Pro Guye Blacka, barona Blacka z Brentwoodu Drahému příteli a významnému muži
POZNÁMKA
Tento příběh je volně inspirován pozorováním UFO, jež bylo spatřeno v jižním Walesu roku 1977. Děj a postavy v knize jsou však zcela smyšlené. Jakákoli podoba se skutečnými událostmi či osobami (mrtvými nebo žijícími) je čistě náhodná. Pro více informací o historickém pozadí románu nahlédněte, prosím, do autorova doslovu, který najdete na konci knihy.
MAPA Ot'>LASTI
, TH5 "R.ROAD HA YcN TRIANc:;Lc•
„J sme jako štvaná zvěř. Přízraky kráčí mezi námi
jich čím dál více. Chrastí svými okovy. Neboť v to1 zachránit se jsme je spoutali."
Ralph Noyes, bývalý úředník Ministerstva obr,
•
ff B.ROAD HAVfN TRIANc;Lf'
„Jsme jako štvaná zvěř. Přízraky kráčí mezi námi. Je jich čím dál více. Chrastí svými okovy. Neboť v touze zachránit se jsme je spoutali." Ralph Noyes, bývalý úředník Ministerstva obrany
Prolog
DORUČENÍ PARSONSOVY ZPRÁVY BÝVALÝM ZVLÁŠTNÍM PORADCEM PREMIÉRA JONATHANEM HARRISONEM Středa
22. května 1979, Downing Street, Londýn
Možná za to mohla vidina blízkého setkání s předsedou vlády, který byl známý pro svou sinalou tvář, možná za to mohla váha historie ležící za těmito legendárními černými dveřmi. Ať už to bylo cokoli, mladý muž vypadal vyděšeně. Nebylo by troufalé říci, že se tvářil, jako by jej zrovna někdo mučil. ,,Tudy, prosím, pane Wildingu," pokynul jsem mu s úsměvem. Mnoho návštěvníků Downing Street číslo 10 bylo ohromeno něčím, co by se dalo nazvat bázní. Ovšem až na tohoto ošuntě lého a ledabyle oblečeného džentlmena - ten byl docela odlišný. Ne, tohoto muže jistě neohromila grandióznost vstupní haly, soustředil se pouze pečlivě na své kroky, když kráčel po kostkované černobílé podlaze. „To je ono?" zeptal jsem se ho, pohlížeje na tenkou modrou složku, kterou třímal ve své ruce. Přikývl, aniž by na mne alespoň na okamžik pohlédl, a tak jsem se raději opět ujal vedení. Spěšně jsme došli na konec chodby a začali kráčet vzhůru po velkém schodišti. Vůbec nevnímal zlacené zábradlí. Ani okem nepohlédl na portréty bývalých premiérů. Avšak když jsme vyšli do prvního patra, ihned se zastavil u otevřených dveří, v nichž byl oválný stůl, kolem něj usazené prázdné židle, a začal do tohoto pokoje nahlížet. ,,Tady?" otázal se.
13
Pokýval jsem hlavou. Nemohl odtrhnout zrak od této místnosti, a já se proto rozhodl dát mu ještě chvíli na to, aby se uklidnil. Přece jenom bylo nutno uznat, že nebylo na denním pořádku zvát bývalého vyšetřovatele s parlamentním pověřením na mimořádnou schůzi Národní bezpečnostní rady. ,,Řídil jste se mými instrukcemi, které jsem uvedl v memorandu?" zjišťoval jsem. ,,Ano." ,,Nikomu jste o tomto setkání neřekl?" ,,Ne, nikomu." ,,A jste si vědom toho, že ... " ,, ... že vše, co tady bude dnes řečeno, je kvalifikováno jako tajné, ano, toho jsem si vědom," vyštěkl a přitom mi konečně pohlédl do očí. „Premiér vás tedy nyní přijme," sdělil jsem mu a znovu se ujal vedení. Raději jsem se mu nezmínil o tom, že náš nový předseda vlády je žena, která není zvyklá na někoho čekat. A už vůbec jsem mu neřekl o tom, že bude mít pouhou hodinu na to, než dorazí ostatní členové bezpečnostní rady, aby nám sdělil svůj příběh a přesvědčil nás o jeho pravdivosti. Tento muž totiž nevypadal jako někdo, kdo zrovna dobře snáší jakýkoli tlak. Dorazili jsme ke dveřím premiérčiny pracovny a já na ně jednou zaklepal. ,,Vstupte," zazněl klidný, ale zároveň dostatečně přísný hlas. Když jsme vstoupili dovnitř, předsedkyně vlády na nás pohlédla. Pokynul jsem Wildingovi, aby se posadil na židli při pravenou před jejím stolem, a když jsem se chystal jej oficiálně představit, náhle se otočil a vydal se zpět ke dveřím, jež jsem zrovna zavřel. ,,Pane Wildingu, jste v pořádku?" zeptal jsem se. Sevřel rukou kliku a začal jí lomcovat: jednou, podruhé a po-
Podíval se na mne zahanbeným, ale zároveň i omluvr hledem a přikývl hlavou, poté začal znovu provádět svůj rituál. Za všechny roky ve funkci osobního tajemníka na I Street jsem takovéto podivné chování nezažil - a už vůbei mo před předsedou vlády. Byl jsem nervózní a zároveň ' jak bude premiérka reagovat, zvláště proto, že se svého úřa teprve před dvěma týdny. Po třetím cyklu lomcování klikou jsem znovu pokym směrem k připravené židli a promluvil k panu Wildingo' sím, nechtěl byste se posadit?" Posadil se. Opatrně. Pouze na samotný okraj křesla, ja v každé chvílí z něj chystal vyskočit a utéct. Premiérka si ho začala důkladně prohlížet. Měl nep, tmavé a kudrnaté vlasy. Jeho oči byly velmi temné a hlul sazené do vyzáblého obličeje. Ihned mne napadlo, že vyp; by jej někdo pronásledoval. Jestliže byly historky o něm I bylo toto přirovnání zcela na místě a pochopitelné. „Je těžké vás najít," promluvila konečně předsedkyi ,, D varoky?" . ,,Potřeboval jsem zmizet. Potřeboval jsem se zotavit.' ,,Připomeňte mi: pro koho jste pracoval?" „Pro Paula Bestforda. Člena parlamentu zvoleného brokeshire." „Ach ano," kývla hlavou pouze jednou, avšak tón jejf byl zcela výmluvný. ,,Paulova ztráta sebeúcty byla velr ná záležitost. Nicméně když ztratil i svou sebekontrok prostě neodpustitelné." Bylo vidět, že slova předsedkyně Wildinga zasáhla, al1 si zachoval určitou dávku elegance. Dalo se však poznat touto ženou začíná ustupovat. Svým pohledem ale neu
třetí.
