nakladatelství OLDAG
Julie Garwood
Úniky
Z anglického originálu WIRED, vydaného nakladatelstvím BERKLEY, New York, přeložila Magda Cindričová. První vydání. Obálku zpracoval Marek Šebesta. Redakce Věra Slaninová. Vydala Dagmar Pazderová – OLDAG, Ostrava 2017, jako svou 345. publikaci. Vytiskla Centa, spol. s r. o., Brno.
ISBN 978-80-7411-180-8
Jedna STAČIL PĚTIMINUTOVÝ KLIP ve večerních zprávách, a z Allison Trentové se stala pachatelka trestného činu. Na té hranici balancovala už několikrát, ale ještě nikdy neudělala nic tak smělého ani drzého. Za pár let se jí podařilo získat víc než osmdesát milionů dolarů. Teoreticky by se mohlo zdát, že ohromně zbohatla. Ve skutečnosti byla chudá jako kostelní myš. Spáchat první trestný čin si Allison usmyslela zcela nečekaně, když seděla na bohatě čalouněné pohovce v kavárně blízko kampusu Boston College. Pracovala na absolventském projektu, který měla odevzdat následující den, a tak maximálně se soustředila na ťukání do počítače uloženého na klíně, že vůbec nevnímala, co se kolem ní děje, ani neslyšela zprávy z televize na stěně proti ní – tedy až do okamžiku, kdy do jejího vědomí pronikla slova „obrovská nespravedlnost“ a přiměla ji zvednout zrak k obrazovce. Zdálo se, že mladý reportér, který četl zprávu, má s postiženými upřímný soucit. Jednalo se o místní domov důchodců Sunset Gardens, jeden z dvaceti domovů pro seniory na východním pobřeží, které vlastnila a řídila nějaká společnost z Filadelfie. Ústředí společnosti vedlo databázi se základními informacemi o každém klientovi. Dbali na ostražitost, pokud šlo o ochranu soukromí, měli nainstalovaná nejrůznější varování, aby byla osobní data maximálně odolná proti hackerům a virům a technik, jehož jedinou starostí bylo monitorovat systém, měl skutečně nadstandardní plat. Nic z toho však nepomohlo. Do systému přece jen pronikl hacker a jediným ťuknutím do klávesnice získal údaje o všech obyvatelích. A protože účty všech domovů Sunset Gardens a je7
jich obyvatel spravovala banka First National, během několika minut hacker také vysál jejich vklady. Reportér vysvětloval, že značná část obyvatel domova nemá rodinu, která by jim pomohla, a přestože vklady ve First National byly pojištěné, mohlo by správním orgánům zabrat dost času, než celou věc proberou a uhradí potřebné platby. Co mají ti lidé dělat do té doby? napadlo Allison. Během líčení podrobností tohoto zločinu v ní narůstal pocit pobouření, ale skutečně hluboce ji tragédie zasáhla, když reportér spustil záznam svého interview s jednou starou klientkou domova. Jmenovala se Ella O’Connorová. Reportér poklekl vedle jejího invalidního vozíku, vzal ji za žilnaté ruce a zeptal se jí, co pro ni tyto zprávy znamenají. Elliny vodnaté oči se na něho na okamžik zadívaly, jako by se snažila pochopit jeho otázku. „Já nevím,“ řekla. A potom se v jejím obličeji na okamžik mihl záblesk zoufalství. „Doufám, že nebudu muset odejít.“ Ella byla osamělá, měla strach a připadala si bezmocná. Allison moc dobře věděla, jak se cítí. Srdce se jí svíralo žalem nad ní i nad dalšími ubohými lidmi. Někteří z nich jistě zemřou dříve, než se všechno vyřeší, a poslední léta jejich života budou bolestně poznamenaná stresem a obavami. To, co je postihlo, bylo nepředstavitelně kruté. Následoval záznam rozhovoru s prezidentem Sunset Gardens Corporation. Ten rozpačitým hlasem řekl: „Správní orgány tvrdily, že za hackerským útokem jsou s největší pravděpodobností Rusové. Nebo možná Čína. Asi se to nikdy nedovíme.