0258826

Charles dickens

malรก dorritka

EDIČNÍ POZNÁMKA Výchozím textem pro vydání této knihy je edice z roku 1927 – vydavatelství Jos. R. Vilímek. Texty jsme sjednotili a pravopisně přizpůsobili současnému spisovnému úzu, zachovali jsme přitom v maximální míře autorovy jazykové a stylistické zvláštnosti. REDAKCE

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu nakladatele. Překlad: Zdeněk Franta ilustrace: J. kočí obálka © Jiří miňovský – arBE, 2018 © doBroVSkÝ s.r.o., 2018 iSBN 978-80-7390-295-7

dÍl i.

ChUdoBa

I. Slunce a Stín

Jednoho dne před třiceti lety panovalo v marseille velké horko. Parné dny nebyly tehdy v srpnu v jižní Francii žádnou vzácností. Všechno v marseille i kolem města obklopovalo jasné ohnivé nebe, na které však byli obyvatelé zvyklí. V tomto úmorném počasí se dařilo jen révě, která se skláněla pod tíží hroznů a slabě se chvěla na horkém vzduchu. dokonce ani vánek nezčeřil kalné vody v přístavu ani klidné moře za ním. kotvící čluny bez plachet na dotek pálily, velké lodě měly popraskaný nátěr a kameny u přístavních hrází celé měsíce ve dne v noci neochladly. indové, rusové, Číňané, Španělé, Portugalci, angličané, Francouzi, Janované, Neapolitáni, Benátčané, Řekové či turci, zkrátka potomci všech stavitelů babylonské věže přicházeli do marseille za obchodem. Všichni vyhledávali stín a ukrývali se i před mořem, na jehož hladině se zrcadlilo slunce, které každého oslepovalo. Z horka byli unavení nejen koně pomalu táhnoucí káry svých vozků do vnitrozemí, ale stejně tak i znavení dělníci na poli. Jenom ještěrce, přebíhající mrštně kamenné zdi, a cikádě, jejíž cvrkot zněl jako chrastítko, pálící sluneční paprsky nevadily. Všichni měli stažené a spuštěné rolety, žaluzie, záclony a markýzy, aby dovnitř nepronikl horký vzduch a jasné světlo; nejlépe však bylo v kostele, ve stínu jeho pilířů a kleneb. tak vypadala toho dne marseille s loudajícími se lidmi, se slabým šumem hovorů, občasným štěkotem psů a s pravidelným zvoněním kostelních zvonů. 7

V marseille stálo tehdy nehostinné vězení. V jedné z odporných cel pobývali dva muži. Cela byla vybavená velmi opotřebovanou lavicí, do které byla nožem vyřezaná hrací deska na vrhcáby1), dále tam bylo hrací náčiní pro vrhcáby, zhotovené ze starých knoflíků a kostí z polévky, dvě rohožky a dvě nebo tři láhve vína. to bylo veškeré vybavení cely, kromě krys a jiné havěti. Světlo do cely proudilo skrze železnou mříž v podobě velikého okna, čímž bylo možné celu přehlédnout z temného schodiště, kam mříž vedla. k mříži patřila široká kamenná římsa, na které byl nyní jeden z mužů natažený napůl vsedě, napůl vleže a se skrčenými koleny se opíral nohama a zády o protější stěnu výklenku. mříže byly od sebe dost daleko, že jimi mohl prostrčit ruku až k lokti, a v této nedbalé poloze se cítil patrně nejlépe. Ze všech stran tohoto místa byl cítit morový závan. Uvězněni nebyli jenom lidé, ale i vzduch, světlo i výpary. tak jako byli vězňové sešlí a hubení, byl i kámen slizký, dřevo shnilé, vzduch zatuchlý a světlo kalné. muž ležící na římse mříže se chvěl zimou. Netrpělivým pohybem ramene si přitáhl těsně k tělu svůj široký plášť a zavrčel: „Čert aby vzal to zatracené slunce, které sem ani nezasvítí.“ Čekal na jídlo, které vyhlížel skrze mříž, aby lépe viděl dolů na schody, a výraz jeho tváře se podobal výrazu divokého zvířete. Bystré oči měl blízko u sebe, nebyly hluboké ani výrazné, pouze se leskly jako hroty jemných zbraní. měl docela pěkný orlí nos, posazený vysoko mezi očima; rty měl tenké a nad nimi se vyjímal silný knír; vlasy s ryšavým nádechem měl husté, suché a rozcuchané. Jinak byl silné a vysoké postavy. ruka, kterou držel mříž, byla na vrchní straně poseta ošklivými, čerstvě zhojenými jizvami a byla neobyčejně malá a buclatá a nebýt špíny, byla by také neobyčejně bílá. druhý muž ležel na kamenné podlaze přikrytý hrubým hnědým kabátem. „Vstaň, prase!“ zavrčel první muž. „Nespi, když mám hlad!“ „Pane,“ zareagoval muž pokorně, „bdím, kdy chci, a spím, kdy chci.“ Jak to dořekl, vstal, otřásl se a poškrábal, pověsil si svůj hnědý 8