Konečně předsedkyně vlády promluvila. ,,Je mi opr vaší ztráty, pane Wildingu," řekla s empatií, která byla
,,Pane Wildingu?"
14
o píď. V tichosti na sebe zírali. Ve vzduchu bylo cítit hmata pětí.
15
kýval jsem hlavou. •mohl odtrhnout zrak od této místnosti, a já se proto rozdát mu ještě chvíli na to, aby se uklidnil. Přece jenom bylo ~ uznat, že nebylo na denním pořádku zvát bývalého vyatele s parlamentním pověřením na mimořádnou schůzi foí bezpečnostní rady. ídil jste se mými instrukcemi, které jsem uvedl v memorantjišťoval jsem. no. " íkomu jste o tomto setkání neřekl?" e, nikomu." jste si vědom toho, že ... " že vše, co tady bude dnes řečeno, je kvalifikováno jako tajné, :>ho jsem si vědom," vyštěkl a přitom mi konečně pohlédl bmiér vás tedy nyní přijme," sdělil jsem mu a znovu se ujal l Raději jsem se mu nezmínil o tom, že náš nový předseda 'e žena, která není zvyklá na někoho čekat. A už vůbec u neřekl o tom, že bude mít pouhou hodinu na to, než ostatní členové bezpečnostní rady, aby nám sděW svůj a přesvědčil nás o jeho pravdivosti. to muž totiž nevypadal jako někdo, kdo zrovna dobře snáší i tlak. azili jsme ke dveřím premiérčiny pracovny a já na ně jed!<lepal. upte," zazněl klidný, ale zároveň dostatečně přísný hlas. jsme vstoupili dovnitř, předsedkyně vlády na nás poPokynul jsem Wildingovi, aby se posadil na židli při u před jejím stolem, a když jsem se chystal jej oficiálně vit, náhle se otočil a vydal se zpět ke dveřím, jež jsem zavřel.
e Wildingu, jste v pořádkur zeptal jsem se. I rukou kliku a začal jí lomcovat: jednou, podruhé a po-
Podíval se na mne zahanbeným, ale zároveň i omluvným pohledem a přikývl hlavou, poté začal znovu provádět svůj podivný rituál. Za všechny roky ve funkci osobního tajemníka na Downing Street jsem takovéto podivné chování nezažil - a už vůbec ne pří mo před předsedou vlády. Byl jsem nervózní a zároveň zvědavý, jak bude premiérka reagovat, zvláště proto, že se svého úřadu ujala teprve před dvěma týdny. Po třetím cyklu lomcování klikou jsem znovu pokynul rukou směrem k připravené židli a promluvil k panu Wildingovi: ,,Prosím, nechtěl byste se posadit?" Posadil se. Opatrně. Pouze na samotný okraj křesla, jako by se v každé chvílí z něj chystal vyskočit a utéct. Premiérka si ho začala důkladně prohlížet. Měl nepoddajné, tmavé a kudrnaté vlasy. Jeho oči byly velmi temné a hluboko zasazené do vyzáblého obličeje. Ihned mne napadlo, že vypadá, jako by jej někdo pronásledoval. Jestliže byly historky o něm pravdivé, bylo toto přirovnání zcela na místě a pochopitelné. ,,Je těžké vás najít," promluvila konečně předsedkyně vlády. ,, Dvaroky," . ,,Potřeboval jsem zmizet. Potřeboval jsem se zotavit." ,,Připomeňte mi: pro koho jste pracoval?" ,,Pro Paula Bestforda. Člena parlamentu zvoleného za Pembrokeshire." „Ach ano," kývla hlavou pouze jednou, avšak tón jejího hlasu byl zcela výmluvný. ,,Paulova ztráta sebeúcty byla velmi smutná záležitost. Nicméně když ztratil i svou sebekontrolu, to bylo prostě neodpustitelné." Bylo vidět, že slova předsedkyně Wildinga zasáhla, ale i přesto si zachoval určitou dávku elegance. Dalo se však poznat, že před touto ženou začíná ustupovat. Svým pohledem ale neuhnul ani o píď. V tichosti na sebe zírali. Ve vzduchu bylo cítit hmatatelné napětí.
Konečně předsedkyně vlády promluvila. ,,Je mi opravdu líto vaší ztráty, pane Wildingu," řekla s empatií, která byla na hony
e Wildingu?"
14
15
vzdálená od jejího normálního veřejného vystupování. ,,Taky jsem vám vděčná za vše, co jste udělal." ,,Děkuji," zamumlal Wilding. Rychle se podíval za sebe na zavřené dveře a poté na modrou složku, kterou stále svíral ve své pravé ruce. ,,Chci vás ujistit, že již určitou dobu probíhá důkladné vyšetřo vání toho, co se událo v Havenu," oznámila předsedkyně vlády. ,,Viníci jsou hledáni." Wilding přikývl. Možná to bylo gesto neochotného přijetí nebo vyjádření smutku. ,,Pomozte mi to pochopit," řekla. ,,Co přinutí člověka k takovému jednání, aby udělal to, co váš dědeček?" Wilding vypadal náhle zoufalý. Svou modrou složku upustil na stůl. ,,Toto. Vracející se zlo." Dokument zatím nevzala do ruky, ale upřeně jej pozorovala. ,;vůbec nemáte ponětí o tom," nadechla se, ,,jak dlouho se snažila naše tajná služba tyto informace získat. Mimo Vatikánskou knihovnu existuje pouze pár dalších kopií, ke kterým jsme, bohužel, neměli žádné vodítko, kde by se mohly nacházet. Až doteď."
Wilding najednou přestal premiérce věnovat pozornost. Výhled naskytnuvší se z velkých oken na Horse Guards a St. James's Park byl pro jeho oči magnetem. Na co se to, u všech svatých, dívá?, zajímalo mne. Nakonec sklopil zrak a zhluboka se nadechl. ,,Dorazil již doktor Caxton?" ,,Měl by přijet každou chvíli," odpověděla předsedkyně. ,,Zoufale potřebujeme jeho pomoc. Vaši také. Nyní však pokračujme. Prozraďte mi, prosím, pane Wildingu, jak jste k těmto informacím přišel? Začněte od samotného počátku. Nic nevynechejte." Krátce na mne pohlédla. ,,Můj tajemník si bude dělat poznámky." „Nevím ... nevím, kde začít." Odmlčel se, a poté dodal: ,,Paní předsedkyně, myslím si, že otázka, na kterou byste se chtěla doopravdy zeptat, je ve skutečnosti tato: ,,Opravdu se to stalo? Mohlo se to stát?"
