Issuu

Marilag Angway

rhliny v zemi se rozšířily a vztekle vychrstly červenou, vřící tekutinu. Každou chvíli se chlístající láva mohla vyvalit ven v prudké erupci, před kterou by posádku neochránily ani magmatické skafandry. Museli sebou hodit. Caliso vykřikla rozkazy, co nejhlasitěji to šlo, i když to bylo spíš ze zvyku. Její posádka instrukce dobře znala. Krocení sopek měli v krvi a byli s Caliso už tak dlouho, že dokázali extrahovat zemskou energii i se zavřenýma očima vedeni dlouholetou praxí. Vypadalo to, že Bulkang Mayon už potřetí za posledních osm let vybuchne a tak jako v minulosti na celé týdny pokryje přilehlé oblasti popelem a své bezprostřední okolí promění v pochmurnou, bezútěšně šedivou pustinu. Navzdory tomu se k Mayon stahovali lidé. Jedni byli posedlí jejím studiem, druzí cestu pojali jako pouť k rozlícenému bohu. Caliso si dokonce všimla nových osadníků v Legazpi jižně od hory. Jejich vesnice byla odsouzená k záhubě od chvíle, kdy se nad okolí vznesla oblaka dýmu a země se začala chvět.

24 Marilag Angway

Hora sama byla symbolem přírodní dokonalosti. Esteticky souměrný kužel sopky se tyčil k nebi uprostřed ostrova Luzon jako trvalá a vrtkavá hrozba vznášející se nad pustými oblastmi severních Filipín. Posádku Amihanu však majestátnost Bulkang Mayon nijak zvlášť neuchvacovala. Byla to pro ně jen další činná sopka, která vypouštěla velké množství cenných sopečných plynů. Kolem Calisiny přílby prosvištěl rozžhavený kámen a její hlava byla jen taktak ušetřena fatální srážky s kusem sopečné suti, který by jistě roztříštil její malambasové hledí. Skrčila se před dalším kamenem a odmítla si připustit, jak blízko měla k rozbité a spálené tváři. Ruce v ochranných rukavicích nespouštěla z madel zatažitelné kovové roury s nástavcem ve tvaru jehly, určené k odsávání plynu zpod měknoucího povrchu. Pospíchala, protože dobře věděla, že každou chvíli mohou smrtonosné plyny vyrazit na povrch a země pod jejíma nohama se zalije stříkající lávou, která seškvaří posádku během okamžení. „Kasim šel k zemi!“ vykřikl muž vedle ní. Caliso dala zavrčením najevo, že hlášení svého prvního důstojníka bere na vědomí. Ať se stará Dato. Ona si o Kasima starosti nedělala. Jen odváděly pozornost a to si právě teď nemohla dovolit. „Drž to pořádně,“ přikázala. Země opět zaduněla a do vzduchu vystřelilo další rozžhavené kamení. Za sebou zaslechla jiné dva výkřiky, ale znovu potlačila neklid. Své posádce věřila.

Krocení sopek 25

Sací jehla pronikla pod povrch a Caliso zatlačila. Vnímala tlak v rouře, jako by proudil jejím tělem. Slyšela sání a cítila pomalé vibrace plynu stoupajícího rourou nahoru k její lodi. Rozvzteklená země pod jejíma nohama se zklidnila a jezírka lávy kolem chladla a ustupovala. Energie, která se před chvílí zuřivě snažila uniknout zpod povrchu, náhle zmizela a bobtnající výbuch hněvu Bulkang Mayon se změnil v nesmělý protest proti sevření skalním krunýřem. Vysoko nad její hlavou se rozzářila světlice a hned za ní druhá. Znamení, že mají společnost. Dato signál postřehl také. Společně s Caliso otočili písty na rouře, aby odpustili přebytečný plyn. Rozptýlil se do vzduchu jako pára stoupající z horké lázně. Caliso odjistila ocelové západky mezi jehlou a rourou. Pak dala znamení posádce a roura se začala zatahovat. „Rychle, no tak,“ mumlala si Caliso pod vousy a nespouštěla oči z roury stoupající nahoru k lodi. Dato mezitím mávl na dva členy posádky, aby odnesli sací jehlu. Když byla odsávací roura bezpečně zpátky na Amihanu, Caliso si s úlevou oddechla. To nejtěžší měli za sebou. Teď už jen zbývalo vrátit se na palubu, spočítat ztráty a co nejrychleji zmizet. Vyšplhala na palubu své lodi. Povrch, na kterém krotitelé sopek ještě před chvílí stáli, pomalu, ale jistě pohlcoval výron lávy. Skoro jako kdyby hora čekala a zaútočila až ve chvíli, kdy Caliso a její tým vyklidili prostor. Ale co byla líně tekoucí láva pro posádku se vzdušným korábem? Přestože Bulkang

