dorozumění, a to tak, aby dohoda vedla jen k upevnění trvalého spojenectví československo-sovětského.“7 Jinak řečeno: československá vláda je ochotna vzdát se Podkarpatské Rusi Hubený, David: Otázka budoucí příslušnosti Podkarpatské Rusi za 2. světové války. In: Аркасiвскi читання. Матерiали IV. мiжнародної науково-практичної конферециї, Миколаїв 11–12 квiтня 2014 p., MHУ iменi B. O. Cухомлинського 2014, с. 48. 2 Tamtéž. 3 Němeček, J. a kol.: Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních, Díl 2, dok. 168, s. 362–363. 4 Tamtéž, s. 363, pozn. č. 1 pod čarou. 5 Tamtéž, dok. 170, s. 365 –366, dok. 171, s. 366 –367. 6 Pop, I., cit. práce, s. 431. 7 Němeček, J. a kol.: Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních, díl 2, dok. 169, s. 365. 1

204

|

K A P I T O L A PÁTÁ

dobrovolně ve prospěch SSSR, avšak až po válce a po formálním podepsání řádné československo-sovětské smlouvy, nikoliv jen na základě jednostranné deklarace jakéhosi pochybného sjezdu nikým nevolených národních výborů. Do té doby nebude československá jurisdikce zpochybňována a sovětské orgány nebudou bránit vstupu Rusínů do československého vojska. Ripka zároveň pověřil Fierlingera, aby v duchu instrukce začal jednat se sovětskými místy.1 První jednání se uskutečnilo 27. prosince 1944 v Moskvě mezi Fierlingerem a náměstkem lidového komisaře (ministra) zahraničních věcí Andrejem Vyšinským. Přítomni byli dále vládní delegát František Němec, slovenský komunista Jozef Valo a na výslovnou Fierlingerovu a Němcovu žádost také delegace Slovenské národní rady, ve složení Ladislav Novomeský, Ján Ursíny a pplk. Mirko Vesel, která před nedávnem přicestovala do Moskvy z Londýna.2 Fierlinger řekl, že prezident a vláda nemohou připustit jednostrannou změnu státoprávního postavení Podkarpatské Rusi a musí trvat na platnosti československého právního řádu, nicméně je zde možnost tuto otázku vyřešit tak, jak to odpovídá těsnému přátelskému svazku Československa a SSSR. Vyšinskij prohlásil, že SSSR dodrží všechny smlouvy, nicméně nemůže se stavět na odpor hnutí obyvatelstva Podkarpatské Rusi za připojení k sovětské Ukrajině.3 Následující den byli Fierlinger a Němec, které tentokráte doprovázel podkarpatoruský komunista a člen Státní rady Ivan Petruščak, přijati komisařem zahraničí Vjačeslavem Molotovem. Rozmluvě byl opět přítomen i Vyšinskij. Fierlinger řekl, že prezident a vláda „nepovažují za vhodné“, aby SSSR nyní řešil otázku Podkarpatské Rusi „radikálním způsobem“, nicméně zopakoval, že ve vhodný okamžik bude problém řešen „v duchu přátelství k SSSR i vůči obyvatelstvu Podkarpatska.“ Do té doby je třeba najít nějaké přechodné řešení. Také Molotov řekl československé delegaci v podstatě totéž, co předchozí den jeho náměstek: sovětská vláda nemůže brzdit spontánní projev vůle obyvatelstva, které cítí svou národnostní příslušnost k velkému ukrajinskému národu.4 Němec o obou jednáních informoval 29. prosince 1944 telegraficky Beneše. Vyjádřil názor, že vůle obyvatelstva pro připojení je spontánní a nelze bránit připojení tohoto území k SSSR. Doporučil proto, aby vláda sama navrhla Sovětskému svazu jednání o této otázce.5 Prezident Beneš byl nucen akceptovat faktický stav. V instrukci odeslané Fierlingerovi 30. prosince uvedl, že „státoprávní otázka Podkarpatské Rusi je zatím odložena a je dohoda, že bude v daný okamžik řešena přátelsky, aniž by dobrý vztah obou států byl dotčen.“6 Bez ohledu na odložení problému ale sovětská místa nehodlala respektovat československou jurisdikci ani dočasně. Trnem v oku se jí stala především vojenská mise generála Hasala a jeho štáb v Chustu. 14. ledna 1945 obsadila budovu vojenského oblastního velitelství i tamní československá kasárna místní chustská milice podléhající formálně městskému Národnímu výboru, avšak ve skutečnosti jednající nepochybně Tamtéž. Do Londýna byla tato delegace vyslána povstaleckou Slovenskou národní radou, aby jednala s prezidentem Benešem a exilovou vládou o státoprávním postavení Slovenska. Po porážce Slovenského národního povstání se delegace již nemohla vrátit na Slovensko a odcestovala do Moskvy. 3 Němeček, J.: Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních…, díl 2, dok. 196, s. 406. 4 Tamtéž, dok. 197, s. 409. 5 Tamtéž, dok. 202, s. 417– 418. Srv. též dodatek ke zprávě tamtéž, dok. 203, s. 419 – 420. 6 Tamtéž, dok. 204, s. 421. 1 2

N A C E S T Ě K S O V Ě T S K É M U Z A K A R PAT S K U

| 205

buď na přímý pokyn anebo minimálně s vědomím vyšších sovětských míst. Poté milicionáři vtrhli i do vládní budovy a vyhnali odtud československé úředníky. Sovětský velitel města odmítl poskytnout jak civilním úředníkům, tak československé vojenské správě jakoukoliv pomoc. Zbylí civilní úředníci i Hasalův štáb byli fakticky v Chustu internováni.1 Němec sám potom naléhal, aby byla mise přemístěna na už osvobozené území východního Slovenska, což se také nakonec stalo. Stalin poslal 23. ledna 1945 Benešovi osobní dopis, po obsahové stránce shodný s prohlášením Molotova Fierlingerovi z 28. prosince: sovětská vláda dodržuje smlouvy a dodrží samozřejmě i smlouvu s Československem, ovšem nemůže se stavět proti vůli Ukrajinců na Zakarpatské Ukrajině. Stalin dále připomenul Benešovi, že on sám navrhoval v prosinci 1943 při návštěvě Moskvy odevzdání Podkarpatské Rusi, což tehdy on, Stalin, odmítl.2 Stalin ale vyšel Benešovi vstříc v tom, že souhlasil, aby záležitost byla vyřešena mezistátní smlouvou, uzavřenou buď ještě před skončením války s Německem, anebo po jejím skončení.3 Beneš odpověděl Stalinovi 29. ledna 1945. V dopisu se nezmiňoval o jednání v Moskvě v prosinci 1943, ale připomenul svůj rozhovor s Ivanem Majským v září 1939, přičemž zdůraznil, že své stanovisko nezměnil a ani nezmění. Beneš požádal, aby smlouva byla uzavřena až po válce, protože základním pilířem československé politiky během války je obnova Československa v předmnichovských hranicích.4 Naposledy se o Podkarpatské Rusi jednalo mezi Benešem a Molotovem v Kremlu 21. března 1945. Prezident tehdy přijel do Moskvy, aby byl přítomen jednání o sestavení první poválečné vlády a jejím programu a aby se potom mohl přesunout i s ministry bezpečně na osvobozené území do Košic, kde byla vláda 4. dubna formálně jmenována. Jednání v Kremlu se zúčastnil Molotov, Vyšinskij, sovětský vyslanec u československé vlády Valerian Zorin, za československou stranu ministr zahraničních věcí Jan Masaryk a vyslanec Fierlinger. Beneš začal historickým exkursem, který samozřejmě poněkud upravil tak, aby zapadal do momentální situace: o připojení Karpatské Ukrajiny (v textu je používán důsledně tento termín) prý Československo nikdy neusilovalo, byl to nápad amerických Rusínů, kteří o tom udělali plebiscit. Východní Halič tehdy nebyla sovětská, takže nebylo možné spojit Podkarpatskou Rus s SSSR a aby ji nedostali Maďaři, bylo třeba ji připojit k Československu. Dále řekl, že Československo považovalo vždy Karpatskou Ukrajinu jen za jakési mandátní území, které dočasně spravuje.5 Nyní nastal čas tuto otázku vyřešit v přátelském duchu mezi SSSR a Československem. Jakmile válka skončí a bude jasná otázka československých hranic s Německem, Polskem a Maďarskem, bude připravena příslušná smlouva, která Hubený, D.: cit. práce, s. 50. Předmětný rozhovor Beneše se Stalinem se odehrál 18. 12. 1943. Podle zápisu z jednání pořízeného vyslancem Zdeňkem Fierlingerem Beneš odstoupení Podkarpatské Rusi nenabízel, ale řekl, že je třeba „v kulturních věcech přizpůsobiti Podkarpatskou Rus k ostatní Ukrajině“. Viz Němeček, J. a kol: Československo-sovětské vztahy…, 2. díl, dok. 69, s. 179. 3 Text dopisu v ruštině viz Němeček, J. a kol: Československo-sovětské vztahy…, 2. díl, dok. 228. s. 470 – 471. K okolnostem dopisu viz též dok. 231, s. 474 – 475, dok. 232, s. 475 – 476. 4 Tamtéž, dok. 236, s. 482– 483. 5 Beneš zde převzal argumenty českých rusofilů Karla Kramáře a Václava Klofáče. Jak už ale víme z 2. kapitoly, ve svém projevu v Užhorodě počátkem května 1934 Beneš „mandátní teorii“ jednoznačně odmítl a tvrdil, že Podkarpatská Rus je pevnou a trvalou částí republiky. 1 2

