Suzanne Enoch
V moci lรกsky
Nejlepší agentce na světě, Nancy Yostové, která riskovala a ještě pořád nepřiznala, že toho lituje. Micki Nudingové, mé skvělé editorce, která má taky ráda legraci. A dámám z TLT bb – vy víte, o koho se jedná – díky za podporu (LOL)
f
Kapitola 1
f
Ž
lutorudé květy růžového keře Lord Penzance se lenivě pohupovaly v lehkém vánku. Madeleine Willitsová uštípla tři dokonalé růže a něžně je vložila do košíku; přitom si pobrukovala kontrapunkt ke zpěvu červenek v korunách stromů za svými zády. A pak se píchla do prstu. „Au! U sta hromů.“ V tomtéž okamžiku zaburácel z okna hlavní ložnice zvučný řev, podobný hromobití, až sebou trhla. „Slečno Maddie!“ volala hospodyně zpanikařeně. „Dobrý bože,“ zamumlala Maddie. Odložila zahradnické nůžky do košíku, podkasala si sukni a rozběhla se ke vchodu do kuchyně. Paní Hudsonová už otevírala dveře, když k nim dorazila, a Maddie strčila košík hospodyni do buclaté náruče. „Co se stalo?“ zavolala přes rameno, ale přitom už běžela přes hlavní halu ke schodům do prvního patra. Zvědavé služebnictvo spěchalo do haly a vytvářelo tak překážky, jimž se musela vyhýbat. „Já nevím, slečno Maddie,“ znělo za ní. „Byl tam s ním Garrett!“ „Garrette!“ zavolala. 9
Nad schodištěm se objevil majordomus. Byl rudý ve tváři a otíral si stopy husté hnědé omáčky, stékající mu vpředu po černém kabátě. „Jenom jsem přinesl poštu!“ protestoval. Bill Tomkins, v patách následován čajovým podšálkem, vyrazil vysokou rychlostí z ložnice za Garrettem. „Tentokrát mě málem zabil,“ funěl lokaj, zatímco se opíral o zábradlí. „Neměl jste tam co dělat,“ prohlásila Maddie beze stopy soucitu. Snažila se nabrat dech, než vstoupí do bitvy. Přitáhla si šál kolem ramen. „Co jsem měl dělat, leštit dál lampy, když skučí jako blázen? Málem mě ranila mrtvice,“ zvolal lokaj a otřásl se. Majordomus se uchechtl. „Buďte rád, že jenom málem.“ Maddie vyslala ke sloužícím varovný pohled a zamávala koncem šálu do otevřených dveří. „Vzdáváme se, pane Bancrofte. Domácnost hlásí porážku.“ Z nitra místnosti zaznělo další burácení, po němž následovalo žuchnutí polštáře o zeď. „Uf. Nechte těch nesmyslů a pojďte dovnitř, holčičko,“ nařizoval podrážděný hlas Malcolma Bancrofta. Maddie vstoupila do ložnice. Zbytky oběda stékaly z nejbližší stěny, zatímco polštáře, jež původně podpíraly pana Bancrofta v posteli, ležely rozházené na podlaze, takže zaměstnavatel ležel natažený naznak ve změti lůžkovin. „Ale ale. Učiněná jatka,“ mlaskla jazykem. Nemotorně zvedl hlavu a probodl ji zlobným pohledem tmavých očí. „Pchá,“ pronesl a znovu se natáhl. Maddie potlačila úsměv a začala sbírat do náručí polštáře. „Bylo dnes něco zajímavého v poště?“ „Na vašem místě bych ze sebe nedělal takového 10