“ Jeho poraženecký přístup Allison rozzuřil. Věděla, že FBI má experty, kteří se snaží hackery vypátrat a zlikvidovat, ale zatím jim v tom směru zjevně nepřálo štěstí. Narušování zabezpečovacích systémů se šířilo jako epidemie. Před pouhým týdnem zpravodajské agentury oznámily, že hackeři pronikli do systému Pentagonu. FBI byl přesvědčený, že za krádežemi informací o zaměstnancích také stojí Rusové, ale dokázat to představovalo velice těžký úkol. 8
Co by mohla udělat? Něco… snad ano. Možná by neuškodilo pokusit se vypátrat hackery Sunset Gardens. Mohlo za to její ego nebo domýšlivost, co ji vedlo k přesvědčení, že by se jí to mohlo podařit? Allison vždycky uměla řešit spletité problémy. Už v raném věku bývala nezvykle hloubavá. Bylo jí teprve osm let, když její prazvláštní schopnosti poznali jiní. Její starší sestra Charlotta koupila v jakémsi garážovém výprodeji puzzle sestávající z pěti set dílků a všechny rozložila na podlahu jejich pokoje. Sotva se Allison vrátila ze školy, zeptala se jí Charlotta, jestli jí chce pomoct se skládáním. Allison si klekla na podlahu, asi minutu nebo dvě se dívala na rozházené kousky a její mozek je přitom zkoumal. Nejenže dokázala Charlottě říct, co na sestaveném obrázku bude, ale také věděla, kam který kousek patří. Zdálo se, že ví, kde má každou část puzzle připojit k další. Rozdělila drobné lepenkové dílky do šesti hromádek a dala se do práce. Charlotta ji s úžasem pozorovala. Za necelých pět minut měla Allison složený obvod čtvercového obrazu a za dalších dvacet minut byla hotová celá skládačka. Allison si nemyslela, že se jí podařilo něco neobvyklého, ale Charlottu její výkon uchvátil. Řekla sestře, že většina lidí se na věci nedívá tak jako ona. Příběh domova pro seniory se provalil krátce před vánočními svátky. Allison tehdy studovala druhý ročník Boston College a měla v plánu trávit volné dny o samotě. Charlotta a její manžel Oliver se před pár lety přestěhovali do Seattlu. Nabídli jí sice, že jí koupí letenku, aby k nim mohla přijet, ale protože Allison věděla, že šetří, aby si mohli koupit dům, jejich velkorysou nabídku odmítla. Kromě nich měla Allison jen tetu a strýce, ale raději by spala na ulici, než aby strávila Vánoce s nimi. Allison a Charlotta byly ještě děti, když se teta Jane a strýc Russell stali jejich zákonnými zástupci. Tito příbuzní měli jednoho syna, o dva roky staršího než Allison, a atmosféra v jejich domě nebyla ani srdečná, ani příjemná. V rodině pořád vznikaly třenice obvykle pramenící z něčeho, co udělal Will. Ten nikdy neprojevoval sebemenší ctižádost nebo zodpovědnost, jen se poflakoval s partou odporných kumpánů. Zdálo se, že jediné, k čemu 9
má talent, je dostat se do problémů, jak strýc Russell říkal jeho sporům s policií. Pro Allison byli její teta, strýc a bratranec ubohou náhražkou příbuzenstva. Za svou jedinou rodinu považovala Charlottu. Když byly ještě malé, teta jim často vyhrožovala, že je rozdělí, pokud nebudou poslouchat a mlčet, a možnost, že by sestru už nikdy neviděla, Allison děsila. Cítila se bezmocná. Udělala by cokoli, jen aby tomu zabránila. Její strach spolu s pocitem, že musí být vděčná za to, že ji a Charlottu přijala teta se strýcem do svého domova, když neměly kam jít, ji