Issuu

Zlata Mladý, už od pohledu ambiciózní, nakrátko ostříhaný hošík s drobnými červenými pupínky na bradě, zahájil školení ve dvě hodiny po obědě. Jako první přišla na řadu termostatická baterie. Všichni, co jsme seděli v nevelké, špatně vyvětrané místnosti, jsme věděli, o co jde, ale bylo potřeba prosadit do našeho studia nového dodavatele a tedy se seznámit s jejich zbožím. Pozorně jsem poslouchala monotónní proslov agilního obchodníka. „Ale výtok studené vody je zprava,“ nevydržela jsem to, když jsem v jeho větách zaznamenala nesmyslnou informaci. „To je v pořádku,“ pokýval šéf a vyzval mladíka k pokračování. Podívala jsem se k oknu, kde se mezi dvěma novými chlapci, kteří k nám do interiérového studia nastoupili před dvěma týdny, rozpoutala tichá, leč živá debata. Byli teprve ve zkušební době a všechny přínosné informace slyšeli poprvé. „Psst,“ zasyčel vedoucí a nespokojeně pohlédl k oknu. Mladíci zmlkli, ale diskuze zůstala viset ve vzduchu. „Vážení, uklidněte se. Teď to tady paní Konečná připomínkovala. Po skončení přednášky vám to potom vysvětlí.“ Povinně jsem se na vedoucího pousmála a neznatelně přikývla. Věděla jsem, že to znamená vzít baterii do rukou a znovu mladým kolegům všechno zopakovat. Já sama jsem do interiérového studia nastoupila před šesti lety, kdy jsme ještě měli třetinové prodejní 5

prostory a byli jsme koupelnové studio. Vzhledem k tomu, že jsem se do té doby starala šest let o nemohoucí manželovu maminku, bylo moje sebevědomí na bodu mrazu. Byla jsem ráda, že jsem vůbec sehnala práci, která mi alespoň částečně pomohla zvládat za celý ten čas dost pochroumanou sebereflexi. Nastoupila jsem jako uklízečka a nestěžovala jsem si. Pracovala jsem v moderním, čistém prostředí a nechtěla jsem si komplikovat život hledáním vlastních zapomenutých ambicí. Jsem v teple, v suchu, mám pravidelnou pracovní dobu, jistý termín výplaty a zodpovědnost jen za svoji práci. Deset let na mateřské dovolené se třemi dětmi a šest let v domácnosti s nemohoucí paní Konečnou se na mně významně podepsalo. Lukáš, její syn, můj muž, nikdy ani na okamžik nepřipustil, že by jeho máma měla žít v ústavním prostředí. V jakémkoliv. A protože sám pracoval v Ústavu geodézie VUT, přednášel na fakultách a před i za jménem se honosil tituly jako Doc., Ing. a CSc., naprosto mu chyběly vlohy pro jakýkoliv praktický život, bylo jasné, kdo se bude o jeho maminku starat. A tak jsem několik let strávila převážně v kuchyni a koupelně. Paradoxně jsem po letech kariérně navázala tamtéž. Jenže už o mnoho pohodlněji a klidněji. Utírání prachu z umývadel, kachliček a koupelnových skříněk bylo příjemným bezstarostným zpestřením mého dosavadního života. Prvních několik týdnů jsem si to maximálně užívala. Za tichého pobrukování písniček jsem všechno zvládala s výraznou časovou rezervou, kterou jsem se naučila využívat ve svůj prospěch a ve svém malém kamrlíku, kde to vonělo chemickou dezinfekcí a všemi těmi protimikrobiálními činidly, jsem si ve volných chvilkách listovala v oblíbené Psychologii. Že 6