hromského chytráka, Maddie. Vy z té zprávy taky radost mít nebudete. Zatracení náfukové.“ Zmocnila se jí nejistota. Pomocí polštářů ho podepřela do pozice vsedě. „Vidím, že jste si osvojil mé oblíbené označení pro šlechtu. Nejspíš přijede na návštěvu nový král. Mám dát naleštit stříbro – nebo ho raději schovat? Vy znáte krále Jiřího o moc lépe než já.“ Jak očekávala, zmínka o Jiřím IV. odvedla myšlenky jejího zaměstnavatele od toho, co ho předtím rozčililo. „Šílený král Jiří, tlustý král Jiří. Kdo bude další – slepý král Jiří?“ Maddie se zasmála a ulevilo se jí, že se do jeho hlasu zdráhavě vrací humor. „Králové jsou stejně slepí ke všemu kromě vlastních cílů.“ Pan Bancroft zafuněl. „To jsou.“ Oslabenou levou rukou ukázal na ošklivě zmuchlaný papír, spočívající na krajíci opečeného chleba. „A tahle choroba postihne v Anglii skoro každého, kdo si může nárokovat nějaký titul. Podejte mi ten dopis, má milá.“ Poslechla, otřepala drobečky a odolala nutkání přečíst si list sama. Poví jí, co je nového. Jako vždycky. Nemotorně si uhladil papír na hrudi. „Poslechněte si tohle, Maddie. A držte se.“ Malcolm si odkašlal a zvedl zmačkané psaní. „,Bratře.‘“ Zarazil se, vzhlédl k ní a očividně čekal, až jí dojde význam tohoto jediného slova. V Maddie nepříjemně hrklo a poslední polštář jí vyklouzl z prstů na podlahu. „Vévoda z Highbarrow konečně odpověděl na váš dopis,“ zamumlala a klesla do pohodlného křesla vedle lůžka. „Už je to víc než čtrnáct dní, co jsem mu napsal. Nakonec odpovědět musel.“ Úkosem na ni pohlédl. „Po pravdě řečeno, už jsem si začínal říkat, jestli jste ten původní dopis nespálila.“ 11
Maddie se napřímila. „Slíbila jsem vám přece, že ho pošlu,“ prohlásila a v duchu se ptala, jestli má tušení, jak málo chybělo, aby ‚omylem‘ odložila list do krbu ve své ložnici. „Já vím, že říkala.“ Její zaměstnavatel se krátce usmál, pak se znovu zaměřil na dopis. „,Bratře,‘ začal nanovo. „,Byl jsem v Yorku za obchodem, když dorazila zpráva o tvém špatně načasovaném onemocnění. Usedl jsem, abych ti odepsal, hned po svém návratu na hrad Highbarrow.‘“ „Měl jste pravdu,“ poznamenala Maddie, když se pan Bancroft odmlčel, aby nabral dech. Poslední dobou se velmi snadno unavil. „Vždycky používá označení ‚hrad‘, že?“ „Při každé příležitosti. Abych tedy pokračoval: ‚Victoria ti přeje úplné uzdravení, ačkoliv, jak víš, mně osobně je to naprosto jedno.‘“ „No, ten je ale příšerný.“ „,Momentálně probíhá na panství Highbarrow setba. Jinak, navzdory tvým chybám v úsudku v minulosti, bych vynaložil úsilí a navštívil tě v Langley Hallu.“ „Samozřejmě,“ shodli se Maddie a pan Bancroft ve skeptickém unisonu. Vše, co o vévodovi věděla, byly historky o jeho monumentální škrobenosti a aroganci. Maddie vydechla němou úlevou. Nepřijede. „Tak tím to tedy končí,“ vstala. „Takováhle zpráva mě však k smrti nevyděsí. Styďte se, že jste mě tak strašil.“ „Tohle byla ta lepší zpráva, bohužel.“ Maddie zvolna opět usedla. „Aha.“ „Teď prosím zachovejte klid.“ Kývla. „Stejně jako jste ho zachoval vy,“ poškádlila ho. „Pst. ‚Nicméně,‘“ pokračoval ve čtení, „,protože úro12
