Doctor Who: 11 Doctors, 11 Stories
Text copyrights © the individual authors and BBC Worldwide Limited, 2013 1) Text copyright © Artemis Fowl Ltd and BBC Worldwide Limited, 2013 2) Text copyright © Michael Scott and BBC Worldwide Limited, 2013 3) Text copyright © Marcus Sedgwick Limited and BBC Worldwide Limited, 2013 4) Text copyright © Philip Reeve and BBC Worldwide Limited, 2013 5) Text copyright © Patrick Ness and BBC Worldwide Limited, 2013 6) Text copyright © Richelle Mead and BBC Worldwide Limited, 2013 7) Text copyright © Oneta Malorie Blackman and BBC Worldwide Limited, 2013 8) Text copyright © Alex Scarrow and BBC Worldwide Limited, 2013 9) Text copyright © Charlie Higson and BBC Worldwide Limited, 2013 10) Text copyright © Derek Landy and BBC Worldwide Limited, 2013 11) Text copyright © Neil Gaiman and BBC Worldwide Limited, 2013 BBC, DOCTOR WHO (word marks, logos and devices), TARDIS, DALEKS, CYBERMAN and K-9 (word marks and devices) are trademarks of the British Broadcasting Corporation and are used under licence. BBC logo © BBC, 1996 Doctor Who logo © BBC, 2012 Licensed by BBC Worldwide Limited All rights reserved is book, first published in 2013 by Children’s Character books Ltd under the title DOCTOR WHO: 11 DOCTORS, 11 STORIES, is published under licence from Children’s Character Books Ltd, a joint venture company between Penguin Books Limited and BBC Worldwide Limited. Translation © Věra Kovářová, 2015 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015 ISBN 978-80-7462-869-6
1
Pánové času postavili Vězení. Postavili jej na místě a v čase, které jsou pro někoho, kdo nikdy neopustil hranice sluneční soustavy, ve které se narodil, nepředstavitelné, stejně jako pro někoho, kdo zažil pouze lineární cestu časem, sekundu za sekundou a jen kupředu. Věznice byla vybudována jen pro Rod. Nedobytný komplex malých místností (jelikož Pánové času nejsou monstra, dokážou mít slitování, pokud se jim to hodí), mimo časovou fázi ostatního vesmíru. Na tom místě existovaly pouze malé pokoje. Propast mezi mikrosekundami se nedala překonat. Tím pádem se tyto místnosti staly vesmírem samy o sobě, vesmírem, který si půjčoval světlo, teplo a gravitaci od zbytku vesmíru, ale který byl vždy o zlomek sekundy mimo něj. Rod se ploužil svým vězením, trpělivý a věčný. Stále čekal. Čekal na otázku. Mohl čekat až do konce času. (Ale i tehdy, kdyby čas skončil, Rod by u toho chyběl, uvězněný mikrookamžik mimo čas.) Pánové času udržovali Vězení s pomocí obřích motorů, které zkonstruovali na nedosažitelných místech uvnitř černých děr. Nikdo se k nim nedokáže dostat, kromě Pánů času samých. Mnohočetné motory byly naprosto spolehlivé. Nic se nemohlo zvrtnout. Dokud budou Pánové času existovat, bude Rod ve svém Vězení a zbytek vesmíru bude v bezpečí. Tak to bylo a tak to vždy bude. 374
Jedenáctý Doktor: Ne-čas
A pokud by se něco zvrtlo, Pánové času by o tom věděli. I kdyby se stalo nepředstavitelné a jeden z motorů selhal, na Gallifrey by se rozezněly výstražné signály o mnoho dřív, než by se Vězení s Rodem vrátilo do našeho času a vesmíru. Pánové času mysleli na všechno. Mysleli na všechno kromě možnosti, že jednoho dne nebudou ani Pánové času, ani Gallifrey. Že v celém vesmíru zbude jen jeden jediný Pán času. Takže když se Vězení otřáslo a sesypalo jako při zemětřesení a vyvrhlo Rod ven, a když Rod vzhlédl a uviděl nad sebou nezprostředkovaná a nezkreslená světla galaxií a sluncí, tušil, že se vrátil do vesmíru, a věděl, že je jen otázkou času, kdy se zeptá znovu. A jelikož byl Rod opatrný, prozkoumal vesmír, ve kterém se právě nacházel. Nemyslel na pomstu, neměl to v povaze. Chtěl to co vždycky. A navíc… Pořád ve vesmíru existoval jeden Pán času. S tím Rod potřeboval něco udělat.