kabát, kterým se až dosud přikrýval až po krk, se zíváním si sedl na dlažbu a opřel se zády o stěnu naproti mříži. „kolik je hodin?“ zabručel první muž. „Budou za čtyřicet minut zvonit poledne.“ krátce se rozhlédl po vězení, jako by hledal hodiny. „ty jsi jako hotové hodiny. Jak to vždycky uhodneš?“ ptal se zvědavě první muž. ,Já nevím, jak bych to řekl. Vím vždycky, kolik je hodin a kde jsem. Přivedli mě sem v noci z člunu a vím, kde jsem. Podívejte se, tady je marseilleský přístav,“ klečí na kolenou na dlažbě a naznačuje svým opáleným ukazováčkem, „tady je toulon, kde jsou galeje. Za ním Španělsko a tady je alžír. trochu nalevo je Nizza. dál vede Cornice k Janovu, tady janovské molo s přístavem. tady karanténa. Zde město a terasové zahrady plné červeného rulíku. tady Porto Fino, tadyhle livorno a ještě dál Cività Vecchia. tady... pro Neapol už není místo,“ přerušil se, protože se s výkladem dostal až ke stěně, „ale to je jedno, ta je tamhle!“ Zůstal na kolenou a živě vzhlížel ke svému spoluvězni. Byl to opálený a hbitý mužík, třebaže trochu zavalitý. V uších měl kroužky, v groteskní tváři mu svítily bílé zuby a havraní vlasy se mu lepily kolem snědého krku. Na sobě měl rozhalenou, roztrhanou červenou košili. Zbytek oděvu tvořily volné námořnické kalhoty, slušné boty, dlouhá červená čapka, červený pás a pod ním měl zastrčený nůž. „Uvidíte, že se zase vrátím z Neapole stejnou cestou. Podívejte se, pane! Cività Vecchia, livorno, Porto Fino, Janov, Cornice, Nizza, která je tady, marseille, vy a já. Žalářníkův byt a jeho klíče jsou tam, co ukazuji palcem, a zde u mé dlaně mají ukrytou gilotinu.“ druhý muž si odplivl na podlahu, až mu v krku zachrčelo. hned potom zarachotil dole nějaký zámek a bouchly dveře. Po schodech stoupaly pomalé kroky, štěbetání něžného hlásku se mísilo s jejich zvukem, až se objevil žalářník nesoucí na rukou svoji asi tříletou nebo čtyřletou dcerku a košík. „Jak se daří, pánové? Jak vidíte, jde se mnou dnes moje maličká, aby se podívala na tatínkovy ptáčky. No tak, podívej se na 9

ptáčky, miláčku, podívej se na ně.“ Podíval se sám ostře na vězně, když držel dítě vyzdvižené u mříže, a zvláště na jednoho z nich, jehož čilost mu byla jaksi podezřelá. „Přinesl jsem vám chléb, signore Johne Baptiste,“ řekl francouzsky, přestože muž byl ital, „a mohu-li vám radit, nehrajte...“ „Pročpak neradíte pánovi?“ skončil mu do řeči John Baptist a cenil u toho své zuby. „Pán vyhrává,“ odpověděl žalářník. Podíval se na druhého muže pohledem, který nebyl vůbec laskavý, „a vy prohráváte. Vy máte chléb z otrub a víno kyselé jako šťovík, kdežto on má lyonské klobásky, telecí v rosolu, bílý chléb, gorgonzolu a k tomu lahodné víno. tak se podívej na ptáčky, miláčku!“ „Chudáci ptáčci!“ řeklo dítě jemným hláskem. hezká tvářička malého andílka byla dotčená božským soucitem a vyděšeně se dívala mříží na uvězněné muže. John Baptist vstal a šel k ní. druhý ptáček zůstal nehnutě na svém místě, až na netrpělivý pohled na košík. „Počkej!“ řekl žalářník a postavil dcerku na vnější římsu, „budeš krmit ptáčky. ten veliký bochník je pro signora Johna Baptista. musíme bochník rozlomit, abychom jej dostali skrze mříže. Vida, to je krotký ptáček, když líbá tvou ručičku! tahle klobáska ve vinném listu je pro monsieur rigauda a tohle telecí v rosolu je také pro monsieur rigauda. tyhle tři bílé bochníčky jsou opět pro monsieur rigauda a tenhle sýr a tohle víno a tenhle tabák – to je všechno pro monsieur rigauda. to je ale šťastný ptáček!“ dítě skládalo všechny věci mřížemi do jemné, pěstěné ruky se zřejmým strachem a nejednou odtáhlo svou ručku a dívalo se na toho muže s nakrčeným čelíčkem, které vyjadřovalo bázeň i nevoli. do drsných sukovitých rukou Johna Baptista kladlo kus chleba ochotně a důvěřivě, a když jí políbil ručku, pohladila ho jemně po tváři. monsieur rigaud si nevšímal tohoto vyznamenání, jelikož se snažil naklonit si otce tím, že se usmíval a pokyvoval hlavou na dceru, kdykoli mu něco podávala, a jakmile měl všechno své jídlo kolem sebe rozložené, s chutí se do něj pustil. 10