16
Naklonila hlavu, stejně jako to ráno, kdy jsem ji infi o případech moru, jenž se vyskytl před dvěma roky ve, komunitě v Havenu v zátoce St Bride's Bay v západním což je oblast, kterou novináři nazývají The Broad Haven Je. Události, které se tam údajně odehrály, se dostaly ní stránky velkých periodik: umučená zvířata, pronás poltergeisty, tančící světla na obloze, neidentifikovateln objekty a hrozivě vypadající postavy oblečené do stříbr Jeků.
Wilding na chvíli zaváhal. ,,A co ted? Myslím tím, s tím společného já?" „Chceme dát dohromady jednotku, jež bude tyto z vyšetřovat."
,,Bude to pro mne bezpečné?" „To záleží hlavně na vás, pane Wildingu," usmála sedkyně neutrálně, ostatně jako už tolikrát. Její pohle, o nadpis na složce: Parsonsova zpráva. ,,Tato zpráva k mohla přijít ve vhodnější dobu. Sověti se snaží získat 1 nad celým světem; chtějí se stát nejsilnějším národem v: Jsou už i mezi námi. Toto by však mohlo vše změnit." li se odmlčela. ,,Chci slyšet váš příběh. Později ho buc i sepsat." Wilding se předklonil a položil prsty na tmavý kožer stolu. ,,Paní předsedkyně, než začnu, chtěl bych vědět je ,,Jak je libo." ,,Věříte, že jsme ve vesmíru sami?" Margaret Thatcherová vytřeštila oči: ,,Pane Wilding radci v oblasti národní bezpečnosti mne informovali, ž last již není nadále otázkou víry." Wilding si ustaraně povzdechl. Nebylo poznat, zda hlasí, anebo má opačný názor. „Inu dobrá," řekl a pohodlně se usadil ve svém křť příběh začal před šestnácti lety v západním Walesu. zvaném farma Ravenstone."
17
ená od jejího normálního veřejného vystupování. ,,Taky :vám vděčná za vše, co jste udělal." ěkuji," zamumlal Wilding. Rychle se podíval za sebe na zadveře a poté na modrou složku, kterou stále svíral ve své ruce. ci vás ujistit, že již určitou dobu probíhá důkladné vyšetřo oho, co se událo v Havenu," oznámila předsedkyně vlády. ·i jsou hledáni." ding přikývl. Možná to bylo gesto neochotného přijetí vyjádření smutku. ~mozte mi to pochopit," řekla. ,,Co přinutí člověka k takojednání, aby udělal to, co váš dědeček?" ding vypadal náhle zoufalý. Svou modrou složku upustil . ,,Toto. Vracející se zlo." ·ument zatím nevzala do ruky, ale upřeně jej pozorova,1bec nemáte ponětí o tom," nadechla se, ,,jak dlouho se a naše tajná služba tyto informace získat. Mimo Vatikánmihovnu existuje pouze pár dalších kopií, ke kterým jsme, el, neměli žádné vodítko, kde by se mohly nacházet. Až " ding najednou přestal premiérce věnovat pozornost. Výaskytnuvší se z velkých oken na Horse Guards a St. James's 1pro jeho oči magnetem. Na co se to, u všech svatých, dívá?, : o mne. Nakonec sklopil zrak a zhluboka se nadechl. 1razil již doktor Caxton?" 1 by přijet každou chvíli," odpověděla předsedkyně. le potřebujeme jeho pomoc. Vaši také. Nyní však pokraProzraďte mi, prosím, pane Wildingu, jak jste k těmto cím přišel? Začněte od samotného počátku. Nic nevye." Krátce na mne pohlédla. ,,Můj tajemník si bude dělat ky." ím ... nevím, kde začít." Odmlčel se, a poté dodal: ,,Paní kyně, myslím si, že otázka, na kterou byste se chtěla doozeptat, je ve skutečnosti tato: ,,Opravdu se to stalo? Mohlo
16
Naklonila hlavu, stejně jako to ráno, kdy jsem ji informoval o případech moru, jenž se vyskytl před dvěma roky ve vzdálené komunitě v Havenu v zátoce St Bride's Bay v západním Walesu, což je oblast, kterou novináři nazývají The Broad Haven Triangle. Události, které se tam údajně odehrály, se dostaly na titulní stránky velkých periodik: umučená zvířata, pronásledování poltergeisty, tančící světla na obloze, neidentifikovatelné létající objekty a hrozivě vypadající postavy oblečené do stříbrných obleků.
Wilding na chvíli zaváhal. ,,A co teď? Myslím tím, co mám s tím společného já?" „Chceme dát dohromady jednotku, jež bude tyto záležitosti vyšetřovat."
,,Bude to pro mne bezpečné?" ,,To záleží hlavně na vás, pane Wildingu," usmála se před sedkyně neutrálně, ostatně jako už tolikrát. Její pohled zavadil o nadpis na složce: Parsonsova zpráva. ,,Tato zpráva k nám nemohla přijít ve vhodnější dobu. Sověti se snaží získat nadvládu nad celým světem; chtějí se stát nejsilnějším národem všech dob. Jsou už i mezi námi. Toto by však mohlo vše změnit." Na chvíli se odmlčela. ,,Chci slyšet váš příběh. Později ho budete moci i sepsat." Wilding se předklonil a položil prsty na tmavý kožený povrch stolu. ,,Paní předsedkyně, než začnu, chtěl bych vědět jednu věc." ,,Jak je libo." ,,Věříte, že jsme ve vesmíru sami?" Margaret Thatcherová vytřeštila oči: ,,Pane Wildingu, mí poradci v oblasti národní bezpečnosti mne informovali, že tato oblast již není nadále otázkou víry." Wilding si ustaraně povzdechl. Nebylo poznat, zda s ní souhlasí, anebo má opačný názor. „lnu dobrá," řekl a pohodlně se usadil ve svém křesle, ,,můj příběh začal před šestnácti lety v západním Walesu. Na místě zvaném farma Ravenstone."
17
Výpověď Roberta
Wildinga
I UZAVŘENÝ SVĚT
,,Země je farma . A my jsme jejím majetkem."
Charles f
Výpověď Roberta Wildinga
I UZAVŘENÝ SVĚT
,,Země je farma. A my jsme jejím majetkem."
