„T-Force?“ „Ano, pane. Víte, každý vysoký důstojník, za kterým jsem se svým nápadem přišel, mi řekl ‚Smůla, majore. Těžká fuška.‘ A tohle zatracené ‚těžká fuška‘ jsem slyšel tolikrát, že už mi to tryská z uší. Takže jestli máme být jednotka na odpis, klidně můžeme mít od začátku padnoucí jméno. T-Force.“ Major Hardt generálu Georgi Pattonovi, Afrika 1943
Den první pondělí 24. července 1944 „A dovolte mi konečně říct, pánové: toto poslání je životně důležité ve více směrech, než byste si pomysleli. Jestli to zpackáme, bude lepší se se neobtěžovat s návratem…“ Major Hardt mužům T-Force
Kapitola 1
Sirény bláznivě ječely, eskorta na dvou motocyklech svištěla přes úbočí kopce a smykem zastavila před čekající skupinou. Za nimi se objevilo první průzkumné vozidlo White, na jehož korbě se ježily půlpalcové kulomety. Jeho dlouhá anténa se zmítala ve větru, generálův strážce se mračil nalevo a napravo a prsty nervózně svíral spoušť. Za ním jel další white. Vezl čisťounké, bledé štábní důstojníky, kteří se trochu obávali reakce svého šéfa. Zkoumali olivově hnědé stany, které ležely v normandském jabloňovém sadu napravo od dlážděné silnice. Generál se objevil o chvilku později. Stál vzpřímeně v nablýskaném štábním automobilu jako nějaký římský císař ve válečném voze s výrazem, jemuž říkal „Zamračení číslo tři“ – s čelistí bojovně vystrčenou, na hlavě lesklou lakovanou helmou se třemi velkými zlatými hvězdami. Panovačně zvedl ruku a seržant Mims, jeho řidič, zabrzdil těsně před vojáky, kteří už půl hodiny na generála čekali. Ale generál čekajícím vojákům nevěnoval jediný pohled. Místo toho si prohlížel spálenou, zjizvenou normandskou krajinu. Všude zely mohutné hnědé díry po granátech, připomínající dílo obrovského krtka. Dramaticky rozhodil rukama k olověné červencové ob11
loze, jako by chtěl obejmout celou tu ponurou scenerii smrti a zkázy. „Může být něco nádhernějšího?“ zvolal vysokým hlasem. „V porovnání s válkou jsou všechny formy lidského snažení bezvýznamné. Bože, jak já tohle miluju!“ Za majorem Hardtem stál „Velký Zrzek“, hlavní poddůstojník T-Force. Vzrušeně šťouchl do žeber Holanďana Schulzeho. „A hele,“ sykl koutkem úst, „víš, kdo to je, Holanďane?“ Holanďan, pomalý těžkopádný tlumočník T-Force, zavrtěl hlavou. „To je starej Krev a Kuráž – sám generál Patton,“ sykl Zrzek. „Bože – ten!“ vydechl Holanďan a jeho široká tvář zbledla. Jako správný katolík se pokřižoval. Uvnitř stanu prosyceného pachem rozpáleného plátna, sena a náhlé smrti zíral generál George Patton, velitel 3. americké armády, na mladého důstojníka své soukromé jednotky T-Force a líbilo se mu, co viděl. Major Harry Hardt byl mladší verzí jeho samého. Od lesknoucích se šavlí jezdectva na límci nažehlené košile až po perfektně padnoucí jezdecké kalhoty, zastrčené do nablýskaných, ručně šitých jezdeckých bot. Byl mezi nimi jen jeden rozdíl – tvrdé pohledné rysy mladého majora hyzdila naprosto holá lebka, děsivě bledě růžová a zvrásněná jako kůže velice, velice starého muže, což byl následek toho, že se před necelými dvěma lety střetl v Africe s německým plamenometem. Patton odvrátil pohled od majorovy lebky, kvůli které získal v elitní jednotce T-Force přezdívku „Plešoun Harry“ – říkalo se mu tak ovšem jen za jeho zády – a kývl na plukovníka Codmana, svého hlavního pobočníka. 12