da na Langley je vrcholně důležitá záležitost, promluvil jsem s Quinlanem. Slíbil, že se vydá do Somersetu, aby dohlédl na setbu a pečoval o panství během tvého zotavování. Vyrazí okamžitě po odeslání tohoto listu a měl by být na Langley patnáctého tohoto měsíce. Tvůj Lewis.‘“ Maddie se zadívala z okna. Líbezné jarní dopoledne, po třech dnech první bez deště, se proměnilo v katastrofu. Hůř než katastrofu. Zhluboka se nadechla. „Předpokládám, že Jeho Milost má na mysli Quina Ulyssese Bancrofta?“ Její zaměstnavatel kývl a v jeho vychrtlé tváři se objevila soucitná grimasa. „Bohužel. Markýz z Warefieldu osobně.“ Maddie si odkašlala. „Chápu.“ Natáhl ruku a stiskl jí prsty. „Velmi mě to mrzí, má milá. Znáte se s ním, předpokládám?“ Zavrtěla hlavou. „Chválabohu ne. Mám za to, že byl ve Španělsku během mé… návštěvy Londýna – pokud se to tak dá nazvat.“ Maddie se při té vzpomínce zamračila. „Nebyla to vaše vina, děvčátko,“ chlácholil ji Malcolm. Láskyplně se na něj zadívala a v duchu se ptala, kdo má vlastně koho konejšit. „Jste jediný, kdo si to myslí. Nikdo z nich – ani jeden z nich – neviděl nic než ten pitomý polibek a toho idiota, co se mi pokoušel sahat za šaty. Bylo jim jedno, že jsem nechtěla mít nic společného ani s tím polibkem, ani s tím příšerným vagabundem Spenserem. A nechci mít nic společného ani s londýnskou společností, už nikdy.“ „Inu, Quin tam nebyl, tak si nedělejte starosti. Stejně by nic neříkal. Nebylo by to zdvořilé, víte.“ „Starosti si nedělám.“ Maddie se posadila zpříma 13
a vyprostila prsty z jeho konejšivého sevření. „Ani netrpím sebemenším nedostatkem zmužilosti, pane Bancrofte.“ Zasmál se. „Nikdy jsem netvrdil, že trpíte.“ „Jen mě to… dopaluje.“ Blíž k pravdě by bylo, že má sto chutí křičet a vztekat se, ale poslední dobou stejně trpěla pocitem, že dny klidu a míru jsou sečteny. Jakmile odešel dopis na hrad Highbarrow, určitě se musel někdo ozvat. A i když markýze z Warefieldu neznala, věděla o něm. Quinlan Ulysses Bancroft byl výkvět společenské smetánky, oblíbenec nového krále, v žilách mu kolovala ta nejmodřejší modrá krev, byl ztělesněním spořádanosti a důstojnosti. Nenáviděla ho, i když jeho zhýčkanou, rozmazlenou, samolibou tvář nikdy nespatřila. Byl jedním z nich. „Šlechta“, tak se jim ve společnosti říkalo, ale podle jejích zkušeností to slovo nemělo vůbec nic společného s ušlechtilostí. „Měla jsem dojem, že jsme Jeho Milost informovali, že máte někoho, kdo se během vaší nemoci o Langley postará.“ „Nečekala jste, že mu na tom bude záležet, viďte? Langley Hall mu patří, má milá; já mu ho jen spravuji. A on podnikne veškeré nezbytné kroky, aby si své značné finanční blaho uchoval, s mým souhlasem jako bez něj. To přece víte.“ Vzdychla. „Ano, to vím. Ale i tak se mohl zeptat, jestli o pomoc stojíte, než vám hodil na krk svého syna.“ Pan Bancroft se nečekaně opět rozesmál, bledé líce mu zbarvil vzácný ruměnec. „Nevěřím, že by se Quin nechal někomu ‚hodit na krk‘.“ „Ten ale musí být šlechetný,“ pronesla Maddie bez valného nadšení. 14