375
2
Ve středu strčila jedenáctiletá Polly Browningová hlavu do otcovy pracovny. „Tati, venku je nějaký pán v masce králíka a říká, že chce koupit náš dům.“ „Nemluv nesmysly, Polly.“ Pan Browning seděl v koutě pokoje, jejž rád nazýval svou pracovnou, a kterou realitní makléř optimisticky označil za třetí ložnici, ačkoli sotva stačila na kartotéku a karetní stolek, na němž stál zbrusu nový počítač Amstrad. Pan Browning pečlivě opisoval čísla z hromádky účtenek do počítače a čas od času se zavrtěl. Každé půl hodiny uložil svou dosavadní práci a počítač pak pár minut vrčel, když data zapisoval na disketu. „Nemluvím nesmysly. Říká, že ti za něj dá sedm set padesát tisíc liber.“ „Teď ale opravdu říkáš nesmysly. Je na prodej za padesát tisíc.“ A na dnešním trhu budeme mít štěstí, pokud se nám ho za tu cenu podaří prodat, pomyslel si, ale neřekl to nahlas. Bylo léto roku 1984 a pan Browning zoufale hledal kupce na svůj malý domek na konci Claversham Row. Polly zamyšleně přikývla. „Asi by sis s ním měl jít promluvit.“ Pan Browning pokrčil rameny. Stejně si potřeboval uložit práci. Za vrčivých zvuků počítače sešel dolů. Polly, která původně chtěla jít nahoru do svého pokoje a psát si deník, se rozhodla posadit se na schody a zjistit, co se bude dít. Na zahrádce před domem stál vysoký muž v masce králíka. Nebyla to moc přesvědčivá maska. Zakrývala mu celou tvář 376
Jedenáctý Doktor: Ne-čas
a nahoře měla dvě dlouhé uši. V ruce držel velkou koženou tašku, která panu Browningovi připomínala lékařskou brašnu z jeho dětství. „Tak podívejte,“ začal pan Browning, ale muž v králičí masce si přiložil prst v rukavici na králičí ústa a pan Browning zmlkl. „Zeptejte se mě, jaký je čas,“ řekl tichý hlas přicházející z neviditelných úst za nehybným králičím čumákem. Pan Browning znovu promluvil. „Prý se zajímáte o můj dům.“ Tabule s nápisem Na prodej u přední branky byla zašlá a flekatá od deště. „Možná. Můžete mi říkat pan Králík. Zeptejte se mě, jaký je čas.“ Pan Browning věděl, že by měl zavolat policii. Že by měl udělat něco, co by toho muže přimělo odejít. Normální člověk by se přece nepřevlékal za králíka… „Proč máte na sobě tu masku?“ „To není ta správná otázka. Ale mám tu králičí masku proto, že zastupuji jednu velmi známou a důležitou osobu, která si chrání své soukromí. Zeptejte se mě, jaký je čas.“ Pan Browning si povzdechl. „Jaký je čas, pane Králíku?“ Muž v masce se narovnal. Z jeho těla vyzařovala radost. „Čas být nejbohatším mužem v Claversham Row,“ odpověděl. „Koupím váš dům za hotové a za víc než desetinásobek jeho hodnoty, protože je teď pro mě naprosto ideální.“ Otevřel hnědou koženou tašku a vytáhl balíčky bankovek po pěti stech (‚Spočítejte si to, no jen si to spočítejte‘) zbrusu nových padesátilibrovek a dvě igelitové nákupní tašky, do kterých balíčky peněz uložil. Pan Browning peníze prozkoumal. Zdály se být pravé. „Já…“ zaváhal. Co bude muset udělat? „Budu potřebovat pár dní. Uložit je do banky a přesvědčit se, že jsou pravé. A samozřejmě budeme muset sepsat smlouvu.“ „Smlouva je už sepsána,“ řekl muž v králičí masce. „Tady podepište. Pokud banka řekne, že je s penězi něco v nepořádku, můžete si nechat peníze i dům. Vrátím se v sobotu 377
Neil Gaiman