vedly k naprosté poslušnosti. Avšak teď, když byla dospělá a odstěhovala se od nich, vychutnávala si nový pocit svobody. Protože Allison trávila sváteční volno sama, rozhodla se využít čas a naplno se pustit do pátrání po hackerech. Věřila, že patřičné složky FBI nakonec viníka naleznou, ale nehodlala tu práci nechávat jen na nich. Mohlo by to trvat příliš dlouho. Během prázdnin se v hledání daleko nedostala, ale nechtěla to vzdát. Každý okamžik volného času, který se jí podařilo ukořistit mezi přednáškami, věnovala pátrání. Moc dobře si uvědomovala rizika toho, co dělá, a věděla, že musí být hodně opatrná. Nabourat se do chráněných systémů bylo nezákonné, a přece se nedala odradit. Nemohla dostat z hlavy staré lidi, kteří se stali oběťmi ničemů. Touha vypátrat, kam se poděly jejich peníze, se změnila v posedlost. Ke zvratu došlo, když získala přístup k serverům banky a vydala se po stopách převodů peněz zloděje na různé bankovní účty, které byly zřízeny v řadě evropských zemí. Jak tušila, několik vteřin po vkladu byly tyto účty zrušeny a peníze putovaly na další. Nakonec nalezla stopu k sdruženému účtu na Ukrajině a zjistila, že odtamtud byly peníze opět rozeslány na menší bankovní účty. S každým objevem byla čím dál víc přesvědčena, že útok nevedl nějaký kybernetický syndikát, ale spíš malá skupina hackerů nebo možná osamělý vlk, někdo, kdo rafinovaně naplánoval útok na zranitelný cíl a zcizení prostředků, než zloděje někdo odhalí. Tak Allison krok za krokem rozplétala záhadu. 10
Po přibližně měsíčním pátrání se jí sice nepodařilo nalézt zdroj, ale cítila, že k němu nemá daleko. Blížil se dlouhý víkend a ona se těšila, že bude mít na své pátrání víc času. Sotva jí v pátek odpoledne skončila výuka, spěchala z kampusu domů, aby se mohla věnovat práci. Převlékla se do oblíbené flísové mikiny a chundelatých pantoflí, k čelu postele přistrčila několik polštářů, opřela se o ně a notebook si položila na natažené nohy. Kolem třetí hodiny ráno, zrovna když se chystala s pátráním skončit, objevila poslední odkaz… a už je měla. Takové zjištění ji překvapilo. Zlodějnu neměli na svědomí Rusové ani Číňané. Ukázalo se, že všechno směrování a přesuny přes zahraniční banky byl jen rafinovaný způsob, jak odvést pozornost. Pravý zdroj se ve skutečnosti nacházel na západním pobřeží Spojených států. Hackeři byli dva studenti čtvrtého ročníku a jeden absolvent Stanfordské univerzity. Pečlivě utajované účty – označované nějakou formou jejich iniciál, CHF místo křestních jmen Charles, Harold a Franklin – obsahovaly dohromady třicet osm milionů dolarů. To podle měřítek kteréhokoli hackera jistě nebyla žádná zanedbatelná částka. Allison se z nálezu asi patnáct minut radovala, ale pak se do její mysli začaly vkrádat pochybnosti. Měla obavy ze způsobu, kterým tito tři zloději přesouvali peníze. Těch osmatřicet milionů by mohlo být do rána pryč a ona by musela strávit bůhvíkolik času novým hledáním. Věděla, co musí udělat. Jenom si nebyla jistá, jestli k tomu bude mít dost odvahy. Kdybych to zvorala, mohla bych dostat třicet let, pomyslela si, i když si uvědomovala, že nemůže a nechce nechat takové kriminálníky, aby si nechali, co jim nepatří. „Čert to vem,“ zašeptala si pro sebe. „Podíváme se, jak se vám bude líbit, až všecko zmizí z vašich účtů.“ Dovedla si představit, jaký vztek dostanou, až si uvědomí, že se stali obětí jiného hackera, a při tom pomyšlení se usmála. Prvním krokem byl výběr peněz z účtů hackerů. Celých třiceti osmi milionů. Ty uložila na zabezpečený účet, o němž byla přesvědčena, že ho nikdy nevypátrají. Pak se dala do shromažďování důka11