206

|

K A P I T O L A PÁTÁ

bude předložena Národnímu shromáždění, jakmile se sejde. Beneš výslovně prohlásil, že nepředpokládá, že by československý lid byl proti odstoupení Karpatské Ukrajiny. Na závěr dodal, že na východním Slovensku žijí Ukrajinci a na území Karpatské Ukrajiny je určitá část Slováků. Snad by bylo dobré provést výměnu obyvatelstva. Hranice se Slovenskem by každopádně měla zůstat tak jak je. Fierlinger k tomu dodal, že Slováci mají eminentní zájem na udržení starých hranic s Karpatskou Ukrajinou. Molotov Beneše i Fierlingera ujistil, že stará hranice samozřejmě zůstane nedotčena.1 Požádal ale, aby Beneš svůj ústně vyslovený názor, že má být Karpatská Ukrajina připojena k sovětské Ukrajině, dal písemně ve formě dopisu, který by pak byl předložen Nejvyššímu sovětu. V tom mu Beneš 26. března vyhověl, přičemž v dopise znovu zdůraznil požadavek neměnnosti starých hranic mezi Slovenskem a Karpatskou Ukrajinou.2 Molotov příjem dopisu notifikoval a v odpovědi znovu potvrdil, že sovětská vláda vyjadřuje souhlas s tím, aby hranice mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí existující v rámci Československa zůstala beze změny.3 Benešovy obavy, aby pod záminkou sjednocení Ukrajinců nedošlo nakonec také k odtržení východního Slovenska, nebyly úplně neopodstatněné. 29. listopadu 1944 se v Užhorodě ustavil Prozatímní národní výbor prjaševských Ukrajinců, který přijal rezoluci požadující „připojit k svobodné matce Zakarpatské Ukrajině celou prešovskou Ukrajinu s haličskou Lemkovščinou.“4 Počátkem roku agitátoři výboru na osvobozeném území východního Slovenska sbírali podpisy za memorandum požadující připojení regionu k Zakarpatské Ukrajině, přičemž – jak bylo později zjištěno – tyto podpisy byly často vylákány podvodným způsobem. 1. března 1945 se v Ruském domě v Prešově uskutečnil sjezd delegátů ukrajinských (rusínských) obcí a okresů východního Slovenska, na němž došlo k ustavení Ukrajinské národní rady Prjaševščiny (UNRP). UNRP, v níž měli silné pozice místní komunisté ukrajinské národnosti, se prohlásila za „nejvyšší a jedinou představitelku ukrajinského a ruského obyvatelstva na Slovensku.“5 Sovětské politické vedení ale zřejmě brzy dospělo k názoru, že odtržení východního Slovenska není pro ovládnutí střední Evropy potřebné a navíc by zpochybnilo věrohodnost sovětského slibu, že nedojde ke změně podkarpatorusko-slovenské hranice.6 Když ÚNRP viděla, že sovětské kruhy myšlenku odtržení nebudou podporovat, sama se od separatismu distancovala a koncentrovala se na řešení postavení Ukrajinců na východním Slovensku. Němeček, J. a kol: Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních… 2. díl, dok. 248, s. 506 –507. Tamtéž, dok. 258, s. 526. 3 Tamtéž, s. 527 (pozn. č. 3). 4 Šmigeľ, Michal: Ukrajinská národná rada Prjaševščiny a hnutie za přičlenenie severovýchodního Slovenska k sovietskej Ukrajine, s. 106. 5 Tamtéž, s. 111. 6 Pokusy komunistických Ukrajinců a ukrajinofilů ze Zakarpatí o připojení východního Slovenska časově korespondují s obdobným pokusem týchž sil o připojení jižní části Marmarošské župy (na jih od Tisy), tj. té části, která v letech 1920 –1940 patřila k Rumunsku a 30. 8. 1940 2. vídeňskou arbitráží připadla Maďarsku. I zde byl ustaven ukrajinský národní výbor, který s pomocí sovětských vojenských orgánů začal sbírat podpisy požadující připojení oblasti k Zakarpatské Ukrajině, tj. k SSSR. Rovněž zde sovětská místa přestala na jaře 1945 akci podporovat, protože jednak narazila na pochopitelný nesouhlas rumunského obyvatelstva a kromě toho si SSSR nechtěl komplikovat budoucí vztahy s Rumunskem, kterému slíbil navrácení celého severního Sedmihradska odtrženého 30. 8. 1940 Maďarskem. K tomu viz: Gajdoš, Marián: Snaha o zjednotenie Marmaroščiny so Zakarpatskou Ukrajinou v roku 1945 – lokálny experiment? In: Gajdoš, M. – Konečný, S. – Šmigeľ, M.: Národné rady v regióne Karpát, s. 84 –101. 1

2

N A C E S T Ě K S O V Ě T S K É M U Z A K A R PAT S K U

| 207

Závěr

Dohoda mezi SSSR a ČSR o postoupení Podkarpatské Rusi (Zakarpatské Ukrajiny) Ukrajinské sovětské socialistické republice (a tedy SSSR) byla formálně podepsána v Moskvě 29. června 1945.1 Obsahovala dodatkový prováděcí protokol. Ten v článku 1 ustanovoval společnou rozhraničovací komisi, která měla vytýčit hranici s ohledem na místní poměry, a v článku 2 upravoval otázku státního občanství. Někdejší českoslovenští občané s domovským právem anebo trvalým pobytem na Podkarpatské Rusi se stávali automaticky občany SSSR, avšak ti z nich, kteří se hlásili k české a slovenské národnosti, měli právo do 1. ledna 1946 optovat pro československé občanství a vystěhovat se do Československa. Podobně i českoslovenští občané ruské a ukrajinské národnosti žijící ve slovenských okresech na území Československa (tedy především na východním Slovensku) získali právo optovat pro sovětské občanství a měli se vystěhovat do SSSR. Otázky opce a náhrady za zanechaný majetek měla řešit společná likvidační komise (čl. 3). Otázky spojené s opcí a optanty jsou jakýmsi epilogem československé etapy v dějinách Podkarpatské Rusi, protože šlo o to, kdo bude mít nakonec právo přestěhovat se do Československa. Už při jednání o smlouvě vznesl místopředseda vlády za Demokratickou stranu Ján Ursíny požadavek, aby mohli pro Československo optovat i příslušníci československého armádního sboru v SSSR a příslušníci jejich rodin. To se ovšem netýkalo jen Rusínů z Podkarpatské Rusi, ale také volyňských Čechů, kteří dobrovolně vstoupili do československé armády. Podle Ursínyho pamětí to Vyšinskij nejprve odmítl s tím, že by Sovětskému svazu ubyli obyvatelé. Ursíny na to odpověděl, že nikdo nemůže žádat, aby vojáci, kteří bojovali se zbraní v ruce za Československo, byli nyní nuceni zůstat i se svými rodinami v Sovětském svazu. Vyšinskij nakonec tento argument uznal.2 Rozsah opce byl tak nakonec oproti dodatkovému protokolu ke smlouvě z 29. června poněkud rozšířen. Otázku přestěhování volyňských Čechů řešila dodatečná (druhá) opční dohoda podepsaná v Moskvě 10. července 1946.3 Podle