převzít prázdnou nemovitost. Zvládnete do té doby všechno vystěhovat, že?“ „Nevím,“ řekl pan Browning. Pak: „Určitě to zvládnu. Chci říct, samozřejmě.“ „V sobotu přijdu,“ řekl muž v králičí masce. „Velmi nezvyklý způsob uzavírání obchodu,“ podotkl pan Browning. Stál před vchodem do svého domu a držel dvě igelitové tašky se sedmi sty padesáti tisíci librami. „Ano,“ souhlasil muž v králičí masce. „To je. Takže v sobotu.“ Odešel. Panu Browningovi se při pohledu na jeho záda ulevilo. Přepadl ho naprosto nesmyslný dojem, že kdyby si muž králičí masku sundal, nic by pod ní nebylo. Polly šla nahoru do pokoje svěřit deníčku vše, co viděla a slyšela. Ve čtvrtek zaklepal na dveře mladík v tvídovém saku a s motýlkem. Nikdo nebyl doma, nikdo neotvíral. Muž obešel dům kolem dokola a zase odešel. V sobotu stál pan Browning v prázdné kuchyni. Peníze úspěšně uložil v bance, což rázem smazalo všechny jeho dluhy. Nábytek, který si chtěl nechat, už naložili do stěhovacího náklaďáku a poslali ke strýci pana Browninga, který měl velkou nepoužívanou garáž. „Co když je to celé vtip?“ ptala se paní Browningová. „Nevím, co je vtipného na tom dát někomu sedm set padesát tisíc liber,“ odvětil pan Browning. „Banka říká, že jsou pravé. Nejsou hlášené jako ukradené. Prostě nějaký bláznivý boháč, který chce koupit dům za mnohonásobně vyšší cenu.“ Zarezervovali si dva pokoje v místním hotelu, ačkoli sehnat pokoj v hotelu bylo těžší, než pan Browning očekával. Musel také přesvědčit paní Browningovou, která pracovala jako zdravotní sestra, že si teď pobyt v hotelu můžou dovolit. 378
Jedenáctý Doktor: Ne-čas
„Co se stane, když se nevrátí?“ zeptala se Polly. Seděla na schodech a četla si. Pan Browning odpověděl. „Nemluv nesmysly.“ „Nemluv s ní tak. Má pravdu. Neznáš ani jeho jméno, ani telefonní číslo, nic.“ To nebylo fér. Měl přece podepsanou smlouvu, na které jasně stálo jméno kupujícího: N. M. de Plume. Byla tam i adresa právní firmy v Londýně. Pan Browning jim volal a byl ujištěn, že ano, i přes to podivné jméno je vše naprosto legální. „Je výstřední,“ řekl pan Browning. „Je to výstřední milionář.“ „Vsadím se, že to je on za tou králičí maskou,“ řekla Polly. „Ten výstřední milionář.“ U dveří se rozezněl zvonek. Pan Browning šel otevřít, jeho žena a dcera za ním. Obě doufaly, že se setkají s novým majitelem domu. „Dobrý den,“ řekla paní v kočičí masce. Nebyla to moc realistická maska. Polly za ní ale viděla jiskřivé oči. „Vy jste nová majitelka?“ zeptala se paní Browningová. „Buď to, nebo jsem jeho zástupce.“ „Kde… je váš přítel? Ten v králičí masce?“ Navzdory kočičí masce působila mladá žena (byla mladá?, alespoň její hlas mladě zněl) téměř stroze. „Vyklidili jste všechen svůj majetek? Obávám se, že cokoli, co v domě zůstane, se stane majetkem nového vlastníka.“ „Máme všechno podstatné.“ „Výborně.“ Polly se zeptala: „Můžu si přijít hrát do zahrady? V hotelu zahradu nemají.“ Vzadu za domem visela na dubu houpačka a Polly na ní ráda sedávala a četla si. „Nemluv nesmysly, holčičko,“ řekl pan Browning. „Koupíme si nový dům, a zase budeš mít zahradu s houpačkou. Sám ti ji tam pověsím.“ Dáma s kočičí maskou si přidřepla. „Jsem paní Kočka. Zeptej se mě, jaký je čas, Polly.“ 379
Neil Gaiman
Polly přikývla. „Jaký je čas, paní Kočko?“ „Čas na to, aby ses se svou rodinou vystěhovala a už nikdy se nevracela,“ řekla paní Kočka, ale řekla to mile. Když došla na konec chodníčku k brance, Polly zamávala ženě v kočičí masce na rozloučenou.