když se monsieur rigaud smál, knír se mu zvedal k nosu, což nevypadalo moc pěkně, spíš urputně. „tak,“ řekl žalářník, když obracel košík dnem vzhůru, aby vyklepal drobty, „vydal jsem se ze všech peněz, které jsem dostal. tady na to máte lístek. tím jsme hotoví, monsieur rigaud. Jak jsem včera očekával, dnes v jednu hodinu odpoledne si vyžádá velitel potěšení z vaší společnosti.“ „k výslechu, co?“ podotkl rigaud s nožem v ruce a se soustem v ústech. „Přesně tak, k výslechu,“ potvrdil žalářník. „Pro mě nic nového?“ ptal se zvědavě John Baptist, který začal spokojeně žvýkat svůj chléb. Žalářník pokrčil rameny. „Panenko maria! Copak tady budu sedět celý život?“ zakřičel rozhořčeně John Baptist. „Jak to mám vědět, milý příteli,“ zvolal žalářník a hbitě se k němu obrátil a gestikuloval u toho oběma rukama, „jak mám vědět, jak dlouho tu budete ještě sedět? Copak to vím, Johne Baptiste Cavalletto? Jsou tu i takoví vězňové, kteří nemají tak naspěch s výslechem.“ Při této poznámce se podíval na monsieur rigauda. monsieur rigaud se však opět pustil do jídla, ačkoli už ne s takovou horlivostí a chutí jako dříve. „adieu, ptáčkové!“ rozloučil se žalářník, vzal svou hezounkou dcerku za ruku a opakoval jí ta slova s polibkem. „adieu, ptáčkové!“ opakovalo hezounké děvčátko. Její nevinná tvářička se na něj s úsměvem dívala přes rameno, když s ní žalářník odcházel a zpíval jí písničku z dětské hry: „Kdopak to tam tak pozdě jde? Compagnon de la Majolaine! Kdopak to tam tak pozdě jde a zpívá si vesele?“ John Baptist pokládal za svou čestnou povinnost odpovědět, a tak spustil trochu chraptivě do taktu: 11

„Z královských rytířů první to je, Compagnon de la Majolaine! Z královských rytířů první to je a zpívá si vesele.“ Píseň je provázela po několika vysokých schodech, až se žalářník musel zastavit, aby jeho dceruška vyslechla zpěv až do konce a mohla opakovat refrén, dokud je ještě bylo vidět. Pak zmizela hlavička dítěte i hlava žalářníka, ale jemný hlásek zpíval dál, dokud se dveře nezavřely. monsieur rigaud poslouchal Johna Baptista, dokud jeho hlas nedozněl, aby ho kopnutím upozornil, že mu překáží a že udělá nejlépe, když se zase uchýlí do svého tmavého kouta. muž si sedl opět na dlažbu s nedbalým pohodlím člověka, který je na dlažbu zvyklý, položil si před sebe tři veliké kusy chleba a pustil se spokojeně do čtvrtého. Snad pokukoval po lyonské klobásce, snad pokukoval i po telecím v rosolu, ale moc dlouho se mu sliny v ústech nesbíhaly. monsieur rigaud všechno brzy zhltl, ani u toho nemyslel na velitele vězení ani na soud, jen si olizoval prsty a nakonec si je utřel o vinné listy. když se dostatečně napil, pozoroval svého spoluvězně. „tak co, chutná ti chlebíček?“ „Je trochu suchý, ale mám k němu svou starou omáčku,“ odpověděl John Baptist a zvedl nůž. „Jakou omáčku?“ „Ukrojím si chléb jako meloun. Nebo jako omeletu. Nebo jako smaženou rybu. Nebo jako lyonskou klobásku,“ odpověděl vtipně John Baptist a prováděl u toho rozličné řezy na chlebu, který držel ruce a střídmě žvýkal, co měl v ústech. „tady máš,“ zvolal monsieur rigaud, „napij se. to si můžeš vypít!“ Nebyl to skvělý dar, neboť vína zbylo jen málo, ale signor Cavalletto vyskočil na nohy, vzal vděčně láhev a obrátil ji dnem vzhůru do úst a spokojeně zamlaskal. „dej láhev k ostatnímu,“ poručil mu rigaud. 12

John Baptist pokládal za svou čestnou povinnost odpovědět...