bych tajně, tam někde úplně v koutku duše doufala, že se přece jen jednou k pedagogice, kterou jsem vystudovala, vrátím? Možná. Snad. V té době jsem však se svou prací byla naprosto spokojená a neměla jsem žádný problém. Do okamžiku, než se na mne usmálo štěstí v podobě mého nového vedoucího Oldřicha. Z důvodů, které jsem neznala, se změnilo vedení firmy a mým novým šéfem se stal mladý sympatický muž, jemuž jsem tipovala kolem třiceti let. Do okamžiku změny vedení jsem čtyři roky spokojeně chodila se svým kbelíkem k výlevce pro vodu, až se ucho utrhlo. „Paní Konečná, ve třináct hodin se dostavte do mé kanceláře,“ sdělil mi jednoho rána příjemný, leč autoritativní hlas mého vedoucího ve sluchátku u kolegyně Bohuny a já jsem okamžitě oponovala: „Bohužel, dělám jen do dvanácti.“ Moje pracovní doba začínala dvě hodiny před otevřením studia, tedy v šest hodin ráno, a končila v poledne. Tři hodiny jsem měla na vyčištění podlahy, sociálního zařízení a všech obchodních prostor, další hodinu jsem věnovala úklidu kanceláří a mezi jedenáctou a dvanáctou jsem běhala s koštětem kolem budovy, odhrabovala sníh z příjezdové cesty nebo jsem sbírala nedopalky ze zatravněného pásu před vchodem, případně leštila velké skleněné vitríny. „Prosím?“ ujišťoval se náhle komisní hlas mého chlebodárce. „Moje pracovní doba je do dvanácti,“ řekla jsem bezelstně. Nebo snad prostoduše? „Dobře, pojďte tedy hned,“ shrnul prakticky situaci vedoucí. Poslechla jsem. Trošku nejistě a pomalu jsem kráčela po poctivě umytých schodech a na podestě v patře 7

jsem spatřila na koberci kousek celofánového obalu od krabičky cigaret. Sehnula jsem se a šustivý kousek jsem zvedla a hodila do koše. Zaklepala jsem na dveře a vešla. „Dobrý den,“ střetla jsem se pohledem s očima vedoucího. Byl o více než patnáct let mladší a na první pohled docela milý, s laskavým úsměvem a průzračně modrým pohledem. Teprve potom jsem zaregistrovala přítomnost personalistky Vychodilové, které jsme od okamžiku, kdy naši firmu připravila o dvě kvalitní pracovnice a přijala nové sebevědomé mladíky, přezdívali Vyhodilová. Bývalé spolupracovnice měly několikaletou praxi a byly to moje přítelkyně. K personálním změnám došlo údajně z ekonomických důvodů, nástupní platy mladých prodejců měly šetřit naši kapsu. Nikdy jsem nepochopila, jak rozdíl těch dvou platů mezi zkušenými prodavačkami a nově nastoupivšími mladíky šetří právě tu moji, ale bylo zbytečné se tím zabývat. Mně se celá záležitost dotkla tak, že jsem přišla o dvě příjemné kolegyně, se kterými jsem se cítila dobře. Arogantní dáma Vyhodilová se mne pozdravit neobtěžovala a pokud vůbec, tak ráčila maximálně kývnout hlavou a to tak, že jen velmi málo. Takřka neznatelně. Aha, uvědomila jsem si při pohledu na její povýšený výraz rozdíl mezi její a mojí pozicí a sedla jsem si na židli, ke které před chvílí ukázala šéfova pravice. Přehodila jsem si nohu přes nohu a zaujala jsem zrcadlovou pozici k Leoně. Narovnala jsem záda a mírně zvedla bradu. Všimla jsem si, že jí, na rozdíl od vedoucího, moje gesto neuniklo. Sevřela jsem rty a trpělivě jsem vyčkávala. „Paní Konečná,“ začal vedoucí a zkoumavě si mě prohlížel, „hodláme tady udělat jisté personální změny. 8

Co byste řekla tomu, kdybyste dostala novou pracovní smlouvu?“ překvapil mě, protože jsem spíše než novou pracovní smlouvu očekávala slovo výpověď. „Novou pracovní smlouvu?“ zajásala jsem v duchu, ale nahlas jsem se snažila o ledabylý tón. Doufala jsem, že se moje oči moc nerozzářily „Ano. Znáte zboží, které prodáváme, znáte své kolegy, systém prodeje, koneckonců jednu dobu jste, myslím, i trochu fušovala do skladového hospodářství.“ „Nefušovala, brigádně jsem vypomáhala po dobu nemoci pana Málka,“ upřesnila jsem jeho slova. Vedoucí se usmál. Leona si sundala levou nohu z pravé, narovnala se na židli tak, že záhy povyrostla o několik centimetrů a zkřížila před sebou ruce. Šéf klidně pokračoval: „Přesto, nebo spíš správě proto, si myslím, že jste vhodnou kandidátkou na odborného prodejce a byl bych upřímně rád, kdybyste tuhle novou pracovní pozici přijala.“ Přestože mě v prvním momentu jeho nabídka překvapila, najednou jako bych si uvědomila, že je to v pořádku. Jako by už nastal čas konečně zúročit všechno moje dosavadní úsilí, znalosti, přehled. Jako bych si byla dobře vědoma svých kvalit. Dočkej času, jako husa klasu, vzpomněla jsem si na mámino oblíbené přísloví a usmála jsem se. Odněkud z hloubi paměti mi vyplula vzpomínka na Bohunina slova: „Nikdy ti nebude na škodu, když si všechny ty krámy, ze kterých dennodenně utíráš prach, zapamatuješ.“ „To jako kde vystavujeme vany a kde zrcadla?“ smála jsem se tenkrát a nevěděla jsem, co přesně má na mysli. 9