zů k jejich usvědčení. Pozorně se vydala na cestu zpátky, sledovala každý krok, který podnikli, každé směrovací číslo banky, číslo každého převodu a číslo každého účtu. Když byla hotová a získala tak nezpochybnitelný důkaz, poslala materiál i třicet osm milionů dolarů FBI. Samozřejmě se postarala, aby odesilatele zaslaného e-mailu nebylo možné vystopovat. „To je pro vás, Ello,“ řekla, jakmile ještě třikrát zkontrolovala své dílo, pak naťukala e-mailovou adresu kybernetické operační jednotky a stiskla tlačítko odeslat. Zpráva, která její e-mail provázela, byla stručná: „Rádo se stalo.“
12
Dvě UŽ TO NEBYLA JEN MOŽNOST. Dostal pořádný vztek, když se z tušení stala realita. Liam Scott procházel barem hotelu na pláži a spatřil svého kamaráda a kolegu Aleka Buchanana, jak sedí na venkovní verandě. Hvězdy na nekonečné honolulské obloze svítily tak jasně, že lampičky visící mezi palmami byly téměř zbytečné. Alec se před chvílí převlékl z pracovního oděvu do krátkých kapsáčů, obnošených nazouváků a starého trička tak vybledlého, že na něm téměř nebylo možné přečíst název charitativního závodu 5K, který propagovalo. Opíral se o opěradlo židle, nohy natažené, v ruce pivo a pozoroval, jak se hypnotizující příboj vzdouvá a opět ustupuje. Vypadal jako turista na konci dlouhé, příjemné dovolené, ne jako agent, jenž právě ukončil jedno z nejzapeklitějších vyšetřování své kariéry u FBI. Liam se ještě nepřevlékl. Jakmile došel k Alekovi, vytáhl z kapsy telefon a položil ho na stůl, potom si odložil sako a kravatu, přehodil je přes opěradlo ratanové židle a rozepnul si límeček. „Objednal jsem ti guinesse,“ řekl mu Alec. Liam se svalil na židli. „Díky. Ten mi bodne.“ „Vypadá to, že bychom to zítra mohli zabalit. Pokud Meyer nedostane strach.“ Zvedl sklenku, aby si s Liamem připil, a řekl: „Jsem rád, že jsi s tím případem pomohl. Myslím, že bychom Meyera bez tebe a bez tvých zahraničních vazeb nevypátrali.“ „Pokud Meyerova výpověď přispěje k pádu Dimitrije Volkova a jeho syndikátu, nic víc nebudu potřebovat.“ 13
„Překvapilo mě, že jsme ho tak rychle přesvědčili, aby obrátil. Myslel jsem si, že bude déle vzdorovat.“ „Není už nejmladší. Řekl bych, že mu jako motivace stačila představa, že by mohl strávit zbytek života na odpočinku s maximální ostrahou.“ „Kde je teď?“ „Tým mu pomáhá sbalit a přemístí ho na nějaké bezpečné místo. Pokud se jim ho podaří udržet ve skrytu dost dlouho, Volkov a parta jeho advokátů nebudou schopní připravit obhajobu. Vůbec je nenapadne, že Meyer může svědčit proti starému parťákovi.“ Vtom se objevila servírka a postavila před Liama sklenici temně hnědého piva. Měla na sobě žluté bikiny. Pestrý šátek uvázaný kolem pasu vytvářel jakousi sukýnku, která byla tak krátká, že jí sotva zakrývala malý, pevný zadeček. Neměla žádné boty a Liam uznalým pohledem přejížděl její dlouhé, opálené nohy. „Můžu vám ještě nějak posloužit?“ zeptala se ho. „Ne, děkuji,“ odpověděl Liam. Servírka chvíli váhala a pohledem klouzala po jeho těle. Pak se na něho svůdně usmála a řekla: „Kdyby přece jen bylo něco, co bych mohla udělat…, cokoliv…, dáte mi vědět, ano?