„Dobrá, Charlie,“ vyštěkl, „připravte mapu a pustíme se do těch záležitostí.“ Pobočník mu spěšně vyhověl a všichni tři se shromáždili kolem mapy Normandského poloostrova a Bretaně. Zvenku se teď neozýval žádný zvuk kromě burácení těžkých děl a tlumených úderů míče o pálku, jak někteří z mužů T-Force hráli softball. Patton náhle dramaticky přerušil to ticho prásknutím jezdeckého bičíku o mapu. „Majore,“ prohlásil, „seděli jsme na zadku na tom hle zatraceném poloostrově měsíc, od chvíle, co jsme v červnu udeřili na pláže. Byli jsme tady v Normandii tak zatraceně dlouho, že máme na zadcích pěkný svaly. Takže, to všechno se teď změní.“ Jeho Zamračení číslo tři náhle zmizelo. Usmál se, a ukázal tak ústa plná špinavých ohlodaných zubů. „Majore, Třetí konečně začne něco dělat. Prvního srpna jdeme na to.“ Majorův drsný mladý obličej se okamžitě uvolnil. „Bože, generále,“ zvolal hlasem plným náhlého nadšení, „to jsou skutečně dobré zprávy! Myslel jsem, že prosedíme válku tady, zatímco všechnu slávu shrábne 1. armáda generála Bradleyho.“ Pattonovy bleděmodré oči zajiskřily. „Jo, majore, to jsou způsoby těch nejvyšších šarží – Brad, Ike a ten Monty. Ti všichni by chtěli, aby starý Georgie seděl na zadku, kroutil palcema a oni shrábli všechny pocty.“ Jeho štíhlá tvář znovu ztvrdla. „Ale takhle to nepůjde, to mi věřte. Mysleli si, že mě vloni vyškrtli ze Sicílie, ale než bude tohle divadlo u konce, svět ještě uslyší o generálu Georgi Pattonovi mladším. Dobrá,“ vrátil se k věcnému tónu, „takhle vypadá situace.“ Dloubl bičíkem do mapy. „Zítra ráno díky počasí, Bohu a Rooseveltově Luftwaffe…“ Major Hardt věděl, že generál hovoří o americkém 13
taktickém letectvu, jehož špatným zvykem bylo bombardovat vlastní lidi, ale usmál se a neřekl nic. „První armáda generála Bradleyho odstartuje novou ofenzivu, aby se dostali z poloostrova. Hlavní útok přijde od Saint-Lô – tady – k Villedieu – tady – a druhý zamíří k Coutances – tady. Až dosáhne těchto cílů, má generál Bradley v úmyslu poslat svůj sbor do útoku a obsadit linii řeky Seiny tady. A právě tehdy do toho vstoupíme my.“ Patton náhle vzhlédl s ústy skoro krutě zkroucenými. „A teď, majore, v čem vidíte problém?“ Hardt, který studoval situaci na frontě od chvíle, kdy si přede dvěma týdny přivezl svou výstroj do Francie, okamžitě odpověděl. „Avranches, pane! Vedou tam všechny cesty. Jakmile je obsadíme, otevře nám to bránu do zbytku Francie.“ „Správně, jste chytrý, majore,“ vyštěkl Patton. „Ale je v tom jeden zatracený háček. Moje Třetí vstoupí do akce jen v případě, že budeme držet Avranches. Takže co se stane pak?“ Patton si odpověděl na vlastní zlostnou otázku. „Velký zvířata mě odsunou jako zálohu do Bretaně, zatímco oni shrábnou veškerou slávu, až poženou Skopčáky přes Francii, obsadí Paříž a všechno to ostatní. Ale jako že je Bůh nade mnou, tuhle hru já hrát nebudu – to všechno dělá ten prťavej Anglán Montgomery…“ „Generále!“ přerušil ho úzkostlivě jeho pobočník plukovník Codman. „Pamatujte, je to váš nadřízený důstojník.“ Patton se uklidnil, hubené tváře se mu ještě trochu červenaly. „Dobrá, dobrá, Charlie. Nikdy jsem netvrdil, že musí chcát vsedě, co?“ Ušklíbl se nad vlastním vtipem a pak pokračoval. „Nyní, majore, zdá se, že všechno závisí 14
na obsazení Avranches. Ale co když v den, kdy se Třetí zapojí do útoku, bude v našem držení nejen Avranches, ale i most u Pontaubaultu – tenhle? V držení jednotky Třetí armády!“ Patton se odmlčel a skoro lstivě pohlédl na mladého velitele T-Force. „Jak to myslíte, pane?“ „Myslím, majore, že jakmile překročíme most u Pontaubaultu, silniční síť tam vede na jih, samozřejmě. Ale také přímo na východ. A co by se stalo, kdyby si některé jednotky 3. armády pod záminkou, že jsou součástí mého tažení na jih do Bretaně, náhodou prorazily cestu skrz muže generála Bradleyho u Avranches?