24 Marilag Angway

Krocení sopek 25

26 Marilag Angway

Mayon už nevybuchne tak mocně, kapitánce Amihanu bylo jasné, že se jim nepodařilo odsát dost energie na to, aby se sopka zklidnila docela. Caliso si sundala přílbu a hledí, ve kterých se tak vysoko nad kráterem sopky začala dusit, a její oči se okamžitě zalily slzami pod náporem síry a dalších horkých sopečných výparů. Když jí Dato podal mosazné ochranné brýle, zamumlala poděkování, nasadila si je na oči a stáhla si přes nos plynový filtr. Když mohla konečně normálně dýchat, kývla na navigátora, který k ní přistoupil s nějakou cizí ženou v závěsu. Caliso se zamračila. „Nestihli jsme odsát všechno,“ řekla dřív, než navigátor stihl otevřít ústa. „Co je s raněnými, Goggu?“ „Kasim je v pořádku,“ odpověděl navigátor. „Lehký otřes mozku, dostane se z toho. Ale přišli jsme o dvojčata. Neodhadla pevnost povrchu a probořila se do magmatu. Je mi to líto, Cali, ale Atia a Aši jsou mrtví.“ Zamračila se ještě víc. Ještě nikdy nepřišla o víc než pět lidí za rok, přičemž jen málokdy se jednalo přímo o ztráty na životech. Dvě úmrtí na jedné sopce znamenala, že její posádka usnula na vavřínech a začala se chovat nedbale. Nejspíš si mysleli, že Bulkang Mayon bude hračka. Evidentně šlo o smrtelný omyl. „Dato,“ otočila se k prvnímu důstojníkovi, „pošli to, co z nich zbylo, zpět rodinám, aby je mohly řádně pohřbít. Jejich rodiče jsou naživu. Dohlédni, aby dostali trojnásobek toho, co by si dvojčata na téhle misi vydělala, a dva barely energie navrch.“

Krocení sopek 27

Dato si odkašlal. „Cali, to je energie jen na dva roky. Dvojčata si určitě zaslouží víc…“ „Víc toho postrádat nemůžeme, Atia a Aši to dobře věděli,“ Caliso pevně hleděla prvnímu důstojníkovi do očí a hledala v nich náznak protestu. Když žádný nenašla, pokrčila rameny. „Dva roky je víc než dost. Oba znali rizika a věděli, do čeho jdou. Nikdo z nás nebere tuhle práci na lehkou váhu. Odchod, Dato.“ Muž zachmuřeně přikývl, zasalutoval a odešel. Gogg si odkašlal. Caliso neznámé návštěvnici zprvu nevěnovala pozornost, ale jakmile Dato zmizel, prohlédla si ji. Ona a navigátor tvořili zvláštní dvojici – Gogg byl mohutný, s pletí tmavou jako vyschlý kokos, zatímco žena byla útlejší, vyšší a světlejší než obyčejná sluncem osmahlá Filipínka. Černé vlasy měla pečlivě spletené na jedné straně hlavy do copu, který splýval za její zakryté rameno. Měla na sobě tradiční baro’t saya – hedvábnou blůzu a zavinovací sukni, přes něž se táhl složitý hnědostříbrný vzor. Caliso a její lidé byli v důsledku zahrávání si se sopkami samá jizva a popálenina, zato ženina pokožka se skvěla bez poskvrnky. Patřila do jiného světa. Rozhodně ne na tuhle loď. „Co tady dělá Cebuánka?“ vyjela Caliso na Gogga. Ne že by je přímo nesnášela, ale s Cebuánci zpravidla přicházely potíže, ze všeho nejpravděpodobněji oplétačky s úřady. Krocení sopek bylo na jihu nezákonné a po setkání s ženou z chráněného města Cebu mohlo následovat setkání s vojenskou flotilou prahnoucí za-

26 Marilag Angway

Krocení sopek 27

28 Marilag Angway

bavit všechnu energii, kterou Amihan převáží. Pokrytci, do jednoho, pomyslela si Caliso. „Nejsem Cebuánka,“ odpověděla žena pobaveně. Měla zastřený, hluboký hlas a navzdory nasazeným ochranným brýlím neuhnula pohledem. To Caliso poněkud znejistělo. „Jsem z Uprchlických vrchů.“ „To je stejné, jako byste byla Cebuánka.“ Uprchlické vrchy patřily k jižním oblastem a ležely na ostrově Bohol tři hodiny cesty od nové metropole. „Co děláte tak daleko na severu?“ „Přišla za námi pro pomoc, Cali,“ řekl Gogg. Caliso zvedla udiveně obočí a změřila si navigátora zvědavým pohledem. Zamnul si bradu, což znamenalo, že je nervózní. Bylo jasné, že to, co se chystá navrhnout, se jí líbit nebude. „Míjeli jsme nedalekou vesnici a…“ „To není náš problém,“ skočila mu do řeči Caliso, která si hned domyslela zbytek. Rázně vykročila ke své kajutě a ty dva nechala za zády. „Vyprovoď ji.“ „Prosím počkejte,“ ozvala se žena. „Přiletěla jsem na jediném záchranném balónu, který ve vesnici je. Lidé tam nemají žádné zásoby energie, vzducholoď se jim rozbila, nemají, jak se odtamtud dostat. Počkejte!“ Caliso nečekala. Dokonce by za sebou i práskla dveřmi, kdyby žena nevyrazila za ní a svou jemnou ručkou je nezastavila. Caliso na ni vrhla vzteklý pohled: „Poslyšte, dámo, já nejsem žádný dobroděj! Že je Mayon činná sopka, to každý ví. Že se ti lidé rozhodli osídlit tak nebezpečné místo, je jen a jen jejich hloupost. Záchranářské práce nejsou můj obor.“