Charles Fort
-1-
Pátek, 6. prosince 1963,farma Ravenstone, západní Wales
Pamatuji si na ten okamžik, jako by to bylo včera. Seděl jsem na zadním sedadle dědova kymácejícího se a poskakujícího nákladního auta, které jelo po děravé silnici lemované seschlými kostnatými stromy, a snažil se ignorovat vlhký zápach psího kožichu vyplňující vnitřek auta, když v tom mé oči poprvé spatřily farmu. Nacházeli jsme se nějakých šedesát kilometrů od mého domova v Brawdy, za zátokou St. Brides Bay blízko vojenské základny, na které sloužil můj otec. Okolní krajina byla plná zatáčejících se silnic a pobřežních vesnic, přičemž v každé z nich byl shluk několika domů. Přiblížil se večer a já pocítil, že zapadající slunce ve mně začíná vzbuzovat obavy. Moji rodiče tragicky zemřeli, takže se mě ujal děda, tedy muž, se kterým jsem se do té doby setkal jen několikrát. Mamka stať kou mne předtím na farmu nikdy nevzali, i když nás od ní dělilo jen pár kilometrů. Takže nyní, když jsme se k ní blížili po úzké silnici, jsem se neubránil myšlenkám na to, proč jedeme zrovna sem. ,.Tak a jsme tady, chlapče," oznámil děda, co možná nejsrdeč něji. Vnukovi, kterého stěží znal. ,.Toto je nyní tvůj nový domov." Slovo domov znělo bolestivě prázdně. Věděl jsem, že ho žádné místo už nikdy nedokáže nahradit.
21
Na zpětném zrcátku dědova auta se houpal stříbrný křížek spojený s růžencem. Odtrhnu! jsem od něj svůj zrak a podíval se přes špinavé čelní sklo auta na vznášející se mlhu nad silnicí, jež se rozevírala v malou mýtinku obklopenou širokými poli svažujícími se k útesu. Přímo před námi se objevila zchátralá stáj pokrytá rezavým vlnitým plechem a hned po pravé straně za rozpadající se kamennou zídkou statek. Děda mi řekl, že zde, na okraji Atlantiku, stojí farma již stovky let. Jednoho dne budou její stěny vyběleny sluncem tak, že budou zářit do dálky. Jako malé dítě mne nenapadlo zeptat se dědy, proč vlastně na takovém místě žije: kilometry od civilizace, kde nejsou názvy silnic a ulic, obchody a hospody jsou v nedohlednu a zavolat si taky nejde, neboť není k dispozici žádná telefonní budka. Za zvuku praskajícího štěrku pod pneumatikami jsme zastavili vedle šedého osobního auta značky Hillman Hunter, jež mělo své nejlepší dny již dávno za sebou. Když jsem vystoupil ven, okamžitě jsem v břiše pocítil bodající osten nervozity. Nejistě jsem se začal kolem dokola rozhlížet, snažíc se přitom nevdechovat všudypřítomný odér hnoje. Nastražil jsem uši. V dálce se ozýval hukot tříštících se vln oceánu a bučení býka, které spíše připomí nalo sténání tvora sužovaného velkými bolestmi. ,,Nevšímej si toho," zamumlal děda svým drsným hlasem, když vystoupil z náklaďáku a otevřel jeho zadní dveře. I přesto, že se mu kvapem blížila šedesátka, byl velmi vitálním mužem; o farmu Ravenstone se staral pouze on. Na tváři měl čerstvou rozšklebenou jizvu, jež se mu táhla přes levé oko. Byl vysoký a vyzařovaly z něj klid a jistota. Dokonce se mu podařilo mne trochu uklidnit, a to i navzdory tomu, že se západ slunce nyní zbarvil do krvava. ,,Máš rád houpačky, synku?" zeptal se znenadání. Nedokázal jsem se rozhodnout, ale přesto jsem souhlasně pokýval hlavou. Děda nyní zíral na stranu farmy, kde byla plevelem zarostlá houpačka, tvořená dřevěným sedátkem zpevněným lany, zavěšenými na zrezivělé železné konstrukci. ,,Tvá matka si tam moc ráda hrála."
22
Náhlá vzpomínka: já ve své školní uniformě, snídám v ni a přitom pozoruju mamku, jež ve svých oblíbených , klečí před plakátem s nápisem ZAKAŽTE BOMBY. Dědův hlas mne vrátil zpět do přítomnosti. „To bude tvůj pokoj." Shrbený, ve svém ošuntělém plá zal rukou, celou červenou od chladu, na malé okno, kter cházelo přímo nad malou klenutou verandou, jíž se vch, domu. ,,Je tam docela vlhko. No, nějak to budu muset V) Mne však ani tak moc nezajímala vlhkost v domě. M zaujaly silné železné mříže. Nebyly jen na mém okně. všech oknech. ,,Tudy, chlapče." Následoval jsem ho do úzké chodby, ve které byl zvíř mnohem silnější nežli venku. Podlahu v ní pokrýval čen ný koberec a stěny byly polepeny tapetami, zažloutlými retového kouře. Při každém nádechu bylo možné kouř o skoro jako při klasickém šlukování. Vedle vchodových d, foťák a hnědé kožené pouzdro na dalekohled. O kousek dvouhlavňová brokovnice. Dědovy oči na mně spočinuly. ,,Nikdy se jí nedotýkej. Jeho tvář nabyla kamenného výrazu. Na svých zádech j jeho upřený pohled, když jsem se chodbou šoural dále : nahlédl do malého pokoje, v němž jsem uviděl obrovskou nu zaplněnou zatuchlými svazky knih. Dědova studovna. Zhluboka jsem se nadechl a naplnil si tak plíce vydj vzduchem. Se zájmem jsem se podíval na novinové, pokrývající stěny studovny, neboť nikdy jsem takovou ještě neviděl a také proto, že na mnoha z nich byly čern křičící o „tajemstvích na obloze". To ještě ale nebylo· Nad krbem visel velký obraz od da Vinciho, Sv. Jan Křl momentálně tonul v pološeru. Ve světcově tváři se zrač ný úsměv a jeho pravá ruka ukazovala směrem k nebi. Náhle se u mne ze stínu něco vynořilo a já úlekem z, dechu. Byl to však jen přátelský a milý černý labrador, k1 začal za zběsilého mávání ocasem očuchávat.