380
3
Byli v kontrolní místnosti TARDIS a jeli domů. „Pořád nechápu,“ říkala Amy, „proč na tebe vlastně ti Skeletoni byli tak naštvaní? Myslela jsem, že se chtějí zbavit nadvlády Ropušího krále.“ „Nebyli na mě naštvaní kvůli tomu,“ odpověděl mladý muž v tvídovém saku a s motýlkem. Netrpělivě si prohrábl vlasy. „Řekl bych, že je docela potěšilo, že jsou volní.“ Rukama přeběhl po konzoli, poplácával páky, hladil ciferníky. „Jen je trochu rozladilo, že jsem odjel s jejich zakrouceným čímsi.“ „Zakrouceným čímsi?“ „Je to na…“ ukázal laxně kostnatou paží, „támhleté stolečkovité věci. Zabavil jsem jim to.“ Amy vypadala podrážděně. Nebyla, ale ráda se tak občas tvářila, jen aby ukázala, kdo je tu šéf. „Proč proboha nikdy neříkáš věcem jejich jmény? Ta stolečkovitá věc támhle? Říká se tomu stůl.“ Přešla k diskutovanému stolu. To zakroucené cosi bylo třpytivé a elegantní, velikosti a tvaru obvyklého pro náramek, ale byl proplétaný tak, že skoro bolelo se na něj dívat. „Opravdu? Výborně.“ Zdál se být potěšen. „Budu si to pamatovat.“ Amy vzala zakroucené cosi do ruky. Na dotyk studilo a bylo mnohem těžší, než by se zdálo. „Proč jsi to zabavil? A proč vlastně říkáš ‚zabavil‘? Je to, jako když ti učitel vezme něco, co se do školy nosit nesmí. Moje kamarádka Mels držela v počtu zabavených věcí rekord. Jedné noci přiměla mě a Roryho, 381
Neil Gaiman
abychom ji kryli, zatímco ona se vloupala do skříně ve sborovně, kde její věci schovávali. Musela šplhat po střeše a dovnitř pak vlezla okýnkem na učitelském záchodě…“ Doktora ale staré příhody Amyiny spolužačky nezajímaly. Jako vždycky. Řekl: „Zabaveno. Pro jejich vlastní dobro. Jde o technologii, kterou nemají mít. Pravděpodobně to ukradli. Časový smyčkovač a urychlovač. Mohli s tím nadělat pěknou neplechu.“ Zatáhl za páku. „A jsme tady. Všichni vystupovat.“ Ozvalo se rytmické škrábání, jako by protestovaly motory samotného vesmíru, závan odraženého vzduchu a velká modrá policejní budka se zhmotnila na zahradě domu Amy Pondové. Byl začátek druhé dekády jedenadvacátého století. Doktor otevřel dveře TARDIS. Pak řekl: „To je divné.“ Stál ve dveřích a ani se nepokusil vyjít ven. Amy k němu přistoupila. Natáhl ruku, aby jí zabránil opustit TARDIS. Venku panoval dokonalý slunečný den, nebe bez mráčku. „Něco je špatně?“ „Všechno,“ odpověděl. „Necítíš to?“ Amy se podívala na svou zahradu. Byla přerostlá a zanedbaná, ale taková byla vždy, kam jí jen paměť sahala. „Ne,“ zavrtěla hlavou Amy a pak dodala: „Je ticho. Žádná auta ani ptáci. Nic.“ „Žádné rádiové vlny,“ podotkl Doktor. „Dokonce ani Rádio čtyři.“ „Ty slyšíš rádiové vlny?“ „Samozřejmě že ne. Nikdo neslyší rádiové vlny,“ řekl nepřesvědčivě. A pak ten tichý hlas řekl: Pozor, návštěvníku. Vstupujete do prostoru Rodu. Tato planeta je majetkem Rodu. Vstupujete sem neoprávněně. Byl to zvláštní hlas, šeptavý a hlavně, domnívala se Amy, pouze v její hlavě. „Tohle je Země,“ zavolala ven. „Nepatří vám.“ A pak: „Co jste udělali s lidmi?“ Koupili jsme ji od nich. Lidé krátce nato přirozeně vymřeli. Škoda. 382