Smlouvu ratifikovalo Prozatímní národní shromáždění 22. 11. 1945 a Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR 27. 11. 1945. Text smlouvy ve slovenštině, ruštině a ukrajinštině byl publikován 21. 10. 1946 v částce 81 Sbírky zákonů a nařízení pod číslem 186/1946 Sb. 2 Ursíny, J.: Z môjho života. Ústav T. G. Masaryka – Matica slovenská, Praha – Martin 2000, s. 74. 3 Podle této dohody mohli Češi a Slováci – občané SSSR z oblasti někdejší volyňské gubernie – optovat pro československé občanství a přestěhovat se do Československa a českoslovenští občané ruské, ukrajinské a běloruské národnosti mohli optovat pro sovětské občanství a přestěhovat se do SSSR. K tomu viz: Šmigeľ, Michal – Tišliar, Pavol a kol.: Migračné procesy Slovenska (1918 –1948). Belianum – Univerzita Mateja Bela, Banská Bystrica 2014, s. 480 – 481. 1

ZÁVĚR

| 209

Detail mapy připojené k československo-sovětské smlouvě o postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu.

210

|

ZÁVĚR

nařízení československé vlády ze dne 24. srpna 19451 mohly do 1. ledna 1946 pro československou státní příslušnost optovat také vojenské osoby ruské či ukrajinské národnosti, které bojovaly proti Německu v řadách československé armády, pokud měly domovské právo nebo trvalý pobyt v některé obci Podkarpatské Rusi. Opce se vztahovala i na manželku a nezletilé děti. Opční prohlášení se podávalo u ministerstva vnitra nebo u úřadu, který bude přijímáním přihlášek pověřen. Sovětské úřady kladly opci různé překážky a především se snažily brzdit opce Rusínů – vojáků československé armády a jejich rodinných příslušníků. Na mnoha místech Podkarpatské Rusi nebyly podmínky opce obyvatelstvu přesně známé, byť zprávy o možnosti optovat se rychle rozšířily. Teprve na opakované urgence československého velvyslance v Moskvě Jiřího Horáka ústřední úřady slíbily, že zveřejní podmínky opce formou veřejných vyhlášek. Než se tak ale všude stalo, opční lhůta vypršela. 1. ledna 1946 proto intervenoval Horák u sovětského ministerstva zahraničních věcí (ministerstvo innostrannych děl – MID) ve věci prodloužení opční lhůty do 1. března 1946, což se také skutečně stalo.2 Ani potom neprobíhaly opce bez problémů. Ministerstvo vnitra proto po dohodě s ministerstvem zahraničních věcí (MZV) vyslalo do Užhorodu zvláštního delegáta, který měl žádosti přijímat a posuzovat. Československá vláda vycházela z článku 2 dodatkového protokolu, podle kterého opce schvalovaly československé úřady. Sovětské úřady ale brzy vystoupily s požadavkem, aby osoby podávaly žádosti prostřednictvím sovětských úřadů a jejich stanovisko mělo být rozhodující. Odvolávaly se na skutečnost, že v československo-sovětské dohodě není přesné ustanovení o tom, jakým způsobem se má opce provádět. Opční přihlášky na Podkarpatské Rusi tak ve skutečnosti přebíral zvláštní sovětský pověřenec, kterým se stal Ivan Turjanica, předseda NRZU. Turjanica sám (nepochybně podle instrukcí sovětských míst) rozhodoval, čí přihláška k opci bude či nebude přijata, a teprve po souhlasu sovětských orgánů odevzdával seznamy optantů ke schválení československým úřadům. Mezi tím již některé osoby, které měly domovské právo na Podkarpatské Rusi, ale zdržovaly se z nějakých důvodů na československém území, podaly žádost o opci přímo ministerstvu vnitra v Praze. Opce těchto „přímých optantů“ odmítal SSSR uznat vůbec. Přes všechny překážky bylo za tři měsíce podáno 23 168 opčních žádostí a přímo do Prahy jich bylo posláno 25 000.3 O možnosti dodatečné opce a uznání opčních prohlášení podaných přímo ministerstvu vnitra jednali velvyslanec Horák a legační rada Jiří Kašpárek opakovaně s náměstkem ministra zahraničních věcí Andrejem Vyšinským, který tuto žádost předložil sovětské radě ministrů (vládě). 19. srpna 1947 byl Kašpárek přijat Vyšinským v přítomnosti vedoucího středoevropského referátu MIDu Alexandra Alexandrova. Kašpárek nejprve urgoval otázku obnovení opční lhůty a odvolával se na to, že sovětská vláda tuto možnost výslovně nezamítla. Vyšinskij na to odpověděl, že vláda se sice formálně nevyslovila proti dodatečné opci, ale neusnesla se ani na tom, že se opční lhůta prodlužuje. Dodatečnou opci nelze povolit, protože pokud by se vyhovělo Československu, přišli by se stejnou žádostí i Poláci. Kašpárek potom přednesl žádost Vl. nař. č. 61/1945 Sb. Nařízení se opíralo o dekret prezidenta republiky č. 60/1945 Sb. o přípravě opce. Dekret i nařízení byly uveřejněny 1. 9. 1945 v částce 28 Sbírky zákonů a nařízení. 2 Archiv ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV), depeše došlé (Moskva), tg. 782, č. 1/B/46. Srv. vládní nařízení č. 21/1946 Sb. ze dne 5. 2. 1946. 3 Tamtéž, s. 438. 1

ZÁVĚR

| 211

ve věci přímých opcí a vznesl námitky proti tomu, že sovětské úřady provádějí fakticky opci samy. Vyšinskij odpověděl, že československé úřady proti tomuto postupu nikdy dříve nic nenamítaly. Kašpárek uznal, že udělal chybu, když na tuto skutečnost dříve neupozornil, ale současně vznesl námitky proti tomu, že Turjanica vůbec odmítá o přihláškách podaných československým úřadům jednat. Vyšinskij slíbil, že se pokusí najít řešení, ale odmítl dát jakýkoliv závazný příslib.1 O vojácích československého armádního sboru „ruské a ukrajinské národnosti“ a jejich rodinách jednal Horák s Vyšinským opakovaně. Při návštěvě 25. prosince 1947 mu připomenul slib, který dal v roce 1945 ministr zahraničních věcí Vjačeslav Molotov tehdejšímu československému velvyslanci Zdeňku Fierlingerovi. Tehdy totiž Molotov řekl, že tito vojáci a jejich rodiny budou moci optovat pro Československo a vystěhovat se. Nyní, řekl Horák, chce předseda Národní rady Zakarpatské Ukrajiny Turjanica právo optovat přiznat jen těm, kteří se přihlásili do armády před bitvou u Dukly (6. 10. 1944). Vyšinskij dal najevo, že uznává nespravedlnost Turjanicova postupu. Horák byl optimistický.2 19. ledna 1948 Horák u Vyšinského znovu urgoval vyřízení žádostí o emigraci rodinných příslušníků československého armádního sboru, o kterou usiloval od roku 1946.3 Konec celé akce se odehrál až po únorovém převratu, který způsobil Horákovo odvolání z Moskvy. 31. prosince 1948 obdržel nový československý velvyslanec v Moskvě Bohuslav Laštovička od ministra zahraničí Vladimíra Clementise telegram, ze kterého vyplývala změna stanoviska MZV ve věci repatriace rodinných příslušníků Svobodovy armády: Clementis napsal: „Nemáme v úmyslu žádat repatriaci těch příslušníků naší zahraniční armády, kteří se ještě nacházejí na území SSSR. Omezili jsme se na repatriaci rodinných příslušníků těch, kteří se už u nás nacházejí a jsou našimi občany.“4 Vedle osob, které se rozhodly pro opci, se v poválečném období objevil i problém osob, které neměly na území Podkarpatské Rusi domovské právo ani trvalé bydliště a zdržovaly se zde v podstatě nelegálně. Šlo často o osoby, které přijely hned po osvobození z Čech nebo ze Slovenska na Podkarpatskou Rus, aby si zde vyřídily své osobní záležitosti, poohlédly se po svém zanechaném majetku, anebo jen navštívily své známé a příbuzné. V prvních týdnech po přechodu fronty totiž hranice mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí ještě nebyla střežena a nebylo těžké ji překročit. Koncem listopadu však sovětské úřady prakticky ze dne na den hranici uzavřely5 a řada československých občanů tak zůstala na sovětském území. Tyto osoby se pochopitelně obracely na československé velvyslanectví v Moskvě s prosbou o pomoc. Československé velvyslanectví v Moskvě bylo připraveno vystavit těmto osobám československé pasy, avšak sovětské úřady jim odmítaly udělit tzv. výjezdní vízum, bez kterého žádný cizinec nemohl opustit území SSSR. Ve věci návštěvníků Horák opakovaně intervenoval u Vyšinského. Ten sice uznal, že pokud někdo jen přijel na návštěvu, je třeba mu umožnit návrat domů, avšak v praxi se věc velmi vlekla. 13. listopadu 1946 poslal Horák do Prahy telegram s žádostí, aby samo ministerstvo intervenovalo prostřednictvím AMZV, depeše došlé (Moskva), Kašpárkův tg. č. 734/dův z 19. 8. 1947. AMZV, depeše došlé (Moskva), tg. 1317/dův, č. 3707/B/1947. 3 AMZV, depeše došlé (Moskva), č. 189/B/48, 20. 1. 1948. 4 Polišenská, M.: Čechoslováci v gulagu a československá diplomacie 1945 –1953. Libri, Praha – ÚPN, Bratislava 2006, s. 245. 5 I. Pop: cit. práce, s. 439. 1 2

