Dnešní scéna mi trochu objasnila postavu, kterou jsem do té doby viděl snad jenom jednou. Keira. Nyní jsem pochopil, že je na společenském žebříčku mnohem výše než já a že jsem si na ni pravděpodobně nemohl moc dovolovat. Podle toho, jak ji uvedl můj sluha a jak ji nazvala i dívka, o kterou jsem se staral, jsem předpokládal, že se z ní jednou stane královna. Nejspíš jsem jí nemohl odporovat a prostě jsem ji vždy musel poslechnout. A to i v případě, kdy chtěla, abych stál s Annikou po jejím boku v okamžiku, kdy bude v nějaké nesmyslné bitvě čelit obrovské přesile nepřátel. To, jak ji Jonathan nemá rád a nakolik s ní nesouhlasí, mi došlo už během snu, který se mi zdál dávno před tím dnešním. Už tehdy jsem Keiru přijal do svého sálu dost neochotně a v několika dalších výjevech jsem si pak Annice stěžoval, jak špatně může vše dopadnout a jak se mi nechce uposlechnout jejích příkazů, nehledě na to, že mi údajně nějaká vědma řekla, že už se nevrátím z bitvy, které se ale ani nemůžu vyhnout. Bylo toho hodně, ale vzhledem k tomu, jak často můj příběh ve snech pokračoval, to bylo téměř stejné jako číst nějakou knihu či sledovat film. Během celé série výjevů jsem potkal ještě mnoho dalších osob, které mi postupně napověděly, že v mém snovém světě panuje válka mezi nějakými potens, ke kterým jsem měl pravděpodobně patřit i já, a nízkými, kterými byl míněn mně neznámý světelný, včelí a zvířecí lid. Víc jsem se nedozvěděl a i má vlastní minulost či to, jak jsem se seznámil s Annikou, pro mě byla jedna velká záhada. Čekal jsem ale, že když budu trpělivý, časem se to možná dozvím, stejně jako výsledek celé války, kolem které se všechno točilo. Naposledy jsem si v zrcadle prohlédl svůj už celkem zcivilizovaný obličej a vyrazil po schodech dolů do kuchyně. Dřív, než jsem otevřel ledničku, jsem si přečetl vzkaz od Ember, ve kterém mi sdělovala, že musela neodkladně jet do práce a že se potom 38
39
Dnešní scéna mi trochu objasnila postavu, kterou jsem do té doby viděl snad jenom jednou. Keira. Nyní jsem pochopil, že je na společenském žebříčku mnohem výše než já a že jsem si na ni pravděpodobně nemohl moc dovolovat. Podle toho, jak ji uvedl můj sluha a jak ji nazvala i dívka, o kterou jsem se staral, jsem předpokládal, že se z ní jednou stane královna. Nejspíš jsem jí nemohl odporovat a prostě jsem ji vždy musel poslechnout. A to i v případě, kdy chtěla, abych stál s Annikou po jejím boku v okamžiku, kdy bude v nějaké nesmyslné bitvě čelit obrovské přesile nepřátel. To, jak ji Jonathan nemá rád a nakolik s ní nesouhlasí, mi došlo už během snu, který se mi zdál dávno před tím dnešním. Už tehdy jsem Keiru přijal do svého sálu dost neochotně a v několika dalších výjevech jsem si pak Annice stěžoval, jak špatně může vše dopadnout a jak se mi nechce uposlechnout jejích příkazů, nehledě na to, že mi údajně nějaká vědma řekla, že už se nevrátím z bitvy, které se ale ani nemůžu vyhnout. Bylo toho hodně, ale vzhledem k tomu, jak často můj příběh ve snech pokračoval, to bylo téměř stejné jako číst nějakou knihu či sledovat film. Během celé série výjevů jsem potkal ještě mnoho dalších osob, které mi postupně napověděly, že v mém snovém světě panuje válka mezi nějakými potens, ke kterým jsem měl pravděpodobně patřit i já, a nízkými, kterými byl míněn mně neznámý světelný, včelí a zvířecí lid. Víc jsem se nedozvěděl a i má vlastní minulost či to, jak jsem se seznámil s Annikou, pro mě byla jedna velká záhada. Čekal jsem ale, že když budu trpělivý, časem se to možná dozvím, stejně jako výsledek celé války, kolem které se všechno točilo. Naposledy jsem si v zrcadle prohlédl svůj už celkem zcivilizovaný obličej a vyrazil po schodech dolů do kuchyně. Dřív, než jsem otevřel ledničku, jsem si přečetl vzkaz od Ember, ve kterém mi sdělovala, že musela neodkladně jet do práce a že se potom 38