Jedenáctý Doktor: Ne-čas
„Nevěřím vám!“ křičela Amy. Nebyl porušen žádný galaktický zákon. Planeta byla odkoupena legálně a legitimně. Důkladné vyšetřování Stínového prohlášení plně potvrdilo naše oprávněné vlastnictví. „Není vaše! Kde je Rory?“ „Amy, s kým to mluvíš?“ zeptal se Doktor. „S tím hlasem, co mám v hlavě. Ty ho neslyšíš?“ S kým to mluvíš? zeptal se Hlas. Amy zavřela dveře TARDIS. „Proč jsi to udělala?“ zeptal se Doktor. „Slyšela jsem v hlavě divný šeptavý hlas. Tvrdil, že tuhle planetu koupil. A že… že Stínové prohlášení řeklo, že je to všechno v pořádku. Říkal, že všichni obyvatelé planety přirozeně vymřeli. Vy jste ho neslyšel. A on nevěděl, že jste tady. Moment překvapení. Zavřela jsem dveře.“ Amy dokázala být neuvěřitelně stručná, když byla ve stresu. V tuto chvíli ve stresu byla, ale ani by si toho nevšimla, nebýt zakrouceného čehosi. Svírala ho a kroutila ještě víc do tvarů, které odporovaly veškeré představivosti a jež jako by přecházely do jiných, nezvyklých dimenzí. „Řekl ten hlas, kdo je?“ Zamyslela se. „Vstupujete do prostoru Rodu. Tato planeta je majetkem Rodu.“ „To může být kdokoli. Rod. To je, jako by si říkali Lidé. Skoro každé jméno rasy má ten význam. Kromě Daleků. Jejich jméno znamená ve skaronštině Plechové Nenávistné Smrtící Stroje.“ Pak přeběhl ke konzoli. „Něco jako tohle se nestane přes noc. Lidé prostě jen tak nevymřou. A tohle je rok 2010, což znamená…“ „To znamená, že udělali něco Rorymu.“ „To znamená, že udělali něco všem.“ Doktor stiskl několik kláves na starobylé klávesnici a na obrazovce nad konzolí začaly plynout obrazy. „Já jsem ho neslyšel… oni neslyšeli mě. Tys nás slyšela oba. Omezené telepatické vysílání, ale jen na lidských frekvencích. Hmm. Aha! Léto 1984! To je náš bod 383
Neil Gaiman
zlomu…“ Rukama točil, postrkoval a tahal za páky, pumpy, spínače a taky něco malého, co udělalo ding. „Kde je Rory? Chci ho hned zpátky!“ dožadovala se Amy, když TARDIS znovu mířila do prostoru a času. Doktor se s jejím snoubencem Rorym Williamsem setkal jen krátce. Amy měla dojem, že Doktor nechápe, co na něm vidí. Někdy si sama nebyla jistá, co na něm vidí, ale jedním si jistá byla: nikdo jí nebude brát jejího snoubence. „Dobrá otázka. Kde je Rory? A kde je taky sedm miliard dalších lidí?“ zeptal se. „Chci svého Roryho.“ „Ať už jsou všichni kdekoli, on je tam taky. A tys měla být s nimi. Hádám, že ani jeden z vás se ani nenarodil.“ Amy se začala prohlížet, zkontrolovala si nohy, trup, lokty, ruce (zakroucené cosi se na jejím zápěstí třpytilo jako escherovská noční můra, takže ho shodila na konzoli). Zvedla ruku a popadla hrst červenohnědých vlasů. „Když jsem se nenarodila, tak co tu dělám?“ „Jsi nezávislá časová spojka, chronosynklasticky zjištěná jako opak…“ Všiml si jejího výrazu a zmlkl. „Chcete mi říct, že je timey-wimey, že?“ „Ano,“ řekl vážně, „nejspíš ano. Tak. Jsme tady.“ Přesným pohybem si upravil motýlka, což znamenalo, že si ho posunul bohémsky nakřivo. „Ale Doktore, lidská rasa nevymřela v roce 1984.“ „Nová časová linka. Je to paradox.“ „A ty jsi paradoktor?“ „Pouhý Doktor.“ Posunul si motýlka do předchozí polohy a trochu se narovnal. „Připadá mi to celé povědomé.“ „Co?“ „Nevím. Hmm. Rod. Rod. Rod… Pořád musím myslet na masky. Kdo nosí masky?“ „Bankovní lupiči?“ „Ne.“ „Fakt oškliví lidi?“ 384