13

muž poslechl a ochotně mu držel zapálenou sirku, neboť si balil cigarety z malých kousků papíru, které byly u tabáku. „tu máš, zakuř si taky.“ „děkuji nastokrát, pane,“ rychle poděkoval John Baptist ve svém jazyce. monsieur rigaud vstal, zapálil si cigaretu, zastrčil si zbytek tabáku do náprsní kapsy a natáhl se na lavici přes celou délku. Cavalletto si sedl na dlažbu a také klidně pokuřoval. Zdálo se, že oči monsieur rigauda jaksi nepříjemně přitahuje bezprostřední sousedství té části dlažby, kde byl předtím na plánu palec. místo jej tak přitahovalo, že ho ital začal po chvilce dost překvapeně sledovat. „Je to pekelná díra!“ zakřičel monsieur rigaud po dlouhém mlčení. „Podívej se na dnešní světlo. Spíš je to světlo, které svítilo před týdnem, před šesti měsíci nebo před šesti roky. takové mdlé a kalné!“ Světlo přicházelo světlíkem shora, kterým však nebylo vidět ani nebe ani cokoli jiného. „Cavalletto,“ řekl monsieur rigaud náhle a spustil oči ze světlíku, ke kterému oba bezděčně obraceli své pohledy, „víš přece, že jsem urozený pán?“ „Vím, vím, pane.“ „Jak dlouho už jsi tady?“ „Zítra o půlnoci to bude jedenáct týdnů, vy dnes odpoledne devět týdnů a tři dny.“ „dělal jsem zde něco? dotkl jsem se někdy koštěte nebo pokládal rohože nebo hledal kostky nebo sáhl rukou na nějakou práci?“ „Nikdy,“ přisvědčil Cavalleto. „myslel sis o mně někdy, že bych mohl nějakou takovou práci dělat?“ John Baptist odpověděl zvláštním pohybem pravého ukazováčku obrácené ruky, který značí v italské řeči nejvýraznější zápor. „Ne! Věděl jsi od první chvíle, co jsi mě poznal, že jsem pán?“ „altro!“ odvětil s přivřenýma očima John Baptist a potřásal u toho prudce hlavou. odpověděl slovem, které znamená 14

v janovském dialektu stvrzení, popření, ujištění, zápor, pošklebek, poklonu, žert a ještě padesát jiných významů. V tomto případě mělo být vysloveno s důrazem, které napsané slovo naprosto nemůže vystihnout, s výrazem našeho známého „pravda pravdoucí“. „haha, máš pravdu! Jsem pán, jako pán chci žít a jako pán chci také zemřít. Chci být pánem. taková je moje hra. Namouduši, hraji tuhle hru, kamkoli přijdu.“ Vstal a zvolal s vítězoslavnou tváří: „Zde jsem, podívej se na mě. osud mě zavřel do společnosti ubohého pašeráka, který má falešné listiny a kterého krom toho policie drží, protože propůjčoval svůj člun jiným chudákům, aby se na něm dostali přes hranice, a kteří mají také falešné listiny, ale on instinktivně poznává, kdo jsem i tady na tomto místě, kam se dostane tak málo světla. to není zlé, hrome!“ Jeho knír se zase zvedl a nos poklesl. „kolik je hodin?“ zeptal se s tváří rozpálenou zvláštní suchou bledostí, v níž bylo těžké poznat radostné vzrušení. „Půl hodinky po poledni.“ „dobře, velitel bude mít před sebou brzo pána. mám ti říct něco o tom, za co jsem žalován? Buď nyní, nebo nikdy, protože sem už se nevrátím. Buď mě pustí, anebo mě namydlí a oholí. Však víš, kde mají břitvu.“ Signor Cavalletto vytáhl cigaretu z pootevřených úst a byl na něm v tom okamžiku znát neklid. „Jsem světoobčan. můj otec byl Švýcar z kantonu Vaud. moje matka pocházela z Francie, ale rodem byla angličanka. Já sám jsem se narodil v Belgii.“ Jeho teatrální vzezření, jak tu stál v těsném plášti s jednou rukou podepřenou v bok, i to, že se nedíval na svého spoluvězně a místo toho mluvil k protější stěně, ukazovalo na to, že spíš zkoušel výstup pro velitele věznice, jehož výslechu se měl brzy podrobit, než že by se namáhal poučit osobu tak nepatrnou, jakou byl John Baptist Cavalletto. „Je mi třicet pět let a viděl jsem svět. Žil jsem na různých místech a všude jsem žil jako pán. Všeobecně jsem byl respektovaný jako pán, a podle toho také se mnou jednali. Chcete-li použít proti mně to, jak jsem žil, jak potom žijí takoví advokáti 15