Krocení sopek 29

Žena zavrtěla hlavou. „Tady přece nejde o žádné…“ „Že ne?“ Caliso přestala tlačit na dveře a žena málem upadla přes práh její kajuty. „Dokažte mi to. Chcete snad tvrdit, že nejste na mé lodi, abyste dojednala evakuaci těch lidí zpátky do Uprchlických vrchů?“ „Ano, to jsem, ale…“ Když kapitánka znovu sáhla po klice, žena se hryzla do rtu, sundala si z tváře ochranné brýle a zvučným hlasem prohlásila: „Ale můžu vám zaplatit. A to slušně. Dostanete, kolik si řeknete.“ To Caliso zaujalo. „Pokračujte. Poslouchám.“ „Mixa,“ řekla žena. „Jmenuji se Mixa.“ Caliso to jméno něco říkalo. Zarazila se, znovu si ji prohlížela a napínala mozkové závity. Možná už jednou měla co do činění s někým toho jména, s nějakou jinou krotitelkou sopek nebo obchodnicí. Nebo snad s někým z vesnice na severu, kterou nedávno navštívila? Jenže na žádné takové setkání si nevzpomínala. Caliso pozorně zkoumala ženinu vážnou tvář, oči, které před jejím pohledem neuhýbaly, a hladkou pleť. A pak si povšimla na jejím krku tetování, vykukujícího z bílé blůzy. Blůzy z drahého hedvábí ze západního světadílu. Kapitánka Amihanu si poklepala na krk. „Ukažte mi to.“ Žena jménem Mixa jí vyhověla a odhalila celou kresbu – býka s rohy připravenými k útoku. Kerabau. Vodní buvol. Caliso ztuhla. Teď už věděla, odkud jí to jméno bylo povědomé a proč na ni Mixa působila jako někdo, koho jen hýčkali a nepouštěli do kontaktu se

28 Marilag Angway

Krocení sopek 29

30 Marilag Angway

Krocení sopek 31

skutečným světem. Vytetovaný národní symbol ji řadil k příslušníkům královského rodu a jasně říkal, že jde o poslední a jedinou dceru vládce Nové Manily. Město Cebu by za ni zaplatilo ohromnou sumu a jednou tolik návdavkem za informace o tom, kde pobývá zbytek královské rodiny. „To jste měla říct rovnou,“ Caliso přemohla údiv a ušklíbla se. „Co pro vás můžu udělat, prinseso?“

* * * Mixa se na podrobnostech chystané evakuace příliš nepodílela. Jakmile odsouhlasila její cenu – nehorázně vysokou jak na severní, tak i jižní poměry – a upřesnila detaily o situaci v Legazpi, ponechala plánování celé akce na Caliso a jejích důstojnících. Ač přítomna jejich diskuzi, novomanilská princezna mlčela a hleděla z oken poradní místnosti dolů na pevninu protkanou řekami, jezery a pohořími. Caliso neměla princezně za zlé, že ji ten výhled tak přitahuje. Kromě horní otevřené paluby, na které bylo při cestování severními oblastmi nezbytné chránit si oči a nos, poskytovala právě poradní místnost s vypouklými okny z malambasa táhnoucími se po stěnách odshora dolů ten nejlepší výhled na Amihanu. Nebylo to nic pro lidi bojící se výšek ani pro ty, kterým nedělalo zrovna dobře stát na průhledné podlaze, ale na Amihanu jste byli na pobyt ve vzduchu zvyklí – nebo jste si na něj velice rychle zvyknout museli.