23
Na zpětném zrcátku dědova auta se houpal střibrný křížek ojený s růžencem. Odtrhnu! jsem od něj svůj zrak a podíval přes špinavé čelní sklo auta na vznášející se mlhu nad silníjež se rozevírala v malou mýtinku obklopenou širokými poli ižujícími se k útesu. Přímo před námi se objevila zchátralá · pokrytá rezavým vlnitým plechem a hned po pravé straně za padající se kamennou zídkou statek. Děda mi řekl, že zde, na ji Atlantiku, stojí farma již stovky let. Jednoho dne budou stěny vyběleny sluncem tak, že budou zářit do dálky. Jako é dítě mne nenapadlo zeptat se dědy, proč vlastně na tako' místě žije: kilometry od civilizace, kde nejsou názvy silnic K, obchody a hospody jsou v nedohlednu a zavolat si taky le, neboť není k dispozici žádná telefonní budka. a zvuku praskajícího štěrku pod pneumatikami jsme zastavili e šedého osobního auta značky Hillman Hunter, jež mělo své ipší dny již dávno za sebou. Když jsem vystoupil ven, okaě_jsem v břiše pocítil bodající osten nervozity. Nejistě jsem cal kolem dokola rozhlížet, snažíc se přitom nevdechovat yPřítomný odér hnoje. Nastražil jsem uši. V dálce se ozýval t tříštících se vln oceánu a bučení býka, které spíše připomí sténání tvora sužovaného velkými bolestmi. všímej si toho," zamumlal děda svým drsným hlasem, wystoupil z náklaďáku a otevřel jeho zadní dveře. esto, že se mu kvapem blížila šedesátka, byl velmi vitálním Jn; o farmu Ravenstone se staral pouze on. Na tváři měl ou rozšklebenou jizvu, jež se mu táhla přes levé oko. Byl · a vyzařovaly z něj klid a jistota. Dokonce se mu podařilo ochu uklidnit, a to i navzdory tomu, že se západ slunce barvil do krvava. š rád houpačky, synku?" zeptal se znenadání. kázal jsem se rozhodnout, ale přesto jsem souhlasně poavou. Děda nyní zíral na stranu farmy, kde byla plevelem houpačka, tvořená dřevěným sedátkem zpevněným Iany, ými na zrezivělé železné konstrukci. matka si tam moc ráda hrála."
22
Náhlá vzpomínka: já ve své školní uniformě, snídám v kuchyni a přitom pozoruju mamku, jež ve svých oblíbených džínách klečí před plakátem s nápisem ZAKAŽTE BOMBY. Dědův hlas mne vrátil zpět do přítomnosti. ,,To bude tvůj pokoj." Shrbený, ve svém ošuntělém plášti, ukázal rukou, celou červenou od chladu, na malé okno, které se nacházelo přímo nad malou klenutou verandou, jíž se vcházelo do domu. ,,Je tam docela vlhko. No, nějak to budu muset vyřešit." Mne však ani tak moc nezajímala vlhkost v domě. Mou mysl zaujaly silné železné mříže. Nebyly jen na mém okně. Byly na všech oknech. ,,Tudy, chlapče." Následoval jsem ho do úzké chodby, ve které byl zvířecí odér mnohem silnější nežli venku. Podlahu v ní pokrýval červenočer ný koberec a stěny byly polepeny tapetami, zažloutlými od cigaretového kouře. Při každém nádechu bylo možné kouř ochutnat, skoro jako při klasickém šlukování. Vedle vchodových dveří visel foťák a hnědé kožené pouzdro na dalekohled. O kousek dál pak dvouhlavňová brokovnice. Dědovy oči na mně spočinuly. ,,Nikdy se jí nedotýkej. Nikdy!" Jeho tvář nabyla kamenného výrazu. Na svých zádech jsem cítil jeho upřený pohled, když jsem se chodbou šoural dále a p~itom nahlédl do malého pokoje, v němž jsem uviděl obrovskou knihovnu zaplněnou zatuchlými svazky knih. Dědova studovna. Zhluboka jsem se nadechl a naplnil si tak plíce vydýchaným vzduchem. Se zájmem jsem se podíval na novinové výstřižky pokrývající stěny studovny, neboť nikdy jsem takovou výzdobu ještě neviděl a také proto, že na mnoha z nich byly černé titulky křičící o „tajemstvích na obloze". To ještě ale nebylo všechno. Nad krbem visel velký obraz od <la Vinciho, Sv. Jan Křtitel, jenž momentálně tonul v pološeru. Ve světcově tváři se zračil záhadný úsměv a jeho pravá ruka ukazovala směrem k nebi. Náhle se u mne ze stínu něco vynořilo a já úlekem zalapal po dechu. Byl to však jen přátelský a milý černý labrador, který mne začal za zběsilého mávání ocasem očuchávat.
23
,,Jak se jmenuje?" ,,Jasper." ,,Můžu se s ním projít, dědo?" „Teď ne ... Brzy bude tma." Jeho pohled se stočil k oknu, za nímž bylo vidět oblohu barvící se do nachové barvy. ,,Nahoru po schodech. Vybalit se. Hned." U vratkého schodiště na mne v temnotě čekal malý kufřík, který jsem dostal od svých rodičů k loňským vánocům. Jeho obsah: knihy o historii, nová školní uniforma, ale ani stopa po atrapách zbraní a vojenských uniformách, s nimiž jsem si tak rád hrál. Můj sen o vojenské kariéře zemřel spolu s mým otcem. ,,Pospěš si, chlapče!" Poslechl jsem dědu. Bože, pomoz mi. Vykročil jsem po schodišti nahoru. Toho večera, když jsem poprvé ulehl na kovovou postel a přikryl se vlněnou dekou, ze které mne svědila kůže, jsem nemohl usnout, ačkoli jsem byl velmi unavený. Ze spánku mne totiž rušily neznámé zvuky: děsivé, nepřetržité, skřehotavé rytmy, jež mohly vydávat žáby, a také vysoké pištění, které mohlo pocházet od lovící lišky. A aby toho nebylo málo, blízko u domu se ozýval další zvuk nesený nelítostným větrem - vrz-kvik, vrz-kvik. Možná právě během dospívání začala máma tuhle farmu nenávidět. Nikdy se o ní totiž nezmínila, a když jsem se jí ně kdy zeptal na její dětství, odpověděla mi vždy stejně: K někte rým věcem je lepší se nevracet. Vzpomínka na ni mi vehnala slzy do očí a vyvolala nepříjemný pocit v žaludku. Poslední dobou se mi o rodičích hodně zdálo. Ráno jsem se pak vždy probudil s pláčem, jelikož jsem si pokaždé uvědomil, že spolu už nic neprožijeme. Pokrčil jsem nohy v kolenou a zvrátil hlavu dozadu, abych se mohl podívat na dřevěný krucifix přibitý nad mou postelí. Zdola byl slyšet dědův zpěv, prokládaný modlitbami za „duše nevěřících". Zavřel jsem oči a pocítil vůči němu jakýsi druh od-
24
poru. A to i přes nepopíratelný fakt, že mi na tomto svě už jen on.