Její zaměstnavatel přimhouřil oči a v jeho výrazu se objevil náznak podezíravosti. „Jen nezapomínejte, má milá, čím menší problémy mu budete způsobovat, tím kratší a bezbolestnější jeho návštěva bude.“ Projel jí záblesk provinilosti. Koneckonců, ten zatrachtilý markýz je synovcem pana Bancrofta a uplynuly už nejméně čtyři roky od chvíle, kdy se naposled viděli. Sice ho nenáviděla stejně jako všechny ostatní zatracené aristokraty, ale velmi dobře věděla, jakou osamělostí asi Malcolm trpí, když je odříznut od rodiny. Takže i když nebyla z Warfieldova příjezdu nijak nadšená, neměla v úmyslu dupat a vztekat se. Aspoň ne před svým zaměstnavatelem. „Budu se chovat slušně,“ ujistila ho. Usmál se. „O tom nemám pochyb.“ „Pokud se bude chovat slušně on,“ dodala Maddie. „Bude. Už jsem vám říkal, že je ztělesněním dobrých způsobů.“ „Nedostává se mi slov už jen při představě, že na vlastní oči spatřím jeho osvícenou bytost.“ „Maddie,“ varoval ji Bancroft s pousmáním. Napřímil se o trochu víc a hekal přitom námahou, jak mu nehybné nohy překážely v pohybu. „Raději pošlete paní Iddingsovou dolů do vesnice, ať to rozhlásí.“ „Aby místní lid stihl uprchnout do hor, předpokládám?“ „Naši sousedé by mi nikdy neodpustili, kdybych je předem neupozornil, že na Langley přijede markýz z Warefieldu. Opravdový šlechtic je v téhle části Somersetu vzácnější než velbloud protažený uchem jehly.“ Vzdychla. „Budou nadšením celí bez sebe. Troufám si říct, že ani já sama nemám zdání, jak potlačit své city.“ „Snažte se, ano?“ 15
Maddie se usmála. „Samozřejmě. Ale jen kvůli vám.“ Láskyplně se na ni zadíval s pochopením, jaké u vlastního otce nikdy nenalézala. „Děkuji vám.“ „Rádo se stalo.“ Vstala. „Přinesu vám ještě trochu čaje.“ „A broskvové dortíčky, kdybyste byla tak laskavá. Můj oběd měl, zdá se, nehodu.“ Ohlédla se přes rameno a pobaveně se zasmála. „Ještě že jsme si nechali nějaké sladkosti v záloze, že?“ „Pchá.“ Maddie informovala paní Iddingsovou o nadcházející návštěvě markýze z Warefieldu a pak poslala kuchařku dolů do Harthgrove, aby tam nakoupila zeleninu a celé odpoledne proklábosila. Poté co přinesla panu Bancroftovi náhradní oběd, uprchla Maddie do zahradní kůlny, kde mohla mlátit věcmi a nadávat, aniž ji někdo slyšel. Pitomí, pitomí šlechtici, vždycky se ukážou tam, kde je nikdo nechce! Ani nepotřebuje. „Madeleine?“ „U všech ďasů,“ zamumlala Maddie a otřela si ruce o plášť. „Tady, paní Fowlerová,“ zavolala. Původně doufala, že sousedé z ní přijdou páčit informace až zítra. Jako drbna byla paní Iddingsová očividně ještě efektivnější, než pan Bancroft předpokládal. Potlačila dotčený výraz obličeje a vyšla z kůlny. „Ach, tady jste, Maddie.“ Jane Fowlerová na sobě měla své nejoblíbenější návštěvní šaty; nepochybně měla v úmyslu roznést zprávy do všech obydlí podél silnice, jakmile je z Maddie vymámí. „Dobré odpoledne.“ „Věru že dobré.“ Paní Fowlerová radostně vzdychla a v kulatých lících se jí udělaly dolíčky. Sundala Maddie z vlasů spadlý list. „Prý budeme mít v Somersetu významného hosta. Jsem z toho celá bez sebe.“ 16