Kdyby byl Amihan válečnou lodí, Caliso by dala zakrýt okna kovovými pláty a nechala jen úzké průzory, ze kterých mohla trčet děla. Ale taková opatření provést nemusela. Kdyby se někdy objevilo vojsko, její rychlá loď by kterémukoliv ze standardních válečných korábů bez potíží uletěla. Ostatně motory v podpalubí poháněla čirá sopečná energie. „Nechápu, co tam tak dlouho studujete,“ oslovila Caliso Mixu. Její důstojníci pokračovali v diskuzi, byť někteří otočili hlavy k nové pasažérce. Mixa nedala najevo, že by slyšela. „Dole toho není moc k vidění.“ Kromě pusté a spálené země. Široko daleko nebylo nic než vrásčitá krajina pokrytá ztuhlou, popraskanou lávou, popelem a tefrou. Řeky byly otrávené, a jestli snad v nějakém jezeru zůstala čistá voda, brzy vyschla. Dokonce i nebe přispívalo k všeobecné šedi a zmaru, protože slunce často zakrývala mračna, z nichž pršel kyselý déšť, nebo neproniknutelná mlha, kterou bylo možné prohlédnout jen s pomocí speciálních brýlí. Sever Filipín takto vypadal už dvě desetiletí, nemilosrdně zpustošený neustálými erupcemi svých sopek. Pinatubo. Taal. Mayon. Hlavní aktéři Velkých výbuchů v roce 1816, katastrofy, která vedla k takzvaným zimám z popele. Na rozdíl od studeného bílého sněhu, který v zimě halil Nihon a Kitaj na severu, Filipíny halila pokrývka z kusů černého kamení a šedého poprašku, jež zadusila veškerý život. Popel a tefra nepopřály přeživším oddechu, bez ohledu na to, kolikrát se vrátili do svých domovů ob-

30 Marilag Angway

Krocení sopek 31

Alessa Hinlo

d chvíle, kdy byla rozťata vedví, se zprávy k Udaye dostávaly ve dvojicích – nejdřív zpravidla ta špatná, vyvážená později dobrou. Když měla štěstí, obě zvěsti byly pozitivní, ale to se dělo jen výjimečně. Dnes se však ani jedno z toho nestalo. Udaya si prohlížela štůčky hedvábí, pečlivě složené v klíně každé švadleny. Ženy ji sledovaly s očekáváním. „O co přesně jde?“ obrátila se na Lagnata, přestože to tušila. Lagnat, věrný sluha, který si s ní vytrpěl své, měl ženy na starost. V minulosti švadleny, kterým byla svěřena příprava roucha pro Kagubutan, tak přísný dohled nepotřebovaly, ale tyhle byly nové a mladé. Chyběla jim potřebná úcta. Kagubutan pro ně bylo jen jméno, jímž se lidé zaklínali, a ne jedna z diwat – bohyň, které je zachránily před nájezdníky nesoucími zlaté kříže. Lagnat se strojeně usmál. „Nedokážou to.“ „Jak to?“ zeptala se tiše.

68 Alessa Hinlo

Jedna z dívek, krásná s oduševnělýma očima, si vyměnila pohled se svými družkami a postoupila o krok kupředu. „Nejde to stihnout, ta lhůta je nesmyslná. Nikdo nedokáže vyšívat takové vzory tak rychle.“ Ostatní ženy jejím slovům přikyvovaly. Udayu však nepřesvědčily. „Vaše předchůdkyně to dokázaly mnohem rychleji, a to byly některé čtyřikrát starší než vy. Nejste nezkušené a všechny máte dobrá doporučení. Jinak bych si vás nevybrala,“ lítostivě potřásla hlavou. „Škoda že o vás předchozí zaměstnavatelé neříkali pravdu.“ Její slova zabrala a ženy se začaly okamžitě ohrazovat. Ať už chovaly ke Kagubutan úctu či ne, dobře věděly, že zklamat ji uškodí jejich sotva nabyté pověsti. Vzpurnou dívku však očividný nedostatek podpory od družek neodradil. „Nechápu, proč to musíme dělat ručně. Copak neexistují stroje, které by nám pomohly? Ty jsi místní prostřednice! Nemůžeš nějaký sehnat? I jeden by nám pomohl. Proč vůbec obchodujeme s Españou, když nedokážeme pořádně využít, co nám nabízí?“ Udaya přimhouřila oči. Tenhle argument zazníval poslední dobou čím dál častěji, a nejen od švadlen. Dřív ho přecházela bez komentáře, ale možná už bylo načase zasáhnout. „Jak se jmenuješ?“ Lagnatův obličej se zkřivil zděšením. Co si myslí, že té ženě provede? Vysaje jí krev?