Probudil jsem se za svítání, když sbor ptáků švitořivě vít den a někde v dálce duněl traktor. Děda byl v kuchyni, zrovna nakláněl nad velkým sporákem v rustikálním styl „Po snídani se půjdeme projít," řekl, aniž by na mne dl. Zdálo se, že jeho pozornost plně zaměstnává posledn Church Times a prskající slanina na zčernalé pánvi. ,,Projc kolem pobřeží. Chci ti něco ukázat." Doufal jsem, že by se mne mohl zeptat, jak jsem se vy Pravda byla taková, že se mi spalo špatně. Od smrti jsem byl ve svých snech pronásledován noční můrou o vlasé dívce s oválným obličejem a majáku, jenž vrhal s paprsky světla na temné moře. Pulzoval. Probouzel jsen soud a se strachem, příliš vyděšený na to, abych znov1 Ale teď za denního světla se zdály být tajemné výjevy jak lené a vybledlé. Po snídani jsme s Jasperem vyrazili po zablácené a rm cestě, která se táhla přes pole, jež nás obklopovala na ki daleko. Povzdechl jsem si, neboť jsem si uvědomil, že mě pojí hlubší pouto nežli s mým pokrevním příbuzným. Pr dobně za to mohla Jasperova schopnost zcela mě uklidn mému dědovi dařilo jen do určité míry. Skutečně jsem I miloval, velmi miloval. Na opuštěné farmě v zemi nik< toto zvíře pro osamělého chlapce nejlepším dárkem a s kem. Pocítil jsem ostrou vůni soli, kterou s sebou přinášel při jsme se ocitli v blízkosti útesu, děda přidal do kroku. Ne otáčel za sebe, jako by se ujišťoval o tom, že nás nikdo n Nebo nepozoruje. Pak se náhle zastavil. ,,Dědo?"
Jeho šedé oči upřeně hleděly na půl kilometru vzdáler ský skalnatý výchoz.
25
k se jmenuje?" sper." ůžu se s ním projít, dědo?" ď ne .. . Brzy bude tma." Jeho pohled se stočil k oknu, za bylo vidět oblohu barvící se do nachové barvy. ,,Nahoru po ech. Vybalit se. Hned."
ratkého schodiště na mne v temnotě čekal malý kufřík, kten dostal od svých rodičů k loňským vánocům. Jeho obsah: o historii, nová školní uniforma, ale ani stopa po atrapách a vojenských uniformách, s nimiž jsem si tak rád hrál. Můj rojenské kariéře zemřel spolu s mým otcem. spěš si, chlapče!" lechl jsem dědu.
e, pomoz mi. Vykročil jsem po schodišti nahoru.
ečera, když jsem poprvé ulehl na kovovou postel a přikryl nou dekou, ze které mne svědila kůže, jsem nemohl usčkoli jsem byl velmi unavený. Ze spánku mne totiž rušily 11é zvuky: děsivé, nepřetržité, skřehotavé rytmy, jež mohvat žáby, a také vysoké pištění, které mohlo pocházet od išky. A aby toho nebylo málo, blízko u domu se ozýval uk nesený nelítostným větrem - vrz-kvik, vrz-kvik. ná právě během dospívání začala máma tuhle farmu iět. Nikdy se o ní totiž nezmínila, a když jsem se jí ně )tal na její dětství, odpověděla mi vždy stejně: K někte :em je lepší se nevracet. Vzpomínka na ni mi vehnala slzy 1 vyvolala nepříjemný pocit v žaludku. Poslední dobou rodičích hodně zdálo. Ráno jsem se pak vždy probudil n, jelikož jsem si pokaždé uvědomil, že spolu už nic nene.
:il jsem nohy v kolenou a zvrátil hlavu dozadu, abych I podívat na dřevěný krucifix přibitý nad mou postelí. yl slyšet dědův zpěv, prokládaný modlitbami za „duše ch". Zavřel jsem oči a pocítil vůči němu jakýsi druh od-
24
poru. A to i už jen on.
přes
nepopíratelný fakt, že mi na tomto
světě
zbyl
Probudil jsem se za svítání, když sbor ptáků švitořivě vítal nový den a někde v dálce duněl traktor. Děda byl v kuchyni, kde se zrovna nakláněl nad velkým sporákem v rustikálním stylu. ,,Po snídani se půjdeme projít," řekl, aniž by na mne pohlédl. Zdálo se, že jeho pozornost plně zaměstnává poslední výtisk Church Times a prskající slanina na zčernalé pánvi. ,,Projdeme se kolem pobřeží. Chci ti něco ukázat." Doufal jsem, že by se mne mohl zeptat, jak jsem se vyspal. Pravda byla taková, že se mi spalo špatně. Od smrti rodičů jsem byl ve svých snech pronásledován noční můrou o černo vlasé dívce s oválným obličejem a majáku, jenž vrhal své žluté paprsky světla na temné moře. Pulzoval. Probouzel jsem se tře soucí a se strachem, příliš vyděšený na to, abych znovu usnul. Ale teď za denního světla se zdály být tajemné výjevy jaksi vzdálené a vybledlé. Po snídani jsme s Jasperem vyrazili po zablácené a rozježděné cestě, která se táhla přes pole, jež nás obklopovala na kilometry daleko. Povzdechl jsem si, neboť jsem si uvědomil, že mě se psem pojí hlubší pouto nežli s mým pokrevním příbuzným. Pravděpo dobně za to mohla Jasperova schopnost zcela mě uklidnit, což se mému dědovi dařilo jen do určité míry. Skutečně jsem toho psa miloval, velmi miloval. Na opuštěné farmě v zemi nikoho bylo toto zvíře pro osamělého chlapce nejlepším dárkem a společní kem. Pocítil jsem ostrou vůni soli, kterou s sebou přinášel příliv. Když jsme se ocitli v blízkosti útesu, děda přidal do kroku. Neustále se otáčel za sebe, jako by se ujišťoval o tom, že nás nikdo nesleduje. Nebo nepozoruje. Pak se náhle zastavil. ,,Dědo?"
Jeho šedé oči upřeně hleděly na půl kilometru vzdálený obrovský skalnatý výchoz.
25
,,Stack Rocks," zašeptal. ,,Tady, kde teď stojíme, je ještě bezpeč no. Dál už ale nesmíš. Nikdy." ,,Proč?"