212

|

ZÁVĚR

Valeriana Zorina, sovětského velvyslance v Praze.1 Návrat osob se nakonec protáhl až do roku 1948. 21. února 1948 jednal Horák o návštěvnících s novým náměstkem ministra zahraničních věcí Valerianem Zorinem, který byl v letech 1945 –1947 sovětským velvyslancem v Praze, a podařilo se mu konečně dosáhnout příznivého vyřízení.2 A tak 24. února 1948 mohl Horák informovat MZV, že „místním orgánům na Zakarpatské Ukrajině bylo dáno nařízení povolovat výjezd do ČSR návštěvníkům, pokud ovšem nejsou proti tomu námitky politického charakteru.“3 Úplně na závěr bude vhodné dodat, že hranice mezi SSSR a Československem nesledovala přesně někdejší administrativní hranici mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. Sovětské orgány už v únoru 1945 obsadily i městečko Čop a území na sever od něj náležející do roku 1938 ke Slovensku.4 Sovětská armáda přechodně přišla také do obcí Bajany, Pavlov (Pavlovce nad Uhom) a Ruská, odkud se později na Horákovu intervenci stáhla.5 Sovětský svaz potřeboval, aby se čopský železniční uzel a trať Čop-Užhorod-Užocký dostaly na sovětské území. K SSSR byl připojen celý někdejší užhorodský okres. V důsledku toho se do Sovětského svazu dostala i čistě slovenská obec Lekart (dnes Lekárovce), která původně patřila k okresu Sobrance, avšak na žádost tamních občanů byla před válkou přičleněna k okresu Užhorod, protože tak měli na okresní i zemský úřad blíže. Když se ale obyvatelé Lekartu dozvěděli, že podle v Moskvě právě uzavřené dohody mají být připojeni k SSSR, žádali, aby byli ponecháni v Československu. Místopředseda vlády Ján Ursíny, na kterého se delegace obce obrátila, přednesl věc na zasedání vlády a ta se skutečně usnesla požádat SSSR o vrácení obce.6 Státní tajemník Clementis dal v té věci Horákovi pokyn, aby podnikl v Moskvě příslušné kroky. 26. prosince 1945 Horák informoval ústředí, že sovětská vláda dala ohledně navrácení Lekartu zamítavou odpověď.7 Vláda o věci jednala znovu. Ursíny upozornil, že Československo postoupilo SSSR dvě velké obce (byť s převahou maďarského obyvatelstva), a navrhl podat ve věci novou nótu.8 Horák se znovu obrátil na Vyšinského a tentokráte uspěl. Obec Lekárt byla vrácena do Československa. Je-li řeč o hranicích, nebude na škodu objasnit také otázku hraničního režimu. Jak vypadala situace na nové slovensko-ukrajinské hranici od jara do podzimu 1945 přesně nevíme, avšak skutečnost, že se na východním Slovensku pohybovali agitátoři NRZU a naopak Ukrajinci z okolí Prešova ještě mohli konat své porady v Užhorodě svědčí o tom, že ruch zde byl poměrně čilý. Zajímavé je, že ještě v prvním poválečném jízdním řádu ČSD, který vstoupil v platnost 5. prosince 1945, je uvedena trať Bánovce nad Ondavou – Užhorod, kde mělo jezdit pět párů osobních vlaků denně.9 Po uzavření hranic samozřejmě veškerý ruch ustal. Cestování do zahraničí bylo v SSSR privilegiem, nikoliv právem občana a za nedovolené překročení hranic hrozily AMZV, depeše došlé (Moskva), tg. Horák 789, č. 2940/B/46 AMZV, depeše došlé (Moskva), tg. 59/dův, č. 231/B/48. 3 AMZV, depeše došlé (Moskva), č. 665/B/48. 4 I. Pop: cit, dílo, s. 435. 5 AMZV, depeše odeslané (Moskva), tg 327, č. 1460/B/45 z 3. 11. 45. 6 Ursíny, J.: cit. práce, s. 75 –76. 7 AMZV, depeše došlé (Moskva), tg 776, č. 2665/B/45. 8 Ursíny, J.: cit. práce, s. 76. 9 ANTM, Úradný cestovný poriadok Republiky československej platný od 5. 12. 1945, tab. 37d, s. 351. V prosinci 1945 ovšem byla již hranice uzavřena. Dá se předpokládat, že rozsah dopravy byl připravován s několikaměsíčním předstihem (a tedy ještě před uzavřením hranice) a reflektoval tehdejší potřebu. 1 2

ZÁVĚR

| 213

přísné tresty. Ale ani českoslovenští občané na Zakarpatskou Ukrajinu nesměli. Jednak i v Československu byl po válce výdej cestovních pasů silně omezen jen na nutné cesty a potom v letech 1948 –1955 téměř úplně zastaven, a to včetně cest do ostatních tzv. socialistických států, především ale samotné sovětské úřady neměly zájem, aby zemi navštěvovali cizinci. To platilo obecně pro celý SSSR a pro území Zakarpatské Ukrajiny zvláště. V SSSR se cizinci nesměli volně pohybovat. Už získání víza k soukromé návštěvě SSSR bylo pro cizince velmi obtížné a získání povolení k návštěvě Zakarpatské oblasti prakticky nemožné: výnosem Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR z 30. července 1947 byla Zakarpatská oblast prohlášena za pohraniční území zvláštního režimu, kam byl i sovětským občanům vstup povolen jen na zvláštní povolení. Oblast byla silně militarizována. Statut uzavřeného území byl zrušen teprve v roce 1957. I potom nadále existovala při československých, maďarských a rumunských hranicích zvláštní pohraniční zóna, pro kterou platil speciální režim. Ačkoliv vízová povinnost byla mezi SSSR a ČSR v šedesátých letech zrušena, soukromě cestovat do SSSR mohli českoslovenští občané podle dohod uzavřených v roce 1969 a 1981 i nadále jen na základě pozvání úředně ověřeného sovětskými úřady. Podobně mohli i sovětští občané (a tedy i obyvatelé Zakarpatské oblasti) získat pas k soukromé cestě do Československa jen na základě úředně ověřeného pozvání od československého občana.1 Československé cestovní kanceláře později v sedmdesátých a osmdesátých letech začaly organizovat také krátkodobé (většinou víkendové) zájezdy do Užhorodu a Mukačeva, které ale byly určeny převážně jen podnikovým kolektivům. Sovětské úřady evidentně neměly zájem, aby se kontakty místního obyvatelstva s občany Československa rozvíjely. Ke změně postojů došlo teprve v období přestavby na sklonku Gorbačovovy éry. K otevření hranic pro české a slovenské občany došlo teprve po rozpadu SSSR, kdy se Zakarpatsko ocitlo v rámci samostatné Ukrajiny, byť ani poté nebyla situace ještě dlouho ideální.2 Bezprostředně po roce 1945 prošla Podkarpatská Rus urychlenou etapou sovětizace, jejímž smyslem bylo co nejrychleji přizpůsobit zdejší poměry poměrům v SSSR. Tato kapitola dějin Podkarpatské Rusi se však již vymyká časovému i věcnému rámci této knihy, která je věnována jejímu vývoji v rámci Československa. Podkarpatská Rus byla jeho součástí jen krátkých dvacet let. Toto období jistě nebylo pro obyvatelstvo bez problémů, avšak na druhé straně je nelze rozhodně považovat za neúspěšné. V ekonomickém ohledu nelze hovořit o nějakém velkém rozvoji Podkarpatské Rusi v tomto období, ale sociální a kulturní pokrok je nesporný. Zásadním způsobem se snížila negramotnost, obyvatelstvo masově získalo alespoň základní vzdělání, v neposlední řadě se upevnila jeho národní rusínská, ale i ukrajinská identita.3