a politikové?“ Jeho malá, jemná ruka stále dotvrzovala jeho slova, jako by byla svědkem jeho urozenosti, která mu už dříve často prokázala dobré služby. „Před dvěma roky jsem přišel do marseille. Nezapírám, že jsem byl chudý. Byl jsem nemocný. když advokáti nebo politikové onemocní a nenašetřili si peníze, jsou také chudí. Ubytoval jsem se U Zlatého křížku, jehož majitelem byl tehdy pan henri Barronneau, kterému bylo alespoň pětašedesát a měl špatné zdraví. Bydlel jsem u něho asi čtyři měsíce, když se panu henri Barronneauovi přihodila smrtelná nehoda. Je to nehoda zajisté dost obvyklá a stává se poměrně často.“ když John Baptist dokouřil svou cigaretu až ke špičkám prstů, hodil mu monsieur rigaud velikomyslně ještě jednu. Zapálil si i druhou a díval se úkosem na svého spoluvězně, který byl úplně zaměstnaný svým případem. „monsieur Barronneau zanechal po sobě vdovu, které bylo dvaadvacet let. měla pověst krasavice a byla také skutečně krásná. Bydlel jsem dál U Zlatého křížku. Vzal jsem si madame Barronneauovou. Není mou věcí zjišťovat, jestli byl tento sňatek nějak zvlášť nerovný. Stojím zde, mám na sobě skvrnu žaláře, ale možná mě pokládáš za vhodnějšího manžela pro ni, než byl ten první.“ monsieur rigaud vypadal jako hezký muž, ale nebyl hezký. Vypadal jako vzdělaný muž, ale ani vzdělaný nebyl. Byla to všechno jen chvástavost a domýšlivost, ale v tomto případě, jako v mnohých jiných, chlubivé ujišťování platí u většiny lidí za důkaz. „ať je tomu jakkoli, líbil jsem se madame Barronneauové. to přece nesvědčí nijak v můj neprospěch, viď?“ U této otázky zavadil pohledem o Johna Baptista, a ital proto horlivě zatřásl hlavou na podporu jeho slov a přesvědčivým hlasem tlumeně mnohokrát opakoval: „altro, altro, altro, altro.“ „Nyní se ukázaly nesnáze našeho poměru. Jsem hrdý! Nehájím nikterak hrdost, ale jsem hrdý! mám také v povaze, že musím vládnout. Nedovedu se podřídit, musím zkrátka vládnout. Naneštěstí měla madame rigaudová napsané své jmění na sebe, což 16

byl pomatený čin jejího nebožtíka muže. Ještě větší neštěstí byli její příbuzní. Jestliže ženino příbuzenstvo zakročuje proti muži, který je pánem, který je hrdým pánem a který musí vládnout, ohrožuje to klid v rodině. Ještě tu byl jeden pramen neshod mezi námi. madame rigaudová byla naneštěstí trochu sprostá. Snažil jsem se zlepšit její způsoby a napravit její chování. Jenže ji podporovalo její příbuzenstvo, a tak nedoceňovala mé snahy. Začali jsme se hádat. V tom jí také opět podporovali její příbuzní, až se to rozneslo k sousedům. Říkalo se, že jsem se choval k madame rigaudové surově. Snad viděli, že jsem jí dal políček – nic víc. mám lehkou ruku, a jestli mě viděli, že jsem madame rigaudovou tímto způsobem napomínal, bylo to skoro jen jako žertem.“ Jestliže byla žertovnost monsieur rigauda v této věci všeobecně vyjádřena jeho úsměvem, mohli příbuzní paní rigaudové právem říci, že by si mnohem raději přáli, aby napomínal tuto nešťastnou ženu vážně. „Jsem citlivý a smělý, mám to v povaze. kdyby mužští příbuzní madame rigaudové vystoupili proti mně otevřeně, věděl bych, jak se s nimi vypořádat. Věděli to, a proto kuli proti mně tajně pikle, a tak se stalo, že jsme s madame rigaudovou měli často nepříjemné spory. i když jsem potřeboval malou částku peněz pro svá osobní vydání, nemohl jsem ji dostat bez hádek, a to se dělo mně, muži, který má v povaze, že musí vládnout! Jednou večer jsme se s madame rigaudovou procházeli přátelsky, řekl bych skoro jako milenci, po výšině nad mořem. madame rigaudová zavedla řeč na své příbuzenstvo. domlouval jsem jí a vytýkal jsem jí, že nemá ke mně úctu a že hřeší svou žárlivou zaujatostí proti svému muži. madame rigaudová odsekla, já jsem také odsekl madame rigaudové. ta se dopálila, já jsem se dopálil a urazil jsem ji, což nezapírám. otevřenost patří také k mé povaze. madame rigaudová se v záchvatu zuřivosti, kterého vždy budu litovat, vrhla na mě s vášnivými výkřiky, které byly patrně slyšet hodně daleko, trhala mi šaty, rvala mi vlasy, poškrábala mně ruce, kopala a dupala a posléze skočila dolů a dopadla na skaliska, kde ji našli mrtvou. to byl souběh událostí, které lidská zloba převrátila tak, jako bych ji chtěl 17

