John Milton
ZTRACENÝ RÁJ Přeložil: Josef Jungmann
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu nakladatele. Překlad Josef Jungmann Rewright, jazyková a stylistická úprava Pavel Skramlík, 2018 Obálka © Jiří Miňovský – ARBE 2018 © DOBROVSKÝ s.r.o., 2018 ISBN: 978-80-7390-299-5
Předmluva k druhému vydání Tento překlad „Ztraceného ráje“, vyhotovený mezi roky 1800 až 1804 a poprvé vydaný v roce 1811 v nákladu pouhých 450 výtisků, již dávno zmizel z knihkupeckých skladů, stejně tak nejspíše i z paměti milovníků literatury česky původně psané či česky vydávané. Avšak v poslední době, kdy si naše literatura přičiněním některých vlastenců vydobyla lepší pozice, začala být po tomto díle znovu poptávka. Jeho hodnota se zdá spočívat zejména v tom, že se objevilo mezi prvními spisy nynější epochy vlastenecké literatury. Vydavatel, jenž se na žádost některých přátel odhodlal nabídnout váženým čtenářům své drobnější spisy sebrané v jednom svazku, jako první část novočeské bibliotéky, vydávané Spolkem pro povznesení literatury a jazyka českého, nemohl jinak než připojit tuto druhou část téže bibliotéky v naději na její vlídné přijetí ze strany vlastenců. Jelikož na nové přepracování celého překladu, jak to možná bylo požadováno, nenalézal autor dostatečný čas ani sílu, snaživě napravil, pokud mohl, alespoň menší omyly. V Praze dne 29. března 1843. Překladatel
5
Poznámka vydavatele Vydavatelství Omega přináší nové vydání proslulého eposu Ztracený ráj od Johna Miltona (* 9. 12. 1608 v Cheapside – † 8. 11. 1674 v Chalfont St. Giles), napsaný v 17. století, dokončený pravděpodobně v roce 1665 (či později) v jedné vesnici asi 40 km od Londýna. Je považován za patrně nejvýznamnější původní literární dílo na světě psané v anglickém jazyce. Uvádíme ho v překladu Josefa Jungmanna z roku 1834 (opravené druhé vydání), k němuž se vydavatelský tým přiklonil po srovnání s překladem Josefa Julia Davida z roku 1909. Vedení redakce se rozhodlo, že toto vzácné dílo, jakýsi „magnus opus“ Johna Miltona, uvede v úměrně editované podobě tak, aby ho co nejvíce zpřístupnilo pro čtenáře 21. století. Avšak nikoli v přebásněné verzi. Ponechali jsme předmluvu Josefa Jungmanna ke druhému vydání v citlivě editovaném tvaru ve vztahu k soudobé stylistice. Z Jugmannova životopisného pojednání o Johnu Miltonovi jsme však zachovali pouze torzo, neboť jsme ho po pečlivých konzultacích shledali za povrchní, zjednodušené, vzhledem k dramatickému průběhu života tohoto velkého muže příliš strohé, a především historicky nepřesné, což je pochopitelné. Velký obrozenec Josef Jungmann nemohl mít v roce 1834 informace, k nimž dospěli historikové za dalších 183 let. Redakční tým vydavatelství Omega tedy vytvořil novou verzi Miltonova životopisu, neboť i srovnání s pojednáním Josefa J. Davida, druhého „oficiálního“ překladatele Ztraceného ráje, je poznamenáno v kapitole o Miltonově CV značnými interpretačními či historickými nedostatky. Jako podanou ruku čtenáři napsal Josef Jungmann před každým zpěvem shrnující úvod. V tomto vydání jsme je pochopitelně zachovali, opět pouze zredigovali ve vztahu k současné stylistice. Samotný text eposu, který je původně psán v tzv. blankversu, pětistopém jambu, nerýmovaném verši bez rytmu, který má deset slabik, byl mnohokrát přeložen do různých jazyků, přebásněn v jiných rytmických formátech, převeden do prózy. Zejména překladatel 7