39
Otočil jsem hlavu a podíval se na skulinu mezi závěsy, kterou dovnitř pronikalo slabé měsíční světlo. Nastala už vhodná doba? Měl bych vyrazit? Nemohl jsem se rozhodnout a vnitřně mě to šíleně sžíralo. Jestli se vykradu z ložnice v nesprávný čas a u skladu mě někdo najde, nebudu mít šanci se z toho vylhat. Poprvé jsem neměl fyzickou výhodu a nechtělo se mi pokoušet šestý smysl a moudrost potens. Buď mě nikdo neuvidí a já svůj úkol splním, anebo vše selže. Nic mezi tím neexistovalo. Nedokázal jsem už nadále ležet, nehledě na to, že jsem se vedle Elisy cítil, jako bych tam vůbec nepatřil. Pomalu jsem vysunul ruku zpod jejích ramen a dlouhých vlasů a ve snaze ji neprobudit jsem opatrně vstal z velké manželské postele. Co nejtišeji jsem se začal soukat do vyšších tmavě hnědých bot, které mi předtím přinesla jedna ze služebných, a rozhlédl se po tmavé místnosti, jestli v ní nenajdu nějakou zbraň. Nic takového jsem ale neobjevil, a tak jsem se musel obejít jen s plánkem paláce v hlavě a svým orientačním smyslem. Opustil jsem ložnici a salonkem se dostal ven na dlouhou prázdnou chodbu. Tato část mé práce už se mi líbila o něco více. Krást se chodbami, něco hledat, všem se vyhnout. Tohle jsem uměl. Navíc jsem byl celkem dobře připravený. Elliott s Annou mi k této příležitosti na chvíli propůjčili své vzpomínky, aby mi skrz ně mohli ukázat celý palác, a i já sám jsem měl pocit, že už jsem tu někdy byl. Najít sklad nebude těžké. Kudy k němu dovedu ostatní, jsem si stihl promyslet už během noci. Svižně jsem se vydal chodbou vlevo a v duchu byl vděčný za tlusté koberce, které pokrývaly podlahu a změkčovaly mé kroky. Cítil jsem se o něco lépe, když se nerozléhalo celou budovou, jak někam jdu, a také jsem doufal, že na sebe nepřitáhnu moc pozornosti díky ztlumené vnitřní energii. 330
331
Otočil jsem hlavu a podíval se na skulinu mezi závěsy, kterou dovnitř pronikalo slabé měsíční světlo. Nastala už vhodná doba? Měl bych vyrazit? Nemohl jsem se rozhodnout a vnitřně mě to šíleně sžíralo. Jestli se vykradu z ložnice v nesprávný čas a u skladu mě někdo najde, nebudu mít šanci se z toho vylhat. Poprvé jsem neměl fyzickou výhodu a nechtělo se mi pokoušet šestý smysl a moudrost potens. Buď mě nikdo neuvidí a já svůj úkol splním, anebo vše selže. Nic mezi tím neexistovalo. Nedokázal jsem už nadále ležet, nehledě na to, že jsem se vedle Elisy cítil, jako bych tam vůbec nepatřil. Pomalu jsem vysunul ruku zpod jejích ramen a dlouhých vlasů a ve snaze ji neprobudit jsem opatrně vstal z velké manželské postele. Co nejtišeji jsem se začal soukat do vyšších tmavě hnědých bot, které mi předtím přinesla jedna ze služebných, a rozhlédl se po tmavé místnosti, jestli v ní nenajdu nějakou zbraň. Nic takového jsem ale neobjevil, a tak jsem se musel obejít jen s plánkem paláce v hlavě a svým orientačním smyslem. Opustil jsem ložnici a salonkem se dostal ven na dlouhou prázdnou chodbu. Tato část mé práce už se mi líbila o něco více. Krást se chodbami, něco hledat, všem se vyhnout. Tohle jsem uměl. Navíc jsem byl celkem dobře připravený. Elliott s Annou mi k této příležitosti na chvíli propůjčili své vzpomínky, aby mi skrz ně mohli ukázat celý palác, a i já sám jsem měl pocit, že už jsem tu někdy byl. Najít sklad nebude těžké. Kudy k němu dovedu ostatní, jsem si stihl promyslet už během noci. Svižně jsem se vydal chodbou vlevo a v duchu byl vděčný za tlusté koberce, které pokrývaly podlahu a změkčovaly mé kroky. Cítil jsem se o něco lépe, když se nerozléhalo celou budovou, jak někam jdu, a také jsem doufal, že na sebe nepřitáhnu moc pozornosti díky ztlumené vnitřní energii. 330
331