“ Na chvilku se odmlčel. „Bylo by možné, že by některá z těchto jednotek zabloudila a zamířila na východ místo na jih? A co by se stalo pak? Povím vám to. Tyhle jednotky by se zapojily zrovna do takového zatraceného boje, že by je generál Bradley nebyl schopen stáhnout, aniž by v jeho vlastní frontě nezůstala díra. Takže…“ „Bradley by musel nechat Třetí účastnit se jeho tažení na východ,“ dokončil vzrušeně major Hardt větu za něj. Najednou mu došlo, co má velitel na mysli. Patton se podíval na Codmanovu bledou tvář s předstíraným obdivem. „Neříkal jsem vám, Charlie, že v T-Force nejsou žádní pitomci?“ vydechl. „Tihle chlapci jsou vážně chytří. Jdou rovnou k věci.“ „Ale generále,“ přerušil ho major Hardt, zatímco generál Patton se na něj s očekáváním usmál, „mezi současnou pozicí naší armády a pontaubaultským mostem je vzdušnou čarou takových sedmdesát, osmdesát kilometrů – a pokud vím od G-2,1 tak taky jednotka zpropadených skopčáckých SS, ještě k tomu obrněná… 15
Která z vašich obrněných skupin má na to, aby se postavila takovému protivníkovi, a to i v případě, že se na místo dostane včas, pane? Myslím dřív, než tam dorazí chlapci generála Bradleyho…“ Najednou se zarazil, protože z náhlého ďábelského světla v Pattonových bleděmodrých očích poznal, jaká bude odpověď na jeho otázku. „Vaše,“ odvětil Patton prostě. „T-Force, pane?“ „Jistě, majore. Vy a vaši chlapci jste nejlépe vycvičená lehká obrněná jednotka, kterou mám. Jste se mnou už od Kasserine. Víte, jak přemýšlím a v jakém druhu války rád bojuju.“ „Ale, pane,“ protestoval major Hardt. „Nemáme na to, abychom udrželi ten most, ani kdybychom se tam přes těch sedmdesát kilometrů dostali. Koneckonců, generále, my jsme průzkumná jednotka. Nemám nic těžšího než staghoundy.“2 Trochu bezmocně pokrčil rameny. „Chci říct, že si vážím té cti, pane, ale s vybavením, které mám k dispozici, se tak trochu obávám, že bych vás zklamal.“ Patton se pohnul. Natáhl pevnou ruku a položil ji na Hardtovo rameno. „Vy mě nemůžete zklamat, synu,“ řekl pohnutě. „V minulosti jste mě nikdy nezklamal – a teď s tím nezačnete. Pochopte,“ pokračoval naléhavě, „není to výzbroj, co potřebuju pro tuhle akci, jsou to kola – zatraceně rychlá kola.“ Na chvíli zaváhal. „Uděláte to pro mě?“ Hardt pomalu kývl zjizvenou hlavou. Přemýšlel, co přesně si na sebe upletl. „Dobrá, synu, tohle je váš úkol,“ spustil Patton dychtivě, skoro jako by se bál, že pokud si nepospíší, změní velitel T-Force svůj názor. „Chci, abyste…“ 16
Za půl hodiny major Hardt věděl, co od něj velitel očekává, a ohromený tím vědomím se tlumeným hlasem zeptal: „A termín splnění, pane? Do kdy mám obsadit most?“ „Chci, aby ho moji chlapci překročili třicátého. Ode dneška přesně za sedm dní, Hardte.“ Velitel T-Force vstřebal tuto informaci beze slova. Patton se odmlčel, jako by od něj čekal nějakou poznámku. Žádná nepřišla. Venku anglický radista T-Force zpíval svým silným londýnským přízvukem: „A přišel pavouk, sednul si vedle ní, vytáh svou starou bazuku a řek: ‚Popadni tohle, kotě, popadni…‘“ „Ještě jedna věc, než půjdu, majore.“ „Pane?“ „Uvědomujete si, že nebudete bojovat jen se Skopčáky?“ Mladý muž na něj zmatené pohlédl. „Co tím přesně myslíte, pane?“ „Myslím tohle. Jakmile obsadíte most, nebude nikoho zajímat, jak jste se tam dostal a kdo vám to přikázal. Ale jestli zklamete, majore, vletí hovno do větráku a vysoké šarže začnou křičet. Budou chtít vědět, kdo vám nařídil porušit rozkaz generála Bradleyho o aktivaci 3. armády.“ Patton blýskl pohledem na plukovníka Codmana. Pobočník okamžitě pochopil. Rychle sebral helmu a vykročil ven. Když míjel Hardta, šeptem mu popřál hodně štěstí a nechal oba muže o samotě, aby jeho šéf mohl beze svědků doříci to, co chtěl. „Synu, nerad vám to dělám, ale pokud selžete a vyšší šarže budou chtít vědět, kdo vám tohle rozkázal, vaše odpověď bude – nikdo.“ Významně pohlédl na mladého muže a jeho štíhlá tvář najednou ztvrdla. „Majore 17