AMZV, mikrofilmy, smlouvy, SSSR, sig. L 7224, č. SS 8/83. Československo-sovětská smlouva o podmínkách vzájemných cest občanů obou států podepsaná v Praze 17. 12. 1981, kterou se nahrazuje smlouva z 16. 9. 1969. Srv. vyhláška ministra zahraničních věcí č. 128/1969 Sb. a vyhl. č. 92/1982 Sb. 2 Ukrajina převzala nejprve československo-sovětskou dohodu o zrušení vízové povinnosti z roku 1982. Koncem devadesátých let ale Česká a pak i Slovenská republika zavedly pro Ukrajince vízovou povinnost v rámci přístupových rozhovorů ČR a SR k EU. V současnosti existuje jen jednostranné zrušení vízové povinnosti pro občany EU ze strany Ukrajiny. Ke zrušení vízové povinnosti pro ukrajinské občany cestující do EU má dojít v roce 2017. 3 Ruská identita naproti tomu zcela upadla. Sovětská moc se jednoznačně postavila za ukrajinský směr. 1

214

|

ZÁVĚR

Pěší zóna (korso) v Užhorodě. Dnešní stav.

ZÁVĚR

| 215

Jmenný rejstřík

Adám, Magda (nar. 1925), maďarská historička  21 Alexandrov, Alexandr Michajlovič (1907–1983), sovětský diplomat  211 Alexij (vl. jm. Kabaljuk, Oleksij, 1877–1947), pravoslavný archimandrita  31–32 Apponyi, Albert (1846–1933), maďarský politik  153 Azcárate, Pablo de (1890–1971), španělský diplomat  67 Ba’al Shem Tov, (vl. jm. Israel ben Eliezer, asi 1700–1760), rabín, židovský mystik  25 Bačinský, Edmund (Bačyns’kij; Bačinskyj, 1880–1945), podkarpatoruský agrární politik  70–75, 84, 90, 103–104, 123, 155 Bach, Alexandr (1813–1893), rakouský politik a státník  27–28 Bako, Gábor, maďarský novinář a redaktor z Podkarpatské Rusi  85 Balogh, Juraj, agrární politik z Podkarpatské Rusi  84 Bárdossy, László, maďarský politik a státník (1890–1946)  190 Bencze (Bence), Jurij, poslanec maďarského parlamentu z Podkarpatské Rusi  188 Beneš, Edvard (1884–1948), čs. politik a státník  42–43, 46–49, 52, 67–69, 165, 175, 198–202, 204–207 Beneš, Karel, český inženýr a publicista  121 Beran, Rudolf (1887–1954), český agrární politik  79 Beskid, Alexander, podkarpatoruský aktivista ruské orientace  183

Beskid, Anton (1855–1933), podkarpato­ ruský politik ruské orientace  29, 40, 42, 48, 53, 60–61, 64, 69, 83, 155 Beskid, Konstantin M. (1898–1953), podkarpatoruský publicista ruské orientace  88 Beskid, Nikolaj (1883–1947), podkarpatoruský řeckokatolický duchovní a publicista  64, 183 Bidlo, Jaroslav (1868–1937), český historik  159 Bílý František (1854–1920), český literární historik a kritik  159 Bojčuk, Josip (1900–?), podkarpatoruský novinář a publicista  84 Bokšaj, Ivan, podkarpatoruský poslanec maďarského parlamentu  188 Borkaňuk, Oleksa (1901–1942), podkarpato­ ruský komunistický novinář  84, 197 Braščajko, Julius (Julij, 1879–1955), podkarpatoruský politik ukrajinské orientace  40, 48, 58, 79, 82, 88–89, 91, 156, 183 Braščajko, Michail (Mychajlo, 1883–1969), podkarpatoruský novinář a publicista ukrajinské orientace  40, 48, 52, 82, 88, 91, 156 Brejcha, Jan (1867–1924), český právník a vyšší správní úředník  56–57, 94 Brežněv, Leonid Iljič (1906–1982), sovětský státník  202 Bródy, Andrej (Brodij, 1895–1946), podkarpatoruský rusínský politik  11, 71–75, 83, 90, 155–156, 188 Brusilov, Alexej Alexejevič (1853–1926), ruský generál  34

JMENNÝ REJSTŘÍK

| 227

Cibere, Pavel (1910–1979), podkarpatoruský rusínský právník a politik  199 Clementis, Vladimír (1902–1952), slovenský komunistický politik  212–213 Curkanovič, Ilarion Jurijovič (1878–194?), podkarpatoruský politik ruské orientace  53 Čaplovič, Ján (1780–1847), slovenský etnograf  32 Černý, Adolf (1864–1952), český básník a slavista  159 Černý, Jan (1874–1959), český právník a vysoký správní úředník  59, 66 Damaskin (obč. jm. Grdanički, Dragutin), pravoslavný biskup  62 Demko, Michajlo (Mychajlo), podkarpatoruský poslanec maďarského parlamentu  188 Dérer, Ivan (1884–1973), slovenský sociálně­demokratický politik  86 Děnikin, Anton Ivanovič (1872–1947), ruský generál  47 Dobrianský, Viktor (Dobrjanský, 1816–1860), rusínský pedagog a publicista  26, 28 Dobrianský-Sačurov, Adolf (Dobrjanský, 1817–1901), rusínský politik a publicista ruské orientace  26–29, 155 Dobrovský, Josef (1753–1829), český jazyko­vědec  29 Dolinaj, Mikola (Dolynaj Mykola, ­1894–1970), podkarpatoruský politik ukrajinské orientace  40, 79, 91 Dostál, Jaroslav, český publicista  164 Dovbak, Adalbert, poslanec autonomního sněmu  91 Drahný, Václav, český zemědělský odborník  97–98 Drbach, Miloš, poslanec autonomního sněmu  91 Duchnovič, Alexander (1803–1865), rusínský buditel ruské orientace  26,28 Dutka, Augustin (Augustyn), poslanec autonomního sněmu  91 Dvorský, Viktor, český ­geograf  159

228

|

JMENNÝ REJSTŘÍK

Eden, Anthony (1897–1977), britský politik  199 Egan, Edmund (Egán Ede) (1841–1901), maďarský ekonom  32, 107 Egry, Ferencz, podkarpatoruský maďarský politik  85 Egyedi, Imre, maďarský právník, profesor  188 Ehrenfeld, Petr (1866–1936), český vyšší správní úředník  60, 62–63, 88, 94, 110–112, 119, 148, 177–178, 181, 184 Eliáš, Alois (1890–1942), čs. generál  195 Eperjessy, József, podkarpatoruský ­maďarský politik  85 Ertl, Václav, (1875–1929), český filolog  159 Evlogij (Jevlogij, vl. jm. Georgijevskij, Vasilij Semenovič, 1868–1946), ­pravoslavný biskup  62 Fedeleš, Kirilo (Kyrylo), poslanec ­autonomního sněmu  91 Feldešij, Julij (Földési Gyula, Földessy, 1875–1947), podkarpatoruský poslanec maďarského parlamentu  188 Fedinec, Csilla, maďarská historička  21 Feierabend, Ladislav Karel (1891–1969), český agrární politik  73–74 Fencik, Eugen (Jevhen, Fenczik Edmund, 1844–1903), rusínský literát a publicista  30, 155 Fencik, Štefan (Stepan, 1892–1946), ­podkarpatoruský politik ruské orientace, poslanec maďarského parlamentu  71–72, 74–75, 83, 87, 90, 155–156, 183, 188 Ferenc II. Rákoczy – viz Rákoczy František (Ferenc) II. Fiala, Ctibor, úředník ministerstva železnic  128 Fierlinger, Zdeněk (1891–1976), český ­sociálnědemokratický politik a čs. diplomat  204–207, 212 Fircak, Julius (Julij, 1836–1912), řecko­ katolický biskup  155 Frankenberger, Otakar (1884–?), český právník, exponent agrární strany  60 František Josef I. (1830–1916), císař rakouský, král uherský a český  27, 31 Frinta, Antonín (1884–1975), český slavista  159