Poslední aswang 69

„Paní…“ „Odpověz,“ Udaya sluhu ignorovala. S pomocí Kagubutan a jejích sester vyhnali datuové a rádžové španělské vetřelce ze svých ostrovů. Vítězství však nebylo zadarmo. Podmínky příměří byly hořké zejména pro Udayu a její spolubojovnice, ale jiná možnost nebyla. Nikdo si nepřál otevřenou válku a střet stál už mnoho životů. Nakonec místní vládci s podmínkami souhlasili i navzdory námitkám diwat. Koho by napadlo, že se je España bude snažit podmanit i dalšími způsoby. „Tvé jméno?“ zeptala se Udaya potřetí a naposledy. Švadleny od vzpurné dívky odstoupily. Prospěchářky, pomyslela si Udaya pobaveně. V jednu chvíli si stěžují, a záhy se zapáleně vrátí k práci. Teprve teď si mladá žena uvědomila svoji situaci. Udaya s ní téměř soucítila. Nebylo snadné zůstat osamocená. Švadlena ztěžka polkla a olízla si rty. „Hiyasmin.“ „Hiyasmin,“ zopakovala Udaya. Slabiky formované ústy se jí vryly do paměti. Ať se stane cokoliv, bude si je navždy pamatovat a na ostrovech už nebude místa, kde by se dívka mohla před Udayou na jejích nočních cestách ukrýt. „Ráda děsíte děti, prostřednice?“ ozvalo se za ní. „Takže historky mého otce byly pravdivé.“ Udaya se otočila za hlasem. To byla ta druhá špatná zpráva. Před krytou besídkou, ve které švadleny pracovaly, stála mladá žena, v ruce slunečník chránící její

68 Alessa Hinlo

Poslední aswang 69

70 Alessa Hinlo

tvář před dotěrnými paprsky. Bylo zvláštní vidět rysy tak charakteristické pro její lid s tak světlou pokožkou. Přestože Udaya ženu viděla naposledy před mnoha lety, poznala ji okamžitě. Děti si pamatovala vždycky. „Vítejte, velvyslankyně,“ přivítala ji opatrně. „Kdy jste dorazila?“ Maria Flora Agcaoli se usmála. Byl to překrásný úsměv. A nebezpečný. Udaya varování pochopila. Velvyslankyně se dostala do své funkce díky shodě několika okolností. Přestože se narodila v oblasti Ilocos na severu Filipín, vyrostla v dalekém Mexiku, kde byl její otec velvyslancem. Když však nečekaně podlehl tamní nemoci, pozice se uvolnila a diwaty přesvědčily rádži, že než vysílat někoho jiného, bude lepší jmenovat do funkce Marii Floru. Na tom se shodnout dokázali, a tak se diplomatova dcera stala nejmladší velvyslankyní a reprezentantkou souostroví, které si sotva pamatovala. „Včera,“ odvětila Maria Flora. „Přišla bych okamžitě, ale cesta mě zmohla.“ „Ano, je dlouhá a namáhavá.“ Udaya chápala, jak důležité je zapůsobit. Pak si povšimla jejích dvou společníků a ztuhla. „A co tu děláte vy?“ zeptala se muže v černé říze. „Prostřednice,“ Maria Flora zněla pohoršeně, „nebuďte nezdvořilá. I otec Ignacio má za sebou dlouhou cestu.“ „To nepochybně,“ Udaya ani příliš neskrývala nepřátelství v hlase. Nejdřív se España pokoušela získat vliv

Poslední aswang 71

prostřednictvím obchodu a technologií, a nyní se jim znovu snaží podstrčit víru ve svého chladného a vzdáleného boha? Bojovat otevřeně v kruté a krvavé válce proti po zuby ozbrojeným mužům bylo snadnější. Ale kněz ani nemrkl a uctivě sklonil hlavu. „Vy sloužíte diwatě Kagubutan?“ Svojí špatnou výslovností znetvořil jméno její paní. „Jsem její prostřednice,“ opravila ho Udaya a její zrak utkvěl na muži vedle kněze. Neměl na sobě kyrys ani se mu u pasu nehoupal meč, ale takové jako on poznala od pohledu. Kdysi s nimi bojovala a mnoho jich zabila. Tenkrát si říkali conquistadoři, ale dnes… „To je váš osobní strážce?“ Kněz svraštil čelo. „Ano, Javier má na starosti moji bezpečnost.“ Udaya se usmála. Přestože čas otupil její smysly, stále milovala chuť strachu. „Vy nám nedůvěřujete?“ Její otázka přivedla starce do rozpaků. Muž, který prý nebyl conquistadorem, se zamračil. Neuměl skrývat své myšlenky. Skvěle. Udaya upřednostňovala přímočaré lidi. Byli předvídatelnější. Besídkou se rozlehl smích Marie Flory. „Otcovy historky o vás byly skutečně pravdivé, prostřednice. To mě těší. Bála jsem se, že jste se mohla změnit a že tu pro mě nezbude nic známého.“ Pak se zatvářila udiveně. „Zvláštní, že stále vypadáte tak mladá. Přece jen už je to pěkných pár let. Pro tajemství vašeho vzhledu by byla každá doña ochotná zabíjet.“