Hardte, co se mě týká, budete jednat na vlastní pěst. Neznám vás – a vy víte, co to znamená, že?“ Major Harry Hardt pomalu přikývl. „Ano, pane. Neuposlechnutí rozkazu – myslím, že by to pro válečný soud stačilo, že, pane?“ Generál George Patton si prudce narazil lesklou helmu na bělovlasou lebku. „Jo,“ vyhrkl a udeřil jezdeckým bičíkem o botu, „pěkně by vám zmáčkli koule.“ A s tím se vytratil…
18
Kapitola 2
Major Hardt se toho dne roku 1943 v alžírské vojenské nemocnici znovu narodil. Židovský doktor mu laskavýma rukama jemně sejmul obvazy, které chránily jeho ošklivě popálenou hlavu, a prohlásil: „Nuže, majore, zachránili jsme vaše oči, ale obávám se…“ Větu nedokončil. Ten první děsivý pohled na zmrzačený skalp v zrcadle nemocničního pokoje stačil. Když vyslal dávku ze svého samopalu na německého plamenometníka, sežehl temeno jeho hlavy děsivý, pálivý plamen, jako by ho skalpovala letlampa. Byl ve svých osmadvaceti definitivně znetvořený. „Mohli bychom vám dát speciální paruku, majore,“ navrhl rychle doktor, když v Hardtových očích uviděl výraz naprostého zděšení. „Jeden vynikající Arab…“ „Nechci paruku, doktore,“ přerušil ho drsně. „Chci vědět, proč ksakru někdo dovolil, aby moje skupina vběhla do německý léčky bez předchozího sebemenšího pokusu o průzkum!“ Jenže židovský doktor odpověď na tuhle otázku neznal. Neznal ji ani žádný z důstojníků v Ikeově alžírském vrchním velitelství v hotelu St. Georges. Nakonec to byl jeden z nejvyšších velitelů britských poradců, veterán Montgomeryho 8. armády v Západní poušti, který mu dal odpověď, již hledal. 19
„Máme neviditelnou jednotku pro průzkum na dlouhé vzdálenosti, starouši,“ poznamenal britský major po drinku v baru důstojnického klubu. „Neviditelnou jednotku?“ zopakoval. „Ano, skupinu rychlých, lehce obrněných vozidel s nejlepšími vysílačkami s dlouhým dosahem, která vše hlásí přímo armádnímu veliteli.“ Major Hardt lehce hvízdl mezi zuby. „Přímo armádnímu veliteli,“ zopakoval zamyšleně a okamžitě si uvědomil tu ohromnou výhodu: mít přímé spojení z fronty k nejvyššímu veliteli bez obvyklých zkreslování a zdržování, ke kterým většinou docházelo. Ale major Hardt byl asi jediný, kdo viděl přínos podobné jednotky pro nezkušenou americkou armádu, která se pomalu zabydlovala v Africe. Až nakonec nový velitel amerického 2. sboru, George Patton, svým přímočarým, nadšeným způsobem ten nápad ocenil. „Ale jak budete své nové jednotce říkat, majore?“ otázal se ve svém hlavním stanu v Džebel Kouifu. „Víte sakra, že v celý americký armádě není pro podobný oddíl, jaký navrhujete, zařazení!“ Pohlédl na majorovu holou lebku a zlomyslně zavtipkoval. „Co třeba Koně Plešouna Harryho, he?“ Major Hardt vztekle zrudl a zavrtěl hlavou. „Ne, generále – T-Force.“ „T-Force?“ zopakoval. Teď to byl major Hardt, kdo se usmál. „To T by se mohlo vykládat jako „tajný“, ale je to jinak. Víte, každý druhý vysoký důstojník, za kterým jsem se svým nápadem přišel, potřásl hlavou a pověděl mi: ‚Smůla, majore. Těžká fuška, já vím, ale jestli se vám to nelíbí, majore, běžte si postěžovat kaplanovi.‘“ Prudce vydechl. „V těchhle posledních pěti týd20