Gadža, Vasil (Hadža), podkarpatoruský politik ruské orientace  83 Gadžega, Julij (Hadžega Julien, Hadzsega Gyula), podkarpatoruský kněz a publi­ cista ruské orientace  58, 183 Gagatko, Andrej (1884–1944), podkarpatoruský politik ruské orientace  40, 48, 50, 53, 60, 83, 162 Gardoš, Julius, americký rusínský politik  43 Gebej, Petr, rusínský novinář  63 Gerovskij, Alexej Julianovič (Gerovský, 1883–1972), politik a publicista ruské orientace  31, 71–72, 189 Gerovskij Georgij Julianovič (Gerovský, 1886–1959), pedagog a osvětový ­pracovník ruské orientace  31, 189 Gojdič, Pavel (1888–1960), řeckokatolický biskup  156 Gorazd (vl. jm. Matěj Pavlík, 1879–1942), pravoslavný biskup  61 Grančak, Ivan (Hrančak), podkarpatoruský ukrajinský historik  11, 19 Gregor‑Tajovský, Jozef (1874–1940), ­slovenský spisovatel  32

Holovackij, Jakov Fedorovič (Golovackij, 1814–1888), haličský filolog a slavista ruské orientace  30 Homičko, Volodimir, podkarpatoruský poslanec maďarského parlamentu  183, 188 Horák, Jiří (1884–1975), český etnograf a folklorista a čs. diplomat  211–213 Horthy, Miklós (1868–1957), admirál, maďarský říšský správce  12, 187–188, 190, 192, 196, 200–201 Hořec, Jaromír (1921–2009), český básník, novinář a publicista  20 Hrabar, Konstantin (1877–1938), pod­ karpatoruský politik rusínské orientace  44, 69–71, 122–123 Hruševskyj, Michajlo (Mychajlo, ­1866–1934), ukrajinský historik, politik a státník  184 Hubený, David, český historik  20–22, 90, 115 Hujer, Oldřich, (1880–1942), český lingvista a filolog  159 Hurban, Jozef Miloslav (1817–1888), ­slovenský národní buditel  26

Hácha, Emil (1872–1945), český právník a čs. státník  79 Hajn, Antonín (1868–1949), český národně demokratický politik  59 Hajnovič, Petro, podkarpatoruský poslanec maďarského parlamentu  188 Harajda, Ivan (1905–1944), rusínský ­historik, lingvista a redaktor  189 Hasal, Antonín (1883–1960), čs. generál  201–202, 204–206 Hatalak, Petr (Petro, 1885–1949), aktivista a publicista ruské orientace  35–36 Hennocque, Edmond Charles (1860–1933), francouzský generál  56–58, 158–159 Hlinka, Andrej (1864–1938), slovenský ľudácký politik  73, 78, 156, 164 Hnaťuk, Volodymir (1870–1926), haličský ukrajinský etnograf a politik  153 Hodinka, Antal (Anton, 1864–1946), ­etnograf hungarofilské orientace  67 Hodža, Milan (1878–1944), slovenský agrární politik a čs. státník  42, 69, 70 Hoetzel, Jiří (1874–1971), český právník, profesor správního práva  66

Chmelař, Josef (1885–?), český publicista  82 Chyba, Antonín, český ­historik  145 Ignatko, Ivan, poslanec autonomního sněmu  91 Ilnický, Alexandr (Il’nickij, Ilniczky ­Sándor, 1889–1947), rusínský řecko­ katolický duchovní hungarofilské orientace  188 Janiský, Anton, řeckokatolický duchovní  26 Janoška, Juraj (1882–1945), slovenský právník  32 Jaross, Andor (1896–1946), maďarský ­politik  86 Jászi, Oszkár (Oskar, Oscar, 1875–1957), maďarský politik  39 Jech Lev, župan  56 Jelinek, Yeshayahu Andrej (1933), izraelský historik  18, 25, 192 Juhász, Michal, rusínský aktivista hungaro­filské orientace  67 JMENNÝ REJSTŘÍK

| 229

Jungmann, Josef (1773–1847), český jazyko­vědec a národní buditel  29 Juščenko, Viktor (1954), ukrajinský politik a státník  11 Kačala, Ivan, poslanec autonomního sněmu  91 Kadlec, Karel, právní historik  159 Kalfus, Josef (1880–1946), český ekonom, finanční odborník a politik  73 Kállay, Miklós (1887–1967), maďarský politik  191 Kaminskij, Josif (Kaminský Josip, ­1878–1944), novinář ruské orientace  11, 39, 44, 46, 48, 60, 64, 68, 83–84, 88, 155, 188 Károlyi, Mihaly (Michal, 1875–1955), maďarský politik  38–42, 44 Kašpárek, Jiří, čs. diplomat  211–212 Kerekes, István, podkarpatoruský maďarský politik  85 Klíma, Stanislav, (1878–1944), český ­spisovatel a publicista  159 Klimpuš, Dmitro (Klympuš, Dmytro, 1897–1959), organizátor Karpatské siče  76 Klimpuš, Vasil (Klympuš, Vasyl), poslanec autonomního sněmu  91 Kločurak, Stepan (1895–1980), podkarpato ruský politik ukrajinské orientace  40–42, 79, 84, 91, 156 Klofáč, Václav Jaroslav (1868–1942), český národněsocialistický politik  9, 32, 46, 59, 68, 156, 165, 206 Komarnickij, Michail, rusínský politik ukrajinské orientace  40, 42 Korlárth, Endre, podkarpatoruský maďarský politik  86 Kossej, Pavlo, rusínský politik  84 Koubek, P. J.  30 Kozma, Miklós (1884–1941), maďarský politik  187, 189–190 Kramář, Karel (1860–1937), český národně­ demokratický politik  9, 32, 43, 68, 85, 156, 175, 206 Krebs, lesník státních lesů v Ardanovu  109 Krempa, Ivan (1927–1997), slovenský ­historik  17, 53 230

|

JMENNÝ REJSTŘÍK

Križko, Jaromír Víťazoslav (1873–1925), slovenský inženýr  118–119 Krofta, Kamil (1876–1945), český historik a čs. diplomat  20, 30, 67, 159 Kroupa, Vlastislav (1922–1988), český ­historik  18–20, 145–146 Kubijovyč, Vladimir (Volodymyr, ­1900–1985), haličsko‑ukrajinský ­geograf a demograf  101 Kugel, Chaim (1896–1953), sionistický aktivista  87 Kurtjak, Ivan (1888–1933), učitel a politik rusínské orientace  83, 89, 156 Kutka, Nikolaj (Nikola; Kutkalfalvi Miklós,1883–?), rusínský politik ­hungarofilského směru  47, 59 Lakatos, Géza (Gejza, 1890–1967), ­maďarský generál  200–201 Laštovička, Bohuslav (1905–1981), český komunistický politik  212 Lažo, Jurko (1867–1929), rusínský politik na východním Slovensku  64 Licanič, Vasil, farář  91 Magocsi, Paul Robert (1945), americký ­historik působící v Kanadě  8, 18 Macháček, Leopold, zemědělský odborník  99, 148 Máchal, Jan Hanuš (1855–1939), český ­literární historik a slavista  159 Majskij, Ivan Мichajlovič (1884–1975), sovětský diplomat  198–199, 206 Mandzjuk, Mikola (Mykola), poslanec autonomního sněmu  91 Marina, Julius (Julij, Gyula, 1901–1983), řeckokatolický kněz a politik  187 Markuš, Jurij (Georgij), rusínský veřejný činitel  28 Maruščak, Michajlo (Mychajlo), poslanec autonomního sněmu  91 Masaryk, Jan (1886–1948), čs. diplomat a politik  200, 206 Masaryk, Tomáš Garrigue (1850–1937), český politik a čs. státník  32, 33–37, 43, 46, 48–51, 59, 64, 66, 67, 69, 111, 123, 162, 175, 184 Matoušek, Josef (1876–1945), český národně­demokratický politik  59