Josef Julius David, učitel z Třebechovic pod Orebem, poukazuje na to, že on sám překládal z anglického originálu v pětistopém jambu, zatímco Jungmann si zvolil pětistopý trochej. Upozorňuje, že Jungmannův překlad má v každém verši o slabiku více, k veršům přidával nebo z nich ubíral. David dokonce tvrdí, že Jungmannův překlad je o zhruba 1000 veršů delší. Ve skutečnosti má originál Jungmannova překladu z roku 1834 trochejské verše s deseti či jedenácti slabikami, někdy jich má verš jen devět, výjimečně i dvanáct. Dlužno říci, že Jungmannův trochejský překlad je velmi snaživý a v podstatě téměř nekritizovatelný. Vyznívá lépe než o sto let mladší překlad J. J. Davida, jenž do jambického desetislabičného verše znásilňoval češtinu přespříliš… Podobných odborných disputací o kvalitě Jungmannova překladu proběhlo během dvou století velmi mnoho. Dlužno dodat, že v blankversu psal obvykle svá díla i William Shakespeare. Milton byl jeho současníkem, i když nikoli v tvůrčí etapě svého života. Když nejslavnější dramatik světových kulturních dějin v roce 1616 zemřel, bylo Miltonovi osm let. Je zřejmě téměř jisté, že Josef Jungmann nepřekládal Ztracený ráj z angličtiny, ale z jiného jazyka, čili se jednalo o nepřímý překlad, neboli o „repřeklad“. Pravděpodobně z polštiny či italštiny, ale přesvědčivé důkazy neexistují, historici literatury a filologové nedospěli ke shodě. Vedení Omegy si však určilo za prioritu co nejvíce přiblížit více než 350 let starý legendární text eposu čtenářům 21. století. Zaplétat se do formálních odborných diskusí není řešením. Rozhodující je výsledek pro čtenáře. Vyhodnotili jsme znění Jungmannova překladu jako organičtější k češtině, srozumitelnější, empatičtější, méně záhadné. Do odborných polemik se zapojovat nechceme. Upravili jsme tedy jazykově přespříliš archaické Jungmannovy úvody k jednotlivým „zpěvům“, které jiní překladatelé nazývají „knihami“. První vydání z roku 1667 uvádělo deset „knih“, další edice dvanáct. Text samotného eposu jsme částečně upravili jen ve frázování a interpunkci. Jazyková úprava 183 let starého Jungmannova překladu do nezbytně nutné podoby češtiny 21. století, byť s respektem 8
k archaickému étosu, znamenala pochopitelně další komplikace v dodržení trochejské stopy, která byla beztak v Jungmannově verzi nedůsledná. Původní veršové frázování je místy až komicky kostrbaté a formální. Proto jsme ho místy drobně upravili, bez ohledu na numerický slabičný režim, na logičtější soudobé frázování. Vzhledem k arytmii blankversu v Jungmannově trochejské verzi tím patrně nevznikla žádná škoda na kvalitě díla. Nezasahovali jsme do neologismů a ponechali jsme stranou rytmus a formální metrum, neboť historii transformačních procesů původního textu stejně nikdy neodkryjeme. Museli bychom prosedět celý život v British Library na Euston Road v Camdenu, abychom na něco přišli. Námitky vůči Jungmannovu či Davidovu překladu ponechává vydavatelství Omega scéně odborníků na formální stránky literatury. Bez ohledu na příslušné doby v kontextu se současnými požadavky české literární stylistiky. Oba překlady jsou po formální a stylistické stránce v konfliktu. Na odvážného autora, který by epos moderně přebásnil, si zřejmě Miltonův Ztracený ráj ještě nějaký čas musí počkat. Už jenom znalost a pochopení Starého zákona, na jehož podkladu se Ztracený ráj tematicky odehrává, je z hlediska soudobých překladatelů velký problém. Věříme, že se i Ztracený ráj dočká jednou moderního přebásnění do češtiny tak, jak tomu bylo v případě již zmiňovaného Williama Shakespeara a jeho her. Nepochybně se tak stane ve volném verši 21. století, v němž bude hrát hlavní roli rytmus, a nikoli formální slabičná stavba. Nyní je Ztracený ráj mimo jiné zejména dobrým testem v hodinách české literatury pro nadané středoškolské studenty, směřující k filologii, v lekcích s nepopulárním tématem „rozbor básně“. Ale velmi těžce se s ním potýkají i studenti vysokoškolští v seminárních, ročníkových a bakalářských pracích. Nic to však nemění na tom, že svým významem je Ztracený ráj od Johna Miltona pro světovou literaturu stejně významný jako pro fyziku objev elektřiny.