“ Liam a Alec pozorovali, jak se líným krokem vrací k baru. Nespěchala, dávala si záležet na tom, aby oba muži mohli ocenit její přednosti. Alec šťouchl špičkou boty Liama do nohy. „Myslím, že to bylo pozvání. Nakonec by ti tady v Honolulu mohlo být docela příjemně.“ Liam se zasmál. „Zítra ráno odjíždím. Myslím, že jediné, co potřebuju, je pořádně se vyspat.“ Zvedl sklenku k ústům a pořádně se napil. „Kdy se vracíš domů?“ „V pátek letím do Chicaga. Regan má v sobotu narozeniny. Předpokládá, že se objevím doma až příští týden, a já ji chci překvapit.“ „Pořád to nechápu. Regan je krásná a chytrá a vtipná a milá… Nikdy nepochopím, proč si tak dokonalá ženská vzala zrovna tebe.“ 14
„Máš pravdu. Je dokonalá. Najít Regan bylo to nejlepší, co se mi v životě přihodilo.“ „Jsi šťastný člověk,“ prohodil Liam. Alec přikývl. „Jo, to jsem. A co ty? Ty bys nechtěl najít tu pravou a usadit se?“ „Usadit se. No, to je dost důležité slovo. Proč bych se měl chtít usazovat, když vidím manželství, jaké máš ty a Regan? Ne, já nemám v plánu usadit se. Mojí hnací silou je práce. Kromě toho nejsem tak naivní, abych si myslel, že někde ve světě žije další dokonalá žena.“ Těžce si povzdechl a představil si další dny plné cestování, které ho čekají. Ráno poletí do Bruselu konzultovat případ pašeráctví; koncem týdne ho očekávají v Singapuru a ještě tento měsíc se musí vrátit do Washingtonu. Věděl, jak je jeho práce u FBI důležitá, a nikdy si nepřál zůstat na jednom místě tak dlouho, aby tam zapustil kořeny. Byl neustále v pohybu, jezdil tam, kde bylo zapotřebí, ale v poslední době v jeho nitru klíčil jakýsi neklid, pocit, který nedokázal jasně pojmenovat. Opět si dopřál doušek guinesse, spustil se na židli a zadíval se na rozlehlou oblohu. Z myšlenek ho vytrhlo zazvonění telefonu. Pohlédl na displej a řekl: „Volá honolulská pobočka.“ Alec sledoval, jak Liam poslouchá volajícího. Podle jeho zamračené tváře se dovtípil, že neslyší příznivé zprávy. Když Liam hovor ukončil, vstal a rozhlédl se. „Musíme se dostat k nějaké televizi.“ Alec kráčel za ním do hotelového baru. Liam zamířil rovnou k malému televizoru, který stál vzadu na pultu, uchopil dálkový ovladač a přepnul kanál, kde se právě hrál baseball. Pár popíjejících štamgastů začalo protestovat, ale Liam zesílil zvuk, čímž je přehlušil. Moderátor na hledané stanici končil s líčením rezignace jakéhosi místního politika a pak přešel k další zprávě o průlomu ve vyšetřování velkého drogového gangu. „V přímém vstupu se nám hlásí Jennifer Dawsonová,“ řekl a na obrazovce se objevila žena s mikrofonem. Stála před jakýmsi činžovním domem. 15
„Jsem před domem, kde minulé dva roky zjevně žil pod falešným jménem Herman Meyer,“ oznámila mladá žena přehnaně nadšeným hlasem. „Dosud neidentifikovaný zdroj řekl kanálu 5, že Meyera vyslýchal FBI a že je teď ochotný svědčit proti bývalému partnerovi a předpokládanému šéfovi jednoho z největších drogových gangů v Severní Americe, Dimitriji Volkovovi. Pan Meyer údajně zmizel ze svého domova v…“ Liam opět přepnul televizi na baseballový zápas a obešel bar zpátky k Alekovi. „Tak takhle dopadá překvapení,“ řekl. Alec dostal vztek. „Na Meyerově vyšetřování pracovalo jen pár lidí. Není možné, že by někdo z nich něco prozradil tisku.“ „Už se to stalo a není to náhoda.“ Alec přikývl. „Ten, kdo pouští ven informace…“ Liam dopověděl místo něho: „Musí být od nás.“
16