Upřel
na mne káravý pohled. Avšak zračilo se v něm ještě něco jiného. Že by strach? Čeho se bál? „Stack Rocks," zopakoval. ,,Někdy děcka z vesnice chtějí po rybářích, aby je k nim vzali. Ty tam ale nikdy nechoď - vyhýbej se tomu místu!" Podíval jsem se stejným směrem jako děda. Výstup k vrcholu byl holý, bez jakéhokoliv porostu. Na jeho nejvyšším bodě se jen tyčila polorozbořená pevnost. Děda mi vysvětlil, že tato stavba pochází z minulého století, v němž sloužila k obraně pobřeží. Později byla opuštěna a nyní chátrá. ,,Je to nebezpečné místo, chlapče. Rozumíš?" Nerozuměl jsem, ale stejně jsem přikývnu!, protože mě zasáhlo nepříjemné chvění vyplývající z momentálního dědova rozpoložení: byl napjatý a měl doširoka otevřené a vytřeštěné oči. Sklonil se ke mně, aby mi mohl položit ruku na rameno, a poté opět promluvil velmi tichým hlasem. ,,Jsme na naší planetě pronásledováni a zatrašováni. Jsou zde totiž takoví, kteří nám chtějí ublížit." Náhlá vzpomínka - spálené gumy. Žlutý paprsek světla protínající temnotu. ,,Co tím chceš říct?" zeptal jsem se. ,,Proč se na mne tak díváš?" „Temné síly jsou odjakživa mezi námi. Nesmíš je vyhledávat a už vůbec ne lovit. Rozumíš? Nikdy je taky nesmíš k sobě pozvat!" Jeho tvář se skoro dotýkala té mé. Byla tak blízko, že jsem byl náhle zahlcený jeho přítomností - doslova na mne sálalo jeho horečnaté zaujetí. ,,Prosím, chci svou mamku a tatku." „Tvého otce?" V jeho hlase zazněla hořkost. ,,Za jeho chyby jsme museli draze zaplatit." ,,Ale ... ale byl to můj táta!" ,,Byl netvor!" Srdce mi začalo prudce bušit. Chtěl jsem ho udeřit za to, jak o mém otci mluví, jenomže jsem se neodvážil.
26
„Kniha Zjevení praví, že Bůh před apokalypsou sešle r tři anděly, kteří budou lidi varovat před blížícím se koncer pak přijde velké soužení." Zadumaně se zahleděl na pole na Stack Rocks, a poté opět pohlédl na mne - jeho oči nyr ly tmavého odstínu, což ve mně vyvolalo okamžitou reak, jsem se třást po celém těle. ,,Je potřeba tě chránit, chlapče Chránit před čím? Před kým? Vždyť farma Ravensto zcela izolovaná od okolního světa. Neslyšel jsem dokonce zvánění domácího telefonu, takže tu žádný asi nebyl. „Před silami zla a triky Bezbožného," křičel ve vzdot se větru. ,,Před ohněm přicházejícím z nebe a před žárerr
zejícím z podzemí." Do tváře mne zasáhl chladný vzduch oceánu. Pomozte mi někdo, pomyslel jsem si. Je to šílenec. Zdálo se, že má prosba byla vyslyšena, neboť se po na pobřežní cestě, zjevila postava. Muž ve farmářském c
Zvedl ruku na pozdrav. Můj děda však na chodce ani nepohlédl, jen mne ješt1 lou chvíli upřeně pozoroval, poté se otočil čelem vzad, pc se a vykročil zpět ke statku. Jsem si celkem jistý, že právě tato událost ve mně vůči dědovi silnou nedůvěřivost. Nevěřil jsem ničemu z říkal.
Plynul měsíc za měsícem. Nastoupil jsem na střec v Haverfordwestu, kde jsem si našel jen malou skupin! Cítil jsem totiž, že se od ostatních dětí v něčem odlišuj že nezažili v životě to, co já, ale neměli jsme se ani kde stýkat: na farmě nebyl vítaný nikdo cizí a navíc i kdyby nebylo, stejně bych se styděl tam kohokoli pozvat. Děda neopravil a neuklidil, celý statek tak byl silně zanedbaff ce i televize po čase vypustila duši. Po škole a o víkenc se musel tedy zabavit sám. A tak jsem začal podnikat ol: výpravy. Které dítě není fascinováno tím, co je zakázan, Rychle jsem si našel oblíbené místo: na nejnižším díru v plotu z ostnatého drátu do vysokého kapradí, <
27
ack Rocks," zašeptal. ,,Tady, kde teď stojíme, je ještě bezpeč ál už ale nesmíš. Nikdy." oč?"
el na mne káravý pohled. Avšak zračilo se v něm ještě ného. Že by strach? Čeho se bál? ck Rocks," zopakoval. ,,Někdy děcka z vesnice chtějí po h, aby je k nim vzali. Ty tam ale nikdy nechoď - vyhýbej tu místu!" líval jsem se stejným směrem jako děda. Výstup k vrcholu lý, bez jakéhokoliv porostu. Na jeho nejvyšším bodě se jen olorozbořená pevnost. Děda mi vysvětlil, že tato stavba í z minulého století, v němž sloužila k obraně pobřeží. i byla opuštěna a nyní chátrá. o nebezpečné místo, chlapče. Rozumíš?" zuměl jsem, ale stejně jsem přikývnu), protože mě zasáhíjemné chvění vyplývající z momentálního dědova rozní: byl napjatý a měl doširoka otevřené a vytřeštěné oči. se ke mně, aby mi mohl položit ruku na rameno, a poté mluvil velmi tichým hlasem. ,,Jsme na naší planetě prováni a zatrašováni. Jsou zde totiž takoví, kteří nám chtějí lá vzpomínka - spálené gumy. Žlutý paprsek světla protímnotu. ím chceš říct?" zeptal jsem se. ,,Proč se na mne tak díváš?" né síly jsou odjakživa mezi námi. Nesmíš je vyhledávat ec ne lovit. Rozumíš? Nikdy je taky nesmíš k sobě pozvat!" tvář se skoro dotýkala té mé. Byla tak blízko, že jsem byl hlcený jeho přítomností - doslova na mne sálalo jeho té zaujetí. ,,Prosím, chci svou mamku a tatku." o otce?" V jeho hlase zazněla hořkost. ,,Za jeho chyby seli draze zaplatit." .. ale byl to můj táta!" etvor!" mi začalo prudce bušit. Chtěl jsem ho udeřit za to, jak tci mluví, jenomže jsem se neodvážil.
26
„Kniha Zjevení praví, že Bůh
před
apokalypsou sešle na Zem blížícím se koncem světa, pak přijde velké soužení." Zadumaně se zahleděl na pole, moře, na Stack Rocks, a poté opět pohlédl na mne - jeho oči nyní nabyly tmavého odstínu, což ve mně vyvolalo okamžitou reakci: začal jsem se třást po celém těle. ,,Je potřeba tě chránit, chlapče." Chránit před čím? Před kým? Vždyť farma Ravenstone byla zcela izolovaná od okolního světa. Neslyšel jsem dokonce ani vyzvánění domácího telefonu, takže tu žádný asi nebyl. „Před silami zla a triky Bezbožného," křičel ve vzdouvajícím se větru. ,,Před ohněm přicházejícím z nebe a před žárem vycházejícím z podzemí." Do tváře mne zasáhl chladný vzduch oceánu. Pomozte mi někdo, pomyslel jsem si. Je to šílenec. Zdálo se, že má prosba byla vyslyšena, neboť se pod námi, na pobřežní cestě, zjevila postava. Muž ve farmářském oblečení. Zvedl ruku na pozdrav. Můj děda však na chodce ani nepohlédl, jen mne ještě na malou chvíli upřeně pozoroval, poté se otočil čelem vzad, pokřižoval se a vykročil zpět ke statku. Jsem si celkem jistý, že právě tato událost ve mně vyvolala vůči dědovi silnou nedůvěřivost. Nevěřil jsem ničemu z toho, co tři anděly, kteří budou lidi varovat před
říkal.