Mechlis, Lev Zacharovič (1889–1953), sovětský generál a politický komisař  201 Meletij (Meletios IV., obč. jm. Immanuil Metaxakis, 1871–1935), ekumenický patriarcha konstantinopolský  61 Melmuka, Václav, český zemědělský odborník  106–107, 110 Melnikova (Meľnikova), Irina Nikolajevna (1918–2010), sovětská ukrajinská ­historička  17, 53 Mezník, Jaroslav (1884–1941), český vysoký správní úředník  70 Micara, Clemente (1879–1965), římsko­ katolický duchovní a diplomat  63 Miklós, Béla (1890–1948), maďarský ­generál  200, 201 Mojš, Hryhorij (Grigorij), poslanec ­autonomního sněmu  91 Molotov, Vjačeslav Michajlovič (1890–1985), sovětský politik  205–206, 212 Mondok, Ivan (1893–1937), podkarpatoruský ukrajinský komunistický ­f unkcionář  84 Mosný, Petr  17 Moyš, Ladislav, slovenský římskokatolický kněz  56 Nečas, Jaromír (1888–1945), český sociálně­demokratický politik  56, 59, 62, 67, 82, 84–85, 99–100, 102, 111, 161, 165, 171, 177 Němec, František (1898–1963), český ­sociálnědemokratický politik  201, 204–206 Nevickij, Emilian (Nevický Emil, ­1878–1939), kněz, aktivista ukrajinské orientace  39 Nimčuk, Dmintro (Dmytro), poslanec autonomního sněmu  91 Nosák-Nezabudov, Bohuš (Buhuslav, ­1817–1877), slovenský novinář  32 Novak, Štefan (Stefan, István, 1879–1932), řeckokatolický biskup  34 Novakovics, Béla (1886–?), maďarský generál  187 Novomeský, Ladislav (1904–1976), ­slovenský básník  205

Olbracht, Ivan (vl. jm. Kamil Zeman, 1882–1952), český spisovatel  38, 57, 87, 122, 124, 148–149, 161–162, 165–167, 171, 181, 186 Oldofredi, Anton‑Ernest, poslanec autonomního sněmu  91 Pačuta, Nikolaj, americký rusínský politik  36–37 Pankovič, Stepan (Pánkovics, István, 1820–1874), řeckokatolický biskup  29 Paňkevič, Ivan (1887–1958), haličský ­u krajinský lingvista  158, 162–164, 166–167, 183 Papp, Antonij (Antal, 1867–1945), řecko­ katolický biskup  33–34, 39, 63, 85 Parkányi, Ivan (Parkanij, 1896–1997), právník a vyšší úředník rusínské ­orientace  71–72, 180 Paskevič, Ivan Fjodorovič (1782–1856), ruský generál  27 Pataki, Ferenc (1892–1944), maďarský komunistický odbojář  197 Pavlík, Matěj – viz Gorazd Pavlovič, Alexander (1819–1900), rusínský básník ruské orientace  155 Pazuchanič (Pazuchanyč), Jurij, poslanec autonomního sněmu  91 Pelech, Julian, užhorodský městský lékař  184 Perényi, Zsigmond (1870–1946), maďarský regentský komisař  187 Perevuznyk, Ivan, poslanec autonomního sněmu  91 Perevuznyk, Jurij, ministr vnitra ­samostatné Karpatské Ukrajiny  79 Pešek, Josef (1872–1924), český učitel a organizátor školství  62, 161–162, 170 Petljura, Simon (Symon, 1879–1926), ­u krajinský politik a státník  47–48 Petrov, Ivan Jefimovič (1896–1958), ­sovětský generál  201 Petruščak, Ivan (1902–1961), podkarpatoruský komunistický aktivista  199, 205 Piłsudski, Józef Klemens (1867–1935), ­polský maršál a státník  47 Písecký, Ferdinand, čs. ­důstojník  42–43 Pješčak, Ivan (1904–1972), podkarpatoruský politik ruské orientace  73–75

JMENNÝ REJSTŘÍK

| 231

Pleva, Ján, slovenský historik  17 Polívka, Jiří (1858–1933), český filolog a slavista  159 Pondělíček, Vojtěch, správce železáren  30 Popovič (Popovyč), Petro, poslanec ­autonomního sněmu  91 Pražák, Albert (1880–1956), český literární historik  159 Preiss, Jaroslav (1870–1946), český ­finančník a národohospodář  32 Prchala, Lev (1892–1963), čs. generál  79, 81 Prokop, K[arel], člen prozatímního ­direktoria  58 Pronin, M. M., sovětský generál  202 Puškaš, Andrej, ukrajinský historik  19, 36, 170, 181, 185 Rákoczy, František (Ferenc) II. (1676–1735), sedmihradský vévoda  21 Rázek, Miroslav, český historik  17, 45, 50, 54 Révay, Fedir (Révaj Fedyr), poslanec ­autonomního sněmu  91 Révay, Julian (Révaj, Julius, 1899–1979), podkarpatoruský sociálnědemokratický politik ukrajinské orientace  72–77, 79, 84, 91, 156 Ripka, Hubert (1895–1958), český národně­ socialistický politik  204–205 Rizdorfer, Mikola (Mykola), poslanec ­autonomního sněmu  91 Rojkovič, Teodor  64 Romanjuk, Leonid, poslanec autonomního sněmu  91 Rosocha, Stepan (1908–1986), poslanec autonomního sněmu  91 Rozsypal, Antonín (1866–1937), český vyšší správní úředník  60–61, 65, 68, 89 Sabov, Evmenij (maď. Szabó Eumén; Jevhen; Evgenij; Evmelj, 1859–1934), řeckokatolický kněz, kulturní činitel  39, 162–164, 166–167, 183 Sabov, Orest – viz Szabó, Oreszt Sabov, Simeon (Šimon; maď. Szabó, Simeon,1863–1929), řeckokatolický kněz ruské orientace  39, 48 Sadovskij, Mikola (Mykola), ukrajinský divadelní teoretik  184 232

|

JMENNÝ REJSTŘÍK

Savatij (obč. jm. Antonín Jindřich Vrabec, 1880–1959), pravoslavný arcibiskup  61–62 Schönborn‑Buchheim, Erwin Friedrich von (1842–1903)  139 Schönborn-Buchheim, Karl Friedrich von (1869–1932)  32, 102, 107, 110–111, 118, 139 Schwarzenberg, Felix (1800–1852), rakouský politik  27 Seton-Watson,Robert William (1879–1951), skotský historik a publicista  34 Sidor, Karol (1901–1953), slovenský ľudácký politik  164, 167–168 Sidorak, Mikola (Mykola), podkarpatoruský ­komunistický politik  84 Silvaj, Ivan (1838–1904), rusínský ­spisovatel ruské orientace  155 Sládek, vedoucí evakuační komise v Chustu  193, 195 Slavík, Jan (1885–1975), český historik  159 Spohr, Josef, vedoucí evakuační komise v Budapešti  193 Stalin, Josif Vissarionovič (vj. jm. Džugašvili, 1879–1953), sovětský diktátor  16, 200–201, 206 Staninec (Stanynec’), Jurij, poslanec ­autonomního sněmu  91 Stefan, Anton, guvernér Ruské krajiny  44 Stodola, Kornel (1866–1946), slovenský politik  115, 121 Stojka, Oleksandr (Stojka Alexandr, ­1890–1943), řeckokatolický biskup  63 Stripskij (Strypskij, Strypský), Miron, člen Centrální rus’ké národní rady  48, 53 Suchý, Bohumil, český odborný učitel  159 Svátek, Oleg (1888–1941), čs. generál  81 Syrový, Jan (1888–1970), čs. generál  72–73 Szálasi, Férenc (1897–1946), maďarský politik  191, 201 Szabó, Oreszt (Sabov Orest, 1867–194?) rusínský politik hungarofilské orientace  40 Szent-Iványi (Szentiványi), József ­(1884–1941), maďarský politik  86 Szilássy, Béla (1881–1962), maďarský ­politik  194 Sztójay, Döme (1883–1946), maďarský politik  191