„No, inu, vy…“ „Můj ty smutku,“ spráskla paní Fowlerová ruce, „markýz!“ Naklonila se a ztlumila hlas, i když je tu kolem neměl kdo zaslechnout, leda pěnkavy. „A prý je moc hezký a má příjem dvacet tisíc ročně. Umíte si to představit? Dvacet tisíc liber ročně!“ Maddie potlačila podrážděnost nad takovou nesmyslnou omráčeností, kývla a rázným krokem zamířila zpět k domu. Už tak je dost zlé, že musí Warefielda hostit, ale muset o něm ještě mluvit… „Zřejmě toho o něm hodně víte, paní Fowlerová.“ „To paní Beauchampová. Její bratranec je baron Montesse, víte.“ „Ano, slyšela jsem o tom.“ Donekonečna a opakovaně. „Jak dlouho se na Langley zdrží?“ „To opravdu nevím. Brzy začne společenská sezona, takže to určitě moc dlouho nepotrvá.“ Paní Fowlerová uctivě vzdychla. „Ach, ano, společenská sezona.“ Z obdivného výrazu v její tváři bylo Maddie do smíchu. „Už jste tu zprávu sdělila Lydii a Sally?“ „Ony ji pověděly mně. Moc hodná děvčata to jsou. A Lydia už umí velmi dobře hrát na fortepiano, víte.“ „Ano, já…“ „Ach, já vím, že Sally ještě není docela dospělá, ale je jí už sedmnáct. Tady na venkově, tak velice daleko od Londýna, nemůže lord Warefield čekat, že se budeme tak přísně držet všech ceremonií, nemyslíte?“ Podle toho, co o markýzovi slyšela, držel se za všech okolností ceremonií co nejpřísněji. „Ovšemže ne,“ souhlasila, skrývajíc poťouchlý úsměv. Jestliže něco dokáže Warefielda přimět, aby svůj pobyt na Langley zkrátil, pak jsou to Fowlerova děvčata. 17
„Skvělé, skvělé,“ pokračovala paní Fowlerová po jejím boku, pak se zastavila, zvedla kapesníček k ústům a neúspěšně se pokusila potlačit dosti frivolní příval chichotání. „Zrovna jsem dostala úžasný nápad!“ Maddie se neochotně zastavila. „Copak to asi bude?“ „Promluvím s panem Fowlerem a uspořádáme venkovský ples na počest lorda Warefielda. Nebude to velkolepé? A pozvu všechny – ach, všechny až na Dardinaleovy. Ta slečna Dardinaleová je naprosto nepřijatelná.“ Čirou náhodou byla Patricia Dardinaleová nejhezčí mladá dáma v kraji. „Myslím, že o dívku víc nebo míň, na tom nesejde, paní Fowlerová. Slyšela jsem, že Lydia se během posledního roku velice zlepšila ve zpěvu. Mám za to, že existuje-li něco, co probudí zájem urozeného pána, pak je to dobře podaná píseň.“ Paní Fowlerová popadla Maddie za paži. „Děkuji vám, má milá. A vy přijdete také, neboť si neumím představit, že by se pan Bancroft v téhle době vypravil z Langley bez vás. Ledaže by se o něj staral markýz, samozřejmě. To by ale bylo ušlechtilé! Ach, propána, ano.“ Maddie se zamračila. Tohle neuvážila. Dávalo smysl, že by vlezlý, dotěrný pán považoval ženu za neschopnou plnit její povinnosti, jakkoli si s nimi v uplynulých čtyřech letech uměla skvěle poradit. „Ano, ušlechtilé, věru.“ Už po sedmačtyřicáté ztratil Quin Ulysses Bancroft místo v knize, kde četl. Odložil Ivanhoea na černé kožené sedadlo vedle sebe, přidržel si jednou rukou klobouk a vyklonil hlavu z okna. „Opravdu, Claymore, nemůžeme vynechat ani jeden výmol, kámen a louži v Somersetu?“ Nad horním rohem kočáru se objevil obličej štolby. „Pardon, mylorde,“ pronesl Claymore a zase zmizel. „Jestli můžu být tak smělý,“ zněl dále jeho hlas, „tak 18