70 Alessa Hinlo

Poslední aswang 71

Olivia Ho

yly asi tři hodiny odpoledne, když jim ujel pohřební vůz. Toho dne bylo v Singapuru velmi horko. Hutné vedro se tetelilo v prašných ulicích, lidé se ploužili co nejpomaleji, jako by nechtěli přitahovat jeho pozornost. Pohřební vůz, jeden z těch nových samohybných modelů, ujížděl pomalu. V jednu chvíli si to důstojně šinul a tiše bafal v pohřebním procesí, v další se skřípěním ujížděl po Viktoriině ulici, vypouštěl oblaka páry a zanechal za sebou pohmožděné truchlící. Po najetí do šklebící se díry na cestě zahnul prudce doleva a profuněl ulicemi s krámky vyděšených čepičářů a prodavačů koberců. Pochopitelně se ho nikdo nesnažil zastavit – jakýkoliv stroj na kolech mohl v těchto horkých dnech vybuchnout a pohřební vozy k tomu byly obzvláště náchylné, protože na zdraví jejich pasažérů nebyl z logiky věci brán takový ohled. Uprchlý vůz tak k rozladění pronásledovatelů dál nabíral rychlost a cestou rozséval květiny a ozdobné střapce, než narazil do zdi malajského hřbitova a převrhl se.

156 Olivia Ho

Pracující žena 157

Když k němu pohřební průvod doběhl, vůz ležel na boku, otevřený a prázdný. Pozůstalí se podívali na muže, který průvod vedl. Ten si sprostě ulevil v kantonštině a poté se zhluboka nadechl: „Nemůže být daleko.“ „To nemůže,“ prohlásil kdosi. „Vždyť je po smrti.“ Vůdce truchlících s funěním obhlédl havarovaný pohřební vůz a povšiml si narůstajícího okolního davu i napětí, které tradičně doprovázelo příchod většího počtu Číňanů do malajské čtvrti. Za jak dlouho se asi objeví policie a začne klást nepříjemné otázky? Rychle zvažoval možnosti. Pohřební vůz vyřešil dilema za něj, když vydal zlověstné hvízdnutí a potom vybuchl. Ve zmatku, který následoval, si nikdo nevšiml, že se o několik ulic dál rozrazily dveře, rozbil talíř a ozval se ženský výkřik.

* * * „Zbraně,“ řekl muž u dveří. Ning Lam nadzvedla obočí. Přehodila si neposlušný copánek zpátky přes rameno, hrábla do papírového kornoutu se směsí kacang puteh, hodila si do pusy vařenou cizrnu a ostentativně ji rozkousala. „Zbraně,“ zavrčel strážný. „Po zuby ozbrojenou tě ke staříkovi nepustím. A zahoď ten pitomej kornout.“ Ning zvedla své normální oko v sloup. To druhé, svítící mechanická bulva, jen cvaklo a dál upřeně zí-

ralo na strážného, což většinu lidí zneklidňovalo. I tenhle měl co dělat, aby neucukl. Ning na něj normálním okem povzbudivě mrkla, odepjala od pasu motýlkové nože a položila je na stůl. Následovaly dvě krabice šipek a nakonec ze zad stáhla samostříl. „Tohle si nechám,“ zamávala kornoutem. Muž si nedal říct a pokusil se jí kornout vytrhnout. Ning si ho přehodila do levé ruky, pravou lapila dotírající prsty a zkroutila je, až muž vyjekl. Pustila ho, prošla kolem něj a zalovila v kornoutu po pražených oříšcích. Slyšela, jak si za ní ve vchodu odplivl. „Zasraná hybrida.“ Ning se protlačila hráčským doupětem mezi hulákajícími muži v propocených tílkách a životem znuděnými hospodyněmi, co se společně tlačili kolem stolů s chap ji kee a u nových mosazných hracích automatů. Další místnost byla tmavá a s nízkým stropem – musela se sehnout, když překračovala spleť měděných trubek plazících se po podlaze a podél temných postav rozvalených na nízkých pryčnách a zasněně nasávajících opiový kouř linoucí se z gutaperčových náústků. U dveří na konci další chodby stál jiný strážce. Tenhle se na nic neptal, jen si ji změřil od hlavy k patě v jejích plandavých kalhotách, blůze a kdysi světle zelené, nyní umolousané a rozepnuté kebayi. Nadzvedl před ní červený korálkový závěs a ohlásil ji: „Slečna Ning, Dědečku.“ „Jdete brzy, slečno Ning,“ oslovil ji majitel přezdívky. „Omluvte mě na chvíli, hned se vám budu věnovat.“