Šafařík, Pavel Josef (Šafárik Pavol Jozef, 1795–1861), slovenský etnograf a ­slavista  29 Šafranko, Emanuel, podkarpatoruský komunistický aktivista  84 Šámal, Přemysl (1867–1941), český politik  60, 63, 88, 94, 110, 119, 177, 184 Šeptyckyj, Andrej (1865–1944), řecko­ katolický arcibiskup  33 Šeregeli, Alexandr, poslanec uherského sněmu  28 Šerehyj, Jurij Augustin (1907–1990), režisér a herec ukrajinské orientace  185 Šimák, Ladislav, úředník politické správy  180 Šimek, Josef, šéf školského referátu  180 Škultéty, Jozef (1853–1948), slovenský ­literární historik  32 Šobej, Vasil (Vasyl), poslanec autonomního sněmu  91 Šoltés, Jozef (Josif), řeckokatolický duchovní  26 Špak, Ivan, podkarpatoruský poslanec maďarského parlamentu  188 Špenikl, předseda zemské jednoty učitelů  183 Šrámek, Jan (1870–1956), český římsko­ katolický kněz a politik  82, 199 Šrobár, Vavro (1867–1950), slovenský ­politik  43, 96–97 Štefan, August (Augustin; Agošton, ­Agoston Stefan, 1877–1944), politik rusínské orientace  44–45, 79, 84, 91 Štefánek, Anton (1877–1964), slovenský sociolog a politik  32 Štefánik, Milan Rastislav (1880–1919), ­slovenský astronom a politik  42 Štúr Ľudovít (1815–1856), slovenský národní buditel a politik  23, 32, 159 Šuhaj, Nikola (Šuhaj Mykola, 1898–1921), loupežník z Koločavy  38, 56–57 Švehla, Antonín (1873–1933), český agrární politik a čs. státník  48–49, 60 Švorc, Peter, slovenský historik  21, 28, 40, 64 Teleki, Pál (1879–1941), maďarský politik a státník  96, 187–188 Tiso, Jozef (1887–1947), slovenský ľudácký politik a státník  73

Tomišin, Ferenc, zemědělec z Nižného Seliště  89 Tomcsányi, Vilmos Pál (1880–1959), regentský komisař  187 Toronský (Toronskij, Torons’skyj), E., člen prozatímního direktoria  58 Tovth, Andrej, rolník a rusínský politik ukrajinské orientace  82 Tulik, Michajlo (Tulyk Mychajlo), poslanec autonomního sněmu  91 Ťulpanov, S. I., sovětský generál  202 Turjanica, Ivan, (1901–1955), podkarpatoruský komunistický politik  202, 204, 211–212 Ursíny, Ján (1896–1972), slovenský agrární politik  205, 209, 213 Vahylevič, D. J.  30 Valo, Jozef (1898–1978), slovenský ­komunistický funkcionář  205 Varga, rolník z Ardanova  109 Vegeš, Mikola (Mykola), ukrajinský historik  21 Velechovský, František, český státní úředník  158 Vesel, Mirko (1903–1976), slovenský důstojník, účastník odboje  205 Villetz, Ignaz von, administrátor rus’kého okruhu  27 Vološin, Augustin (Vološyn Augustyn, 1874–1945), řeckokatolický kněz a ­politik ukrajinské orientace  12, 20, 39, 48–49, 51, 53, 58, 60, 64, 70, 72–73, 75, 78–79, 81–82, 87–91, 156, 158–160, 163, 174, 179–180, 182, 189 Vyslockij, Dmitrij (1888–1968), člen Ruské národní rady  40, 48 Vyšinskij, Andrej Januarjevič (1883–1954), sovětský právník a diplomat  205–206, 209, 211–213 Wilson, Woodrow (1856–1924), americký politik a státník  37 Wincze, András, maďarský generál  187 Wiśniowská (Wiśniowska)-Zapová, Honorata – viz Zapová-Wiśniowska, Honoráta Zagarov, Oleg  185 Zajíc, Josef, český agrární politik  84 JMENNÝ REJSTŘÍK

| 233

Zap, Karel František Vladislav (1812–1871), český etnograf a geograf  30 Zapová-Wiśniowska, Honoráta (1825–1856), česká spisovatelka polského původu  30 Zichy Nándor (1829–1911), maďarský ­katolický politik  83 Zorin, Valerian Alexandrovič (1902–1986), sovětský diplomat  206, 213 Zubatý, Josef (1855–1931), český filolog  159

234

|

JMENNÝ REJSTŘÍK

Žadanský, Juraj, slovenský historik  20, 146 Žatkovič, Grigorij (1886–1967), americký rusínský právník a politik  36–37, 43, 48–49, 53, 58–60, 66, 177–178 Žehora, Edmund, podkarpatoruský ­poslanec maďarského parlamentu  188 Želtvaj, Viktor, rusínský právník  56 Židovskij, Petro (Židovský Peter, ­1890–1947), rusínský agrární politik ruské orientace  84

Obsah

P ř e d m l u v a . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Podkarpatská Rus a její obyvatelstvo. Vysvětlení některých pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 P ř e d m l u v a k d r u h é m u v y d á n í . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Ú v o d . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Historiografie prací o Podkarpatské Rusi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 I . Z a č l e n ě n í P o d k a r p a t s k é R u s i d o Č e s k o s l o v e n s k a . . . . . . . . . . 23 Podkarpatská Rus před rokem 1914 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Politické zápasy uherských Rusínů před rokem 1914 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Vztahy Čechů a Slováků k Rusínům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 Návrhy na řešení otázky Podkarpatské Rusi v době 1. světové války . . . . . . . . . 33 Rozpad Rakousko-Uherska a Podkarpatská Rus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Otázka Podkarpatské Rusi jako mezinárodní problém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 Připojení Podkarpatské Rusi k Československu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 I I . S p r á v n í a p o l i t i c k ý v ý v o j P o d k a r p a t s k é R u s i . . . . . . . . . . . . . . 55 Stručný náčrt správního vývoje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 Otázka autonomie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Autonomní Podkarpatská Rus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Politické strany . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 Volby na Podkarpatské Rusi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 I I I . H o s p o d á ř s k ý v ý v o j P o d k a r p a t s k é R u s i . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 Zemědělství na Podkarpatské Rusi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 Zemědělské výrobní oblasti a osevní plochy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 Lesní hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Družstevnictví na Podkarpatské Rusi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 Pozemková reforma na Podkarpatské Rusi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 Průmysl na Podkarpatské Rusi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 Obchod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 Finančnictví a bankovnictví na Podkarpatské Rusi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122

Doprava na Podkarpatské Rusi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 Železniční doprava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 Silniční síť . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 Veřejná autobusová doprava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 Letecká doprava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 Turistika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 Sociální poměry na Podkarpatské Rusi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 I V. Š k o l s t v í , j a z y k o v á o t á z k a a k u l t u r n í v ý v o j . . . . . . . . . . . . . . . 153 Školství před rokem 1919 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 Problém školství Podkarpatské Rusi po roce 1919 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 Jazyková otázka a státní správa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 Problém zavedení místního jazyka do škol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 Školství na Podkarpatské Rusi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 Otázka úředního jazyka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 Čeští úředníci na Podkarpatské Rusi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177 Osvětové a vzdělávací instituce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182 V. N a c e s t ě k s o v ě t s k é m u Z a k a r p a t s k u . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 Správní vývoj Podkarpatské Rusi v rámci Maďarska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 Postavení národnostních skupin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188 Problematika odboje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196 Otázka příslušnosti Podkarpatské Rusi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198 Anexe Podkarpatské Rusi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 Z á v ě r . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209

Použité prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217 Summary: Subcarpathian Ruthenia in Czechoslovak History . . . . . . . . . . . . . . . 226 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227

Jan Rychlík Magdaléna Rychlíková

PODKARPATSKÁ RUS V DĚJINÁCH ČESKOSLOVENSKA 1918–1946 Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v roce 2016 jako svou 1498. publikaci Odborní recenzenti: prof. PhDr. Petr Švorc, CSc., PhDr. Bohdan Zilynskyj, PhD. Odpovědný redaktor Filip Outrata Vydání první. AA 18,45. Stran 240 Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s. Doporučená ­cena 328 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: info@ivysehrad.cz www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-556-0