„Ne. To jako název té vany, z jaké je série a kdo je výrobcem. Typ zrcadla a jeho cenu. Nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit.“ A tak vstoupila Bohuna do mého života a stala se mojí přítelkyní. „Byl bych rád, kdybyste přišla v pondělí v osm hodin ráno na pohovor, abychom zjistili úroveň vašich znalostí. Něco jako zbožíznalství,“ vrátil moji mysl vedoucí zpět do současnosti. „A potom?“ „Potom dostanete novou pracovní smlouvu.“ Poprvé se usmál a rty se mu zúžily do tenkých křivek lemujících rovné bílé zuby. Jeho zrak se zapíchl do mých očí a ruce položily propisku zpět na popsaný arch papíru. Teprve teď, při pohledu na jeho výraz plný očekávání, mi v plné síle došlo, že jsem se právě dozvěděla dobrou zprávu a měla bych se radovat. „Co nového to pro mne bude znamenat?“ měla jsem na mysli především výši platu. „Že se změní vaše pracovní doba,“ nevydržela to Leona. „Bude flexibilní.“ Mimoděk jsem se podívala na nástěnné hodiny. Za čtyřicet minut půjdu domů. Dneska. A ještě ve čtvrtek a v pátek. Možná ještě příští týden a potom už budu odborný prodejce se vším všudy. S povinnostmi, se zodpovědností, s výplatou závislou na obratu a tedy na mých obchodních dovednostech (přesto podstatně vyšší) a s flexibilní pracovní dobou. „Samozřejmě,“ ujistila jsem Leonu, že chápu, že od této chvíle za několik dní naklušu do kanceláře vedoucího v kteroukoliv denní i noční dobu, aniž bych kohokoliv upozorňovala na to, kdy mám padla. Pozornost jsem obrátila zpět k Oldřichovi. 10

„Nové povinnosti, větší zodpovědnost, týmová spolupráce a samozřejmě vyšší plat.“ Usmála jsem se. Téměř se mu podařilo odcitovat moje vlastní myšlenky. „Celková úroveň vašeho platu se bude odvíjet od výše prodeje a tržeb.“ „Jistě.“ „Byl bych rád, kdybyste si všechno v klidu rozmyslela a zítra mi s konečnou platností řekla, jak jste se rozhodla. Zda moji nabídku přijímáte a zda budete akceptovat všechny povinnosti z toho vyplývající,“ řekl mi vedoucí na rozloučenou a mně se najednou chtělo tančit O pár okamžiků později jsem si na podestě u schodů všimla suchého kousku bláta, pravděpodobně uvolněného z podrážky něčí boty. Svěžím krokem víly jsem ho překročila a lehce jako babí léto jsem se spokojeně snášela o patro níž. „Já jsem si to myslela,“ radovala se upřímně Bohuna a radostně mě objala. „Budeme kolegyně,“ uvědomila jsem si a najednou jsem měla pocit, že mi svět leží u nohou. Budu odborný prodejce. Tak přece jen v životě nemusíš kráčet po jediné cestě. Můžeš si své cesty volit a vybírat. Ale hlavně si je můžeš vytvářet sama, tepaly mi hlavou poněkud neučesané myšlenky a pocit štěstí mi koloval v žilách. „Co se děje?“ zeptal se Michal, když se objevil kousek od nás a uviděl nás v těsném objetí. „Co by?“ mrkla jsem na Bohunu. „Jsem šťastná.“ „Děje se něco?“ „Pořád se něco děje,“ zasmála se Bohuna a já jsem dodala: „Milý kolego.“ 11