Plynul měsíc za měsícem. Nastoupil jsem na střední školu v Haverfordwestu, kde jsem si našel jen malou skupinku přátel. Cítil jsem totiž, že se od ostatních dětí v něčem odlišuji. Nejenže nezažili v životě to, co já, ale neměli jsme se ani kde po škole stýkat: na farmě nebyl vítaný nikdo cizí a navíc i kdyby tomu tak nebylo, stejně bych se styděl tam kohokoli pozvat. Děda nikdy nic neopravil a neuklidil, celý statek tak byl silně zanedbaný; dokonce i televize po čase vypustila duši. Po škole a o víkendech jsem se musel tedy zabavit sám. A tak jsem začal podnikat objevitelské výpravy. Které dítě není fascinováno tím, co je zakázané? Rychle jsem si našel oblíbené místo: na nejnižším poli, přes díru v plotu z ostnatého drátu do vysokého kapradí, odkud byl
27
dobrý výhled na Stack Rocks, Atlantický oceán a také na leteckou základnu Brawdy. Kupodivu jsem měl pouze strach z dědovy reakce, kdyby se dozvěděl, kam chodím; samotné místo mě neděsilo vůbec. Naopak, cítil jsem se zde zvláštně. Jako by mě s touto oblastí něco spojovalo. Stack Rocks mi doslova učarovaly. Nemohl jsem se na ně vynadívat. Tři hrby vystupující z vody, připomínající jakési mytické stvoření. Poblíž tohoto místa neplula žádná rybářská loď a dokonce kolem něj nekroužil ani jediný pták. Někdy to vypadalo, že se mu vyhýbá i samotný déšť. Avšak Stack Rocks nebylo jediným podivným místem v okolí; do tohoto okruhu spadala i farma Ravenstone. Vlastně to nebylo ani samotnými místy, spíše tím, co jsem na nich cítil, okolní vzduch totiž zahříval kůži i v těch nejchladnějších dnech a z toho, jakým způsobem okolo mne proudil a podivně šustil, mi nejednou stály hrůzou vlasy na hlavě.
Otec s matkou se znovu hádají v našem domě na základně. Křičí jeden na druhého a já sedím na vrcholku schodiště, pozoruji je a přeji si jen jedinou věc: aby už konečně PŘESTALI! Scéna se náhle mění - je mi zima. Všude kolem mne je temnota a mráz. Křičím, neboť chci odtud pryč. Jenomže odkud? Kde to jsem? Náhle se přede mnou, v dálce, objeví záblesk žlutého světla a já díky tomu zjistím, že mám před sebou oceán, v němž se divoce tříští vlny. A světlo pulsuje a pulsuje. Je to maják. S trhnutím jsem se probudil. Nejprve jsem uslyšel okno, které rachotilo o železné mříže. Když oči přivykly pološeru, můj pohled zabloudil ke dřevěnému krucifixu, jenž visel nad mou postelí. Na malou chvíli mne zasáhla nejistota, neodolatelná a silná, pak se mé vědomí začalo soustředit na vchodové dveře - byly zamčené? Děda je vždy zamykal, a nejen ty přední, ale i od zadního
28
vchodu, a to vždy, když jsme přišli odněkud zvenku. Mo2 tentokrát na to zapomněl. Měl bych to jít raději zkontroloSpustil jsem z postele jednu nohu na holá dřevěná 1 když v tom naplnilo vzduch hluboké, nízkofrekvenční ní. Chloupky vzadu na krku se mi zježily a v uších mi pulsovat krev. Pak jsem uslyšel: buch, buch, buch. Že by ranní návštěvník? Když jsem scházel po tmavém schodiš do haly vedoucí ke vchodovým dveřím, věděl jsem, že něc v pořádku. Přesněji řečeno, něco není v pořádku v dědo dovně.
Vešel jsem dovnitř a rozsvítil světlo. ,,Haló?" zašeptal jsem. ,,Je tady někdo?" Nikoho jsem neviděl. A přesto tam někdo musel být, hustý hnědý koberec nebyl na svém původním místě ve pokoje, ale srolovaný u velké knihovny plné starodávný tů. Avšak nábytek, jenž na koberci spočíval - široký stůl ké křeslo - zůstal na svém místě. Pak jsem si všiml obn krbem: Jan Křtitel ukazující prstem na nebe. Byl otočer osmdesát stupňů, čili vzhůru nohama. Znovu: buch, buch, buch. Někdo tloukl na vchodové c Rychle jsem se vrátil do haly. S třesoucíma se rukama chvíli zápolení odstrčil bezpečnostní řetěz ze dveří a ote ,,Dobrý den, mladý muži. Jsou tví rodiče doma?" Díval jsem se na vysokého, hubeného muže v černém pravděpodobně třicátníka. žaludek se mi sevřel strache: ,,No, je tady děda ... jenomže ten ještě spí." Cizinec mne probodával upřeným pohledem . .,Rodi,
nemáš?" Jeho černé brýle s hranatými obroučkami mu dodá· rozenou autoritu a také jistou dávku přemýšlivosti. Avš, mazaném úsměvu a špičaté vyzáblé tváři nebylo nic upř A navíc, přemýšlel jsem, proč by si takto mladý muž ba1 na zářivě bílou? „Nejsou tady." Má pravá ruka si začala instinktivně s náramkovými hodinkami. ,,Oni jsou... jsou mrtví."
29
"
Neil Spring
HLÍDAČI Z anglického originálu The Watchers, vydaného nakladatelstvím Quercus Publishing Ltd roku 2015, přeložil Kamil Šivák. Vydal DOBROVSKÝ s.r.o., 332/31, 149 00 Praha 4, v edici Knihy Omega v roce 2017. Odpovědný redaktor: Pavel Tůma Jazyková korektura: Karel Štech Obálka: Jiří Miňovský - ARBE, 2017 Předtisková příprava: Pavel Tůma - RITA Tisk: EUROPRINT a.s.
Květnového vítězství
ISBN 978-80-7390-418-0 Knihy z edice Knihy Omega můžete zakoupit na: w,vw.knihydobrovsky.cz, www.knihyomega.cz e-mail: nakladatelstvi@knihydobrovsky.cz tel.: +420 267 915 405