9
Život Johna Miltona Tento znamenitý anglický básník se narodil v Londýně roku 1608. Již v mládí si natolik zamiloval umění, že už coby dvanáctiletý hoch jen zřídka zavíral své knihy před půlnocí. Poté, co si rozšířil vzdělání na univerzitě v Cambridgi a stal se bakalářem a pak magistrem svobodných umění, odjel ve třicátém roce svého života do ciziny. Když procestoval Francii, Itálii, navštívil Švýcarsko (setkal se mj. osobně se slavným italským astronomem, filozofem a fyzikem Galileem Galileim), vrátil se po dvou letech do Anglie, kde právě v té době propukaly občanské nepokoje, které nakonec vyústily v občanskou válku na podzim roku 1642 a vyhlášení Anglické republiky. John Milton se nejprve doma po dlouhou dobu věnoval rodinnému životu, zabýval se výchovou synů své sestry a několika mladých šlechticů. Byl vášnivým stoupencem myšlenek demokracie a osobní svobody, horlivým republikánem, upřímně nenáviděl diktátorského krále Karla I. Stuarta, který ignoroval parlament. Toto zaujetí ho postupně – jako velkého snílka – přivedlo do blízkosti poslance parlamentu za Cambridge Olivera Cromwella. Stal se jeho sekretářem a pomáhal mu, stejně jako jeho synovi Richardovi. V březnu roku 1649 byl dokonce jmenován „sekretářem státní rady pro cizí jazyky“ (John Milton byl polyglot, uměl deset řečí slovem a písmem, včetně řečtiny, aramejštiny a hebrejštiny). Zejména vedl zahraniční korespondenci Anglické republiky a všechny dokumenty přepisoval do latiny. Podle britských zdrojů byl Milton už v 16 letech brilantním a elegantním básníkem v latině. Zprvu Milton organizoval především kampaň proti Claudiu Salmasiovi, což byl velmi vlivný poradce Karla I. ve státoprávních a náboženských záležitostech. Psal polemiky, pamflety, traktáty a pojednání o náboženství a politice. Avšak kariéra Olivera Cromwella postupně přestala mít čistě parlamentní a demokratické dimenze. Zapojil se do občanské války anglické šlechty proti Karlovi I. a nakonec stál v čele vojenského odporu proti králi. Nejprve naverboval jezdeckou jednotku v Cambridgeshire, spojil se s hrabětem z Manchesteru Eduardem Montaguem a jeho vojskem, aktivně bojoval v čele svých jednotek, postupně se dostal až na pozici vrchního 11
velitele parlamentaristické armády. Časem se Cromwell proměnil z parlamentního demokrata ve válečníka, jehož pověst provázela velká odvaha v přímém boji. Cromwell byl iniciátorem názoru, že občanská válka může skončit pouze tak, že král Karel I. bude za zradu odsouzen k smrti a popraven. Král byl v roce 1646 uvězněn, ale když byl v roce 1647 akcí roajalistického jezdeckého oddílu osvobozen, rozhodl se Cromwell vzít všechno do vlastních rukou. Když byl Karel I. dosazen Skoty zpět na trůn, byl znovu zatčen a uvězněn. Parlamentní většina odsouhlasila odsouzení Karla I. k trestu smrti a 30. ledna 1649 byl monarcha popraven. Pro rozsudek smrti hlasoval i Oliver Cromwell. Byla vyhlášena Anglická republika. Cromwell se stal vůdčí postavou této republiky. Vedl další válku proti vzdorným Skotům, zabíjel je, popravoval, posílal do vyhnanství na Barbados, v bitvách u Dunbaru (1650) a Worcesteru (1651) rozprášil poslední zbytky královské armády organizované Karlem II. z exilu a podporované Skoty. Pak Cromwell vyřešil dlouhodobé spory v parlamentu – o pokračování království, či potvrzení republiky – velmi razantně, s rozhodností sobě vlastní. V dubnu 1653 vtrhl s oddílem mušketýrů do parlamentu a rozpustil ho. Ustavil nový. Poté od prosince 1653 do své smrti 3. září 1658 vykonával funkci lorda