přinutit, aby mi postoupila svá vlastnická práva. když ale neústupně odmítala vyhovět mé žádosti, tak jsem s ní zápasil a nakonec ji zavraždil.“ Popošel k římse, kde dosud ležely rozházené vinné listy, vzal si dva nebo tři a utíral si o ně ruce. „tak co,“ ptal se po chvilce, „co tomu všemu říkáš?“ „Je to zlé!“ odpověděl dramaticky muž opřený o zeď a přitom si leštil nůž. „Co tím chceš říci?“ John Baptist dál mlčky leštil svůj nůž. „myslíš, že jsem nevylíčil celou věc správně?“ „altro,“ odpověděl John Baptist. to slovo znamenalo v tomto případě obranu a stálo místo: „Jakpak by ne.“ „tak co?“ „Velitel a soudy bývají předpojatí.“ „ať si dělají, co chtějí!“ zvolal a přehodil si okraj pláště přes rameno. „Však si taky myslím, že si asi budou dělat, co chtějí,“ zamumlal John Baptist pro sebe, jak skláněl hlavu, aby si zastrčil nůž za opasek. ani jeden ani druhý neřekli nic víc, ačkoli oba začali přecházet sem a tam a přirozeně se při každém otočení střetli očima. monsieur rigaud se někdy zpola zastavil, jako by chtěl svůj případ postavit do nového světla nebo rozzlobeně něco namítnout, ale signor Cavalletto pokračoval ve své chůzi s očima upřenýma k zemi a nevšímal si těchto pokusů. Za chvíli oba zastavil rachot klíče v zámku. ozval se zvuk hlasů a dupot kroků, dveře bouchly a žalářník vystupoval zvolna po schodech následován vojenskou stráží. „monsieur rigaud,“ zvolal a zastavil se na okamžik u mříže s klíči v rukou, „pojďte, prosím.“ „Jak vidím, mám odtud odejít v slavnostním průvodu?“ „ano,“ odpověděl žalářník, „ledaže byste chtěl odtud odejít v tolika kusech, že by bylo těžké složit vás dohromady. Venku je dav lidí, monsieur rigaude, a ti vás nemají rádi.“ Zmizel, ale hned na to odemkl a otevřel nízké dveře v rohu cely. „Pojďte,“ řekl u otevřených dveří a vstoupil dovnitř. monsieur rigaud byl očividně ve tváři celý bílý a vyděšený. 18

Zapálil si novou cigaretu, na hlavu si posadil měkký klobouk se schlíplou střechou, přehodil si konec pláště přes rameno a vyšel na postranní chodbu, na kterou vedly dveře. Signora Cavalletta si již nevšímal. Všechna jeho pozornost se upínala k tomu, aby se dostal blízko dveřím a vyhlédl jimi ven. Vojákům velel statný, pohotový a skrz naskrz klidný důstojník s vytasenou šavlí v ruce a s cigárem v ústech. Nařídil strážím, aby vzaly monsieur rigauda mezi sebe, zavelel k odchodu a všichni na rozkaz sestupovali s řinkotem po schodech. dveře od cely se rychle zabouchly a klíč se otočil v zámku. osamocený vězeň vyskočil na římsu, aby mu neušlo nic z tohoto odchodu. Jak se držel mříže oběma rukama, zaslechl povyk – výkřiky, vřískání, nadávky, hrozby, proklínání, ačkoliv nebylo zřetelně slyšet víc než vzteklý příval zvuků. John Baptist si nyní mohl konečně volně vybrat svoje místo mezi těmito zdmi a oddávat se poklidnému spánku. lehl si na lavici s obličejem zarytým do zkřížených paží a usnul. Na konci parného dne slunce zapadalo v rudé nádheře, na nebi vyšly hvězdy, prašné silnice a nekonečné roviny odpočívaly, i na moři bylo ticho.