Jedenáctý Doktor: Ne-čas
„Ne.“ „Halloween? Na Halloween se masky nosí.“ „Ano! Nosí!“ Radostně rozpřáhl ruce. „Je to důležité?“ „Ani v nejmenším. Ale je to pravda. Tak. Velká odchylka od časového proudu. A není dost dobře možné ovládnout planetu třídy 5 způsobem, který by uspokojil Stínové prohlášení, pokud…“ „Pokud co?“ Doktor se přestal hýbat. Kousl se do rtu. „Ne, to nemohli.“ „Nemohli co?“ „To nejde. Chci říct, to by bylo naprosto…“ Amy pohodila hlavou a snažila se zůstat v klidu. Křičet na Doktora nikdy neplatilo. Tedy skoro nikdy. „Naprosto co?“ „Naprosto nemožné. Nemůžeš ovládnout planetu řádu 5. Pokud to neuděláš legitimně.“ Na konzoli se něco otočilo a udělalo ding. „Jsme tady, v bodě zlomu. Pojďme prozkoumat rok 1984.“ „Ty si to užíváš,“ zpozorovala Amy. „Celý můj svět ovládl nějaký záhadný hlas. Všichni lidé vyhynuli. Rory je pryč. A tobě se to líbí.“ „Ne, nelíbí,“ řekl Doktor a velmi se snažil nedávat najevo, jak moc se mu to líbí. Browningovi bydleli v hotelu, zatímco pan Browning hledal nový dům. Hotel byl kompletně obsazený. Browningovi se v náhodném rozhovoru u snídaně dozvěděli, že ostatní hosté také prodali svoje domy a byty. Žádný z nich se nijak zvlášť nechlubil tím, kdo jejich dům koupil. „Neuvěřitelné,“ konstatoval pan Browning po deseti dnech. „Ve městě není nic na prodej. Ani v okolí. Nikde nic k mání!“ „Něco se musí najít,“ řekla paní Browningová. „Nic široko daleko,“ řekl pan Browning. „Co říká realitní makléřka?“ „Nezvedá telefon,“ odpověděl. 385
Neil Gaiman
„Tak si s ní pojďme promluvit osobně,“ rozhodla paní Browningová. „Půjdeš s námi, Polly?“ Polly zavrtěla hlavou. „Čtu si,“ řekla. Pan a paní Browningovi šli do města a před vchodem do kanceláře potkali realitní makléřku, jak věší na dveře cedulku „Nový majitel“. Ve výloze nebyly žádné domy na prodej, jenom spousta obrázků s nápisem „prodáno“. „Zavíráte obchod?“ zeptal se pan Browning. „Dostala jsem nabídku, kterou jsem nemohla odmítnout,“ odpověděla makléřka. V ruce měla od pohledu těžkou igelitovou tašku. Browningovi měli představu o tom, co v ní asi je. „Někdo v masce králíka?“ zeptala se paní Browningová. Když se vrátili do hotelu, čekal na ně v hale ředitel a oznámil jim, že už tam dlouho bydlet nebudou. „To ti noví majitelé,“ vysvětloval. „Chtějí hotel rekonstruovat, tak ho zavírají.“ „Noví majitelé?“ „Právě ho koupili. Prý za něj dali hodně peněz.“ Browningovy to kupodivu vůbec nepřekvapilo. Vůbec nebyli vyvedení z míry, dokud nevyjeli výtahem do svého pokoje a nezjistili, že Polly je pryč.
386