protektora Anglie, Skotska a Irska. Nechtěl být považován za vojenského diktátora, takže si vymyslel toto noblesní pojmenování své pozice. John Milton tomu všemu s neklidem v duši přihlížel a sledoval, jak se republika mění ve vojenskou diktaturu, což se rozhodně neztotožňovalo s jeho republikánskými ideály. Silně ho to všechno zasáhlo. A to zdaleka netušil, že britská monarchistická tradice přežije mimo jiné i dvě světové války ve 20. století a brexit od Evropské unie v roce 2017. Hrabství se stala v podstatě vojenskými obvody. Republika se měnila v uzurpátorský režim, který neměl nic společného s ideovým základem britského Commonwealthu, který Milton patrně formuloval jako první. V roce 1657 byla Cromwellovi dokonce nabídnuta královská koruna. On ji však odmítl, ale nechal se jmenovat doživotním protektorem s tím, že může určit svého nástupce. 12
Jeho pokračovatelem se stal jeho syn Richard, který však neměl schopnosti svého otce a byl donucen v květnu 1659 rezignovat. Neměl dostatek spojenců v parlamentu, armádě ani mezi šlechtou. Na politické scéně nebyli žádní výrazní lídři a situaci v roce 1660 vyřešil anglický správce Skotska George Monck. Dorazil do Londýna se svou skotskou armádou, obnovil existenci parlamentu, umožnil ústavní změny, návrat Karla II. z exilu a vyhlásil monarchii znovu pod korunou Stuartovců. To byl konec republikánské politické kariéry Johna Miltona a tato zhruba dvacetiletá kapitola jeho života zásadně ovlivnila jeho zbytek, v němž vznikl i Ztracený ráj. Po návratu skotského rodu Stuartovců na anglický trůn byla sice vyhlášena všeobecná amnestie a odpuštění všech provinění proti monarchii, jakýsi generální pardon, nicméně Milton byl ve věku dvaapadesáti let navždy vyloučen ze státní služby. Král Karel II. byl sice velkorysý, nemstil se, ale John Milton byl až do konce svého života společenským outsiderem. Ostatky Olivera Cromwella, pohřbené ve Westminsteru, byly vykopány v roce 1661 a i na tehdejší zvyky byly poněkud velmi morbidním způsobem zneuctěny. Byl mj. posmrtně popraven oběšením, jeho vykopaná mrtvola visela dvanáct hodin na trámu a pak byla jeho hlava nabodnuta na kůl. Tehdy si umínil fatálně zklamaný John Milton, že se bude věnovat po celý zbytek svého života jenom umění. Hrdinskou báseň, kterou odedávna hodlal složit, začal psát ve věku, v němž Virgilius dokončil svou Aeneidu. Sotva však začal psát, musel se vyrovnávat s tím, že zcela přichází o zrak. Chudý (podivné tvrzení, když byl Cromwellem a pak coby státní sekretář Anglické republiky štědře placen), opuštěný a slepý přesto nezoufal a za devět let napsal Ztracený ráj, který podle Josefa Jungmanna poprvé vyšel v roce 1669. Podle britských zdrojů a podle výtisku v Britské knihovně v Camdenu na Euston Road 96 v Londýně byl však poprvé vydán v srpnu 1667. Prvnímu vydání eposu předcházelo martyrium. Bylo celkem neomylným dokladem skutečnosti, jak byl tento vznešený básník za svého života málo vážen. Nemohl prý najít vydavatele či knihaře, který by se rozhodl jeho Ztracený ráj vytisknout. Samotný titul 13