19

II. SpoluceStující

„dnes už tam nehulákají tak jako včera, co?“ „Neslyšel jsem nic.“ „Pak jistě už ne, protože když začnou, hulákají tak, že už to člověk ani nevnímá.“ „to asi bývá u většiny lidí.“ „ano, ale oni hulákají pořád. Jinak by byli nešťastní.“ „marseillané?“ „Francouzi vůbec. Nedají si ani chvilku pokoj. marseille... však my víme, co je to marseille. Poslala do světa nejbuřičštější píseň, která kdy byla složena. to je pořád vítězství, nebo smrt, nebo tak něco.“ muž se s poněkud mrzutým tónem pokoušel o humor a přitom se u toho díval přes hradební zeď na marseille s největším pohrdáním. aby to vypadalo hodně vyzývavě, strčil ruce do kapes, cinkal penězi a ulehčil si i krátkým zasmáním. „myslím, že by bylo rozumnější, kdyby nechali jiné lidi jít svou cestou, když nic zlého nedělají, místo aby je zavírali v karanténě!“ „Příjemné to není,“ konstatoval jeho společník, „ale dnes nás pustí.“ „Pustí!“ opakoval první. „Vždyť je to vlastně úžasně přitěžující okolnost, že nás musejí pouštět. Proč nás vůbec zavírali?“ „těžko říct, proč vlastně. Protože však přicházíme z východu a východ je územím moru...“ „moru!“ opakoval první muž. „V tom je právě mé neštěstí. Co jsem tady, měl jsem mor neustále. mám toho moru už po krk! Jsem jako rozumný člověk zavřený do blázince. Podezřívání je 20

pro mě nesnesitelné. Přišel jsem na tohle místo zrovna tak zdravý jako kdykoli jindy ve svém životě, ale podezřívat mě z moru je jako nakazit mě jím. Já už ho mám, už jsem mor dostal.“ „daří se vám ale velmi dobře, pane meaglesi?“ řekl druhý muž s úsměvem. „Ne, kdybyste věděl, jak to je ve skutečnosti, mluvil byste docela jinak. Noc za nocí nespím a říkám si: teď už jsem mor dostal, teď už ve mně bují, teď už mě má, teď už budou mít ti chlapi na kom zkoušet svá opatření. to už se radši dát narazit na rožeň a napíchnout na lepenku do sbírky brouků, než vést takový život, jako vedu zde.“ „Už o tom nemluv, teď už je po všem,“ ozval se veselý ženský hlas. „Po všem!“ opakoval pan meagles, který, jak se zdálo, byl v tom zvláštním duševním stavu, ve kterém je každé slovo, které pronesl někdo jiný, jako nová urážka. „Po všem! Proč bych o tom neměl mluvit, protože už je po všem?“ hlas, který na pana meaglese promluvil, byl hlas paní meaglesové. Paní meaglesová byla, stejně jako pan meagles, statná a zdravá, s milou anglickou tváří, která se dívala na svět alespoň pětapadesát let. „tak už mlč, tatínku, už mlč!“ okřikla ho láskyplně paní meaglesová, „a už se nějak utěš Srdíčkem.“ „Srdíčkem?“ opakoval pan meagles uraženě. Srdíčko, které bylo hned za ním, se dotklo jeho ramene a pan meagles odpustil ihned městu marseille z celého srdce. Srdíčku bylo asi dvacet let. Bylo to hezké děvče s hustými hnědými vlasy, jež spadaly volně v přirozených prstýncích. roztomilé děvče s upřímnou tváří a krásnýma, velkýma očima, tak jemnýma a jasnýma, že půvabně dotvářely její laskavý obličej. měla svěží tvářičky s dolíčky a byla také trochu rozmazlená. Působila zvláštně ostýchavě a nesamostatně, což bylo nejpěknější slabostí na světě a dodávalo jí to křehkého půvabu, bez něhož se však děvče tak hezké a roztomilé mohlo docela dobře obejít. „Ptám se vás,“ řekl pan meagles co nejlaskavěji, ustoupil o krok zpět a postrčil svou dceru o krok dopředu, aby dodal svým 21

slovům dramatický důraz, „ptám se vás, jako muž muže: Slyšel jste někdy nějaký takový zatracený nesmysl, jako držet Srdíčko v karanténě?“ „alespoň nám tu karanténu zpříjemnilo.“ „No, to máte pravdu,“ řekl souhlasně pan meagles, „děkuji vám za tu poznámku. Srdíčko, uděláš nejlépe, když půjdeš s maminkou a přichystáš se do člunu. Zdravotní úředník zrovna přichází a s ním asi kopa pomocníků v třírohých kloboucích, aby nás konečně pustili. my všichni vězňové se sejdeme ještě jednou u křesťanské snídaně, dříve než se rozletíme na všechny strany každý za svým. tattycoram, drž se u své mladé paní.“ Promluvil k hezké dívce s lesklými, tmavými vlasy a tmavýma očima, velmi vkusně oblečené, jež se při odpovědi slabě uklonila, jak šla za paní meaglesovou a Srdíčkem. Všechny tři přešly holou, vyprahlou terasou a zmizely v otevřeném bílém podloubí. Společník pana meaglese, vážný brunet asi čtyřicetiletý, stále ještě stál a díval se do podloubí, když už odešly, až mu pan meagles zaklepal na rameno. „odpusťte,“ omlouval se a při tom sebou trhnul. „Není co,“ odpověděl pan meagles. Chodili mlčky sem a tam ve stínu zdi a užívali si výhled z kopce, na kterém byly karanténní budovy postaveny, i svěží mořský vánek, který k nim vanul od sedmi hodin ráno. Společník pana meaglese započal opět hovor: „dovolte, prosím, jak se jmenuje ta...“ „tattycoram?“ vpadl mu do řeči pan meagles, „nemám ani tušení.“ „myslel jsem, že...“ řekl jeho druh. „tattycoram?“ napověděl mu opět pan meagles. „děkuji... že tattycoram je jméno. Často jsem se divil, jak je podivné.“ „to je tak,“ řekl pan meagles, „moje žena a já jsme praktičtí lidé.“ „o tom jste se často zmiňoval během těch příjemných a zajímavých rozhovorů, které jsme spolu vedli, když jsme chodili po těchto kamenech,“ řekl jeho společník, přičemž mu slabý úsměv přelétl jeho vážnou, snědou tváří. 22