156 Olivia Ho

Pracující žena 157

158 Olivia Ho

Šéf místní kongsi, tajné obchodní společnosti, se otočil zpět ke stolu a sklonil se nad vyřezávaným tácem, na kterém ležela asi třicítka lidských prstů. Na některých byly zlaté prsteny a dlouhé jizvy. Žádný nepocházel ze stejné ruky. Ning si hodila kacang puteh do pusy, jazykem nahmatala suchý hrášek a vyplivla ho. „Než je pošlete na Penang, hezky je zabalte,“ řekl Dědeček mužům čekajícím kolem. „Chci, aby ta hacká verbež, co se tam rozlézá, poznala, komu který patří. Příště už si rozmyslí plést se do našich obchodů. Tenhle ne,“ dodal a ukázal na prst na kraji s příšerně ohryzaným nehtem. „Ten patří Eng Siokovi, kterého jsem si vážil jako vlastního syna. Pošlete ho jeho rodině do Keong Saik, ať vidí, že pošlapal naše posvátné přísahy. A ať jim to připomene, komu jsou zavázáni věrností.“ Tác s prsty zmizel a místo něj se na stole objevily dva kouřící šálky čaje. „Odpusťte mi ten ohavný výjev, slečno Ning,“ obrátil se na ni Dědeček. „Jsem jen skromný obchodník, co se snaží obstát v tomhle krutém světě a pomáhat svým lidem. Bohužel spousta dalších mi nepřeje a já se, abych tak řekl, už musel ozvat.“ Ning zmuchlala prázdný kornout a posadila se. „Lung-ťing,“ poznamenala k čaji. „Jsem polichocena, Dědečku.“ „Nechal jsem ho přivézt přímo z Če-ťiangu. Máte dobrý nos na čaje, slečno Ning.“ „Mám dobrý nos na víc věcí,“ Ning zvedla šálek a labužnicky si s ním přejela pod chřípím.

Pracující žena 159

„Slyšeli jsme,“ Dědeček udělal to samé. „A právě to se nám teď hodí. Máme jednu nezvěstnou. Vysoká Číňanka, tělo samá jizva, poznáte ji hned, jak ji uvidíte. Naposledy ji spatřili v okolí Kandahárské ulice.“ „Ach tak,“ řekla Ning. To leccos vysvětlovalo. Mluvila plynně malajsky a muslimskou čtvrť Kampong Glam dobře znala, což tady v kongsi o sobě mohl tvrdit jen málokdo. „Ta záležitost s pohřebním vozem byla vaše práce.“ Dědeček zvedl obočí. „Jste bystrá, slečno Ning. Ano. Ten pohřební vůz byl náš.“ „V pohřebních vozech se sice dvakrát nevyznám,“ pokračovala Ning, „ale nebývají lidé, co jsou uvnitř, obvykle mrtví?“ „Zmlkni!“ ozval se hlas ze zadní části místnosti. „A dávej si před Dědečkem pozor na jazyk, hybrido!“ Ning se podívala na muže ve stínu. Na stoličce se tam hrbil Dědečkův prasynovec Chee Junior a kapesním nožem se rýpal za nehty. „Nač ta nedůtklivost?“ zeptala se. „Ne, nech mě hádat – ten vůz byl tvůj nápad. Na to je zapotřebí opravdu geniální fištrón, aby dokázal zfušovat tak jednoduchou záležitost. Ale co o tom můžu vědět já, obyčejná pracující žena, že?“ Chee se zvedl ze židle a přišel na světlo. „Dědečku, říkal jsem ti, že není nutné do toho tahat někoho cizího, a už vůbec ne poloviční ženskou bez vlastního klanu. Říkal jsem…“ Dědeček bouchl pěstí do stolu, až čaj vyšplíchl.

158 Olivia Ho

Pracující žena 159

160 Olivia Ho

„Už jsi toho napovídal dost! Ta tvoje bláznivina mě stála příliš mnoho lidí,“ povzdechl si ztěžka. „Tahat do našich záležitostí stroje… Všechny ty mašiny nás jednou přivedou ke zkáze. Za starých dobrých časů jsi po bělochovi hodil sekeru a on zalezl. Žádné mechanické čertoviny.“ Ning usrkla výtečný čaj a nechala si pro sebe, že sekera vržená po britském veliteli Čínského protektorátu vedla ke tvrdému zásahu proti čínským tajným společnostem, z čehož se obchod vzpamatovával dodnes. Dědeček po chvíli pokračoval. „Ta žena, kterou máte najít, slečno Ning, není tak úplně… z masa a kostí.“ „Takže hybrid.“ „Dá se to tak říct,“ Dědeček se na chvíli odmlčel. „Vlastně je to ten nejhybridovatější hybrid, jakého kdo kdy viděl.“ „Kde jste k ní přišel?“ „Do toho ti nic není,“ zavrčel Chee. „Naopak,“ ohradila se Ning. „Ať už je ta ženská, co chce, někdo se po ní bude shánět. A já potřebuju vědět, jak moc se mi bude plést do cesty.“ „Byla státní majetek,“ řekl Dědeček. Ning obdivně hvízdla. „Tomu říkám troufalost. Víte, že za oplétačky s Brity si účtuju něco navíc?“ „Za svoji práci dostanete zaplaceno,“ obořil se na ni Dědeček. „Stejně tak za diskrétnost. Jestli vás chytnou, o nás se dozvědět nesmí.“