jeho knihy působil údajně urážlivě, poněvadž tehdy vše, co se náboženství týkalo, jako by vyšlo z módy. Posléze údajně situaci vyřešil jakýsi pan Tompson, který prý podle Jungmanna zaplatil Miltonovi třicet dublonů, což bylo asi dvě stě zlatých, aby mohl dílo vydat. Dědicům tohoto pana Tompsona to později vyneslo deset tisíc dolarů zisku. Podle Jugmanna. Podle britského historika Petera Lindenbauma a jeho knihy z roku 1995 však Milton prodal vydavatelská práva 27. dubna 1667 vydavateli Samuelu Simmonsovi za pět liber (což údajně odpovídá 770 librám v roce 2015). Podle starší verze se tiskař či vydavatel bál, že koupil draze zboží, jehož cenu vůbec neznal. S Miltonem si prý dohodl, že mu druhou polovinu zisku vyplatí až po druhém vydání knihy. Podle Lindenbauma si však Simmons určil podmínku, že autorovi zaplatí dalších pět liber, když se každý další tisk v počtu 1300 až 1500 vyprodá. První vydání se vyprodalo za 18 měsíců. Vydavatelem byl skutečně Simmons. Podle Jungmanna se toho všeho Milton už nedočkal. Zůstal za svého života chudý a neznámý, jeho jméno tak rozmnožilo počet vzdělaných, moudrých, talentovaných a důvtipných mužů, avšak osudem pronásledovaných, kteří se nedočkali ocenění svých současníků. Zemřel 8. listopadu roku 1674 ve věku 65 let na selhání ledvin. Kvalitu díla a jeho význam pro anglicky psanou literaturu ocenil až Joseph Addison v deníku Spectator v roce 1711. Jako první poukázal na skutečnou hodnotu Ztraceného ráje a postavil Miltona vedle Homéra a Vergilia. Teprve od tohoto momentu si Angličané postupně začali vážit děl svého národního básníka a zvláště pak Ztraceného ráje. Stačil na to osvícený úsudek jednoho novináře. Do té doby bylo Miltonovo dílo zahaleno předsudky. Doboví svědci tvrdí, že Milton byl v mládí mužem střední postavy, pohledné tváře, světle šedých vlasů, a velmi příjemné povahy. Byl prý přímočarý, upřímný, smělý, velmi pracovitý, střídmý, empatický, neměl zálibu v alkoholu. Jeho životopisci si nejsou úplně jisti, jakou osobností byl. Milton se údajně poučil ze svých mladých let, kdy nebyl schopen se od knih odloučit před půlnocí, že noční studium a práce jsou škodlivé, takže
14
později málokdy uléhal ke spánku po deváté hodině večer a vždy vstával před pátou. Jeho mladická zaujatost četbou do pozdních hodin byla údajně základem pozdější fatální poruchy zraku. Proslýchalo se, že od září až do jarní rovnodennosti byla jeho obrazotvornost nejživější, ačkoli někteří tvrdí, že spíše na jaře. Protože po padesátce oslepl, tak se doma pohyboval díky pomůckám, které si sám vytvořil. I přesto však stále hrával na varhany. Byl ostatně nadaným hudebníkem a komponistou. Svá největší díla Ztracený ráj a Ráj nabytý (případně „Ráj získaný“ nebo „Ráj znovu nabytý“) diktoval jako slepý. Mj. to znamená, že musel mít fenomenální paměť, aby v ní udržel obsáhlé texty v básnickém módu podle tehdejších formálních požadavků na poezii v podobě rýmovaných či nerýmovaných veršů s metrickými, rytmickými, prozodickými či sylabotónickými požadavky. Nelze pochybovat o tom, že životopis Johna Miltona je ještě opředen řadou záhad. Je třeba se smířit s tím, že už ho nikdy nedáme dohromady. V jeho době pochopitelně neexistoval internet, i když ani ten by nebyl zárukou věrohodnosti, neboť internet vývojem směřuje k pověsti nejméně korektního a nejvíce manipulativního informačního nástroje lidstva. Je známo, že John Milton byl třikrát ženat a byl mj. velkým propagátorem nové legislativy pro rozvody. Životopisci uvádějí, že první z jeho tří žen byla Mary Powellová, dcera nižšího šlechtice, kterou si vzal v roce 1642. Byla dámou naprosto opačného smýšlení, nežli byl Milton. Royalistka a bylo prý velkým divem, že k jejich manželství vůbec došlo, dokonce mělo být krátce po sňatku rozvedeno. Mary utekla z jeho domu měsíc po svatbě k rodičům. Avšak když zjistila, že se Milton hodlá zasnoubit s jinou ženou, vrátila se po třech letech k němu a jejich manželský svazek znovu upevnila. Nakonec spolu měli čtyři děti, dcery Mary, Anne a Deborah, bohužel syn John se nedožil jednoho roku života. Manželka Mary zemřela v roce 1652 po komplikacích, souvisejících s porodem nejmladší dcery Deborah. Údajně Miltona právě události kolem prvního manželství inspirovaly k napsání onoho pěkného místa ve zpěvu X. jeho díla:
15
„… I pojme útrpnost Adama, a obměkčeno srdce jest jeho. Vida ji, jen ještě nedávno život svůj, své potěšení jediné, nízce k nohám poníženou v úzkosti.“ Atd. Stejně tak můžeme zaznamenat, že na mnoha dalších, těch nejpodařenějších místech textu Ztraceného ráje, měl Milton pravděpodobně před očima sám sebe a své příhody, přičemž ve ztotožňování své osoby s Adamem musel mít o sobě velmi vysoké mínění. Evin obraz pak je prý obrazem jeho manželky. Dvě starší dcery mu při jeho práci velmi pomáhaly. Neboť „ačkoli mluvily jeho mateřským jazykem, uměly také číst v jazycích nových i starých, totiž v latinském, řeckém a hebrejském“, jak praví Josef Jungmann, a tak téměř nevidomému otci četly z knih, kdykoli to potřeboval. Milton velice dbal na to, aby dcery měly dobré vzdělání a vychovával své děti tak, aby mj. mluvily mnoha jazyky, včetně latiny, hebrejštiny a asyrštiny. Což jsou možnosti, jichž rodiče 21. století většinou nedosahují. Nejnadanější z jeho dcer prý byla nejmladší Deborah, ale s ní měl Milton podle historiků napjatý vztah. Milton se oženil podruhé v roce 1656 s Katherine Woodcockovou, ta však zemřela při porodu. Třetí manželství uzavřel v roce 1662 s Elisabeth Mynshullovou, která byla o 31 let mladší, a tento svazek byl označován za nejvíce šťastný. Prózy Johna Miltona, přestože jich napsal mnoho, prý nebyly dobré. Milton napsal – dle současných historiků slovesné kultury – 35 děl. Poetických, prozaických, filozofických, společenských. Věčnost vlastně získalo jen jedno: Ztracený ráj. Máme-li shrnout jeho eposy ve smyslu významu pro světovou literaturu, pak mezi jeho „rytmickými spisy“ můžeme uvádět: 1. Ztracený ráj, k jehož napsání se inspiroval v Miláně, jak uvádí překladatel Josef Jungmann, když tam měl možnost zhlédnout hru nazvanou „Počáteční hřích“, v jejímž tématu zaznamenal skrytou 16
vznešenost. Rozhodl se, že na stejné téma začne psát tragédii, kterou však brzy proměnil v hrdinský epos. Milton navíc dílo protkal mnohotvárným důvtipem tak, že posléze mohl být právem nazýván tvůrcem svatého básnířství, čímž se vydal po stezce neprošlapané, po níž později v jeho stopách kráčeli takoví básníci jako Friedrich Gottlieb Klopstock, Salomon Gessner, Christoph Martin Wieland, Johann Jakob Bodmer a jiní. Dílo natolik zaujalo bristolského biskupa a anglického spisovatele Thomase Newtona (1704–1782), že opatřil Ztracený ráj na mnoha místech vlastními vysvětlivkami a ve dvou dílech jej roku 1750 vydal v Londýně. Tento výborný spis byl přeložen rovněž do italštiny (Paul Rolli, Paříž, 1757); do francouzštiny v próze (Lodovic Racine, Paříž, 1755) a ve verších kněze de Lille, jemuž tento překlad vynesl deset tisíc zlatých. Do němčiny byl přeložen v próze Bodmerem v Curychu (1749), v hexametru od Zachariae v Altoně (1760), v jambu od Bürdeho v Berlíně (1793). Do polského jazyka jej v rýmech převedl Jacek Przybylski (Krakov, 1791), v ruském jazyce vyšel v Moskvě roku 1780. 2. Ráj získaný, hrdinská báseň, která nedosáhla proslulosti prvního eposu. 3. Allegro a Penseroso, dvě výpravné básně. 4. Další hry a drobné básně, které byly spolu s výše uvedenými spisy nejlépe vydány Hawkinsem v Oxfordu roku 1824 a Toddem v Londýně roku 1826.