obSah

dÍl i. ChUdoBa i. Slunce a stín ...........................................................................7 ii. Spolucestující......................................................................20 iii. doma .................................................................................35 iV. Paní Flintwinchová má sen................................................49 V. rodinné záležitosti..............................................................53 Vi. otec maršálského vězení ..................................................65 Vii. dítě maršálského vězení..................................................76 Viii. Za mřížemi......................................................................88 iX. matička............................................................................100 X. Věda o řízení státu ...........................................................115 Xi. Na svobodě......................................................................136 Xii. U krvácejícího srdce .....................................................148 Xiii. Patriarcha ......................................................................158 XiV. Večerní zábava malé dorritky .....................................182 XV. Paní Flintwinchová má nový sen ...................................195 XVi. Nikdo není slabý...........................................................206 XVii. Nikdo nemá soupeře ...................................................220 XViii. Ctitel malé dorritky .................................................230 XiX. Vztahy otce maršálského vězení .................................242 XX. Ve společnosti ................................................................254 XXi. Stížnost pana merdla ....................................................269 XXii. rozpaky ......................................................................279 873

XXiii. Stroje pracují..............................................................289 XXiV. Věštba ........................................................................306 XXV. Spiklenci a ti ostatní ....................................................324 XXVi. Nikdo nebojuje sám se sebou ....................................335 XXVii. Pětadvacet ................................................................351 XXViii. Nikdo už není..........................................................364 XXiX. Paní Flintwinchová má nové sny...............................373 XXX. Slovo gentlemana........................................................382 XXXi. duševní síla ...............................................................400 XXXii. Ještě jedna věštba .....................................................418 XXXiii. Stížnost paní merdlové ...........................................428 XXXiV. hejno Barnaclů .......................................................440 XXXV. Co věštil pan Pancks malé dorritce .........................450 XXXVi. maršálské vězení osiří ............................................465 dÍl ii. BohatStVÍ i. Spolucestující .....................................................................477 ii. Paní Generalová................................................................493 iii. Cestou..............................................................................498 iV. dopis malé dorritky........................................................515 V. Něco není v pořádku .........................................................519 Vi. Něco je v pořádku ...........................................................536 Vii. Většinou jen paže a půvab .............................................553 Viii. Stará paní Gowanová se přesvědčí, že to nikam nevede ................................................................565 iX. kdosi se objeví a zase zmizí ...........................................578 X. Sny paní Flintwinchové houstnou ....................................596 Xi. dopis malé dorritky .......................................................604 Xii. koná se velké vlastenecké shromáždění .......................610 Xiii. Epidemie se šíří ............................................................625 XiV. Prosba o radu ...............................................................638 XV. Není důvod či překážka, proč by tyto dvě osoby nemohly být spojeny .............................................................649 874

XVi. Stále vpřed....................................................................662 XVii. Nezvěstný....................................................................668 XViii. Vzdušný zámek .........................................................679 XiX. dobývání vzdušného zámku ........................................687 XX. Úvod k následující kapitole ...........................................703 XXi. Příběh sebetrýznitelky ..................................................713 XXii. kdopak to tam tak pozdě jde? ....................................723 XXiii. Paní affery učiní podmínečný slib vzhledem ke svým snům........................................................................731 XXiV. Večer dlouhého dne....................................................743 XXV. majordomus složí svou funkci ....................................754 XXVi. Bouře se rozpoutala ...................................................762 XXVii. odchovanec maršálského vězení.............................772 XXViii. Někdo se dostaví do maršálského vězení ..............784 XXiX. Prosba v maršálském vězení .....................................803 XXX. Připozdívá se...............................................................812 XXXi. Noc ............................................................................834 XXXii. Poprvé ......................................................................843 XXXiii. Podruhé ...................................................................849 XXXiV. Potřetí ......................................................................859 PoZNámkY ........................................................................870

875