bych řekl, že král Jiří tady po těch silnicích poslední dobou necestoval.“ Quin se opřel dozadu a pokračoval ve čtení, dokud ho další prudké nadskočení kočáru nehodilo do polštářování. „Jiří má štěstí,“ zamumlal. Neochotně opět odložil knihu, natáhl dlouhé nohy a položil si je na protější sedadlo. S povzdechem se uvelebil, aby pozoroval jižní Somerset, ubíhající za oknem. Aspoň že se počasí umoudřilo a zelená krajina plná stromů voněla spíš luční travou než dobytkem. Markýz vytáhl z vesty kapesní hodinky a podíval se na ně. Podle jeho odhadu by se za nějakých dvacet minut mohl konečně ocitnout v Langley Hallu. Tři zatracené dny v kočáře a náramně dobrý jezdecký kůň uvázaný za vozem. Mohl nechat jet zavazadla zvlášť a dojet do Langley koňmo v polovičním čase – jenomže vévoda, jeho otec, napsal, že dorazí patnáctého. Strýček Malcolm by nepochybně považoval kvapný příjezd za ohrožení své správy Langley. A jestli Quin něco nechtěl, pak to bylo stupňování antagonismu mezi Lewisem a Malcolmem Bancroftovými. Takže nehodlal za žádných okolností přijet dřív než patnáctého. I když ho pramálo těšilo pomyšlení, že je otcovým obětním beránkem, sedm let mlčení panujícího mezi bratry Bancroftovými bylo už dávno tématem žertování a klepů v nejvyšších londýnských kruzích. Strýček Malcolm byl odjakživa jeho nejmilejší příbuzný, a i když to znamenalo pobyt mezi venkovany, měl v úmyslu vynaložit všechny síly na to, aby ty drby konečně utichly. Působilo to velmi neblaze a byl to špatný příklad pro ostatní šlechtu. Při troše štěstí uspořádá langleyské účetnictví a dostane setbu do země bez valné námahy – díky čemuž snad bude strýček Malcolm hledět trochu příznivěji 19
na usmíření s bratrem – a Jeho Milost snad bude hledět příznivěji všeobecně na celý svět. A jestli všechno půjde tak hladce, jak doufá, stihne se dokonce i vrátit na Warefield aspoň na pár týdnů, než začne společenská sezona. Bůh ví, že v nadcházejícím létě mu zbude jen málo času pro sebe. Jakmile dorazí do Londýna, bude muset v první řadě připravovat svatbu a z toho vyplynou i další společenské povinnosti. Quin se protáhl a zívl. Eloise poslední dobou trousila ve svých dopisech víc náznaků než obvykle a jejich vzájemné porozumění musí dostat oficiální rámec. Manželství přinejmenším působilo celkem bezbolestně – takže čím dříve, tím lépe. Vévodovo brblání ohledně vnoučat už přerostlo v hulákání – jako by potřeboval další záminku, proč hulákat. „Mylorde,“ zavolal z kozlíku Claymore. „Mám za to, že jsme v Langley.“ Quin se posunul, aby viděl z protějšího okna. Na vrcholku mírného svahu, s vyhlídkou na půvabnou květinovou zahradu a malý lesík, se rozkládal a tyčil Langley Hall, červený a bílý, na pozadí polední oblohy, po níž tu a tam plula oblaka. Podle londýnských měřítek to byla sice jen větší chalupa, ale na panství byl jeden z nejlepších rybářských revírů v Somersetu – byť za tu dlouhou cestu to byla chabá náhrada. „Pudeš na pekáč, ty hromská bestie!“ Obří, smetanově zbarvené prase zakvičelo a vyřítilo se plnou rychlostí přes silnici. Za ním uháněl farmář, následovaný dalším mužem a rudolící ženou; všichni se oháněli vidlemi a hráběmi. Temperamentní kočároví koně uskočili do strany a málem je všechny vyklopili do trnitého živého plotu lemujícího silnici. „Hou, kluci!“ hulákal Claymore, zatímco Quin se praštil o bok kočáru a klobouk mu spadl na podlahu. 20