17
ZPĚV PRVNÍ Znalost starozákonních textů by byla velkým pomocníkem, aby čtenář pochopil expozici do děje eposu. Satan se svými anděly, zatracený v pekle, se probral z deprese svého postavení a obrací se ke svému druhu Belzebubovi a radí se s ním, jak by povstali z úpadku. Oba se vznesou z ohnivého jezera a dosednou na sirnou zemi. Satan, jako kníže čertů, budí a volá své „vojsko“. Čertů je obrovské množství a začínají se chystat k bitvě. Jejich velitelé se představují podle jmen známých v zemi Kanaanské a okolních krajinách. Kníže pekel k nim promlouvá a podněcuje v nich naději na dobytí nebe, přičemž zároveň připomíná dávné nebeské proroctví, hovořící o tom, že po jejich pádu měl být stvořen nový svět s novými obyvateli. Celý plán je předložen k uvážení, stejně jako k projednání dalších prostředků k dosažení vytčeného cíle, pekelné radě. Čerti souhlasí a staví Pandemonium, Satanův palác, a poté konají sněm. Neposlušnost první člověka i plod stromu zakázaný, jehož požití zhoubné vneslo smrt a bídu veškerou na svět, se ztrátou ráje, až nás Bůh-člověk vykoupil, a získal opět blažené ono sídlo — zpívej, Múzo nebeská! Ty, jež jsi na Orebu, vrchu tajemném, nebo tam na Sinaji nadchla pastýře1), aby o nebe a země počátku ze směsice lid učil vyvolený; či tě hora těší Sionská, a Siloe2) potok, u svatyně boží tekoucí? Vzývám odtamtud tvou pomoc k písni své, která nad Aonské3) hory vzlétnout 1) 2) 3)
Mojžíše, nejstaršího židovského spisovatele, který pásl ovce svého tchána Jitra. Siloe, Siloah, biblická studnice a potok, o kterých hovoří Isaiáš (VIII/6). Helikon, Parnas – jména vrcholů v Aonii, v Řecku, mj. sídlo múz.
19
směle míní po věcech, až doposud prózou ani veršem nevyprávěných. Zvláště pak ty, Duše4), která spanilé, klamu prázdné srdce slavným předkládáš chrámům, pouč mě; neboť je vše známo tobě, jenž jsi od počátku přítomen, s bílými, jak holubice líhnoucí, křídly, mocně nad bezednou snášel ses propastí5), ji činil plodnou; osvětli mysli temnotu, a zažeň mdlobu mou, by lze bylo, předmětu tak velkého hodnou písní opatrnost a spravedlnost stezek Páně dokázati před lidem. Pověz nejprve — nic není na nebi tajné tobě, ani v hloubi pekelné, — pověz, proč v tak blahém stavu milosti rodičové naši, Boha nedbali, zlehčili si jeho příkaz jediný, ač již byli páni světa celého? Kdo je svedl k odboji tak mrzkému? Kdo? Had pekelný! Ten závistí a mstou planul, zradil matku lidské rodiny. V dobu tu jej pýcha z nebe vyhnala s celou rotou pozdvižených andělů, s jejichž pomocí se nad svá knížata prahl vznésti, mínil, že Bohu samému by se vzepřít směl, a z vzdorné hrdosti proti stolici a vládě nejvyšší vojnu, smělou vojnu strhl na nebi; 4) 5)
Vzývá Ducha svatého, podle Jakuba I/17. Podle první knihy Mojžíšovy. Je třeba si uvědomit, že Milton se snažil držet Písma svatého.
20
marným usilováním! Jej všemocná ruka Páně svrhla dolů po hlavě hořícího, z nadpovětrné oblohy, se ztroskotáním strašlivým a zničením, do bezedné záhuby, by meškal tam v poutech diamantových a v horoucím ohni, až by směl se s Bohem potkati. Devatero časů, jako den a noc smrtelnému vyměřují člověku, s šeredným svým plukem ležel zmožený, váleje se u propasti ohnivé nesmrtelník, bez dechu. Soud Boha jej k hněvu schoval většímu; teď blahosti ztráta trápí jej a muka pověčná. Kolem obrací své oči tesklivé, jeví zděšení a touhy, smíšené s pýchou zavilou a záští hlubokou. Náhle, jak jen vidí oko andělské, shlédne strastnou tu a divou pustinu, žalář přehrozný, a kolem jako pec velká, planoucí; ač žádné z plápolu toho světlo nevzniká, tu hmotná tma, ukazující jen bídu divadla, stíny bolestné a smutky končiny, kde ni útěcha, ni poklid nebydlí, sladké, ač je všude, není naděje; kde jsou muka neskonalá, potopa síry vždy horoucí, nestravitelné. Tento život věčný odbojníkům těm připravila spravedlnost; tu vězení jejich stanovila, ve tmách náramných, vykázala žití jim tak daleko od Boha i světla nebe, jako je třikrát z středu světa k nebes výsosti. Ach, jak jiný život, odkud spadli, byl! 21
… Jej všemocná ruka Páně svrhla dolů po hlavě hořícího, z nadpovětrné oblohy…