Pracující žena 161

„A k čemu ji vlastně potřebujete?“ zajímala se Ning. „Jestli je plná šroubů, jak naznačujete, v Čínské čtvrti stejně nenajdete mechanika, který by byl schopný ji dát dohromady.“ „Teprve teď vám do toho nic není,“ řekl Dědeček. „Přiveďte ji. To je vše, co se po vás chce.“ Ning se kousla do jazyka. Nebylo těžké si představit, k čemu by kongsi byl přísně tajný státní experiment. Tvrdá opatření výrazně omezila činnost tajných společností a ty se neustále snažily najít způsob, jak to Britům vrátit. I kdyby nevěděly, co si se svou kořistí dál počít, držet ji jako rukojmí byl dostatečný políček do tváře protektorátní vládě. „Očekáváme, že nás budete denně informovat,“ pokračoval Dědeček. „Rád vím, za co platím. A nerad dlouho čekám.“ Lenivě přejel prstem po kresbě dřeva na stole, ze kterého ani důkladné drhnutí očividně nedokázalo odstranit krvavé skvrny. „Jistě,“ přikývla Ning. „Pracuju velmi rychle.“ „To doufám,“ řekl Dědeček. „Přiveďte tu ženu. Pak dostanete zaplaceno.“ „Budu ale potřebovat zálohu,“ upozornila Ning. „Informace něco stojí.“ Dědeček se zarazil a pak podrážděně mávl rukou. Chee s nechutí hodil na stůl obálku a ušklíbl se: „Nejspíš si na ty prachy potřebuje co nejdřív sáhnout. U holky, kterou prodali do otroctví, mě to vůbec nepřekvapuje.“

160 Olivia Ho

Pracující žena 161

162 Olivia Ho

Pracující žena 163

Ning mlčela. Dědeček si odkašlal. „Díky, že jste si na nás udělala čas, slečno Ning. Ozvěte se.“ „Děkuji za čaj,“ zvedla Ning obálku a vyšla z místnosti. Prošla kolem snících kuřáků opia, skrz horký halas hráčského doupěte a ven na ulici do raného monzunového deště.

* * * Khairunnisa seběhla dolů po schodech. Zamkla a zatarasila dveře do krámu, pak to samé provedla se zadními dveřmi v kuchyni. Zatáhla všechny záclony. Seshora se ozvala rána. Khairunnisa se otočila a přinutila vyjít po schodech nahoru. Její život nebyl od chvíle, kdy ovdověla, příliš vzrušující. Nebyl takový ani předtím, ale čas od času si popovídat s manželem jej činilo o něco méně jednotvárným, přestože se jim za půldruhého roku jejich dohodnutého manželství nepodařilo úplně překlenout rozpaky. To však bylo narušeno dvěma překvapivými událostmi: poprvé, když se v Batávii zřítila z nebe ornitoptéra a ze všech lidí spadla na hlavu právě jejímu muži, který zrovna přecházel ulici cestou na výstavu hraček, a podruhé, když zjistila, že jí v závěti odkázal dům a hračkářství navzdory vzteklé nelibosti jak jeho, tak její rodiny. Koneckonců řemeslo jí šlo mnohem lépe než jemu. Vyráběla překrásné věci, které vždy fungovaly. A tak se zavřela v dílně, zatímco lidé si o ní poví-

dali, že žije sama a vede manželovy obchody bez účasti jeho rodiny, a pracovala, aby ty zlé hlasy přehlušila vrčením udělátek a cinkáním hudebních skříněk. A děti její hračky milovaly a lidé přicházeli až z opačného konce ostrova do Baserské ulice pro její mechanické javánské tanečnice a zpěváky wayang, pro její drobné automobily a rikša roboty, pro dokonalý pohyb jejích lesklých plechových vzducholodí, které líně pluly vzduchem v kruzích, poháněné motorkem, na nějž dávala tříletou záruku. Život plynul mile a poklidně, dokud se do jejího domu zadními dveřmi nevpotácela šílená Číňanka zakrvácená od hlavy k patě, která teď blouznila v neznámém jazyce a zmítala se v rohu dílny. „Prosím, buď potichu,“ žadonila vdova. „Někdo tě uslyší a bude zle. Určitě tu vůbec nemáš co dělat.“ Neznámá na ni nechápavě zírala. Je obrovská, uvědomila si Khairunnisa. Měla široká ramena a dobré dva metry na výšku. Oblečená byla jako hastroš, ve tmavomodrém potrhaném oblečení. Skrz díry v látce Khairunnisa zahlédla na jejím těle spoustu jizev. Žena začala křičet, ale rozhodně to nebylo malajsky ani čínsky. Jakkoli to bylo divné, znělo to jako angličtina. Khairunnisa se jí snažila gesty umlčet, což zabralo, ale pak si všimla, že žena zmlkla spíš při pohledu na javánskou tanečnici na ponku, která pomalu posouvala nohy v precizních krůčcích a pohupovala při tom svou do detailů vyvedenou čelenkou ze zlatých plíšků. „Líbí se ti?“ úlevně vydechla Khairunnisa. „Mám jich spousty, podívej!“

162 Olivia Ho

Pracující žena 163